>> Pokoj

Hostincem prosvištěl zděšený výkřik, načež se ozval panický dupot po schodech - to se objevila September, vyděšená k smrti. Když se zastavila (ve volném modrém triko s bílým potiskem, šedých kraťasech a pruhovaných podkolenkách) pod schodištěm a pohlédla do tváří všech těch kouzelníků, co na ní zírali jako na zjevení, její popelavě bílá tvář nabyla na odstínu rudé, takže brzy blízce připomínala nemocnou růži. Něco potichu zamumlala - nebylo absolutně slyšet co - a celá rozklepaná se uklidila k prvnímu prázdnému stolu, na který narazila.
A co že se to stalo? No, když si September, která si hezky přispala, způsobně stlala postel, narazila na obrovskou kolonii obrovských (fakt maličkých) pavouků, z nichž nejméně polovina se na ní určitě zlobně podívala. A určitě zaklapala kusadla, tím si byla jistá.
Takže zatímco sestra se pokoušela sehnat něco, čím by je mohla vyhodit z okna, Sep na nic nečekala a utíkala se schovat do bezpečí. Teď si celá rozrušená objednala kakao a plaše pokukovala po ostatních návštěvnících Děravého kotle. Není támhle Aaron Pärnoja? Se Syb? No teda. pomyslela si a chviličku se na dvojici zastavila pohledem, aby pak zrudla ještě víc a urychleně přesunula pohled jinam, do bezpečnějších zón. Pak už se ke své spolužačce ani jednomu ze svých idolů pohledem nevracela. No, Sybille poměrně dobře znala - a považovala ji za svou kamarádku, ač, pravda, nepříliš blízkou. A Aaron? Nebyl to sice žádný hezounek, ale měl bezpochyby charisma a pořád se usmíval - hlavně na děvčata. A tak není divu, že chudák September z něj měla ruměnec ve tvářích. I když o ní se určitě nikdy zajímat nebude. Byla pro něj jistě moc obyčejná. Tiše si povzdechla.

_________________

Sybille se pobaveně ušklíbla. „Jakože bychom se rvaly v bahně… o tebe?“ zadívala se na Rona tázavě a hořce se zasmála. „Slétni ze svého snového obláčku, Pärnojo.“ Doporučila mu, ale uhnula pohledem. Kdyby se k němu Brook přiblížila příliš, asi by to schytala, bahno nebahno.
Ron měl očividně výbornou náladu a Syb si vzájemné popichování náležitě užívala, i když jiná by ho za ta slova pravděpodobně flákla přes papulku, a uraženě oddupala do svého pokoje, kde by se mohla demonstrativně vztekat klidně celé hodiny. Ronovi by to bylo stejně jedno. Syb si dokázala představit, že by nad takovým dramatickým vystoupením jen pokrčil rameny, a vrátil se zpátky ke své cigaretě a kávě. „To, že to budeš prohlašovat, z tebe velkého kluka neudělá.“ Odtušila s nezájmem a pokrčila rameny. Muže dělají z chlapců činy. A třeba takový Spicy Pepper nebo Killi O’Malley pro ni byli rozhodně muži, i když byl ten první jmenovaný mladší než ona.
„Bože můj, Pärnojo, já ti snad nechám dovést pizzu.“ Zakoulela nad ním očima, ale že by vážně hodlala hnout prstem, aby nasytila jeho prázdný žaludek, to ne. „Ne, počkej, pro tu pizzu si dojdeš. Proč bych se měla namáhat já?“ zamumlala spíš sama pro sebe a zalovila v žebradle, načež vytáhla značně ošmatanou knihu a odložila ji na pultík vedle své kávy. Vážně měla v úmyslu si číst, až to tu Rona přestane bavit nebo začne mít takový hlad, že vyrazí lovit jídlo do ulic.
„Já jsem si žádnýho šluka nedala.“ Ucedila pak nevraživě a hodila po Ronovi nesouhlasným pohledem. Sama netušila, co jí to kdo vlastně podstrčil, ale sama sobě nalhávala, že to nebylo nic, co by ji připravilo o poslední zbytky rozumu. To ranní probuzení v Aaronově objetí ale jasně naznačovalo, že její rozum si opravdu vzal dovolenou, a určitě to neudělal dobrovolně.
Když začal ohledně zapalovače hrát divadýlko s hláškou „co za to?“, povzdechla si a ohlédla se přes rameno, aby zjistila, jestli tu není někdo ochotnější, kdo by jí připálil. Při tom zběžném pohledu si všimla spolužačky, která se červenala tak, že by mohla dělat Nebelvírského maskota, a navíc se dívala jejich směrem. Bože můj, Pärnojo, čím se to dopuješ? Lektvarem neodolatelnosti? Začala se v duchu pohoršovat nad její reakcí, ale navenek se vlídně pousmála, a zamávala jí. „Ahoj Berry,“ houkla dost hlasitě, aby ji September slyšela. Říkat jí celým jménem nebo snad zkráceninou „Sep“ se Sybille příčilo, znělo to divně. Když na jejich zařazovací slavnosti zvolal klobouk Berryno jméno, Syb si myslela, že jde o kluka. Oslovení „Sep“ to příliš nevylepšovalo, tak sebrala poslední část havraspárčina jména a udělala z ní Berry. Berry znělo líp, alespoň jejím uším. „Nechceš se k nám přidat? Pärnoja dneska perlí.“ Ušklíbla se na Aarona a strčila si cigaretu mezi rty, načež povytáhla obočí v jasném náznaku toho, že nemá blbnout a připálit jí.

