Věnuju mrzimorovi vážné, dlouhé zakývání hlavou a semknu rty pevně k sobě, jako kdybych potvrzovala něčí smrt - možná, že tohle je začátek Janiné společenské smrti, co já vím, co jsem schopná se svou divokou fantazií udělat, to se snad ani James nikdy nedozví. "Tak to mám asi smůlu, já sem se rozhodla už na alkohol nikdy nesáhnout." ušklíbnu se, hrdě vynechávajíc to, že to vlastně nebyla moje volba. No nic no. Zpět k tématu - co že to probíráme? Aha. Držení se za ruce. Cool. "Přesně! Si to vem, tě někdo někde napadne a než druhou osobu pustíš, a než se natáhneš pro hůlku a tak, už seš dávno mrtvej. Nepraktický, slizký, protože se ti ruce potí... fuj." přitakám horlivě a nebudu lhát, sem ráda, že alespoň někdo si myslí, že držení se za ruce je nechutný. Hlavně u lidí, které znám. Patrick je super, ten se za ruce nedrží, teda doufám. Teď už beztak jo, protože je dospělej, ale alespoň to nevidím.
Že se nezeptá na důvod, mě moc nepřekvapuje - kluci jsou všichni stejný dlažky a člověk musí mít hysterickej záchvat, aby si vůbec všimli (že Flanne!), že se něco děje (že Flanne). Nechám to plavat, s tím, že když mě to bude fakt hodně žrát, prostě to jen tak mimochodem zmíním, protože od toho lidi jako Casper jsou - mám něco na srdíčku, tak to prostě řeknu, ulevím si, oni to nikde nevykecají a život je super. "...noup. Noup, seš krípy. Tohle bylo krípy. Pravda, ale krípy." zazubím se v reakci na jeho nadšení ze sahání na cizí zadky. "Mi je jasný, že lidem na zadky nešaháš." dodám lehce škodolibým, možná spíše hravým tónem a opět ho strčím do žeber, tentokrát trochu opatrněji, protože začínám mít pocit, že je fakt trochu z cukru a než mu stihnu dát nějakou normální odpověď, vzhledem k tomu, že tohle mělo bejt jeho rozhodnutí (že?!), ozve se Aveline a mě prostě nenapadne nic lepšího, než nahodit sladký výraz a začít se hihňat. "Si piš, že?" vypadne ze mě a mezitím, co pokračuju v přituplém hihňání, které dokonale ničí ironický tón, vrhnu na Caspera tázavý pohled. Ať už se přidá, nebo řekne, že jsme tu na sebe prostě narazili, já svou pozornost věnuju hlavně zvířeti, které mi očichává nohy. Což je pěkne nechutný, nicméně byla jsem ve zmijozelských klučičích šatnách, tak mě jen tak něco nesloží. "Ty tady taky čekáš na nějakýho záhadnýho smexo- ehm. chlapa?" zeptám se a zvednu pohled od zvířátka na Aveline, věnují minimum pozornosti mému přeřeku.

