Když povídal o svých plánech na prázdniny, průběžně přikyvovala. Ta jeho poslední poznámka ale jen potvrdila, co předtím zamýšlela. "Vidíš? Přesně proto ti prostě pomůžu a tečka," zazubila se. Nehodlala si to nechat vymluvit. Taky mu samozřejmě mohla navrhnout, že by s nimi jela ona(s mudly neměla sebemenší problém, vždyť mezi nimi vyrostla!) jako kamarádka. Nebo předstírat, že je jeho přítelkyně, čistě proto, aby si nepřipadal divně mezi ostatními. Ano, čistě proto, ne kvůli těm zeleným očkám, nebo snad proto, že by se chtěla takhle dokonale odpoutat od čehokoliv, co ji poutalo k Ericovi.
Začínalo jí být docela podezřelé Gidovo chování, co se té neznámé týká. Zvlášť teď, když měla pocit, že se vážně snaží až moc chovat normálně a něco tím zakrývat. Zvědavě a trošku pochybovačně naklonila hlavu na stranu*(vypadala u toho trochu jako štěňátko) a zadívala se na něj. Měla čím dál tím větší chuť ten papír přečíst - dal jí ho, ne? A předtím chtěl, aby ho četla... ne? A tak se stalo, že po chvíli skutečně opatrně papír rozevřela a začala číst.
A nejspíš neměla, protože její žaludek v tu chvíli udělal menší kotrmelec. Měla pocit, že to nejspíš není pravda. Jedna věc je, že pokud Gid něco neuměl, tak to bylo skládání básniček - dokonce jí několikrát cukly koutky, ale ta druhá.... stálo tam její jméno. A tomu nerozuměla. V hlavě měla momentálně dokonalý zmatek. Přeci...ne, to je hloupost. Určitě v tom byl jiný důvod. Zkoumavě se na chlapce zadívala, jak se snažila přijít na kloub té záhadnosti. Dalo se říci, že v tu chvíli Gideona propalovala pohledem, který však nejevil žádné známky zloby. A pak ji něco napadlo, a na tvář se jí vloudil úsměv.
"Ty jsi takový zlatíčko!" téměř výskla s veškerou svou spontánností, v hlase úsměv a určitou radost, a se stejnou spontánností chudákovi Alwullovi vlepila letmou pusu na tvář, a pořád se zubila. Nejspíš z toho Gideon nemohl být moc moudrý, ale Emilka si totiž vydedukovala, že tenhle papír ve skutečnosti není ten, co dostal předtím od bratra sovou, ale něco, co stihl naškrábat během toho dramatu s Ericem. Jen proto, aby pomohl kamarádce v nesnázích! Tím si samozřejmě u Em jenom šplhnul.

*

| +

_________________

"Když myslíš," řekla dost nepřesvědčeně poté, co jí chlapec přiznal, že se mimo jiné taky praštil do hlavy. Uvažovala, co se mu tak asi mohlo stát, navíc, když se potom objevil na Příčné...že by se loudal po Obrtlé, před kterou ji rodiče varovali? "Ale tak se aspoň napij, potřebuješ tekutiny, abys potom třeba neomdlel," pokračovala příručkově, natáhla se a postavila před něj sklenici s dýňovým džusem, přičemž se snažila tvářit neústupně, ale moc jí to nešlo.
Následně se zamračila na jeho šrám na tváři, a pak na chlapce udiveně zamrkala. "Ty jsi ze Zmijozelu?" zeptala se a opatrně si ho opět prohlédla. Od pohledu by ho typovala na Nebelvír, protože tam se prý lidi dost často prali a riskovali se životem (což byl další důvod k tomu, aby se děsila toho, že tam moudrý klobouk zařadí Septima). A Zmijozel u nich doma neměl zrovna nejlepší pověst, i když je rodiče uklidňovali, že pokud se tam jeden ze sourozenců dostane, nic se nestane, protože je to 'kolej jako každá jiná'. Každopádně se přinutila se rychle vzpamatovat, protože ať už tenhle kluk chodil do jakékoli koleje, zaprvé vypadal jako její nejoblíbenější knižní postava, zadruhé už evidentně chodil do Bradavic a tedy si zasluhoval její údiv a úctu, a za třetí byl zraněný a chtěl s těmi škrábanci jen tak odejít domů. A Aurora prostě nemohla dopustit, aby měl na tváři jizvu. Chňapla po své záchranářské taštičce a párkrát se v ní přehrábla, až našla to, co hledala - desinfekci ve spreji a pár náplast, které byly kupodivu zcela obyčejně béžové.
"Já ti to jenom zalepím, jo? Bude to trochu štípat..." pípla, zvedla se ze židle a popošla k chlapci, načež poněkud stydlivě, ale velmi precizně, párkrát stiskla rozprašovač na desinfekci a překryla šrám kolmo třemi náplastmi, protože jejich polštářky nebyly dostatečně dlouhé, aby stačila jedna. "Na, ještě tu nohu," dodala a podala mu lahvičku s desinfekcí, protože byla najednou malinko v rozpacích.

