81.herní den
<<<Kde se vzala, tu se vzala, chuť na zmrzku dostala.

Téměř hned po otevření zmrzlinářství vstoupila dovnitř jedna z těch stálejších zákaznic. Tmavovlasá Mrzimorka si prostě nemohla nechat ujít tu sladkou pochoutku, když už byla náhodou zrovna na Příčné. No uznejte, kdo by neměl rád zmrzlinu? Dle Anniiného skromného názoru prostě ani nic lepšího neexistovalo. Tedy, krom sušenek. Nebo zmrzky se sušenkama, ta byla úplně nejvíc nejbožatější. A ne, Annie rozhodně NEBYLA na zmrzlinu stará. Protože na tu prostě nemohl být starý nikdo. "Dobrý den, jako vždycky pistáciovou a vanilkovou se sušenkama," zvolala hned ode dveří na obsluhu. Tohle byla prosím pěkně její obvyklá objednávka, kterou málokdy měnila. Pokud si ovšem neobjednávala přímo sušenkovou zmrzlinu, že. Případně bylo možno ještě čas od času zaměnit pistáciovou za nějakou jinou příchuť dle nálady.
Annie, oblečená dnes v bílém tílku a černých kraťasech, s úsměvem přešla k jednomu ze stolů, aby se zde posadila a vyčkala na chvíli, kdy dorazí její objednávka. Zamyšleně přitom vyhlédla z okna, jestli náhodou na ulici neuvidí nějakého spolužáka, či dokonce kamaráda. Nebo kamarádku, samozřejmě. Už takhle po ránu vyzařovala slečna Frew pozitivní energii sobě vlastní. Vždyť se po dlouhé době zase dostala na Příčnou, kde se pohybuje tolik super lidí! A ne, to že třeba dnes nebývá v ulicích tak bezpečno, ji netrápilo.

Mimo herně:
Snad moc nevadí dřívější nahození, kdyby náhodou, kamenovat přes PM, přemažu
Vztah, jaký nahodíte s Ann, takový nechť máte. BONDING!
Also, platí podpis

_________________

<<

Zmrzlina mi sice nedělala úplně dobře, protože byla studená, ale já na ni čas od času dostal chuť a alespoň jeden kopeček si dal. A nedat si během prázdnin ani ten jeden malý kopeček, to by byl hřích. Zrovna dneska bylo otravné horko, takže jsem usoudil, že zmrzlina přijde vhod, a že mě snad nezabije. No, jisté to nebylo, ale já to hodlal risknout.
Osamoceně jsem se loudal Příčnou ulicí, rozhlížel jsem se kolem sebe a vyhýbal jsem se lidem, protože jsem netoužil po ničí společnosti. Stačilo, že ve škole se lidem nevyhnu, ani kdybych chtěl. O nepokojích, které zmítaly kouzelnickým Londýnem, jsem samozřejmě věděl, ale přesto jsem se teď necítil nijak ohroženě. Možná za to mohl fakt, že jsem byl konečně plnoletý a mohl jsem kolem sebe metat kouzla dle libosti. Ačkoliv jsem asi nedosahoval kvalit starších kouzelníků, kouzlil jsem sebevědomě, takže jsem se teď zkrátka nebál, že tu umřu.
Nakonec jsem bez problémů dorazil do zmrzlinářství Floreana Fortescuea. Na sobě jsem měl obyčejné džínové kraťasy a šedé tričko, takže bych úplně v pohodě zapadl mezi mudly. Někteří z těch kouzelníků, kteří nad mudly krčili nos, se za mnou konec konců otáčelo s opovržlivým výrazem. Nemohl bych tvrdit, že mě to nechávalo ledově klidným, ale snažil jsem se ty pohledy ignorovat.
Annie Frewové jsem si prozatím nevšiml, protože jsem se po zmrzlinářství moc nerozhlížel. Přešel jsem k pultu, kde jsem si objednal nezajímavou, ale vynikající melounovou zmrzlinu, jen malý kopeček, zaplatil jsem a pohledem jsem zapátral po místě, kam bych se mohl posadit. Do toho horka zpátky na ulici se mi totiž nechtělo.

