Mimoděk zachytila koutkem oka překvapený pohled bratrů, když před ní číšník také postavil pivo a zatvářila se poněkud schlíple. Copak už ani pivo pít nemohla? Ten její seznam zakázaných věcí se začal pomalu a nemile rozrůstat. Nicméně piva se vzdát nechtěla, částečně také proto, že ho k ní přivedl Aidric a Zackary. Dál se tím ale nehodlala zaobírat, byla pozvaná na pití? Byla. Tak si to hodlala vypít až do dna. „Na zdraví.“ Pozvedla sklenici, ze které si stejně před momentem upila a sledovala rychlou slovní výměnu mezi Kennethem a jeho bratrem. Možná teprve až teď měla pocit, jako by se chlapec před ní trochu uvolnil a poddal se smíchu. Ještě před chvílí na ní působil tak upjatě, a tak jí napadlo, jestli tomu správnému naladění nebrání její přítomnost. Dost dobře si totiž nedovedla představit, co se odehrávalo v Kennethových myšlenkách. Myslela si, že tu bude jak páté kolo u vozu a zatím tomu bylo zcela naopak. „Jocelyn neví nic víc než je nutno znát.“ Promluvila o sobě v nečekané třetí osobě a tiše se pousmála. „Ale jsem ráda, že jsem se ve své domněnce nespletla.“ Pokrčila rameny a zasmála se Kennethov poznámce připsané na Brentonův účet. Přitiskla si orosenou sklenici ke tváři, protože měla pocit, že se jinak přehřeje a opětovala chlapci dlouhý pohled do očí při zmínce o jejich rodinách. Viděla mu na očích, že by jí počastoval i jinými gesty, ale momentálně se to zkrátka nehodilo. A tak se spokojila jen s tím pohledem. „Dobře.“ Přikývla nakonec, rozhodnutá tohle téma nadobro uzavřít, protože jí jen kazilo náladu. Měli to před sebou naservírované pořád.
Namísto toho se soustředila na Brentona, který se znovu chopil slova a zcela otevřeně se přiznal, jak je na tom s dovolenou. Pokroutila nad ním hlavou a zasmála se. „Velmi strategické. Takže takhle se muži vyvlíkají ze zapeklitých situací.“ Pozvedla mírně obočí a na chvíli se pohledem zaměřila i na Kennetha, jestli tohle taky praktikuje. V mužích se vyznala asi tak, jako průměrné děvče, které vyrůstala pod především mužskou záštitou. A za tu dobu jí došlo, že neexistuje žádný universální vzorec na všechny chlapy na světě. Což byl na jednu stranu kupodivu velmi potěšující fakt.
Se zájem se zaměřila ale na konverzaci ohledně Brentonova povolání. A tak si na pomyslný seznam připsala novou informaci o váženém soudci. „Zvláštní shoda náhod. Ale je dobře, že jste se našel, i když na poslední chvíli.“ Naklonila k sobě sklenici s pivem, které se v ní pomalu ztrácelo a současně s tím zachytila Brentonovu otázku. Když se ale Kenneth prozatím nevyjadřoval a oči obou mužů spočinuly na ní, trochu se pousmála. Se svým přítelem ještě nemluvili o její povolání, ačkoliv ona věděla, že chlapec stále tápe a rád by cestoval. Ale cestování není povolání, že. „Zatím si nejsem jistá, ale vzhledem k tomu, že jsem si našla zálibu v cestování, tak bych se podívala i někam dál než jen do Evropy.“ Pronesla popravdě, protože svět se jí od výletu do Rumunska zalíbil zase o trochu víc. „Ale jako povolání mě nejvíce láká bystrozor.“ Na krátký moment spočinula očima na chlapci sedícím naproti, aby snad zachytila nějakou reakci v jeho tváři. Práce bystrozora nebyla ani trochu bezpečná, vlastně by se dalo říct, že občas jde trochu o kejhák, ale Jocelyn by o takové práci nikdy neuvažovala, kdyby si nebyla jistá, že není alespoň trochu nadaná v Obraně proti černé magii. „Plánování je ale ve většině případů hrozně ošemetné. Za jednu minutu se stihne udát tolik věcí, sotva si dovedu představit, co se stane za deset měsíců. Rozhodnu se tedy až na poslední chvíli.“ Pohlédla na Brentona, kterému především dlužila odpověď, to už se k ní ale blížil číšník s obědem. „Irsko je nádherné, ale Islandu se nevyrovná. Na jaře se tam dají pozorovat polární lišky a lední medvědi. A to v Irsku člověk nenajde.“ Pokrčila rameny, protože polární lišky měla obzvlášť v lásce, navíc to byl její patron. K Islandu byla připoutaná zvláštním citem a náklonností stejně, jako ke Kennethovi.
Právě v moment, kdy se starší z bratrů naklonil nad oběd a popřál jim dobrou chuť, opětovala mu jeho přání a koutkem oka zachytila pohled chlapce naproti. Pobaveně se usmála a zatvářila se víc než nevinně, jeho nohu už ale nechala na pokoji, nechtěla ho zbytečně provokovat, když jí to ke všemu neměl jak vrátit. A tak se sklonila nad oběd, který se skládal z masa a hory čerstvé zeleniny. Když dojedla a dopila pivo ve sklenici, ohlédla se na hodiny visící na stěně a trochu překvapeně zvedla obočí. Ten čas šíleně letěl… Stočila pohled na oba bratry a mírně se pousmála. „Ráda bych tu s vámi ještě seděla, ale obávám se, že vás budu muset opustit. Už tak jsem měla být před hodinou a půl doma.“ Ano, a doma jí bude čekat rodina, které dost dobře nevysvětlí nejen, kde vzala pilotky, drahý klobouk a proč přišla pozdě. Těch věcí se začalo šíleně hromadit. A cestou domů musela vymyslet elegantní omluvu. Pomalu se zvedla od stolu a natáhla se pro tašku se sladkostmi pro sestry. „Děkuji za pozvání na oběd.“ Upřela pohled na Kennetha, vzápětí pohlédla také na Brentona. „A pití, samozřejmě.“ Dodala, aby ani jeden z mužů nebyl ochuzen o její slova díků, načež si na hlavě urovnala pilotky, které měla stále zaražené ve vlasech. „Přes prázdniny ti ještě pošlu sovu, Kennethe.“ Usmála se, věnovala mu poslední pohled do očí, než si na nos konečně posadila tmavé brýle. „Užijte si dovolenou ve Švédsku, Brentone.“ Popřála naposled muži a natáhla se po svém novém klobouku, který měla odložený na lavici. „Tak zatím.“ Rozloučila se s oběma, snad za normálních podmínek by se ke Kennethovi nahnula a věnovala mu krátký polibek na rozloučenou. Tohle bylo ale vyloučeno, alespoň prozatím. Zasunula za sebou židli, přikližovala mezi stoly až k východu a vyšla pomalu ven, kde do ní znovu praštilo nesmírné horko. Nasadila si tedy klobouk na hlavu, aby jí alespoň částečně skryl do stínu a vykročila do zalidněné ulice míříc domů.

