Poněvadž tmavovláska s přisednutím souhlasila, Tamsin se zeširoka zazubila, přehodila si nohu přes nohu a odložila sluneční brýle.
"Zmáknutý? To ne, já takovej odborník zase nejsem. Ale jo, jsem, bydlím jenom kousek odsud," odvětila Tam-Tam nenuceně, volnou rukou přitom bezděky zabubnovala bříšky prstů o desku stolu. Na dívčinu očividnou nedůvěru vůči slaninové zmrzlině zareagovala pobaveným, vědoucným uculením a schválně nabrala plnou lžící právě té zmiňované dobroty.
"Tohle?" poukázala na karamelovou polevu, když se Jack ozvala, a lehce povytáhla obočí. Jen stěží skryla pobavený úsměv, i když to rozhodně nebylo tak, že by se Jacklyn vysmívala. To by si přece nedovolila. "Asi tě zklamu, ale je to jenom karamel. Kuře tandoori... To by se docela hodilo k té slaninové, ne?" zamyslela se.
Plavovláska se sice dokázala podělit prakticky o cokoliv, ale zrovna jídlo bylo k velké smůle tou malou výjimkou potvrzující pravidlo. Rozhodně ale s pohárem nijak majetnicky necukala, každopádně se trochu ostražitě napřímila a s nepochopitelným úsměvem přimhouřila oči, čímž dávala Egypťance vědět, že ji sleduje.
Jen o chvíli později si nicméně docela zaujatě vyslechla srdcervoucí příběh o rozzlobeném zrzkovi - že by to mohl být Cassidy, to ji vůbec, ale vůbec nenapadlo -, snaze ušetřit si na slimáka a případné nutnosti hledat nějakého divokého... Počkat, co? "Ty šetříš na slimáka?" vypadlo z ní nechápavě. Tamsin se na chviličku odmlčela, a zároveň u toho i čekala, jestli se možná budoucí chovatelka slimáků neopraví. Neopravila. No nic, nevadí. "Páni, on někdo chová slimáky? To je... hm, zajímavý," zahučela, ale tentokrát do zamyšlení překvapivě neupadala. Místo toho se sehnula pro svou tašku, která se do té chvíle válela vedle její židle a prakticky do ní strčila hlavu. "Každopádně, jestli chceš, klidně ti to čekání na toho zmrzlinového amanta zkrátím. Nevím, jestli teda budu mít i na polevu, ale - U Merlina, to je bordel. - nějaký drobný tu ještě mám a... hm, nemají oni předškoláci nějakou slevu?" optala se trochu váhavě, načež vzhlédla od bince v kabelce. "Teda, jsi předškolák, že jo? Páč jsem tě ve škole nikdy neviděla..." ujistila se v dalším okamžiku. "Poslyš, jak se vlastně jmenuješ?" vychrlila další otázku, která byla ale náhodou docela na místě. Koneckonců, když už měla někomu kupovat zmrzlinu, měla právo vědět komu, že.

| +

Mimo herně:
Pardon, určitě je to děsně šity, ale po těch devíti hodinách ve škole a šprtání se na zítřek fakt nejsem schopná něčeho... čtitelnějšího. *skáče šipku do umírací jámy*

