„Hmm, to je výborná kombinace,“ pokýval Sven uznale hlavou, když mu Gweeny sdělila, jakou zmrzlinu si dala. „Já mám rád maliny a jahody v čokoládě, takže tvojí volbu naprosto chápu,“ zazubil se na kamarádku vesele. „Já mám citrónovou a kiwi,“ dodal. Byla to taková osvěžující letní kombinace, kterou měl Sven rád. A napadlo ho, že by pro jeho plameňáčí nitro možná měli začít vyrábět zmrzlinu s příchutí sinic, nebo tak něco. Třeba by si pochutnal. Třeba takovou rybí už měli, tu určitě zbožňoval Troi.
Zdálo se, že se Gwee pro zvěromagii docela nadchla a Sven se na ni proto překvapeně zadíval, protože takovou reakci upřímně moc nečekal. „Myslíš, že je to hustý? Já nevím... když se řekne zvěromagie, všichni si představí nějakou drsnou šelmu a tak, rozhodně ne růžovýho ptáka,“ ušklíbl se. „Ale mně to nevadí, že se měním v plameňáka, to ne. Plameňáci jsou milí? Já o nich vlastně zatím moc nevím, musím si něco nastudovat,“ přiznal. „Ty zvěromagii nebudeš zkoušet?“ zeptal se nakonec a upřel na Gweeny zvědavý pohled.
„Aha, to jsem vůbec nevěděl, já famfrpál moc nesleduju,“ pronesl, když se dozvěděl, jak to s tím letošním mistrovstvím bylo. Jemu bylo upřímně jedno, kdo se dostane do finále a kdo vyhraje. Fanouškem Sven rozhodně neměl, měl jinačí zájmy a starosti, než to, kdo vyhraje famfrpálový pohár.
Prázdninové návštěvy více nerozebírali a Sven byl za to vlastně docela rád - nebyl si jistý, jestli se chce někomu svěřovat s tím, že chodí s klukem. Netušil totiž, jak se k tomu jeho okolí postaví. Zároveň měl ale potřebu někomu to vyžvanit, takže se ocitl v začarovaném kruhu.
„Ty budeš kapitánovat kolejnímu týmu?“ vykulil oči, když se dozvěděl tu novinku, která ho očividně minula obloukem. „Tak to je paráda! Gratuluju! Určitě ti to půjde skvěle, Gweeny,“ broukl povzbudivě a široce se na ni usmál. „Na Harta se vykašli, je to blbeček,“ usoudil a pokrčil rameny. „NKÚ? Jo, dobrý. Bál jsem se obrany s Dragomirovem a taky trochu starověkých run, ale nakonec to dopadlo výborně,“ uculil se spokojeně.* „A co ty?“

*fakt netuším, jestli herně ty výsledky už mají, nebo ne...

