Nejspíš to Ann mohlo dojít. Teda, to že je Maurice astmatik. A kdo ví, třeba by jí to i došlo. Za chvíli. Ale Havránek to vysvětlil mnohem dřív, než k tomu sama myšlenkami mohla dojít. Přikývla. "Aha... tak to musí být celkem na nic," v hlasu jí zaznělo cosi jako střípek lítosti. Ona města milovala. Čím větší, tím lepší. Poněvadž s velikostí města se zvyšovala i pravděpodobnost výskytu podivných, ale zato zábavných existencí. A potenciálních nových kamarádů. Takhle, ona měla ráda i přírodu, a vlastně všechno kolem mělo na sobě něco božího, ale momentálně šlo hlavně o ty města a tak. "Teda ona ta příroda je taky hrozně super, jenže mezi stromama nový kamarády nepotkáš. Většinou. To je pak zas dobrý třeba na čundr nebo na výlety, no." Annie se už zas docela rozmluvila, a tak hodila směrem k Mauricovi trochu ustaraný pohled, než zase zpomalila a dokonce si mezi slovy dovolila pauzu na nádech. A úsměv, ale to snad ani není třeba dodávat. Poněvadž ona se trochu usmívala skoro neustále.
To, že tu Havraspár opravdu nějaké pohledy má, ji potěšilo, a ona se na ně s radostí zadívala. Zmrzlinu naštěstí už předtím stihla dojíst, takže nebezpečí pokydání nehrozilo, ale ona by si když tak stejně dávala pozor. Byla možná bordelářka a kdesi cosi, ale pokud šlo o cizí věci, chovala se pokud možno tak, aby je nezničila. "Super, " okomentovala skutečnost, že má možnost se na pohlednice podívat, a poté přidala i lehce zasněné "to je krása, vážně bych to někdy chtěla vidět na živo," mířené ke krajinám s tulipány a mlýny. V duchu si udělala mentální poznámku, že do Holandska musí po sedmáku taky. Na pohledu s Amsterdamem spočinul její pohled potom. Zkoumala očima cizí město a představovala si, kolik zajímavých lidí tam třeba můžete potkat. Než ale k tomu stihla něco říct, upoutal ji ten poslední pohled. "Tyjo to je pěkný, co to je?" zeptala se. Byla přesvědčená, že ten umělecký počin má nějaký děsně hluboký význam, a že Mau určitě ví, jaký. Protože to byl přece jeho pohled, no ne?
No prosím, aspoň tě táta někam bere, opáčila v duchu, ale neřekla to nahlas. Nechtěla působit jako někdo, kdo závidí. Protože ona to Mauovi na jednu stranu přála, že jo. "A kde se ti líbilo nejvíc?" zeptala se místo toho. Ona sama ještě pořádně z Británie nevypadla, a tak ji tohle všechno téměř fascinovalo.
Když potom spatřila, jak Havránkovy tváře zahalila na krátkou chvíli červeň, pousmála se. A dokonce ji i na vteřinu napadlo, že Mau vypadá docela roztomile, ale její pozornost mnohem více upoutalo to, co řekl. Poněvadž sdílel její vlastní přání. "To já taky!" vyhrkla nadšeně, "Vlastně teď šetřím, abych vážně po dostudování mohla na tu cestu kolem světa vyjet," dodala. Samozřejmě ji napadlo i to, že by bylo třeba fajn, kdyby jeli s Mauricem spolu, no a třeba by přibrali ještě nějaké další spolužáky, ale to už neventilovala. Poněvadž měla pocit, že by to asi Havránka lehce vyděsilo.
Nad nespolečenskými Mrzimory a neknihomolskými Havraspáry se už zase dávno nezamýšlela,a tak jen přikývla. "Asi jo... Stejně ani nikoho takovýho neznám." následoval další veselý úsměv.