_________________

| +

"Jo, slimák," přisvědčila Jack. "Slizký, tykadla, občas se odmítá odkousnout od špenátu a nechá se s ním zapéct do lasagní," přiblížila živočišný druh snaživě a zazubila se. Když blondýnka začala lovit v tašce, zvědavě a nechápavě natáhla krk, aby kdyžtak vzala rychle nohy na ramena, kdyby to byl pepřový sprej, který neměl sloužit k dochucení zmrzliny.
Zaškaredila se u slova "amant", protože si nebyla jistá, co znamená, a horečnatě zavrtěla hlavou. Ona byla pravda, že kdyby existovaly slevy ve zmrzlinářství pro předškoláky, všechny podniky jako Fortescue by přišly na buben. I tak ale nasadila mučednický výraz a zakývala hlavou, vyvolávajíc dojem štěnátka v krabici od bot, které někdo vykopl na ulici do deště.
Pořád ještě netušila, jestli Tamsin neloví placačku, ale podepřela si dlaněmi tváře, pod stolem kopala nohama a dál sledovala její počínání. "Jack Black, vašnosto. Nejsem tu moc dlouho," připustila a srazila obočí, protože občasná slůvka k ní přecejen zalétala a ona si z nich skládala jakýs takýs obrázek. "Počkej, ty mě pozveš?" rozzářila se. "Pecka! Já toho moc nesním, fakt," (lež), "jen mě hrozně zajímají ty příchutě, no... A ty jsi bradavičnatá? Jak to tam vypadá? Od nás doma do téhle školy ještě nikdo nechodil, já budu asi první," kousla se do rtu a otřela si bezmyšlenkovitě nos do rukávu. "A co, máš nějaký lepší zvíře než slimáka? Taková kočka, ta je posvátná, ale taky ji má každý, a chovat si hovnivála nezní tak lákavě, jestli si nelibuješ v tom lovit po večerech v ložním prádle chrousty a štíry, žejo..."

_________________

"Jo, jasně, já vím, jak vypadá slimák, jenom... no, o slimáčí farmě jsem snad ještě nikdy neviděla, ani o ní neslyšela," přiznala Tamsin skoro rozpačitě a lehce trhla rameny. Kdyby věděla, že se se slimáky někde fakt obchoduje, asi by z toho byla docela vykulená, takhle nad tím mohla ale jenom pokrčit rameny a nechat to plavat s tím, že si lidi můžou doma pěstovat třeba draky. Což by bylo náhodou boží, ne že ne.
Vypadalo to, že ani tmavovláska toho o slevách pro předškoláky moc neví, ale to byl pro Tamsin momentálně ten nejmenší problém. Hlavní teď bylo najít peněženku, protože pokud Jack o tu zmrzlinu opravdu stála, asi by se musela smířit s trochu nehygienickým dělením se o jeden pohár a jednu lžičku. Na moment se každopádně zarazila, když se dívka představila. Užuž chtěla poznamenat, že Jack je přeci chlapecké jméno, ale... no, byla tu i podivnější jména. "A odkud jsi k nám vlastně přišla?" zajímala se upřímně a na následující otázku zareagovala dalším zubatým úsměvem. "No jo, už to tak vypadá. Pokud teda najdu peněženku," zahučela s lehkým úšklebkem a na poznámku o tom, že toho moc nesní, se vpravě netvářila zrovna přesvědčeně. Ona před cizími taky tvrdila, že má malou spotřebu, a přitom toho dokázala sníst pomalu stejně jako někteří sedmáci. "Upřímně? To docela chápu, to s těmi příchutěmi. Jo, jsem, teď půjdu do páťáku, což je dost na pytel kvůli NKÚčkám. To jsou děsně těžký zkoušky, nebo to aspoň skoro všichni říkají... A vypadá to tam... hezky." Což byl teda detailní popis jako kráva, jen co je pravda. "Teda, hlavně je to tam děsně velký, spousta chodeb a schodišť, které se navíc ještě ke všemu čas od času přesouvají, takže... no, řekněme, že není moc složitý se tam ztratit. Ale máme naprosto úžasný hostiny a školní kuchyně je asi to nejlepší místo na celé škole. Moc lidí neví, kde se nachází, teda krom nás z Mrzimoru - to je jedna ze čtyř bradavických kolejí -, u nás to ví všichni. Taky tam je děsně velká knihovna, což ale asi nikdy pořádně nedocením," zakončila maličko kostrbatě svůj děsně lamácký projev a pro jistotu se před Jacklyn znovu schovala do útrob tašky, jako kdyby se tak mohla uchránit před případným výsměchem. Ten by Tam-Tam ani trochu nepřekvapoval.
"No jo, já jsem trapná, taky mám kočku, i když se mi zdá, že v Bradavicích je mnohem víc lidí má sovu... no to je jedno. Mně se děsně líbí kluběnky, i když ta jejich záliba se strkáním jazyka do nosních dírek je pěkně nechutná. A hlavně bych se bála, že ji zalehnu," přispěla ještě k tématu domácí mazlíčci, načež s vítězoslavným úsměvem vytasila peněženku na světlo světa. "Ha, tady je, mrška. Takže to vypadá, že zmrzlina bude. Tak pojď," pobídla tmavovlásku letmým mávnutím ruky, přičemž se sama už zvedala ze židle a mířila ke vchodu do zmrzlinářství. U dveří se nicméně zarazila, znepokojeně loupla pohledem po jejich stolku a vzápětí se vrátila pro vlastní pohár se zmrzlinou. "Dneska se krade všude," okomentovala svůj počin a výmluvně pokrčila rameny.