>>> sídlo Thorntonů v Londýně

_________________

Z určité zdvořilosti se obra bratři snažili zakrýt překvapení, které se dostavilo, když se před Jocelyn ocitla sklenice vychlazeného piva. Rozhodně nemohli nikomu nakazovat, co pít smí a nesmí, ale pravda byla, že na tohle nebyli tak úplně zvyklí. Možná proto se tak zatvářili a vyměnili si nenápadně pár pohledů, ač Kenneth zaznamenal, že to Jocelyn neuniklo. Dříve než se na tohle téma stačila stočit řeč, přiťukl si s Brentonem a i svou spolužačku, a pak už zabořil nos do sklenice. Brenton mezitím zakroutil odevzdaně hlavou a na své tváři vyloudil potutelné pousmání. "Opravdu mě lze tak snadno prohlédnout?" pozvedl nenuceně obočí a střelil pohledem okamžitě po Kennethovi, protože tušil, že ten už se nadechuje pro slova: "Ano, lze." Přímým pohledem mu to však zabránil, a tak se mladší z bratrů pouze pobaveně zasmál a nechal to být.
Kenneth se musel pobaveně ušklíbnout, když se podívala i na něho, snad v nevyřčené otázce, zda i on se takto vyvléká z ne příliš příjemných situací. Vlastně to ani on sám nevěděl, protože se do takové situaci zatím v životě nedostal, avšak dalo se předpokládat, že on jakožto gentleman se zachová vždy tak, aby to vypadalo plánovaně a nijak to neposkvrňovalo jeho image. "V žádném případě," vložil se do toho Brenton a uchechtl se nad tím, přičemž nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Musíte uznat, Jocelyn, že to je ode mě ušlechtilé vůči ní... udělat to takhle," pozvedl zlehka obočí a střelil pohledem po Kennethovi, který se při rozhovoru Jocelyn s Brentonem začínal dost dobře bavit. "To ano," odsouhlasil to svému bratrovi, když jeho pohled doslova žadonil o podpoře. Brenton se spokojeně uculil a stočil se zpět na bratrovu spolužačku. "Přece bych za ní nepřišel a neřekl, sorry baby, zapomněl jsem na tebe, jedeme do Švédka." Sotva to Brenton dořekl, Kenneth se málem zadusil pivem, protože takové vysvětlení rozhodně nečekal. Chvíli mu trvalo popadnou dech a vstřebat to, co vůbec Brenton řekl. "To sluníčko na tebe opravdu nemá dobrý vliv, Brene," zeširoka se usmál a podíval se na Jocelyn lehce soucitným pohledem, jako by tím říkal: "Omlouvám se za něho." Brenton si poměrně rychle uvědomil, co to vůbec řekl, i tak se nad tím ale pobaveně uchechtával, dokonce ani neměl černé svědomí. Asi, když viděl, že slečna Thorntonová si bez okolků dá s nimi sklenici piva, nemusí se chovat úplně tak moc upjatě. Navíc mu hned ta atmosféra přišla lepší, i když Kenneth si stále odkašlával, jak mu pivo zaskočilo. "Ne, abych to uvedl na pravou míru," pokračoval po chvíli, protože opravdu nechtěl, aby nabyla Kennethova spolužačka dojmu, že je to nějaký neandrtálec. "Merlinžel se nevidíme moc často, máme oba hodně práce a ona byla navíc teď mimo Británii, všechno se to tak sešlo, že se uvidíme snad po měsíci... už jsem to přestal počítat," pobaveně se ušklíbl ke konci svých slov, ač i tak bylo znát, že mu to takhle úplně nevyhovuje. Komu také ano, že?
Když se stočila řeč k povoláním, Kenneth zvědavě naslouchal, protože na takové téma se s Jocelyn v životě nebavil. Vlastně ho to ani nenapadlo, proto byl trochu rád, že to Brenton nadhodil. Když nad tím tak přemýšlel, co by se k Jocelyn hodilo, nic ho nenapadlo. Ale třeba to bylo tím, že měl problém najít povolání sobě, natož přemýšlet, jaké by se hodilo k Jocelyn. Sklonil tvář k talíři a ukrojil si kousek hovězí, kdežto v tom se dívka rozhodla odpovědět. "Co prosím?" zvedl prudce hlavu od talíře a zpříma se zadíval na Joc, zatímco ona mu také vytrvale hleděla do očí. V první chvíli měl pocit, že se mu to zdálo, ale postupně mu přece jenom začalo docházet, že to myslí vážně. Už jen z toho, jak