Eddie byl ve sedmém nebi a trpělivě čekal, až mu pan prodavač dá na sebe deset kopečků. Absolutně neřešil fakt, že taková zmrzlina bude trochu nepraktická a pravděpodobně skončí na zemi dřív, než se stihne propracovat k druhé příchuti.
"Na rozhazování?" otočil se prudce směrem k dívce, která se zničeho nic ocitla vedle něho a překvapeně se na ní zadíval, zda se mu to zdálo, nebo to opravdu vyslovila. "Tomu se říká investice. Víš, kolik taková zmrzlina vydělává? Kdybych to tu vlastnil, mohl bych si potom postavit třeba vlastní cukrovar," začal líčit poměrně zaníceně a rukami, v nichž držel těch pár zlatých, naznačil obrovitost cukrovaru, po kterém strašně toužil a který měl zatím pouze v podobě lega. "Musíš umět využít každý galeon, který máš... chápeš?" podíval se na ní smrtelně vážně s jiskřičkami v očích, protože se nedalo pochybovat o tom, že už v tak útlém věku má Eddie talent pro podnikání. "Tak se z chudáků stávají galeonáři. Ale teď si dám tu zmrzlinu. Už to máte, pane proda- wohohou, ta je teda veliká!" upřel oči skrz sklo na zmrzlinu, která už se pomalu vrstvila do výšky a začínala vypadat vážně ohromně a to ještě pár kopečků zbývalo.
"Já tě klidně pozvu, mamka vždycky říkala, že se chlapi maj chovat k holkám galantně. Dáš si teda melounovou? A chceš taky deset kopečků?" zeptal se naprosto bezprostředně a mile se na dívku pousmál. Co se týkalo fazolek, to už se tak nadšeně netvářil a trochu roztržitě, jak stále sledoval svou rostoucí zmrzlinu a zároveň děvče vedle, zavrtěl hlavou. "Hm, ne, ne. Fazole nejím. Ale klidně si to balení vezmi," když už tu byli a on neměl tu sílu dívku odmítnout, protože co když na to neměla a přála si to? Sice dostal kapesné s podmínkou, že mu to musí vystačit na několik dní, ale stejně neviděl důvod, proč by se měl nepodělit. Jak se nákup navyšoval, také to zabralo víc času, takže Eddie měl čas se s úsměvem od ucha k uchu kolem sebe rozhlédnout a nakonec zase zakotvil u té dívky. "Ty si tu sama? To tě doma pustili?" divil se překvapeně. "Teda, ty se máš!"

"Jo, na rozhazování." Přisvědčila jsem s pokýváním hlavy, když se tak blbě zeptal, protože na to jsem se přece ptala už předtím, ne? "Tak když máš dost peněz na to, aby jsi to koupil tady, tak můžeš rovnou koupit ten cukrovar," pokrčila jsem pak rameny, protože to přece dávalo smysl. Na co kupovat cukrárnu, když si toho mohl dovolit mnohem víc. Já ale stejně radši salát. "Možná chápu, možná ne. Ale nápad dobrej, to musím uznat. Já se však za sladkým tolik neženu, radši zeleninu," teď nastávala otázka, co jsem teda dělala v cukrárně, ale na to bych taky s klidem zvládla odpovědět.
Překvapeně jsem zamrkala na obří zmrzlinu, která však ještě nebrala konce a docela jsem byla zvědavá, jestli se mu to povede celé sníst či to při první příležitosti vyklopí. Vsázela jsem na možnost druhou. "Deset kopečků? Bych nesnědla, fakt stačí jeden." No, když už nic nenamítal, rozhodla jsem se nechat se pozvat, protože to od něj bylo celkem milé a já mu to mohla někdy v budoucnu oplatit. Sice jsem nevěděla co bych mu tak mohla dát, ale na to se přijde postupem času. Asi. No dobře, já jsem na to byla schopná zapomenout hned, jak opustím tohle cukrárnu, ale popojedem. "Neříkej mi, že jsi ještě nikdy neměl Bertíkovy fazolky! Každá z toho má jinou příchuť a můžeš si vytáhnout takřka cokoliv - meloun, citrón, holuba z nosu.. Někdy je to celkem sranda," broukla jsem s širokým úsměvem, protože fazolky byly vážně super a já nechápala, že to někdo nejí nebo tak něco. Dalo se u toho užít spousta zábavy!
"Nejsem," zabručela jsem rozmrzele, protože bych se po Příčné ráda sama procházela, ale zatím mi to moc nevycházelo. "Vidíš tamtoho vytáhlého kluka? Toho co sedí s tou holkou, culí se jak blbeček a dělá, že mě nezná. To je můj bratr, Sawyer, a má mě hlídat. Údajně. Místo toho vrká s tou holkou, jejíž jméno jsem stihla zapomenout. Mimochodem, jsem Harlee. Ty jedeš letos poprvé do Bradavic?" povytáhla jsem zvědavě obočí, protože tohle byla celkem důležitá otázka, žeano. Kdyby totiž jel, bylo by to bezva, protože by to znamenalo, že budu znát někoho ze svých spolužáků a můžeme jet spolu ve vlaku!