_________________

Při zmínce jahod v čokoládě Gweeny jen nasadila herecký labužnický výraz a přivřela oči. „Ani nemluv, budu na ně mít chuť,“ zasmála se a pravděpodobnost, že její nákupy ještě neskončily, se v tu chvíli dramaticky zvýšila. Skočit si pro nějaké to ovoce v čokoládě totiž nebyl vůbec, vůbec špatný nápad. Stejně jako dát si další zmrzlinu. „A ten citron taky vypadá dobře… Achjo,“ povzdechla si Gwee s úsměvem. Ve chvílích jako tahle, kdy ji nepředstavitelně honila mlsná, mohla opravdu jen děkovat nebesům za svůj metabolismus.
I když Gwen chápala, proč je právě z plameňáka Sven nesvůj, to, co říkala, myslela vážně. „Určitě! Vem si to, právě že všichni zvěromágové se mění pořád v to samý, plameňák je hrozně originální! A taky, koho by napadlo, že když vidí plameňáka, je to vlastně kouzelník?“ rozzářila se Gweeny. Jestli jsou plameňáci ve skutečnosti milí, to byla dobrá otázka. Zamyšlení ale zabralo jen dva ťuky lžičkou o zuby. „Kolem plameňáků si nejsem úplně jistá, ale vím určitě, že v přírodě nemají skoro žádné nepřátele. To se dají za milé považovat, ne?“ zazubila se povzbudivě. A i kdyby ne přímo „milé“, bylo to určitě dobré znamení. Sven správně odhadl, že Gweeny je do přeměňování docela dost ponořená, k čemuž určitě patřila i ta zvěromagie. Při otázce ale nasadila upřímný, tedy nejistý výraz.
„Nevím,“ přiznala. „Hodně mě to zajímá, ale mám z toho vcelku respekt, přece jen, je to velká věc… A ani nemám páru, jak vlastně na to. Ale, časem bych to možná zkusila,“ dodala zamyšleně. Byla to velká věc, to byla pravda. A Gweeny tak nějak nevěděla – ale sympatická jí ta myšlenka byla. Nad famfrpálem pokrčila rameny. „V Bradavicích to má člověk stejně jen z novin, na žádný zápasy se během roku skoro nedostanu,“ zabrblala lehce nespokojeně. Úsměv jí na tváři znovu vykouzlila další dávka zmrzliny, protože v těchto dnech jí špatná nálada prostě nevydržela. Možná byla dobře, že prázdninové pobyty zahrnující kluky neprobírali dál.
„Uhm, přijď fandit,“ začervenala se lehce, ale zářivě se na Svena usmála. Bylo fajn, že se aspoň někdo nestaral jen o drby. „Díky za důvěru. Když bude Hart prudit, doufám, že mi s ním někdo pomůže – třeba Heat, nebo Septimus, doufám, že v týmu vydrží.“ NKÚ bylo sice taky téma spojené se školou, ale bylo dost aktuální. Ohledně soudruha Dragomirova Gwee nezbylo než vědoucně pokývat hlavou, protože z toho magora měl vítr každý člověk se špetkou rozumu. „Celkem se mi motaly Formule, ale nakonec paráda, na výbornou,“ zazubila se spokojeně. „V sedmáku už jen OVCE… Ty, Svene, přemýšlel si už, co chceš dělat po škole?“ nadhodila Gwen zamyšleně. Co se jí týkalo, měla dva hlavní plány, ale pořád si jimi nebyla moc jistá. Při nástupu do šestého ročníku by si už ale mohla konečně vybrat.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Sven se pobaveně zazubil, když Gweeny na jahody v čokoládě zareagovala tak, jak zareagovala. „No, zmrzliny není nikdy dost, jsem si jistej, že bys ještě jeden pohár zvládla,“ mrknul na ni pobaveně a pokrčil rameny. On by asi taky ještě jeden zvládl, ale zřejmě by mu bylo docela zle.
„Jo, originální to je,“ odkýval originalitu přeměny v plameňáka, ale pak se stejně ušklíbnul a zadíval se na kamarádku poněkud skepticky. „No, v hejnu ostatních plameňáků to možná nápadný není, ale v Londýně se asi jen tak nepřeměním. Lidi by si buď mysleli, že plameňák utekl ze zoo, nebo by je hned trklo, že je to zvěromág. Prostě pokud člověk žije v Británii, je daleko lepší měnit se v něco, jako je třeba kočka, krysa, nebo liška,“ usoudil. „Ale je fakt, že já nemám potřebu promenádovat se městem ve svojí zvířecí podobě.“ Sven vlastně studoval zvěromagii hlavně proto, aby si rozšířil obzory a znalosti - praktické využití pro ni moc neměl. Jen by plameňák mohl být v logu jeho budoucí módní značky... „Třeba milí jsou, jo,“ uculil se nakonec.
„Podle mě můžeš být ráda, že jsou ty zápasy aspoň nějak shrnutý v novinách - v týhle divný době člověk neví, co začnou cenzurovat. A taky jestli to, co píšou v novinách, je vůbec pravda,“ zamumlal potichu a raději se obezřetně rozhlédl kolem sebe, protože mu všichni říkali, že i stěny mají uši.
Ačkoliv Sven nebyl žádným zapáleným fanouškem famfrpálu, na Gweenina slova přikývl. „To si piš, že přijdu fandit, jsem na vás zvědavý,“ prohlásil. Zvědavý byl tedy hlavně na to, jak si Gwee povede s kapitánskou páskou, ale také na nové posily týmu. „Myslíš, že bude letos v týmu hodně změn? Hodně nových tváří?“ zeptal se zvědavě.
„No, OVCE jsou prý lehčí, než NKÚ, protože studuješ předměty, který tě zajímají a v budoucnu by ti měly k něčemu být,“ pokrčil rameny - zkoušek se nebál, navíc dva roky byly poměrně dlouhá doba. Spíš ho trápilo, že třeba takový Andy dělá OVCE letos a pak ze školy odejde, pokud se nevrátí jako profesor. Sven netušil, co bez něj bude dělat. „No,“ začervenal se trošku, když se Gweeny zeptala, jestli už ví, co by chtěl dělat po škole, „mně se fakt moc zamlouvá svět módy a ta brigáda mě jenom utvrdila v tom, že bych něco takového chtěl dělat i nadále,“ přiznal. „Takže se možná upíchnu ve světě modelingu, aspoň dočasně. Taky by mě bavilo navrhovat nový kolekce kouzelnický módy a tak,“ dodal s úsměvem. „Co ty? Nechceš se třeba profesionálně věnovat famfrpálu? Určitě by ti to šlo.“

