Když mu Joann potvrdila, že se chtěla zeptat na OVCE, Charlie jen přikývl a pokrčil rameny. „No, tak OVCE budu skládat z přeměňování, formulí, obrany, astronomie a dějin. Co ty? Tebe už to vlastně čeká příští rok, co?“ povytáhl obočí a zkoumavě se na Nebelvírku zadíval. Vlastně jí to ani moc nezáviděl, že měla skládat závěrečné zkoušky už v následujícím ročníku, ale na druhou stranu pak bude mít klid. Bude to mít za sebou. A on se bude ještě mořit s učením ještě o rok déle. Ale asi to bylo dobře – Charlie beztak nevěděl, co půjde dělat po škole.
„Bezva,“ zahlásil s upřímným úsměvem, jakmile mu Joann odkývla, že se na nákupy chystá, a ještě dodala, že mají skoro stejnou cestu. „Jo, brky, pergamen a inkoust potřebuju taky,“ přikývl na její slova a vstal. „Tak vyrazíme?“ brouknul tázavě, načež vstal. Došel Tomovi zaplatit, pak na Joann mrknul a společně s ní vyrazil do víru Příčné ulice.

>> Někam na příčnou (Charlie, Joann)

Mimo herně:
Jestli chceš pokračovat, tak klidně vyber nějaký místo

_________________

"Mně to nevadí," zasmála jsem se, "stejně, na narozkách není důležítý dort, ani dárky. Nebo jo?" Pro ěm byly prostě narozeniny akorát den, který mě dělal starší a přibližoval k oné moudrosti, kterou prý jednou taky dostanu. Až budu dostatečně stará. Což tedy bude Merlinví kdy, ale jednou to přijít musí. Ne?
Až teď jsem si mimochodem všimla odcházející dvojice starších studentů, z nichž jeden byl rozhodně Charlies Queen od nás ze Zmijozelu. Jo, přesně tak. Jeho rodina byla an černé listině mojí babičky, takže bylo jen dobře, že jsem ho předtím ani nepozdravila. V okatém ignorování jsem pokračovala i teď, a věnovala jsem se svému kamarádovi, jako by tu starší Zmijozel vůbec nebyl. "Uvidíme, co nabídnou skřítci," zazubila jsem se nad výběrem dortů. "Víš kde je v Bradavicích kuchyně? Slyšela jsem, že to spousta Mrzimorů ví," dodala jsem rychle otázku. Ono bylo sice fajn si to takhle hezky plánovat, ale když jsem o kuchyni věděla jen to, že o ní ví každý druhý Mrzimor a sama jsem netušila, kde přesně se nachází, objevovaly se v onom plánu povážlivé trhliny. Ale tak nějak jsem doufala, že Andy cestu do kuchyně vědět bude. Byl přeci z Mrzimoru, tak ji vědět musel. Nebo by se mohl třeba někoho v koleji zeptat. Rozhodně by k němu byli s informacemi sdílnější než ke mně, ne?
"Tak to jste určitě dokonale Mrzimorská rodina," pousmála jsem se. Muselo to být opravdu fajn, mít celou rodinku takhle usměvavou a milou. Ne jako u nás. Ale i přes to všechno, já měla naše vlastně celkem ráda. I když jsem se mých opravdových rodičů trochu děsila. Ale to se poddá. Určitě. V Andyho přítomnosti jsem byla schopná přemýšlet optimisticky.
"Dobře, beru tě za slovo," usmála jsem se radostně nad tím, že Andy přijde na moje patnáctiny, "a tvoje rodiče moc ráda poznám." A další úsměv. Jakmile opadl strach z toho, že je Andy mudla, už jsem se cítila naprosto super uvolněně. Nad tím koštětm jsem se jenom pousmála. Jasně, my zmijozelští famfrpálisté měli od naší kolejní ředitelky vlastní Nimbusy 1000, jenže pořád to byl majetek školy, ne náš. "Třeba se mi podaří půjčit si týmový koště a můžem zkusit trénovat spolu," navrhla jsem, "teda pokud někdy budeš zase v týmu." Andrew vlastně o tom daru od profesorky Andersenové nevěděl, protože na žádném z našich zápasů přirozeně nebyl. A já na to pořád zapomínala, poněvadž to koště prostě bylo školní. Ale představa společného tréninku s Andym mě lákala.
Zdálo se, že chlapec aspoň trochu pochopil, co to ten vysavač je. A dokonce se o další mudlovské výtvory zajímal. "No třeba mají takovou nádobum, co udržuje čaj nebo kafe teplý," vybavila jsem si další věc, kterou jsme často používali s Ericem při našich dávných hrách na mudly, "říkají tomu termoska. A nebo takový zapalovač, to je malinká krabička, co v ní je schovaný oheň, víš, když nemůžou používat Incendio. A představ si, že jejich stany jsou uvnitř opravdu tak mrňavý jak vypadají!" dodala jsem nakonec docela udiveně. Vybavily se mi u toho všechny ty roky, kdy jsme s bratránkem Ericem courali přírodou a hráli si na mudly. Ač jsem si to odmítala přiznat, stýskalo se mi po tom. "Víš, já to všechno znám z dětsvtí, když si ještě všichni mysleli, že ze mě bude moták. My chodívali s bratrancem Ericem do přírody a stanovali po mudlovsku. Byla to celkem zábava, hrát si na mudly." přiznala jsem se. Neviděla jsem důvod to před Andym tajit, ačkoliv se jednalo o něco ostudného a vlastně jsem měla zakázané o tom kdekoliv mluvit. Ale věřila jsem, že se Andy neprořekne. Věřila jsem jemu, byl to přeci můj nejlepší kamarád.