_________________

"To nemůžu," zadíval se na dívku vedle sebe trochu nechápavě Eddie, protože ona snad vůbec neměla představu o penězích! Takové malé zmrzlinářství stálo určitě o dost méně, než cukrovar, ve kterém pracovalo několik desítek lidí a posílal cukrovinky do celé Ameriky a vůbec po celém světě. Chvíli uvažoval nad tím, že se to dívce pokusí vysvětlit, ale nakonec to vyřešil krátkým: "ne, tolik peněz nemám," a dokonce nezněl ani příliš zkrouceně. Moc dobře věděl, že až nastane ten čas, tak si ty peníze zvládne vydělat nebo taťkovi prostě vykrade trezor a bude si moci koupit vše, co se mu bude líbit.
"Zeleninu?" otočil se na ní zděšeně. "Nejsi nemocná?" vypadal hned na to starostlivě a možná by byl schopen začít mávat na Warrena před dvěřmi venku na ulici, že ta dívka potřebuje pomoc, ale v tom se ozval prodavač, jestli i tu čokoládovou? A Eddie byl nucen stočit k chlápkovi pohled a přikývnout. "Ale s tou by se dalo taky dobře obchodovat. Vlastně ti na to stačí jenom zahrada. My máme doma teda obrovský zahrady," rozpomněl si na domov v Americe a s úsměvem se na ní podíval, "ale zeleninu mamka pěstovala jenom na malým kousíčku," vypravoval docela otevřeně a netrpělivě čekal na tu zmrzlinu, která byla obřích rozměrů a Edward asi neměl žádnou šanci ji sníst. Nebyl ale hlupák, takže když už mu ji pán skoro podával, zarazil ho. "Můžete mi to zabezpečit kouzlem, aby mi nespadla?" zdálo se, že to nenapadlo ani prodavače, každopádně odněkud vytáhl hůlku a splnil Eddieho přání, takže ten mohl vysvačit drobné na pult.
"Asi neměl," pravil docela pochybovačně, co se týkalo těch fazolek a pokud je dívka vzala, tak byl rád, že to mohl alespoň ochutnat, protože to neznělo vůbec špatně, i když holuby z nosu ochutnávat nemusel.
"Ty bláho, ty máš bráchu? To se máš... já bych chtěl taky sourozence, ale měli jsme jenom papouška. To je nějaká jeho holka, jó?" vyptával se potom dál, až skoro odignoroval dívky představení. Naštěstí se brzo vzpamatoval, opatrně si přendal zmrzlinu a s úsměvem k ní natáhl ruku. "Já jsem Eddie. Jako Edward, že jo. Ale stačí, když mi budeš říkat Eddie. A jo, bohužel budu nastupovat do Bradavic," tahle věta u budoucích prvňáků nepadala příliš často, ale Eddie měl své důvody.

