Upřímně, Dante vážně nepatřil k těm, kdo by krkal na ulici, nebo se choval nevhodně. Slušné chování patřilo k jeho dobrým vlastnostem. Jenže ty chilli papričky v burgru měly fakt takovou sílu, že se to z něho vydralo na povrch zemský bez možnosti se bránit. Těžko říct, zdali ta červeň, co se mu vlila do tváří, byla z vyšlehnutého plamene, nebo z toho, že se fakt zastyděl. No nic, stalo se. Daryin pohled dával dost jasně najevo, co si o něm spolužačka myslí. Dante zaznamenal slabý náznak úsměvu, ale tu křeč v něm nešlo přehlédnout. Měl sto chutí se v tu chvíli propadnout do země. Jenže už načal hovor a Daria ho hned neposlala do oněch míst a on tu dnes byl právě kvůli tomu, aby potkal někoho ze svých spolužáků a mohl si s ním pokecat. Je pravda, že doufal trochu v někoho jiného, ale lepší tahle zmijozelka než nic.
Danta dost zarazilo, že Stephanie nemá s kým jít ven. Očekával, že tahle dívka má dost přátel, nebo aspoň těch, kdo se jako přátelé tváří. "Tak to je super, že jsme narazili na sebe, co? Aspoň můžem chvilku strávit spolu, pokud ti to nevadí." Opět udělal pár kroků k dívce a sledoval, zdali jí to nevadí, pak se posadil vedle ní na lavičku. "Fakt se už těšíš do školy? Většina dětí si prázdniny užívá. Žádné učení a tak." Na moment sklopil hlavu a po chvíli se přiznal. "Moje prázdniny taky zrovna žádnej luxus. Doma pomáhám v pekárně, nebo si hraju s klukama na ulici, jenže oni nejsou kouzelníci. A mě dost chybí kouzelnickej svět. Proto jsem vlastně dneska tady." Prstem zajel do rejhy na lavičce a přejížděl jí sem a tam. "Takže moje prázdniny taky dost slabota a radši bych byl asi ve škole." Dante to přiznával nerad, ale v normálním světě moc přátel neměl a s nikým si nerozuměl tak, jak s trojkou z Nebelvíru.
Jak tam tak Mrzimor seděl vedle Daryi, mlčky přijal nabídnuté kaštany, hrábl si do pytlíku a jeden si vzal. Doufal, že mu to po tom burgeru spraví chuť. V puse měl jak v polepšovně a pořád ho pálil jazyk. Nějakou chvíli zíral přímo na Daryu a prohlížel si jí. Opět se v něm probudila mladická nevybouřenost a v tu chvíli si uvědomil, že je Darya fakt hezká. Vlastně ho dost překvapilo, že si toho nevšiml nikdy předtím. Asi proto, že v hodinách pokukoval především po Verunce. Ale teď, když měl tu možnost tu být s dívkou sám, v hlavě mu to šrotovalo na plný obrátky.
Až dívčina otázka jej vytrhla z přemýšlení. "No,můj plán na dnešek se už naplnil." Věnoval jí líbivý úsměv. Zuby ale radši moc necenil, kdyby mu na nich náhodou zůstalo kousek jídla. "Šel jsem na příčnou s tím, že tady někoho potkám a prohodím s ním pár slov. A to se podařilo." Chvíli si zkoumavě zase dívku prohlížel. "Nevadilo by ti, kdybych tě dneska doprovodil? Ať už jdeš kamkoliv." Snad to neznělo moc vtíravě. I kdyby přišlo odmítnutí, Dante by to asi přežil. Aby ale odmítnutí nepřišlo, ještě se pokusil dívku více namotat na dnešní odpoledne. "Nedáš si třeba něco k pití? Po těch kaštanech musíš mít žízeň."

