Frankie i hned hodil informace o tátovi Scotta za hlavu, protože se dozvěděl něco, co potřebovalo jeho plné soustředění. Jeho otec totiž seděl právě vedle něho, Scott nežertoval a myslel to vážně. No a Franklin si stále nebyl jistý, jak s tímhle vším naložit. Proč mu to máma neřekla dřív? Proč to oběma neřekla dřív? A vážně tohle prarodiče nevěděli?
Slzy se nakonec nekonaly, protože byl přeci chlap a Scotta si vážil a nechtěl, aby si o něm myslel, že je bábovka. Na tom se nic nezměnilo - byl si ale jist, že jakmile bude doma a zavřen ve svém pokoji, brečet bude. Protože mu to bylo líto, celý, Scott přeci říkal, že by ho neignoroval. Proč se to jeho maminka rozhodla tajit? "Já bych chtěl domů," kníkl nakonec přišrkrceně. Nemohl tady teď být, chtěl přemýšlet. Rozhodně se ale nezlobil na Scotta, což mu nakonec i řekl, zlobil se totiž na maminku, že je takhle trápila. U rozloučení pak Scotta dokonce obejmul, ale jakmile ho odevzdal, zmizel do pokoje a s Eslbeth nepromluvil několik dní.

>>>

_________________

<< uličky (Athan, Annie)

Škoda, že tu s nimi na Příčné ulici nebyla Athanova vyvinutá sestra – pak by Annie jistě rychle pochopila, že i takový bručoun, jako byl Athanasius, má vyvinutý smysl pro humor. Dokonce docela silný, byť dost specifický.
Ale popojedem – když Annie prohlásila, že Británie je sice krásná, ale ona se těší, až uvidí něco jiného, Athanasius chápavě pokýval hlavou. „To chápu,“ broukl vzápětí, protože to skutečně chápal. A pak se pobaveně ušklíbl. „Ale varuju vás, slečno – až jednou přičichnete k něčemu jinému, nebude se vám pak už nikdy chtít sedět na zadku,“ prohlásil. Alespoň u něj to tak bylo – jakmile jednou vycestoval z rodného Rumunska, bylo mu jasné, že už cestovat nepřestane. Doma se po nějaké době vždycky začal nudit a pocítil nutkání sbalit se a vypadnout.
„Možná bych měl nějaký důvod myslet si o vás, že jste nezodpovědné poleno... ale abych vás takhle hned odsoudil, na to vás znám málo. Prakticky neznám, dalo by se říct,“ opáčil s pokrčením ramen. Nad deštníkem se ještě letmo pousmál, ale víc už ten vražedný nástroj nerozebíral.
„Vy jste je ochutnávala?“ povytáhl obočí nad tématem dětského masa, a protože se tvářil smrtelně vážně, vypadalo to, že to taky smrtelně vážně myslí. Po chvilce ho ale prozradily jiskřičky pobavení, které mu probleskly v jantarových očích.
Když Annie nakonec prohlásila, že by si na ní lidi ukazovali, i kdyby mu nedělala společnost, Athanasius o tom v duchu dost zapochyboval. Nahlas to ale nerozebíral, jen se nesouhlasně ušklíbl. „Není vám zima?“ zeptal se a poprvé tak projevil nějakou starost. Jemu zima nebyla, on byl pod mokrým kabátem v suchu, ale Annie byla očividně promočená na kost. To, že se jí bílá košile dost lepila na tělo, se Athan pokoušel nevnímat. Fénixe nekomentoval – sama Annie musela vědět, že se vystavuje určitému nebezpečí, když to tetování (byť nechtěně) dává na obdiv.
Nakonec přikývl a společně se svou průvodkyní vyrazil k tomu avizovanému hladovému oknu. Cestou očima brouzdal kolem sebe, po Příčné ulici, a snažil se lépe si zapamatovat umístění jednotlivých obchůdků – zhruba sice věděl, kde se který nachází, ale bylo lepší mít ucelenější představu. „Vážně vás nezdržuju?“ zeptal se cestou, i když to byla zřejmě poněkud hloupá otázka. Kdyby Annie zdržoval, určitě by se nenabízela, že půjde s ním, ne?