_________________

Trochu frustrovaně odfrkla. "Jo, příští rok. Kéž už by to bylo za mnou," zavrtěla hlavou. "Já budu dělat OVCE z toho samého co ty, plus bylinkářství." Né, že by jí to nějak pomohlo v rozhodování budoucího povolání. Pár jejích spolužáků už vědělo, kam bude jejich kariéra směřovat, ale ona stále netušila. Teoreticky by se mohla vrátit jako učitelka, ale buď by ona ty děti uškrtila, nebo by jí ty děti zašlapaly do země. Lékouzelnice nepřipadá v úvahu. Asi si prostě bude válet šunky někde v kanceláři jako sekretářka. Pokud jí teda do roka nenapadne něco lepšího.
Sotva Charlie vstal, už se taky soukala ze židle. "Jasně," přitakala mu. Zachytila na sobě pár pochybných pohledů a v tu chvíli zalitovala, že je tak nápadná. Vysoká zrzka, neexistuje nic nápadnějšího. Ignorovala pohledy těch několika úchyláků, popadla svou koženou brašnu, zaplatila za svůj džus a vyrazila ven z Kotle.

>>> Krucánky a kaňoury (Charlie a Jo)

_________________

"Vážně ne?" Zeptal jsem se podezřívavě a pozvedl obočí. "No to asi ne no, ale když by jsi na to byla zvyklá od mala, tak by ti to vadilo," pokrčil jsem nad tím rameny a pousmál se. Pro Andu tohle třeba důležité nebylo, ale pro mě vážně jo. A taky, aby se na narozeniny sešla celá má rodina. Neuměl jsem si prostě představit, že někdo narozeniny neslavil, a nevadilo mu to. Ale tak každý to bral jinak, no.
"Jasně, že vím kde je. Zjistil jsem to hned pár dní po začátku školního roku," vesele jsem se na Belle zazubil a přikývl. Divil jsem se, že Anda o tom ještě neví, ale skoro nikdo krom Mrzimorských o kuchyni vlastně ani nevěděl. Byla dobře schovaná. "Myslím, že skřítci nám to udělají na přání," pronesu zamyšleně a poškrábu se na hlavě. Skřítci byli ochotní, takže jsem doufal, že to vyjde. Vážně.
K jejím dalším slovům jsem se nijak nevyjadřoval. Přikývl jsem jen hlavinou a vykouzlil úsměv. Pokud rodičům něco nepřelétlo přes nos, byli jsme dokonalá Mrzimorská rodina. Úsměvy se u nás rozdávali pořád. "Oni tebe taky," to byla pravda, protože jsem o Anabelle básnil docela často. Tedy rozhodně více než o ostatních spolužácích. Rodiče už byli nedočkaví z tohoto seznámení, ale byl jsem to já kdo to odkládal. A ještě nějakou dobu jsem se na to chystal.
"Jak to vlastně dopadlo s těma prázdninama? Jako minulýma, plánovali jsme přece strávit nějakou dobu u tebe, ještě s Jiley," tohle mě vlastně taky zajímalo. Jestli tedy byli na ty prázdniny u Andy nebo to zrušili. Vlastně mi bylo i docela líto, že nám to nevylo, protože jsem se na to strašlivě těšil. I když trávit prázdniny s bábi Ethel jsem vážně moc nechtěl.
"Tak to si můžeme zatrénovat i tak, ne? Teda jestli ti to koště půjčí," prstíky poklepu na stůl a poté podrbu Chaos na břichu a vesele se zazubím. Bylo by skvělé, kdyby jsme si mohli zalétat spolu. Vážně. I kdyby to bylo jen tak, bylo by to strašně super.
To už mi Anda začala říkat o dalších mudlovských věcech. Tedy přesněji o termosce, což jsem poznal hned. A taky zapalovač. To byl podle mě hrozně dobrý vynález, protože ne vždy se nám mohlo kouzlo Incendio povést, takže takový zapalovač byl strašně skvělý. A termoska taky. Obě věci jsem měl doma, ale raději jsem o tom nemluvil. Radši jsem se zatvářil jen překvapeně, a přikývl hlavu. "To musí být hustý věci, něco takového bych chtěl," zamumlal jsem vzápětí a vykouzlil další úsměv. Lhaní už mi nepřipadalo tak těžké jako před chvílí, dokonce mi začalo připadat přirozené, i když jsem lhal Belle. Té jsem zrovna lhát nechtěl, ale jinou možnost jsem neměl. Bohužel.
Už jsem chtěl vyhrknout, že já jsem si vždycky hrál na kouzelníky, ale naštěstí jsem se včas stihl zastavit. "Vážně? To musela být zábava! Taky bych to chtěl někdy zkusit," zašklebil jsem se vesele. Už jsem se ani nestaral o to, že každou chvíli do Kotle mohl vrazit někdo z rodiny Zrzky. Dokázal jsem lhát jí, tak proč bych nedokázal lhát i jejím rodičům a bábi?

