Byronovi tedy zrovna na mladíkově přízvuku nepřipadalo nic zvláštního, jednoduše proto, že všichni Britové mluvili podobně divně, někdo víc, někdo míň. No, nevadí. Popojedem. Ke zmrzlině s nechutně sladkou kaktusovou příchutí. "Tak to je jenom dobře, že jsem si jí nedal, trochu mě to děsí," zazubil se Byron a naposledy věnoval podezřívavý pohled opunciové pochutině. Mnohem víc teď už jeho pozornost přitahoval brigádník jako takový. Působil převelice sympaticky, a vlastně, když se na něj Byron zadíval pozorně, se mu docela i líbil. Což samozřejmě sám sobě vzápětí vehementně popřel, poněvadž tyhle věci se neslušely. Proč jsou jenom ti Britové tak pěkní, k sakru...
Byron se prostě nemohl trochu nezasmát nad tím, jak se zrzek zacákal čokozmrzlinou, když zřejmě předváděl nějaké velmi dramatické gesto. "Á...ha, takže smlouvy psaný vlastní krví nebo tak, to teda není potřeba, doufám," zazubil se pobaveně. Jo, tenhle kluk byl fakt boží. Teda, boží v tom smyslu, že zřejmě jeho, no, vlezlejší chování nepovažoval za takový prohřešek proti etiketě. A to, že se vlastně rozkecal už ze začátku, bylo Byronovi převelice sympatické.
Otázka na kolej ale přišla dost nečekaně, minimálně takhle vyblafnutou ji By prostě nečekal. "Hehum?" vypadlo z něj, jak se snažil odpovědět a zároveň spolknout zmrzlinu, které měl v tu chvíli docela velkou porci v puse. Jasně, Cassidy ho nemohl znát ani z těch devětadvaceti dnů, které na škole strávil, ne že by to nějak pomohlo, ale to samozřejmě Byron netušil. "O fous Havraspár," vypadlo z něj následovně, a rozhodně mu nevadilo, že to prohlášení zní krajně podezřele, poněvadž tam řekl to malé o fous, a ještě k tomu vypadal a mluvil jako dokonalý Američan, říznutý merlinví s čím.

„Holandsko je krásná země,“ opáčil jsem s úsměvem. „Je docela rovinatá, takže lidi, co chodí rádi po horách, asi moc neosloví, ale dá se tam vidět spousta jiných věcí a rozhodně to stojí za to,“ pokrčil jsem rameny. V Holandsku se mi totiž opravdu líbilo.
Když mi pak Annie sdělila, že se bude pídit po spolehlivém společníkovi na cesty, dlouze jsem se na ni zadíval. Myslela snad mě? No, skoro to tak vyznělo. Já ale nebyl ten typ člověka, co by zrovna tohle hned začal rozebírat, jako by se nechumelilo. Vždyť jsme se skoro neznali, že jo. Ale představa, že mi na cestách bude dělat společnost zrovna Annie, se mi kupodivu ani moc nepříčila. Kdo ví, třeba se za ten rok, co mi zbývá v Bradavicích, poznáme trošku víc.
Neznámého chlapce s brýlemi jsem si prohlédl od hlavy k patě, načež jsem zakroutil hlavou. „Nemám nejmenší tušení,“ odvětil jsem potichu. Annie zřejmě poukazovala na to, že je zhruba stejně starý, jako my, takže bychom ho teoreticky měli znát, pokud chodí do Bradavic. Ale neznali. „Třeba studuje někde v zahraničí,“ usoudil jsem s pokrčením ramen. To bylo docela možné. Během svých tichých úvah jsem se snažil nevnímat, jak moc blízko se Annie naklonila. Nešlo to - trošku mi díky tomu zčervenaly tváře.
„Annie, já už budu muset utíkat,“ oznámil jsem po chvíli, schoval jsem pohledy a zatvářil jsem se dost omluvně. „Musím ještě něco nakoupit a nechci po nákupech běhat do noci,“ dodal jsem. „Třeba se potkáme ve vlaku,“ pousmál jsem se, protože proti tomu bych, kupodivu, nic neměl. „Tak se měj hezky,“ popřál jsem jí na rozloučenou, věnoval jsem jí ještě jeden delší pohled, a pak jsem zamířil pryč ze zmrzlinářství, abych obstaral nákupy do školy.