_________________

Popravdě, Darya tak trochu doufala v možnost, že se sám Dante rozhodne před ní zdrhnout, protože se přeci nikdy zvláště nebavili, a pokud už museli, tvářila se vždycky Darya vražedně. Jenže to tak nevypadalo a ona nechtěla být pro jednou "ta zlá" nebo tak něco, takže se to rozhodla akceptovat a dokonce i překousnout. Do doby než jí začne jeho přítomnost lézt na nervy, to ho pak přeci může poslat do prčic, že. "No.. jo. Jasně, proč ne," pokrčila rameny na znamení, že jí je to konec konců fuk. "Jo, je to tam lepší než doma," zabručela a probodla Danta zkoumavým pohledem, když se nejprve posunul blíže a nakonec se posadil vedle ní. Sice měla potřebu se i hned odsunout trochu dále, ale nakonec to neudělala a setrvala na svém místě. Nechtěla totiž, aby si myslel, že se jeho přítomnosti štítí nebo tak něco, ale nerada byla k někomu takhle blízko, to platilo i o její rodině.
Ne, Stephanie si opravdu neuměla představit, že by měla pomáhat někde v pekárně, nebo vůbec, že by někde měla pracovat. A taky si nedokázala představit, že by si hrála s někým na ulici. Pokud už si hrát, tak zavřená doma v pokoji. Vždyť tam se mohli ušpinit nebo tak něco. "Já myslela, že máš zase plány se svými kamarády," zamumlala a do pusy si strčila další kaštan. Ne že by Darya někdy přemýšlela o tom, co kdo z jejích spolužáků o prázdniny dělá, ale sem tam se ve třídě dalo zaslechnout, co kdo na prázdniny plánuje či neplánuje.
Stephanie na Danta koukala chvíli trochu nechápavě, protože nevěděla, jaký plán na dnešek se mu vyplnil, což se vlastně dozvěděla o pár chvil později, a tak chápavě pokývala hlavou. Nevěděla, jak s něčím takovým má naložit, protože s ní přeci nikdo netrávil čas rád, krom Grušky, se kterou si i celkem rozuměla, ale stejně jí brala spíše jen jako někoho, komu si může čas od času postěžovat. Na to totiž Agrippina byla opravdu super, snažila se jí vždy poradit, i když její rady dost často byly k ničemu.
"Já vlastně nemám žádné určité plány," promluvila po chvíli a mrkla do pytlíku, aby zjistila, kolik kaštanů jí ještě zbývá. Skutečně nepřemýšlela nad tím, co bude dělat teď. "Jo, něco studeného by bodlo. Je teplo," což Dante určitě poznal sám, ale Darya pociťovala, že by na to upozornit měla. Aspoň trochu. "Ledovou tříšť nebo tak něco. Ty víš, co by jsi chtěl teď dělat?" nakrčila nosík a dokonce to znělo, alespoň trochu, že se celkem i zajímá. Dokonce se snažila o další něco jako úsměv a tentokrát jí to vyšlo mnohem lépe, než na začátku.

_________________

Bylo to dobré. Darya Danta nesežrela, ani ho nepraštila pánvičkou a dokonce se s ním i celkem v pohodě vybavovala. Při zmínce o kamarádech zvedl chlapec dlaně v gesto značící nevědomost. "Letos jsme se nějak nedohodli. Nejspíš koncem prázdnin něco spácháme společně s Bessie, ale Isaaca a Sam uvidím asi zas až ve škole, což je velká škoda." Následovalo klasické otočení otázky, aby se neřeklo. "Co ty? Uvidíš se s někým ze spolužáků? Třeba s Agrippinou?" Dante ani pořádně netušil, jestli se tyhle dvě spolu pořádně baví. Často je viděl spolu, ale nedalo by se říct, že by se tvářily jako velké kamarádky. Ale možná to bylo jen tím, že obě byly tak trochu odtažité a... ne, Dante nechtěl dělat rozdíly v původu, takže o tomto tématu nechtěl vůbec přemýšlet.
Kývnutí na to, že klidně spolu můžou něco spáchat, Danta dost překvapilo. Doufal, že ho Darya neodmítla jen proto, že jí je to blbé. Tohle byla příležitost, aby se líp poznali. Dneska se nejspíš rozlouskne, jestli jsou schopni se spolu aspoň normálně bavit, nebo jestli to bude navždy už jen o pozdravu, případně o nějaké té konverzaci typu ahoj, jak se máš. A Darya byla značně koukatelná, to stálo za snahu.
Na začátek dostal úkol obstarat ledovou tříšť. Dante mrknul na okýnko Hladového draka, kde byla stále neskutečná fronta. "Mám nápad, co kdybychom si skočili na tříšť k Floreanovi? Mohli bychom sedět uvnitř, abychom byli v chládku a klidně bychom si k tomu mohli dát i nějakýho dortíka. Pokud teda nedržíš dietu, nebo tak něco." Dantovi se ještě více rozzářil úsměv, protože ho něco napadlo. "Co bys řekla na to, že bychom se nejdřív zchladili ledovou tříští a pak bychom zašli do Aquaparku? Chápeš, jako že bychom se nejdřív zchladili zevnitř a pak zvenčí." Tohle možná Dante vychrlil moc rychle, aniž by si to pořádně rozmyslel. "No, je teda pravda, že asi u sebe stejně jako já nebudeš mít plavky, ale o to by se asi dalo nějak zařídit, ne?" Dantík hleděl na Daryu a čekal na její reakci. Než dívka stačila zareagovat, ještě raději dodal. "Nebo klidně můžeme být tady na Příčné a můžem se mrknout do některého z krámků. Případně, pokud bys chtěla dělat něco jiného, trochu více akčního, tak i to bych asi dokázal vymyslet." Přesvědčivě mrknul na dívku, aby jí dal najevo, že ani lumpárny mu nejsou cizí.