_________________

Casperovi se viditelně ulevilo, když Ari prohlásila, že se rozhodla na alkohol už nikdy nesáhnout a tím pádem se ho dál nevyptávala a radši se přešlo na debatování ohledně toho, jak moc je špatné držet se za ruce. "Jo no," nemohl nic než jen souhlasně přikyvovat, což by do něj jeden neřekl, ale budiž, asi na něj ta Ariana měla vliv, těžko říct jestli špatný, nicméně nechat se zabít jenom proto, že jste si zrovna s někým vyměňovali ruční pot, prostě nemělo cenu ani smysl.
Casper se zatvářil na oko zklamaně. "Byl sem málo přesvědčivej?" odtušil s nakrčeným obočím, "nebo sem naopak přehrával?" dodal už o něco veseleji. No, na tomhle holt ještě bude muset dost zapracovat. Přesun někam za lidmi se tedy nekonal, takže jim aspoň zůstal ten lepší, nevydýchaný vzduch, víte co, nicméně se k nim připojila slečna se štěňátkem. Mrzimor se po Arianině vzoru zahihňal, a něžně ji šťouchl do žeber, aby tu celou dobu nešťouchala jenom ona jeho - ne že by mu to vadilo. "Jop, Casper, to sem přesně já," pronesl hrdě a vesele se na Aveline zazubil. Potom se sehnul, aby si mohl pohladit pejska, který mu zrovna očichával boty. Po otázce, kterou Ariana vznesla, se ubránil zahihňání a radši zůstal u drbání toho štěněte, jestli se teda nebránilo. Pohled mu padl na misku s jogurtovou zmrzlinou. "Hele, nebude mu po tom špatně?" kývl hlavou směrem, kde miska ležela. Nepochyboval o tom, že by mu ta zmrzlina nechutnala, ale někde slyšel, že třeba taková čokoláda by se psům rozhodně dávat neměla, i když on se v tom moc nevyznal. Měl žábu a králíka, avšak psa nikdy. "Ale jinak je teda moc pěknej, co je to vůbec za rasu? Já se v tomhle moc nevyznám.." zajímal se a konečně se zase postavil.

_________________

Dvojka se začala pošahaně šklebit, s čímž Aveline neměla nejmenší problém, a zřejmě ani Štěně ne, protože se nechalo ochotně podrbat a ještě Casperovi olízlo ruku.
"Špatně? Ne, tohle mu jede, roste po tom jako z vody," zazubila se Ava a na Arianu vytasila s naprosto vážným výrazem fotografii. "Kdyby to byl tenhle smexochlap, tak klidně počkám," zachrčela a vzápětí si fotku přitiskla k výstřihu, objala ji a celou pomačkanou ji znovu vyhladila v dlani, aby se pochlubila. "Říká si lord, no, a podívej se na ten dokonalý nos. Je to australský ovčák," prohodila Ava pro změnu ke Casperovi a blýskla širokým úsměvem. "Tenhle by zas mohl jen pohnout prstem a všichni Smrtijedi mu přeleští boty. Je to muž s vizí," prohlásila pyšně a pak si všimla, že kromě velké fotky Toma Raddlea vytáhla z kabelky i menší fotku, která se nalepila zezadu na tu větší, takže si toho zprvu nevšimla.
Aveline maličko vykolejeně zamrkala na pokradmu vycvaknutý snímek bradavických spolužáků, z drtivé většiny čistokrevných (a u těch, co nebyli, si Aveline stejně myslela, že jsou), konkrétně na jednoho z nich, a s vemlouvavě nakloněnou hlavou všechny materiály se zubatým úsměvem zase schovala.
"No, teď mě ale víc zajímá tady tenhle můj mladý pán," kývla se slintajícímu štěněti, které se právě ládovalo a začínalo se značně zakulacovat. "Nenapadá vás nějaké jméno?" usmála se a se zaujetím si zaťukala prstem zamyšleně na bradu.
Nicméně protože se zatím dost připozdilo, vyslechla si případné návrhy a i se svým huňatým svěřencem se stáhla z prostor zmrzlinářství dřív, než si přidá a zkazí si linii.

