Ještě než mladík odpověděl, spojila si konečně jeho obličej i se jménem, a identifikovala ho tak jako staršího spolužáka z koleje. Není divu, že jí byl předtím tak povědomý! Zvedla k němu pohled ledově modrých očí, ve kterém se značila určitá míra zvláštního souznění, o němž byla slečna Tinkerbellová rozhodně přesvědčená, že je jen momentální. McTavishovi byli přeci o několik pomyslných společenských stupínků pod její rodinou. I tak si ale byla Lenore vědoma, že největší roli hraje stejně čistokrevnost a správný přístup k věcem (kteréžto smýšlení se trochu odklánělo od smýšlení její matky i otce) a neviděla jediný důvod být k Leonardovi nepřátelská. "Nikoliv bezdůvodně," povzdechla si, a v chladných zvonečcích se znovu odrazil podtón nechuti, "zřejmě totiž považují za svůj úděl nám pravým kouzelníkům ztrpčovat život vlastní ubohou existencí." Vcelku ale jinak s Leonardem souhlasila. Pochybovala, že by si zrovna některá ta děcka mohla dovolit víc než násadu od toho nejubožejšího koštěte.
Poté se odmlčela, sledujíc pohledem, jak se její domácí skřítka potýká s prodíráním davem, aby získala kýžené předměty. Ani náhodou ji nenapadlo, že by tam místo stvořeníčka měla být ona sama - vždyť kdo to kdy slyšel, aby si dědička Tinkerbellů špinila lokty prorážením té chátry! Zřejmě nehodlala nijak rozvíjet další rozhovor, a momentální zázemí v přítomnosti druhého čistokrevného se jí zdálo dostačující, ostatně, on by se měl radovat, že stojí vedle ní. Pokud s ní snad hodlal mluvit, musel impuls dát sám, Lenore neplýtvala.
Proto ostatně znovu stočila ledové tůňky jeho směrem až v momentě, kdy promluvil, a dokonce se pokusil o vkusně zaobalenou lichotku, což vnitřně v Lenore vyvolalo pobavený úsměv. Jistě, objektivně hodnoceno, byl mladík více než jen obyčejně pohledný, ale slečna Tinkerbellová nebyla ten typ, kdo by jen kvůli tomu padal do mdlob. Kdepak. Navrch se tedy tvářila stále stejně. Dokonalá socha z bílého mramoru, určená k obdivování, ne k získávání. "Nikoliv," zazněly znovu křišťálové zvonečky v odpověď na Leovu otázku, "nicméně drahá mladší sestra letos nastupuje do školy a bude začínat s létáním." Jako by tohle vysvětlení stačilo, ještě chvíli upírala světle modrý pohled na svého momentálního společníka, a měla rozhodně daleko k tomu, aby něco dalšího řekla, nebo nedejmerline třeba pohnula koutky úst a dala tak najevo, že jeho společnost shledává minimálně ucházející pro momentální okamžik.

