Elijah byl vážně rád, že se Audrey jeho dárek líbí a s úsměvem jí ho připnul na krk. Chvíli sice uvažoval, že jí přiveze živou koalu, ale tu nakonec daroval svému mladšímu bratrovi Jessemu, který z ní měl nefalšovanou radost. A také seznal, že aby se Audrey mohla plně starat o maličké, nemůže se k tomu všemu ještě starat o chlupaté miminko, byť roztomilé až běda.
„Možná uvnitř? Je sice hezky, ale takhle po ránu je ještě trochu chladno. Nechceš půjčit sako?“ Ta starostlivost možná byla přehnaná, ale Elijah vážně nechtěl, aby Audrey ofouklo. Naprosto netušil, jestli by její nachlazení, nebo, nedejmerlin, choroba, neublížila i miminku, takže nechtěl nic riskovat. Při cestě do útrob cukrárny podržel Audrey dveře, aby mohla projít, načež pokrčil rameny. „Především samá práce, ale viděl jsem se i s pár známými a zašel s nimi posedět do hospody. Ale víš, že jsem nikdy na pití moc nebyl.“ Pousmál se zlehka a zvědavě se zadíval přes sklo na nabídku zmrzlin. Sám nevěděl, kterou by si nejraději dal, protože zmrzlinu už dlouho neměl, a trochu ho píchlo svědomí, že sem nevzal ani svou malou sestřičku. „Mack byl pozorný a tichý posluchač, nic nerozbil, a choval se slušně. Vážně,“ ujistil ji a nakonec si objednal pohár s čokoládovou, vanilkovou a karamelovou zmrzlinou politou karamelem a posypanou oříšky. Počkal, než si objedná i Audrey a za oba zaplatil, načež jim našel uvnitř jeden volný stolek a složil tam jejich objednávku. „A jak ses tu měla ty? Nezlobili tě ve škole?“

_________________

Audrey se Elijahova starostlivost zamlouvala, proto se spokojeně pousmála a zakroutila hlavou na znamení, že sako půjčit nepotřebuje. Nebyla jí zas taková zima, navíc se rozhodli posedět vevnitř cukrárny, kde bylo teplo. "Děkuju," broukla s dalším úsměvem, když jí Ellie podržel dveře. To byla pro někoho sice samozřejmost, ale pro někoho taky ne a Audrey si takových věcí cenila.
Při výběru zmrzliny si dávala pěkně načas, protože to byla celkem doba, kdy si sem šla takhle posedět, protože Mackenzie sladkosti stejně nesměl a samotné se jí sem nikdy nechtělo. "Vím." Souhlasila, protože to vlastně byla i pravda. Zato ona a alkohol.. Raději přešla k dalšímu tématu, protože stále nemohla uvěřit, že by její malý bratříček něco neprovedl. "A tomu se mi nechce věřit. Mackenzie a hodný? Ale něčím si ho tam opravdu musel zaujmout, teď se chce stát obliviatorem snad ještě víc a od včerejšího večera o tom pořád dokola básní." Sdělila mu a pobaveně na něho mrkla. Byla zvědavá, jestli tohle vybrané povolání jejímu bratrovi vydrží nějak dlouho, přeci jen měl ještě několik let na výběr něčeho jiného. A Audrey by se ani nedivila, kdyby ho to omrzelo, protože se to stalo už tolikrát, že nikdo z jeho nadšení nejančí.
Po dlouhém rozmýšlení si nakonec objednala pohár s čokoládovou, citrónovou, oříškovou, melounovou, karamelovou, jahodovou a slaninovou zmrzlinou, protože rozhodně nebyla troškař a navíc si stále nebyla jistá, kterou by chtěla nejvíce a všehochuť byla stejně nejlepší. "A co mamka? Neměla nějaké řeči? Však víš.." Posunkem ruky se snažila naznačit co tím myslí, protože její matka se k návratu Elijaha doma snažila nevyjadřovat a k tomu rozchodu s Harrym taky ne, i když jí to moc nešlo, protože byla drbna.
"Děcka jsou v pohodě, i když s některými tříská puberta, ale přežít se to dá. Většinu volného času teď trávím v Londýně, hodně fotím a tak.." Zamumlala a nabrala si trochu čokoládové zmrzliny, protože jí přišla pod ruku jako první. Fotila hlavně kvůli tomu, že moc dobře věděla, že za pár měsíců toho nebude už schopná. "S Harrym jsme se rozešli." Přiznala mezi řečí, nabrala si další porci zmrzliny a rychle si s ní zase zacpala pusu. Původně sice chtěla přijít s jinačí informací, ale tohle pro začátek stačilo, ne? Na přiznání těhotenství totiž měla v sobě ještě málo zmrzliny.