_________________

"Já myslela, že Bessie má konec prázdnin strávit u Prestona," prohodila zamyšleně to, co postřehla od Preclíka, když ji doučoval jednou z lektvarů. Co je na tom pravdy, to však nevěděla, protože většinu zbytečných informací pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. "Já trávím prázdniny s Rheinalltem Nottem, buďto jsme u nás nebo u něho. S Agrippinou jsem se neviděla od konce školního roku, ale občas si napíšeme dopis," pokrčila ledabyle rameny, protože jí zrovna na těchto dvou osobách moc nezáleželo. Asi. S Rayem se sice po čas školy celkem spřátelila, ale stále na něho pohlížela jako na narušitele, kterého ve své blízkosti snášela jen kvůli tomu, že si to přáli její rodiče. A jeho dědeček. Co se týkalo Grušky, nebyla si tak úplně jistá, jestli by jí někdy dokázala mít ráda, i když se jako kamarádky tvářily už od prvního dne ve škole. Stephanie si však uvědomovala, že si Agrippinou celkem i rozumí, což jí možná trochu děsilo. Stejně jako fakt, že se právě baví s Dantem - co kdyby jí tady potkal někdo z její rodiny či hůře, dědeček Raye?
Darya potřásla hlavou, aby se zbavila těch příšerných myšlenek na to, co by se asi stalo, kdyby opravdu někoho potkali. "Hm? No.. vlastně proč ne," pokrčila pak rameny a přinutila se k menšímu úsměvu, který nevypadal zas tak křečovitě. Stephanie se vážně snažila, aby působila celkem v pohodě a to zatím vycházelo. Tak nějak. "Dietu?" Darya se na okamžik zatvářila zmateně a vypadalo to, jako kdyby o takové věci slyšela poprvé. Neslyšela, jen nechápala, proč by něco takového držet měla - sice byla hubená, ale než z diet nebo něco takového za to mohlo dobré spalování. "Ne, nedržím dietu. Dorty mám ráda," prozradila s úsměvem, tentokrát ne falešným. A co se týkalo akvaparku? Na ten se Stephanie rozhodně netvářila nadšeně, naopak spíše trochu zděšeně. Ne že by neuměla plavat, ale velký nával lidí by nemusela zas tak přežít, nehledě na to, že by se to tam nečistokrevnými jen hemžilo. Darya sice přišla na to, že ne všichni jsou tak špatní, ale to neznamenalo, že by s nimi i hned začala sympatizovat - na to měla hold dlouho špatnou výchovu. "Já.. nemyslím si, že je to dobrý nápad tam chodit." Přiznala proto nakonec a na Danteho se omluvně usmála. Bylo sice od něj hezké, že vymýšlel tolik aktivit, ale do akvaparku se prostě Darye nechtělo. "Možná někdy příště," dodala ještě, aby si snad nemyslel, že jeho nápad byl špatný, i když těžko říci, jestli nějaké příště ještě někdy mělo být, že.
I když Dantemu lumpárny cizí nebyly, Stephanie rozhodně ano, takže na něco akčnějšího se tvářila trochu nechápavě a zmateně. V tomhle hold taky hrála významnou roli její výchova, venku si nehrála nikdy, pokud se nepočítala občasná zastávka na jejich zahradě. A lumpárny taky nedělala, protože zato byl trest, což věděla až moc dobře. "Můžeme se jen tak projít. Je tady spousta zajímavých míst. Můžeme si pak skočit třeba i na něco k jídlu do Duhy, vaří tam celkem dobře, i když ne tak dobře jako v Monarše," snažila se tedy taky konverzovat, dokonce vykouzlila další úsměv značící, že má opravdu dobrou náladu. A zatím to stále vypadalo, že by ke zhoršení dojít nemělo.