_________________

„No, já jsem si to nevybral,“ pokrčil jsem rameny, když Annie zkonstatovala, že mít astma je celkem na nic. To tedy bylo, omezovalo mě to v mnoha směrech, ale nemohl jsem nic dělat - jen s tím zkusit bojovat a nevzdávat to. „Ale člověk si na to po čase zvykne. Nemůžu ale tvrdit, že to není otrava,“ dodal jsem a po mých rtech přeběhl úšklebek, což se stávalo jen výjimečně. „Já mám přírodu tedy mnohem radši, než přelidněná města. A nemyslím jen kvůli tomu vzduchu... Jasně, některá architektura je moc zajímavá a historické památky taky, ale toulky přírodou si užívám daleko víc,“ rozpovídal jsem se. Nepodotkl jsem ale, že mnohem raději než s kamarády, kterých moc nemám, trávím čas sám, nejlépe právě někde mimo město. Možná jsem vážně byl tak trochu asociál. Jenže klid a ticho v přírodě, to bylo prostě k nezaplacení.
Když si Annie prohlížela pohlednice, mlčel jsem, dokud se sama neozvala. Komentář zřejmě nepotřebovala, když o něj neprosila, a v zadu na pohlednicích bylo stejně alespoň stručně napsáno, co vlastně znázorňují. „To je jeden obraz tamního kouzelnického umělce,“ vysvětlil jsem, když Annie začala zkoumat poslední pohlednici. „Dívej se déle na jedno místo,“ vybídl jsem jí s úsměvem. A pokud to Annie skutečně udělala, mohla si všimnout, že se barvičky pomaličku hýbou, různě se přelévají a míchají. Skutečně to byla fascinující podívaná, a to i pro člověka, co nefandil umění.
„Asi v Itálii, konkrétně teda v Římě,“ opáčil jsem, když se mě Annie zeptala, kde se mi líbilo nejvíce. „Mám sice radši tu přírodu, ale Řím je opravdu okouzlující město a vidět všechny ty památky, to skutečně stojí za to. Z měst se mi líbila ještě Kodaň. A z přírody hlavně ta skandinávská,“ odpověděl jsem celkem obsáhle, tedy alespoň na můj vkus obsáhle, a ke svým slovům jsem přidal letmý úsměv. Musel jsem uznat, že s Annie se mi povídalo dobře, ačkoliv mě na začátku docela vyděsila.
Zatvářil jsem se opravdu překvapeně, když mi sdělila, že by po škole chtěla cestovat. No, to jsme byli dva. Na rozdíl od ní mě ale nenapadlo, že bychom na cesty mohli vyrazit spolu... Vždyť jsme se ani neznali. „Já taky šetřím a pomalu začínám plánovat, kudy se vydám... Počítat náklady, čas, a tak,“ přiznal jsem. Chtěl jsem mít všechno připravené dopředu, abych pak prostě mohl jen sbalit batoh a zmizet na cesty.