_________________

Darrela neskutečně znervózňovalo, že ho Ariana přehlíží a právě kvůli ní se na něho všichni dívají jako na blázna, co tu křičí na neznámou holkou. Ale ona byla známá! Byla to spolužačka, tak proč se zatraceně tak šklebila a ani se na něho pořádně nepodívala? Trochu se zamračil a radši se na chvíli otočil ke své polévce, kterou obědval, když k Arianě přilétl kolečko mrkve. Stihl si všimnout, že ho sebrala ze země a hodila ho po něm na zpět, ale jakmile se rozletělo naprosto jiným směrem, několik metrů od něho, neudržel se a svalil se se smíchem na stůl, takže mu polévková lžíce vypadla z dlaně a s cinknutím spadla do talíře. "Ta holka... hraje famfrpál za Zmijozel," chechtal se pobaveně na jednoho pána, co se na něho přes rameno pohoršeně otočil, protože házet s jídlem, no to se dělá? "No jo, Zmije vždy měly svou úroveň," smál se pobaveně dál, než se trochu uklidnil a otočil se zpět na Arianu, jestli tam pořád postává, nebo už odešla. Překvapeně vykulil oči, když začala mluvit o nějakém problému, a Darrel zase nasadil vážnou tvář. "Coo... to jsem já! Darrel, Dája, Dajínek!" mával na ní dál, když se tvářila, že ho absolutně nepoznává, čemuž Darrel nakonec i věřil, protože jinak tohle nemohlo být možné! Prostě nemohlo.
Pomalu už ho to přestávalo bavit, od kdy se s ním Ariana nebavila? Vždyť oni dva si šli už od prváku po krku, nesnášeli se a provokovali se, což Darrela vždy neskutečně bavilo. A on navíc neměl problém bavit se i s nepřáteli, dokázal se bavit s každým bez rozdílu. Většinou. "Ty vole, ty mluvíš!" vyjekl Darrel nadšeně, když ho Ariana neodbila jednou větou, ale třemi! To byl úspěch. "Teda... eh, nemám tu kamarády," odpověděl rychle a zklamaně se zamračil, když mu Ariana sdělila, že jí nikdo nic nenalepil.Škoda.
Jakmile se k němu otočila zády, Darrel se na ní nevěřícně podíval, co si to vůbec dovolila, a rychle se zvedl od svého stolu. Ještě si dal lžíci polévky, než se k Arianě nenápadně připlížil, takže stačil vidět všechno, co potřeboval k tomu, aby si uvědomil, že Ariana asi výrazně zhubla. "Ježiši, co to je za ručičku?" zastavil se vedle ní a bez zdráhání jí chytl za paži, aby si ji nevěřícně prohlédl. "Vždyť s tím neuneseš ani hůlku!" pokračoval naprosto zděšeně. "Co se ti stalo? A fakt tu chceš tak trčet? Já tě nesežeru, jídla tam mám dost, vidíš?" mávl ke svému stolu a povytáhl k ní obočí. Nehodlal tam zase stát dlouho, nechtěl, aby mu to jídlo vystydlo, takže... "Na odpověď máš tři vteřiny, dvě, jedna - takže?"