se na něho dívala a tím svá slova obhajovala. Brenton se v tu chvíli tvářil na půl zmateně - asi hlavně z Kennethovy reakce - a na půl obdivně. "Zajímavá volba," usmál se na oko upřímně Kenneth, když si všiml Brentonova tázavého pohledu a sklonil pohled zpět k talíři. Zbláznila se? Být bystrozorem? To se k ní vůbec nehodilo. K žádné ženě se takové povolání nehodilo. "To tedy opravdu je, velmi dobrá volba," zablesklo se Brentonovi v očích a ze široka se usmál. "I když pro ženu poměrně náročná. Upřímně, nedokážu si moc představit ženu jako bystrozora," přiznal se upřímně, v čemž měl s Kennethovem naprosto stejný názor. To bylo ale určitě tím, že byli stejně vychování. "To vám schvaluji, přece jenom volba povolání je dost zásadní věc," přikyvoval starší z bratrů a na slova o Irsku a Islandu už se pouze mile usmál, protože zrak zase skláněl k talíři s obědem.
Když se Jocelyn začala pomalu od stolu zvedat, Brenton odložil příbor a současně s ní se postavili. Byla to slušnost a etiketa, když seděl po její pravici, i když si moc dobře uvědomoval, jak to vypadá divně, právě proto si asi vyměnil nic neříkající pohled s Kennethem. "Bylo mi potěšením vás poznat, slečno," usmál se Brenton. "Rád jsem tě viděl, měj se hezky," zvedl k ní hnědé oči i Kenneth a nakonec Jocelyn doprovodil zamyšleným až ke dveřím, snad by se ještě chvíli díval na místo, kde byla naposled vidět, kdyby ho nevyrušil Brenton.
"Zdálo se mi to nebo měla tvé brýle?" zeptal se, zatímco si do úst vkládal další kousek masa a tvářil se nanejvýše zvědavě.
"Brýle? To se ti zdálo," odpověděl bez mrknutí oka Kenneth a sklonil zrak ke svému talíři, než se se svým bratrem ponořil do tiché konverzace. Když oba doobědvali, zaplatili útratu a společně se vydali do sídla Helmont.

>>

_________________

| +

<<< Uličky (Bručinda a Lonánek)

"No, já si to taky nedokážu představit, ale u mě je to s tím rozdílem, že mě rodiče nikdy do sňatku z domluvy nutit nebudou. Výhoda toho být původem mudla," pokrčila rameny s úsměvem, i když v tom zazněl hořký podtón. Momentálně nebyla doba, kdy by se člověk měl chlubit tím, že má mudlovský původ, tím méně na veřejnosti, ale Brook se za to nikdy nestyděla a nehodlala přestat.
"No, jen aby. Jsi rok od roku línější, fakt," prohlásila poté provokativně, když Ron řekl, že už to do konce školy nějak doklepe. "A na OVCE jsi jako zapomněl? Tam nemůžeš jen tak přijít, hezky se usmát a odejít s Véčkem. Vlastně bys byl rád, kdybys odešel s Háčkem, a to by ti stejně nebylo nic platné," dodala a malinko povytáhla obočí. "Víš, někdy si říkám, jestli jsem vážně tak krásná, úžasná a dokonalá, že se mnou trávíš čas místo očení," protáhla poté a zadívala se na své nehty a hraně si povzdechla.
Když Ron řekl, že plánuje zůstat v Británii, Brook spadl kámen ze srdce, což se navenek projevilo tak, že se na kamaráda zářivě usmála. "Tak to bys klidně na chvilku mohl bydlet u -" začala nadšeně, načež se vrátila do reality a větu utla. "U...nějakého kamaráda. Ne?" dodala o poznání méně vesele a snaživě se na Rona usmála, i když to působilo poněkud ztuhle.
Následně neměla na výběr, a tak se nechala vytáhnout na nohy, přičemž počítala s tím, že do Kotle bude muset dojít po svých, ale poté se Aaron vytasil se svými zády. "S radostí, pane Pärnoja!" prohlásila rošťácky, vyskočila mu na ně a chytila se ho kolem krku. "Hyjé!" zavýskla a vyhodila ruce do vzduchu, takže Ron měl na okamžik nejspíš trable s tím, ji udržet, a pak se zase chytila normálně. "Možná dostaneš za odměnu cukřík, Lonánku," řekla mu polohlasně do ucha a se smíchem ho zatahala za levé ucho. Na ramena jí dopadaly hřejivé, ač pohasínající paprsky slunce, a ona se cítila naprosto spokojená.

