Aaron se vyhrabal z postele až pozdě ráno, respektive dopoledne. Naštěstí už nemusel spát na podlaze v Broočině pokoji – předevčírem se tu totiž objevila jeho matka s jeho věcmi do Bradavic a kapesným, protože dobře vytušila, že už se Ron před odjezdem do školy doma nehodlá ukázat. Rozloučila se s ním a zase hned odjela. A Aaron si za kapesné pronajal vlastní pokoj. Ne že by mu vadilo, že spí u Brook na podlaze, ale kamarádka určitě taky chtěla mít trošku soukromí.
Teď Ron sestupoval po schodech do lokálu a drbal se v rozcuchaných vlasech. Na sobě měl džínové kraťasy, prošlápnuté tenisky, bílé tílko a pomuchlanou bledě modrou košili. „Dobrý ráno, Londýne!“ zahulákal do éteru s dobrou náladou a ještě, než slezl na úroveň obyčejných smrtelníků, se rozhlédl kolem sebe. Pohledem se zastavil u Thomassové ze Zmijozelu*, která zřejmě měla trable s těžkým kufrem. „Hele, nejdřív jdou prsa a pak Thomassová!“ houknul se širokým úsměvem a andílkovsky zamrkal. Sice Debra nebyla žádná sexbomba, ale ženskou postavu měla, to zas jo. „Nějak ti to narostlo, ne?“ Že by se však hrnul pomoct jí se zavazadlem, to ne. Místo toho zabočil k Tomovi, u nějž si objednal kávu a tvrdou koblihu k snídani, protože měkké už došly. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Usadil se na barové židličce, jelikož vážně nehodlal hledat volné místo u stolů obsazených prcky, kteří se zřejmě chystali do Bradavic prvně a byli tu na nákupech. A nikoho známého, kromě Debry, tu neviděl, takže se celkem ochotně od ostatních distancoval.
Když před ním přistál hrnek s podivnou tekutinou, kterou Tom vydával za kafe, Aaron nakrčil nos, znechuceně se ušklíbnul a nakonec pokrčil rameny. Z kapsičky košile vytáhl krabičku cigaret, aby si vzápětí zapálil. Tak to přece dělali dospělí, ne? Kafe a cigáro k snídani. Ron tomu celkem rychle přicházel na chuť. A navíc se sám mezi dospělé za pár dní zařadí, tak co.

*Předpokládám, že se ti dva tak nějak znají, když jsou ve stejném ročníku

_________________

< z ulice

Sybille vklouzla dveřmi do lokálu a bez rozhlížení hned vykoukla z okna na ulici, jakoby napodobovala nějakou pronásledovanou oběť z televizních detektivek. Očividně se ale svých pronásledovatelů zbavila, protože si oddechla, ušklíbla se a vykročila směrem k baru. Móda jí zřejmě nic neříkala, protože si ke svému šedivému a notně opranému tričku s nápisem The Animals vzala dlouhou rozevlátou sukni tmavě modré barvy a přes rameno jí viselo plátěné žebradlo, takže vypadala, jako by se právě vrátila z velmi veselého výletu s partou hipíků. Postrádala snad jen kopretinový věnec na hlavě a pár copánků v jinak rozpuštěných vlasech. A taky neměla ten otupěle spokojený výraz, který by značil, že si vylepšila náladu něčím ne zrovna legálním.
„Čau, Thomassová,“ prohodila s nezájmem, protože vážně neměla v úmyslu se se zmijozelkou začít vybavovat. Popravdě chtěla najít jen nějaký klidný kout, kde si bude moct nerušeně vypít sklenku něčeho ostřejšího, když jí to projde (jakože o tom dost pochybovala), a kde se bude moct věnovat jedné z těch nejhavraspárštějších činností hned po pití kakaa – čtení. Když se ale pozorněji zaměřila na osazenstvo barového pultíku, protočila očima a v půlce kroku se zarazila. Jedna její část by se nejraději otočila na patě, ta druhá nad Aaronovou přítomností mávla rukou. Syb se nakonec rozhodla důvěřovat té flegmatičtější půlce a pokusila se nemyslet na to, že se jejich poslední setkání odehrávalo v objetí. Došla k volnému místu vedle mrzimorského spolužáka a ledabyle pohodila na pultík svou odrbanou tašku. „Hodláš se jít utopit, Pärnojo, že se cpeš už po ránu šutrama? S tímhle klesneš na dno rychle,“ nadhodila, když si všimla postarší koblihy na jeho talířku.