"Tak to je trapný," zahučela jsem s protočením očima v sloup. My jsme teda peněz měli taky dost, ale rozhodně ne na to, abych si nechala koupit celé cukrářství. Tedy, možná by to šlo, ale ne koupit rovnou zařízené, ale udělat si to všechno sama. Jakože by mi koupili nějaký prázdný krám a já bych si pak všechno kolem toho udělala. "Nevadí," zamávala jsem ledabyle ručkou a zazubila jsem se na pana Fortescuea. "Třeba se ti podaří koupit cukrárnu někde jinde," mrkla jsem pak na chlapce pobaveně.
"No jasné, zeleninu. Však víš, okurky, mrkve, zelí a tak." Pokývala jsem hlavou, a když se mě zeptal zda nejsem nemocná, trochu překvapeně jsem na něj zamrkala než jsem se rozesmála na celé kolo. "Jsem a za chvíli umřu. Ne vážně, to člověk nemůže mít rád třeba kedlubnu? Je to zdravé, dá se to pěstovat na zahradě a je to levný. Navíc mi to chutná a dá se z toho dělat spousta zajímavých věcí. Už si měl někdy rebarborové muffiny? Ty jsou úplně úžasný!" zazářila mi vesele očka, protože věci s rebarborou byli opravdu úžasné, a pokud doma někdo něco dělal s ní, ať už to bylo cokoliv, mohla jsem to všechno na posezení klidně sníst. Že mi pak bylo špatně, to mi bylo fuk, protože jsem si na tom předtím pokaždé pochutnala. Doufala jsem tedy, že mi rodiče budou čas od času něco takového posílat do Bradavic, nebo že mi to přinese strýček, to je přece mnohem jednoduší a rychlejší, žeano.
"Já si doma pěstuju svojí vlastní, občas je to fakt sranda." Přiznala jsem bez okolků, protože mě práce na zahradě bavila, a tak trochu jsem očekávala, že po astronomii bude bylinkářství můj druhý nejoblíbenější předmět.
Zmrzlina byla kloučkovi podána a já se zatvářila celkem rozmrzele, protože si stihl říci o kouzlo, aby mu to nespadlo. To bylo taky trapný, protože já se vážně těšila, že mu většina z toho popadá na zem. Ne že bych byla nějaká škodolibá (trochu), ale mohla to být přeci děsná sranda! No a já si pak bohatě vystačila s tím jedním kopečkem melounové a jedním balíčkem fazolek. Protože on řekl, že to nikdy neměl. Takže to znamenalo, že to prostě musel ochutnat!
"Já mám dokonce bráchy dva," pronesla jsem děsně pyšně, i když jsem většinu času na to pyšná nebyla. "A taky sestru. Sawyer a Teva - to je ta sestra - už do Bradavic chodí, já jdu letos taky poprvé. No a ten druhej brácha, ten je ještě moc malej a není s ním skoro žádná sranda. A asi to jeho holka je," zabručela jsem nakonec trochu nespokojeně, protože jsem si neuměla představit, že si zrovna Sawyer někoho našel, i když tomu tak očividně bylo. A to jejich cukrování bylo fakt nechutný.
Eddieho ruku jsem si prvně prohlédla, jestli na ní neměl třeba pár kapek té čokoládové zmrzliny, ale nakonec jsem mu jí jednoduše podala. "Těší mě. A jak jako bohužel? Tam budeš mít mě, a to je splněný sen úplně každého!" zabručela jsem, protože jsem nedokázala pochopit, jak se tam někdo nemůže těšit. "Taky jedu letos poprvé, víš. A bude to nezapomenutelné. Ty asi nejsi odsud, co?" povytáhla jsem tázavě obočí, protože mě vážně deptalo, že se Eddie do Bradavic netěší, což muselo znamenat, že měl třeba jinou možnost, kam by mohl chodit, ne? Asi, jistá jsem si tím fakt nebyla.