_________________

Fotky, které začne Aveline vytahovat, mě začnou lehce mást. Ne, že bych zpochybňovala její vkus na chlapy nebo tak něco, ale... Oukej, co to budu házet na nebohou ex-zmijozelku, můj mozek si prostě prdnul a já sem najednou úplně vypatlaná a zmatená. Za všechno může vedro, fakt. "Moc pěkný nos..." podotknu nejistě a hodím okem na Casperův nos. Hm. Já mám taky nos. Aveline má taky nos. Co je na nosech tak sexy jako? Totiž, sou přece nechutný, lidi tím smrkají a... smrkají - co jiného ještě nosy dělají? Četla sem, že při ožižlávání překážejí, ale posoudit to nedokážu, takže zatím nosy jenom smrkají. A taky, hm... Ty vole, já nevím, to si budu muset zjistit, co nosy dělají, protože zatím jsou svou nechutností a odpudivostí asi na úrovni chodidel, chápete. Chodidla jsou odporný. nohy celkově od kotníků dolů jsou takový divný. Jaké má Casper kotníky? Ale no tak! O co se to tu pokoušíš, očumovat mu nohy nebo co? Seš snad Darrel?! Klidni hormon! Ehm. "Ty znáš nějaké smrtijedy?" nahodím jen tak mimochodem, protože mě zaprvé nic lepšího nenapadne a zadruhé mě to vlastně i zajímá. Ne, že bych chtěla bejt smrtijed, já budu famfrpálová hvězda (HAHAHAHAHAHA no.), ale tak... furt to sou chlapi v uniformách, no ni? Ach jo, tohle je typický myšlení puberťačky urvané z řetězu.
"Třeba cement," navrhnu s nadšeným zábleskem v očích a automaticky se podívám na Caspera, jako bych čekala, že bude plnit svou mrzimorskou povinnost a odkýve mi, že to je geniální nápad a že cement je boží jméno. To mrzimoři dělají, ne? Gwen a tak. Říkají lidem jako sem já, že je všechno super i když není. Pohledem zabrousím ven a zamyslím se, kolik asi tak může být. "No, my bychom asi měli jít, že?" oznámím nakonec po chvilce mlčení a nasadím si sluneční brýle na oči. "Takže zatím asi... ahoj?" dodám nejistým tónem, protože tohle mi nikdy nešlo. Vždycky sem se prostě zvedla a odešla, ale teď mi přijde trochu neslušné jen tak zmizet. Mávnu Aveline a pokusím se pohladit opatrně jejího psa - Meow mě zabije, jestli ho ucítí, takže opatrně -, načež se natočímí ke Casperovi s tázavě nadzdvihnutým obočím, jakože jestli jde taky nebo zůstává si povídat a pak se rozejdu pryč - ať už s mrzimorem, nebo bez.

>>>>

_________________

<<

Za hezké dne by byl hřích sedět doma a stejného názoru byl i téměř pětiletý Leo, který se od maminky dožadoval velkého zmrzlinového poháru od pana Fortescuea. Saoirse nejdřív chvíli odolávala, dokonce se jí málem podařilo synka přesvědčit, že se k panu Fortescuovi mohou podívat jindy a dnes si můžou udělat výlet k babičce s dědečkem. Jenže to by jí Leo nesměl veledůležitě připomenout, že přece jeli na dovolenou a zrovna včera posílali pohled. Zvládl se u toho tvářit výjimečně vyčítavě, že se ho maminka vůbec pokusila tak hloupě oblafnout. Saoirse tedy nezbylo nic jiného, než sebe a syna ustrojit a vydat se na Příčnou ulici, kde se moc ráda neobjevovala a když už, nejradši tam chodila sama a Lea nechávala někde stranou v bezpečí, třeba na hlídání u Brittany, když měla zrovna čas. V duchu se modlila za to, aby se dnes nic nestalo, a v koutku duše si posteskla po době, kdy Leo byl ještě malé škvrně, které neumělo mluvit a nebylo tak zatraceně tvrdohlavé.
Saoirsiny obavy byly ale na chvíli rozpuštěny, když se dvojice objevila u zmrzlinářství pana Fortescuea, a malý Leo se s nadšeným výsknutím vrhnul k nabídce a v hlavičce už si přitom sumíroval, co všechno si naporoučí. Spokojil se se třemi kopečky čokoládové, hroznové a malinové, sušenčičkou a deštníčkem, co mění barvy, Saoirse si dala kopeček levandulové a vanilkové, načež se po zaplacení se synkem posadila k jednomu stolku v rohu na zahrádce. „A ne že se pocintáš,“ napomenula Saoirse automaticky syna, který ovšem vypadal, jako by mu ta poznámka prošla jedním uchem tam a druhým ven.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám.