_________________

Už už jsem chtěla vyprsknout, že jsem chytač a ne střelec, ale nemělo by to cenu. Stejně by se chechtal dál a i já mám nějakou důstojnost. Ale těší mě, že ho alespoň trochu irituje, že se tvářím, jakože ho neznám. Prej Dája, Dájínek. Jo, možná tak v době, kdy neuměl mluvit, chodit ani škodit. A co on může vědět o Zmijozelské úrovni - sám je jen podřednej nebelvírák. Teda jako Ezra je taky nebelvírák, jenže Ezra je na rozdíl od Darrela nepovolenej kamarád. Ale o čem to tu teda vlastně přemýšlím, o podřadnosti Nebelvíru? Jak souvisí s Nebelvírem to, že tam je Darrel a Ezra a... wt... Možná bych vážně měla vypnout. Tohle přemýšlení není zdravý, nechápu, jak to Havraspárští dělají jako. Ale havrani jsou v pohodě. Alespoň nejsou tak neurvalí jako tenhle červenej. Prej Vole! Jako kdybych byla kluk! I když co on může vědět o tom, jestli jsem holka nebo kluk, zajímá se jen sám o sebe a o tu svoji špinavou Lízlou. Ble.
Otočená k Darrelovi zády, dokonale spokojená, sama pro sebe se hrdě uculím. Jenže neuběhne ani minuta - myslím - a už se k mé maličkosti plíží Darrel a o pár vteřin později si dovoluje dotknout se mé ruky. Proč mají lidi pořád potřebu na mě sahat! Jeden na nohy, druhej na ruce, hej, ještě zadek ste vynechali, duh. Pomyslím si otráveně a stáhnu ruku k sobě. "To aby mě koště uneslo." Odvětím mu jedovatým tónem a malinko nadzdvihnu bradičku, tím pádem i nos, abych dala pořádně najevo, jak mě konverzace s ním otravuje. Teda jako vlastně neotravuje, jen mě trochu štve, že se najednou tváří, kdo ví jak nejsme velcí kamarádi, při tom ještě nedávno nejen, že nechal Lízlou, aby se na mě vrhla, ještě k tomu jí chtěl pomoc. A to jako čeká, že se prostě seberu a půjdu si k němu sednout? A facku nechce? Fakt si o ni koleduje! Znova. Jestli on na tohle všechno zapomněl, tak já fakt ne. Opravdu kdybych byla kluk tak to pochopím, ale on neměl ani dost odvahy na to, aby proti mě šel rukou, von si prostě vytáhne hůlku jako kdybych byla nějaká krysa, kterou prostě jen tak sejmeš Avadou, ani se neobtěžuješ koupit jed nebo tak něco. Prostě tohle je urážlivý! A ještě si dovoluje mluvit o tom, jak mě strašně nesežere a jak tam má strašně moc jídla. To je vážně vůl. A dovoluje si mi dát časový limit! "Ne, nechci. Máš pravdu, trčet tu nebudu. Vlastně půjdu pryč dřív, než zase něco řekneš a otrávíš mi tím život na další tři roky dopředu." Prohodím lhostejným tónem, který mě mimochodem stojí hodně energie, protože zrovna tohle mi fakt není lhostejný. Jako jestli zapomněl i na to, že mi řekl, že sem tlustá a já celou tu dobu nejedla zbytečně, protože mu to je stejně šumák, tak to pardon, ale fakt raději půjdu pryč, než se neudržím a znova mu vrazím. A vůbec, minimálně z týhle věty mu mohlo dojít, že za tuhle "ručičku" může on. A tahle situace je totálně na nic. Buď z toho vyjdu jako vítěz a on bude mít výčitky, nebo z toho vyjdu nijak a budu mít klid. Prostě prohrát nejde. A jestli jo, nechci o tom vědět. Otočím se k němu čelem, abych ho mohla hezky probodnout obviňujícím pohledem - přeci jen tohle všechno je jeho vina - a mírně našpulím rtíky, čekajíc, až se sebere a půjde si dojíst svoje jídlo, abych já mohla zvednout kotvy a jít pryč dřív, než se neudržím a objednám si něco k jídlu. Po takové době nepolevím. EE.