_________________

Eddie zelenině tedy úplně neholdoval, ale to neznamenalo, že si dívku nemůže vyslechnout a pobaveně se přitom uculovat, protože on místo záhonu na pěstování kedluben chtěl mít doma takovou tu chytrou mašinu na vytváření cukrové vaty. Sice to vynalezli mudlové a táta by to doma asi rád neviděl, ale to mu beztak nezabránilo psát to každoročně do dopisu Santovi.
"My máme doma obrovitánský skleník, tam by se ti určitě líbilo," vzpomněl si přitom vypravování o kedlubnách a zeširoka se zazubil, "ale máma měla vždycky radši jedovatý rostliny než pěstování zeleniny. Ale víš co, měla tam hodně bylinek... takových užitečných, z těch se dá taky dělat spoustu věcí," přikyvoval, protože to bylo docela podobné k té zelenině, ač ne úplně a rychle se začal věnovat zmrzlině, protože se mu roztékala a hrozilo, že ho zašpiní. Eddie dneska s oblečením nijak nevyčníval, i když mu bylo trochu horko, protože s otcem počítali, že bude klasické britské počasí, takže si oblékli béžové plátěné kalhoty a trička s límečkem, každý pochopitelně jiné barvy, ale to nečekali, že se dnes teplota bude šplhat ke třiceti stupňům Celsia. Zmrzlina byla příjemným osvěžením a dokonce při ní začal pošilhávat po ledové tříšti, která měla výrazně modrou barvu a Edward od ní skoro nemohl odtrhnout oči.
"Jako fakt?" zatvářil se překvapeně a možná i trochu obdivně, protože to vážně bylo hustý. Když poté přešla řeč na rodinu, Eddie zase stočil pohled k Sawyerovi u stolu. Harlee očividně sourozence záviděl, ale nedával to tak znatelně najevo. Neměl co k tomu říct, protože on sourozence žádné neměl, takže nemohl nic srovnávat, ale místo toho ho napadla jiná věc. "To musíš o Bradavicích vědět hodně věcí, viď? Já ještě nedávno nikoho, kdo do Bradavic chodil nebo chodí, neznal," vysvětlit, to až když dorazil do Británie ke svým příbuzným, seznámil se krátce s Kennethem Van Helmontem, ale nestihl z něho vytáhnout žádné potřebné informace, takže stále nevěděl nic až na to, že je to škola někde ve Skotsku. "Máma chodila do Krásnohůlek a táta do Koločar," vysvětlil pro upřesnění, aby si nemyslela, že pochází od mudlů, i když Eddie v tom neviděla žádnou ostudu.
"Já měl původně nastupovat do Koločar. Představ si, že už mám doma i koupený hábit!" rozhodil rukama, div mu tři horní patra zmrzliny neodlétla pryč. Ještě, že to bylo ošéfované tím kouzlem. "Úplně všechno už bylo zařízené, ale táta nakonec změnil názor... jenom dva měsíce před nástupem do školy. Fakt neskutečný. Taky se mohl rozhodnout dřív," zakoulel znovu očima a zatvářil se trochu nevěřícně a naštvaně, ale nakonec to víc nerozváděl, protože za tím byl mnohem hlubší příběh a i když Eddie s komunikativností nikdy neměl problém, takové věci se zase nevyprávěly na potkání. Vlastně několik těch dnů uprostřed března se mu slilo v neurčitou mlhu a pomalu už si na to ani nevzpomínal, jak to celé vytěsnil z hlavy. "Ne, nejsem. Bydlíme s tátou v New Yorku, teda kousek za ním," vysvětloval a znovu olízl zmrzlinu, když zrovna v tom do cukrárny nakročil ten divný chlápek, co stál celou dobu nehnutě před výlohou, a zadíval se směrem k Edwardovi.
"Pane Barlowe, váš otec na vás čeká."
Zrovna měl plnou pusu zmrzliny, takže nestačil Warrenovi říct, že by tu rád zůstal dýl. Jen se zašklebil, protože to se zmrzlinou trochu přehnal a asi mu právě zmrzl mozek. Když to konečně trochu ustoupilo, otřel si pusu, kterou měl teď celou zelenou od kiwi zmrzliny. "Budu muset jít, ale že ti můžu napsat dopis? Hele, můžeme se klidně někdy domluvit a zase zajít na zmrzlinu.. a můžeš přinést tu tvou vlastnoručně vypěstovanou kedlubnu, fakt bych to rád viděl. Nebo to vypadá jako normální kedlubna? Jednou mamka pěstovala rajčata, ale omylem ji vedle nich vyklíčila taková nebezpečná mini masožravá rostlina a vlastně vůbec nevím, jak se to stalo, ale jak ty kytky rostly vedle sebe-"
To už dovnitř vstoupil Edwardův otec, kterého nebavilo před cukrárnou čekat, až se syn uráčí vylézt. Zavřel za sebou tiše dveře a nic neříkal, protože mu stačilo, že si ho Eddie všiml a hned se zase zadíval na Harlee.
"Prostě rostly vedle sebe a po čase z těch rajčat byly agresivní rajčata, která se vůbec nedala jíst, protože byla na půl masožravá! Totální pecka, viď? Jednou můžeme něco takovýho v Bradavicích vypěstovat a-"
"Edwarde,"
"Tak se měj, já ti to pak dopovím!" dořekl nakonec rozloučení namísto dalšího vymýšlení plánů a spokojeně se na Harlee usmál, než znovu olízl svou zmrzlinu a pomalu se vydal za Balthasarem, který otevřel dveře a s úsměvem se rozloučil s prodavačem, než vyšli ven. Už při překračování prahu Eddie vysvětloval, že tohle je jeho nová kamarádka, která pěstuje kedlubny a jede do Bradavic. Ochranka čekající před zmrzlinářstvím byla očividně pobavena. Barloweovi se nakonec vydali do dalšího obchodu, kde potřebovali něco zařídit.