_________________

Aaron se napřímil, když zaslechl dobře známý hlas, a ohlédl se přes rameno. Ve tváři se mu usadil široký úsměv – ačkoliv se nedávno se Syb probudili v jednom malém stanu ve společném objetí a cítili se z toho trochu rozpačitě, rád ji zase viděl. Konec konců, vyrostla z ní kočka a bylo se na co dívat, ehm. To Ron vážně uměl ocenit. „Nazdar, kotě,“ zavrněl k ní a zavlnil obočím. Vůbec by se nedivil, kdyby ho za to praštila. Většina holek by to udělala.
„Jestli sis nevšimla, ještě jsem se toho šutru ani nedotknul, což znamená, že nemám sebevražedný sklony,“ vysvětlil a pohledem těknul k té podivně vypadající koblize, které se při bližším ohledání vážně podobala kusu skály. „Zatím,“ dodal s úšklebkem. Když Sybille hodila na pult svou tašku, natáhl ruku, nadzvedl látku a zvědavě (a hlavně drze) do ní zazíral. „Nemáš něco k jídlu? Tom tu má samý blafy. Už týden jím Děravou polívku, každej den na jinej způsob. Docela se divím, že z toho ještě nemám žaludeční vředy,“ zabrblal a teatrálně si povzdechnul. Sice pochyboval o tom, že by s sebou Syb nosila zásoby jídla jak pro regiment vojáků, ale Aaron by nepohrdnul ani rozdrobenými sušenkami, které mu už došly a Brook už je taky všechny vyžral.
Potáhl z cigarety, vyfoukl kouř a napil se kávy. „Co tu vůbec děláš, Lowreyová?“ prohodil tázavě, zadíval se na ní a povytáhl obočí. Nenápadně si ji celou prohlédl, protože na tom festivalu, kde se potkali, to moc důkladně nestihl. Tedy opomeneme-li fakt, že ji pak pravděpodobně v tom stanu prozkoumal minimálně zvědavýma rukama, které rády bloudily tam, kam by neměly, a nejednou dostaly od ženských pacinek pěknou ránu. Obzvlášť, když se Aaron trošku přiopil.

_________________

Sybille se na něj úkosem zadívala, když ji oslovil jako „kotě“, ale pohoršený obličej si nechala pro sebe a pro vhodnější příležitost. „Tak já už jsem tvoje kotě?“ zeptala se ho a mezitím si u Toma objednala kávu. A i když se na hostinského pokoušela opravdu přesvědčivě mrkat, žádného překvapení se v šálku nedočkala. Bylo to jen kafe. „To by mě zajímalo, co by na to řekla Addletonová.“ Poznamenala ještě k tomu kotěti. Dokázala si představit, jak B.J. skáče nadšením až ke stropu.
„Ale objednal sis ho.“ Pokrčila rameny a natáhla prst, aby do koblihy zkoumavě šťouchla. Tvrdá jak beton. „Jako těžítko nebo dekorace do toho vašeho podzemního doupěte to ujde.“ Usoudila nakonec a věnovala Ronovi úsměv. Ten zmizel tak rychle, jako se objevil, když se blonďák rozhodl strkat nos nebo spíš prsty někam, kam mu nebylo dovoleno. Syb prudce zaplácla nadzvednutou látku svojí tašky a probodla Aarona pohledem. „Abys o ty prsty nepřišel, Pärnojo.“ Upozornila ho chladně a stáhla tašku zpátky k sobě. „K jídlu? Tak to tě asi zklamu, nic nemám. Vlastně mám jen seznam učebnic a sáček pamlsků pro Hectora. Ale jestli máš chuť…“ uculila se škodolibě a vytáhla z tašky pytlík s potkaními pamlsky. Voněly po mase, i když ho asi nikdy neviděly.
Když se jí Ron zeptal, co dělá v Kotli, ušklíbla se a pak si odfrkla. „Schovávám se před fanoušky.“ Zahučela polohlasně. „Někteří kluci totiž nechápou, co znamená slovíčko ‚ne‘. Taky míváš ten problém?“ vrátila pohled i pozornost k Ronovi. Víc než jeho samotného ale pozorovala jeho cigaretu a trpce stiskla rty, když si vzpomněla, že jí před odjezdem na festival otec zabavil poslední krabičku. Nehulila jako fabrika, ale sem tam… navíc když někdo vedle ní kouřil, odolávalo se těžko.