_________________

Aaron potřásl hlavou a pobaveně se zašklebil. „Nesedím na žadným obláčku, puso. Vsadím se, že to tak nakonec dopadne. Docela si vás v tom bahně dovedu představit,“ zahlásil přesvědčeně a vypadalo to, že se na ten moment těší. Očividně byl vážně přesvědčený, že na zápas v bahně dojde.
V klidu potáhl z cigarety, načež jí típnul do popelníku, který k němu Tom prozíravě posunul. Vzápětí se na stoličce natočil čelem k Sybille, aby na ní lépe viděl, a zkroutil rty do úsměvu. „Hele, jsem skoro dospělej. Mentálně je mi možná maximálně pět, ale to je detail,“ zahlásil a pokrčil rameny. Z toho, že se občas vážně choval jako strašný puberťák a děcko, si vážně nic nedělal. Navíc byl přesvědčený, že děti nekouří, nepijou, a neexperimentují s trávou. Nějak ale nevěděl, jak by Syb rýpnutí vrátil, a tak se radši napil kávy a předstíral, že to hned pustil z hlavy. Což vlastně pustil.
Když Syb začala mluvit o pizze, Ronovi zakručelo v žaludku. Od včerejšího odpoledne pořádně nic nejedl, jen rozdrobené zbytky poslední sušenky, a měl příšerný hlad. Sice byl zvyklý nejíst mnohem déle, protože mu na cestách občas došly zásoby, ale v Děravém kotli trošku zpohodlněl. „Proč by ses měla namáhat? Protože jsem ti právě velkoryse nabídl cigaretu. A abys věděla, teď si dvakrát rozmyslím, jestli ti půjčím zapalovač, nebo budeš muset vzít nějaký dva šutry a křesat jiskru,“ pronesl s úšklebkem. „Říká se tomu protislužba, Lowreyová. Něco za něco,“ dodal na vysvětlenou.
Ve chvíli, kdy se Sybille začala bouřit, že si žádného šluka nedala, se Aaron začal skutečně dobře bavit. Uchechtnul se a potřásl hlavou. „Ty jsi neuvěřitelná,“ zahlásil. „Takže mi chceš tvrdit, že jsi byla střízlivá, nezhulená a vlezlas mi do náruče spoře oděná dobrovolně?“ popíchnul jí zákeřně. „Myslím, že k tomu by ses nesnížila. Nebo jo? Bych totiž fakt čuměl,“ zahučel. Dost dobře netušil, co se tehdy stalo, protože ty vzpomínky, které mu z hlavy nezmizely úplně, byly poměrně rozmlžené. Ale Syb s jointem si vybavoval celkem jasně, aspoň si to myslel.
„Nemáš obchodnickýho ducha, Lowreyová, to je špatný. Bez toho budeš v životě úplně nahraná,“ pronesl dramaticky, když se Syb začala porozhlížet po někom, kdo by jí připálil, a snažil se, aby to neznělo moc zklamaně. Trošičku ho totiž zamrzelo, že nepřistoupila na jeho hru, která se mohla vyvíjet náramně zábavně.
Když Syb oslovila jakousi Berry, Ron se otočil a zabloudil k dotyčné pohledem. Jo, znal jí, ale moc toho o ní nevěděl. Ona byla taková… šedá myška a Aarona proto nikdy moc nezaujala. Ale musel uznat, že je poměrně hezká. „No tě pic. Jako vstupenka na naše víajpí židličky ti poslouží prsa trojky, nebo pěknej zadek. Když budeš mít obojí, vůbec to nebude vadit,“ zahlásil a očima sjel její přednosti. „No, skoro. Vstup povolen,“ vyžbleptnul nakonec, načež se otočil k Syb a naklonil se k ní, aby jí připálil. Přitom se na ní nezapomenul pěkně zblízka zadívat a provokativně se zazubit.