_________________

Objednávku stihli přinést celkem brzy, a tak si už po chvíli Annie užívala zmrzlinu s ještě stále křupavými kousky čokoládových sušenek. Bylo to naprosto dokonalé pro dnešní teplý den. Nádherný den, samozřejmě. Pokud totiž někomu horko vadilo, tak Ann to nebyla. Sice kvůli slunci bude nakonec vypadat jako rajče, ale kdo by to řešil když si tak sedí nad zmrzkou?
Příchozího Maurice si Ann všimla až po chvíli. No a chvilku jí trvalo, než si ho někam zařadila. Věděla, že je starší. A z Havraspáru. A děsně chytrej. Teda asi. Poněvadž přece v Havru byli všichni chytří. No a taky měla pocit, že s ním někdy mluvila. Jen nevěděla kdy. Možná po něm dokonce chtěla udělat nějaký úkol, jako ostatně často chtěla po náhodných Havraspárech v knihovně. No a navíc tenhle kluk byl celkem sympaťák. A jmenoval se... Mau...Mau...Eeh...
..."Máu!" zamávala jeho směrem, úplně ignorujíc, že by ho třeba mohla vyděsit,"pojď, tu je místo!" Prostě chtěla spolužákovi nabídnout společnost. A na tom nebylo určitě nic špatného. Tak. Samozřejmě, že slečna Frewová se přátelsky usmívala a sálala pozitivní energií sobě vlastní. Čímž samozřejmě chtěla pomoci situaci.

_________________

Mrzimorští byli příliš přátelští a mě příliš přátelští lidé děsili, takže když jsem si všiml Annie, která mě oslovila a nabídla mi, abych si přisedl, zatvářil jsem se opravdu nejistě. Abych byl upřímný, nejraději bych vzal nohy na ramena a odešel umřít do toho horka ven, ale přišlo mi hodně neslušné jen tak zmizet, když už mě oslovila. A tak jsem nakonec sebral veškerou svou odvahu, které jsem věru moc neměl, a vykročil jsem k jejímu stolu.
„Ahoj, Annie,“ pozdravil jsem s letmým a zároveň dost váhavým úsměvem ve tváři. „Děkuju,“ poděkoval jsem vzápětí za nabídnuté místo u stolu a posadil jsem se naproti ni. Chviličku jsem se věnoval zmrzlině, protože jsem nechtěl, aby mi začala téct na ruku, ale pak jsem pohled zvedl zpátky k Mrzimorce. „Jak si užíváš prázdniny?“ vypadla ze mě první otázka, která mi přišla na mysl. „A jak to, že tu sedíš tak sama?“ dodal jsem, neboť jsem měl za to, že se Mrzimorští rádi druží a vidět osamoceného Mrzimora je asi tak stejně vzácné, jako vidět růžového jednorožce prdět duhu.

_________________

Annie možná až příliš pozdě pomalu došlo, že mohla Havraspára tak trochu vylekat. Ale čím to měla napravit, to netušila. Když nic jiného, rozhodla se alespoň mluvit méně, pomaleji a klidněji. Což byl tak trochu nadlidský úkol. Ale na druhou stranu, pořád se to nerovnalo tomu, jaké vzorce chování musela dodržovat kvůli bratrovi. Nejspíš na ní bylo i vidět, že se snaží Maua vážně neděsit. Zklidnila se totiž skoro na půl svého obvyklého výkonu.
Když pak modrásek promluvil, mile překvapena se pousmála. Opravdu nečekala, že by začal sám od sebe mluvit. "Zatím plnými doušky, " opáčila ohledně léta, "Byla jsem se podívat za kamarády do Cardiffu, včera jsem se vrátila. " ne že by asi zrovna tohle potřeboval Mau vědět, ale Annie přišlo první oznámení moc suché a nijaké. "A co ty?" zeptala se ještě milým hlasem. Upřímně doufala, že se jí mladík nebude bát. Poněvadž to by tak trochu podkopalo její přesvědčení o tom, že přátelské chování je prostě nejlepší.
Další otázka vyvolala vyprsknutí smíchy. "Copak Mrzimorští nesmí existovat o samotě? " zazubila se pobaveně. Jasně že tu čekala na to, až se tu někdo objeví...ale to přece nebude jen tak říkat, no ne? Navíc i ona někdy chtěla být sama. Ne dnes, ale stávalo se to,jakkoli neuvěřitelně to mohlo znít.