_________________

Nehádala jsem se s ním, měl pravdu. Nejspíš bych se na tu záležitost s dorty dívala jinak, kdybych byla zvyklá už od mala, že ke každým narozeninám jeden dostanu. Jenže, no, já nebyla. A vzhledem k tomu, že dokud si babička myslela, že ze mě bude moták, jsem opravdu nažádný dort nárok neměla, jsme si zatím ani zvyknout nestihla, takže mi nedostatek velké buchty se svíčkama opravdu žíly netrhal. Jenže o tom jsem opravdu Andymu říkat nechtěla. Nebylo potřeba, aby tahle temná část mojí minulosti zrovna jeho zatěžovala. Stačilo, že mě děsila ve snech, pokud se mi tedy zrovna nezdálo o vraždění vlastní rodiny. Což byla další věc, se kterou se mi zrovna dvakrát svěřovat nechtělo. Stejně jako s tou fascinací krví, brr. Takže jsem se už raději nevyjadřovala a spokojila jsem se s pokrčením rameny.
Naopak pro dorty jsem se přímo nadchla. "Vážně? Tak to je skvělý, když tam trefíš, můžem si ten dort hezky objednat. Jaký ty máš nejradši? Něco ovocnýho, nebo radši čokoládovýho? Šlehačkový, karamelový, medovníky, tiramisu, punčovej dort, řekni si," chrlila jsem jeden druh dortu za druhým, "podle mně jsou všechny dorty super, takže se přizpůsobím." Už jsem se nemohla té oslavy dočkat, což mi přišlo trošku zvláštní. Jenže Andyho optimismus byl prostě nakažlivý. A tečka. A já se těšila i na to, že poznám Brownovi. Vážně, poněvadž působili jako hrozně milí lidé. "skvělý," zazubila jsem se, jako že už se nemůžu dočkat až je poznám.
"Popravdě z toho sešlo," pokrčila jsem rameny nad další neuskutečněnou událostí z minulosti, "slyšela jsem, že Jil se někam odstěhovala, takže by stejně ani nepřijela, a babička by to v první řadě určitě ani nedovolila. Škoda, ale nedá se nic dělat." Tohle už pro mě opravdu byla minulost, na kterou jsem celkem úspěšně zapomněla. Ale to, že už nikdy neuvidím další fajn Mrzimorku, to mě mrzelo. Ne že ne.
"Určitě, nevidím důvod, proč by mi ho v rámci tréninku nepůjčili," souhlasila jsem nadšeně. Ano, tréninky s Andym by byly paráda. Navíc bychom jeden druhému pomohli zlepšit schopnosti, a pokud by pak Andy chtěl znovu do týmu, dostal by se lehce, ne?
"To víš, mudlové jsou vynalézaví," pousmála jsem se ještě nad mudlovskými vynálezy, "nějak si tu neschopnost kouzlit prostě kompenzovat musí, nebo aspoň to tak vypadá." Ostatně, třeba sirky nebo zapalovač, to byly celkem užitečné nástroje i mezi kouzelníky. Ne každému se totiž incendio na sto procent vždycky povedlo. Zato ty malé stany, to jsem mudlům nezáviděla. Nechápala jsem, jak i přes to můžou kempovat s radostí.