"Zdravím, Tome!" pozdravila vesele hostinského, ať už z Ronových zad či nikoliv, a vyrazila ke svému oblíbenému stolu, který byl naštěstí volný. "Takže, co si dáme? Já kvůli všemu tomu horku nemám ani pořádně hlad...asi si dám polévku v chlebu. A tunu limonády...i když počkat, to se asi říct nedá - litry?" řekla a prolistovala jídelníček, i když se nikdy neobměňoval.
Zatímco se jim chystala objednávka, položila si Brook lokty na desku stolu a naklonila se víc k Ronovi. "Tak, a teď chci slyšet něco pořádného z tvých prázdnin. Klidně přeháněj, ale doufám, že sis opravdu nemyslel, že to odbydeš tím, že ses měl fajn a teď se touláš. No ták, kámo, přece tam musela být nějaká holka!" prohlásila a lišácky se na Aarona culila.

_________________

„Se máš,“ pronesl Ron trošku závistivě, když mu Brook sdělila, že ona se vážně nemusí děsit toho, že by jí rodiče domluvili sňatek. Sice byla mudlovského původu a mudlové to teď neměli úplně jednoduché, ale kdyby se Aarona někdo zeptal, jestli radši žádnou svatbu, nebo domluvenou, zvolil by žádnou.
Zatvářil se dotčeně, když mu Brook sdělila, že je rok od roku línější, což považoval za nesmysl, ačkoliv v hloubi duše věděl, že má kamarádka pravdu. „Já neočekávám, že bych u OVCí dostal byť jen jediný véčko,“ prohlásil s úšklebkem a pokrčil rameny. Bylo mu upřímně jedno, jak u zkoušek dopadne, hlavně, aby ho nevyhodili. „Prostě je chci jenom udělat, vyšší ambice nemám,“ dodal na vysvětlenou. „A na učení je hafo času, proboha. Vždyť je budeme skládat až za dva roky! Mluvíš jak nějaká havraspárská šprtka.“ Nechápal, proč by se měl začít učit už teď na zkoušky, které byly až za dva roky. Vždyť sotva odložil učebnice k NKÚ. Kdepak, u učení ho teď nikdo neuvidí, to by se Aaron musel praštit do hlavy, aby se začal drtit.
Aaron pomaličku vyklenul obočí, když se Brook tak rozzářila a začala blekotat cosi o tom, že by mohl zatím bydlet u kamaráda. Přišlo mu, že nejdřív chtěla říct něco jiného, ale rozhodl se v tom nevrtat a nakonec pomalu přikývl. „Jo, asi jo. Nebo si najdu nějakej levnej podnájem, kterej bych zvládnul splácet,“ pronesl a pokrčil rameny.
Tou dopravou do Kotle určitě přitáhli pozornost nejednoho kouzelníka na ulici i v Kotli, ale Ronovi to rozhodně nevadilo, jen se pobaveně zubil a zvědavé pohledy ignoroval.

Jakmile se ocitli v chládku, pryč ze spalujícího slunce, Ron si úlevně oddechnul. Bylo tu příjemně, ačkoliv tu vzduch měl charakteristickou… vůni? Dalo se to nazývat vůní? Zamířil za Brook, u stolu se zastavil a sundal si batoh, který hodil na podlahu ke svým nohám. Vzápětí se usadil ke stolu a pokrčil rameny. „Já sním cokoliv, od snídaně jsem pořádně nejedl,“ přiznal, načež se zadíval na lístek s nabídkou jídel. Nakonec si objednal polévku, protože polévky prostě zbožňoval a jedl by je pravděpodobně, i kdyby se nacházel na Sahaře a bylo mu šílené vedro. K tomu si poručil lahev čisté vody, jelikož měl šílenou žízeň a sladká limonáda by mu akorát slepila pusu.
Překvapeně zamrkal, když se Brook naklonila blíže k němu a začala se vyptávat na jeho prázdniny. Krátce se zamyslel, pokrčil rameny a pohodlně se uvelebil na židli. „Nic zvláštního jsem nezažil. Na začátku prázdnin jsem byl na jednom kouzelnickým fesťáku, hrály tam i Pačky,“ rozpovídal se poměrně nezaujatě. „Byly tam samozřejmě i holky. A taky jsem se strašně opil a s jednou záhadným způsobem skončil ve stanu. Nemám tušení, co se v tom stanu stalo, pokud něco,“ přiznal bez toho, že by se začal nořit do rozpaků. Ale radši neříkal, že ta dívka, se kterou to přepískl s alkoholem a pak se probudil společně s ní ve stanu v podivně těsném objetí, byla havraspárská Sybille. „Pak jsem byl pár dní doma, ale nakonec jsem se zdejchnul k bábi a pomáhal jí odtrpaslíkovat zahradu. A na pár dní jsem se zdejchnul s kamarádama do lesů, bylo to fajn.“ Odmlčel se, načež pokrčil rameny. „Obávám se, že letos zábavnější historky nemám. Co ty? A vyprávění o sexy tělech dutejch pitomců si nech.“