_________________

| +

Hurónsky se rozesmála při představě, jak někomu zvířátko zvané kluběnka strká jazyk do nosu, a v tu chvíli vypadala, že by byla nejradši na světě, kdyby si to nějaká vyzkoušela na ní, a když ne, tak aspoň aby si to ona, Jack, mohla vyzkoušet na někom jiném.
Jacklyn přišel popis školy dostačující, nevyžadovala zrovna básnicky rozvleklé popisy na šestnáct stránek. "Tam, kam se chodí učit kouzlit moje sestra, leží na stolech zafáčované vyschlé mrtvoly," opáčila trochu suše. "Myslím, že kuchyně se mi bude líbit... Kdybych náhodou nebyla v tom Mrzimoru - hele, to zní taky dost morbidně, co? - tak mi to tam musíš ukázat. Jaké jsou ty další? Cholera? Neštovice? Však víš, už jen ten název, Bradavice... Trefila jsem se?" hádala Jack, zatímco s rukama v kapsách a pocukávajícím úsměvem následovala světlovlásku dovnitř. Těsně před tím, než se starší dívka vrátila pro pohár, jeho směrem Jack zaškubaly neodolatelně prstíky.
"Hrůza," přitakala, protože co bylo horší, než když někdo něco stihl štípnout před vámi? "A ty jsi vlastně...?" popoběhla, aby Tamsin dohnala, a zvědavě naklonila hlavu, aby na ni viděla. "Fakt nevím, kdo ve škole vydrží pět let, ale upřímnou soustrast. Jak může mít kouzelná škola kouzelné schodiště a při tom tam po tobě chtějí nějaké naprosto přízemní zkoušky? To nemáte nějaké kouzlo na to, aby sis všechno pamatovala?"
S rukama za zády se zhoupla na špičkách a ukázala panu Fortescueovi na melounovou s čokoládovými semínky a slaninovou, kterou pochopitelně musela bezodkladně zařadit do sbírky vyzkoušených příchutí. Maličko tázavě mžourla k Tamsin, ale nakonec se rozhodla nepokoušet hranice zas tak moc a s rozzářeným "děkuju!" zůstala u pouhých dvou kopečků. Automaticky se začala vracet k sezení venku.
"Abys věděla, tak trapná nejsi. Já mám taky kočku. Kocoura. Mám ho moc ráda," prohlásila Jack upřímně, jako by sdělovala informaci dne a jako by snad bez jejích útěšných slov mohla Tamsin na svou kočku zanevřít. "Zrovna včera v noci se vrátil se zakousnutým netopýrem, který se změnil na prášek, když jsem ráno roztáhla závěsy. Máte tu pěkně divné netopýry, jen co je pravda. Kde vůbec prodávají ty kluběnky?" vyptávala se a v duchu maličko přeorganizovávala mazlíčkovské preference. Pořád by si ale mohla pořídit slimáka a kluběnku. Určitě...