_________________

Aaron nechápavě svraštil obočí a probodl havraspárskou spolužačku pohledem. „Počkej, proč Addletonová?“ vybafnul a potřásl hlavou. „Kdes na to přišla? Vždyť spolu nic nemáme, neblázni.“ Ron dost dobře nechápal, kde k tomuhle Lowreyová přišla, ale jestli s Brook hodlala podniknout zápas v bahně, moc rád by se podíval, to jo. Jinak mu ale bylo upřímně jedno, co mezi sebou ty dvě mají, i když ho trošičku mrzelo, že spolu poslední dobou podle všeho moc nevycházejí. „Tos dostala od Ježíška, tohleto?“ prohodil potom s pubertálním úsměvem ve tváři a kývnul hlavou k její nezanedbatelné hrudi. Dneska měl chuť laškovat a podle všeho si právě našel svou oběť. Na Toma by to asi nezabralo, naštěstí. A Debra, to nebyl jeho šálek kávy.
Když Sybille zmínila, že by ta kobliha byla fajn dekorace do mrzimorského doupěte, musel jí dát za pravdu. „Tak to máš teda recht. Ty budeš fakt z Havraspáru, co?“ prohodil pobaveně a cvrnknul do koblihy, až ho z toho prst zabolel. „Blbý je, že já mám fakt hlad, ale tohle vážně není poživatelný,“ postěžoval si s povzdechem a pohledem upřeným na ono sladké pečivo. Na druhou stranu, cigareta a káva, to byla ještě pořád zatraceně dobrá snídaně.
Překvapeně zamrkal, když mu Syb zamezila v zírání do tašky, a pokusil se znovu látku nadzvednout, pravděpodobně marně. „Co tam schováváš? Marijánu, ne?“ popíchnul jí pobaveně. „Vypadáš totiž trochu jako hipísačka. Ne že by ti to neslušelo,“ plácnul vzápětí, aniž by to bral nějak vážněji, a raději toho slídění nechal. Sybille totiž uměla rozdávat celkem bolestivé rány, o tom už se sám přesvědčil, když byl až příliš vlezlý. „Fuj, schovej to,“ zahučel, když zamávala ve vzduchu pytlíkem s potkaními pamlsky. Tak moc hladový vážně nebyl.
„Ó, slečna Lowreyová má fanoušky,“ protáhl pobaveně a zazubil se. Představa, jak Sybču po Příčné pronásleduje zástup puberťáků, totiž byla náramně zábavná. „Já nemám nikdy žádnej problém,“ odvětil s andělským výrazem ve tváři, načež Syb podstrčil svou krabičku cigaret, jelikož si dobře všimnul, jak pohledem pozoruje zapálené žváro.