_________________

Giddie-momentálně-docela-šťastný

Já nechci! Nechci pomoct! všechno v něm křičelo na tu dokonale milou holku, aby mu to proboha nedělala tak těžký. Jenže co jí měl tak asi říct? Nechtěl jí odbýt, když byla tak úžasně hodná, a zároveň na ní nechtěl vybafnout, že se celou dobu jedná o ni. Za prvé si byl jistý, že by to nevypadalo moc dobře, navíc... Ona o něm smýšlí jako o kamarádovi! Nebylo by tedy lepší předstírat, že opravdu miluje jinou, jen aby si udržel její přízeň? Ale, to znělo jako v těch pitomejch knížkách. Pravda vypluje na povrch, a ona ho bude nesnášet. A to rozhodně nechtěl.
A pak přišlo to, čeho se vlastně celou dobu děsil. Nebo těšil? No, každopádně Emily rozevřela papír a přečetla si jeho báseň. Napjatě na ní hleděl, připraven každou chvilku vyskočit na nohy a s omluvami se vypoklonkovat ven, kdyby ne ní přišel vztek - ale nevypadalo to na takovou reakci.
Dokonce se u toho skoro-smála! To bylo tedy rozhodně pochopitelné, ale nevypadalo to, že to směřuje k výbuchu hněvu. Snad.
Všechny obavy zmizely ve chvíli, kdy na něj Emily radostně pohlédla a vrhla se na něj. Přišla sice jen pusa na tvář, přesto to ale bylo něco, co mu okamžitě převrátilo svět naruby. Zrůžověl a zařekl se, že to místo, kam zachytil její polibek, si nikdy, ale nikdy neumyje.
Netušil, jak to má vzít, ale nenapadlo ho nic jiného, než že Emilka... Že ho má taky ráda! A to by znamenalo... Páni, dostal pusu od holky, kterou miluje! "Když to říkáš ty, Emilko." usmál se na ni, až to vypadalo trochu zamilovaně, a pak už se na ní jen koukal a usmíval se.

_________________

Zdálo se jí to, nebo to asi trošku přehnaně přátelské gesto Gida trochu víc rozhodilo, než by čekala? Pořád se na něj tak zkoumavě dívala, jako by se snažila zjistit, která z jejích domněnek je pravda. Jenže to by to nesměla být ona, nýbrž nějaká ultrachytrá havraspárka, aby přišla na kloub takové záhadě. Nejlepší by bylo se asi zeptat, ale na to neměla odvahu. Na druhou stranu ale nechtěla, aby si myslel něco, co nebyla pravda. Několikrát se zhluboka nadechla, rozhodnutá, že se prostě zeptá, v zájmu předejití nedorozumění. "Umm... a ty..." začala trochu nejistě a hned po začátku věty ji odvaha zase opustila, takže místo původní otázky vyřkla něco úplně jiného, první blbost, co jí přišla na jazyk. "...takže se mnou budeš na ten Mistrák počítat?"
Nejradši by se v tu chvíli něčím pořádně těžkým přetáhla. Jenže co bylo řečeno, to bylo řečeno. Teď už mohla jen sedět, klopit pohled a čekat, jak se tenhle zmatek ještě vyvine dál. Ale na ten Mistrák vážně s Gidem a Alwullovými chtěla! (s ním, s Alwullovými a hlavně s těma zelenýma očima...ehm...)