_________________

Tamsin trochu zaraženě srazila obočí, když jí Jacklyn popsala, kdeže to studuje její sestra. "Zafačované mrtvoly? To jakože mumie... Egypt?" zahuhlala možná trochu nesmyslně a bezděky zkroutila rty do nejistého šklebíku. Ten se nicméně vzápětí vytratil, poněvadž se konverzace stočila k Bradavicím. "To víš, že ti ji ukážu," zamrkala spiklenecky na otázku o kuchyni, než pobaveně pokračovala: "Merlinžel netrefila, ale je pravda, že ta jména jsou taková... nemocná. Ty zbylé se jmenují Havraspár, Nebelvír a Zmijozel," prozradila mladší dívce s letmým úsměvem a mimoděk se zhoupla v kolenou.
Že by snad tmavovláska měla nějaké nutkání sáhnout po jejím poháru, toho si Tamsin naštěstí nevšimla, takže se v reakci na dívčin souhlas pouze pousmála a v dalším okamžiku zase trochu srazila obočí. "Já se ještě nepředstavila? Aha, no, každopádně jsem Tam-Tam. Jakože Tamsin. Tamsin Christensenová," zabroukala a trochu vyplašeně zvedla ruce v obranném gestu. "Na to ti asi nebudu schopná odpovědět, ale je fakt, že je to trochu nelidské. A vůbec, já bych všechny ty NKÚčka zakázala," zahučela ve stylu Věry Pohlové a pobouřeně zamávala ručkou ve vzduchu. "Kouzlo na tohle podle mého neexistuje, ale nějaký lektvar by se možná našel. Ale stejně by mi to k ničemu nebylo - ony jsou všechny tyhle pomůcky beztak děsně nespolehlivé. A navíc, zrovna já jsem na lektvary docela dřevo, takže by mě to stejně maximálně otrávilo," zažbrblala trochu neochotně a naklonila hlavu na stranu. Přiznávat svoje slabosti nebylo pro žádného puberťáka nic moc příjemného a Tamsin nebyla výjimkou.
Počkala, než si Jacklyn vybrala zmrzlinu, a v dalším okamžiku poslušně vysolila potřebné peníze na zaplacení. "Dobrá volba," zhodnotila dívčinu objednávku, souhlasně pokynula hlavou a zamířila po jejím boku zpátky k jejich stolu. Trochu znepokojeně zašilhala na zatahující se oblohu, ale zatím popravdě ani nepřemýšlela nad tím, že by už odfičela domů.
"Tak to je dobře. Já mám svou kočku taky moc ráda, ale občas trochu pochybuju, že má ona ráda mě," trhla trochu rozpačitě rameny. "To byl určitě upír," zazubila se ve vtipu, když Jack zmínila práškového netopýra. Že obracení se v prach nebylo pro netopýry docela typické, to teď ani trochu nebrala v potaz a ani se nad tím nijak zvlášť nepozastavovala. Víc už ji dal zabrat ten dotaz na chlupaté, hořčičně žluté tvorečky. "Kluběnky? Ty jsem viděla v jednom obchodě se zvířaty. A nebyl to Mžourov. Bylo to trochu dál na Příčné a jmenovalo to nějak... Kouzelný zvěřinec? Nebo nějak podobně. Prodávali tam i nějaké purpurové ropuchy, a tak," odvětila.