_________________

Maud byla v Noahově společnosti náramně spokojená, zvláště když seděli u Fortescua a jedli spolu zmrzlinu. Zmrzlina byla fajn, kdo by neměl dobrou náladu? I když sníst za krátkou dobu takové velké množství něčeho studeného muselo nutně znamenat, že nastane brainfreeze. „No to mi povídej,“ zamumlala Maudě souhlasně na Noahova slova, protože ona se cítila dost podobně. Ale popravdě – ani trochu toho nelitovala, zmrzlinový pohár byl zmrzlinový pohár. Ale protože ten pohár už byl prázdný, nejspíš nebylo od věci, aby se zvedli. „Půjdem se ještě projít, viď? Sice prší, ale to vůbec nevadí,“ broukla a protože Noah určitě neměl žádné námitky, nakonec spolu vyšuměli ze zmrzlinářství fuč.

>> pryč i s Noahem

_________________

„To není, ale jak bych za chvíli vypadala?“ posteskla si Gweeny, ztrápeně hleděla na mizející zmrzlinový pohár a položila si obě ruce na břicho. Pak se ale zase vesele ušklíbla. „Ještě jsem nedojela tenhle, tak uvidíme potom,“ pokrčila rameny a pustila se do pozůstatků čokomalinových kopečků. Jo, problémy s přejídáním a potenciální tloušťkou zkrátka přišly až v pubertě a po ní, samozřejmě.
Dobrá, musela uznat, že v Británii plameňák nebyl úplně ideální zvířecí podobou. „To je pravda. Ale na druhou stranu, až budeš chtít oddech, zdejchneš se do Afriky a rovnou si můžeš udělat dovolenou,“ pronesla s nadsázkou a zakývala na Svena obočím. Kdyby ona sama měla být zvěromágem, popravdě nevěděla, jaké zvíře by jí nejvíc vyhovovalo. Samozřejmě, že by to vůbec nezáviselo na jejím rozhodnutí, ale ani si nedokázala představit, že po světě běhá jako něco jiného. Medvěd, myš, nebo dokonce… Uf, představa, že by to mohl být pavouk, byla, popravdě, hodně odporná.
„Nic jinýho než sport už ani nečtu. Přesně jak říkáš… Nemyslím si, že číst cokoli o politice, dění ve společnosti nebo o něčem, co vylezlo z Ministerstva, má velkou cenu,“ přitakala Svenovi. Stále citlivé téma, ale pravdou bylo, že tahle „situace“ už trvala nějakou tu dobu a jako správná vzdorná mládež to bradavičtí studenti moc nežrali. Pokud tedy nebyly z těch (většinou čistokrevných) ovcí, co odkývali Ministerstvu každé slovo, hlavně proto, že se jim to samotným dost vyplatilo. „Dík, to je fajn slyšet,“ zazubila se potom na Svena, když svolil s tím, že přijde na famfrpálové zápasy fandit. Při pomyšlení, že ten tým fakt povede, se Gweeny lehce kroutila střeva už teď. A ano, bylo to z toho, ne z předávkování zmrzlinou. „Nejsem si jistá. Spoléhám, že mi tam všichni zůstanou, maximálně jestli by se Heat radši soustředil na OVCE… Ale i tak mám místo jednoho střelce volný. A pár mladších náhradníků, myslím. Budu si v tom muset radši ještě před náborem udělat pořádek. Na moc nováčků to ale nevidím,“ povzdychla si Gweeny.
„Když tě to baví a fakticky to chceš dělat, tak je to super,“ přitakala hlavou Gwen. „Já… popravdě ještě moc nevím,“ skousla si potom zamyšleně ret. „Nad tím famfrpálem jsem přemítala, ale taky mě celkem láká dalším studium. Démonologie, asi,“ vyšla s pravdou ven a na chvíli zadumaně zabodla pohled do prázdného poháru. Po zmrzlině byla veta. „Řekla bych si, že mám čas to ještě promyslet… Ale tolik ho zase není. Myslím ale, že by to šlo nějak skloubit. Hodlám se o tom poradit s nějakým profesorem, až budeme v Bradavicích, klidně s Wellsem, i když už není… Achjo, na to jsem taky zvědavá,“ svěsila ramena při pomyšlení na nového kolejního.
Posezení to bylo pěkné, venku se mezitím solidně rozpršelo. Gweeny už dojedla a byl pomalu čas zase v Kotli skočit do krbu a jít domů. Na Gwen zase skočila neskutečně sluníčková nálada, takže se nakonec se Svenem rozloučila s tím, že se za chvíli zase uvidí v Bradavicích a ať si užije zbytek prázdnin.