_________________

Ann přikývla. Nechtěla teda působit moc soucitně, ale když ono jí bylo Maua vážně docela líto. Ona sama by opravdu nechtěla trpět astmatem jako on, a hrozně jí štvalo, že mu asi nedokáže nijak pomoct. "Um... promiň," vypadlo z ní a tentokrát, poprvé za dnešek, to byla ona, komu po tváři přeběhl ruměnec, jak se styděla za to, že se zřejmě chovala dokonale netaktně. Opravdu neměla nějak v úmyslu Maua ranit svými slovy. Ani trošku. Proto taky byla ráda, když se konverzace po chvíli stočila na trochu, no, lepší téma.
"Každé má něco do sebe," pokrčila rameny. U ní samotné záleželo spíš na náladě, ale momentálně tíhnula spíše k městům. Třeba klidně přelidněným. Protože noví kamarádi a tak, chápeme. I tak ale nemohla s Mauricem nesouhlasit, že i příroda je úžasná věc. Jen v jednom by se asi s Havránkem neshodla. Totiž, pořád byla raději i v té přírodě s nějakými kamarády, než aby se tam toulala sama. Mrzimorská duše se holt nezapře, co nadělat.
Ann ani nenapadlo prosit o nějaký komentář k pohledům. Už tak měla pocit, že tichého mladíka nutí mluvit až příliš, a to nebylo zrovna fajn, že. Raději si tedy závěry dělala sama, stejně jako několik mentálních poznámek, co si musí jednou, pokud se v Nizozemí objeví, sama zjistit. Na ten poslední pohled, který ji mimochodem čím dál víc fascinoval, se ale prostě zeptat musela. "Tak to je naprosto boží," okomentovala a fascinovaně zírala na hru barev, která se při delším upřeném pohledu před jejíma očima roztančila. Mohla v tu chvíli působit jako malé děvčátko, navzdory svému věku prostě připomínat znovu jedenáctiletou Annie.
Když pak Mau povídal o tom, kde se mu asi tak líbilo nejvíc, ukázalo se, že Annie umí i mlčet. Poněvadž skutečně poslouchala co říká, a sem tam akorát přikývla hlavou. Neměla porovnání, poněvadž sama nikde nebyla, nikde krom Británie, ale i tak se mírně usmívala a nakonec dodala: "To si budu pamatovat, a pokud se tam někdy dostanu, ohodnotim pečlivě." Líbilo se jí, jak se Mau dokázal rozmluvit, a to jen rozšířilo přátelský úsměv na dívčině tváři. Věděla přece, že to je hrozně fajn kluk, a teď se její domněnky začaly i dokazovat. Na rozdíl od některých jiných havraspárských, před Mauricem si Ann nepřipadala ani jako hlupák, prostě to byl úplně normální kluk, se kterým se dalo hezky povídat.
"Já spíš přemýšlím, koho s sebou vezmu," opáčila ohledně plánovaného cestování, a pak se jí po tváři mihl lehce potutelný úšklebek, "takže tak trochu nad tím, na koho hodím všechno tohle další přemýšlení." Zašklebení přešlo brzy v úcul. Ann ani nenapadlo, že by navrhla něco jako společnou cestu. Maurice nebyl Mrzimor, a ona ani nepředpokládala, že by s někým, koho vlastně vůbec nezná, dokázal někam vyjet.

_________________

<<

Vběhl jsem do dveří prakticky za pět minut dvanáct, i když teda dvanáct nebylo, a už vůbec ne za pět minut. Už tradičně jsem se zpozdil, a tentokrát za to mohl Finnegan, který byl dnešního dne ve velice nedobré náladě a v nestřežené chvíli se mu povedlo mě klovnout do ruky tak, že tekla červená. To by nebyl zas takový problém, kdyby to nezblýskla už tak dost nepřítomná maminka, nezapomněla na to, že se něco takového dá bez problémů dá řešit kouzly, nezačala vyšilovat a nevrazila mi flaštičku mudlovské dezinfekce. V důsledku řečené scény jsem v tuhle chvíli dobíhal do zmrzlinářství, kde jsem sehnal na prázdniny brigádu, na poslední chvíli a s rybičkovou náplastí na ruce. Považoval jsem to za docela slušnou recesi.
"Brej, pardon, sova," mával jsem postiženou rukou a hlásil se spěšně panu Fortescueovi, který byl už o eskapádách s nevrlým sovákem obeznámen velice blízce, a tedy jenom zakoulel očima a dále se neptal. "Zdar, lidi!" houknul jsem k dvojici spolužáků, které jsem matně rozeznával jako kohosi z Havraspáru a Annie něco z Mrzimoru (třikrát sláva pro vlastní kolej). Než jsem ale stihnul dodat něco dalšího, musel jsem hodit prakticky šipku za pult a vynořit se až v zástěře a něčem, co nebyla přerostlá kostkovaná košile a tričko s logem Beatles, nyní už poněkud nostalgickým. Vlastně bylo docela dobře, že jsem sehnal práci zrovna tady. Schopnost ovládání zmrzliny se hodila, a zvlášť tehdy, když jste byli od jezevců. A plánovali podnikat po škole v oboru vaření kafe s někým, kdo s největší pravděpodobností neměl ani tušení, jak se vaří čaj. A neměli peníze.