_________________

>>

September se dneska povedlo utéci z domu i se svou sestrou – to byl nečekaný úspěch, protože obě celé prázdniny musely běhat kolem maminky a jejich nenarozeného sourozence. Navíc se podílely na výběru jména, které sice nebylo v jejich rodině tak složité, jako jinde, přesto to dalo zabrat – jméno pro holčičku by šlo, ale jak pojmenovat chlapečka? V úvahu připadaly jména tři – June, November a December, přičemž by to pokaždé klučina ve škole schytal. Hlavně u June, což bylo, dle Septembeřina mínění jasně dívčí jméno. Tak snad to bude holčička.
Každopádně teď byly obě sestry na Příčné, možná díky tomu, že August měl na celý týden volno. Takže momentálně s February bydlely v Kotli.
Teď obě za čilého hovoru scházely dolů z pokoje, protože dostaly hlad. Bylo slyšet hlasitou Feb, která se zrovna ptala: „Myslíš, že se ta sova mohla zdržet?“ malou tmavovlásku totiž poměrně zajímalo, zda není ještě nějaká šance, že by jí přijali na školu. Sep si povzdechla. „Víš, Feb, já myslím, že klidně mohla. Nedělej si ale moc velké naděje.“
„Mě se nemusíš pokoušet chránit. Víš stejně jako já, že jsem nikdy nic zvláštního neudělala.“ Ohradila se prudce February. „Navíc, mě to netrápí. Půjdu do normální školy. A pudu ráda. Stejně tě můžu přijet navštívit, ne?“
„To víš, že jo. Ještě se na tebe zeptám pana ředitele. Můžeme mu společně poslat dopis, co říkáš?“ September hodně mrzelo, že její sestřička neprojevila kouzelnické nadání. Ale i ona sama přeci do poslední chvilky nic netušila, ne? Usadily se do jednoho stolu v koutě, a Sep vytáha pergamen a pero. A pak začaly vymýšlet. „Jak ho oslovíme? Pane profesore?“ zeptala se s úsměvem své mladší sestřičky, která se zářivě usmála. „Pane profesore Brumbále. To bude nejlepší. A pak napiš něco jako: Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jestli byste nemohl přijmout mojí sestru Ferbu do Bradavic. Samozřejmě za velkou tabulku Podivuhodné čokolády bratří Peprníků.“ Svá slova doplnila hlasitým záchvatem smíchu. Přezdívku Ferb používala jen, když si dělala legraci.
„Feb! Tohle bys neměla říkat. Není to hezké.“ Pokárala jí starší sestra, patřičně rozhozená.
„Co? Je to jen nápad!“ bránila svůj návrh se smíchem February. „Podplácení ředitelů škol není vtipné.“ Řekla September a mírně se pousmála. Možná to vtipné trochu bylo, ale jí by to nikdy ani nenapadlo. Možná je dobře, že Feb neumí kouzlit…