_________________

<<<<

Sebastian byl rád, že se udělalo hezky. Sice nebylo takové vedro, na jaké byl zvyklý z Egypta, ale i tohle se dalo. To byl taky jeden z důvodů, proč se rozhodl vyjít do ulic a netrčet celý dny jen doma. Zalezlý byl totiž většinu prázdnin, protože se mu prostě nechtělo nic dělat, nikam chodit a tak prostě a jednoduše zevloval. Taky si zajel na pár dní k moři, protože bez toho by to nebyly ty pravé prázdniny, ale jinak nic závratného se v jeho volném čase nestalo.
Příčná ulice byla prázdnější než obvykle a Sebastian se tomu zas tak nedivil. I on by se nejspíše vydal k vodě, kdyby neměl nějaké pochůzky, které musel zařídit. A i když to netrvalo moc dlouho vše vyřídit, dokonce stihl navštívit ještě matku v práci, rozhodl se stavit se na zmrzlině a poté jít domů a.. zevlovat, jako to dělal do teď. Sice stále tak trochu přemýšlel nad navštívením bazénu, protože vedro prostě bylo, ale uznal, že doma bude lépe než někde kde to bude přeplněné lidmi a hlavně dětmi, kterých měl za celý školní rok plné zuby, i když jeho ročník se ještě docela dal, to musel uznat.
To že byl Sebastian zvyklý na mnohem větší vedro bylo poznat už jen podle toho, že na sobě měl modrou košili s dlouhým rukávem, tmavě hnědé kalhoty a černé lesklé boty. Do zmrzlinářství vstoupil s menším úsměvem a aniž by se rozhlédl po lidech sedících vevnitř, pokračoval až k pultu, u kterého se chvíli zdržel, protože na výběr byla opravdu spousta příchutí. Nakonec se spokojil s karamelovou, čokoládovou a vanilkovou a teprve jakmile třímal kornout s danými kopečky zmrzliny, rozhlédl se kolem. Sebastianův úsměv se o něco rozšířil, když si všiml své kolegyně ze školy společně s.. dítětem? Překvapeně zamrkal, ale úsměv z jeho tváří nemizel. Tohle bylo určitě nějaké nedorozumění. "Saoirse," kývl jí na pozdrav, přidal další úsměv a nervózně přešlápl přemýšlejíc jestli odsud nejrychleji zmizet, což se zdálo jako skvělý nápad, a nebo setrvat. Docela ho zajímalo co to je vlastně zač a tím "to" měl samozřejmě na mysleli toho chlapce.

_________________

<<

Protože bylo tak velké vedro, že by se i Algernnon de Bray bála, že si spálí svou alabastrově bílou a zcela nehmotnou kůži, Troightheach využil možnosti nejít se zchladit do hájku nebo k vodě, jak by to jindy udělal. Jeho matka se toho dne rozhodla, že zbuduje nový prasečí chlívek, a i když se jí Troightheach nabídl, že to udělá za ni, odehnala ho hlídat Brígh s mumláním, že co si neudělá sama, to její manžel nebo synové poserou. A protože pozorování tříletého dítěte bez magických schopností a bez potenciálu stát se druidem nebylo zrovna atraktivní forma zábavy, bylo třeba vymyslet jinou. Hop-šup prášok nemaje, vyřešil to Troightheach prostým přemístěním s Brígh za krkem, a zjevil se na Příčné před zmrzlinářstvím. Náhoda? Určitě.
Než vešel dovnitř, sundal si Brígh ze zad, aby si nenatloukla čelo o futra, a ta mu samozřejmě dle očekávání hned zdrhla. Troightheach ji následoval a lhal by, kdyby tvrdil, že nemá chuť se stejně jako ona přilepit na chladící pult, ve kterém dobrý muž za kasou přechovával vaničky se zmrzlinou. K jeho smůle nikde nenašel tu s pivní příchutí. „Dám si míchanou ledovou tříšť.“ Zamumlal pod vousem a nechal si od sestry ukázat, kterou zmrzlinu si dá. „Tři kopečky leprikóní a jeden slaninové zvlášť.“ Zatímco platil, Brígh si svou misku ozdobenou jetelem odnesla ke stolku na zahrádce a vydrápala se na židli, odkud měla lepší rozhled, a nakonec vedle misky postavila svého osminohého koně. Na toho kluka u jiného stolku vyplázla jazyk.

