Děravý kotel

Otec zcela nevěděl jakou kouzelnickou část Londýna v dopise myslí, vlastně ani mamka. Celá rodina jsme byla jen mudlovská, tak to bylo těžké. Po nějaké době, nám přece jen někdo přišel poklepat na dveře. Byl to jen obyčejný muž v divném oblečení. „Marion Petters?“ zeptal se mě, když jsem otevřela. Přikývla jsem a prohlédla hábit. „Jsem tu, protože Vás mám provést poprvé Příčnou ulicí.“ rozhlédl se. „Máte doma některého z rodičů?“
Otočila jsem se na patě. „TATÍ!“ zavolala jsem do patra. Otec okamžitě seběhl dolů s dopisem v ruce a vráskou na čele. Oba muži si potřásli rukama, a já se víc nestarala.
O nějakých deset minut později doběhl táta. „Tak se obleč, ten milý pán nás provede po příčné ulici.“

O chvíli později jsme se prodírali ulicí, k malé hospůdce jménem Děravý kotel. „Tak zde, je jedna z přestupních stanicí.“ poznamenal muž. „Tudy se dostáváte na Příčnou ulici.“
Já byla fascinovaná věcmi okolo sebe. Seděli tam lidé co měli na sobě hábity a některým se hýbaly klobouky. Jiní se bavili u piva a okolo nich chodily černé kočky či růžové kouličky co vypadali jako chomáčky chlupů. Držela jsem se pevně otce a klopýtala za ním. Dva kouzelníci si ostře vyměňovali názory o jakých si čistokrevných a mudlovských šmejdech. Byla jsem přesvědčená, že jeden z nich po mě šlehl pohledem.
Vyšli jsme za kotel ke staré zdi. Muž klepl na cihlu a já strnula. Cihly se začali sami od sebe skládat až udělali průchod do opravdu živé ulice. „Vítejte v příčné ulici … prvně bych šel rozměnit peníze na pomůcky do Gringottovy banky, a pak bych začal obchůdky okolo ...“ Souhlasili jsme a vešli do Příčné ulice.

Bylo ráno. A krásné ráno. To jsem věděl, protože mě probudili slunečné paprsky. Unaveně jsem zívl a posadil se na postel. Během dnešního dne se měli vracet spolužáci z Bradavic, na což jsem se strašně těšil. Dlouhou dobu jsem nikoho z nich neviděl, protože jsem se musel zotavovat poté autonehodě. Většinu času jsem přes tenhle tok tedy strávil v jedné z Londýnských nemocnic kde pracovala moje maminka. Samozřejmě jsem mohl být u sv. Munga, ale kouzelníkům mí rodiče nevěřili, a hlavně proto se mé léčení prodloužilo. Jakmile jsem se postavil na nohy, chtěl jsem si pro něho zajít sám, ale to mi taky rodiče zakázali, protože se o mě báli. A já se jim nedivil. Většinu času jsem byl tedy zavřený u nás doma bez možnosti cokoliv zjistit, protože ani sovu jsem neměl u sebe a ke všemu na mě pořád dávali rodiče pozor.
Ani teď jsem v kotli nebyl tak úplně sám, rodiče totiž měli zabraný vedlejší pokoj. Naštěstí dneska museli jít oba dva pracovat, takže jsem měl tak nějak volný den. Tady na příčné se o mě tolik nebáli, protože tady nejezdili auta. Což bylo velké plus i pro mě, protože z aut mám hrůzu. Vážně.
Ještě chvíli jsem seděl na posteli, ale nakonec mě přemohl hlad a já tedy vstal. Rychle jsem na sebe hodil žluto-černou košili a černé kraťasy a co nejrychleji jsem seběhl schody dolů do lokálu. "Bré ráno, Tome," zvolal jsem vesele na hospodského. Toma jsem měl vážně rád, ale kdo by neměl? Byl vždycky tak hodný!
Ještě předtím než jsem obsadil jeden ze stolů jsem si objednal tousty a dýňovou šťávu. Tady mi to vážně tolik chybělo. I když se kouzelnický svět trochu změnil. Jakmile jsem se totiž tady ubytoval, začal jsem shánět informace. Jedna mě, ale strašlivě zasáhla a já se čím dál tím více obával toho až zase uvidím Belle. Co když za tu dobu zjistila, že jsem mudla? Co když se na mě ani nepodívá? To už přede mnou přistála má vysněná snídaně a já v tu chvíli nedokázal myslet na nic jiného než na jídlo, a proto jsem se do toustů pustil. K tomu jsem upíjel svou dýňovou šťávu, po které se mi tolik stýskalo.