_________________

Když chlapec-dívka řekne, že není čistokrevného původu, vrhne se mu Amarilla rozjařeně kolem ramen. "Bezva! To je super! Já věděla, že na čistokrevnýho seš prostě až moc v pohodě a úža!" Pronese nadšeně, a když ho pořádně stiskne a zanechá na něm svou vanilkovou vůni, že to z Flaviho táhne vanilkou jako by spolu dělali, bůh ví co za šílenosti, pustí ho a uhladí si lokny. "Jasně že je New York super! Vůbec se tam nemusíš, podle mě je to nejbezpečnější město co znám." Ne že by jich nějak moc znala, že. "Na každém kroku tě hlídá takovej velkej pán v černém obleku, a když je na tebe někdo zlej, tak mu rozmašíruje obličej. A taky ho můžeš zneužívat ke kupovíná lízátek, to je hlavní důvod proč to říkám."Zakýve nadšeně hlavou a pohodí vlasy. "Je to sranda sledovat, ale moc často se to nestává, na mě lidí zlí nejsou."Dodá vesele. Nutno zmínit, že New York asi tak bezpečný nebude, ale Amarilla ho jinak nezná. "A všude mají tátovu fotku a tak. Jo a na pátý si nějaký borec udělal stánek s ručně pletenými doplňky, prostě mu řekneš, že chceš třeba růžovou šál nebo rudou čepici nebo třeba rukavice a on ti to uplete a za týden si pro to můžeš přijít. Já si tam nechávám dělat takový maličký kabelky pro moje panenky. Je to super. Ty jo, už teď se mi stýská…"zamračí se a našpulí rtíky, vrhne jeden smutný pohled k Suttonovy který bez váhání vstane a pevně svou nejlepší kamarádku obejme. Am se spokojeně usměje a pokračuje ve své „inteligentní“ řeči. "Já taky doufám. Co kruhy pod očima, ale rychleji ti stárne pleť a vypadáš pak třeba o deset let starší, tedy, já myslím, že můj táta nevypadá moc staře, ale víš jak… je to můj táta." Zakýve hlavou a zase se tváří, jako by bylo z toho, že je to zrovna její táta absolutně jasné, proč podle ní nevypadá staře. Jako by měl jejího otce znát. Ach ta sebestřednost. Am stočí pohled k Angvin a Suttonovi, kdy Ang zrovna vytahuje hůlku. "Obyčejná…"Prohodí mírně pohrdavě, na což se jí jako odpověď dostaví šťouchnutí do žeber od Suttona. "Mně se náhodou líbí. Je jednoduchá a alespoň nevypadá jako nějaká blbá parodie z hračkářství." Řekne jen tak mimochodem Sutton. Kdokoliv jiný by si za tohle odporování jejímu názoru vysloužil vážně ošklivý pohled, u Suttona se ale nic takovýho neděje. A pak už se přenese konverzace na téma koleje, zařazování a tak. "To já popravdě také ne."Usměje se na Angvin ještě stále Sutton, pak ale slovo zase převezme Am. "Hele já doufám, že se dostanu někam, kde je švanda. Protože s lidma, co si o sobě moc myslí já moc dobře nevycházím. Vůbec se s nimi nedá mluvit. Jen pořád melou o sobě a vůbec je nezajímá něco třeba o mně. Kdo ti říkal, že zařazování bolí? Ty jo, se snad začnu bát…"Kousne se do rtu, Sutton vedle ní se rozesměje – pro nezasvěcené to může vypadat jako divný samovolný výbuch smíchu, ti informovaní ví, že když tohle Am řekne, pravděpodobně tím myslí to, že tam pošle ty týpky v černým, aby to dali do pořádku. Nebo spíše si vsugeruje, že tma nakráčí a dají do pořádku. Ale to už je jedno, Am si většinou věci, které se jí nelibí nepřipouští, jako třeba to, že i ona patří mezi ty, co si o sobě moc myslí - s tím rozdílem, že... dobře, moc rozdíl tam není. "Věřím ale, že je to o nervy, když se někteří bojí, že skončí v nějaké pochybné koleji, jestli tam taková je. Já se náhodou těším, hlavně na ten klóbrc co o něm mluvila Alexandra. Prej mluví. A zpívá. Doufám, že ne falešně, musela bych mu dát něco přes pusu, i když netuším, kde mají klobouky pusu." Hrdě se zazubí a dopije své kakao. "Kolik je?" Broukne směrem k Suttonovi, který zkontroluje čas a zamračí se. "Měli by jsme jít, abychom stihli večerní předčítání." Oznámí Am, která na to jen protočí oči a vyhrabe se na nohy. "NO, moc ráda jsem tě poznala, Flavi. Máš roztomilý jméno, fakt. Kdyby tady byla máma, přirovnala by tě k nějaké úžasné osobnosti, ale já zas tolik lidí neznám, takže tohle ještě počká."Pronese vesele k Flavimu jako by hodnotila celej rozhovor a pohledem těkne k Angvin. "Uvidíme se na nástupišti, že?"Usměje se – moc to vidět nejde, ale ten úsměv je hraný – a řekne to asi jen proto, že prostě ví, že by jí jinak Sutton pěkně vynadal. A zrovna Sutton, který jemně vezme do ruky Angvininu ruku a jen ji přiblíží ke rtům, jak to dělají maníci ve filmech, zářivě se na ni usměje a pak začne balit věci. A proč se chová jako týpek, který v kdoví jakém století balil ženskou? No protože když slyšel, jak se jeho matka hádala s nějakým chlapem, vždycky na konci hádky slyšel, že jí má políbit. No a co jiného by měl asi tak líbat, než ruku, že? Navíc se kvůli Angvin cítí mírně provinile, že na ni Am byla tak zlá. "Princezno, můžeme jít."Broukne vesele k Am, když je růžová deka i termoska s kakaem sbalená. "Tak jdeme, ne?"Zazubí se na něj Amarilla, poplácá vesele Flaviho a Angvin po rameni, načež se vydá ke dveřím. Sutton klusá je otevřít a pak už společně mizí do uliček a pryč.
"Proč si jí líbal ruku?"Vyptává se ještě cestou Amarilla. Že by žárlivost?
"Máma vždycky chlapům říká, že jí mají políbit. Hádám, že to ženám a dívkám dělá radost." Pokrčí lhostejně rameny a uculí se.
"A proč nikdy nepolíbíš mě?"Zeptá se Am mírně dotčeně. Zase žárlivost?
"Mám?" Nadzdvihne Sutton překvapeně obočí – nečekal, že by zrovna Amarilla chtěla aby jí on políbil.
"Ne, fuj." Ozve se Am a pak následuje jejich hromadný výbuch smíchu, který se nese uličkou, jak si to tak hezky šlapou domů.
>>> Domů

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!