_________________

108. HERNÍ DEN

Postával jsem ve frontě u Hladového draka, abych si k snídani koupil ovocné taštičky a kelímek silné kávy, a nebylo mi zrovna nejlépe. Asi za to mohl fakt, že se měsíc nezadržitelně blížil ke své úplné kulatosti a já vůči tomu byl daleko citlivější, než normální lidé. Byl jsem podrážděný, motala se mi hlava a ve tváři jsem byl tak bledý, že kdybych se opřel o čerstvě nabílenou stěnu, určitě bych s ní hravě splynul. Doufal jsem, že mě káva alespoň trochu povzbudí a nakopne, ale v hloubi duše jsem asi věděl, že jsou to plané naděje.
V žaludku mi nahlas kručelo a čím déle jsem ve frontě čekal, tím víc nabručený jsem byl. Lidi kolem mě neskutečně štvali a já se jen tak tak držel, abych je neseřval, že mě zdržují. Vlastně mě od ničeho nezdržovali - nikam jsem nespěchal - jen mě neskutečně prudilo to zdlouhavé čekání. Když jsem se nakonec dostal na řadu, požádal jsem o pět ovocných taštiček a velkou kávu, zaplatil jsem a stoupl jsem si stranou, čekaje na vytouženou snídani.
S tou jsem se nakonec odebral k nejbližší lavičce, kde jsem se posadil a ke kávě jsem si nejprve zapálil cigaretu - to byla snídaně číslo jedna. Snídaně číslo dva byly ty taštičky. A jestli se na mě někdo díval nevraživě kvůli cigaretovému kouři linoucímu se kolem občerstvení, zpražil jsem ho nevrlým, varovným pohledem. Byl jsem totiž v takovém rozpoložení, že vážně nebylo moudré pouštět se se mnou do hádky.

_________________

O letošních prázdninách jsem se chovala jedním slovem příšerně. Měla jsem být týden u rodičů v Bostonu. Mámu jsem rozbrečela po čtyřech hodinách a táta mne velmi rychle vypakoval zpět na farmu. Ale i tam mne měla plná rodinka plné zuby a sousedi? Ti dostávali tik pokaždé, když slyšeli jméno Gracie Nelsonů. Dokonce i mudlovská policie mne jednou zadržela a děda Howard si mne musel vyzvednout na stanici. Nelze se asi ničemu divit, že jsem měla zakázané úplně všechno… snad vyjma dýchání. A přesně toto byl důvod, proč jsem se na Příčnou dostala až teď. I zákaz návštěvy této uličky patřila k jednomu z mnoha trestů. Jenže děda Howard na jeden den zmizel kamsi na návštěvu, tetička Victorie měla nějakou krizi ve skleníku, děda Lewis se věnoval nemocným fretkám a strýc zrovna někam cestoval. Poměrně spěchal, využil Letaxu, ale už jej neuklidil. A já? Já rozhodně neváhala. Jen jsem si vyzvedla nějaké peníze a už jsem byla fuč. Moc dobře jsem věděla, že zrovna toto opravdu dělat nesmím a to i v případě, že nemám domácí vězení a tak dále, ale zkuste mi to vysvětlit. Pokud na mne nepoštvete dědu Howarda, který nebude mít v ruce rákosku, asi vás hodně rychle pošlu do určitých míst. Vlastně jen tato neustálá hrozba mne přiměla chovat se sice ne slušně a přijatelně, ale aspoň jsem se občas maličko krotila.

Z Obrtlé ulice jsem měla trošku husí kůži. Byla opředena tolika zkazkami a hrůznými příběhy, že jsem se na ni až do této chvíle nikdy nevydala. Navíc jsem se v těchto místech vždycky ocitala v doprovodu někoho dospělého a nechtěla jsem riskovat, že mne třeba nachytá. Jenže teď jsem byla na útěku a horší to beztak být už ani nemohlo. Ale večer byl daleko, tak nač si kazit den? Navíc… kdo říkal, že se večer musím vrátit domů? Klidně tu můžu někde přespat. Sice mí dědové asi zalarmují úderné kouzelníky, nebo tak něco, ale vzato kolem a kolem… bylo mi to tak trošku jedno, protože případné následky budu řešit až zadlouho.
Déšť mi ani trochu nevadil. Byla jsem zachumlaná v pořádném plášti. Určitě bych to vydržela. Vlastně se mi možná i trochu líbilo to pozdvižení, které bych svým útěkem na dva, tři dny, způsobila. Dědové by se o mne určitě hrozně báli. Což by jim teda patřilo, když se jim pořád něco nelíbí, trvají na hloupostech a dokonce i děda Lewis mi párkrát jednu vlepil.