_________________

Elijah se kupodivu moc nedivil, když se Audrey nad výběrem zmrzliny zasekla, a ještě méně se později divil tomu, jakou kombinaci zvolila. Už jen to mohlo být Audrey podezřelé, ale pokud si jeho zdánlivě nezaujatého postoje nevšimla, Elijah ji sám nehodlal upozorňovat na to, že ví. „Mack nebyl o nic horší než můj mladší bratr v jeho věku, takže byl hodný,“ ujistil ji, protože Jesse byl číslo. Mack byl proti němu jako rozdivočelé kotě na průzkumu.
Když se usadili a přišla řeč na paní Carterovou, Elijah si odkašlal, snad aby pozdržel odpověď kvůli výběru vhodných slov. Před Audreyinou matkou se trochu styděl za to, co Audrey provedl, ale nějak neměl chuť se jí za to omlouvat, protože to nebyla její věc. „Ne. Sice si mě měřila velmi odsuzujícím pohledem, ale neřekla nic.“ Naštěstí. Elijah se nechtěl tvářit před svými kolegy jako spráskaný pes.
No a pak přišlo to sdělování, jak se má, a taky ta velká novinka, která ale vlastně ani nebyla novinkou a rozhodně neměla na tu novinku, na kterou ještě nepřišla řeč, pokud na ni vůbec řeč přijít měla. „Já vím, Audrey,“ pousmál se zlehka a zadíval se na ni tak, aby pochopila, že ví všechno. „Harry mě poctil návštěvou v práci. Jen jsme si popovídali.“ Ujistil ji, aby snad jednoho nebo druhého nepodezírala z násilí.

_________________

Protože se Audrey zaobírala hlavně tou zmrzlinou, nevšimla si Ellieho nezaujatého postoje a to ani poté, co se nepozastavil nad jejím výběrem daných příchutí. Mack byl chvíli na to vyřešen a Aud byla opravdu ráda, že se snažil a byl hodný, ne že by se jí tomu chtělo stále věřit, protože si hodného Mackenzieho prostě neuměla představit.
"Ono jí to časem přejde." Tím si sice nebyla tak úplně jistá, protože její matka jen tak nezapomínala. Navíc stále čekala, že se nakonec Elijah zase sebere a odjede do Ameriky a že její drahá dceruška za ní přiběhne zase s pláčem. Problém byl pak v tom, že tentokrát by ten jeho odjezd nenechala Audrey jen tak.
Sdělování novinek nemělo takovou účinnost, kterou Audrey očekávala a nakonec to byla ona, kdo byl šokován. Jako první jí napadlo, že to všechno vyžvanil Mackenzie, čehož byl schopný, ale nakonec se ukázalo, že to byl Harry.
Když jí přešel prvotní šok, nacpala si do pusy trochu zmrzliny a musela seznat, že míchat čokoládovou se slaninovou asi nebyl zrovna nejlepší nápad, a tak si na vrh přidala ještě trochu jahodové, aby si zlepšila chuť. Podle toho, jak se na ní Ellie zahleděl, věděl všechno. Úplně všechno a Audrey tak nějak nevěděla, co by asi teď měla říci. "Aha," vypadlo z ní nakonec zatímco si Elijaha měřila zkoumavým pohledem. Co jiného taky měla říci? Stejně už všechno věděl.. "Už budu muset jít, Elijahu, mám ještě nějaké pochůzky," broukla po chvilce, roztáhla rty do menšího úsměvu a vstala. Na rozloučenou Ellieho políbila na tvář, a pak už cukrárnu opustila. Schůzka s doktorem a následné focení totiž počkat nemohlo.

