Ať už Cassie říkala cokoliv, já už ji neposlouchal a prostě jsem si to rázoval pryč, protože hádka a šťourání do mé nepěkné minulosti bylo to poslední, na co jsem měl dneska náladu. Vážně jsem se ani jednou neohlédl a ani jsem to neměl v plánu; přemýšlet nad celou situací jsem hodlal až někde v klidu, daleko od Hladového draka.
Kroky jsem za sebou zaslechl až na poslední chvíli a ani ve snu by mě nenapadlo, že patří Cassie. Když mě tedy chytila za ruku, překvapeně jsem se ohlédl a zatvářil jsem se ještě překvapeněji, jakmile jsem zjistil, kdo mě za tu ruku chytil.
Pravý šok ovšem teprve následoval - a to ve chvíli, kdy se ke mně Cassie natáhla a políbila mě. Všechno se to seběhlo tak rychle, že jsem prostě neměl šanci zareagovat, i kdybych měl seberychlejší reflexy, a její čin tak nějak... zkratoval můj mozek. Prostě mi vyhodila pojistky, protože tohle jsem nečekal ani v nejmenším. Tomu polibku jsem se sice na okamžik poddal, ale pak se o slovo přihlásil zdravý rozum (navzdory tomu, že srdce výrazně protestovalo, bušilo jako splašené a v břiše jsem měl ten podivný pocit zamilovaného puberťáka), a já se od Cassie odtáhl. „Co to vyvádíš?“ bafl jsem okamžitě, ale kupodivu to neznělo ani trošku naštvaně, ani vyčítavě, což překvapilo i mě samotného. Každopádně jsem byl zmatený a nebyl jsem si jistý, jestli chci Cassie spíš políbit, nebo spíš zabít. Rozum mi však jasně našeptával, že zrovna já si žádný vztah nemůžu dovolit, takže verze se zabitím byla pravděpodobnější...

_________________

Popravdě, když se Cassie vydala za Derekem, myšlenkami byla ještě chvíli u jídla. A ne, opravdu si nebyla jistá, jestli udělala dobře, že se za ním vydala a to, co následně udělala, vlastně taky v plánu moc neměla. Když se však jejich rty setkaly, připomnělo se jí to, co spolu prožívali na škole a její srdce začalo tlouct, a dokonce cítila, jako kdyby jí v břiše lítali motýlci.
Když se však Derek odtáhl, padla zpátky do reality a věděla, že s velkou pravděpodobností tohle dělat neměla, a že to může dopadnout ještě špatně. Nebyla si totiž jistá, jak to celé Derek vezme. "Uhm... nevím?" sice se snažila tvářit strašně nad věcí, ale to jí silně nešlo. Jinými slovy, byla zmatená, a jestli Derek očekával jinou odpověď, asi měl smůlu. Chvíli přemýšlela nad tím, že by plácla něco ve smyslu: "Měla jsem pocit, že se to v téhle situaci hodí.." ale tím by to asi pokazila, takže se radši kousla do rtu a chvíli dělala, že tam vlastně ani není. Jediné plus v tomhle celém bylo, že Derek nezněl naštvaně.
Cassandra se zase hezky postavila, protože stát na špičkách jí nebavilo, a navíc byla stejně pořád malá, žeano. "Promiň," vypadlo z ní pak, ale těžko říct, jestli se omlouvala za tu hádku, nebo za tu pusu, či dokonce oboje.

_________________

Ani nevím, jestli jsem očekával nějakou odpověď na svou otázku, a pokud ano, asi jsem tušil, že nebude... hluboká. Takže mě Cassiina slova vlastně ani moc nepřekvapila a na rty mi unikl nepatrný úšklebek, který ovšem po vteřince zase zmizel. Jenom tam tak probleskl a byl hned zase pryč. „Aha,“ hlesl jsem ne zrovna inteligentně, ale co jsem na to měl říct, aniž bych rozdmýchal další hádku? Navíc se už stihl restartovat můj mozek a já začal přemýšlet nad tím, jak co nejjemněji Cassie neznačit, že tohle prostě nejde, že by to nefungovalo... Bál jsem si kohokoliv pouštět blíže k tělu a ani Cassandra bohužel nebyla výjimkou.
„To nic,“ hlesl jsem, ať už se omlouvala za cokoliv. „Mě to taky mrzí... tedy hlavně ta hádka,“ dodal jsem. „Nemám dneska zrovna nejlepší náladu,“ přiznal jsem omluvně. Nebylo to tak, že bych byl od rána nabručený, jen mě zkrátka dokázala popíchnout každá prkotina, včetně hlasitého srkání džusíku.
Narovnal jsem se, protože sklánět se ke Cassie delší dobu, za to by se mi asi odvděčila záda úpornou bolestí, a na chvíli jsem se odmlčel. Přemýšlel jsem, co teď, protože každé východisko se mi zdálo trapné a já se trošičku cítil jako srna zahnaná do pasti. A zároveň jsem si uvědomoval, že mě Cassie (i když neplánovaně) zahnala do kouta a já stejně dřív nebo později budu muset vyjít s pravdou najevo, protože jsem nemohl lhát věčně. „Asi si budeme muset promluvit,“ zamumlal jsem nakonec a neznělo to ani trošičku vesele.