_________________

| +

Jack perlově bílým úsměvem přisvědčila a do hlavy si pečlivě vepsala názvy všech kolejí, aby příště věděla všechno a mohla s úspěchem předstírat, že už napůl vystudovala, i když ještě ani nenastoupila. Zapamatovala si i jméno - jestli Tamsin přežije letos zkoušky, příští rok jí připomene, kdo tu slíbil exkurzi do kuchyně. Jack na oplátku hodlala zajistit sehnání kluběnky, aby si Tamsin aspoň jednou užila jazyk v nose.
"Drrrsné jméno! Jako ty bubny. Umíš kouřové signály? Věděla jsi, že kočky mají ve skutečnosti asi úplně jiná jména? Všimla sis, že se na oslovení snad nikdy neotočí, a když, tak spíš jen náhodou? Kdo by chtěl purpurovou ropuchu..." zabrblala Jack, zatímco likvidovala zmrzlinu, a v hlasitých úvahách ustala, až když jim nad hlavami záhy zahřmělo. Skoro si nevšimla, jak se mezitím zatáhlo.
Najednou to vůbec nebylo počasí na zmrzlinu a na slunečníky začaly těžce dopadat dešťové kapky. Jack vypískla a nacpala si do pusy zbytek kornoutku tak zhurta, že se málem zadusila. Automaticky nechala vlasy, aby se jí kolem hlavy rozprostřely v divokém kudrnatém obláčku, který sloužil jako provizorní deštník.
"Slamák narazit na hlavu! Prcháme?" navrhla, když bušení deště ještě zesílilo a některé židličky se pod náporem větru začaly převracet. Pan Fortescue už ráznými mávnutími hůlky od dveří zařizoval, aby se mu venkovní nábytek sám poskládal a schoval, a veselým zamáváním se s posledními zákaznicemi loučil.

_________________

Pokud se Jack široce zubila, pak Tamsin skoro polekaně vykulila oči nad tím náhlým přívalem nových informací a otázek. A to ani nevěděla, že je na ni plánován atentát v podobě kluběnčího jazyku v nose...
"Jaké bubny?" vybafla na tmavovlásku překvapeně, čímž dala najevo, že v oblasti hudby a hudebních nástrojů je asi nenapravitelně nevzdělaná. Na otázku o kouřových signálech jen zmateně zakroutila hlavou, povytaženým obočím se ptajíc, jak to vlastně souvisí s tamtamy. V dalším okamžiku se Jacklyn nicméně vytasila se teorií o jiných jménech koček, a to už Tamsin rezignovala na jakékoliv pokusy pochopit... souvislosti. "Tak to by mnohé vysvětlovalo," zahučela pobaveně a bezděky si poupravila slamák na hlavě. "Třeba někdo, kdo má rád purpurovou...? Nebo ropuchy," navrhla s tázavým výrazem, když Jack podotkla, kdo by mohl chtít purpurovou ropuchu, a pokrčila rameny.
Stahující se obloha nevěstila nic dobrého, což se potvrdilo jen o chvíli později, kdy se rozpršelo a hřmělo. "No do hajzlu," okomentovala nevybíravě současnou situaci a urychleně se s andělským úsměvem obrátila na Jacklyn. Doufala, že si z toho když tak nebude brát moc příklad, poněvadž kažení mravní výchovy mládeže nebylo zrovna její hobby. Ani neměla čas se moc dlouho pozastavovat nad tím, co to dívka udělala se svými vlasy, i když ji to samozřejmě trošičku zarazilo. "Zdrháme," přitakala, schovala sluneční brýle do tašky a přidržela si slamák, aby neulétl pryč. Rychle se ještě zastavila u pana Fortescuea, aby mu se srdečným rozloučením vrazila pohár do ruky, než se otočila na Jack.
"Nevezmeme si Záchranný autobus?" křikla, aby ji dívka přes hromy a déšť slyšela, nicméně ať už odpověděla jakkoliv, Tamsin překvapivě rychle vytáhla z kabelky hůlku a namířila jí doprostřed cesty. Proč? Protože domů opravdu nechtěla dorazit promočená na kost.

