Gweeny jedním uchem zaslechla, jak se znovu otvírají dveře. Nevěnovala tomu žádnou pozornost, a i její podvědomí už to chtělo pustit ven, když slyšela pleskání křídel, pohoršené zahoukání a několik nadávek kouzelníků. Vzhlédla tak napůl od knihy a co nevidí- chudák Gandalf se snaží přeletět nad stoly, ale nemá dost místa. "Pojď, Peruťáku." uhladila mu peří na hlavě, když přistál na jejím stole.
Pak se objevila Kath. "Ahoj. Donesl dopis?" pohodila hlavou ke svému sovákovi.
Odložila knížku na stůl i se záložkou, pokynula kamarádce na jednu ze židlí a dala se do povídání. Všimla si totiž, jak se dívka podívala na její sádru. Protočila oči v sloup.
"Tomu bys nevěřila. Totiž, asi týden po Mistrovství si táta dovezl domů na Jelení vrch, tak se jmenuje to staré sídlo McGrathů, hipogryfa. Ještě mladého, prý na nějaké ochočení nebo co. Hned další den ráno byl fuč, asi přerval řetěz a utekl." začala Gwen vyprávět.
"Tak jsme ho všichni šli hledat. Já a Patrick jsme se přemístili do Grathsgow, taková vesnička u pobřeží, nedaleko do našeho domu. Běhali jsme tam všude možně a mudlů se ptali, jestli neviděli našeho koně, že nám utekl. Já ho pak našla na dětském hřišti." Dívka pokračovala a blížila se k vyvrcholení příběhu.
"A ten škvor mě kopnul do ruky. Cítila jsem, že to mám zlomený, ale Patrick tam nebyl. Chtěla jsem na něj zavolat, ale pak ten hipogryf utekl- jak se pak ukázalo, zpátky na Jelení vrch. Já jsem se chtěla taky rychle vrátit, aby mi babička ruku napravila, jenže na hřišti se objevil Steve Collins, můj učitel z té mudlovské školy, kam jsem musela chodit. Viděl, že mám něco s rukou a odvezl mě do nemocnice. Tam mi dali sádru a každý týden musím chodit na prohlídku, aspoň dokud neodjedu do Bradavic. Takže mi naši nemůžou tu ruku spravit, protože by z nemocnice slídili. Už tak si myslí, že naše rodina je divná. Kvůli těm "zvířatům" a tak."
Gweeny dokončila své vyprávění a koukla na Kath, co ona jako na to.
"Jinak se mám fajn, ten hipogryf je fakt zábavnej." zazubila se pak.
Když uplynul prostor pro to, aby Katherine náležitě zareagovala, Gwen vstala a řekla: "Pojď, zajdem na Příčnou na zmrzlinu. Chci si dát něco dobrého." usmála se. Knížku si hodila rychle nahoru do pokoje, ještě čapla svojí hůlku, co jí měla v batohu a strčila jí do kapsy. Dole u stolu nabrala Katherine a mohli vyrazit.