_________________

Ještě předtím, než se přicpala ke Cassově stolu, si všimla dvojice mladších holek a jedna z nich měla sádru na ruce. Ačkoli zlomeninu končetiny nebrala jako něco, co by se mělo závidět, ona sama na to děvče vcelku žárlila. Copak si taky nemohla zlomit ruku? Určitě by se s tím dalo žít mnohem lépe než se sádrou na noze. Chtěla za ní zavolat něco ve smyslu „Príma sádra!“, ale nakonec si to rozmyslela.
Samozřejmě jí neunikl fakt, že Cassidy zní trošku zvláštně. Nějaký zvláštní význam tomu zatím nepřikládala. Třeba začal mutantovat, nebo tak něco. Merlinví, co za tím však doopravdy stálo.
„No radši se ani neptej. Může za to máma,“ postěžovala si a nespokojeně nakrčila obočí, přičemž přemýšlela, jak se posadí. Sama si vlastně s tou nohou nikdy nesedala, protože se téměř nikdy nezvedala z postele. Proto byla Cassovi vděčná, když se vymrštil do stoje a pomohl jí se posadit.
„Díky,“ broukla směrem k němu, když konečně seděla na židli, s berlemi opřenými o stůl a zraněnou nohou položenou na druhé židli. „No, mám tady čekat na tátu. Měli jsme nakupovat věci do školy, ale protože jsem podle táty otravná jak šváb, tak mě poslal sem, že prej radši nakoupí sám,“ vysvětlila s pokrčením ramenou, ale vcelku spokojeným úsměvem na tváři. Když se pak konverzace obrátila k Mistrovství, rezignovaně si povzdychla a zakroutila hlavou, avšak vzápětí se jí na tváři objevil výraz profesionální super drbny. „Já tam měla jít s tátou, ale protože mám zlomenou tu nohu, tak táta říkal, že nikam nepůjdem. Prej by to s tou sádrou na noze nemělo cenu, že by mě tam ušlapali, nebo co.“ Nespokojeně zakroutila hlavou a poklepala se prstem na čelo. „Táta má ale za známýho nějakou podržtašku z Ministerstva a ten povídal, že se to Mistrovství letos moc nepovedlo. Bylo to prej v Peru na nějakým Maču Pikaču a dělili stadion podle původu na čistokrevný a nečistokrevný. Víc jsem neslyšela, protože mě táta vyhnal.“ Pokrčila rameny. „Jo a prej se tam rvali,“ dodala spěšně. Vtom jí na ramena dopadly něčí ruce. Leknutím sebou trhla a překvapeně vykulila oči. Pootočila hlavu směrem dozadu a náhle se vesele zazubila. Stála za ní Nebelvírka, se kterou byla ve dvojici na Obraně, Lucy.
„Ahoj. V pohodě,“ broukla s úsměvem a pokrčila rameny. Pobaveně Lucinku pozorovala, kdoví co se jí přitom honilo hlavou. Tak či tak jí momentálně připomínala naspeedovanou veverku. Šokovaně se zahleděla na spolužáka a znovu vykulila oči. „Cože? Tys byl nemocnej?“ Obočí vytáhla téměř do nebeských výšin. Věnovala Cassovi podezřívavý pohled a odtušila: „To bylo z těch košťat, viď?“ Na Lucinčinu otázku o noze, lhostejně mávla rukou, jakože o nic nejde a pousmála se.
„No, nic moc teda,“ prohlásila, když přišla řeč na léto. „Já si teda zdevastovala nohu na bruslích, pak jsem trajdala po doktorech, tvrdla v nemocnici a stihla si zotročit celou rodinu. To je zatím všechno, co jsem stihla,“ popsala ve zkratce své dosavadní zážitky z léta. „Doufám, že vy dva jste měli hezčí léto,“ zkonstatovala a pohledem střelila jak ke Cassovi tak k Lucince. "Jo, Lucy, bylas na Mistrovství?" zeptala se Nebelvírky.