_________________

<<< Uličky (with Athan)

Zamyslela se nad tím, co Athanasius říkal. "S tím počítám," odkývala s úsměvem. Upřímně, jí se na zadku nechtělo sedět už teď, ale aby mohla někam opravdu jen tak nevázaně vyjet, věděla, že je lepší si připravit aspoň nějaký obnos peněz na případné utrácení nebo pro nečekané situace. "Co myslíte, kam by člověk měl vyjet jako první?" naklonila hlavu na stranu a vykouzlila (možná nevědomky) výraz zvědavého štěněte.
"Páni, dík," vypadlo z ní poněkud překvapeně, když jí oznámil, že ji nehodlá hned soudit. Většina lidí to dělala. A to ani nemusela mít děsivé oči, podrápaný (asi?) obličej a bílé vlasy. Ne, Ann si nedovedla moc dobře představit, jaké to pro tohohle muže vůbec musí být. Existovat mezi lidmi... a tak. Nicméně mu věnovala vděčný úsměv.
Když se zeptal na jedení dětí, snažila se najít v jeho obličeji nějaký náznak, že to myslí v žertu. Jenže pak si vzpomněla, že vlastně nemá asi vůbec smysl pro humor, a promerlina, snad to nemyslel vážně? Jelikož ale opravdu pečlivě pátrala po jakémkoliv výrazu toho, že si dělá srandu, nakonec musela pravděpodobně narazit i na ten odlesk pobavení v mužových očích, a tak si dovolila odpovědět "Jak jsem řekla, mají málo masa, nestojí za to," a zašklebit se.
Možná tomu Athan nevěřil, ale i na ni si někdy ukazovali, zvlášť když ještě chodívala v tílkách, nebo se skupinou kamarádů, se kterou se hlasitě smáli. Jistě, určitě to nebylo totéž, co se dělo jemu, ani tak časté, ale i tak.
Překvapivě zamrkala, když bělovlasý projevil nějakou starost o její osobu. Byla jí zima? Vlastně nad tím ani nepřemýšlela, tu košili se fakticky jen snažila dostat do polohy, ve které by neodhalovala její tetování. "Ne že bych přímo mrzla," řekla zamyšleně a vytáhla zase hůlku, "ale asi bych nemusela chodit v mokrém oblečení.." Následně se pokusila aspoň trochu oblečení vysušit. Problém byl, že tahle užitečná kouzla jí obvykle moc nešla.

Mimo herně:
Asius +4, přehazuju 10

Annie C. Frew rolled 1d10:
9

Ať už její pokus dopadl jakkoliv, pokračovala v klidu v cestě, na rtech mírné pousmání. Vlastně byla opravdu ráda, že ji Athan neposlal k šípku. Netušila, co by jinak dneska dělala. Plány neměla, a sedět doma se jí nechtělo. "Ale samozřejmě že ne!" opáčila proto s dalším pousmáním. Netušila, proč by se na něco takového vůbec ptal, ale potřeboval-li ujištění, neměla důvod mu ho neposkytnout. To spíš ona přemýšlela nad tím, jestli Athanasiovi její společnost není otravná. Ale když ji neodeslal pryč, tak odcházet nemusela. Tak.
Zanedlouho dorazili k Hladovému Drakovi. "Tak jsme tady," ukázala pyšně na cíl jejich cesty. S trochou štěstí budou mít kaštany...