>>

_________________

| +

"Záchracože?" kryla se Jack před bubnujícím deštěm a na to, jak sama brebentila volně propojenými asociacemi, které se někomu cizímu musely zdát úplně nepochopitelné, se zatvářila zaskočeně. Většina se vysvětlila, když Tamsin mávla hůlkou.
Uprostřed ulice zčistajasna brzdil vražedně zářivě červený dvoupatrový autobus, kterých po Londýně jezdily stovky, ale žádný nebyl... no, neviditelný. Jack zírala s otevřenou pusou, ale nenechala se moc dlouho pobízet, aby nastoupila hned za Tamsin předními dveřmi. Trochu si dělala starosti s tím, že s těmi pár srpci se nechce loučit, ale to za chvíli pustila z hlavy.
Mladý chlapec v kabátě s naleštěnými knoflíky jim oběma zasalutoval a podal jim oběma ruku, aby jim pomohl do schůdků.
"Vítejte na palubě záchranného autobusu, kam to bude?" Jacklyn zazářila očka. Tak často se nestávalo, aby holce v lacláčích s čapkou naraženou do čela někdo takhle galantně podal pac. Vrhla na Tamsin bestiálně široký úsměv jako ocenění za tenhle neuvěřitelný nápad - Jack o existenci nějakého záchranného autobusu samosebou neměla doteď ani potuchy.
"Tomu se říká servis," hvízdla a plácla sebou na jednu ze sedaček. Uvnitř to typicky kouzelnicky vypadalo trochu jinak než v běžných autobusech, jak jinak. Jack se rozvalila s rukama majetnicky rozhozenýma a nohou přes nohu. Tamsin plácnutím vedle sebe naznačila, ať si sedne vedle, než dojedou, kam mají (což byla chvilička, že to za to sednutí pomalu ani nestálo). "Ty jsi normálně lady podsvětí, nebo spíš utajené dopravy... Jak jsi o tom věděla? Paráda!" založila si ruce za hlavu. Pořád ještě nemohla věřit tomu, že se dá takhle snadno cestovat i bez dospělých a domů že dojde suchá.
Nebo že autobus ji tam vykopne sotva za pár sekund po tom, co si udělala pohodlí.
Jak rychle to jezdí?!
"Poslyš, měj se a díky! Jack Blacková nezapomíná," ujistila blondýnku, vyplázla jazyk a udělala s úsměvem dlouhý nos, než čelem vzad vystoupila.

_________________

>>>

Brook na Příčné nebyla děsně dlouho. Tak dlouho, že už se jí nesnesitelně stýskalo, protože tu byla naposledy loni v létě, a od té doby byla ve svém rodném městě mezi mudly, se svou mudlovskou rodinou. Jistěže sem tam na známého kouzelníka či kouzelnici narazila, ale jednoduše a prostě jí chyběl Londýn a ruch na Příčné ulici, stejně jako kouzelnické pochutiny a hostinský Tom.
Do Kotle však plánovala zajít až poté, protože po návštěvě Mžourova, kde nakoupila oživovací myšky pro svého kocoura Symbu a Taškáře, kde našla prášek na růst srsti, čímž si ze své holé kočky plánovala vystřelit (Symba byl nezvykle trpělivé zvíře a na obdobné zacházení byl zvyklý, nutno říci, že jinak se o něj Brook starala více než vzorně), ji cesta zavedla kolem zmrzlinářství a ona jednoduše nedokázala odolat.
"Dobrý den!" řekla se zářivým úsměvem hned ve dveřích poloprázdného podniku, který teprve čekal na prázdninový nával dětí, a jakmile se ve tváři pana Fortescuea mihlo poznání a jeho úsměv se rozšířil, Brook by ho nejradši šla pevně obejmout. "Ani nevíte, jak jste mi chyběl. Honem, povídejte, co máte nového, musím všechno ochutnat!" prohlásila a to už se skláněla nad širokou nabídkou zmrzlin a s jiskrnýma očima přejížděla z jedné příchutě na druhou, zatímco pan Fortescue ji upozorňoval na letošní novinky a hity. "Ještě štěstí, že jsem nestihla oběd," dodala Brook a zazubila se na zmrzlináře, než ho požádala o čtyři pestrobarevné kopečky (tekutá karamelová, duhová cukrová vata, citronová fazolka a jahodová makronka), zaplatila a strčila si první lžičku do pusy, než se rozhlédla po cukrárně, honem odložila svou skleněnou misku, a se lžičkou v semknutých rtech si skočila pro židli, kterou si přisunula k pultíku tak, aby nepřekážela budoucím zákazníkům, ale mohla si povídat s panem Fortescuem, protože on toho věděl hodně a ona ho měla ráda a potřebovala si s někým pořádně popovídat. Spokojeně při tom ujídala zmrzlinu a pokládala zmrzlináři zvědavé otázky, a v duchu přemýšlela, jestli má zkusit napsat Ronovi. Korespondence mezi nimi poslední rok vázla, protože oba byli plně zaměstnáni a Brook ani nevěděla, jestli je mimo město nebo ne, ale kdyby byl zrovna v Londýně... Odložila zmrzlinu a poprosila pana Fortescuea o kousek papíru, na který rychle naškrabala pár vět, přeložila ho a poprosila o vypůjčení jedné ze zmrzlinářových sov, které většinou využíval na objednávky, vzkaz jí předala, a pak se zase opřela lokty o pult a pokračovala v přátelské konverzaci.