_________________

Napadlo jí, že by mohla přijít s inteligentnější odpovědí, ale to byla nebyla Cassie, protože by se nad tím musela o něco více zamyslet, a to nedělala. Navíc, tohle byla věc, kterou chtěla udělat už od začátku, co Dereka znovu potkala, jen jí hezky šikovně zastrčila někam hluboko. "Mě ta hádka taky mrzí, a moc," že by jí mrzela ta pusa, to se říci nedalo, aspoň ne v tuhle chvíli. Tak nějak však tušila, že později, až to na ní celé padne, bude v depresích, protože ze začátku jí byl celý Derek zcela ukradený (aspoň částečně), ale teď už tomu tak úplně nebylo. Prostě celé to bylo špatné.
"Když tahle věta přijde ve vztahu, většinou to znamená, že se někdo s někým rozchází," pokusila se o maličký žertíček, protože oni spolu nic neměli, ale stejně jí to vyděsilo. Tohle oznámení totiž muselo vyděsit vždycky každého, dávalo to totiž jasně najevo, že se něco děje. A Cassie nevěděla, jestli chce zjistit o co jde. Na druhou stranu byla děsně zvědavá, co má vlastně po celou dobu za problém. "Tady na to není asi nejlepší místo," zamumlala po chvíli a snažila se netvářit moc sklesle, i když se jí to zatím moc nedařilo.

_________________

Hádka nás oba mrzela, oba jsme tím pádem asi neměli nejlepší náladu, nicméně docela mě pobavilo, že o tom, že by nás mrzela ta pusa, nepadlo ani slovo. A zároveň mě to dost děsilo, protože tohle zavánělo průšvihem... Já jsem si nemohl dovolit pustit si Cassie blíž k tělu, prostě nemohl.
„My žádný vztah nemáme, nemůžeme se rozejít,“ konstatoval jsem možná až moc rázně a nezapomněl jsem se přitom zašklebit. Těžko říct, jestli jsem tím chtěl Cassie uklidnit, nebo spíš naopak naznačit, že žádný takový vztah ani mít nebudeme. Kdyby věděla, jak moc jsem se změnil, ani by o žádný nestála, tím jsem si byl jistý. „Ne, to není,“ přikývl jsem, protože o svém problému jsem se opravdu nehodlal bavit uprostřed Příčné ulice. „Půjdeme někam jinam,“ usoudil jsem. Otázkou bylo, kam. Mohli jsme se jednoduše přemístit někam mimo město, to by bylo úplně nejjednodušší...

_________________

"Já vím," přikývla Cassie a přidala k tomu i menší úsměv. Na jazyku měla slova, to by se dalo změnit, ale ty radši zase hezky spolkla, protože si byla jistá, že by jí s tím poslal někam. A ona se znovu hádat nechtěla, i ta nálada se jí trochu zlepšila. No a kdyby už dávno věděla, co je vlastně Derek zač, rozhodně by o ten vztah taky stála, protože vždycky měla ráda výzvy, nehledě na to, že nebezpečný život žila. A mít doma nějakou příšeru, to by jí rozhodně nevadilo. No tak, měla umřít na skále, nebo při jízdě na motorce, nebo zakousnutá?
"Mám kousek odsud byt, takže jestli si chceš promluvit, můžeme jít tam," broukla po chvíli zamyšleně. To neznělo špatně. Aspoň ne pro ní. "Nebo je kousek odsud kavárna, ale tam bude dost možná plno," pokrčila pak rameny, napadlo jí ještě pár míst, ale nechala to na Derekovi, jak se nakonec rozhodne.

_________________

Cassiin byt byl poměrně dobrý, ale zároveň dost nebezpečný návrh. Prostě mi v hlavě začal blikat varovný majáček, jestli to náhodou jako není jenom záminka, jak by mě mohla dostat k sobě domů... a bůhví co pak. Praštěná na to byla dostatečně, to jsem si moc dobře uvědomoval.
Zároveň mě ale nenapadalo žádné lepší místo (kromě mého domu nebo opuštěné divočiny), protože třeba taková kavárna se jevila jako naprosto nevhodná. Kdyby někdo zaslechl, o čem se bavíme, byl by malér. A tak jsem nakonec přikývl. „Dobře, tak tvůj byt,“ odsouhlasil jsem ten nápad. „Ale jde jenom o rozhovor, jasný?“ dodal jsem, protože jestli si myslela, že se za námi zabouchnou dveře a začneme se chovat jako dva smyslů zbavení puberťáci, tak to se tedy ošklivě pletla.
Pak už jsem jen povytáhl obočí, ať mě tedy vede, protože jsem neměl nejmenší tušení, kde bydlí.