>>

Nadšeně jsem pokývala hlavinou, když mi Eddie sdělil, že doma má obří skleník. Byla jsem si jistá, že by se mi tam líbilo, takové věci jsem měla ráda a obdivovala je. Opravdu že jo. "Bylinky pěstuje na zahradě zase moje babička, občas jí s tím pomáhám," kývala jsem hlavou, protože to jsme doma měli taky. Já však měla svůj vlastní palouček, na kterém jsem si mohla pěstovat co jsem jen chtěla. Byl jen můj! "No jasně. Hele, když se uvidíme ve vlaku, což je dost možný, tak ti dám ochutnat. Sice vím, že tam jezdí taková paní s vozíkem a rozváží jídlo, ale nevím zda má rebarborové koláče nebo tak něco, takže určitě si sebou na cestu něco upeču." Mrkla jsem na něj s úsměvem. Tohle mě napadlo teprve teď, ale musela jsem uznat, že to byl přeci děsně dobrý nápad.
Rychle jsem pokývala hlavou, jakože toho o Bradavicích vím opravdu hodně, a taky že jsem věděla. Jasně, některé věci mi stále unikali, protože podle ostatních v mé rodině jsem si na něco musela přijít sama, ale jinak se mi z nich podařilo vytáhnout spousta zajímavých informací. "Vím, jestli tě něco zajímá, klidně se ptej." Mrkla jsem na něho pobaveně, a když přišel s tím, kde studovali jeho rodiče, překvapeně jsem vykulila oči. "Kolocože? To existuje? Páni! A o Krásnohůlkách vím, ale nikdo z mé rodiny tam nestudoval. Všichni chodili do Bradavic," na chvíli jsem se zamyslela, jaké by to asi bylo, kdybych chodila někam jinam než do Bradavic, ale nechala jsme to být. Mohlo mi to totiž být ukradené, protože na něco takového jsem stejně neměla šanci zjisti. Určitě by ale bylo děsně husté, kdybych se dostala někam jinam.
Děsně vážně jsem kývla hlavou. Neuměla jsem si představit, že by mi teď rodiče oznámili, že budu chodit někam jinam. I když bych se možná i těšila, poznat nové prostředí a tak. "Já si myslím, že se ti bude v Bradavicích líbit," mrkla jsem na něho pobaveně. Neměla jsem sebemenší pochyb o tom, že si to místo oblíbí, protože bylo podle mého parádní, i když jsme ho znala jen z vyprávění.
"Jako vážně? To je hustý!" Zavýskla jsem nadšeně, protože jsem nebyla hloupá a věděla jsem, kde se New York nachází. Tedy, alespoň přibližně. Nikdy jsem tam však nebyla, sice jsme čas od času jeli někam na dovolenou i do ciziny, ale v Americe jsem nikdy nebyla. To jsem chlapci celkem záviděla. Nu a pak se v cukrárně objevil nějaký divný chlápek, který vypadal jako nějaká ochranka nebo tak něco, takže jsem významně na Edwarda mrkla, jako co to má znamenat. "No to je jasný, klidně napiš, ráda s tebou na tu zmrzlinu zajde. Příště pozvu třeba já tebe!" Mrkla jsem na chlapce s širokým úsměvem a už jsem se nemohla dočkat, až o něm budu vyprávět doma, protože tomu určitě nikdo neuvěří. Ten jeho rychlý příběh o masožravých rajčatech zněl děsně suprově a já zapřemýšlela, jestli bych něco takového taky nemohla udělat, protože by se mi to určitě děsně líbilo.
"Tak se měj, Eddie! A budu se těšit na ten dopis!" zamávala jsem mu, když se Edward se svým asi otcem vydal z krámu pryč. Olízla jsem melounovou zmrzlinu, který se mi pomalu začínala roztékat. Taky jsem se nezapomněla rozloučit s prodavačem, a pak už jsem vyběhla ven, abych mohla otravovat vrkajícího Sawyera s jeho dívkou. I my jsme se pak po chvíli zvedli, abychom mohli vyrazit na nákupy a tak.