_________________

Lucinka by už snad málem zapomněla, jaké to je, bavit se. Usmívala se od ucha k uchu, cpala se karamelami a poslouchala. "Páni, my jsme teda trojka. Já se celý prázdniny doma nudila. Teda, prvních čtrnáct dní jsem měla angínu. Musela jsem pít pálivej zázvorovej čaj - mimochodem, odpornost sama. I ta limonáda tehdy na plese byla lepší než tahle břečka. mrkla na zrzka. No, pak se u nás sjela většina naší rodiny, teda ta nekouzelnická, kvůli mým narozeninám. Dostala jsem spoustu ponožek, konečně mám co nosit-" zaculila se. zaculila se na Cassíka, jelikož si byla jista, že v loňském školním roce mu ohledně stížností v tomto směru přinejmenším lezla na nervy. Nadechla se a pokračovala ve svém vyprávění: "No a pak jsem neměla co dělat. Jo, věřte nebo ne, ale dokonce jsem musela do kostela. Vyhýbala jsem se tomu přes rok, ale nakonec mě tam taťka stejně dotáhl. Uvažovala jsem, že bych mu jeho nejlepší sako přebarvila třeba na kanárkově žlutý, škoda ale, že nesmíme mimo školu kouzlit.. Lucinka skončila. Snad není nutno dodávat, že pusa jí jela rychlostí kulometu. Lucy byla zas mezi svými, už žádné babičky, co jí poplácávají po tvářích, ani slizcí dědečkové, co jí skládají nechtěné komplimenty. Jen Lucy a její kamarádi.
Určitě by to nikdy nebyla ochotna říct nahlas, přeci jen se stále nachází ve fázi, kdy je jakékoli vyjádření přízně opačnému pohlaví jednoznačné tabu, Cass a samozřejmě i ostatní kamarádi jí hrozně chyběli, dopisy jsou fajn, ale rozhodně nejsou dostačující.
"Já a na Mistrovství? Co myslíte?" opáčila Lucinka tentokrát zamračeně. Hrozně moc tam bývala chtěla jet. "A s kým bych tam asi jela? S mým taťkou zubařem, co by se zbláznil, kdyby vynechal svůj čaj o páté, nebo moje.. hm, nekouzelnická maminka, co nosí brejle aby vypadala chytře, hm?" jasně, že slyšela nějaké klepy, že to nedopadlo nijak valně, dala by ale pytlík karamel a svoje puntíkaté nové ponožky, kdyby tam přece jen mohla být.

Už si myslela, že je nebezpečí zažehnáno, jenže pak se ozval známý hlas, který by ale raději neslyšela. Chvilku myslela, že bude raději předstírat, že svou přezdívku přeslechla, ale... To by byo moc průhledné. Musí se spolužákům postavit čelem. Vrátila k té podivné dvojici tedy svůj plachý pohled, do očí se jim ale pro jistotu nepodívala - koukala raději na kořen nosů. To většinou fungovala, a docela to vypadalo, že se dívá do kukadel.
Když se pak ozval sám Aaron, myslela, že se hanbou propadne - navenek se ale stydlivě usmála. Vlastně to bylo vtipné, ačkoli jeho poslední slova, hlavně to skoro, jí docela zamrzela. Ono ale skoro bylo lepší než vůbec, o tom nebylo pochyb. A tak se zvedla, a co nejuvolněněji se přesunula ke stolu spolužáků.
Chviličku jen mlčela a vyhýbala se koukání po Ronovi, protože by určitě zrudla, popřípadě zbledla, jenže... Pak jí to přišlo hloupé - určitě vypadala tak hloupě! Že vůbec běhala dolů. Ale, kdo by vydržel s těmi příšerami? Ona určitě ne.
"Ehm. Tak, co prázdniny? Byli jste na Mistrovství?" Uff, to zvládla. A ani moc nezrudla. Jen jí maličko zrůžověla ouška, ale toho si určitě nikdo nevšiml. Pro jistotu si uvolnila gumičku z drdolu, aby špičky trochu zakryly havraní pramínky. Rozpačitě pohlédla k desce stolu, kde jí najednou velmi zaujala zažloutlá skvrna, a ona se přistihla, že přemýšlí nad věcí a kouzelníkem, který jí způsobil. No, hlavně že nemyslela na Aarona. Ale ouha, jakmile jí na něj přišly myšlenky, už ne a ne pryč. A tak pomalu začínala růžovět na krku. Neměla by si ty vlasy rozpustit radši celé?