>>>

_________________

Anthony postával před zmrzlinářstvím, na sobě obyčejné tmavé kalhoty, bílou košili, červeného motýlka a sáčko, barevně ladící s kalhotami. Tvářil se trochu nervózně, a zřejmě na někoho čekal. Byly jarní prázdniny, takže se přirozeně musel chtít aspoň na chvíli vidět s Berry. Ačkoliv už to byly bezmála tři měsíce, co se tak trochu neohrabaným způsobem dozvěděla o jeho citech, a dalo by se říci, že spolu měli vztah, i když se od vztahu jiných dvou dospělých kouzelníků asi v mnoha směrech lišil, pořád měl stejnou trému vždy, když se měli někde potkat, a stále se snažil při těch příležitostech udělat něco pro to, aby se celou dobu jejich setkání jen připitomněle necuclil jako sluníčko na hnoji, a hlavně, aby vypadal, jako že se češe, což mu jeho vlasy pořád dokonale znemožňovaly. Pravdou bylo, že absolutně tápal, nevěděl, co má nebo nemá dělat, nebo spíš, co si může dovolit. September mu připadala tak neskutečně křehká, jako ta nejkrásnější porcelánová panenka, a on se bál, aby jí přílišně zbrklým jednáním neublížil.
Dnes měli jít například na obyčejný zmrzlinový pohár. No a protože Anthony cestou sem uviděl ve výloze hračkárny světlince růžovou plyšovou ovečku s heboučkým kožíškem a rolničkou kolem krku, a ta ovečka se tvářila tak roztomile jako Berry, držel teď plyšáka v ruce a doufal, že to nebude úplně blbý dárek. Už jen při představě toho předávání, se mu do tváří hrnula červeň...

_________________

September se na jarní prázdniny těšila jako malá. Ona se tak vlastně těšila i na jakýkoli dopis, který od Anthonyho čekala, a vůbec se dalo říct, že ty tři měsíce vztahu (!) prožívala nalepená na okně, očima hledajíc sovu na obzoru. A užívala si to. Ne, že by ji při každé schůzce nepopadala příšerná nervozita, která navíc měla ve zvyku násobit se s tou Toníkovou tak, aby páreček bývalých havraspárů nebyl ochuzen o rudé obličeje a občasné koktání. Prostě intelektuálové.
Ke zmrzlinářství samozřejmě dorazila včas, ačkoli měla menší krizi s oblečením - najednou jí prostě všechno dobře vypadající zmizelo ze skříně. Berry naštěstí nakonec usoudila, že v oblékání není nijak zvlášť vybíravá, takže si prostě natáhla oblíbené kraťasy a červený svetr, kvůli nedostatku času si vlasy jednoduše vyčesala do culíku - ofinu nechala neposlušně padat do očí - a nazula tenisky. Vedle košilově založeného Anthonyho asi působila jako pěst na oko, nějak se ale nedokázala přimět k tomu, aby nad tím přemýšlela. Nebo aby vůbec přemýšlela. Jakmile se jí totiž objevil na dohled, všechny myšlenky odjely na dovolenou. "Ahoj," broukla, jakmile byla na doslech a roztáhla rty do něžného úsměvu. Bylo těžké se tvářit normálně, když před ní stál vysoký, dospělý lékouzelník, svíral v ruce ovečku a celkově byl k zulíbání (což by si samozřejmě netroufla). Po důvodech držení výše zmíněné ovečky se zapomněla pídit, jak z něj byla (znovu a znovu) celá pryč.