_________________

Leovy rty se zvlnily do souhlasného úšklebku, který následovalo pomalé přikývnutí. Lenore měla samozřejmě naprostou pravdu. Zabloudil očima ke skupince dětí, a poté, co se mu tváří mihlo znechucení, se raději pohledem vrátil k ledové princezně vedle sebe. „To je naprostá pravda,“ zahlásil souhlasně a svraštil obočí. „Kazí tu vzduch. Kdyby tu nebyli, dýchalo by se tu hned lépe. A kdyby vůbec neexistovali, svět by byl hned krásnějším místem,“ podotkl naprosto vážně. Nevymýšlel si, jen aby u Lenore získal plusové body. To, co říkal, bral Leonard opravdu vážně a byl přesvědčený o správnosti svých slov.
Na chvilku se zadíval směrem, kde se potulovala Lenořina skřítka, a napadlo ho, že Mrkal je opravdu neschopný, když se ještě nevrátil s prodavačem po boku. Jako by chtěl vyvrátit jeho tvrzení, skřítek se zrovna objevil za jedním regálem společně s prodavačem, a zamířil zpátky k pánovi. Prodavač šel s ním, ale když viděl, že má Leonard momentálně jinou zábavu, než vybírání košťat, zůstal stát opodál. Dal najevo, že o Leovi ví, a že počká, takže Leonard spokojeně kývnul hlavou. „Kdes byl tak dlouho, hlupáku?!“ vyjel káravě na skřítka, když se ušatý tvor vrátil. Hned se bázlivě přikrčil a raději nic neříkal, protože věděl, že by Leonarda jeho slova mohla ještě více pobouřit.
Pokud Lenore Leova lichotka potěšila, nedala to nijak najevo, a mladý pan McTavish pochopil, že to nebude tak jednoduché, jak si myslel. Tohle byla výzva všech výzev. „Ach tak,“ přikývl chápavě, když mu Lenore objasnila, že do Bradavic bude nastupovat její sestra. „To by Zmijozel mohl získat významnou posilu,“ podotkl. „A upřímně doufám, že ta plesnivá hučka nebude do naší koleje zařazovat další póvl. Je to ostuda,“ zabrblal nespokojeně. „Jen tvé sestře nezávidím, že bude muset strpět toho ubožáka Andersena. Bude se pokoušet zablýsknout i v kolejním týmu?“ zeptal se se zájmem, přičemž samozřejmě počítal s tím, že se i druhá Tinkerbellová dostane do Zmijozelu. Do ostatních kolejí chodila lůza a Lenořina mladší sestra lůza určitě nebyla. Že jeho sestra chodí do Havraspáru a jeho otec tam chodil taky, na to radši ani nepomyslel.

_________________

Lenore už k těm špinavým věcem, které si dovolovaly nazývat se kouzelníky, nic neříkala. Připadalo jí naprosto nepřípustné na ně plýtvat dechem a slovy více, než už si dnes dovolila. Vždyť i ta pozornost jejich směrem, která by neústila v jejich vyhubení, byla jen ztrátou drahocenného času. Proto na další Leonardova slova jen přikývla, ve tváři stejně nicneříkající výraz jako předtím.
Pohledem ale následně přestala provázet drobné stvořeníčko s velikýma ušima, jednak proto, že se jednalo o pohled velice žalostný a v konečném důsledku krajně nezajímavý, druhak proto, že drobná zádíčka domácí skřítky zmizela mezi lidmi a ztratila se z dohledu.
Zatím se vrátil Leonardův vlastní skřítek, na kterého se samozřejmě Lenore ani pořádně nepodívala. Nelišil se jinak od ostatních skřítků, a chování, které k němu vykazoval starší Zmijozel, považovala za dokonale běžné a normální, takže také nebylo třeba ho nijak komentovat. Že by McTavishové neměli na víc než na úplně neschopné skřítky? napadlo ji ale souběžně, jakmile zaslechla smysl mladíkových slov. Navrch ale samozřejmě nebylo poznat, které myšlenky se jí honí hlavou.
"Doufejme, že Aurelia nebude pro naši rodinu zklamáním," odtušila dle své mladší sestřičky, ale ani ona si nechtěla připustit, že by se snad Tinkerbellová mohla dostat do jiné koleje než do té hadí. "Tomu šílenému klobouku čím dál tím víc chátrá úsudek," zamračila se (čili nepatrně nakrčila obočí), "rok od roku je to s ním horší." Už se sama sobě začínala divit, jak moc mluví. Tohle nebylo rozhodně obvyklé, a Lenore nevěděla, jestli jí je tahle ukecaná situace po chuti nebo ne. Protože se jí příčilo, jak moc mluví, ale na druhou stranu, konečně taky hovořila s někým, kdo měl aspoň trochu mozek v hlavě. Nepředpokládala, že by se jí zrovna Leonard snažil vnutit falešnými názory, ačkoliv, jako Tinkerbellová musela být připravená na všechno. Zvlášť jako ještě nezasnoubená* Tinkerbellová, že. Neznamenalo to ale, že by začala zarytě a naprosto neslušně mlčet. Tahle situace jí totiž byla rozhodně milejší, než kdyby tu musela postávat jen s myšlenkami na všechnu tu špínu okolo. "Můžeme děkovat Merlinovi, že nám se ještě vyhnul," vyjádřila naprosto jasně svůj souhlas na pana profesora Andersena, který kdoví jak zkazil tak nadějnou čistokrevnou čarodějku jako byla nyní již paní Andersenová. "Myslím, že už kvůli němu se Lia do kolejního mužstva nijak nepožene. Vede přeci stále nábor, ne?" Dle jejího názoru byl totiž sám Andersen dokonalým nástrojem k odrazení případných zájemců o post v týmu. A ne, nezdá se vám to. Ano, bylo to tu, poprvé za dnešek také sama položila otázku, a s minimální mírou zvědavosti v chladných modrých hlubinách upřela pohled na svého společníka.