_________________

Vraceli jsme se z příčné ulice do kotle. Tak to abych vás opustil. řekl muž a usmál se. Hůlku už máš, poklepat na cihlu umíš, nebo si tady někoho odchyť ... otočil se muž na mě. Upozorňuji tě, že se nesmí kouzlit mimo Bradavice ... dodal ještě. Otec se na mě otočil.
Chceš domů nebo ... přerušila jsem ho. Odnes to domů pokud to nevadí, ráda bych tu ještě zůstala slibuji, že nic nevyvedu! hostinec byl trochu prázdnější než předtím. Otec se rozhlédl a povzdychl si. Ne, že tady budeš celý den ... Usmála jsem se a pohodila rezavými vlasy. Dostala jsem pár galeonů na ruku a koukala jak otec odchází pryč i s nákladem.

Sedla jsem si k volnému stolu hůlku zastrčenou v kapse a knihu o Bradavicích před sebou. Asi to bylo komické, s mojí výškou jsem trochu vypadala jako skřítek. Nikdy neuměla navazovat konverzaci, tak seděla sama u stolu a listovala knihou aby si něco přečetla. Objednala si cosi co se jmenovalo máslový ležák a vyčkávala na hostinského, který to postavil před ni.

Cpal jsem se toustama a k nim upíjel onu skvělou dýňovou šťávu. Samozřejmě jsem přitom přemýšlel zda mám další dny vyhledat Anabelle. Jasně, ani jsem nevěděl jestli bude prázdniny trávit tady nebo se svou bábi v tom jejich sídle. Kousl jsem do posledního toustíku, který mi zbyl na talíři. Třeba seženu někoho kdo o ní něco bude vědět. Jen škoda, že to nešlo už dneska. Hodil jsem do sebe zbytek toustu a odsunul jsem od sebe talíř. Byl jsem nacpaný až k prasknutí. Jen byla škoda, že k tomu nebyla třeba okurka, paprika nebo rajče.
Nově příchozí jsem si nejprve nevšiml, protože jsem si zrovna říkal, jak mi chybí Bradavice a hlavně kamarádi. Taky mě zajímalo jestli se náhodou nějak nezměnila naše společenka. Už jsem se nemohl dočkat sušenek od profesora Snailera. To byla jedna z věcí, po které se mi vážně stýskalo. Jako první byli kamarádi.
Napil jsem se dýňové šťávy když můj pohled upoutala dívka se zrzavými vlasy. Že by prvňáček? Chvíli jsem váhal zda si k ní mám přisednout, ale já rád poznával nové lidi, a proto jsem popadl svou dýňovou šťávu a vesele jsem přihopkal k dívce. "Čau, můžu si přisednout?" Optal jsem se jí s úsměvem. Jakmile mi to bylo povoleno, vyhoupl jsem se na židli a položil jsem své pití na stůl. "Poprvé do Bradavic?" Opět jsem jí obdařil zářivým úsměvem vyčkávajíc na její odpověď. "Mimochodem, jsem Andrew," vesele jsem na ní mrkl a upil ze své šťávy.

_________________

Zvedla jsem pohled od knihy. Chvíli jsem přemýšlela a koukala na židli. Přikývla jsem. Poprvé, došel mi dopis ... no a pak už jsme šli nakupovat, je to tak vzrušující ... uvědomila jsem si najednou, že bych nemusela hnedka dávat najevo, že nejsem kouzelnice jako ostatní. Nenápadně se snažila knihu odsunout bokem, ale nakonec to vzdala. Marion ... usmála jsem se na něho též rozzářeně. Prvák ... tedy ... spíše prvačka ... začala jsem koktat. Muselo se mi to zase stát teď?! Vzpamatuj se holka!
Ty už jsi v Bradavicích byl? Kouzlil jsi? zeptala jsem se zvědavě. Pak jsem se naklonila a zašeptala. Já o kouzlech nic nevím, ale dneska ráno jsem měla pocit ... jako by se tady hádali o divných věcech ... poznamenala jsem tiše. Sedla jsem si zase zpátky a napila se máslového ležáku. Promiň jsem asi hodně umlená ... ale mám strašně moc dojmů ... věděl jsi, že se hýbou obrázky ... zavrtěla jsem hlavou. Jistě že to víš ... určitě to víš ... promiň jsem z toho ještě celá nesvá ... zašeptala jsem tiše.