>> Zmrzlinářství Floreana Fortescuea

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Mlčel, mlčel a ještě jednou mlčel, vzhledem k tomu, že Am si docela dobře vystačila s mluvením sama. Ale jemu to nevadilo - vlastně to bral jako výhodu, protože se od něho nechtěly žádné intelektuální odpovědi a dokud přizvukoval a přikyvoval, bylo všechno v evidentním pořádku a děvče si dál povídalo. "Tak já se našich zeptám, jestli můžu," odvětil ohledně New Yorku, protože život bohatý slečny by vážně rád viděl - a navíc někde, kde ještě nebyl, v místě, co Amarilla popisovala jako obdobu ráje na zemi (což se trochu příčilo s Faviovou představou zelených luk a hájů, kakaa a háčkování, ale byl ochoten zkusit na vlastní kůži i jiné představy ráje). Na Angvinu hůlku se podíval a na chvíli dokonce zapřemýšlel, zda vytáhnout svojí, ale nějakého komentáře typu "obyčejná" nebo "nudná" se mu dostat fakt nechtělo. "Mně se líbí právě proto, že je jednoduchá," ocenil dívčinu hůlku. Sám taky neměl nějakou extra přezdobenou, ačkoliv trochu zdobená byla a voněla po růžích. Doufal, že hned tak vonět nepřestane - to totiž na jeho hůlce bylo nejdokonalejší. "Já ani nevím, kdo říkal, že zařazování je bolestivé," přiznal po tom, co se chvíli zamyslel, "zaslechl jsem jen dva žáky, jak se o tom tuhle bavili s mladší sestrou jednoho z nich, seděl jsem vedle jejich stolu a pletl... a tak..." dodal, už spíše sám pro sebe a vtom si vzpomněl na tu krásnou stříbřitou vlnu, co mu tady nechala maminka, jak tak leží nahoře v pokoji s osamocenými pletacími jehlicemi. Mohl by si uplést nové rukavice. Nebo Am nějakou třpytivě růžovou bambulkatou šálu, ačkoliv pochyboval, že by něco tak nuzného nosila. Ne že by neuměl plést, to on zase jo, ale prostě mu nepřišla moc jako typ, co by dobrovolně navlékl podomácku vyrobenou věc. Hm, asi si tu vlnu nechá pro sebe. Nebo uplete mamince svetr. "Tak ahoj, uvidíme se ve škole," pozdravil jen ty dva, když odcházeli. Netrvalo dlouho a s tichým tak se měj," k Ang vyrazil sám k sobě do pokoje. Netušil proč, ale měl pocit, jako by na něho Angvin byla nějak naštvaná. A netušil proč, což ho štvalo. Brzy se nahoře ale ponořil do pletení, a Am i Ang pustil docela rychle z hlavy v záplavě třpytivé růžové vlny.

>>>Pryč

_________________

Překvapeně jsem zamrkala. V duchu jsem se zastyděla za to, že jsem čekala nějakou hrůzostrašnou story. Dokonce se mi ulevilo, že se Gweeny nic špatného nestalo. Co mi je? Snad mi v žaludku pořád neleží to mistrovství světa?
"Ehmm... To máš blbý," soucítila jsem s ní a její zlomenou rukou. Sama jsem nikdy nic zlomeného neměla, musím zaklepat. Jak rychle se tak může zlomenina hojit přirozenou mudlovskou cestou? Vzpomněla jsem si na dědu. Ani na něm jsem sádru nikdy neviděla.
"Jo, umím si představit takovou zábavu," vzdychla jsem si. Vždycky jsem toužila proletět se na hipogryfovi, docela jsem kamarádce záviděla.
"Já se mám..." zčervenala jsem. Oproti Gweeny se mám opravdu nudně. Jakmile jsme se vrátili z mistrovství, dohodli jsme se, že mamce o ničem neřekneme. Nechtěli jsme jí přidělávat starosti. Jenže ona se to stejinak kdo ví jak dozvěděla a reagovala docela přehnaně. Bojí se o nás tak moc, že by nás radši ani nepouštěla ven. Proto jsem povětšinou z nudy listovala novými učebnicemi, co jsme koupili na Příčné a debatovala s bráchou o kouzlech a o škole. "...Fajn," dořekla jsem.
"Jasně, zmrzlinu si dám ráda," olízla jsem se a vyšla za Gweeny ven směrem k Příčné.