Mimo herně:
*Beru to dle momentálního stavu Smetany, kdoví či se to změní... ale pochybuju...

_________________

Lenore už očividně nechtěla tu chásku, co se v obchodě shromáždila, komentovat, a tak ten póvl nadále nerozebíral ani Leonard. Konec konců, postěžovali si už dostatečně, dali najevo své znechucení a nesouhlas, a víc s tím dělat nemohli. Merlinžel pro ně, ještě pořád nebyl ustanoven zákon, který by zakazoval nečistokrevným kouzelníkům být s těmi čistokrevnými v jedné místnosti. Jaká škoda. Stejně jako nečistokrevný póvl ignoroval Leonard i skřítky, kteří mu nestáli ani za pohled.
Zato Lenore mu za pohled stála, ale přinutil se nedívat se na ni příliš často a dlouho, aby si snad nezačala myslet, že se mu zapalují lýtka. Kdepak, Leovi se nic nezapalovalo, zatím. Nemohl ale tvrdit, že ho nenapadlo, že oženit se s někým takovým by pro něj bylo neskutečně výhodné. Nesl jméno McTavishů, které v pomyslném žebříčku nebylo nijak vysoko, a nejednou zalitoval, že se nejmenuje spíše po matce, Van Helmont. To už by byla jiná. Každopádně ať tak či onak, sňatek s Lenore by ho katapultoval vysoko. A taková myšlenka se mu zamlouvala.
Na slova o Lenořině mladší sestřičce jen přikývl, načež se nepatrně zašklebil. „Přesně tak. Brumbál by ho měl vyhodit,“ pronesl na adresu Moudrého klobouku. „Což neudělá, protože jemu chátrá úsudek taky. Je podobně plesnivý, jako ten klobouk,“ odfrkl si pohoršeně. Nechápal, jak může Bradavicím ředitelovat někdo takový. Měly by v čele mít čistokrevného kouzelníka, který by mezi studenty vrátil kázeň a povýšil čistokrevné nad ty nečistokrevné. A mudlorodé kouzelníky by měl rovnou vyházet ze školy.
„Naprosto souhlasím,“ odkývl pak dívčina slova týkající se profesora Andersena, a zatvářil se opovržlivě. „Pokud se nic nezměnilo, tak nábor asi pořád povede. Nedivím se tvé sestře, že do týmu kvůli němu nechce,“ přitakal chápavě. „Nejhorší ovšem je, že si vzal naši kolejní ředitelku. Byla tak nadějná čistokrevná kouzelnice a on ji takhle... zkazil,“ ušklíbl se Leo znovu a nechápavě potřásl hlavou. Andersenová v jeho očích neskutečně klesla. Víc to ale nerozebíral, protože nebyl žádná drbna a věčně stěžovat si taky nechtěl. Proto se rozhodl změnit stávající téma na téma, z kterého by mohl vytěžit nějaké nové informace. „Účastnila ses poslední dobou nějakých večírků, Lenore?“ zeptal se, zkoumavě se na ni zahleděl a mírně přitom povytáhl obočí. Pak ale pohled zase odvrátil, ačkoliv nemohl neobdivovat její ledovou krásu. Aspoň v duchu.