Mimo herně:
Pardon za případné voloviny, psané na mobilu XD

_________________

Athanasius o cestování mluvil rád a bylo to na něm poznat, protože jinak kamenný výraz jeho obličeje poněkud změkl. „To záleží na tom, co dotyčného nejvíc láká – někdo rád vyrazí do přírody, někdo zase radši poznává města a nejrůznější kulturní památky,“ pokrčil rameny. „Přiznám se, že já osobně města moc procestovaná nemám, jen některá,“ prohlásil. Města prostě v oblibě neměl, ať už byla sebezajímavější. „Já radši tu přírodu. Třeba Rumunsko má přírodu krásnou,“ doporučil hned hrdě svou rodnou zemi, jejíž divočinu měl prochozenou snad křížem krážem. „Hezky je ale i v Československu. A třeba takové Alpy jsou taky kouzelné,“ zavzpomínal na chvilku. „Jen se radši vyhněte lokalitám horských trollů, pokud tam vyrazíte.“
Tématu dětí na talíři už se radši vyhnul, stejně jako nesmyslnému odsuzování lidí kvůli odlišnostem. Kdyby to totiž rozebíral víc, musel by se naštvat, a pohled na naštvaného Athanáše prostě nebyl hezký. Spolkl tedy i poznámku, že v dnešní době jsou přece předsudky normální, když je společnost schopná odsuzovat někoho kvůli tomu, že nemá čistou krev...
Když si pak Annie vysušila košili, Athanasius to odměnil jen letmým úsměvem. Možná by se smál víc, kdyby se jí kouzlo nepovedlo... Ba ne, takový zmetek nebyl. Smál by se, kdyby se kouzlo nepovedlo jeho milované sestře, ale Annie byla prakticky cizí osoba.
Letmým pozvednutím koutků úst odměnil i oznámení, že nezdržuje, a když se pak ocitli u Hladového draka, kde skoro nikdo nebyl, protože bylo hnusné počasí, že, Athanasius zvědavě okno s občerstvením zrentgenoval pohledem a nakonec loupl očima po své společnosti. „Dáte si taky něco, slečno? Zvu vás – odměna za to, že mi děláte průvodkyni,“ podotkl a myslel to naprosto vážně. Vždyť se nakonec ukázalo, že je celkem milá, takže neměl důvod dál na ni dštít oheň.
On sám si mezitím vytipoval burger s dvojitou porcí masa, protože masa nebylo nikdy dost, obzvlášť pro chlapa jako hora, žeano. To ještě netušil, že možná přiletí nějaká drzá sněžná sovice a svačinu mu vyrve z rukou...

_________________

Sovice sněžní nepřiletěla a nikomu nic nesežrala, i když by se možná s gustem svému bratrovi podepsala něčím nechutným na hlavu. Cosmina však zvolila elegantnější zhmotnění se z ničeho, když se k Drakovi přenesla, aniž by dala Satanášovi vědět, že ho hodlá poctít svou oblažující společností. „Ať už vám řekl cokoliv, polovině z toho nevěřte,“ odtušila ke slečně, kterou její drahý bratr aktivně zval na svačinku, aniž by se jí hnul sval v obličeji. Na sobě měla naprosto jednoduchý šedivě stříbřitý hábit z lehké látky a vlasy měla sepnuté a spletené ve složitý cop. Svou barvou ladily k těm bratrovým a dost možná se ti dva podobali i několika rysy v obličeji. „Co se stalo, že jsi opustil svou smradlavou noru, snad se ti nezastesklo po civilizaci? Trvalo mi hodiny, než jsem tě našla,“ vyčetla bratrovi bez pozdravu a zběžně přelétla nabídku místního hladového okna, zda ji tam něco nezaujme. Podle toho, jak krčila nos, to nevypadalo valně. „Chtěla jsem ti oznámit tu úžasnou novinku, že mi byla nabídnuta práce v Bradavicích,“ zamumlala nenadšeně a dál si zamračeně měřila menu, jakoby bylo jejím nejhorším nepřítelem. Možná za to mohl ten nerudný démon z rána a nebo fakt, že si svou změnu působiště chtěla při balení věcí několikrát rozmyslet.