>> uličky teda asi?

_________________

>>*pro absenci mozku pisatele přepisováno po třetí*

„Myslíš, že tam ten dráček ty kaštany nejen restuje ale taky je žere? Drak kaštanožrout.“ Promluvila, zatímco si prohlížela toho tvora zahřívat jídlo v boudičce. Jak tam tak na to hleděla, zjistila, že by si vlastně dala snad úplně všechno co u Hladového prodávali. Všechny burgery a bagety a kaštany a úplně, ale úplně všechno.
„Na co máš chuť?“ Zeptala se staršího bratra a otočila na něj hlavu. Přemýšlela co si teda má dát a doufala, že jí možná i něco doporučí. Případně si dá úplně to stejný jako on. Přicupitala zpět k němu a oči upřela na tu velkou nabídku. „Nevím jak ty, ale já si dám to největší co tu mají. Takový bezedný burger by byl naprosto luxusní.“ Uvnitř její hlavy se objevil obrovský sendvič, který se po každém dojedení do půlky znovu zvětšil do původní velikosti. A navíc, byl trvanlivý a vydržel navždycky, takže když jste dostali hlad a měli ho po ruce...mňam!

_________________

Tilda McIntyre

Popravdě, Ferguse občas všechny ty zvídavé otázky trošku unavovaly, takže když se Tilda zeptala tentokrát na draka, který opékal kaštany, prostě pokrčil rameny a zamyšleně nakrabatil čelo. „To netuším, ale můžeš se zeptat toho prodavače,“ odvětil s úšklebkem. Tak trochu pochyboval, že se prodavač bude chtít bavit s malou holkou o tom, co žere ten malý drak. Fergus měl za to, že nežere vůbec nic, protože je to jenom oživlá figurka, ale kdo ví.
„Já nevím,“ odvětil Fergus zamyšleně na otázku, na co má chuť. Neměl tušení. Měl hlad a u Hladového draka bylo vždycky z čeho vybírat, což byl kámen úrazu. „Asi si dám ten klasický burger, ten největší,“ oznámil po chvíli, protože neměl chuť experimentovat s pikantními bagetami a burgry se salátem, který mění barvy.
Jakmile se dostali na řadu, koupil Fergus sobě ten největší obyčejný burger a sestře to, co si poručila. Peněz měl ještě dost, takže se nemuseli moc krotit, navíc rodiče počítali s tím, že budou mít jejich ratolesti hlad. Zrzek pak odtáhl druhou zrzavou osobu k nejbližším lavičkám, aby si baštu mohli v klidu zdlábnout, a jakmile byli posilnění, mohli pokračovat v nákupech, protože Tillie zdaleka neměla nakoupeno všechno, co do školy potřebovala.

>>

Mimo herně:
Se omlouvám, že jsem to tak zabila, ale prostě nebyl čas a ani energie.

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

<< s Eleanor

Co se týče těch ošemetných věcí, na které okrajově narazili, když Lenny zmínila Alexeie a jeho záležitosti, Alec už se k nim dál nevyjadřoval. Raději. Byl si totiž jist, že by to dříve či později sklouzlo k vážnému rozhovoru anebo dohadování a obviňování, a to s ní absolvovat nechtěl. Stalo se, stalo, určité věci už byly uzavřenou kapitolou a bohatě stačilo, když se jimi občas užíral o samotě, když ho přepadla melancholie.
Následné pozvání na snídani bylo přijato, Lenny se rychle – za občasného Alecova popichování, že by si mohla pospíšit a jestli to vážně dělá pořádně – pustila do vyplňování hlášení, a když to bylo hotovo, mohli se vydat najít občerstvení. Byly doby, kdy Alexander jen horko těžko odolával chytit Eleanor za ruku, teď se však klidně kráčel vedle ní.

Alec měl zprvu plánu vsadit na jistotu a zajít do Monarchy, kde určitě podávali i snídaňová menu, nicméně nakonec to trochu pozměnil, když Lenny prohlásila, že na Příčné to moc obhlédnuté nemá. Hladový drak sice většinou moc čistokrevných nenalákal, nicméně Alec se u okna sem tam rád zastavil, když měl cestu kolem.
„Vážně jsi tu ještě nebyla?“ optal se, když došli ke zmíněnému občerstvení, odkud se táhla příjemná sladká vůně ranního pečiva. „Lívance tu sice nemají, to je pravda, ale můžu doporučit skořicové šneky anebo třešňové taštičky. Ty, když jsou čerstvé a ještě teplé, tak se jim snad nic nevyrovná.“ Jak tak o tom mluvil, div se mu nezačaly sbíhat sliny, a tak tázavě koukl na Lenny, jaké tedy bude její přání. Samozřejmě že hodlal dodržet slovo a zaplatit za ni, když už ji na tu snídani pozval, že.

_________________