_________________

Daník došel k závěru, že Spencina známá, ta Julča, je fajn. Byla milá slušná a tohleto, takže musela být, ne? Mohla být klidně dalším fajn člověkem, který půjde do Mrzimoru. "Takže tví rodiče jsou taky mudlové?" zeptal se, ačkoli podvědomě ztlumil na nižší hlasitost. I Daniel si totiž byl schopen uvědomit, že v kouzelnické společnosti to není zrovna v pořádku. "Doufám, že se dostaneš do Mrzimoru. Tedy.. ano, já tam taky chodím. V téhle koleji jsou úžasní lidi, ale to samozřejmě i jinde. Učit se budeš stejně v Mrzimoru jako v Nebelvíru, no ne?" vychrlil ze sebe Sherwood následně rychle a nesouvisle. "Já u nás byl taky první. A asi i poslední, protože nikoho mladšího v rodině nemáme," dodal potom, ale samozřejmě ne vychloubačně. Přece by nechtěl Julince její prvenství brát, to jistě ne, nic takového.
Samozřejmě, že hudba byla Daníkova. Myslel si, že v Bradavicích narazí na někoho, kdo ho v počtu ovládaných nástrojů trumfne, ovšem jak to vypadalo, mýlil se. Přece jen, časově to bylo docela vyčerpávající. "Ty teď bydlíš v Děravém kotli? Tedy.. myslím to tak, že se před školou už nevrátíš do Cardiffu," upřesnil se zvědavě vyklenutým obočím. Jemu Děravý kotel nepřipadal jako hezké místo k ubytování. "Ale je to paráda! Vážně se těším, a jestli budeme mít letos i klavír, bude to perfektní," zazubil se Daniel nadšeně. Na chrániče už dávno zapomněl. Vyhlídka skvělých plánů a hraní ve škole ho na chvíli dohnala k zoufalému přání, aby už konečně bylo prvního září. Ale to byl své rodině neudělal.
Potom malá Julča začala pošilhávat po povrchní dvojici starších Zmijozelských a jejich domácích skřítcích. Daník sám byl z těch stvoření ponejprv trochu paf, ale když jste v Mrzimoru, hlavně v jejich společenské místnosti u kuchyně, tak si zvyknete. Tyhle na pohled trochu ošklivé bytůstky byly hrozivě (opravdu) ochotné a mohli se jen přetrhnout, aby vám splnili vaše přání. Jak slyšel, tak to platilo jen o těch ve škole - třeba domácí skřítek jejich kolejního pana Bella už tak milý nebyl. Ze dvou starších čisťáků měl Daniel pocit, že nejsou moc potěšeni jejich přítomností, ale byl si ohledně tohohle tak hrozně nejistý.. raději držel pusu, protože nechtěl nikoho pomlouvat.
To když se Julia zapojila do hovoru o hudbě, to už Sherwood papulu otevřel. "Hraješ na klavír?" zopakoval, jako by to právě neslyšel. "To je skvělé. Jak dlouho? A hraješ ještě na něco?" zeptal se se širokým úsměvem. Kývnutím potvrdil Spencino osvětlení jejich plánu. "Já hraji na klavír, varhany, housle, violu, kytaru a flétnu. Škoda, že si to všechno nemůžu vzít do školy," protáhl Mrzimor smutně obličej. No, alespoň poslední čtyři zmíněné táhl určitě.