>>

Mimo herně:
Maua odklízím, neboť pátek a sobotu mám díky odletu do Skotska zabité.

_________________

Musel jsem uznat, že opuncie asi nezní jako něco, do čeho by se lidi vrhali po hlavě s radostným očekáváním. Byl trochu rozdíl mezi ovocem - bylo to vůbec ovoce? - samotným a zmrzlinou s odpovídající příchutí, ale vzhledem k tomu, že jsem si na opuncii během toho jediného krátkého setkání skoro vylámal zuby (vážně, kdo vymýšlel ty pecky, toho by měli zavřít), jsem vůči téhle pichlavé monstrozitě nechoval žádné vřelé vztahy. "Mě děsí taky. A jen nad tím přemýšlím, tak mě ty zuby fakt začínají bolet. Ale proti gustu žádný dišputát, někomu to může chutnat." Blízká setkání O'Fearraighovského druhu mě velmi brzy přesvědčila o tom, že sežrat se dá vážně cokoliv, především to, co prapůvodně nebylo určeno ke konzumaci.
"Řekl bych, že smlouvy podepsané vlastní krví jsou dobrovolné," usoudil jsem. "Nikdo by tě neměl k něčemu takovýmu nutit, ale taky ti to nemůžou zakazovat, i když nevím, jestli by ti to přineslo zas tolik bodů k dobru. Nadšení je hezký v teorii, ale nikdo není šťastný, když mu zasviníš mahagonový stůl krvavýma flekama," mávnul jsem naběračkou znovu, tentokrát bez nehody v podobě neposedné zmrzliny.
Ukázalo se, že kluk nakonec z Bradavic fakt je, i když jsem ho asi vybafnutou otázkou vyděsil, a on skoro spolknul lžičku. Havraspár? Zalomil jsem rukama, zaskučel něco, co mohla být docela dobře varianta na "unavené slepé kokoty", a zpytoval vlastní svědomí, že jsem si ani nevšimnul někoho, kdo se mnou musel bydlet minimálně ty čtyři roky v jedné škole. Pak se mi povedlo rozpitvat sdělení kdesi vzadu v hlavě, a já s jedním povytaženým obočím loupnul pohledem zpátky po klukovi. "O fous odkud?" Dobře, při druhém přezkoumání byla moje teorie o tom, že je napůl Nebelvír a celou školní docházku proležel u Pomfreyové, trochu nereálná - koneckonců, na ošetřovně jsem sám trávil spoustu času, a všimnout bych si ho teda musel mnohem jistěji, než na chodbách a během obědů.

_________________

Kdoví proč, Byronovi se při zrzkových dalších slovech vynořila před očima obří oživlá opuncie, která za ním běhala a naháněla ho s nožem v ruce. Což ve výsledku rozhodně nebylo děsivé, ale spíš k smíchu. Jen tak tak se udržel, aby nevyprskl na sebe i na okolí (čili na zrzouna) zmrzlinu. Vážně. "Klasika je asi stejně nejlepší," pokrčil rameny. Ne že by nechtěl zkoušet nové věci, ale tak nějak se mu nelíbilo, že by se před někým, kdo dost možná vážně bude jeho spolužák, začal dávit nestravitelnou zmrzlinou, že jo.
Nad dalším prohlášením o krvi na stole už se ale vážně téměř neudržel a vyprskl. Jenom maličko, naštěstí to neschytal vůbec nikdo. Jestli tohleto byl ten britský humor, tak se rozhodně Byronovi líbil. "Případně třeba nějaký další papíry. Hm, to by bylo znehodnocování na úplně novým levelu," pronesl docela zamyšleně, zatímco mu stále ještě cukaly koutky, a tak nějak si začal představovat, jak bude chodit všude po úřadech a cákat krev na všechno, co uvidí. Možná by místo té krve stačila i obyčejná červená barva. Jen by to chtělo ji nějak opatřit, aby třeba takové pulírexo proti nadělení v podobě skvrn nepomohlo ani náhodou.
U těch myšlenek mimochodem vydržel až do doby, než se začal dusit. To, co si v reakci na jeho odpověď ten zrzek mumlal pod vousy(těžce imaginárními), Byron naštěstí pro svou psychiku nezaslechl. On už tak trochu stačil ten výraz. Který mimochodem vůbec nezkoumal. "O fous z Mrzimoru," opáčil a klopil u toho oči, jako by ho za ty havraspárské roky z Mrzíka prostě dokonale převychovali. Což teda nebyla tak úplně pravda, ale Byron ani tenkrát nebyl úplně ten typ přílišně mrzimorovaté osoby. "Předpokládám, že ty jsi taky v Bradavicích, že jo? Která kolej? Ročník?" vyhrkl náhle, jako by si vzpomněl, že chce taky něco zjišťovat, a že se mu nezamlouvá, když vyslýchají. "Já teď půjdu do šesťáku," dodal ještě informaci, a zněl u toho spíš jako někdo, kdo přestupuje. Což vlastně technicky vzato byl, ale to je fuk.