_________________

Sotva pár dní před odjezdem vlaku se v Londýně nacházela už i Lysandra. Kouzelníci měli bohužel velmi úzký výběr míst, kam se dalo zajít, a tak musela vzít zavděk i podniky, kam by jinak ani nevkročila.
Konzervativně již ve školní uniformě a s knihou v náruči vstoupila do přeplněného Děravého kotle, který bohužel i přes svou děravost neodtékal, a prázdným pohledem přelétla lokál, jen aby zjistila, kde je největší klid. Paradoxně u baru.
Lysandra si neslyšně povzdychla, dovřela za sebou nedbalým kopnutím dveře a propletla se s oprávněnou obavou, jestli jí ještě platí očkování proti tetanu, na vysokou židli, na jejíž okraj se upjatě posadila, a rozevřela si před sebou knihu s výčtem témat, ze kterých se při nadcházejících OVCE zkoušelo.

_________________

Sybille odmítala tvrzení, že by se s Brook kvůli němu porvala v bahně, už jen proto, že Brook vypadala, že se při první ráně rozpláče, nebo ji udolá mrzimorskou láskou. Nebo svým vyprávěním o tom, jak dobře vypadá v plavkách. Syb taky vypadala dobře v plavkách, ale neměla potřebu to hned každému roztrubovat, ti všímavější měli oči, tomu zbytku stačila barvitá představivost.
„Pět? Ty si dost fandíš, Rone.“ Oznámila mu pobaveně a široce se usmála. Tohle už trochu přeháněla. Rozhodně si nemyslela, že by měl mentalitu pětiletého dítěte, ale určitě se dost často choval dětinsky. Když tu ale tak seděl s tou cigaretou v ruce, uculoval se na ni, a ona si ještě ke všemu vzpomněla na jejich zběsilou jízdu na festivalu, musela v duchu uznat, že Aaron Pärnoja není dítě ani trochu.
Jen co se Ron začal ohánět tím, že na ni byl tak moc hodný, a věnoval jí cigaretu, takže by mu mohla vypomoci nějakou protislužbou, ušklíbla se a sáhla do žebradla, odkud se vytasila s pečlivě zabaleným sendvičem. „Na, přece nedopustím, abys pošel hlady.“ Zamumlala. Neopomněla se při tom tvářit, jakože mu právě prokázala obrovskou službu, a že by si toho měl nadosmrti velmi vážit. Což by měl, protože se kvůli němu právě vzdala poloviny svého oběda.
Ač se snažila celou dobu tvářit, že je nad věcí, a že jí je celá ta záležitost s festivalem naprosto ukradená, nebyla to ani trochu pravda. Vlastně ji hrozně žralo, že neví, co se přesně stalo, a to, že to na ni teď Aaron tak bez obalu vybalil, jakoby to byla zcela běžná věc, jakoby snad lezla v takovém stavu do náruče každému, vyvolalo okamžitou a nečekanou reakci. Její ruka vyletěla tak rychle, že ji sama nestihla zastavit, a když dopadla na Ronovu tvář, Syb vykulila oči, a rychle ruku zase stáhla.
Ke svému obchodnickému duchu se pak už raději ani nevyjadřovala a upřela svou pozornost k Berry, kterou Aaron počastoval hodnotícím pohledem, a hned vzápětí i komentářem. Syb stiskla rty k sobě a střelila po Ronovi zamračeným pohledem, ale pak se natáhla po svojí knížce. Nepotřebovala poslouchat, jak se Ron snaží zapůsobit na jinou dívku, ještě ke všemu když na Berry bylo vidět, že je z něj celá úplně na prášky. Div se tu nerozpouštěla do úhledné loužičky. Syb zdánlivě nezaujatě rozevřela knížku v místě, kde byla vložená záložka, a s pohledem upřeným k textu vnímala rozhovor svých spolužáků. Když ale September zmínila prázdniny, automaticky sekla pohledem po Aaronovi, v mysli vzpomínku na to ráno, kdy se probudila v jeho náruči, ale pak jen pokrčila rameny. „Nic zvláštního. Festivaly, brigáda u mámy v archivu, další u táty v ordinaci, famfrpál mě nezajímá.“ Vyjmenovala to nejdůležitější, ale aby nebyla úplně nespolečenská, zvedla oči od textu, a pousmála se na spolužačku. „A co tvoje prázdniny? Něco převratného?“ Ani si při tom nevšimla Lysandry, která se objevila kousek od nich.