Chvíli jsem si to štrádovala po ulici a skutečně jsem mířila na Obrtlou. Ani jsem se pořádně kolem sebe nerozhlížela. Byla jsem si téměř stoprocentně jistá, že tu nikdo z mých příbuzných nebude.
V momentě, kdy mi zakručelo v břiše, zamířila jsem k prvnímu občerstvení, což tedy byl Hladovej drak a Obrtlou jsem odložila. Na jídlo jsem zapomněla v okamžiku, kdy jsem ucítila cigaretový kouř. Mé sliby ohledně toho, že už nikdy, nikdy ve svém životě nebudu nic kouřit, byly dávno ty tam.
„Hele, nemáš náhodou cígo?“
Oslovila jsem Dereka a skutečně jsem doufala, že bych mohla dostat svou první cigaretu. Dokonce ani s vykáním jsem se neobtěžovala. Však mi bylo celých třináct let, půjdu do třetího ročníku a nejsem žádné prtě. Můžu si dělat, co chci. A jestli se to dědovi Howardovi nelíbí, ať klidně vyskočí z okna, nebo tak něco. Já poslouchat prostě nebudu. Ne a ne a ne.

_________________

Když mě oslovilo nějaké drzé dítě, které mi ke všemu tykalo, zvedl jsem k dotyčné osobě pomalu pohled a probodl jsem ji chladnýma očima, dávaje tím pohledem najevo, že tohle opravdu přehnala. Vážně jsem na drzé spratky a pouliční živly neměl nejmenší náladu, takže jsem potáhl z cigarety, provokativně vyfoukl kouř přímo do dívčina obličeje, a pohled jsem z ní přitom ani na chviličku nespouštěl. „Táhni odsud, spratku, než dojdeš k újmě,“ varoval jsem zrzku vrčivě a doufal jsem, že odtud vypadne tak rychle, jako se objevila. Člověk, který se nechtěl zaplétat do problémů, by to udělal. Ale já z vlastní zkušenosti věděl, že tyhle děti ulice vidina potíží fakt neděsí.
Dál jsem si dívky nevšímal, prostě jsem dokouřil svou cigaretu, nedopalek jsem zahodil na zem, protože proč se obtěžovat s uklízením odpadu, že, a napil jsem se horké kávy. Bylo mi chladno a cítil jsem se, jako by mě přejel parní válec, takže jsem potřeboval nějakou vzpruhu. Horkou vzpruhu. Kafe bodlo.

_________________

Pod pohledem Dereka jsem se ošila. Ale jenom trošku. Co by mi asi tak mohl udělat? Na ulici bylo až příliš svědků. Jediné, čeho jsem se malilinko obávala, byla ta možnost, že by mne popadl za flígr a odvedl úderným kouzelníkům nebo nějakým jiným pracovníkům. To by můj útěk z domu skončil dřív, než pořádně začal. A já chtěla dědovi Lewisovi i dědovi Howardovi nahnat strach. To by je totiž vytrestalo.
Cigaretový kouř mi vadil. Trošku mi začaly slzet oči a maličko jsem se rozkašlala. Fuj, když to člověk vyfukuje, tak to vážně smrdí. Vdechování musí být o mnoho lepší, jinak by dospělí určitě nekouřili.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tvářila jsem se poměrně drze. Ušklíbla jsem se. Situaci jsem vyhodnotila jako bezpečnou a vlastně neviděla jsem jediný důvod, proč bych se měla aspoň trošku snažit o slušné chování. Ten cizí pitomec se taky slušně nechoval a já byla přece v klidu. Jsem v právu, to je mi docela jasné.
„Co mi asi tak uděláš? Se předveď,“
rozhodila jsem rukama. Ale zatím jsem po Derekovi ještě pořádně nevyjela. Ale to teprve přijde.
„A já jsem tě jako neurážela, takže se začni chovat slušně,“
neodpustila jsem si poznámku. Však jestli mne ještě jednou urazí, tak mu do očí řeknu, že se chová jako debil. Mne nikdo bez následků urážet nebude. Jsem velká kouzelnice a kdo si na mne bude dovolovat, ten zažije příšerný mazec.