_________________

Berry byla zase neskutečně rozkošná, a Toník jako správná trubka propadal dokonalým rozpakům z její přítomnosti. Teď už měl pocit, že ta plyšová ovce nebyl zrovna nejlepší nápad, jenže když ony si byly se September tak děsně podobné... Anthony si v tu chvíli usmyslel, že si koupí ještě jednu fluffy ovečku, kterou bude každý večer před spaním objímat. Protože asi těžko mohl objímat skutečnou slečnu McTreeovou, na to byl prostě až moc velký srab a ňouma.
Trochu nejistě k September přistoupil a se stále stejně nervózním úsměvem ji krátce políbil na tvář, chápejme, jako pozdrav a tak. "Ahoj, umm... tohle," vytasil se hned ze začátku s tou ovečkou, pro jistotu, protože jinak kdo ví, co by si mohla ještě domyslet, že s tou plyšovou hračkou chce vůbec provádět, komu ji dávat, věnovat na dobročinné účely nebo co. "Ta ovečka mi tě připomněla... víš, je taky děsně roztomilá... tak jsem ti jí koupil," vysoukal ze sebe a u toho mu úspěšně rudly uši, až za chvilku vypadaly jako dvě ředkvičky.
Jakmile byla ovce předána, promluvil znovu. "Tak co, objednáme si a posadíme se?" Následovalo pravděpodobně vybírání nějaké té zmrzliny - Tonny zůstal u klasické čokoládové, jen v kornoutku, pořád měl trochu nervozitou stažený žaludek na to, aby se cpal celým pohárem. "Tak jak ses zatím měla, co žáčci, snad moc nezlobí? A co kolegové a kolegyně?" zeptal se už trochu uvolněněji, když už seděli. Upřímně se o to, co se v Berryině práci děje, zajímal, a navíc byl tak trochu drbna, takže v tuhle chvíli sám vypadal jako dítě, co se chce dozvědět něco nového. Ne že by za tak krátkou dobu, co se neviděli, mohlo toho nastat tolik. On se vážně snažil September vídat co nejčastěji, a taky jí skoro pořád měl tendenci posílat aspoň dopisy - tak nějak ho napadalo, jestli už tím tmavovlásku trochu neotravuje, ale nešlo prostě přestat. Být to na něm, tak by se v tuhle chvíli klidně nechal najmout místo madam Pomfreyové, jen aby mohl být ve stejné škole, kde Borůvka učila.

_________________

Když přišla řeč na ovečku, September samozřejmě okamžitě zrudla, zároveň ale měla problémy udržet na uzdě široký úsměv. "Já... děkuju, je vážně sladká... já pro tebe ale nic nemám," zamumlala rozpačitě, když přebírala plyšáka - byl to přesně ten trapný moment, kdy by byl člověk radši bez dárků. Po kapsách, jak věděla, měla jenom kapesník, a to by byl ubohý dar. Na co sakra myslela, když se chystala? Proč taky něco nekoupila? Z přemýšlení ji naštěstí vytrhla Toníkova další slova. "Hmm," přisvědčila s úsměvem a začala se věnovat výběru zmrzliny - obvykle to u ní byl zdlouhavý proces, dnes se naštěstí spokojila s osvědčenou kombinací borůvky a čokolády. A pak přišel dotaz na práci, se kterým se prostě nedalo trefit vedle. "Jsou to zlatíčka, přísahala bych, že jsou den ode dne chytřejší. Někdy mám vážně pocit, že třeba ty havránky už nemůžu ničemu naučit. A to jsou to třeťáčci!" povzdechla si něžně - chvílemi to znělo, jako by mluvila o vlastních dětech. Ona je tak vlastně i brala, alespoň do chvíle, než se nad tím zamyslela. "Kolegové taky nezlobí. Většinou. Vlastně se teď nic zajímavého neděje - slyšela jsem něco o Hollyině odchodu* ze školy, ale jinak je všechno v klidu. Už nejmíň sedm měsíců nebyla žádná profesorská svatba, až je to podezřelé," prohlásila se zazubením a konečně se pustila do zmrzliny. "Co ty? Nezlobí tě pacienti?"

Mimo herně:
Dohra. Ano, jsem ostuda - na mou obhajobu, byla jsem vyvezena mimo signál.
* Nevím, na kolik už si to můžou špitat obrazy, takže v případě potřeby to prostě ignoruj