>>>

_________________

Před zmrzlinářstvím...

V tichosti, nepronásledován jediným zvukem, prochází ulicí, s pohledem prázdným, až to vypadá, že před hodnou chvíli natrefil na Mozkomora, který mu z těla vycucl duši. Jak jinak by byla možná ta očividná ignorace okolí, kdy nevnímá ani jednoho procházejícího kouzelníka, ať už má na sobě sebekřiklavější hábit. Jenže na to, aby byl vtažen zpátky mezi vnímající, má kolem sebe až moc neurčité vjemy, které mu v jeho pochodu připomínají jen neurčité šmouhy, kvůli kterým přec není třeba zastavovat nebo se alespoň ohlédnout. Když už se o někoho otře ramenem, neobtěžuje se ani otevřít pusu, jen jde dál, kamsi za svým cílem, avšak kdo ví, jestli vůbec ví, kam sám chce dojít. Má toho totiž na práci víc, než dost. Musí nějak odolat svému vnitřnímu světu a všem těm stvůrám, které z něj vylézají, aby se mu vysmáli.
Nathanieli, teď už jsi dostatečně veliký, abychom ti mohli oznámit tu novinu, ozve se mu v hlavě snad po sté, přičemž se zachvěje a s těžkostí polkne.
Myslíme také na budoucnost, měl bys nás pochopit! ožije v hlavě další otravný hlas, v němž jasně rozezná hlas vlastního otce, kterého s kýváním a přizvukováním doplňuje jeho vlastní matka.
Jsou to zrádci! Ozve se někde uvnitř jeho hlavy ublíženě a prsty sevře v pěst, aniž by si uvědomoval, že jím právě projela vlna vzteku. Tak tohle si pro něj rodiče připravili jako dárek na narozeniny? Že mu sehnali snoubenku, se kterou ho už vlastně dávno zasnoubili, ale zkrátka na to ještě nebyl moc velký, aby mu to řekli. Moc velký! Rozhodně ale pobral víc rozumu než oni.
S dalším nespokojeným a bezmocným škubnutím našpulí rty a hlavu obrátí ke straně, tedy ke zmrzlinářství. Jeho oči slídí po jednotlivých písmenech na ceduli, ale jeho mozek není schopný zvláštní patvary jakkoliv rozluštit. A tak se zastaví a zůstane zírat před sebe, protože to je asi jediné, co s tím malým výbuchem svého osobního Vesuvu může dělat.
Co budu dělat, až se to dozví Darya?
V mysli se vynoří další otázka, která jej donutí alespoň trochu vnímat. Nebo alespoň natolik, že konečně umlčí další hlasy a zůstane naslouchat tomu jedinému, který však ani za mák nepovažuje za racionální.
Proč si teď náhle vzpomněl na Darku? Ta s tím přeci nemá nic společného. Určitě je někde s Nottem. S Nottem. Na tom klukovi mu záleželo, ale z nějakého důvodu teď pomyšlení na něj nebylo příjemné. Štvalo jej pomyšlení, že je možná někde s Daryou, společně se smějí a ani jedna jejich myšlenka nepatří nebohému Nathovi.
Při tom se znovu naježí a stiskne rty do úzké linky. Jeho pohled pak i nadále patří ceduli před ním. A zmateným myšlenkám v jeho hlavě.