_________________

Povytáhl jsem obočí a naprosto nevěřícně jsem se na tu drzou zrzku zadíval, protože mi nějak nešlo uvěřit tomu, že jsem slyšel to, co jsem slyšel. To vážně neměla všech pět pohromadě? Postrádala pud sebezáchovy? Upřímně, chtěl bych vidět, kdo tuhle holku vychovával, protože by zasloužil pár facek, stejně jako ona.
Na nějakého drzého spratka jsem neměl ani trochu náladu, takže moje ruka vylétla k její tváři dříve, než mozek vůbec stihl postřehnout, co dělá. A pokud zrzka neměla ultrasuperrychlé reflexy, facka s hezkým mlasknutím dopadla na její drzou tvářičku a nebylo pochyb o tom, že jí na obličeji zůstane krásný obtisk mojí dlaně. A že tam zůstane hodně dlouho, protože jsem se rozmáchl opravdu hodně s úmyslem vrazit jí facku takovou, že na ni jen tak nezapomene, když ji doma očividně nikdo nemlátí. Potřebovala by to. „Budeš drzá ještě chvilku? Můžu ti vrazit facku ještě na druhou stranu,“ zavrčel jsem a nedodal jsem, že další facka by vážně byla taková, že by dívka vzala druhou o zem. Já nebyl žádný lidumil a nevadilo mi vrazit nevychovanému spratkovi pořádnou facku.
„Až mi začneš vykat, jako normální děti tvého věku, pak se budeme bavit o tom, že jsi neurážela, jo?“ zavrčel jsem, vstal jsem, narovnal se v celé své výšce a probodl jsem ji pohledem. „Nejsem žádnej tvůj spolužák, abys mi tykala jako nějakýmu kamarádovi. Zmiz odtud, než na tebe někoho zavolám a řeknu, že se tu poflakuješ sama a sháníš cigarety.“ Upřímně jsem doufal, že bude mít holka aspoň tolik rozumu, aby opravdu zamířila pryč, ale zároveň jsem o tom dost pochyboval. Zatím se příliš chytře neprojevovala.

_________________

Upřímně? Tu facku jsem vážně nečekala. Jak často jste biti od naprosto neznámých lidí? Takže rána sedla a velmi pěkně. Dokonce jsem musela udělat i dva kroky vzad, abych to tak nějak ustála. Teď jsem byla vážně naštvaná. Co si to jako dovoluje? Vždyť jsem nic neudělala! Ani mne nenapadlo, že by chyba mohla být na mé straně. Ale pro jistotu jsem ještě ustoupila o pět metrů dál.
„Tobě vykat nikdy nebudu, pitomče jeden,“
tentokrát jsem se měla na pozoru a byla jsem připravená zdrhat. Ale napřed jsem chtěla Derekovi oznámit, co mu za pár let udělám. To aby věděl, co ho čeká. Určitě se bude bát a celkově ho hrozba z mé strany srazí do kolen.
„Jen počkej, až budu smět kouzlit. Přeměním tě v ropuchu a spláchnu do hajzlíku,“
nu, teď jsem už na nic nečekala. Jen jsem Derekovi zahrozila pěstí a i s krásným obtiskem na tváři jsem začala zdrhat. Kdyby chtěl, tak by mne i přes můj náskok sto pro dohnal. Žádným atletem jsem nebyla. I když jsem přes prázdniny možná něco zhubla, protože jsem velmi často trucovala a odmítala jíst, atletickou postavu jsem neměla. Pořád jsem sebou táhla zátěžovou vestu v podobě tuků, které mne zpomalovaly. Navíc mi bylo jen třináct.
Ale slzu jsem neukápla ani jednu. Byla jsem vážně rozzuřená, možná trošku ponížená, ale skutečně jsem nebrečela. Ještě před pár týdny bych sice ronila slzy jako krokodýl a udělala bych cokoliv, aby další rána nepřišla, ale puberta u Gracie Nelsonové asi bude probíhat o dost hůř, než tomu bývá u normální populace. Což minimálně má rodina poznala na vlastní kůži.

_________________