_________________

Ann si byla jistá, že jakožto někdo s dostatečným množstvím zážitků, má Athan co doporučit. Co ale nečekala bylo zrovna Rumunsko. Jistě, byla tam prý nějaká děsně super dračí rezervace, ale tmavovláska jinak o této zemi nevěděla skoro nic, pokud ještě nepočítáme vampýrismus a hraběte Draculu, a o Československu toho věděla ještě méně. Samozřejmě netušila, odkud Athanasius pochází - pak by totiž celé to doporučení najednou dávalo smysl. "U mě je to asi podle nálady," pokrčila rameny ohledně toho zda jsou lepší města nebo příroda. "A taky podle toho, kdo vyráží se mnou. Málokdy cestuji sama, a když, tak si stejně po cestě někoho odchytím," zazubila se. Tím samozřejmě myslela absolutně kohokoliv, kdo bude ochotný s ní v cestě pokračovat - měla tyto zkušenosti z některých výletů po Británii, a tihle náhodní spolucestující byli často i mudlové. Annie to opravdu nijak neřešila. Pokud byl člověk fajn, mohl být třeba klidně zelený mimozemšťan, jí to ani trochu nevadilo. "Minimálně Transylvánii mám ale v místech cestování už zapsanou, takže ještě přidám to Československo a Alpy," pokývala hlavou. Jakýkoliv tip na výlet se hodil, protože až bude mít jednou dost peněz, hodlala to celé vzít rozhodně pěkně ze široka. U Alp si udělala i mentální poznámku, že si musí zjistit, kudy nechodit, aby nakonec ještě vážně nepotkala toho jednookého trolla, že.
Přeskočme teď časem až k momentu, kdy už se nacházíme před hladovým oknem. Annie během cesty došlo, že ten bělovlasý muž je vlastně docela příjemný společník, minimálně o dost příjemnější, než jak působil na první pohled. Jistě, asi to nikdy nebyl typ, se kterým by člověk dostával záchvaty smíchu, ale odečteme-li jistou nabručenost a chvilky, kdy se Annie prostě neubránila tomu, aby se z něj cítila trochu nesvá? Ne, rozhodně to nebyl žádný příšerák, a bývalá mrzimorka znala lidi sice příjemnější na první pohled, ale ve výsledku mnohem nesnesitelnější. Brzy ale přestala tolik uvažovat nad svým společníkem, a začala uvažovat nad kaštany.
Pozvání na jídlo ji skutečně překvapilo. Něco takového rozhodně nečekala, a rty se jí v reakci roztáhly do opravdu širokého úsměvu. To víte, někomu, kdo je mrzimorsky nenažraný, nabídnout jídlo zdarma... "Díky, ale to fakt nemusíte - já to dělám ráda, a bez očekávání nějaké doměny," řekla však, nicméně pokud by snad Athan na tom pozvání trval, nakonec poprosila právě o ty kaštany. Jestli ne, prostě si pro ně došla sama...
Tedy, došla by, poněvadž se na scéně objevila žena tak podobná bělovlasému, že Annie na chvíli jejím směrem jen překvapeně civěla. "Jako třeba tomu, že mozkomorové nepijou kafe?" opáčila, jelikož se zdálo, že ta žena na ni mluví. Annie musela uznat, že i když je evidentně tak trochu pichlavá jak jehelníček, je fakticky moc hezká, no a některé partie jí prostě nešlo nezávidět, že. Podobnost byla mezi nimi zřejmá, ale i tak první, co Anastasii napadlo bylo poněkud pošetilé Takže oni si teď lidi hledají partnery podle barvy vlasů?, než došlo na druhý nápad, totiž že by ti dva mohli být sourozenci...