_________________

<<<

Gabriela si prázdniny náležitě užívala, i když se do školy i celkem těšila. Bradavice si za těch deset měsíců totiž celkem oblíbila, stejně jako Zmijozel, proti kterému ze začátku opravdu byla. Zprvu se jí totiž opravdu nelíbil, ale kamarády si tam nakonec našla, stejně jako v dalších kolejích a jejich společenská místnost byla taky děsně super.
Na Příčnou se vydala hlavně z důvodů nákupů se svým starším bratrem, který jí dostal na starost, což Gabi vůbec nevadilo. Sice byla pravda, že by si vyšla klidně sama, ale takhle ty těžké tašky nemusela aspoň tahat sama a mohla si tedy poručit co chtěla a bylo jí to koupeno. Nejvíce času tak strávili v knihkupectví, kde si Gabča potřebovala sehnat učebnice do dalšího ročníku a navíc si poručila pár knih o lektvarech, které jí opravdu bavily. Navíc na to měli super profesora, u kterého se do teď nenaučila vyslovovat jeho jméno, ale věřila, že to jednou přijde.
Nakoupeno bylo, a i když chtěl Max zase hezky zpátky domů, Gabi trvala na tom, že se ještě projdou. Chtěla se totiž mrknout ještě do pár krámů s oblečením, nakoupit si nějaké nové šaty nebo tak něco. Dohodli se proto s Maxem, že si jí nakonec vyzvedne u Hladového draka, protože nakupovat oblečení se mu opravdu nechtělo - to bylo trapný a navíc až moc únavné.
Jakmile tedy Gabi osaměla s váčkem penízků, široce se zazubila, uhladila si své svítivě žluté šaty a vydala se toulat se po Příčné. Aby tohohle taky docílila, musela svému bratrovi slíbit, že to doma neřekne, protože chodit sama po Příčné nesměla.
Byla jedna věc, která jí od začátku prázdnin tak trochu trápila, ale brala to sdělení od rodičů spíše jako žert než vážnou věc. A i kdyby, vlastně jí to ani tolik nevadilo. K zmrzlinářství se vydala hlavně z toho důvodu, že bylo teplo a ona měla chuť na zmrzlinu. Sice ještě nevěděla na kterou, ale ono se to nějak poddá. Vždyť si vždycky může dát nějaký úžasný pohár!
"Zacláníš v cestě," zabručela k chlapci, kterého zprvu nepoznala a teprve o pár chvilek později jí došlo, že to je Nathaniel McLarken. No, celkem vtipné shledání vzhledem k tomu, co jejich rodiče provedli. "Dáš si zmrzlinu? Protože já rozhodně jo. A možná bychom si mohli někam sednout, ne? Na pokec nebo tak.." uculila se zcela pobaveně, protože ano, jí to opravdu přišlo děsně vtipné a ne tak hrozné jako jemu.