_________________

Lenořiny chladné modré oči se co chvíli na kratičký okamžik stočily k Leonardovi, možná trochu častěji, než by měly. Což rozhodně nemělo za důvod nic jiného, než odhadování, kalkulování a přemítání, kolik z toho všeho je jen přehrávané divadýlko za účelem vnucení se do rodiny. Merlinžel si byla slečna moc dobře vědoma toho, že pokud matka nedokončí cokoliv, co započala na onom večírku Ethel Nottové (nebo tedy Howellsové, ale sama Lenore odmítala tuto ženu v duchu o několik tříd degradovat jen kvůli nešťastné volbě manžela), bude ona, Lenore, stále určitým ohroženým druhem vzácné lovné zvěře, obrazně řečeno. Tedy, pokud ostatně matka vůbec něco započala, o čemž začínala ledová princezna docela slušně pochybovat. Nicméně, nemohla si být jistá, že by se s ní ambiciózní Zmijozel bavil stejně i kdyby její rodina nestála mezi těmi několika, vládnoucími na samém vrcholku kouzelnické společnosti. A tento fakt nedokázalo vymazat ani zjištění, že jsou vlastně schopni najít jistou společnou notu.
Na Brumbálovu adresu si dovolila posměšné ušklíbnutí - první markantnější změnu v jejím jinak neměnném výrazu dokonalé sochy z bělostného mramoru, který se však za chvíli vrátil. "Merlinžel je ten starý kořen pořádně pevně zarostlý a zřejmě ho odtud ještě dlouho nikdo nedostane," zazvonily křišťálové zvonečky ještě jednou vzduchem obchodu. Ne že by Lenore tolik nesnášela Albuse Brumbála. Byl jí svým způsobem úplně ukradený, jen některá rozhodnutí, která dělal, se jí příčila. Být po jejím, ať si klidně Brumbál učí nečistokrevnou chátru, ale alespoň by mohl uvolnit svůj důležitý post někomu, kdo by zavedl ten správný řád. Jinak Bradavice půjdou ke dnu.
Ohledně Andersena jen přikývla, a když zmínil Lorelei McKayovou, nebo tedy paní Andersenovou, zvedla k Leonardovi znovu své modré oči, kterými na něm zůstala zkoumavě viset dokonce několik sekund. Bylo zvláštní, jak mladík lehko adoptoval její názory, tak zvláštní, že ji to nutilo se zamyslet, jestli skutečně nejde o umně nacvičené přehrávání. Na druhou stranu, kde by ale získal tolik informací? Nebo dokázal tak přesně odhadovat, na co druzí myslí? "V poslední době spousta čistokrevných propadá takovému šílenství, což je smutné," pronesla lehce zamyšleným tónem, a stále držela pohled na svém společníkovi, jako by snad chtěla vidět sebemenší záchvěv změny výrazu, náznak vymýšlení té nejvhodnější odpovědi. Paranoia? Možná.
Každopádně ani ona neměla zájem setrvávat u tak depresivního tématu k hovoru příliš dlouho. "Zas tolik jich nebylo, matka si pozvání, která přijmeme, pečlivě třídí," opáčila ohledně večírků společenské smetánky, a jakmile se na chvíli střetla s Leonardovým zkoumavým pohledem, okamžitě oči stočila jinam. Nechtěla přeci působit jako někdo, kdo... moc zírá. "Nicméně Howellsovi pořádali například jednu sešlost," dodala pak ještě, "zvláštní, v jejich případě." Pravdou bylo, že dokonce ani Tinkerbellové nečekali, že se Ethel pokusí zrovna takhle dravě vrhnout do vdávání a ženění svých vnoučat. "Nejspíš jsme tím ale s matkou nebyly překvapeny jediné, dorazili totiž i Tremlettovi. Řekla to, jako by to úplně vše vysvětlovalo, ačkoliv poodhalila jen maličký kousíček celého společenského života. Následně se na Leonarda znovu podívala, jako by se ho pohledem ptala, proč on tam nedorazil, a místo něj se za rod McTavishů dostavili jen ti dva bratři.