_________________

Netrvalo dlouho a navzdory Saoirsině napomenutí se malý Leo samozřejmě pobryndal, ale nezapomněl se u toho zatvářit jako svatoušek, aby maminku ujistil o tom, že on za to přece nemůže. „No jistě, vlastně je na vině zmrzlina, že?“ povzdechla si Saoirse, zatímco v duchu se tvářila pobaveně. Najevo ale nedala nic. „Jasně, mami, tys to uhodla!“ zakřenil se Leo naprosto bezelstně na maminku, která se k němu ovšem bez varování natáhla a pocuchala mu tmavé vlásky. To chlapce trochu načuřilo, s veledůležitým výrazem si rozcuchané háro uhladil neupatlanou rukou, a pak se znovu pustil do zmrzliny, tentokrát ovšem u toho předstíral, že je ten nejvychovanější chlapec na světě, aby dokázal, že to pocintání předtím skutečně nebyla jeho vina. Saoirse jen stěží zabránila koutků cukajícím do úsměvu.
Jenže jakkoliv se ve společnosti svého syna bavila, jen za krátký okamžik jí úsměv z tváře spadl, když se v jejím zorném poli objevil kolega ze školy, Sebastian. V Saoirse hrklo, poněvadž ve škole zatím nikdo neměl ponětí o tom, že by snad měla syna, a ona se rozhodně nehrnula do toho, aby to někomu sdělovala, protože ani nepředpokládala, že by k podobnému setkání mělo někdy dojít. „Sebastiane, zdravím.“ Saoirse nakonec zachovala naprosto klidnou tvář a oplatila kolegovi jeho pozdrav, zatímco se rozhodla dělat jako by nic. „Co ty tu? Vyšel sis na procházku?“ nadhodila a pozvedla obočí v náznaku otázky, načež pohledem zkontrolovala svého syna, který se užuž nadechoval, aby něco poznamenal, ale po matčině pohledu zůstal prozatím zticha, každopádně bylo vidět, jak mu to v hlavičce šrotuje, zatímco těkal pohledem mezi mamkou a tím neznámým pánem. Ten byl ale jen o chvíli později zapomenut, když se ve zmrzlinářství objevil další pán, ale tentokrát s malou holčičkou, která na první pohled vypadala stejně stará jako on sám. A ještě si na něj dovolila vypláznout jazyk! Samozřejmě že Leo nelenil a vyplázl jazyk na oplátku, a přitom bedlivě kontroloval, zda ho nesleduje matka. Měl smůlu, akorát se na něj podívala. „Leo! Tohle se přece nedělá!“ prohlásila rozhořčeně Saoirse, nicméně Leo se nedal a hned se musel ohradit. „Ale mami, vona si začala!“ napráskal hned holčičku, na kterou pak ukázal dlouhý nos. „To tě neopravňuje k tomu, abys to oplácel jako nějaký opičák. A stejně tak se nežaluje. Nečekej žádný přídavek, se zmrzlinou dnes končíš,“ vyplísnila Saoirse svého synka, který se hned zatvářil ublíženě, ale pak jako by se mu rozsvítilo, seskočil ze židle a hbitě se přesunul k té druhé dvojici. „Promiň za ten jazyk. Budem kamarádi? Máš pěknýho koně!“ Aneb jak se Saoirse málem plácla do čela a vrhla nejprve omluvný pohled na Sebastiana a poté i na doprovod holčičky.