"Docela by mě zajímalo, jestli si mudlové hrají na kouzelníky," uvažovala jsem dál. Přišlo mi to maximálně ujetý. Jenže když si kouzelníci mohli hrát na mudly, proč by to nemohlo být naopak, že?

Mimo herně:

Post verze 02, ve znamení | +

Thanks, Ari :3

_________________

"Vážně, a pokud budeš chtít tak ti cestu do kuchyně ukážu," sdělil jsem jí mile a věnoval jí úsměv. Teď už jen zbývalo dohodnout se na příchuti dortu což bylo poměrně obtížné když příchutí bylo tolik, a proto jsem se nad tím musel hluboce zamyslet. "Taky můžeme poprosit o dva menší dorty, každá příchuť jiná, aby si přišli na své i ostatní," vesele jsem se zazubil. Nejvíc se mi zamlouval ten ovocný, punčový, karamelový a čokoládový. A to sladkosti tolik nejím. Jak by asi chutnal sušenkový dort? Jen ze samých snailšenek. No prostě mňamka. "Já jsem asi pro ten karamelový, který by jsi chtěla ty?" Jasně, všechny dorty byli skvělý, s tím jsem s Andou souhlasil, ale karamel a dort v jednom? No prostě úža dvojka.
"Počkej, takže ona teď taky nechodila do školy? A to jakože už chodit s námi ani nebude?" Vyhrkl jsem, trochu rozčileně. Jil byl další člověk, na kterého jsem se strašně moc těšila. Byla skoro stejně úžasná jako Belle. Ale jen skoro. "A já si myslel, jak jste si to beze mě užívali," broukl jsem po chvíli s menším úsměvem. Škoda, že jsem neměl na Jiley adresu, chtěl bych jí totiž strašně napsat. A taky mě hrozně zajímalo kam se to vlastně odstěhovala.
"Tak to je skvělý, už se nemůžu dočkat až si spolu zatrénujeme," a taky jsem se nemohl dočkat až se opět vyhoupnu na koště. To mi totiž strašně chybělo, i když jsem se trochu bál, abych se někde nevyflákal. Vlastně trochu víc.
"To jo, jeden by ani nevěřil tomu jak hodně jsou vynalézavý," pokývu hlavinou a uculím se. Mudlové byli hodně vynalézavý. A vlastně jsem měl stále radši svět mudlů než kouzelníků. I když kouzelnický svět byl něco. "Jo s tím plně souhlasím," ušklíbl jsem se. O tom jsem přeci jen věděl své. "Já si myslím, že si mudlové na kouzelníky hrají," dokonce jsem se v tuhle chvíli tvářil, že o tom přemýšlím, i když jsem to věděl jistě. Malí děti se často převlékali za kouzelníky na různé akce a tak. A já jako menší nebyl vyjímkou. Teď jsem se však nemusel za kouzelníka nijak převlékat, kouzelníkem jsem byl.
"Půjdeš letos na Mistrovství?" Pokusil jsem se od mudlů a jejich vynálezů přesunout téma trochu jinam. Já jsem se na mistrák chystal. Pokud mi to totiž rodiče dovolí, že. Ale pokud tam Belle půjde, rodiče určitě přemluvím.