Bylo mi dovoleno si sednou a co víc, tohle byl vážně prvňáček. Skvělé! "Jo to bylo i pro mě," pousmál jsem se při vzpomínce na dopis a na nakupování pomůcek. Bylo to tehdy tak vzrušující, protože nevěděl co má od toho čekat. I teď to pro něj mělo kouzlo. "Těší mě," poznávat nové lidi mě vždycky strašně bavilo, o to více když by klidně mohla být v mé pokoji.
"Jo byl, je to tam strašně bezvadný," odvětil jsem vesele na její otázkou a kývl jsem hlavou. "Jsou tam super lidi i učitelé a hodiny jsou taky strašně supr," dodal jsem ještě rychle. Jenže pro mě bylo supr tak nějak všechno. Hlavně to, že kuchyně byla blízko Mrzospolky, taky to že jsme nemuseli chodit do schodů. Obrazy, které se hýbali a mluvily? No to bylo prostě úplně mega boží. "A ne, bohužel jsem ještě nekouzlil," skousl jsem si dolní ret. Bylo mi fakt líto, že jsem onemocněl a nestihl jsem se žádná kouzla naučit. No a potom tady byla ta nehoda..
Poznámku o hádání se jsem raději přešel. Nechtěl jsem jí nějak extra děsit, přeci jen to brzo pozná sama co se to děje a já jsem vážně nechtěl být posel zlých zpráv. "Jo vím, v Bradavicích jsou obrazy, které se hýbou a mluví a jsou prostě úžasný, ale některý jsou pěkně zlomyslný," prohodí s úsměvem a pokýve hlavou. "V pohodě, já byl taky když jsem jel do Bradavic první rok, ale bát se nemusíš. Je to tam fakt supr. Než se naděješ, budeš mít spoustu kamarádů," dopije zbytek dýňově šťávy, a jakmile se u nich ocitne hostinský, objedná si další. "Už jsi měla Bertíkovy fazolky? Nebo Čokoládové žabky? Jsou fakt strašně dobrý! Kdybych je měl u sebe, dám ti ochutnat," u těch fazolek to sice taková pravda nebyla, protože některé chutě byli fuj, ale jinak se dali.

_________________

Poslouchala jsem ho a usmívala se.
"Ne zatím jsem měla jen ... mas ... maslo ... máslový ležák." ukázala jsem před sebe a pak se lépe posadila. "Takže je vše super?! Tak to se do školy těším, ale mám strach, že mě tak dobře nepříjmou až zjistí, že ..." zarazila jsem se a koukla na něho. "Nikdy jsem nekouzlila, mám strach, že si někdo všimne, jak jsem na to levá." zabrblu a napiju se máslového ležáku. "Co jsou ty brebtíkovy, tedy bertíkovy lentilky? Nebo čokoládové žabky. Já si moc nemohu dovolit, jsme chudá rodina, proto mám jen krysu." zamumlala jsem zklamaně a koukla na knihu. "Chci se toho naučit co nejvíc o Bradavicích, aby nebylo vidět, že jsem mudla." netušila jsem proč mu to vyprávím, ale byl docela milí. "A ty jdeš do jakého ročníku?" koukla jsem se na něho se zájmem v očích.

"My vás také." Přikývla s úsměvem paní Hernandezová a pohlédla na svého muže, který jen tak mimoděk přikývl a hned se zhostil hovoru ve svém rodném jazyce. Pro Caroline byla sice Angela něco jako... menší černá ovce, ale chvála se na vaše děti slyší skvěle, takže to oplácela samou chválou na Mallory a její sourozence, převážně na jejich jediného syna.
Při chvíli ticha se Jeane lehce nervozně ošil a pohled obou manželů se upjal na Alexandra. Caroline se v té chvíli spokojeně usmívala, ale Jeanův výraz byl zamyšlený, protože si to zkoušel překládat sám a vypadalo to, že kontext pochopil.
"Náš rod zase rád přivítá tak statného a milého mladíka, jakým je právě Jonathan. Mám na ten sňatek stejný názor" Dodala po chvilce dojatě. To dojetí vypadalo neobyčejně pravě. Za chvíli se ta jejich nezdařená holčina vrátí a bude tu mít hned takové překvapení. Ušetří ji tím spoustu rande a dalších věcí tohoto typu.