_________________

Leo si uvědomoval, že ho Lenore skenuje pohledem svých ledových očí, a že si ho zřejmě nehodlá hned pouštět k tělu. To samozřejmě chápal – od dívky, jejíž rodina byla na samotném vrcholu pomyslného společenského žebříčku, ani neočekával nic jiného. Pochopitelně, že by se někdo tak ambiciózní, jako byl Leonard, rád vnutil do rodiny, aby se na tom společenském žebříčku vyšvihl tak vysoko, jak to jen jde, ale rozhodně se kvůli tomu nepřetvařoval. Leo se zkrátka choval tak, jako vždycky – jako čistokrevný aristokrat, kterým do jisté míry byl, i když jeho rodiče takoví studení čumáci nebyli. Někdo ale musel udržovat úroveň rodiny a Leo byl přesvědčený, že to ani náhodou není jeho otec, a matka už merlinžel taky ne. Měli svou práci a zbytek jim byl ukradený, nebo to tak Leovi aspoň připadalo.
Na Lenořina slova o Brumbálovi Leonard s nic neříkajícím výrazem ve tváři přikývl. „Jsem opravdu rád, že letos v Bradavicích končím. Zdá se mi, že každým rokem upadají víc a víc,“ podotkl, ale víc už to rozebírat nechtěl. Beztak to bylo jen tlachání, kterým oni dva nemohli nic změnit.
Leo se na svou společnici podíval zrovna ve chvíli, kdy k němu zvedla pohled, takže se dva ledové pohledy na okamžik setkaly a bylo kupodivu, že z toho nezamrzl celý obchod. „Bohužel,“ přikývl na její slova a rty mu cukly do nepatrného úšklebku. „Domnívám se, že za nějaký čas už nikdo nebude tušit, že existovaly nějaké čistokrevné rody, a nikdo je nebude brát vážně. I když ty nejsilnější,“ významně se na Lenore zadíval, „si čistotu krve jistě zachovají i v tak nepříznivé době, stejně jako společenské postavení.“
„Slyšel jsem,“ přikývl, když došla řeč na večírky a Lenore zmínila sešlost u Howellsových. Leo tušil, že možná dokonce obdrželi pozvánku, ale rodiče pozvání nakonec kvůli pracovním povinnostem – jak jinak, pche! – odmítli. „Tremlettovi? Zajímavé,“ zkonstatoval a zdálo se, že to vzbudilo jeho zvědavost. A taky závist, protože na takovém večírku by si Leo rozhodně přál být. Koutkem oka si všiml jejího tázavého pohledu, a nad odpovědí na nevyřčenou otázku se musel chvilku zamyslet, aby zformuloval tu nejvhodnější. „Rodiče měli neodkladné pracovní záležitosti a já byl tou dobou bohužel v zahraničí,“ odvětil nakonec. O rodičích nelhal a o sobě říkal taky skoro úplnou pravdu. Až na to, že do zahraničí odjel trucovat až poté, co se dozvěděl, že se na žádný večírek nepůjde.

_________________

Julinka se stále princeznovsky zubí na druhou slečnu. "Myslím, že jsou až příliš ochranitelský," povzdechne si, ale zubení jí drží na tváři pořád. Vážně nechápe, proč prostě nemohou rodiče vzít na vědomí jak je ona speciální, když má tyhle schopnosti, a proč se o ní tolik bojí. Na rozdíl od Spencer a její rodiny totiž ani Julča, ani nikdo z Meadowových, není dvakrát obeznámen se současnou situací.
"Boží! takže vy dva jste taky speciální!" reaguje, když Daník řekne, že byl taky první. Všichni tři jsou tedy hrozně výjimeční, že jo. Teda, ona, jako Julča, je určitě nejlepší a tak, ale to přece nebude těm dvěma říkat. Když jsou na tom s původem jako ona, třeba jí nějak pomůžou a tak ne? "A ano, moji rodiče jsou, too, mudlové." Dodá ještě, aby zodpověděla chlapcovu předchozí otázku.
"To je ale přece hrozné!" reaguje možná příliš hlasitě, takže ji Leonard a Lenore mohou klidně zaslechnout, "nejsou o nic lepší než jiní lidé. Navíc si myslím, že ve výsledku jsme na tom líp my, poněvadž oni výjimeční nejsou. Jako chápete, oni se nenarodili normálním lidem!" Logiku to samozřejmě jako obvykle má naprosto Julinkovskou, a blondýnce je úplně jedno, jak nebezpeční mohou ti dva být. Podle ní jsou to prostě nafoukaní parchanti. A budižkničemové. Tak. Ještě po nich vrhne znechucený pohled, než se zase začne princezničkovsky usmívat na ty dva Mrzimory.
"Jestli bude v Mrzimoru klavír, tak chci tam. Jako vážně!" opáčí směrem ke Spenc, než se otočí zase na Daníka a jeho dotaz... a hlavně jeho výčet té spousty nástrojů, na které umí. "Páni, ty jseš boží! Umět hrát na tolik věcí! Já jen na ten klavír, hraju něco přes čtyři roky," odpoví a znovu se usměje. V hlavě už teď plánuje, že donutí Daniela, nějak, aby jí naučil hrát na něco dalšího...
...a pak jako při každém jejím výletu vtrhne do dveří pan Meadow, aby si ji odvedl. "Pardon, tatínek, musím běžet," omluvně se usměje a se slovy "Uvidíme se v Bradavicích!" doslova prolétne okolo těch dvou čistokrevných a zmizí kdesi na ulici, pronásledovaná otcem.
>>