_________________

Darrel si Arianu nevěřícně prohlížel a když mu konečně odpověděla, pobaveně se uchechtl. To myslela vážně? Čekal mnohem lepší odpověď, než tuhle. Vlastně si ani neuvědomil, že přesně o tomhle už se jednou bavili na začátku roku, hned v den zařazovací slavnosti. A byla to Ariana, která řekla, že Darrela koště neunese! Ale on si z toho hlavu nedělal, protože i když nebyl žádný hubeňour, rozhodně se nedal označit za obézního. Prostě byl kluk s postavou tak akorát ve svém věku. "Prej uneslo," usmál se posměšně, "prosím tě, vždyť to koště ani nebude vědět, že už na něm sedíš," pokračoval pobaveně nad tou představou a zadoufal, že další rok se bude hlásit opět do famfrpálového týmu, protože mít takhle hubenou chytačku musela být určitě obrovská výhoda, když jen trochu zafouká vítr a odfoukne jí to na druhý konec Anglie. Darrelovi začalo cukat v koutcích, ale protože se k němu Ariana nechovala zrovna mile, ani on se na ní nechtěl pořád usmívat. Nesnášel, když se na něho takhle dívala. A přitom on se vždy k ní choval naprosto normálně! Alespoň ze začátku. Ani si nevzpomněl na tu hádku na začátku roku, nebo na tu bitku, která byla fakt hustá a drsná a Darrel po ní měl ještě další dva dny oteklý nos, jak dostal od Ezry pěstí. A určitě si říkal, že tu facku Arianě v životě neodpustí, což neodpustil, ale teď nepovažoval za důležité se tím zabývat, když Ariana mu mizela před očima... to přece nemohla! Neměl by koho nesnášet, když se teď s Riley usmířil. "Bys s tím koštětem ani nevzlétla a když jo, vítr by tě odvál pryč... ty jo, to by mohla být ale dobrá zábava!" zakřenil se nadšeně, přičemž si povídal spíš tak sám pro sebe, protože jak Arianu znal, ta neměla potřebu nějak dávat najevo své emoce, nebo názory, až na pár ojedinělých výjimek.
"Co to říkáš?" nechápal vzápětí už smrtelně vážně a začal si zaujatě rovnat tmavě modrý límeček proužkovaného trička, zatímco se snažil přijít na to, co tím Ariana myslela. "Na další tři roky do předu? To jako myslíš až do roku devatenáct set sedmdesát osm? Ale to je hrozně dlouho!" zhrozil se nad tou představou a na chvíli si připleskl ruku k ústům, aby neřekl něco, co by Arianě život tak dlouho otravovalo. A jakmile se k němu Ariana otočila a probodla ho tím pohledem, Darrel byl zničeho nic zmatený ještě víc. "Ehm... no, vypadáš jinak," vypadlo z něco rozpačitě, když stál Arianě tváří v tvář a tudíž si všiml jejích vystouplých lícních kostí, než rychle pozvedl ukazováček: "Momentíček." A s tím odběhl ke svému stolu.
Tak po pěti vteřinách se vrátil se svým talířem, na kterém bylo kuřecí maso s brambory, protože když si Ariana rozhodla nepřisednout k němu, tak on se postaví k ní. Jak jen to bylo... když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, nebo naopak, tak nějak. "Nedáš si brambor?" zeptal se Darrel, když už stál u ní a mával jí před obličejem vidličkou. Potřeboval se ujistit, že to chápe správně... ona drží dietu?! A když už se zmínila o tom, že zase nesmí říct něco, co by jí otravovalo další tři roky život, znamenalo to, že něco takového řekl? Darrel se na Arianu pozorně díval, protože mu to připadalo naprosto nesmyslné. Proč by se zrovna Harringtonová řídila tím, co řekne Darrel? Vždyť jí byl úplně ukradený, stejně tak, jako ona jemu.