_________________

Ačkoliv byly skoro každé jeho prázdniny náležitou přípravou na další školní rok, tentokrát nemá na školu nejmenší pomyšlení. V knihovně zůstaly ležet všechny jeho oblíbené tituly a jediné, co u něj několik dní zpátky stále mělo šanci zabodovat, byly jeho zápisníky a další pergameny, které neustále překypovaly novým a novým sdělením. Musel se z toho všeho nějak dostat, a tak psal. Anebo jen bezcílně bloumal po domě. A vlastně občas si i dovolil nějaký ten výbuch ke starší sestře, kterou ze všeho nejvíc vinil právě z toho, že se mu ani slůvkem nezmínila. V žádném z jejich dopisů. Proč by jej také někdo měl varovat, když to v jejich kruzích bylo považováno za zcela běžné?
Jenže celá tahle zvyklost byla poměrně svazující, což se svou melancholickou duší umělce vnímal asi tisíckrát hůř, než každý normální člověk.
Ve vší své bezmocnosti tedy nadále postává před zmrzlinářstvím, v očích nespokojení, míšené se zoufalostí. Rozpor v chlapcově hlavě i nadále značí ty pevně stisknuté pěstičky a nespokojeně semknuté rty, z nichž už snad vyprchala všechna ta jemná růž.
Slova, která si nejprve k nikomu nezařadí, jej však donutí otočit hlavu ke straně. S nádechem si už připravuje nějakou tu ledovou sprchu nehezkých slov, aby mohl uklidnit tu mudlovskou šmejdku, která si tu na něj otvírá pusu, než...
Jeho oči náhle zaostří na Gabi, na kterou hodnou chvíli zůstane v tichosti pohlížet, než polkne ta ošklivá slůvka.
"A-hoj," pozdraví ji trhaně, aniž by k tomu dodával cokoliv rýpavého. Nejspíše si jej s někým spletla nebo tak. Nebo alespoň v to doufá, protože pomlouvat McLarkena teda nikdo nebude. Nikdo.
"Promluvit si, jistě," opraví ji lehce znepokojeně. Jak může být malá Morganová tak v pohodě? Copak jí tu novinu ještě neřekli?
"Vypadáš nějak vesele, neříkej mi, že o tom ještě nevíš," prohodí k ní suše a s nakrčeným nosem se opět zahledí na ceduli před sebou. "Ale jasně, beze všeho. Dám si zmrzlinu, protože promluvit si musíme. Jakou si dáš? Zvu tě," prohodí k ní nakonec už s o něco větší jistotou v hlase. Naštvaný a zlomený je, ale to ještě neznamená, že zapomněl na veškerou slušnost. Zvláště, když tu s ním stojí jeho snoubenka.

_________________

I přestože Nathaniel vypadal rozhozeně a nespokojeně, Gabi se nepřestávala usmívat. Ne, jí opravdu nedělali ty věci kolem sebemenší starosti. "Řekli," pokrčila ledabyle rameny, očividně tím sdělením nebyla vůbec vykolejená. "Ty zase vypadá, jako kdyby tě přejela lokomotiva. Minimálně dvakrát, to tě to tak vzalo?" povytáhla tázavě obočí a následně společně s Nathanielem vkročila dovnitř zmrzlinářství.
"Zmrzlinu si ještě můžu zaplatit sama, ale díky." Mrkla na něho s úsměvem, protože v tomhle Gabi taky byla svá - nechtěla, aby za ní někdo platil. Pokud ten někdo nebyli její rodiče, kteří jí předtím prohlášením zahrnovali dárky. Což se jí samozřejmě zamlouvalo o to víc. "Já bych poprosila o jeden kopeček pistáciové a jeden vanilkové," zahlásila s nadšením, protože to byly její dvě nejoblíbenější zmrzliny. Jakmile pak svírala kornoutek s těmi kopečky v ruce, vydala se zase ven, kde se hodlala posadit. Když bylo hezky, nechtělo se jí sedět vevnitř, navíc se to tam stejně zbytečně mačkalo.
"Vážně tě to tak štve? Jako to co udělali," zahuhlala po chvíli s plnou pusou zmrzliny, i když moc dobře věděla, že taková věc je neslušná. Podle toho jak se tvářila jí to však bylo úplně jedno. Tahle otázka jí totiž zajímala opravdu hodně, možná více než cokoliv jiného. "Jak se má vůbec tvá sestra? Jordan, že?" optala se zvědavě, tentokrát už bez té plné pusy a usmála se. Pamatovala si, že Nathaniel při jednom z jejich rozhovorů ve společenské místnosti svou sestru zmiňoval.

_________________