_________________

Sebastian se pousmál a přelétl pohledem z chlapce na Saoirse a zase zpět snažíc se přijít na to, jestli je to vážně její a nebo zda to jen hlídá. "Musel jsem si tady něco zařídit, tak jsem si řekl, že si skočím na zmrzlinu," odkýval potom na otázku a ani si nevšiml, že mu karamelová zmrzlina začala stékat po prstech. "Mohu si k vám přisednout?" pozvedl tázavě obočí, zatímco došel ke stolu a na toho chlapce se mile usmál. Vážně potřeboval zjistit co je to vlastně zač a na chvíli ho i napadlo, že se o něm i Saoirse někdy zmiňovala. Podle toho jak nakrčil nos a svraštil obočí bylo očividné, že přemýšlí, a taky že jo. Sebastian totiž nepodstatné informace vypouštěl v momentě kdy je zaslechl, ale tušil, že zrovna tuhle informaci by si zapamatoval, kdyby mu jí Saoirse sdělila což ho vedlo k tomu, proč mu to vlastně neřekla? Tuhle prostě bylo podstatné.
"Tak co prázdniny?" mrkl pak na ní o něco veseleji a konečně se pustil do své zmrzliny, která už se začínala celá roztékat. Sebastian jen při pomyšlení, že se zas bude vracet do školy a bude učit, umíral. Navíc, jeho třídu letos čekaly zkoušky NKÚ, což bylo ještě horší než normální školní rok. Sebastian se na chvíli zamyslel nad tím, proč se vlastně rozhodl učit a jak u toho mohl tak dlouho vydržet, bylo to až moc vyčerpávající.
Dalšího člověka s dítětem si všiml teprve potom co na tu holčičku u vedlejšího stolu vyplázl Leo - jak se jmenovalo 'to' co tady bylo se Saoirse - a netrvalo to dlouho a ten klučina potvrdil to, co si myslel. Saoirse měla dítě. Sebastian dojedl mlčky zbytek zmrzliny, ulepené prsty si utřel do kapesníku s iniciály TJA, který měl z dob kdy se tak ještě jmenoval a s povytaženým obočím se obrátil zpět ke své drahé kolegyni, přemýšlejíc proč mu tuhle malou informaci zatajila. Měl sice pocit, že by bylo nejlepší vstát a prostě zmizet, ale nakonec to zahnal i když tady byla stále možnost, že to nakonec ještě udělá. Tak či tak, na chvíli stočil pohled k tomu vedlejšímu stolu a zkoumavým pohledem probodl toho chlápka, se kterým tu byla tamta holčička, který se pak Leo omlouval. Kdyby věděl, že je to jejich budoucí kolega, možná by si nepomyslel, že docela ujde, ale byl to Sebastian, takže asi tak.

_________________

Troightheach následoval Brígh ze dveří ven ke stolkům, vousy měl tak trochu umatlané od slaninové zmrzliny, ale nic, co by nespravil kapesník. Zatímco se věnoval pečlivé vydří očistě, Brígh si zadělala na kamaráda, a její kamarád na malér u své matky. Kdyby nevěřil v přirozený výběr druhů, asi by se stejně jako ona podílel na nějaké výchově, ale nechtěl kazit snahu své matky o vedení nejmladšího písklete k tomu, že přežije jen ten nejsilnější. A nebo nejvyčůranější. Ke svému překvapení zjistil, že se jejich stolek rozrostl během jeho menší nepozornosti o jednoho výtečníka navíc, a teprve v tu chvíli považoval za dobré se rozhlédnout okolo, aby zjistil, ke komu chlapec patří.
„Ty taky promiň. Karamádi.“ Odsouhlasila Brígh žvatlavě, vrhla pohledem po Troightheachovi, jestli mu příživník nevadí, a když se zdálo, že ten je duchem mimo, popostrčila Sleipnira k chlapci. Následně zabořila lžičku do leprikóní zmrzliny a kdyby byl Troightheach tušil, že budou v budoucnu k ruce vlhčené ubrousky, pravděpodobně by je vzýval hned po drbátku na záda. Jeho mávnutí směrem k chlapcově matce mělo naznačit, že se omluvně vůbec dívat nemusí, protože on nějakou tu ratolest navíc určitě zvládne.

_________________