"Jo ten není špatný, ale zkusila jsi už dýňovou šťávu?" Podle toho co předtím říkala asi ne, ale třeba jí ochutnala doma? "Jestli ne, tak jí určitě musíš ochutnat!" Jakmile se u našeho stolu objevil Tom, objednal jsem dvě dýňové šťávy, protože jsem tu svou stihl už vypít a nutně jsem potřeboval další. "No jasně," pokýval jsem hlavou a vesele se zazubil. Někteří profesoři sice nebyli zrovna dvakrát příjemní, ale.. Ti příjemní to převažovali.
"Vůbec kvůli tomu nemusíš mít strach, uvidíš jak je to lehké až to zkusíš," sice jsem jí to nemohl potvrdit ze své vlastní zkušenosti, ale chtěl jsem aby se přestala bát. "Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak. Mají různé chutě, nejhorší na tom je, že nikdy nevíš jakou příchuť si zrovna strkáš do pusy. Některý jsou fakt dobrý, ale některý se nedají vůbec jíst. Třeba taková chilli paprička nebo pepř," samozřejmě, že jsou i horší příchutě než ty co jsem právě řekl, ale tohle jí pro představu stačit muselo, a pokud ne, klidně jsem ještě pár těch fakt hnusných příchutí řekl. "No a čokoládové žabky jsou prostě žabky z čokolády," dodatek o tom, že pokud je nechytíte včas tak vám utečou jsem vynechal. Ani mě nikdo neupozornil na to, že když otevřu balíček s čoko žabkou tak mi uskáče pryč. Na tohle si každý musel přijít sám, protože to bylo fakt strašně vtipný když se za tou žabkou někdo pustil, aby jí chytil. "Tak to můžeš brát tak, že tě na to pozvu," vesele jsem na ní mrkl a věnoval jí milý úsměv. Jedna čoko žabka a jeden balíček fazolek mi nikterak s mými penězi nehnou. Sice jsem jich právě u sebe neměl moc, ale pořád jsem si o další mohl říci rodičům. To už se před námi objevili dvě dýňové šťávy, poděkoval jsem a jednu z nich jsem si hned přivlastnil. "Spousta lidí má sebou jako mazlíčka potkana," to byla pravda, ale já byl rád za svou Chaos, protože jsem si neuměl představit, že bych se mazlil s potkanem. No ble. Ale co, každý má rád jiná zvířata. Na její poznámku ohledně mudly jsem mlčel. Chtěl jsem říci, že to stejně poznají, ale nechtěl jsem jí nějak děsit. "Budu nastupovat do třetího. Jo a jsem v Mrzimoru, je to ta nejlepší kolej. Lidi tam jsou strašně přátelští, taky to máme blízko do kuchyni. Když máš v noci hlad, tak se to docela vyplatí," vesele jsem se zazubil a upil ze své dýňové šťávy. Byla pravda, že každá kolej měla něco do sebe, ale stejně jsem svou kolej upřednostňoval před ostatníma.

_________________

Poslouchala jsem a houpala nohama. Docela mile mě překvapilo, že mi objednal dýňovou šťávu. Vzala si sklenici co zůstala volná. A nezpůsobuje to závislost, že ne?" poznamenala jsem, když jsem viděla jak se po tom vrhnul. Myslela jsem to mile, ale úpřímě. Ty lentilky mě docela zajimaly, ale nehodlala jsem je prozatimně ochutnávat. Konečně se téma dostala k něčemu, čemu jsem rozuměla. "Já mám krysu." koukla jsem se na něho. "Je malá, černá a jmenuje se Black Monster." chvíli přemýšlím. "Není to tak zlé, mám ráda potkany a krysy, jsou malý a huňatí." zamyslím se. "Přátelští." A pak přešla řeč na koleje a to jsem se lépe posadila. Uhladila jsem si lépe šaty a položila ruce na stůl, napila jsem se dýňové šťávy a usmála se. "Je to opravdu hodně dobré." řekla jsem jako spořádaná slečna. "Když jde o ty koleje četla jsem že jsou čtyři." koukla jsem se na knihu co jsem četla. Nebelvír do kterého se nehodím, Zmiozel tam taky mě určitě nepošlou, Havraspár nehrozí vůbec a Mrzimor se mi líbí, ale pracovitá nejsem." uculila jsem se. Mě pošlou zpátky domů." zamyšleně se kouknu kolem a pak zase na Andrewa. Jak se to tam rozděluje, dělá se inteligenční test? Nebo tě posadí na detektor pravdy a zkouší otázky?" do kapitoly o zařazování jsem se ještě neprokousala. Vezmu hrnek se šťávou a napiju se, koukám na svého milého přísedícího přes hrnek.