_________________

Aaron na veškeré popichování rezignoval, protože pochopil, že dneska má navrch věčně sarkastická Sybille, jelikož on měl spíše laškovací náladu, než tu rýpavou. Na to, že si moc fandí ohledně svého mentálního věku, se ušklíbnul a zavrtěl hlavou. Jako dítě se necítil ani trošku – z toho věku už dávno vyrostl a od chvíle, kdy začal pravidelně mizet z domu, se celkem hodně osamostatnil. Byl si dokonce jistý, že kdyby si teď sbalil svých pět švestek a odešel do světa s tím, že si najde práci a bude žít podle sebe a ne podle otce, zvládnul by to. A to přesně chtěl udělat nejpozději poté, co dostuduje.
Překvapeně povytáhl obočí, když Sybille ze své tašky nakonec vylovila sendvič a obětovala ho v jeho prospěch. „Vždyť jsi říkala, že jídlo nemáš!“ zahudroval, ale po sendviči se hladově natáhl a při té příležitosti vlepil Sybče děkovnou pusu na tvář. Kterou dával kdekomu a nic neznamenala, mimochodem. S výrazem hladového vlka se pustil do rozbalování sendviče, takže si v žádném případě nemohl všimnout, jak se Sybille zatvářila a že k jeho tváři míří její ruka. Facka přiletěla tak nečekaně, že mu leknutím málem vypadl sendvič z ruky. Zvedl k Syb šokovaný pohled, brada mu lehce poklesla, a volnou ruku pomalu zvedl k zasaženému místu, které se začínalo hezky červenat. A ne jenom ono, Aaron merlinví proč zrudnul celý. Vzteky to zřejmě ale nebylo – pochopil, že to přehnal. Tu facku si však snažil nevzít moc k srdci, takových přece dostal. Beze slova se od Syb otočil, zamračil se a sendvič trucovitě odložil stranou. Dlouho to ale nevydržel a sáhnul po něm, jako by se nic nestalo. Konečně ho rozbalil a pustil se do něj, přičemž se snažil nemyslet na to, že dostal facku zrovna od Sybille. Ačkoliv si to nepřipouštěl, ranilo ho to, a to i přesto, že byl šílený flegmatik a facky přijímal s naprostým klidem a drzým úšklebkem ve tváři.
Toho, jak se Berry v jeho přítomnosti červená, si moc dobře všiml, ale momentálně neměl náladu si jí kvůli tomu dobírat. „Klasika. Festivaly, vandry, nuda u bábi…,“ odvětil na její otázku, pokrčil rameny a při zmínce festivalu se na Syb ani nepodíval. Tohle téma považoval za uzavřené a odmítal to dál rozebírat. Prostě se zřejmě něco stalo a ani jeden z nich si to nepamatoval. S tím nic nenadělají. „Na Mistráku jsem nebyl, slyšel jsem, že ty ministerský pitomci rozdělili stadion na čistokrevnou a nečistokrevnou sekci. Jsou úplně vypatlaný,“ zahlásil, přičemž zcela odignoroval fakt, že ho může kdokoliv slyšet. Ale jemu to stejně bylo fuk.
Koutkem oka zahlédl, že se vedle nich usadila Lysandra, a začala se mu vracet stará dobrá laškovací nálada. V tomhle případě i trošku rýpavá. „Lockheartová, nejsi trochu řachlá? Jsou prázdniny – víš vůbec, co to slovo znamená? O prázdninách se nenosí uniforma,“ poučil jí místo pozdravu, nechápavě se ušklíbnul a potřásl hlavou. „Navíc v tom vypadáš setsakra nepřitažlivě. Podívej se tady na Lowreyovou, jak jí to sekne. Jenom by tu sukni mohla mít trošku kratší,“ zahlásil a nevinně se zazubil. Vůbec by se nedivil, kdyby facka přilétla i od Zmijozelky. Aspoň by měl další do sbírky.