_________________

Annie se naštěstí trošku uklidnila. Netušil jsem, jestli za to může můj trošku zděšený výraz, nebo něco jiného, ale rozhodně to byla příjemná změna. Když mluvila pomaleji a jednala klidněji, už mě tolik neděsila, dokonce ani přestože jsem jí příliš neznal. Líznul jsem si zmrzky, zatvářil jsem se spokojeně, protože byla moc dobrá, a pak jsem svou pozornost nasměroval k Annie, aby mi nic neuniklo. Utopil bych se v rozpacích, kdybych něco důležitého přeslechl.
„V Cardiffu jsem nikdy nebyl,“ podotkl jsem možná trošku zklamaně, „jaké to tam je?“ A upřel jsem zvědavý pohled přímo na tmavovlásku. „Já jsem byl letos v Holandsku,“ pousmál jsem se. „Táta tam byl pracovně, takže mě vzal s sebou. Občas mě s sebou bere na cesty, je to fajn,“ vysvětlil jsem. Už jsem nedodával, že mě bere hlavně na ty méně náročné cesty a opravdu jen občas, protože s námi nežije. Ale já byl vděčný i za těch pár chvil, co jsme během prázdnin trávili spolu, táta byl totiž fajn. Jen to mým rodičům nevyšlo, to se stává.
Zmrzlina studila až moc, takže jsem po chvíli zakašlal a rozhodl se, že si chvilku dám pauzu, i když mi kopeček dost změkne a možná bude kapat. Jenže já musel pomalu. Co se týkalo osamocené existence Mrzimorských, tu jsem si asi ani nedokázal představit. „No já nevím, traduje se, že vy, Mrzimorští, jste nadmíru společenští tvorové. Takže považuju za zvláštní úkaz, že tě tu vidím samotnou,“ pronesl jsem mudrlantsky, načež jsem se široce usmál, aby Annie neměla pocit, že to myslím zle. Tak jsem to totiž rozhodně nemyslel.

_________________

Ann pokrčila rameny. "Přišlo mi to jako úplně obyčejný město," zhodnotila Cardiff. Jako jasně, ten výlet byl prostě boží a tak, ale to spíš kvůli té hromadě kamarádů, které potkala, a s kterými strávila naprosto dokonalé čtyři dny plné zábavy. Ann nevěřila, že by to bylo tím městem jako takovým."Upřímně, Londýn je o dost hezčí," dodala se zazubením. Mnohem více zájmu u ní vzbudila Mauova odpověď. "No vidíš, v Holandsku jsem zase nikdy nebyla já. Je tam fakt všude větrnej mlýn a tulipány? " vychrlila ze sebe možná trochu rychle otázku. Ale co čekat, když jí to vážně zajímalo. Že se bude držet a mluvit pomalu? Hej, snažila se. Jenomže vyprávění o cizích zemích prostě bylo něco, co potřebovala slyšet. Sama si nacpala do pusy lžičku zmrzliny, aby bylo vidět, že se rozhodla, že mluvit prostě bude Mau. U kterého mimochodem pořád netušila, jak že se jmenuje celým jménem. No co. Prostě byla zapomnětlivá na jména, příjmení a podobně. A to přeci určitě nebyla jediná. Navíc, přiznejme si to otevřeně, zrovna Mau byl dost nenapadný člověk. Ale určitě byl i tak super, a tohle hodlala Annie vykoumat a dokázat sobě sama. A třeba i jemu. Poněvadž jí připadalo, že je nějak moc zakřiknutý, a že si moc nevěří. Což samozřejmě není zrovna dobré.
Ann měla co dělat, aby se vážně nesmála. Tenhle názor sice seděl, ale jak to Mau povídal tak hezky Havraspársky učeně, znělo to prostě hrozně vtipně. Nicméně smích se nekonal, pouze typický široký úsměv. A přikývnutí. "No to víš, my Mrzimorští bez společnosti těžko žijeme," řekla a pobavení se odráželo i v tónu jejího hlasu, "a když jsme někde sami, tak zákonitě čekáme na nějakou oběť." No a pak už zvonivý smích následoval. Kratičký, ale přeci. Ann se zřejmě dobře bavila. Jakmile se uklidnila, raději si dala do pusy další lžičku zmrzliny, poněvadž jí připadalo, že už zase mluví nějak moc. No a odděsit si kecací oběť nechtěla, že.

