Holly si neodpustila další pohled k muži, se kterým se mladík bavil. Byl jí totiž opravdu povědomý, a ona prostě musela přijít na to, odkud. Rozhodně s ní ten člověk nikdy nechodil do koleje, to si byla jistá. Ale i tak ho v Bradavicích musela několikrát vidět, tím si byla jistá. Po chvíli přemýšlení, během které podivně jednostranný rozhovor hyperaktivního nabízeče ochutnávek skončil, se jí podařilo muže identifikovat jako prefekta z roku, kdy ona sama jako primuska končila poslední rok Bradavicích. Tušila dokonce matně, že to byl on, kdo nakonec křeslo primuse přebíral po jejím chlapeckém kolegovi. O rok mladší a jakou už má hezkou rodinu, napadlo ji, když spatřila drobné děvče, které bylo muži podobné jako vlastní dcera. Samozřejmě, že tu myšlenku neměla podloženou žádnými fakty, a klidně se mohla mýlit, ke kterémuž to názoru došla vzápětí, stydíc se za jednostrannost vlastních myšlenek. Vždyť to nakrásně mohlo být něco podobného jako u ní a malého Davídka, který mimo ochutnávek od mladíka dostal po chvíli i své tři obří kopečky zmrzliny ve skleněném poháru.
David se ale místo poháru věnoval obří plastové zmrzlině, ochutnávkám a zírání na kuchařskou čepici toho ukecaného kluka. "Takže jste to ještě nikdy nenaplnili, to je škoda," přemítal, "ale v nahánění ochutnávačů bych možná moh pomoct!" přešel plynule do takového toho obvyklého dětského chvástání, kdy si prcek něco umane, a jde jen těžko mu to vymluvit. Pořád ještě propaloval téměř vražedným pohledem tu podivnou šedou zmrzku a nezdálo se, že by svůj obří ochutnávačský plán hodlal bez úplatku rozvíjet někam dál.
"A kolik je tobě, že seš tak chytrej?" zazubil se na oplátku, načež patřičně hrdě dodal, "mně už je dneska sedm, abys věděl! Už nejsem žádný mrně!" Přesně v tu chvíli zněl tak, jak mrňata už znějí, když se snaží přesvědčit dospěláky (nebo větší mrňata) o tom, že jsou už dávno velcí a chytří. Davídek navíc po téhle větě očekával další gratulaci nebo dárek k narozeninám. Tak vychytralé děcko to bylo.
"Ale no tak, Davide, chovej se slušně," opáčila ne příliš přísným hlasem Holly, snad spíš aby se neřeklo, že chlapce neumí napomenout. Dle jejího názoru si totiž tu trochu hubatosti určitě mladík užije, a David bude mít z narozenin na co vzpomínat. Byla v pokušení o něco podobného jako slušné chování požádat i Darrela, ale zatím volila strategii jménem přehlížení a ignorace. Tady nebyli ve škole, a upřímně, Holly si byla jistá, že až se na scéně objeví někdo mladší, přejde ho to a bude klid. Na poznámku o tom, že je rád, že ona není mamča, si ale neodpustila poněkud pobaveně povytažené obočí. Nebyla ten typ, co by se urážel nebo pohoršoval kvůli takovým prkotinám, a navíc nechtěla Davídkovi kazit narozeniny. Pokusy červenajícího se chlapce to všechno nějak smést do odpadu věčnosti vyvolaly nutkání se rozesmát, ale to samozřejmě Holly neudělala. Už nebyla školou povinné ucho, už dlouho ne. A merlinžel, tenhle kluk ještě ucho byl.
Na rozdíl od rusovlásky, která se rozhodla raději zachovat o tomhle tématu mlčení, se v tom Davídek zřejmě vyžíval. "Jako ona to vlastně není ani moje teta, Holly je... co seš, Holly?" obrátil se však na zrzku vzápětí, poněvadž si nebyl schopen vzpomenout na označení. Povzdechla si. "Moc povídáš, Davide, roztaje se ti zmrzlina," upozornila ho a teprve pak usedla naproti němu. To, jak pořád s radostí opakoval její jméno, už také nešlo odčinit. A navíc se zdálo, že se prckovi momentální tak trochu pubertální atmosféra zamlouvá. A Holly k jejímu vlastnímu překvapení nedělalo problém se přizpůsobit.