_________________

Lenore si ještě chvíli dovolila mladíka pozorovat, ačkoliv její pohled zatím krom ctižádosti neobjevil v jeho slovech faleš. Jenže nebyla hloupá, aby stoprocentně uvěřila úsudku z jednoho setkání. Dobrá, fakt, že si přibližně pamatovala některé situace z Bradavic, nejspíš mluvil v Leův prospěch, ale stále bylo moc brzy na unáhlené závěry.
Školu ani toho starého blázna Brumbála raději už nekomentovala, jen s nicneříkajícím pohledem přikývla. Nebylo jí nijak po chuti, že by snad měla odhalit vlastní nitro a přiznat nějaký další názor. Kdepak, už tak toho mladíkovi řekla až příliš. Až moc na svůj obvyklý nedostatek slov.
Poslouchala tiše i ono rozjímání o zániku čistokrevných rodů, a pokud předtím měla na tváři o něco uvolněnější výraz (ne že by to snad někdo mohl postřehnout bez důkladného zkoumání dívčina obličeje), tak ten teď pomalu zmizel. Nelíbilo se jí, že by kouzelnické společenství mělo zapomenout na pravidla a tradice, na důležitost čisté krve. A také jí nebylo dvakrát po chuti, jak úlisně a svým způsobem vtíravě zněla poslední mladíkova poznámka. Opravdu se ti to nelíbí? zeptala se sama sebe, ale otázka zůstala viset v její hlavě nezodpovězená. "Ano, někteří určitě," odpověděla, ledový pohled znovu upřený na staršího Zmijozela. Ale nemysli, že já budu ta, která k tomu pomůže McTavishům, drahoušku. Samozřejmě, že většina reakce patřila jen dívčiným myšlenkám. Neměla důvod přeci na Leonarda štěkat jen proto, že ji jeho náhlá poznámka poněkud...co? Zaskočila? Vyvedla z míry? Merline, Lenore, jsi paranoidní!
"Ano, vzbudilo to všeobecné překvapení, když se dostavil sám Ministr," přikývla, "zvlášť když si s sebou přivedl syna," tentokrát to znělo skoro jako by se snažila naznačit nějakou domluvu mezi vlastní rodinou a tou ministerskou, ačkoliv něco takového si mohla leda představovat a po tom, co jí toho večera Atticus Tremlett bezdůvodně urazil, si rozhodně někoho tak nesnesitelného brát nechtěla. Ale to přeci Leonard nemusel vědět! "Ach tak, to mě velice mrzí," odtušila k spolužákovým informacím a stále na něj upírala modré ledové hlubiny svých očí, hypnotické a odsuzující zároveň. Kdoví kdyby se býval zrovna tento mladík dostavil, nestrávila by půl večera postáváním a třeba by si i opravdu zatančila. Tak nějak totiž tušila, že zrovna Leo i přes všechnu tu masku bude menší socha než mladý Tremlett. A ačkoliv zrovna Lenore měla co říkat o ledových sochách, tanec měla ráda. Na druhou stranu ale do pohledu nic z toho proniknout nenechala. Jen náznak, že by to měl být on, kdo lituje, že se na večírek k Howellsům nedostavil.
Netrvalo dlouho a z davu se vymotalo malé stvořeníčko, nesoucí rukavice a ochranné brýle. "Slečno, Min nese všechno, co si slečna přála," zapískala skřítka a šťastně se usmívala, jak splnila dobře daný úkol. "Co ti tak trvalo?" dostavila se ale naprosto chladná odpověď, která úsměv ze skřítčiny tváře okamžitě vymazala. "Dělej, jdeme!" a aniž by Lenore dala stvořeníčku možnost něco vysvětlit, zavelela k odchodu. Ve spojení s éterickými zvonečky jejího hlasu to znělo opravdu zvláštně. "Leonarde," kývla ještě na svého dosavadního společníka a dovolila si i téměř neznatelný úsměv, v němž by ale nikdo ani trochu upřímnosti nenašel, "hezký den." Až pak se skřítkou v patách a s posledním upřeným nenávistným pohledem na skupinku dětí, které předtím pronášely nějaké nepěkné věci (a těmi se opravdu zabývat slečna Tinkerbellová nehodlala) opustila obchod.