_________________

Jakkoliv marné byly Aurořiny snahy o neústupný pohled, Flannovi neuniklo, že se o ně asi snaží, což bylo ve výsledku mnohem účinnější. Možná měl pro strach uděláno a neměl problém dát čelo velké agresivní kočce, ale odmlouvat holce, to chtělo trochu jiný druh odvahy.
„Tak dobře,“ svolil, protože princeznám se přece neoponuje, když to s někým myslí dobře, a opravdu velmi decentně si cucnul toho výborného moku. Čistě ze zdravotních důvodů a aby neomdlel, protože to by byl trapas. Polkl a chystal se poděkováním zamluvit chuť, jakou dostal, jenže v tu chvíli se mu nevyplatila předchozí prostořekost. Příliš pozdě si uvědomil, že když ho za příslušnost k zelené koleji napadli jednou, mohlo by se to o pár domů vedle nakrásně opakovat, i když její podiv mohl být stejně tak způsoben něčím jiným. Ze školy si ji nepamatoval, což se sice dalo říct o spoustě lidí, holek zejména, ale měl takový pocit, že zrovna ji by si asi pamatoval i po letmém spatření. Takže usoudil, že možná neví, co to ten Zmijozel vlastně je, a chystal se prostě nějak neutrálně kývnout.
Jenže tím, jak se zamyslel, ztratil strašně moc času a umožnil jí chopit se mučících nástrojů nebo tak něčeho. Jasně, kdekdo by v tom asi poznal naprosto standardní postup, ale to se dalo sotva říct o někom Flannova zázemí. Za svůj krátký život už k podobným úrazům přišel nesčetněkrát, ale na léčení mu vždycky musel stačit čas, občas trocha vody a pak doma tátova mastička, která sice děsně smrděla, ale zase dokázala vyléčit i jizvy. Takhle zpětně Flannovi došlo, že v normální mudlovské lékárně asi nic podobného nemají, každopádně ta sprejovitá věc v něm budila krajní nedůvěru.
Na druhou stranu by asi nebylo úplně fajn se bránit, protože by pak asi definitivně vypadal jako totální pako, a přece něco vydrží. Zatnul zuby, nechal si ošetřit tvář a dokonce ani nemyslel na to, jak je podobná věc úplně zbytečně drahá a složitá, a vlastně to ani moc nebolelo. Rozhodně ne víc než když si tenkrát v zimě odřel kolena na posoleném chodníku.
„Díky,“ zopakoval, převzal štafetu v podobě dezinfekčního spreje a snažil se předstírat, že ví, jak se s tím zachází. První stříknutí šlo sice lehce mimo, ale druhé už tu drobnou ranku kousek nad kotníkem zasáhlo a víc už opravdu nebylo třeba, neboť mnohem větší poškození utrpěla nohavice než samotná noha. A na tu asi spreje neexistují.
Podal jí tu pekelnou věc zpátky, rozhlédl se po lokále a znovu si uvědomil, jak strašně s ním Aurora kontrastuje. Bylo to tu samý bezzubý ochmelka, sem tam nějaký ten pirát, dva tři zlodějíčci, všechno to mělo fousy a/nebo pásky přes oko a ona z toho trochu vyčnívala.
„Co ty tady vlastně děláš?“ zeptal se úplně nevinně, protože mu to prostě přišlo divné, a bylo na něm vidět, že na nějaké škrábance a otřes mozku už dávno nemyslí.

_________________

Emilka nevypadala sice zase tak šťastně, jako on, ale to jí přeci nemohl mít za zlé. Před chvilkou prodělala pořádný rozchod, což byl také jeden z pár důvodů, proč jí okamžitě nedal pusu. A tím druhým byla její zvláštní zmatenost, kterou ale připisoval právě tomu prvnímu důvodu. Nemohl po ní přece hned chtít, aby myslela jen na něj, ne? To by nebylo hezké - takhle by jim ten vztah určitě nevydržel.
Když se pak zeptala, musel si pomyslet, že to je přeci jasné, stejně jí ale nadšeně odpověděl: "Jasně, samo. Hm, mamka tě určitě ráda pozná. Myslím, že jsem jí o tobě už něco říkal, hned po tý hodině lektvarů, pamatuješ si to? To byla hrozná sranda." z jeho slov nebylo tak úplně lehké, vyvodit si ten správný závěr, protože první část věty zněla jako "půjdeš se mnou na večeři k mým rodičům" a druhá jako "hej, kámo, pamatuješ si, jak jsme spolu zapálili koště toho tlustýho souseda". No, chudák Emilka to neměla zrovna lehké, ostatně, Gideon na tom byl úplně stejně - jen byli oba dva na opačné straně pomyslné řeky názorů.
"Jo, kdybys chtěla poradit s výběrem sovy, tak klidně někdy vyrazím s tebou. Totiž, vybíral jsem mazlíčky s tolika sourozenci, že už v tom mám slušnou praxi. Důležitej je ten pocit, a pak už si musíš jen ujasnit, jestli nebudeš chtít posílat kytary nebo tak, a je to." zazubil se, ale úplně, ale úplně přátelsky - a v tu chvíli opravdu vypadal, jako jen trošinku zamilovaný kamarád.