>>>

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

<<

Monty poslušně čekal přesně tam, kde ho zanechala mamka, která potřebovala odběhnout vyřešit něco do banky, tedy u jednoho ze stolů ve zmrzlinářství Floreana Fortescuea. Tak trochu doufal, že se mamka v bance moc dlouho nezdrží, protože se chtěl podívat na vánoční trhy, ale trpělivost mu naštěstí nechyběla, a tak neměl potřebu jít mamku hledat. Ještě by se ztratil - Příčnou ulici totiž prakticky neznal, byl tu asi potřetí v životě.
Zmrzlinu si takhle v zimě Montgomery opravdu nedával, protože by jinak asi umrzl - k postupnému systematickému umrzání mu stačilo tohle šílené britské počasí plné sněhu. Monty neuměl ocenit tuhle údajnou krásu Vánoc, protože si ze zimních výletů pravidelně odnášel alespoň rýmu, spíš ale rovnou angínu. Proto seděl u stolku s hrnkem ovocného čaje, v kterém měl med, a pomalu usrkával. Očima přitom přejížděl řádky knihy, kterou si přinesl - byl to Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, pochopitelně ve španělštině. Montyho to moc nebavilo, ale čtení bylo lepší, než tu jen tak sedět a ukousávat se nudou.
Otočil stránku, napil se čaje a přitáhl si blíže k tělu teplý svetr, ačkoliv tady, uvnitř zmrzlinářství, bylo docela teplo. Britům. Montymu teplo nebylo - stačilo, aby se skrz výlohu zahleděl na zasněženou ulici, a dostal z toho zimnici. To i v tom Norsku bylo o prázdninách tepleji... Nebo možná Lillegardi víc dbali na to, aby byl teple oblečený, protože si jistě byli vědomi toho, že Monty velmi rychle prochladne.