Pokrčil jsem rameny. "Proti tomu nemůžu nic namítnout," podotknul jsem, protože měl cizí cizák na jednu stranu pravdu v tom, že klasika vás nepřekvapí nepřipravené, na druhou stranu člověku trocha risku ještě nikdy neuškodila - pokud to tedy nebyl risk s akciemi. Ale borůvkovou zmrzlinu jsem měl rád, o tom žádná.
Na patlání krve po nábytku ze vzácných dřevin jsme se ochotně chytili oba dva, i když u mně nehrozilo, že budu prskat zmrzlinu, když se začnu smát. Naběračka totiž už před nějakou dobou putovala z mojǐ ruky na své náležité místo, a já tak nehrál v nestřežených chvílích paintball. "Právě teď bojuju s nutkáním se s někým vsadit, že to během přijímacího pohovoru neudělá - to bych možná mohl i vyhrát." A že by se mi vyhraná sázka hodila, ta poslední s Maeve dopadla tak, že jsem týden nosil růžovou a byl skoro uškrcen za neoprávněně přebarvený šátek.
Kluk byl podle svých slove skoro z Mrzimoru a já si připadal ještě nepatřičněji, že jsem si ho nikdy nijak nevšimnul. Taky mi vyletěly komínem poslední argumenty na to, že by mohl mít nebelvírského ducha a na začátku studia se skoro přizabít, načež dalšími roky školy procházet nepovšimnut na ošetřovně, polorozbit. Zvedl jsem koutek do křivého úsměvu.
"Škoda," protáhl jsem líně, "to bychom se určitě znali. Cassidy Finley, Mrzimor, páťák - u Merlina, to zní divně. Každopádně, těší mě. Šesťák?" zapátral jsem v paměti, jestli o někom takovém nemluvila třeba Gwen, ale vzhledem k tomu, že Gwen většinou mlela, jako by jí za to platili, jsem neměl moc velkou šanci.

_________________

MH: yay, nuda, tak se vetřu, už je mi líp, ale kdybych přecejen spáchala nějaký blbosti, dopředu sry, moc jsem se nevyspala

Jack nakráčela do zmrzlinářství v lacláčích a v rukama vraženýma světácky do takové té klokaní kapsy, ve které mohla žmoulat svěřené kapesné a zuřivě přepočítávat zdejší šílenou měnu. V hladkých uhlových vlasech měla naraženou čepici pěkně nízko do čela, takže na okolí mžourala fialovýma očima spíše jen tak zběžně, aby o někoho nezakopla.
"Zdar, brej, áve vespolek," vybreptla spíš proto, že ji zaskočilo, že tu neobsluhuje ten starší chlapík, kterého tu minule zahlédla. Bylo jí nějak proti srsti říkat dobrý den někomu, kdo nevypadal jako mumie (letmé zhodnocení obsluhujícího zrzka a okounějícího brejlouna).
Obhlédla obšírně a značně nerozhodně všechny vaničky se zmrzlinami, co jich tu jen bylo, a přilepila nevědomky dlaně na sklo - následoval nos. Podívejte, společnost mohla počkat, tohle byla zmrzlina. "Která je nejbritštější? Teda, chci říct nejdivnější. Máte tu fakt herinkovou?" pátrala s přimhouřenýma očima po hrůzách, které slibovaly zkazky.