_________________

Opravdu to vypadalo, že je z celé té věci s pusou až moc šťastný. A tak trochu to nasvědčovalo faktu, že ta básnička, určená pro Emily, nebyl podvrh pro zlepšení její nálady. Tloukla se ve své mysli něčím opravdu těžkým po palici, poněvadž se zdálo, že se tu vážně kříží dva různé názory. Jenže jak už si ověřila, neměla prostě sílu se na to zeptat.... a navíc ani nevěděla, zda tak úplně chce, aby se to všechno, co si evidentně teď Gí vysnil, poslalo do háje. A určitě za to nemohly jen jeho zelený očka. Tak či tak, ta věta o mamce rozhodně zněla spíš jako by šel představovat budoucí nevěstu než kamarádku. Na jednu stranu to vážně chtěla uvést na pravou míru, ale jak se tak dívala na tu jeho radost, nějak prostě neměla to srdce. A možná, jen možná si dokonce myslela, že by to třeba mohlo nakonec být docela fajn... a pomoci jí to s určitými... záležitostmi, na které ale myslet nechtěla. "Jo, to tenkrát byly ještě časy," navázala místo komentování oné věci s představováním-imaginární-nevěsty na tu hodinu lektvarů, "teda jako ještě před krutovládou McKayový - prej už bude po prázdninách Andersenová, slyšels o tom?" nadhodila jen tak, jak si vzpomněla, že tenhleten nepochopitelný pár nejen že má dvě děti, ale dokonce se bere. Ona teda rozhodně Eryho---em, profesora Andersena nechápala. Ne že by ho znala nějak blíž, ale... nikdy jí nepřipadal zrovna jako ten pravý pro zmijozelskou kolejní.
"Tak jo, jasně," souhlasila s pomocí u výběru poštovní sovy. Ne tedy že by si myslela, že nějakou pomoc potřebuje, ale na druhou stranu neviděla nic špatného na tom, když si vyslechne další názor krom vlastního. "Takže...kdy?"
Tak nějak pomalu docházela k rozhodnutí, že všechno nechá nějak plynout... a buď se to někam vyvine, nebo ne. Rozhodně si myslela, že to je nejméně drastický způsob řešení téhle situace - nechtěla nikomu ublížit, a obzvlášť ne Gideonovi.

_________________

Auroře neušlo, že se Flann na desinfekci netváří zrovna nadšeně, ale to se ostatně netvářil nikdo, když ji potřeboval. Aurora naštěstí kvůli své nemoci nemohla tolik řádit, aby si něco udělala, ale malým nehodám se prostě někdy nevyhla, a štípání desinfekce zvládala jenom se zatnutými zuby. To byla další nevýhoda toho, že nebyla pravidelně vystavována škrábancům a modřinám - mnohem víc si to brala a řešila to. S obvazováním měla praxi od svého bratra. Maminka říkala, že v Bradavicích je velmi schopná ošetřující čarodějka, na kterou byla Aurora dost zvědavá. Doufala, že ji bude moc navštěvovat pouze ve volném čase, i když jak se blížil odjezd do školy, čím dál míň si dávala naději, že by se při zařazování nedostavila hyperventilace. V tom nejlepším případě.
Malinko se pousmála, když jí chlapec poděkoval a zdárně si vydesinfikoval zraněný kotník, načež si od něj převzala lahvičku, opět se způsobně usadila na své židli a sklidila ošetřovací prostředky zpátky do taštičky.
Po jeho další otázce na něj vyjukaně zamrkala. Teď, když byl zaléčen z něj opadlo kouzlo raněného zviřátka, i když měl stále k dobru vzhled Olivera Twista, a tak Aurora zase upadla do stádia obtíží s mluvou. Nakonec však přeci jenom sebrala odvahu - vždyť s ním komunikovala celou dobu, tak proč by to měl být najednou takový problém, no ne? Ne...? "Bydlím tady. Jakože přechodně, než začně školní rok," objasnila nesměle a při posledních slovech mimoděky nakrčila ramena. Následně ji napadla otázka, kterou ve všem tom shonu nezvládla poožit Leslie nebo Gwen, a tak se na "Olivera" zadívala s nadějí v očích a jednou, dvakrát naprázdno otevřela a zavřela pusu. Snaživě polkla a sklopila oči k zemi, poté se nadechla a opět stydlivě, ale odhodlaně zamrkala na chlapce. "Je pravda, že...že se můžeš vídat s lidmi z jiné koleje? Je to hodně často?"