_________________

<<<

Vánoce jsem miloval už od mala. Vždycky se mi líbila ta skvělá atmosféra, která v této době panovala, i když mi měli doma atmosféru dobrou vždycky. Zimní prázdniny však byly jeden z důvodů, proč se vidět s širším příbuzenstvem, i když jsme většinu z nich navštěvovali často i přes celý rok. Na Příčné jsem však dneska nebyl, abychom někoho navštívili, nýbrž si tady otec potřeboval něco zařídit, a já si u něho vyprosil, aby mě vzal sebou. Nebyl jsem tady sice poprvé, ale i přesto mi to tak připadalo - Příčná ulice v zimě byla ještě krásnější než obvykle.
Protože jsem potřeboval vidět většinu věcí, které tady mají, běhal jsem od stánku ke stánku. Přemýšlel jsem přitom, co by se asi tak mohlo z toho všeho líbit mamce a sourozencům - všechno bylo pěkné a zvláště se mi líbily ty věci, které vypadaly alespoň trochu staře. U toho jsem se zdržel samozřejmě nejdéle, ale nakonec jsem se vždycky sebral a pokračoval v cestě.
Jelikož si táta musel něco zařídit, vpadl jsem do zmrlinářství s tím, že tady na něho počkám. Slíbil mi, že až se vrátí, projdeme zbytek těch stánků, a že mi možná i něco koupí. Ale to jen pod podmínkou, když budu hezky sedět a ani se odsud nehnu. Poslechnout ho nebylo zas až tak moc těžké, ale vlastně ani moc lehké - nevydržel jsem sedět dlouho v klidu. Tedy, dokázal, ale musel jsem dělat něco, co mě baví. Třeba si číst, malovat, a nebo něco vyrábět, jenže knížku jsem sebou neměl. A vlastně ani nic jiného.
Brzy jsem držel v rukou hrnek s kakaem, šlehačkou a marshmallows. Měl jsem sice chuť na zmrzlinu, ale tu jsem si mohl dát i později. Musel jsem uznat, že tady mají celkem teplo, takže jsem se v kabátu, čepici a svetru celkem vařil. "Ahoj, nevadí, když si sednu k tobě?" mrkl jsem po klukovi, který vypadal jako někdo v mém věku a dokonce jsem se i usmál. Pokud mi to dovolil, položil jsem si nejprve hrnek na stůl, a pak jsem si sundal kabát a čepici. Čepici jsem pak schoval do rukávu, a kabát přehodil přes opěradlo židle. Svetr - červeno bílý se soby, který jsem dostal od babičky - jsem si prozatím nechal, i když bylo jen otázkou času, kdy si sundám i ten.
"Co to čteš?" optal jsem se pak se zájmem, aniž by mě napadlo, že jsem se vlastně do teď nepředstavil, protože ta kniha mě zajímala daleko více, než nějaké jméno. Natáhl jsem proto, abych z té knihy toho viděl co nejvíce. Třeba to mohlo být něco, co jsem ještě nečetl! O to víc zvědavější jsem v tuhle chvíli byl.

_________________

Monty společnost sice nečekal, ale taky se jí nebránil, takže když se u něj objevil neznámý kluk, zvedl k němu pohled, trochu nejistě se pousmál a nakonec zakroutil hlavou. „Ahoj. Ne, klidně se posaď,“ kývnul hlavou k volné židli a rozhlédl se kolem sebe. Vypadalo to, že je tu chlapec sám, protože neviděl, že by k němu někdo z dospělých vrhal starostlivé rodičovské pohledy.
Kluk zřejmě nebyl zrovna dvakrát ostýchavý, protože se hned začal ptát na Montyho knížku a Mexičan ji ochotně ke svému společníkovi posunul. Pak mu ale došlo, že španělsky pravděpodobně neumí, takže se nepatrně začervenal a pustil se do slovního vysvětlování. „To je Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, taková španělská klasika,“ vysvětlil. „Dostal jsem tu knížku od dědečka a ještě jsem ji nečetl. Moc mě ale nebaví, já jsem spíš na fantasy, jako je Pán prstenů,“ přiznal bez obalu a pokrčil rameny. „Ty rád čteš?“ zeptal se zvědavě - jinak by přece ten kluk nejevil o knihu takový zájem, ne?
Monty upil svého čaje a pak se málem praštil rukou do čela, když mu došlo, že se nepředstavil. Možná se měl nejdřív ze slušnosti představit ten kluk, ale třeba na to taky jenom zapomněl. „Já jsem Montgomery, mimochodem. Všichni mi ale říkají Monty,“ natáhl ke klučinovi pravačku a přátelsky se uculil.