>>> Zmrzlinářství Floreana Fortescuea

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

A skutečně – v Děravém kotli jeden nikdy nemusel čekat dlouho, než přišel k někomu známému jako slepý k houslím. Zatímco jsem nepřítomně zíral na skupinu mladších holek, které se zrovna zvedaly a mizely ke dveřím, u mého stolu se zničehožnic objevila povědomá plavovláska a… no, její ne tak moc povědomé berle.
„Ahoj Tam,“ výsknul jsem nadšeně, až příliš dobře si vědom toho, že stále ještě zním podivně, ačkoliv už bych měl být zdravý, a pak stočil pohled na pár berlí, o který se Tamsin opírala. „U Merlina,“ skočil mi hlas málem o rejstřík níž starostí, „cos dělala? Ne, víš co, nechci to vědět,“ mávnul jsem rukou ve vzduchu a vyskočil ze židle, abych spolužačce pomohl si sednout. Nemusel jsem být lékouzelník, abych poznal, že manévrování s tímhle aparátem musí být hrozně nevděčný a potencionálně zdraví nebezpečný úkon. Hele, půjčila mi sako, když mi bylo nejhůř, to nejmenší, co jsem mohl udělat na oplátku, bylo postarat se, aby si nezlámala i tu druhou nohu.
„Co ty u Kotle?“ usmál jsem se na spolužačku, jakmile jsme zase oba bezpečně seděli, bez možnosti újmy na zdraví. Další újmy na zdraví, ušklíbnul jsem se kysele. To jsme ale stůl chcípáků, jeden jako z voskového papíru, druhá se zpřelámanými končetinami. Vlastně, když jsem nad tím tak přemýšlel – jedna z té partičky holek, které mizely z Kotle těsně předtím, než si to přištrachala Tam, měla taky sádru na ruce. Co se to s těma lidma děje, přemýšlel jsem nechápavě, to všichni přestávají mít rádi svoje končetiny, nebo co?
„Ehm,“ nakousnul jsem trochu neobratně téma, „cos dělala o prázdninách? Teda,“ omluvně jsem zašermoval rukama k berlím, opřeným pravděpodobně o stůl, „krom toho, že sis devastovala nohu. To mi docela dobře došlo.“ Začínal jsem znít nesouvisle. „Je nějaká šance, že bys byla na mistrovství?“ hodil jsem nakonec po Tamsin psí oči. „Já se tam nedostal, a nikdo mi zatím nebyl schopný říct, jak to dopadlo – krom toho, že se tam prý něco šíleným způsobem semlelo.“

_________________

Dohrávka:

"Pačkyyyy!" vypískla Brook a nadšeně zatleskala ručkama. Tuhle kapelu zbožňovala, holky z Paček byly totiž děsně cool a vůbec. "Záhadným způsobem. Samozřejmě, jak jinak, ty Casanovo," prohlásila velmi nepředvědčeně a pobaveně se na Aarona uculila. "A jak si můžeš nepamatovat, co se stalo?" dodala a bylo na ní znát úsilí, které vynakládala na to, aby nevyprskla smíchy. Dále se v tom nerýpala, protože Ron měl právo na nějaké to soukromí, a navíc si to stejně ani nepamatoval. Pokud tedy nelhal, pochopitelně.
"Do lesů? Propáníčka, to jste si hráli na hobity, nebo co?" popíchla kamaráda, ale nemyslela to vůbec zle. Jenom jí přišla zábavná představa neoholeného, rozdrbaného a nemytého Rona pobíhajícího po lese. "Ale ale, snad bys nežárlil!" protáhla a andílkovsky se na něj zažulila. "Tak když tedy vynechám vzájemné okukování na pláži, tak jsem tradičně pomáhala mamce se staroušky, hrála jsem si s dětmi v děcáku - mám podezření, že jeden kluk, Artie, má kouzelné schopnosti - a chodila jsem do útulku. Jako největší vzrůšo by se dal počítat asi ten kočičí porod, jinak jsem upřímně nic výstředního nedělala," pokrčila rameny a když zmínila Arthura, tvář se jí rozzářila. Měla toho klučinu vážně ráda, a byla upřímně zvědavá, jestli mu příští rok přiletí sova s dopisem z Bradavic.
Po chvilce jim Tom donesl jídlo, a když se najedli, ještě chvíli si povídali, a pak Brook vzala Rona nahoru do svého pokoje - pokud si to stále nerozmyslel - kde si mohl ustlat na zemi a dělat jí onu růžovou, protiskluzovou podložku.
>>>