>>>

_________________

Leonard možná po očku sledoval Lenořinu tvář, ale nemohl by tvrdit, že v ní rozeznal nějaké výrazy, nebo nedejbože emoce. Skrývala je dobře, lépe, než on sám. Před jejím ledovým pohledem neuhnul, ale ani nedal najevo, že ho nějak postřehl – samozřejmě, že mu to nebylo tak úplně příjemné, ale dokázal snadno předstírat, že to s ním nic nedělá.
„Nedivím se,“ přikývl chápavě, když Lenore zmínila, že ministrova účast na večírku Howellsových vzbudila překvapení. Ještě aby ne. Když jeho spolužačka zmínila ministrova syna, Leonardovo obočí vystouplo o milimetřík výš. Jen tak tak ho zadržel, aby nevystoupalo vysoko na čelo v nevyřčeném překvapení. Naznačovala snad, že s mladým Tremlettem zasnoubená, nebo že se k zásnubám minimálně schyluje? Inu, bylo by to logické... A Leo si uvědomil, že se mu taková představa ani trošičku nelíbí. Nelíbilo se mu pomyšlení, že by mu někdo mohl vyfouknout pomyslné místo na výsluní. Leo byl zkrátka tak moc ambiciózní, že odmítal myšlenku na to, že Lenore pravděpodobně skončí před oltářem s někým daleko významnějším. „Mě také, abych pravdu řekl,“ přitakal ještě ohledně večírku. A opravdu ho to mrzelo, obzvlášť poté, co mu Lenore zákeřně nasadila brouka do hlavy. Brouka v podobě Attica Tremletta.
Lenořinu skřítku Leo jen krátce přelétl pohledem a pak se rozhodl její existenci zcela ignorovat, beztak to byla naprosto podřadná bytost. „I tobě, Lenore,“ rozloučil se nakonec s lehkou úklonou a jiskrou v oku, a vyprovodil ledovou královnu pohledem.
Pak očima znovu zavraždil skupinku dětí, z níž se jedna držkatá holka vyjádřila opravdu nepěkně o čistokrevných kouzelnících. „Špíno,“ sykl k ní, když děti míjel, aby konečně odchytil prodavače a probral s ním nejnovější a nejlepší modely košťat. Nakonec mu sdělil, že si pravděpodobně brzy pro nějaké přijde, a po chvíli se odporoučel pryč, se skřítkem tahajícím učebnice v patách.

>>

_________________