_________________

Nebylo mi zakázáno si sednout, a tak jsem se po vysvlečení posadil na proti tomu klukovi, který rozhodně nevypadal jako někdo zdejší. Ale to já vlastně taky ne, že. Nad něčím takovým jsem však nepřemýšlel dlouho, protože už mi byla kniha přistrčena blíže. A knihy mě zajímaly mnohem více než něčí původ, no.
"Tak o tom jsem nikdy neslyšel," bafl jsem jednoduše, když se mi dal ten kluk do vysvětlování, na co to vlastně koukám. Nebylo ani divu, že jsem o tom neslyšel, když to byla španělská klasika, ale hodlal jsme to napravit. Rozhodl jsem se, že rodiče poprosím o další knihu, z čehož budou mít určitě radost, a naše knihovna, kam už se skoro nic dalšího nevešlo, taky. "Ale nezní to zas tak špatně, aspoň trochu zajímavé to je, ne?" povytáhl jsem tázavě obočí, když mi sdělil, že ho to moc nebaví. U mě byl ten problém, že mě zas chytla skoro každá kniha, která se mi dostala do rukou. Taky jsem jich přečetl už hodně, a mnoho jsem jich vlastnil. Tedy, nejen já. "Si piš, že rád čtu. Teď mám doma rozečtenou knihu Draci z ráje, už mi chybí jen pár stránek do konce. Pán prstenů je dobrý, až dočtu tamto, čeká na mě Silmarillion." V očích se mi rozzářily jiskřičky nadšení - byl jsem rád, když jsem se s někým mohl bavit o něčem, co mě bavilo. A že knihy byly téma, na které jsem dokázal mluvit klidně i hodiny, pokud mě někdo nepřerušil. Nejlepší na tom všem bylo, že jsem zvládl přelouskat takřka cokoliv, pokud mě to alespoň trochu chytlo. A hlavně rychle.
Tomu klukovi očividně došlo dříve než mě, že jsme se ještě nepředstavili, i když já s tím ještě pořád dokázal žít. "Já jsem.." hezký ".. Heski Järvinen. Těší mě." Natáhl jsem k němu ruku, abych mohl stisknout tu jeho a uculil jsem se u toho. "Hele, ty už chodíš na kouzelnickou školu a nebo tě to teprve čeká?" zvědavost mi nedala, abych se na něco takového nezeptal, protože mohl být klidně i o rok starší, možná i o rok mladší. Tohle tipování mi nikdy moc nešlo, takže jsem se omluvně usmál. Ale opravdu mě zajímalo, jestli tady sedím s budoucím spolužákem (tyjo, ona je taky vlastně možnost, že nechodí nebo nebude chodit do Bradavic!), a nebo třeba už s někým, kdo tam chodí.

_________________

Monty se upřímně vůbec nedivil, že Heski o španělské knížce neslyšel. Sice byla známá, ale málo dětí znalo takovou literaturu, když se o tom učily až později ve škole. On sám by možná taky nevěděl, že něco takového existuje, kdyby tu knihu nedostal. „Není to úplně špatné, ale četl jsem daleko zábavnější knížky,“ usoudil a pokrčil přitom rameny. „Draci z ráje? A o čem to je?“ O téhle knížce pro změnu neslyšel Monty a podle názvu mylně usuzoval, že by se mohlo jednat o fantasy. „Silmarillion jsem četl dvakrát. Teda, jednou mi ho předčítala mamka a podruhý jsem ho četl už sám,“ pokýval hlavou a pousmál se. Tolkien byl prostě klasika, která neomrzí.
Když se chlapec představil, Monty překvapeně povytáhl obočí. Možná na něm bylo něco, co naznačovalo, že není Brit, ale pořád vypadal víc britsky, než on sám. Ale to jméno... Kdepak, tenhle kluk určitě nebyl zdejší. „To je zvláštní jméno, ty asi nebudeš odtud, co?“ zeptal se zvědavě. Asi měl vepsáno v osudu, že se bude obklopovat samými Skandinávci a že mu země Vikingů fakt přiroste k srdci. Pak padla otázka na školu a Monty zakroutil hlavou. „Nechodím... Příští rok v září nastupuju do Bradavic,“ vysvětlil a při tom pomyšlení se pousmál. Už se hrozně těšil, dokonce neměl ani důvod bát se, že tam nikoho nebude znát - chodila tam Torunn. A to ještě nevěděl o Asbjornovi... „A ty?“ oplatil Heskimu otázku. Napadlo ho, že asi bude chodit na Kruval, když má takové severské jméno, protože do Bradavic údajně chodili hlavně Britové. Což byl asi buržoazní přežitek.

_________________