_________________

A na Lucinčiný stále se prodlužující seznam nenáviděných věcí se přidala další položka: nákupy. Loni, když se chystala do prvního ročníku, její maminka zkonstatovala, že je moc malá a že radši potřeby nakoupí sama. Lucy kvůli tomu brblala celý zbytek léta. Ovšem až teď, s ročním odstupem si uvědomila, že vlastně měla pořádnou kliku; nebudeme si lhát, potom, co přejde počáteční nadšení ze zvláštních ohozů, je to docela nuda.
Znáte ty momenty, kdy skoro jako bez duše visíte na dospělým, zatímco ten energicky pobíhá z obchodu do obchodu a vaše jediná myšlenka je: kdy už tohle skončí? Lucinka si doteď myslela, že taková muka jsou možná jen v samoobsluze, Příčná ulice se však, jak se ukázalo, zas tak moc neliší. Po dlouhém naléhání a doslova znuděném úpění maminka svolila, že se staví v Děravém kotli, jelikož už prej stejně dlouho neslyšela klepy z kouzelnického světa. Lucy si sice moc nedělala iluze, že by to byla nějaký zábava, ale tak nic není hned. Navíc už jí bolely nožky, aspoň posedí.
Hned, co jen dovřely vchodové dveře, mamka se už rozjařeně vítala s nějakou postarší čarodějkou a nijak nevypadala, že by se hodlala pohnout z místa, nebo byť třeba objednat. Pár minut Lucinka bez valného nadšení postávala vedle, čas od času maminku zatahala za ruku, aby třeba náhodou nezapomněla, že je stále tady, (což se ostatně jednou vážně stalo).
Zatímco přemýšlela nad různými významy slova nuda, po lokále si prohlížela šílené klobouky a účesy strávníků. Když v tom..
"Mami, já jdu tamhle, jo?" zatáhla řečenou osobu naposledy za ruku. Bylo jí odpovězeno prostým: "Jojo, jistě, zlatíčko," ovšem Lucinka dost pochybovala o tom, že by mamka opravdu zaregistrovala obsah sdělení, jak byla zabraná do hovoru.
Tyhle zrzavé kudrliny by poznala kdekoli. S pocitem, že se na ni konečně trochu usmálo štěstí přeběhla přes lokál a skončila chudákovi Tamsin na ramena, aniž by so doposud všimla zraněné nohy.
"Čau! Co vy dva tady? Jé, promiň Tam. Páni Cassi, ty vypadáš! Co jsi dělala, Tam? Jsi vážně už zdravej, Cassi?" V přívalu nadšení mluvila rychle, že jí bylo sotva rozumět, šťastně poskakovala kolem stolu, než konečně dopadla na jednu z volných židlí.
"Tak co léto?" zubila se Lucy. Odkudsi z kapes vylovila pytlík poloroztavených karamel a s mávnutí ruky nabídla, těsně než si jich sama pár nacpala do pusy. Jistě, možná je neslušné jíst vlastní jídlo v hostinci, zajímala se ale nějak zvlášť Lucinka, co je slušné a co ne?

Léto v plném proudu. Debra trávila většinu času v Londýně, kde také bydlela. Její rodiče se snažili, trávit s ní co nejvíce času, ale práce jim to prostě neusnadňovala. Její matka byla v polovině knihy o mudlech a trávila většinu času s brkem. U otce to bylo jinak. Bral si dovolenou, jak jen to šlo, aby mohl být s Deb. Byla s ním i týden na rodinném panství. Tam žije její babička a děda, kteří ji moc nemusí, takže se jim Debra celý týden vyhýbala. Jejich sídlo je ve Skotsku, což je skoro den jízdy z Londýna.
O prázdninách se Deb hodně učila, aby měla i nadále dobré výsledky, ale zjistila, že si stejně nic nepamatuje... Zbýval den do konce prázdnin, zítra opět odjíždí do školy. Deb se tedy rozhodla, že si sbalí věci a poslední noc stráví mimo domov. Rozloučila se s rodinou a vyrazila do hospody Děravý kotel.

Táhnu se po chodníku s obřím kufrem a vedle mě spokojeně kráčí Cake. Měla jsem v kufru poměrně málo věcí, ale přesto se zdálo, že v něm táhnu velrybu. Když jsem vytáhla zátěž po schodech, stála jsem před malým vchodem do staré budovy uprostřed ulice Charing Cross Road. Chvíli jsem tam jen tak stála a poté natáhla ruku a chytla za kliku. Když otevřu, naskytne se mi známý pohled na tmavou hospůdku. Počkám až Cake zaleze dovnitř, ale místo toho, aby to udělal, stál jako kámen a zíral na mě. "Co se děje plyšáčku?" Zeptám se ho a postrčím do něj špičkou boty. Cake tedy nerad vejde a já hned za ním. Od baru na mě zamává Tom a já se tedy vydám za ním. Postavím kufr a vezmu Caka do náruče. Poté prohodím pár slov s Tomem a dozvím se, jak se celou tu dobu, co jsme se neviděli, měl. Já vyprávěla o předešlém roce, pochlubila se výbornými výsledky z NKÚ.
Po nějaké době jsem se odplížila i s kufrem ke stolečku v rohu, kam dopadalo méně světla, než na jiné části hospody. Rozevřela mudlovské noviny a četla. Cake zatím postával na stole a potichu pomňoukával. Najednou začal oškubávat roh novin a tím mi naznačil, že se mu nelíbí, když se obrázky nehýbají. Vytáhnu tedy Denního věštce a všimnu si, že už je jistě spokojenější. Seskočí ze stolu ke mně do klína lehne si do klubíčka. Já si ho chvíli prohlížím a poté se začtu do novin. Přitom si natáčím pramínek vlasů na prstu a pobrukuji si známou melodii písničky od kapely Queen. Po chvíli jí Tom donesl sklenici vychladlé kaktusové limonády. Byla stále stejně dobrá, jako když jí pila naposledy. Poté jsem na chvíli nenápadně sklonila noviny a pozorovala, kdo všechno sedí okolo mě. Bylo tam pár dospělých, kteří si spolu povídali a nahlas se smáli a když se na mě podívali i oni, rychle jsem si zase obličej zakryla novinami.