_________________

<<<
Toho dne vstal Byron na svůj vkus docela pozdě a první věcí, kterou musel samozřejmě po ránu udělat, bylo navštívit knihkupectví. Za poslední dny si nějak navykl sedávat v tom zadním koutku a číst si, případně pak některou knihu koupit. Ostatně proto teď, když ho to vysedávání přestalo bavit, a dostavila se chuť na zmrzlinu, vcházel s úsměvem do zmrzlinářství, držíc v ruce tašku se zakoupenou knihou Vše o zvěromagii, kterou hodlal přidat ke své sbírce na toto téma.
Když vstoupil do dveří, nejprve přelétl okolí pohledem. Bylo jasné, že prostě nikoho z přítomných nemůže znát, tolik svých budoucích (nebo vlastně současných?) spolužáků ještě nepotkal, a trochu víc vlastně mluvil jen s tím Ezrou a Jane. I tak mu to ale nezabránilo v tom, aby věnoval osazenstvu zmrzlinářství milý úsměv. "Eh... ahoj, brý den," vypadl z něj jaksi obojetný pozdrav, zatímco, přemítajíc nad tím, co si dát (zdejší nabídka ho prostě nepřestávala fascinovat, často tu vídal i příchutě zmrzlin, které prostě v mudlovské Americe neseženete), a věnoval pohled zrzkovi, který se tady zatím řítil... zřejmě za prací. Na chvilku Byrona i napadlo, kolik přemlouvání by ho mohlo stát, aby si na další rok sehnal podobnou brigádu. Ne že by ji z finanční nouze potřeboval, ale vlastnoručně vydělané peníze, to je přeci jen něco jiného, než když jste podporovaní rodiči. No ne?
Pomaličku, rozhodně ještě nerozhodnut, přistoupil k pultíku a nejspíš to vypadalo jako že čeká, až se zrzek akumuluje na prostředí. Což možná skutečně dělal, kdo ví. Nicméně největší roli v tom, že drahý Sweechovic potomek jen postával a zíral na zmrzliny hrálo asi to, že pořád ještě nevěděl, co si vlastně chce dát. "Hm... co je prosím tohleto?" vyhrkl a ukázal na jakousi zelenou zmrzlinu, ve které se blýskaly podivně lesklé oranžové kousky. Vypadalo to jako jeden exotický kaktus, který měla doma jeho mamka, přivezený ještě z Filipín, kde ho dostala kdoví od koho. A Byrona děsně zajímalo, jak to chutná.

Vlídně jsem se pousmál a pokrčil jsem rameny. „To neřeš,“ zamumlal jsem, protože jsem opravdu nechtěl, aby se mi Annie omlouvala, obzvlášť když ani neměla za co. Za to, že mluvíme o mém astmatu? To jsem praktikoval dnes a denně a ještě nikdo se mi za své otázky neomluvil, takže tak. Nepřišlo mi to zvláštní ani vlezlé, takže jsem omluvy opravdu slyšet nepotřeboval.
Když prohlásila, že město i příroda má něco do sebe, musel jsem její slova odkývnout. Určitě to byla pravda, já na města rozhodně nezanevřel, jen jsem měl prostě radši klid a čerstvý vzduch, takový, na který můžete narazit leda někde daleko od civilizace, nejlépe v horách.
Sledoval jsem, jak Annie fascinovaně pozoruje ten pohled a nemohl jsem se neusmívat. Když jsem jej viděl poprvé, taky jsem od něj nemohl odtrhnout oči a usoudil jsem, že ho ve své sbírce prostě nutně potřebuju. Býval bych si těchhle kouzelných pohledů koupil více, ale k mé smůle je zrovna den před mou návštěvou vykoupili japonští turisté. Upřímně jsem ale doufal, že uměleckých děl na pohlednici seženu více - teď už jsem alespoň věděl, po jakém autorovi se mám ptát.
„To ti vřele doporučuju,“ pousmál jsem se v reakci na její slova, že bude hodnotit pečlivě. Na chvilku jsem se na Annie zadíval. Musel jsem uznat, že byla moc fajn společnicí. Dokonce mě neděsila ani její nátura, ani její široký přátelský úsměv. Jindy jsem se takovým zběsile mrzimorským projevům raději obloukem vyhýbal, ale dneska mi to nevadilo.
Trošku jsem se zarazil, když přiznala, že přemýšlí, koho na tu cestu kolem světa vzít s sebou. Na rozdíl od ní mě hned napadlo, že když oba chceme procestovat svět, možná bychom mohli cestovat spolu, ale ta představa mě upřímně děsila. Vždyť jsem ji skoro neznal! Věděl jsem ale, že sám vyrazit nemůžu a potřeboval jsem někoho zlanařit. Jen jsem si nebyl jistý, jestli by to měla být zrovna Annie. „A už máš nějaké adepty?“ zeptal jsem se zvědavě. Mně by to vymýšlení cesty vůbec nevadilo, vlastně už jsem měl plány v procesu rozpracování, ale nahlas jsem to neřekl. Ještě by si to přebrala tak, že opravdu pojedeme spolu.
„Ahoj,“ hlesl jsem o chvíli později k zrzavému beatlesákovi z Mrzimoru, který do zmrzlinářství nakráčel. A soudě podle toho, že se za chvilku objevil za pultem v zástěře, tu měl brigádu. Jeho jméno jsem ale nedokázal vylovit z paměti, jen jsem matně tušil, že začíná na C. Cassanova, možná? Neznámého chlapce s brýlemi jsem si nevšiml, protože už jsem se mezitím otáčel zpátky k Annie.