>> Z rodinného sídla ve Skotsku

[Gwen a Patrick McGrathovi]

Jednou v pozdní srpnový večer se najednou v zašlé uličce kdesi v Londýně objevily dvě postavy. Jeden vysoký muž a malá dívka. Oba na sobě měli zvláštní pláště, a ihned vyrazili k jednomu známému kouzelnickému podniku. Sotva se tedy objevili, mudlům hned pár okamžiků na to zmizeli z očí.
V Děravém kotli si pronajali pokoj na přespání. To už se den blížil k půlnoci, a tak se jen s tichým "Dobrou noc" odebrali na kutě.

Gweeny byla ráda, že se zase podívá do Londýna. Když totiž zjistila, že tam Patrick musí kvůli nové práci, ihned se k němu na "výpravu" přichomýtla. V Londýně totiž přece bydlí Parkerovi, teda, pokud jí paměť neklamala, a na Příčné ulici určitě mohla potkat nějakého budoucího spolužáka. Třeba Ang, Flaviho nebo Andyho, nebo někoho úplně nového! Během prázdnin se toho totiž stalo tolik, že to bylo až neuvěřitelné.
"Prcku, tak já mizím. Vrátím se možná až k večeru, tak tě tu nechám samotnou.. Ale jak se ti něco stane, nepřej si mě!" pohrozil jí ráno u snídaně Patrick s úsměvem, rozdrbal jí vlasy a odešel. Gweeny se vrhla nahoru pro inkoust, brk a pergamen a zase seběhla dolů. Aspoň jí může být Gandalf trochu užitečný, když ho všude vláčí s sebou, potvoru obrovskou.
Pokud během jejího psaní někdo přišel do lokálu a hodlal by s ní navázat hovor, nijak se tomu nebránila.



Na konec dopisu ještě nakreslila malého smajlíka. Ještě si ho jednou pročetla, kývla hlavou, že je vše v pořádku a pak ho Gandalfovi pečlivě přivázala k noze. No, pečlivě, tak jak to s jednou rukou svedla.
"Když tak to chyť do pařátku jako dopis, i když to není v obálce." nakázala mu. Už už jí chtěl sednout na ruku, tak, jak se snažila ho nosit, jenže by ho na sádře asi neunesla.
"Kuš ty, na druhou." houkla na něj.
Vyšla nahoru do pokoje, dokořán otevřela okno (stejně to tu potřebovalo trochu vyvětrat) a vypustila sovu na cestu. Spokojeně si pro sebe něco prozpěvovala, vzala si z batohu knížku (dnes to byla Stříbrná židle od C.S. Lewise, kterou četla už asi desetkrát) a seběhla zpět dolů. Tam si objednala něco k pití, sedla si do rohu a zabrala se do čtení- čekala, buď na návrat sovy, na Kath, nebo prostě na někoho dalšího.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

K Děravému kotli jsem se dostala po delší chvilce pěší chůze. I přes mudlovské oblečení jsem musela vypadat trochu divně, jelikož mi nad hlavou bez ustání létala obří sova. Upřímně, to, že mě Gweeny kontaktovala mě překvapilo. Od mistrovství sice neuběhla moc dlouhá doba, přesto psala, že se toho hodně stalo. Trnula jsem zvědavostí. Zároveň jsem se nemohla dočkat, až kamarádku zase uvidím.
V lokálu bylo rušno jako vždycky. Hlavou mi problesklo, jestli někdo z nich vůbec tuší, co se na mistrovství stalo. Nepochybovala jsem, že o tom psali v Denním věštci, přesto... Byl to jen jeden jediný okamžik, nemohlo to znamenat mnoho. Určitě už se na to zapomnělo. Nepřikládá se tomu moc velký význam. Jinak by se o tom mluvilo, no ne?
Uviděla jsem ji okamžitě, přestože seděla v rohu a skláněla se nad knihou. Její sova se k ní rozlétla a křídly sem tam někoho pleskla po hlavě. Vydala jsem se za ní.
"Ahoj, Gweeny," usmála jsem se rozpačitě a pohled mi sklouzl k sádře na její ruce. U kouzelníků to nebyl častý úkaz. "Co se ti stalo?"
Přisedla jsem si k ní na prázdnou židli tak, abych viděla na celou místnost. Rozhlížela jsem se po známých tvářích, ale nikoho jsem neviděla. Otočila jsem se proto na Gweeny a plně jsem se na ni soustředila. "Jak se máš?"
Nevědomky jsem přitom hladila její sovu, která si sedla na stůl a málem z něj shodila kamarádčino pití, po hlavě.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Byl už málem čas na… no, od minulého roku prakticky recidivu nakupování školních potřeb, které mě maminka nehodlala zprostit. A už vůbec ne po té nemoci, protože jsem prý potřeboval čerstvý vzduch. Sice mi ucházelo, jak bych uprostřed Londýna k čerstvému vzduchu přišel, ale nehádal jsem se – byla tu určitá šance potkat někoho ze svých spolužáků, a to jsem si nehodlal nechat ujít.
Když nás tenkrát, dočista promrzlé a třesoucí se jako pár pinčů, načapal Greyburn a málem za ucho nás odvedl k našim náležitým rodinám, byl jsem toho názoru, že mi nadšení z dobře provedené neřádnosti nemůže zkazit vůbec nic. Pletl jsem se. To, že rodiče se vztekali jako bouřková obloha, to bych přešel. To, že jsem chytl poctivý, starý zápal plic, měsíc proležel v posteli, nemohl na mistrovství a jedinou společnost mi dělal kazeťák, ze kterého 24/7 hráli Beatles (slitování od tatínka) a krabička temperových barev, to mi hodně rychle úsměv z tváře smazalo.
Ještě že jsme cestovali letaxem. Když jsem teda vypadnul z krbu u Děravého kotle, mohl jsem hned odmávnout rodiče, kteří mi přeochotně vysvětlili, že se mě teď hodlají na chvíli zbavit, jelikož si potřebují ještě něco vyřídit, a stále ještě trochu ospalým pohledem – podívejte, já teď prakticky nonstop spal – si prohlédl pomalu se plnící místnost. Chvilku mi to sice trvalo, ale nakonec jsem zaplul k jednomu z prázdných stolků a zpod clony řas (vážně, jak se zbavíte ospalosti?) pozoroval rej lidí v Kotli. Kdo ví, možná vážně někoho uvidím.