_________________

| +

Ten mladík najednou kamsi zmizel. Já pouze sledovala, kam se to vytratil. Mávla jsem nad tím rukou. Po chvíli se tu objevil Pärnoja z Mrzimoru, který mi vykládal naprosté kraviny. Já mu jen řekla dost naštvaným tónem: "Drž zobák." Probodla ho pohledem a táhla kufr zase dál. Jakoby toho nebylo málo, potkala jsem i Sybille Lowreyovou z Havraspáru. "Nazdar," řekla jsem rychle, ale vůbec jsem jí nevnímala. Když byla ty tam, došourala jsem se k Tomovi. "Vezmu si jeden z pokojů. Jen na dnešní noc," oznámím mu a podám peníze. Tom přikývne a já se vydám ke schodům. Cake vyskákal schody a zamňoukal na mě, abych si pospíšila. Inu vzala jsem tedy zase kufr a vší zbývající silou, jsem ho vytáhla nahoru do schodů. Ocitla jsem se v dlouhé chodbě a všude byli dveře. Měla jsem jako každý rok pokoj číslo 23. Když jsem k němu dorazila, otevřela jsem a věděla, že jsem tu. Pokoj s vybledlou krajkovou tapetou, starý nábytek a velká dřevěná postel s nebesy. Celkově nic moc, ale měla jsem to tu ráda. Odložila jsem kufr k šatníku a sedla si na postel. Vedle mě se uvelebil Cake, který se ke mě začal lísat. Vzala jsem si tedy kocoura na klín a hladila ho. Přitom jsem přemýšlela o tom, jaký bude nový školní rok. Věděla jsem, že to nebude lehké, co se týče učení. Zase uvidím studenty, které bych chtěla nejraději shodit z útesu a protivné profesory... "Je opravdu hodně, na co se těšit," pronesu sama sobě otráveně.

Zatvářila se skepticky a pobaveně se ušklíbla. „A Addletonový už to někdo řekl?“ zeptala se ho rýpavě. „Rozhodně to totiž nevypadá, jakože spolu nic nemáte.“ Stiskla rty pevně k sobě, a i když se snažila tvářit, že je jí to jedno, jedno jí to nebylo. Sice si nedovedla představit, že by si ona sama s Ronem něco začala, ale o to jí nešlo. Od té festivalové noci prostě špatně snášela, když se k Ronovi někdo choval přespříliš přítulně, a Brook byla všeobecně přítulná až moc.
Když začal věnovat pozornost jejímu tričku v oblasti hrudníku, probodla ho vražedným pohledem. „Asi jsem byla celý rok naprosto ukázkově hodná, Pärnojo. A neměl bys tak zírat, vypadnou ti oči.“ Upozornila ho sladce a pobaveně nad ním zavrtěla hlavou. Pak se jí zablesklo v očích a naklonila se k němu, aby ho mohla maminkovsky poplácat po tvářičce. „Věnuj pozornost své snídani, koblížku, tohle není pro malý kluky.“ Zacukrovala k němu s úsměvem a zase se odtáhla, aby zbytečně nenarušovala jeho osobní prostor, ačkoliv si byla jistá, že zrovna jemu by to bylo jedno.
„Sice o tom občas někteří pochybují, ale jo, jsem z Havraspáru.“ Odsouhlasila mu to tvrzení s hrdostí v hlase a dokonce se narovnala, jako kdyby jí někdo strčil pod tričko pravítko. „Tak si objednej něco jinýho. Nebo se přemísti ke Košťatům, jestli si troufáš.“ Pokrčila rameny. Syb bylo jedno, kde si Aaron obstará něco k jídlu, ona měla chuť na Děravý buřtguláš, který se vyznačoval především tím, že byl děravý v místech, kde se měly nacházet ty buřty. Kde nic, tu nic.
Když se jí začal vyptávat, co schovává v žebradle, vykulila na něj oči. „Zbláznil ses? Tak vypatlaná ještě nejsem.“ Zavrtěla hlavou a pohrdavě si odfrkla. „A dík za kompliment, dneska se svou všímavostí vážně překonáváš.“ Uchechtla se, ale že by ji to zanechalo zcela chladnou, to ne. Jen mu to nemínila přiznat. Když odmítl Hectorovy pamlsky, s pokrčením ramen je zase schovala do tašky, kterou odklidila z Ronova dosahu.
„Slečna Lowreyová by je raději neměla.“ Opáčila na protest a svraštila čelo. Pak se ovšem musela pobaveně zasmát. „Jo, to máš naprostou pravdu, ty nikdy žádnej problém nemáš.“ Přikývla a ještě jednou nad ním zavrtěla nevěřícně hlavou. Aaron byl flegmatický úkaz, který se jen tak neviděl. Očima zabloudila ke krabičce, kterou jí podstrčil, čímž trochu obrousil hrany její dnešní protivné nálady a donutil ji k vděčnému pousmání. „Díky. Zapalovač máš?“ optala se, zatímco dolovala z krabičky jednu z jeho cigaret.