_________________

„Cestovat o samotě je náhodou fajn,“ podotkl Athan zcela vážně. On totiž takový způsob cestování preferoval – nemusel se na nikoho spoléhat, nikdo mu nekecal do plánů a do života, a hlavně měl spoustu času na utřídění myšlenek. Dříve, když cestoval sám, to nazýval hledáním sebe sama. Teď už ale naštěstí věděl, kdo a kým je a co od života chce. „Ale chápu, že někdo preferuje spíš společnost, taky jsem pár takových výprav zažil,“ dodal. Že při nich většinou někdo zemřel, to však raději nezmiňoval.
„Ale nečekejte, že tam potkáte hraběte Draculu, slečno,“ uculil se při zmínce Transylvánie. „Pravda, na upíry se tam narazit dá, ale k mudlovským legendám mají daleko,“ pokrčil rameny. Nicméně faktem bylo, že tyhle legendy měly skutečný základ, že. Jen byly dost přibarvené mudlovskou fantazií, ostatně jako všechno, co vyšlo z reálného kouzelnického základu.
Na pozvání Athan opravdu trval. „Nemusím, ale chci,“ opáčil, takže jí ty kaštany nakonec koupil, protože si to vzal do hlavy a od toho nápadu odmítl odstoupit. No a zatímco pak čekal na svůj burger, objevila se společnost poněkud... nežádaná.
To, jak je Athanasius z přítomnosti své sestry nadšení, dal hned najevo obrácením očí v sloup, a teprve pak na drahou sestřičku pořádně zaostřil. „Pokud se mi po něčem zastesklo, rozhodně to nebyla tvoje společnost,“ odvětil. Možná to znělo zle, ale tohle byl naprosto normální způsob komunikace sourozenců Corneových, fakt. Poznámku o noře raději přešel bez komentáře, nicméně na Cosminino postěžování, že ho hledala hodiny, už reagovat prostě musel. „Jenom hodiny?“ broukl zklamaně. „To si příště budu muset dát víc záležet.“
Když mu pak Mina sdělila tu úžasnou novinu, o které Athanasius doposud neměl nejmenší tušení, měl co dělat, aby se nezasmál. Zacukaly mu koutky úst, ale donutil se zachovat vážnou tvář. „Vážně? Chudáci děti,“ povzdechl si, jako by těch chudinek opravdu strašně litoval. A pak se otočil k Annie. „Obávám se, že Bradavice byste si ze svého seznamu potencionálních zaměstnání měla raději vyškrtnout – v rámci zachování vlastního zdraví, psychického i fyzického,“ broukl soucitně. Z jeho slov to vypadalo, že Cosmina je osoba vážně příšerná, a Athan si skutečně dával záležet, aby ten dojem byl opravdu reálný.
„Mimochodem, tohle je Annie. Annie – Cosmina, má sestra,“ představil je, když se k oknu natahoval pro svůj burger, přičemž už mu okázale zakručelo v břiše.

_________________

Cosmina popravdě nečekala žádnou reakci ze strany Athanášova doprovodu, ale ta přišla a jí po té divné informaci o mozkomorech nezbylo nic jiného, než přelétnout mezi neznámou a bratrem pohledem. Zajímavé téma na rozhovor, vážně - nějak tak by se dal přečíst její výraz, když zastavila pohled na bratrovi. Ten už pro ni měl ale vlastní snůšku vřelých keců a Mina ani nic jiného nečekala. „Výborně, kdyby se ti po mě stýskalo, začala bych si myslet, že se za tebe někdo vydává,“ oznámila mu bez mrknutí oka a nakonec si objednala nějaký menší burger, u kterého nehrozilo, že se zaprasí od hlavy až po paty. „Přesně tak, hodiny. Asi stárneš...“ zamumlala, zatímco platila, a pak začala více vnímat i přítomnost třetí osoby.
Athanasius jen těžko mohl pochopit jaký přínos mohla mít jeho sestra pro bradavickou školu, protože to netušila ani ona. Smířit se s faktem, že se na téhle škole nedávají fyzické tresty a studuje se tam z jejího oboru jen povrchní vzorek, který je v praxi naprosto k ničemu, se ještě nestačila. „No, ne každý má na učitelství žaludek a potřebné kvality, slečno,“ přebrala si bratrova slova jako vhodnou nahrávku pro vlastní názor, ale nebýt Athanáše, možná by se nechovala tak pichlavě. „Řekla bych, že mě těší, ale vzhledem k tomu, že vás vůbec neznám, si to nechám na někdy jindy. Až to bude pravda.“ Zadívala se na Annie a tentokrát přidala i náznak úsměvu.