_________________

September se pomalu dostávala z bodů "nemůžu mluvit, rudnu" do společenštější nálady, takže myšlenky na pana Pärnoju sice zůstaly a hádaly se o hlavní slovo, ale ona sama ovládala svá ústa i rudnutí. Postupně se jí navrátila její bledost ona se usmála. "Moje prázdniny byly dost uhnané. Budem mít dalšího McTreeovce, takže jsme se ségrou musely doma pomáhat. Vymalování pokoje teda bylo mým nejzajímavějším zážitkem." Ano, to byla zábava, hlavně proto, že s February byly na konci dne celé světle modré.
"Na žádné festivaly jsem se ani nedostala. A na Mistrovství naštěstí taky ne. Asi by mě poplivali." dořekla a trochu zrůžověla - nebylo tajemstvím, že je medlovského původu a ona se za to ani v nejmenším nestyděla, ale stejně... No, jako čistokrevná by to nejspíš měla snazší. A nemusela by nad tímhle vůbec dumat. Navíc, až podezřele moc mladých pohledných kouzelníků bylo čistokrevných. Opravdu zvláštní. A ona se na ně tedy logicky mohla jen koukat.
Když pak vešla Lysandra, Sep se znovu usmála - Lys, ač to nejspíš nebylo vzájemné - měla docela ráda, hlavně proto, že s sebou věčně tahala nějaké knížky, a tak si vedle ní najednou nepřipadala tak... Nemožně. Ačkoli nemožná samozřejmě byla pořád. "Ahoj Lys. Co to čteš?" ozvala se se zájmem. Většinu knih, které louskala Lysandra si stejně měla v plánu někdy přečíst. takže proč by tahle kniha měla být výjimkou. Možná v tom hrála roli i skutečnost, že Berry prostě četla všechno kvalitní, a Lys na tom byla úplně stejně. I když obě dvě považovaly za kvalitní něco trochu jiného. Lys by se románu jistě nedotkla ani špičkou koštěte - cizího koštěte. To je ale samo sebou pouze detail.
Na druhou stranu se jí ale trochu znelíbila tím, co provedla na konci roku - nejenže Salem byl bezpochyby ten nejbožejší kluk na škole, tudíž si to nezasloužil, navíc to byl pro něj poslední večer. No, a hlavně byl fešák, že. Sep se na chvilinku zasnila a zazírala do blba (nikoli do Rona), jako by měla v plánu se na židličce roztéct. Brzy si ale našla ztracenou rovnováhu, a tak pohled stočila s úsměvem zpět ke svým spolužákům.

_________________

Rozhodně už mě nebavilo přemýšlet o tom, jaký to bude otravný rok. Převlékla jsem se do elegantního tmavého saka a upravila si vlasy. Cake mě stále pozoroval svými velkými kukadly. "Zůstaň tady," řeknu mu a ukážu na postel. Cake jen naštvaně zaprskal, ale v pokoji nakonec zůstal. Vzala jsem si klíčky od pokoje a vyšla na chodbu. Zavřela jsem za sebou a zamkla. Člověk nikdy neví...
Vydala jsem se zpět po schodech dolů. Ocitla jsem se zase mezi stolky v tmavé hospůdce. Momentálně už tam bylo o něco více lidí, než když jsem odešla. Pokukovala jsem po někom, koho znám, ale nejdříve jsem uviděla jen Mrzimoráka a Havraspárku, které už jsem předtím potkala. Nakonec jsem zabloudila pohledem a uviděla Lys a nějakou dívku z Mrzimoru, Na jejíž jméno jsem si nemohla vzpomenout. Došourala jsem se k nim a nejdříve koukala na Pärnoja. Vzpomenu si na jeho otravné poznámky a tak jen povytáhnu obočí a otočím se na Lys. "Ahoj, dlouho jsme se neviděly." Usednu hned vedle ní a pohrdavým pohledem projíždím tu druhou dívku, která stála u ní. Už mě zase chytaly předsudky. Potichu mlasknu, na znamení, že se teď nebudu zabývat tím, že je z mudlovské rodiny. Pak pokračuju v rozhovoru s Lys, která byla plně zaujatá knihou. Trochu jsem se skrčila, abych si přečetla titulek. Příprava na OVCE? Vážně? Říkala jsem si pro sebe. Vždyť má ještě tolik času... Pak jsem si ale řekla, že to není moje věc. "Jak jsi se měla o prázdniny?" Zeptám se jí.

*Beru to tak, že se znají