_________________

Trošku mě zklamalo, že Annie okomentovala Cardiff jako zcela obyčejné místo. Asi měla pravdu, ale já čekal nějaké báječné vyprávění o místních zajímavostech, ne takové stručné zkonstatování faktu. Z mého výrazu se to ale naštěstí nedalo vyčíst, takže jsem se pravděpodobně naštěstí vyhnul trapné situaci. „Londýn je fajn, ale špatně se v něm dýchá,“ zkonstatoval jsem s nepatrným úšklebkem. V kouzelnickém Londýně to ještě ušlo, ale ten mudlovský, to bylo pro astmatika peklo. Nejen, že se všude strašně prášilo, ale taky všude smrděla auta, kterých každým rokem přibývalo. „Jo, fakt jsou všude větrné mlýny a tulipány. Ta tulipánová pole jsou fakt fascinující. Stoupneš si k nim a široko daleko nevidíš nic jiného, než lány barevných tulipánů. Kdybych uměl malovat, tak si tam natáhnu plátno a nehnu se odtud pěkných pár dní,“ pousmál jsem se. Holandsko se mi opravdu líbilo. „Obraz jsem si sice nepřivezl, ale mám spoustu nových pohlednic,“ dodal jsem ještě patřičně hrdě, protože moje sbírka se rozšířila asi o deset kousků, mezi nimiž byly i dva starší, vzácnější. Táta mi je pomohl sehnat.
Aby mi zmrzlina neroztála úplně, znovu jsem se pustil do její konzumace a nakonec jsem ji úspěšně spořádal. Sice mi z toho byla zima a potlačoval jsem nutkání rozkašlat se, ale chutnala božsky, takže to za to určitě stálo. „Já jsem si to myslel,“ přikývl jsem na její slova o mrzimorských studentech s úsměvem, zatímco jsem chroupal kornoutek. Trošičku jsem se ovšem začervenal, když se Annie rozesmála. „Ale já fakt skoro nikdy nepotkal někoho z Mrzimoru, kdo by někde seděl sám,“ dodal jsem na svou obranu. Jak jsem si pak mohl myslet, že zvládají i samotu? Já taky jen těžko vysvětloval ostatním studentům, že ne, nesedím celé dny v knihovně, a ne, všichni Havraspárští nejsou géniové mající skvělé známky.