_________________

Červenec, a s ním i půlka prázdnin, utekl jako voda. Teď přišel na řadu srpen a podle pana Christensena i návštěva Příčné ulice. Inu, nakupování školních potřeb nebyla zrovna zábava a se sádrou na noze a berlemi v rukou to byla přímo muka. Není divu, že Tamsin celou cestu frflala, že ji bolí noha a že chce jít okamžitě domů. Pan Christensen dceřino brblání zpočátku snášel vcelku dobře a dokonce ho úspěšně ignoroval. Jakmile však vyšly z Krucánků a kaňourů, což byla jejich druhá zastávka, Ricku Christensenovi evidentně došla trpělivost.
„Fajn, už tě mám dost. Mám nápad. Co kdybys šla k Děravýmu kotli a já bych ti zbytek věcí nakoupil sám, hm?“ navrhl, načež kývl hlavou k nedalekému hostinci.
„To nezní zase tak špatně,“ zkonstatovala otrávená plavovláska a lhostejně pokrčila rameny. Srdce jí však zaplesalo nefalšovaným štěstím. Koneckonců, všechno bylo lepší než nákupy na Příčné. „Tady máš nějaký peníze a něco si kup. Hlavně nikde necourej, jinak tě přetrhnu. Sejdeme se tam v poledne nebo krátce po poledni. A buď hodná,“ domluvil jí otec. Kývla mu na souhlas a převzala si od něj pár galeonů. Jakmile vyslovil poslední větu, věnovala otci pohled alá „Děláš si srandu?“ a kdyby měla volné ruce, jistě by se plácla do čela. „Já jsem vždycky hodná,“ zahlásila dotčeně a šnečím tempem se šourala k Děravému kotli, což s berlemi a sádrou nebylo zrovna jednoduché. Pokud se teď ptáte, kde k sádře přišla, odpověď je jednoduchá – její mudlovská maminka objevila fenomén jménem kolečkové brusle. O prázdninách vytáhla Tamsin za babičkou a dědou kousek za York, kde se rozhodla společně s dcerou brusle vyzkoušet. Jezdit na bruslích samo sebou není nic těžkého, pokud zrovna nejste Tamsin Christensenová. Při jedné jízdě, kdy už se zdálo, že to jezdění nebude tak strašné, sebou mrskla na zem, a to tak šikovně, že si zlomila nohu. Tím pádem přišla o Mistrovství a všechny ostatní akce, na které se těšila. Taky se rozhodla, že na brusle už nikdy nestoupne. Ani ve snu.
Došourat se k Děravému kotli dalo vcelku práci vzhledem k tomu, že na Příčné byl provoz už od rána. Málem přizabila nějakou starší čarodějku se směšným kloboukem, takže se jí musela dlouho omlouvat. Taky jí dvakrát upadla berle a ohýbat se pro ni dalo docela práci. Nyní už se však nacházela před hostincem a pomalu vcházela do lokálu. Oproti venku, kde už teď pražilo sluníčko, tu bylo příjemně. Berlemi zavřela dveře a rozhlédla se po místnosti. Užuž se chtěla uklidit do rohu Kotle a čekat, avšak najednou zaregistrovala známé zrzavé kudrliny. Chvíli civěla na onu osobu, což muselo být víc dost nepříjemné, avšak po chvíli si byla téměř jistá, že je to vážně Cass. Rty zkřivené do otráveného šklebu se nyní zkroutily do potěšeného úsměvu a jak nejrychleji dokázala se přifařila k jeho stolu. Nutno podotknout, že se cestou opět skoro přizabila o ty zatracené klacky.
„Čau, Cassi! Můžu si sednout?“ pozdravila ho vesele a hlavou kývla k volné židli.

| +

Mimo herně:
Snad nevadí, že jsem se přidala.

_________________

| +