_________________

Rozhodl jsem se raději nepřemýšlet nad tím, jak mohla zlomenou nohu zapříčinit Tamsinina maminka, protože mi na mysl přicházely jen samé hororové scénáře, které zaváněly nepravděpodobností. „Není zač,“ zabroukal jsem raději na oplátku, protože ono fakt nebylo – to sako jsem jí ostatně nepřinesl, protože jsem neměl tušení, že ji najdu zrovna tady, v Kotli. Možná to bylo trochu krátkozraké.
„Já už si nakupováním asi do poloviny prošel,“ povzdechnul jsem si odevzdaně. „Teda, byl jsem s mamkou u madame Malkinové, protože jsem poztrácel většinu kravat. Člověk se tak snaží, a stejně je to k ničemu. Teď se budu muset zbavit další várky,“ postěžoval jsem si s gustem. Jako bych ty kravaty nosil. Škrtilo to, bylo to hrozně nepříjemné, a vůbec, proč vlastně lidi pociťují nutkání nosit kolem krku vyzdobené oprátky? „Jestli někdy budeš chtít na něčem procvičovat Incendio, stav se, mám spoustu nepotřebného, hořlavého materiálu.“
Tamsin na mistráku taky nebyla. Zklamaně jsem zašermoval rukama ve vzduchu. „Trol aby do toho, nikdo tam nebyl, nebo o tom nechce mluvit!“ Spolužačka se ovšem hned v příštím okamžiku rozpovídala o jakémsi známém z ministerstva, kterému klapačka jela rychleji než tomu dlaždičounovi, kterého nám minulý rok přinesl Hulkern na hodinu, a stihl tedy všechno vyslepičit. Asi je zbytečné zdůrazňovat, že jsem vyprávění věnoval víc pozornosti, než celé výuce prvního ročníku dohromady. „Oni to fakt hrotí až takhle, jo?“ zamračil jsem se, když mi Tamsin prozradila, jak přesně byly tribuny rozdělené. „Ovšem pozor, dal bych cokoliv za to, abych viděl, jak se ti, ehm, dokonalí čistokrevní kouzelníci,“ tady byl na místě pitvorný obličej, „zahryzávají jeden druhému do lýtek. Představ si McKayovou, jak se s někým rve!“
Než jsem ovšem stihl říct cokoliv dalšího, někdo Tamsin úplně nedůstojně skočil na záda. A pištěl při tom. Pochopitelně to musela být Lucy. Nikdo jiný by neskákal po zádech člověku se zlomenou nohou.
„Nazdar, Lucinko,“ křenil jsem se široce, a nemohl odolat zdrobnělině jména – byl jsem si sice poměrně jistý, že v příštích vteřinách můj krátký a občas (zvlášť v posledním měsíci) chcípácký život skončí, ale odešel bych na věčnost s pocitem zadostiučinění.
Když Lucy nešetrně zkonstatovala, že vypadám jako v předsmrtném stavu, rozhodl jsem se jí to vrátit. Poměrně schopně se mi podařilo simulovat sípavý záchvat kašle, načež jsem se jednou rukou popadl za krk a druhou roztřeseně natáhl po nebelvírce. „Ne… Umírám!“ Netrvalo ani dvě vteřiny, abych se z hrané nemoci dostal zpátky do svého sic všelijak vypadajícího, ale zdravého já. „Jasně že jsem v pohodě. Jinak bych tu nebyl, ne?“
A zase došla řeč na léto. Výmluvně jsem pokrčil rameny. „Já ležel v posteli, pár dní myslel, že umřu, pak zjistil, že to asi přeháním, stihl se naučit nazpaměť snad všechny písničky od Beatles, vyzdobil tatínkovi koště – a než se zeptáte, ne, netvářil se nadšeně – a… no, to je asi všechno,“ šklebil jsem se kysele a tázavě nadzvedl obočí, když Tamsin hodila po Lucy otázkou ohledně mistrovství. Možná nám mohla ona podat informace z první ruky, když už nikdo jiný?