Pomalu jsem otevřel vstupní dveře Děravého kotle a vstoupil jsem dovnitř. Každý můj krok doprovázel můj stín, který se mně držel jako bratr. V pravé ruce jsem držel honosnou stříbrnou hůl s rodinným erbem, která za každým mím krokem bouchla o podlahu hospody. Rozhlédl jsem se po velkém místnosti a všude možně seděli lidé až na jedno místo v pravém rohu. Došel jsem ke stolu a usadil se k němu. Opřel jsem hůl o roh stěny a vytáhl jsem zpoza obleku Denní Věštec, který jsem rozevřel v ruce a četl si v něm. Stále jsem cítil nutkání se podívat okolo sebe, neboť jsem měl pocit, že na mně někdo kouká.
Mezitím ke mně přišel Tom, místní výčepní. „Dobrý den, pane Tony. Dlouho jsem Vás tady neviděl. Co Vám můžu nabídnout,“ přívětivě mě uvítal. Kouknul jsem se na něj a zamyslel se nad svojí objednávkou a odpovědí. „Také Vás zdravím Tome. Dal bych si sklenici té Vaší místní speciality. Jak tomu přesně říkáte? Ležák nebo tak nějak,“ zeptal jsem se ho váhavě. Tom se mezitím na mě pousmál a kouknul se k baru. „Ano, ležák. Máslový ležák,“ odpověděl mi a dal se k odchodu. Vytáhl jsem hůlku, kterou jsem měl schovanou v obleku a namířil na svíčku přede mnou, která ihned hořela krásným plamínkem a její světlo mírně kroužilo kolem mě. Ta dívka se stále koukala mím směrem. Co asi chce, říkal jsem si. Tom mezitím přinesl máslový ležák a položil ho na stůl. Zvedl jsem sklenici a s chutí se napil. Po chvilce jsem se opět zadíval do Denního Věštce, ale byl tak prázdný a bez kousku něčeho co by mně zajímalo. Hůlkou jsem jemně pohnul doprava a krouživě zpátky doleva a ze tmy se najednou vynořil deník, kalamář a krásný bílý brk. Položil jsem hůlku vedle sebe a namočil brk do kalamáře a začal zapisovat poznámky do deníku za zvuku praskajícího dřeva v krbu kousek ode mne. Slova do mého deníku se zapisovala stejně rychle, jako uměl plynout čas. Můj zrak létal po napsaný větách sem tam.

...a já stále jí hledal už nějaký ten rok, ale nevzdával jsem se. I přesto, že ona sama mi říkala a vím, že to nebylo jen jednou, že mám koukat do budoucnosti. Budoucnost. Místo kde nás každého čeká nějaký ten úkol, který musíme splnit.

Dopsal jsem řádek v deníku a napil se. Někteří už odešli, ale dívka stále seděla kousek ode mne a stále na mě očkem koukala.