_________________

"Špatně se tu dýchá?" podivila se Ann nad havraspárovými slovy. Nad tímhle nikdy nepřemýšlela, no a ani náhodou ji nenapadlo, že takhle by to třeba někdo mohl vnímat, stejně jako úplně na první pomyšlení nemyslela na to, že by Maurice mohl být astmatik. Ann byla sama zdravá, a dokud jí někdo prostě nepoučil o opaku, považovala za zdravé i ostatní. Teda, kromě bráchy, ale to byl přesně ten případ, kdy ji poučili. A tak jí přišlo přirozeně zvláštní, že by někdo v Londýně nemohl dýchat. Vždyť vzduch tu byl!
Annie konzumovala zbytek svojí zmrzliny, zatímco poslouchala, jak Mau povídá o Holandsku. Ta země jí přišla zajímavá, nehledě na to, že to prostě bylo místo, kde ještě nikdy nebyla, a tak se tam přirozeně chtěla podívat. A navíc, kdo by nechtěl vidět tulipánová pole a romantické větrné mlýny všude kolem? Znělo to jako dokonalá idylka."A nemáš nějaké ty pohledy třeba tady? Hrozně bych chtěla vidět, jak to tam vypadá," nadšeně se na Maua zadívala. Netušila, že je sice chlapec přímo sbírá, a k tomu názoru měla dojít o něco později (přeci jen nebyla zrovna nejrychlejší, co se přicházení na skutečnosti týkalo), ale i tak by ty holandské tulipánové zázraky ráda viděla. Ostatně, úplně stejně pozdě jí došlo i to, co Mau povídal o jeho otci. "Takže ty takhle cestuješ? To musí být hrozně boží! Kde všude jsi třeba byl?" jen těžko mluvila pořád ještě docela pomalu a potichu, jak se jí těžko kontrolovalo nadšení, které v ní tahle skutečnost vzbudila. Taky by si byla bývala přála tatínka, co by s ní někam jezdíval. A Mauovi tak trochu záviděla. Což ale samozřejmě neznamenalo, že by mu ty výlety nepřála.
Ann se zase zazubila. "Jsou určitě i samotářští Mrzimoři," přemítala poté, "teď si teda na žádnýho nevzpomenu, ale určitě existujou. Nemyslíš? Teda, možná je to to samý jako třeba lidi z havraspáru, co nemají rádi knížky a tak. Ne?" na čele se jí objevila menší vráska, jak usilovně přemýšlela, jestli vůbec některý z jmenovaných případů zná. Kdepak, na tohle její rozum nestačil, a ona doufala, že Mau třeba pomůže tuhle záhadu vyřešit. Ne že by jí to rvalo žíly, kdyby ne. Ehm.

_________________

Annie pochopitelně nevěděla, že mám astma, ačkoliv jsem se tím nijak netajil. Nevěděli to ale zdaleka všichni, obzvlášť ne ti, se kterými jsem se během školního roku vůbec nebavil. Trošku jsem se začervenal, ale rozhodl jsem se, že jí své vlastní prohlášení objasním. „No, já mám astma. A ve velkých městech se hodně práší a je tu zkažený vzduch,“ vysvětlil jsem a pokrčil rameny. „Mnohem lépe je mi někde v přírodě, na horách a tak,“ dodal jsem.
Mrzimorka měla štěstí, protože jsem dneska vyrazil do ulic s malou brašnou přes rameno, ve které jsem skutečně několik pohlednic měl. Zapomněl jsem je totiž vyndat a zarovnat k těm ostatním. „Vlastně bych tu nějaké mít měl, ale je jich jenom pár,“ pronesl jsem, když jsem si uvědomil, že je ještě pořád tahám s sebou. Vylovil jsem je z hlubin brašny a posunul jsem je po stole k Annie. Doufal jsem, že na ně nekydne zmrzlinu, protože to bych nemusel přežít. Ty pohlednice byly čtyři - dvě z nich realisticky ukazovaly krajinu s mlýny a tulipány, jedna byla z Amsterdamu, a jedna byla vyloženě umělecká a jen těžko se z ní dalo vyčíst, co vlastně měla zobrazovat. Ale hezká byla, to ano. „Já cestuju, jen když mě táta někam vezme,“ vysvětlil jsem pak, aby si Annie nemyslela, že celé prázdniny procestuju, protože tak to nebylo, bohužel. „Byl jsem v Itálii, Dánsku, Španělsku, taky v Estonsku a nejvíc na sever asi ve Švédsku,“ odpověděl jsem zamyšleně. „Ale jednou bych chtěl procestovat celý svět,“ dodal jsem zasněně, a když jsem si to uvědomil, zase mi zčervenaly tváře.
„No, ale to bude ta výjimka potvrzující pravidlo, nemyslíš?“ uculil jsem se pobaveně, když Annie začala uvažovat nad samotářskými Mrzimory a Havraspáry, co nemají rádi knihy. Takových jsem totiž vážně moc neznal.

_________________