_________________

"Prý ano," odvětila Larrymu se zářivým uculením a opět odolala tomu se k němu trochu víc natulit, ale naštěstí brzy všichni dorazili do Kotle. S Larryho výběrem stolu neměla sebemenší problém, a tak se usadila na jednu z židlí po jeho boku.
"Příležitostně. Před dvěma lety jsem tady u Toma měla brigádu a chodím sem ráda," řekla na Johnův dotaz a musela se pousmát, když viděla jeho výraz, který hraničil s histerickou radostí. Zbožňovala, jak se dokázal nadchnout! "Neděs mě! S koštětem naštěstí nikdy necestuji, kvůli sestře," usmála se na něj a naoko káravě se na něj zamračila. "Naposledy to nedopadlo podle mých představ, to víš sám nejlépe. Není na škodu být připraven," dodala a pobaveně se pousmála, a pak už u nich byl Tom, a tak si stejně jako Ebenezar objednala polévku a kaktusovou limonádu.
Když na ni promluvil Ebenezar, překvapeně na něj zamrkala, protože jí došlo, že se vlastně během roku neviděli a tedy si nestihli vyměnit formality. "Vadilo by vám, kdybychom si říkali křestním jménem?" navrhla s milým úsměvem, a pokud se profesor nebránil, natáhla k němu ruku na potřesení. "Ani nevím...v Asii už jsem byla a říkala jsem si, že jsem už dlouho nebyla v Evropě. Finsko má krásnou krajinu a o Praze jsem slyšela samou chválu," odvětila poté a lehce pokrčila rameny. "Jaké plány máte na prázdniny vy? Utíká to tak rychle, nemyslíte?" zeptala se poté a pohlédla na všechny tři profesory. Třeba u takového Ebenezara si opravdu nedokázala představit, co celé ty dva měsíce dělá. Nejspíš v klidu zkoumá hvězdy. Ale stejně dobře mohl obrážet večírky. John určitě dělal něco bláznivého a Larry? Mrzelo ji, že ho nevídá častěji a stýskalo se jí po něm, ale nedalo se nic dělat. Ona sama v tom taky nebyla nevinně, protože o prázdninách bývala velmi zaměstnána a plánovala je už někdy od Vánoc, kdy nepočítala s tím, že by se zamilovala.

_________________

„Tak určitě,“ odpověděl Flann naprosto hokejově a ani nepotřeboval moc času na přemýšlení. Takticky nedodával, že zrovna on to tedy moc nedělá, protože mu bohatě stačí socializace v rámci koleje, ale nemohl popřít, že na hodinách se konverzace běžně vedly naprosto bez hranic a i hodiny v týmech se často neřídily kolejemi, ale náhodou či tak něčím.
„Jen si musíš dát bacha na některé blbečky, co to moc žerou,“ rozpovídal se, ač to neměl v povaze, patrně proto, že se najednou viděl jako informační zachránce zmatené princezny či co, „třeba jako Rudej Rob, co jsem u něj byl pro ten kečup. Ptal se mě, jak se mi líbilo v Bradavicích, tak říkám, že super, že jsem ve stejný koleji jako Merlin, a ten zm... zmetek na mě poslal maguára. Vůbec nechápu proč,“ pokrčil pak rameny. Rob byl sice vyhlášený magor, ale tomuhle Flann prostě nerozuměl. Přičítal to hlavně nevědomosti, protože Zmijozel měl možná trochu špatnou pověst, ale dle jeho soudu naprosto nezaslouženě, navíc to prostě byla nejlepší kolej, tečka.
„Ale neboj, většina lidí je docela v pohodě, i v Nebelvíru,“ snažil se to nakonec nějak shrnout a neodpustil si lehce paradoxní narážku na jeho neoblíbence, nicméně úsměv narážku provázející to snad trochu zjemnil, „ty jedeš letos poprvé, co?“

_________________