Když byla moje sklenice prázdná, dala jsem jí na okraj stolu, aby nepřekážela. Odložila jsem i noviny a vzbudila jsem kocoura, který stále sladce spal na mém klíně. Cake zaprskal a naštvaně na mě pohlédl. Já ho jen pohladila, aby se nezlobil, že jsem ho vyrušila. Poté vyskočil zase zpátky na stůl, kde se uvelebil hned vedle prázdné sklenice. Vzala jsem kufr, který byl přeplněný k prasknutí a položila jej na stůl. Chvíli mi trvalo, než jsem se odvážila otevřít jej, protože jsem se trochu bála, že se na mě požene v plné síle lavina. Klap. Přezky se uvolnily a já s úlevou odklopila horní díl cestovního kufru. Všechno oblečení bylo nevzhledně naházeno na vrchu. Nejvíce to schytala školní uniforma. Kdyby tohle viděla její matka, to by asi nedopadlo nejlépe. Vytáhla jsem jí tedy navrch a zkoušela složit, ale nějak se mi to prostě nedařilo. Kravata byla jaksi zauzlovaná a uniforma zmačkaná. "Proč?" proklela jsem. Když jsem konečně rozvázala kravatu, prohlédla jsem si jí. Jak já ty barvy milovala. Uložila jsem jí zpět do kufru, na hromadu ponožek a pokračovala v údržbě. Na řadu přišla sama uniforma, která měla nějaký ten rok za sebou. Složila jsem jí do úhledného balíčku. Teď vypadá jako nová...pochválila jsem se v duchu. Poté jsem chvíli sledovala toho mladého muže, který seděl blízko. Čaroval? Já to měla zakázané i zde, což mě trochu štvalo, ale průběhem školních let jsem zjistila, že to někdy bez kouzel prostě nejde.
Zavřela jsem kufr a zase jsem trochu šťouchla do Caka. Proč mám tak línou kočku?
Vstanu a začnu tahat "kufřík" za sebou. Cestou projdu pomalým krokem okolo toho muže a dělám, že je ten kufr táák moc těžký, že ho jen tak neodtáhnu. Zatím jsem mu lehce pokukovala přes rameno, co to vlastně spisuje. Byla jsem tak nenápadná...

Koukám se na tu slečnu jak tam manipuluje s kufrem a pozoruji jí. Mezitím v levé ruce dřímám deník, který mám položený na stole a přemýšlím. V tu chvíli se horním oknem v místnosti snese maličká, ale krásná soba a jemně usedne na mém stole přede mnou. V zobáku má zažloutlá obálka s fialovou pečetí. Vezmu obálku do rukou a prohlížím si jí. Sova roztáhla svá křídla a zmizela opět tam odkud přiletěla a já pomalu začal rozlepovat dopis a pomalu četl dopis z Bradavic od ředitele školy. Nadšeně jsem se zlehka usmál, nýbrž neumím radost dávat tolik najevo. Jsem šťastný. „Dáte si ještě něco?“ zeptal se mě Tom a mírně mě vylekal z duševního veselí. „Ne. Zaplatím,“ řekl jsem jednoznačně a začal prohrabávat své kapsy a našel pár mincí a dal je Tomovi. „Děkuji a určitě přijďte zas,“ řekl Tom a odešel zpátky k baru. Zadíval jsem se do blízké lucerny, která byla naproti mě. Myšlenky, vzpomínky to vše v mé hlavě znělo jako bubny. Najednou jsem uviděl záblesk a formující se osobu. Eija. Ano, byla to ona. Moje sestřenice.

„Ahoj, bratránku. Tak jak pak se máš? Slyšela jsem, že si žiješ dobře,“ řekla mi povrchním tónem a usadila na židli vedle mě. „Co ode mne potřebuješ, Eijo? A co se týče tvých otázek, tak má odpověď je jenom ta, že se mám skvěle, ale to nehraje roli v tom co tu vůbec dělaš,“ odvětil jsem jí s určitou hrdosti a temperamentem. Ona v tu chvíli položila svou ruku na mnou a zadívala se mi do očí a přiblížila se ke mně. „Měli bychom se brzo sejít a promluvit si jen my dva. Blíží se něco zlého v naší rodině a musíme to zastavit. Sejdeme se na našem místě. Jen ty a já. Zítra!,“ zašeptala mi do ucha a než jsem stačil něco říct, tak se přemístila. Pomalu jsem dopil zbytek co jsem měl ve skleničce, sbalil si věci a vzal si svou hůl. Mávnul jsem hůlkou a svíčka zhasla a já se dal na odchod. Při odchodu jsem se ještě podíval na tu dívku co seděla u vedlejšího stolu a vyšel jsem ven.