_________________

Annie si, zřejmě na rozdíl od bělovlasého muže, opravdu cestování bez doprovodu alespoň jednoho kamaráda nemohla užít tak jako ve společnosti, nicméně chápala, že každý má své preference, a tak už to nijak extra nekomentovala.
"Ale on tam určitě nějaký bude," zazubila se ohledně Draculy, "pochybuju, že by si mudlové nechali ujít takovou příležitost se převlíkat za něco divnýho." Vážně. Devětadevadesát procent mudlovského světa zřejmě nevěřilo v kouzla ani nadpřirozeno, ale ze záhadného důvodu jim to nebránilo o tom psát knížky, točit filmy a věnovat tomu některé svátky... Nebo se převlékat za absolutně zcestné parodie skutečného nadpřirozeného společenství. Annie tahle stránka mudlů fascinovala. "Možná, že ty upíry bych si radši nechala ujít," zašklebila se, poněvadž jen tak z hecu se potkat s nějakým tvorem noci? Ne, díky.
Nakonec ty kaštany tedy dostala od Athana, a tak mu věnovala další úsměv a "díky," no a pak už se na scéně objevila paní (slečna?) se stejně bělostnými vlasy jako už zde přítomného. Annie chvíli jen těkala pohledem mezi jedním a druhým, zatímco si vyměňovali kousavé poznámky, a žasla nad jejich prapodivnou sehraností, co se toho týkalo. Byli si fakt neuvěřitelně podobní, a teď nemyslíme jen vzhledově. Jediné, co slečnu Frewovou trochu mátlo bylo, jak vážně to vlastně všechno znělo - jako by se ti dva prostě a jednoduše nesnášeli. Tu ženu neznala, ale z Athanasiových slov to vypadalo, jako by byla snad ztělesněním ďábla, nebo tak něco. "To asi máte pravdu," pokrčila prostě rameny nad ženinými slovy, "ale kdo ví, třeba bych se nakonec osvědčila." Ne že by si byla jistá tím, že to bude zase v Bradavicích jako učitelka zkoušet, protože, no, nebyla, ale nelíbila se jí představa, že by před bělovlasou krasavicí vypadala neschopně. Stačilo, že vypadala jako brambora. Nebo teda hranolka, porotože tvar těla, víme. "No to mně zase těší," věnovala Cosmině úsměv, protože... ona to byla pravda. Sice fakticky nevěděla, co si o ní myslet, ale poznat někoho nového? To ji těšilo vždycky.

_________________

Athan souhlasně pokýval hlavou na prohlášení, že si mudlové určitě nenechají ujít příležitost převlékat se za něco divného, a dost se nad tou poznámkou zašklebil. Považoval lidi přinejmenším za divné, v horším případě za zabedněné kretény. „Moudré rozhodnutí,“ zkonstatoval, když slečna usoudila, že si upíry raději nechá ujít.
„Neblázni, kdo by se chtěl vydávat zrovna za mě?“ opáčil Athanasius sarkasticky a nevěřícně nad tím zakroutil hlavou. „Stárnu a dostávám rozum - alespoň někdo z rodiny trochu rozumu mít musí,“ podotkl vzápětí a provokativně se ušklíbl. Ne nijak výrazně, prostě mu jen jeden koutek úst stoupl o něco výš, přičemž pronikavýma očima propíchl svou drahou sestřičku.
„Ale drahá sestřičko, musíš si uvědomit, že Bradavice nejsou Kruval,“ podotkl Athan, stále s úšklebkem na rtech, když jeho drahá sestra zmínila, že ne každý má na učení kvality a žaludek. Cosmina měla minimálně dvě kvality k tomu, aby udržela pozornost studentů, minimálně zástupců mužského pohlaví, víme. A to, co řekl, mělo trochu zmírnit Minina slova - Athan by byl nerad, kdyby její prohlášení Annie zastrašilo poté, co ji přesvědčil, že na učení určitě má. Ona to ani Cosmina určitě nemyslela zle, ale navenek to vypadalo jinak. Jejím směrem by Athan moc rád podotkl tu známou říkanku, že kdo neumí, ten učí, ale protože tu byla přítomna i jiná potencionální profesorka, nechal si to pro sebe, rozhodnut, že tím počastuje sestru později. „To se právě musí vyzkoušet,“ mrkl na Annie. „Podobných individuí,“ gestem obsáhl celičkou osobu své drahé sestry, „se nesmíte zaleknout, slečno. To byste to nikdy nikam nedotáhla.“
No a pak se Athanáš konečně zakousl do burgeru, od nějž ho vyrušila Cosmina, a po sestře loupl pohledem. „Takže ty ses hnala na Příčnou ulici jenom proto, abys mi sdělila, že od září budeš učit v Bradavicích? To kecáš, tomu nevěřím,“ podotkl s úšklebkem. Kvůli takové prkotině mu mohla poslat vzkaz, ne?

_________________