_________________

Jasně, že jí přece musel říct, aby to neřešila! Ale když ono to Ann přišlo tak nějak líto. Nicméně se rozhodla, že se prostě k celému tomu astmatickému problému nebude vracet, stejně by to bylo k ničemu. A tak jenom přikývla a věnovala Mauovi jeden ze svých úsměvů. Zase. Možná se usmívala dokonce víc než obvykle, ale spíš to bylo tím, že po dlouhé prázdninové díře znovu viděla nějakého spolužáka. A že byl samozřejmě děsně fajn, tedy, když jste se přizpůsobili přílišné klidnosti. Která ale vlastně Annie ve výsledku ani tolik nevadila.
Od pozorování pohledů Ann vzhlédla až po chvíli, přeci jen to bylo děsně fascinující. Ne že by to, že se jí povedlo nějak roztáhnout havránkova ústa do úsměvu, nebylo taky fascinující, že. Ale to už je fuk. Prostě a jednoduše, mrzimorská studentka přestala na pohledy civět a podala je opatrně zpět Mauricovi. "Dík, že ses podělil, z těch pohledů to Holandsko působí fakt jako krásná země," věnovala Havraspárovi další široký úsměv bílých zubů, zatímco mu pohledy vracela. Jak se tak rozpovídali o těch cizích krajích, cítila najednou takovou tu známou potřebu se prostě sebrat a vyrazit, vyjet na vlastní pěst, všechno nechat za sebou, školu, povinnosti, prostě všechno... no a jen a jen cestovat, vidět cizí kraje, tamní lidi a jejich zvyky, prostě všechno, co si zatím víceméně nedobrovolně upírala. V koutku duše ale věděla, že to je přeci jen trochu hloupý nápad, a tak se rozhodla instinkt prostě potlačit. A počkat, tak jak chtěla předtím.
Ne že by ji nenapadlo vzít Maua na tu cestu s sebou. Napadlo, a jeho otázka ještě víc tenhle nápad podpořila. Jenomže ona tak nějak nevěřila, že by jel. Poněvadž, no, pořádněji spolu přece mluvili až dneska. A Ann si myslela, že přeci jen havraspárský nebyl ten typ, co by s takhle cizí osobou někam vyrazil. "Vlastně ani ne," přiznala popravdě, "ale rozhodně budu pídit po někom, no, spolehlivým, řekněme," dodala ještě se zazubením. Rozhodně tím tak trošku narážela právě na něj, ale nebylo to nejspíš tolik poznat. Každopádně hodlala někoho ve škole pomalu ale jistě zlanařit, aby spolu s ní prostě jen tak pro zábavu objel jedny prázdniny svět. Ideální by samozřejmě byla celá parta, ale to už bylo lehce megalomanské řešení.
"Čááu Cassí!" zamávala poté příchozímu zrzkovi. Jasně že si ho pamatovala, hrál přece famfrpál a kamarádil s Arsenem, a měl prostě boží vlasy. Takže kdo by si ho nepamatoval, no ne? Co na tom, že spolu možná někdy prohodili pár slov ve spolce, ale jinak prostě tak nějak akorát koexistovali? Byl to jezevec a tečka, takže tenhle pozdrav byl naprosto, ale naprosto v pořádku. Na rozdíl od Cassidyho, druhého chlapce ale neznala, a to by byla přísahala, že je v jejím věku. "Ty, Mau," naklonila se trochu blíž ke svému momentálnímu společníkovi, "nevíš kdo to je? Ten s brýlema," Musela se prostě zeptat, a tak otázku opatrně, aby ji nikdo krom Maurice neslyšel, zašeptala. To, že se dík své zvědavosti možná přiblížila až moc na vkus nebohého lehce asociálního jedince, nějak neřešila. Poněvadž to prostě bylo nutné opatření a tečka. A navíc, Mau by určitě věděl, kdo je ten neznámý kluk, kdyby s nimi chodil do školy a tak.