_________________

Ann se s Mauricem kupodivu opravdu moc hezky povídalo, a dokonce si začínala říkat, že nějaké to zklidnění se čas od času neuškodí nikomu. Ani jí. A havránek zrovna tohleto uklidnění určitě představoval.
K Holandsku se tedy už moc nevyjadřovala. Nebyla tam a vypadalo to, že ještě chvíli bude trvat, než se jí povede tam podívat, ale po tom, co si dneska od Maurice vyslechla, se tam chtěla podívat o to více. A Nizozemí tak na jejím seznamu zemí k navštívení předstihlo Francii, a usadilo se na druhém místě za Novým Zélandem.
Ten dlouhý pohled jako by naznačoval nevyřčenou otázku, zda tím spolehlivým člověkem myslí jeho. Annie měla na chvíli chuť tuhle domnělou otázku, kterou si určitě vybájila v Mauricových očích, prostě a jednoduše odkývat, ale nakonec se rozhodla, že to neudělá. Ještě by se vyděsil, a její plán si ho postupně připravit na tu cestu (kam natahá pokud možno ještě miliardu dalších kamarádů) a nechat vše naplánovat, než se prostě přifaří, by tím dokonale ztroskotal. A navíc tu byl ten neznámý kluk s brýlemi, a ten byl o dost zajímavější než zatím neuskutečnitelné plány.
"Škoda, no, nevadí, asi bude vážně studovat někde mimo," odtušila s pokrčením ramen, když jí Mau oznámil, že ani on neví, o koho se jedná. To, že nejspíš narušila Mauův osobní prostor, Ann došlo samozřejmě až zpětně, když si všimla ruměnce, který se objevil na jeho tvářích. Nesmála se kvůli tomu, jen strategicky zase zvětšila vzdálenost. Jí teda blízkost nijak nevadila, navíc havránek byl upřímně docela roztomilý (kdyby nebyl tak bázlivý, určitě by ho byla třeba objala v následujících momentech na rozloučenou, hezky po mrzimorsku!), ale pořád tady bylo raději příhodno se držet stranou.
"Tak zatím ahoj, a užij si nákupy," zazubila se tedy prostě, když se vydal k odchodu, a poté, co Mau zmrzlinářství opustil (ještě než vešla Jack), odešla i ona.

>>>

_________________

Byron už se k příchutím zmrzliny nijak nevyjadřoval. Neviděl důvod, co bylo řečeno, určitě stačilo, a navíc čím víc mluvil, tím pravděpodobnější bylo, že jeho vlastní bezpečná kombinace skončí jako nechutné roztopené nic.
Zato krvavé smlouvy, to bylo něco jiného. Ne že by snad byl havraspárský nějak morbidní osoba, na to měla pisatelka jiné extra buřty, ale představa takové sázky ho kdoví proč bavila. "Já bych se i vsadil," opáčil a znělo to naprosto vážně, jako by si v tu chvíli vůbec nedělal srandu, načež už s cukáním koutků dodal: "ale zrovna dvakrát se mi kvůli výhře nechce řezat si žíly." Kdepak, to viděl na nějakou lepší, slabodušnější oběť, a ne na sebe. Řezání do těla měl ostatně dost už z nemocnice, a jizev jakbysmet. Další prostě jen tak z plezíru získat nepotřeboval.
Takže ten kluk byl o rok mladší. Dobře. "Byron Sweech," dodal ještě rychle svoje jméno, poněvadž mu, na havraspára dost pozdě, došlo že se vlastně nepředstavil. Jaká to nevychovanost. "Jo, šesťák, ale připadá mi jako bych šel do prváku. Jsem totiž předtím v Bradavicích byl jen devětadvacet dní. Pak mě šoupli do nemocnice." Konečně taky došel k tomu, že vysvětlí, proč určitě působí jako největší cizák a turista v okolí. Zubil se u toho, jako kdyby to bylo něco naprosto běžného, a završil to tím, že si prostě v klídku nabral další lžičku zmrzliny, kterou si labužnicky strčil do úst.
No a pak přišla ta holka, jejímž směrem odeslal něco, co znělo jako "čaoj," a nejspíš za to mohl fakt, že měl pusu plnou zmrzliny a nevěděl, zda říct čau a nebo ahoj. Způsobně ustoupil do strany, aby si mohla vybrat zmrzku a zašklebil se nad tím, na co se ptala. Taková příchuť byla určitě kardinální hnus.