_________________

<<
Když už byl nucen Balthasar absolvovat cestu za oceán, nemohl nenavštívit Příčnou ulici, která byla opravdovým kouzelnickým centrem. Byl tu párkrát v životě, takže si užíval britskou angličtinu, ač měl pocit, že mu to chvílemi trhá uši, a společně se svým synem nakoukl do pár obchodů a brzo už se mu v ruce houpala taška s pár drobnostmi, které s Eddiem koupili.
Celou dobu se za nimi drželi dva vysocí muži v černých kouzelnických hábitech. Byla to Balthasarova ochranka, která však byla tak nenápadná, že by je sotva někdo přiřazoval k zrzavému prezidentovi kouzel několik metrů před nimi. Vzhledem k té divoké situaci na britském ministerstvu, k panu Barloweovi patřili i další dva muži, kteří byli oblečeni zcela letně, na očích měli sluneční brýle a šli po druhé straně ulice.
Eddie se zastavil před zmrzlinářstvím a vyžadonil od otce pár peněz, takže mohl vklouznout dovnitř a mlsně se rozhlédnout po všech sladkostech.
"Dobrý den, chtěl bych vědět, za kolik si koupím tuhle cukrárnu," stoupl si na špičky a zamrkal směrem k panu prodavačovi zpoza pultu. "Pět galeonů, bude to stačit?"
Když se dozvěděl, že si cukrárnu nemůže koupit, zatvářil se zklamaně. Otočil se k východu. "Táto, vono to není na prodej!" zakřičel na svého otce tónem á la co teď budeme jako dělat?! Balthasar se směrem ke svému synovi otočil a výmluvně pokrčil rameny, potom se otočil zpět k mužům v černých hábitech a pokračoval s nimi v tichém hovoru.
"Tak si vezmu teda deset kopečků. Dáte mi je na sebe?"
Když Balthasar viděl, že nakupování bude na dlouho, obzvláště nandavání deseti kopečků, ukázal Warrenovi, ať zůstane před zmrzlinářstvím a dohlédne na Eddieho, zatímco on vešel do obchodu hned vedle.

<<<

Mít doma sourozence mělo pár výhod, ale zase spoustu nevýhod. V tuhle chvíli však převládaly ty výhody, kdy mě dostal na starost Sawyer a musel mě vzít na Příčnou, protože jsem tam prostě chtěla a rodiče neměli čas. Chvíli jsem se z toho fakt radovala, protože to znamenalo, že budu trávit čas se svým starším bratrem, a budu ho tak smět vyzpovídat o všem možném, třeba i Bradavicích. Sice jsem toho věděla už kupu, ale stejně mě to bavilo poslouchat pořád dokola. No, to bych však nesměla dělat křena. Jakmile jsme se totiž dostali na Příčnou, připojila se k nám nějaká holka, podle všeho Sawyerova spolužačka nebo tak něco. Její jméno jsem zapomněla v momentě, kdy mi ho řekla, ale stejně si za to mohla sama, protože divně huhlala. Jo, tohle fakt nebude moc dobrej den.
Na zmrzlinu jsem vlastně ani tolik nechtěla, spíše jsem měla nutkání skočit do Mžourova pro kočičí žrádlo, ale on se pan Ťapka rád nadlábl i masa nebo tak něco, takže jsem si řekla, že to můžu ještě na chvíli odložit. Sawyerovi jsem to totiž říkala třikrát a až na to, že se blbě culil, mi vlastně vůbec neodpověděl, takže jsem asi neměla moc na výběr. Kdybych totiž zdrhla, určitě by žaloval a to jsem nechtěla. To by mi pak strýček určitě odbarvil mé vlasy, které jsem měla modré, což byla jedna z mých oblíbených barev.
"Když máš tolik peněz na rozhazování, že by jsi mohl koupit celou cukrárnu - i když za pět galeonů, haha - to by jsi mě mohl pozvat na jeden kopeček, ne? Melounovej, dík." Zamžourala jsem na kluka, který si objednal deset kopečků. Sice jsem nějaké peníze měla, vyprosila jsem si je od Sawyera, který pozval tu vychrtlou plavovlásku, se kterou vrkal u jednoho ze stolů venku. Já jsem je očividně nezajímala, takže jsem si mohla dělat tak nějak co chci. S mírou, samozřejmě. "K tomu by jsi mohl ještě přihodit jedny Bertíkovy fazolky, jsou skvělý a zažiješ s nimi spoustu legrace." Ušklíbla jsem se pobaveně. Byla to pravda, fazolky byly super, i když jejich občasné příchutě moc ne, ale aspoň byla sranda, žeano.
Celou dobu jsem si samozřejmě dělala srandu, já si zvládla tu zmrzku zaplatit fakt sama, ale byla jsem zvědavá, co ten kluk na to. Neznala jsem ho, ale bavila jsem se. A Sawyer měl aspoň ode mě na chvíli klid.

_________________