_________________

Patřičně široce jsem se zazubil na Annie, když na mě prakticky výskla pozdrav, než jsem tedy musel zapadnout za pult a předstírat, že vím, co dělám, a nepohybuju se po zmrzlinářství stylem pokus omyl. Což jsem fakt nedělal. Ani omylem. Jak vás to jenom mohlo napadnout. Hele, zmrzlinu už jsem nabírat uměl, a ta nehoda s vidličkou byla vážně jenom omyl a velké nedorozumění.
Batoh, který jsem přinesl přehozený přes rameno, obsahující pár knížek na téma zvěromagie, putoval nenápadným kopnutím pod pult, protože jsem fakt doufal, že se mi povede ve chvílích, kdy nebudu mít tolik práce, něco přečíst. Tohle byl Arsenův poslední rok, a já bych mu fakt moc nápomocný nebyl, kdybych během první přeměny skončil na ošetřovně, takže jsem se radši věnoval sbírání a četbě veškerých odborných publikací na tohle téma. Nepotřeboval jsem mít chlupaté uši.
Než jsem se ale vrátil s tou řečenou zástěrou, před pultem stál kluk, možná stejně starý jako já, možná o něco starší, kdo ví, nikdo to tu nepočítal. Rychle jsem konstatoval, že tenhle obličej neznám. Ve škole se to nevyskytovalo, nebo to alespoň dělalo všechno pro to, abychom si ho pletli s poustevníkem. Nebo byl možná starší, než jsem předpokládal - ostatně, nebyl by první ani poslední, kdo nevypadá na svůj věk.
"Nazdar," věnoval jsem osobě široké zazubení, protože jsem se rozhodl sázet na to, že je to lidský exemplář zapadající do mojí věkové kategorie, a studuje asi někde jinde. Krásnohůlky? Cukl mi koutek. Z neznámého důvodu jsem si francouzskou školu spojoval jenom s motýlky a pentlemi. "Támhleto?" Musel jsem si stoupnout na špičky, abych přes částečně prosklený pult pořádně viděl na zmrzlinu, kterou měl nově příchozí na mysli. "To bude opuncie. Děsná mrcha, když teda zrovna není nasekaná do zmrzliny. Jednou jsem se o ni bodnul, a týden jsem ty ostny nemohl dostat z ruky. Takhle je ale vážně neškodná, přísahám na svou dobrou pověst někoho, kdo tu pracuje dva a půl týdne." Zase jsem se zašklebil tím způsobem, který by Arsena - být přítomen - přiměl k tomu, aby mě něčím praštil.