"To je dobře," komentoval jsem slabě, protože mi ve spojitosti s řezáním žil naskočil do paměti jenom přechod jisté prsaté kouzelnice do duší formy, což byl zážitek, ze kterého se mi stále ještě dělalo špatně, když se mi na něj povedlo zavzpomínat. Z trudomyslnosti jsem se ale oklepal relativně rychle, protože když je člověk obklopen zmrzlinou, růžovým polstrováním na židlích a záhadou v podobně čtyři roky neviditelného spolužáka, nad mrtvými lidmi se přemýšlí jen těžko.
Záhada se představila a velice rychle vnesla do celé věci jasno - a že už bylo načase. Nic člověka nevytočí tak moc, jako vlastní selhání, které si neumí ničím vysvětlit. "Aha," zatvářil jsem se jako živoucí otazník, "a to se ti povedlo jak? Neříkej mi, žes měl mizící nemoc. Jednou jsme si mysleli, že ji má spolužák, ale toho jenom přejelo auto." Tak nějak to Andy říkal, ne? "Teda, ne že bychom si pletli mizící nemoc s nehodou, ale když on se tehdy úplně vypařil," obhajoval jsem sebe a Anabelle, protože hej, tehdy to bylo nejpříhodnější vysvětlení situace. Všechny informace z lidí lezly jak z chlupaté deky.
Pak do dveří vrazilo neurčité pískle, co vypadalo, jako by se sem přemístilo z Předního východu, a halasně pozdravilo všechno osazenstvo. Což jsem byl vlastně jenom já a Byron, protože Annie a Havraspárák se vypařili, neznámo kdy, neznámo kam. "Zdar," nenechal jsem na sebe dlouho čekat, a loupnul pohledem po holce, která se prakticky přilepila na sklo, aby očíhla zmrzliny. "Herinky? No, bylo tu sice hodně odporných věcí, ale herinkovou zmrzlinu jsem tu ještě nepotkal. Je tu ale jedna, co chutná jak anglický pudink, a přísahal bych, že jsou v ní i ty mince," zašklebil jsem se a mávnul rukou k náležité vaničce, která byla prakticky netknutá - pudink mimo Vánoc zrovna nefrčel.

_________________

"Mmmjasně. Ty máš určitě nějakou nudnou vanilkovou," zkonstatovala Jack, které šklebík brýlatého kluka neunikl, a s rukama spojenýma za zády se jako vědec dál nakláněla nad vaničkami. Taky nasadila šklebivý výraz a k zrzkovi zvedla krátce kukadla, než znovu pokývala hlavou, jako by řešila matematický problém. Promnula si špičku nosíku, narovnala se a maličko neochotně vytáhla z kapsy pár svrčků. Jack nikdy nevynikala schopností neutrácet, na druhou stranu byla z Egypta hrdá na své vyjednávací schopnosti, ale to tady samozřejmě nikdo nemohl tušit.
Úpěnlivě přepočítala v dlaničce měděné potvůrky. "Nabereš mi to tak, aby tam ty mince byly?" ujistila se s kamenným výrazem a další výraz, který se jí mihl promyšleně na tváři, byl lehounce zasmušilý. "Dva-... totiž, jeden kopeček," opravila se pečlivě a hrdě už už vysypala na pult hejno drobáků - pak se ale zarazila s napřaženou sevřenou pěstičkou.
"Máte slevy pro nové zákazníky? Děti do jedenácti let? Obzvlášť okouzlující mladé dámy?"
Jack ani nevěděla, co přesně plácá, ale jednoznačně nasazovala své síly k získání kusu žvance navíc, aniž by tu nechala majlant. Mrzácky zamrkala s ráží štěňátka kokršpaněla. Byly okamžiky, kdy se vyplatilo chovat se míň neurvale a jako kluk (běžně by "dáma" vážně nebyla), ale byla připravená divadlo hned pustit, jestli jí zrzek nepřidá do kornoutku aspoň něco hezkého navrch, nebo brýlatému klukovi vedle nedojde, že tu má dámu v nesnázích, která strašně nutně potřebuje pozvat na zmrzlinu.

_________________