_________________

"Tak to je samozřejmost, přece tam půjdu s tebou," zazubila jsem se vesele. Už jsem si představovala, jak se večer plížíme chodbami hradu až do kuchyně, kde dojednáváme dort se skřítky. Přišlo mi to jako super dobrodružství. Který bude mít za následek dokonalej narozeninovej dort. Což bylo ještě víc super.
"To se rovnou můžeme poptat co mají nejradši a podle toho vybrat," přemýšlela jsem. Sice mi to přišlo trochu uhozený, (jednalo se přece o naši oslavu, ne jejich), ale zase jsem byla ochotná o tom diskutovat. A kdo ví, třeba i změnit názor. Ačkoliv, já sobecky chtěla kubánec. Nikdy neumírající kombinace banánů a čokolády, co může být lepšího? Tedfa, krom obří dýňové paštičky, že ano.
"No právě že taky ne, spousta dětí různě mizí poslední dobou," zamračila jsem se nad tím. Víc rozebírat jsem to ale nechtěla, to bychom se totiž dostali k antimudlovské politice dnešního světa, no a o té se mi vážně bavit nechtělo. Jen by to kazilo náladu nám oběma. Navíc jsem měla nepříjemný pocit, že v tomhle se naše názory prostě rozcházejí. "Nevím jak Jil, ale já si užila další léto s babičkou," pokrčila jsem rameny, "a kupodivu ne tak hrozné jako si to pamatuju," dodala jsem rychle. Vlastně jsem se začínala podezřívat, že jsem si prostě zvykla. Navíc bábi všechny ty zlý věci určitě myslela dobře, tomu jsem věřila.
"To já taky, vážně. Dáme dva na dva, bude to super," zaradovala jsem se. Zápasy dva na dva jsem nikdy nezažila, ale vím, že Eric s kamarádem používali obyčený molitanový míček místo camrálu a hrálo se na určitý čas, šlo vlastně jen o to, kdo víc střelí gólů. Já tehdy bývala jejich jediný divák... A přesně tohle by sis neměla pamatovat, víš to, že jo? Ždný Eric nebyl. Ani není. S tím krvezrádcem nemáš nic společného.
"Ono je to pravděpodobné, jen mi to přijde děsně zvláštní," pousmála jsem se nad představou mudlů, běhajících někde po lese a mávajících klacky, jako by to byly kouzelnické hůlky.
"To já ještě nevím, podle toho, zda bude mít otec čas, a vůbec chuť mě tam brát," povzdychla jsem si nad tím. "Ale chtěla bych," dodala jsem ještě. "A co ty?" zeptala jsem se se zájmem. Kdyby Andy jel, bylo by to jen další důvod proč tam chtít. Navíc se šuškalo, že už letos možná zakážou mudlovským vůbec na Mistrák vstupovat, takže by tam mohl být i klid. Ale možná, že se to letos ještě nepovede, kdo ví.

_________________