Mimo herně:
Nečekám, ať si velký nebo prtě, jsi ku hře vítán!

_________________

<<

Sova, kterou Brook vyslala, měla štěstí, jelikož nemusela letět mimo Londýn a zastihla Rona kousek od Příčné ulice - zrovna se totiž motal kolem Hnízda, kam před chvílí udělal donášku jídla, aby rebelové neumřeli hlady dříve, než vyhrají revoluci. Sova mu nevybíravě přistála na rameni, na čisťounce bílé košili, kde její pařáty zanechaly nevzhledné stopy, a Ron cosi nespokojeně zabrblal. Vzkaz si ale převzal, přečetl jej a už při prvních slovech mu obočí překvapením poskočilo vysoko na čelo. Po celkem dlouhé odmlce se totiž ozvala Brook s tím, že se nachází ve městě a jestli by se za ní nechtěl stavit. To se ví, že chtěl, vždyť byla jeho nejlepší kamarádkou! A Ron už dnes naštěstí neměl nic důležitého na práci. Nebo alespoň nic, co by nemohlo počkat.
Vymotal se tedy zpět na Příčnou a zamířil do ráje zmrzlin, k Floreanovi Fortescueovi. Nespěchal, ale taky se nikde neflákal. A přestože se teď většina jeho myšlenkových pochodů upírala k Brook a úvahám nad tím, co celou tu dobu dělala a jak moc se asi změnila, nepřestával být ve střehu - dobře věděl, že jeho maska dvojího agenta praskla a že dost ministerských ho nemá zrovna v oblibě. Ron byl rebel se vším všudy a měl zatracenou kliku, že si na něj zatím ještě nikdo pořádně nedošlápl. Ale taky byl vycvičený bystrozor a celkem si věřil, že by s sebou do pekel zvládnul vzít aspoň pár ministerských idiotů.
Už když bral za kliku zmrzlinářství, zvědavě natahoval krk a nakukoval přes výlohu dovnitř. „Brej den,“ houknul k prodavači, načež se rozhlédl kolem sebe a rty se mu roztáhly do širokého úsměvu, když spatřil Brook. Vzdálenost k jejímu stolku překonal několika dlouhými kroky, vzápětí se sehnul a krkolomně jí objal. „Zdar, obludo,“ brouknul k ní, pocuchal jí vlasy a posadil se na protější židli. „Teda nečekal jsem, že se ozveš. Co tu děláš? Stejskalo se ti po starým dobrým Londýně?“ začal se hned vyptávat a zvědavě si přitom bývalou spolužačku prohlížel. Moc se nezměnila, naštěstí. Ani on ne, možná jen vypadal trochu dospěleji a v jeho tváři bylo vidět, že má za sebou pár nelehkých chvil.

_________________