_________________

Mladík za pultem se zubil. To asi bylo dobré znamení, ne? Alespoň v to Byron doufal. Poněvadž tu byla velká pravděpodobnost, že se (ostatně jako u těch dvou opodál, které celkem mylně v duchu označil za páreček na zmrzlinové schůzce, a tudíž se k nim nechtěl jen tak přimotávat, ne dokud neobhlédne situaci) jedná o jeho budoucího/současného/bývalého spolužáka. No a samozřejmě, že By hodlal působit pokud možno, nu, když ne přímo dokonale a úžasně, tak aspoň přátelsky a vcelku neškodně. Ale i když se snažil ukrývat cizí přízvuk a evidentní užívání americké angličtiny, prostě mu i teď něco během mluvení ujelo. "Opuncie? A jak to prosím tebe chutná?" následovala další otázka ohledně zmrzliny. Ne, pokud se ptáte, v životě neměl tendenci žvýkat cokoliv, no, kaktusového. A tu příchuť si nedokázal představit.
Tak či tak, nakonec skončil s výběrem u úplně obyčejné klasiky - tedy kombinace borůvkové a čokoládové zmrzliny. Poněvadž ty znal a obě vypadaly extrémně chutně. Svou objednávku taky sdělil tomu mladíkovi za pultem. "Takže ty tu seš na letní brigádě, co? Jak se dá k takové věci dostat? Kontakty? Nebo prostě stačí požádat?" vychrlil hned téměř vzápětí, jakmile slízl první vrstvu zmrzliny, která by měla jinak asi tendenci stékat. Možná šel zas na všechno příliš přímočaře, ale byl přeci jen duší poloviční Mrzimor, a navíc vyrůstal v bezprostřední Americe, s ještě bezprostřednějšími spolubydlícími na pokoji v nemocnici. Takže jste od něho prostě nic jiného čekat nemohli a basta. Toho, co šeptala tmavovláska klukovi opodál si nevšiml, momentálně totiž veškerou pozornost soustředil na zpovídání chudáka zrzka za pultem.

Neznámá osoba mluvila krapet divně, ale zrovna já jsem neměl právo něco takového komentovat. Kdyby byly ve Skotsku v sedmdesátých letech plošně namontovány hlasem ovládané výtahy, asi bych se nikdy nikam nedostal, protože skotský přízvuk není kompatibilní se zbytkem světa, a proti tomu americkému je rozhodně mnohem okatější. Naštěstí jsem většinou nemíval problémy s tím, že by mi lidi nerozuměli - zato chudák Persefona, která jednu dobu ještě veršovala, byla odkázaná na posunky.
Každopádně, člověk s brýlemi nevypadal, že by plánoval skočit vyděšené salto vzad, což jsem považoval za osobní úspěch. Zato se ptal, jak chutná opuncie, což už bylo trochu pofidérnější vysvětlování. Nikdy jsem nebyl dobrý v popisování chutí. "No, trochu jako meloun, ale ne úplně - abych řekl pravdu, přijde mi to trochu bez chuti, ale ve zmrzlinový podobě je to sladký, až člověka bolí zuby," podělil jsem se o svůj postoj vůči opuncii a jejímu množství tváří, krče rameny.
Kluka jsem sice ani pořádně neznal jménem, viděl jsem ho poprvé a suma sumárum asi pět minut, než si vybral a vyfasoval zmrzlinovou kombinaci sic neoriginální, ale bezpečnou, to mu ovšem nebránilo v tom, aby mě začal zpovídat z toho, že tady asi jako mám brigádu, a jak se k něčemu takovému člověk dostane. Nemohl jsem říct, že by mi tahle podivná přímost nějak zvlášť vadila.
"Zaprodáš svou duši ďáblu," zamával jsem pro efekt rukama a spolehlivě zapomněl na to, že ještě stále držím naběračku na zmrzlinu - na tváři mi skončil kousek čokoládové zmrzliny, který jsem s lehce kyselým výrazem utřel hřbetem ruky. "Ne, většinou stačí, když jsi někde každou chvíli, aspoň trochu se znáš s člověkem, co mu to patří, a dostatečně dlouho kňučíš, jestli by nebylo volno na brigádu. Tak to aspoň fungovalo u mě." Pan Fortescue byl osobou dobromyslnou, a na léto ještě žádnou výpomoc neměl, takže to přemlouvání taky nezabralo dlouhou dobu, ovšem neměl jsem tušení, jak to funguje jinde - nikdy jsem necítil potřebu se pídit po tom, jak sehnal Quinn fleka u Tří košťat.
"Která kolej?" vybafnul jsem na chudáka kluka se zmrzlinou bez varování, protože mi bylo zatraceně divné, že jsem ho za čtyři roky školy neviděl ani jednou, a chtěl vědět, jestli jsem všímavý jak Arianina cihla, nebo do Bradavic fakt nechodí.

_________________