_________________

Aaron s úšklebkem zavrtěl hlavou. „Nic spolu nemáme. Myslím, že to Brook ví stejně dobře, jako já. A ty to taky víš,“ zahučel trošku otráveně, protože tohle zrovna nebylo téma, které by chtěl rozebírat. Sybille beztak viděla, co chtěla, a jeho slovům by určitě moc nevěřila, ať už by jí nakecal cokoliv. „Ale jestli se hodláte rvát v bahně, nebo tak něco, moc rád se na to přijdu podívat,“ dodal po chvilce, zase v rozverné náladě, a laškovně na Syb zamrkal.
„Já přece nezírám,“ namítl, ačkoliv se očima u její hrudi pozastavil trošku déle, než bylo normální. „Zase taková sláva to není, Lowreyová, si nemysli,“ popíchnul jí a pokrčil rameny. Rozhodně to ale bylo lepší, než u takové Hillové z jejich ročníku, která byla úplně plochá. To byl spíš odstrašující případ. Když ho Sybille poplácala po tváři, protočil očima. Nechápal, co s tím všechny holky mají – Syb ho poplácávala, Brook tahala za tváře… Usoudil, že se přestane holit a je to třeba přejde. „Já už jsem velkej kluk, mami,“ odvětil sebevědomě, těknul pohledem ke koblize, která jako by na něj zírala (a Aaron by se ani nedivil, kdyby vážně měla oči) a odstrčil talířek s tím šutrem ke straně.
„Tseh, si holt zajdu něco někam koupit, ale fakt se mi hrozně chce,“ zabrblal sarkasticky, když ho Sybille začala ponoukat, aby se na jídlo třeba přemístil ke Košťatům. Co by tam dělal? Navíc už se mu vážně nechtělo cestovat za pomoci letaxu a přemisťovat se ještě neuměl. A kromě laškovné nálady byl dneska šíleně líný a uvažoval nad tím, že vůbec nevytáhne paty z Kotle. Jenže ho nakonec asi stejně vyžene hlad.
Když se Sybille tak ostře ohradila, Ron povytáhl obočí a ušklíbnul se. „Tak sorry, no. Ale já dobře viděl, jak sis na tom fesťáku dala šluka, tak se nedělej,“ rýpnul si. Sice si vůbec nebyl jistý, jestli viděl skutečně právě Syb, protože tmavovlásek tam bylo víc a on měl tou dobou už pár piv a ohnivých whisky v sobě, ale to byl detail. Tušil, že on sám si párkrát potáhnul z cigarety, která vůbec nebyla obyčejnou cigaretou, a byl po ní ohromně veselý a přítulný. „Viď?“ rozzářil se pak jako sluníčko. „Já jsem dneska samej postřeh,“ pokýval hlavou souhlas a spokojeně se uculil. Všímal si sice jenom hloupostí, ale jistý úspěch to byl. Jindy si totiž nevšímal vůbec ničeho.
Na to, že nemá žádný problém, přikývl a zazubil se. Oba dobře věděli, že to není ani trošku pravda a že když se netopí v problémech, je to na udělení na nějakého zvláštního vyznamenání. Aaron totiž pořád v něčem lítal, i když třeba nechtěně. „A co jsi za ten zapalovač schopná nabídnout?“ optal se obchodnicky, zavlnil obočím a nevinně se uculil. Poté zalovil rukou v kapse, vytáhl zapalovač a provokativně jím zakýval Sybille před očima.

_________________