"Copak, nechce se vám prchat před zákonem, mladíku?" ušklíbla se k Darrelovi i jeho demonstraci neotrávenosti zmrzliny, jako by prostě přistupovala na jeho hru. Nebo na všeobecnou hru, které se tak trochu nechtěně stala součástí. Možná to v určitém smyslu mohlo vyznít jako nabídka, že by mohli teoreticky prchat před zákonem spolu, ale to rozhodně nebyl ženin primární zájem. Nebyla na zajíčky, u Merlinovy brady! A mužští ani kluci jí vlastně vůbec nezajímali. Poněvadž to byli hajzlíci. Tak.
"Fuj!" prskal v tu chvíli David zbytky inkriminované zmrzliny, a tvářil se u toho, jako by právě pozřel něco neskutečně nechutného, "tohle vám nikdy nikdo nekoupí. Hnusnej česnek!" Následovala pauza k zamyšlení a vyhrknutí: "ale bylo by to dobrý na odhánění upírů, ne že ne."
Holly se musela pousmát. Davídek byl malý rozumbrada a zdálo se, že se mu tu líbí. A ten mladík že se mu taky zamlouvá. A jí samotné se zamlouval vlastně taky. Byl to přesně ten typ člověka, se kterým by se tak před dvaceti lety kamarádila. Vlastně, jednoho z někdejších spolužáků jí čímsi připomínal, ale neodbíhejme až moc daleko.
"Pokud se nemýlím, nejsem vaše teta, mladý muži," pozvedla pobaveně koutky, když si mladý prodavač dovolil jí takhle oslovit, "a ani jménem vás neznám." Pokud snad někde měl Darrel připíchnutou cedulku se jménem, zřejmě naschvál to ignorovala. Kdyby bývala tušila, co to zase z toho ucha následně vypadne, asi by si poznámku o jméně v rámci bezpečnosti odpustila. Pobaveně zavrtěla hlavou nad tím, jak se pokusil skloubit komplimenty s něčím, co by se dalo případně považovat za logické argumenty. "Ale no tak, to si nechte pro svoje spolužačky," ušklíbla se, ale nevyznělo to asi ani z poloviny tak přísně, jak by mělo. Budu muset trénovat autoritativní vystupování, pomyslela si Holly, ale evidentně stále neměla ani sebemenší chuť se dotknout jediné další zmrzliny. "Holly, prosím! Ladí ti k vlasům, to musíš ochutnat. Že jo, že musí?!" rozhodl se ale malý David (velice nečekaně) postavit na Darrelovu stranu a doslova začal slečně Beckettové mávat před očima lžičkou červené zmrzliny. Holly si povzdechla. Davídkovi se nedalo nic odpírat, ale nechtěla na ochutnávku podezřele rudé věci přistupovat hned...

_________________

Sice nechtěl mít dnešní den s profesorem Aldwincklem nic společného, ale když kolem něho prošla malá slečna a došla až k profesorovi, zůstal na oba užasle s otevřenou pusou zírat a oba si chvíli pozorně prohlížel. Kdyby měl tu odvahu, snad by k nim dobruslil na bruslích blíže, aby mohl posoudit procento podobnosti, ale nakonec se otočil zpět k Davidovi a nadšeně se zakřenil. "Fakt by si mi chtěl pomoc?" zeptal se Darrel stejně nadšeně, jako David mluvil. A protože si všiml, že klučina neustále pokukuje po té vysoké čepici, kterou měl na hlavě, odložil si tác na stůl, sundal si čepku a narazil ji klučinovi na hlavu, až mu sklouzla přes oči. Pobaveně se rozesmál. "Tak od teď tě pasuju na mého pomocníka! Ale nejdřív to tu musíš všechno ochutnat, pěkně napsat do dotazníku a pak můžeš vyrazit za tamhle tou slečnou," ukázal směrem k Veronice, která postávala u bradavického profesora, a pobaveně se zazubil tomu, jak dokonale to vymyslel. Když už měl Darrel čepici dole, prohrábl si do všech stran rozcuchané vlasy a pobaveně se pousmál nad otázkou, kterou mu ten kluk drze položil. Líbil se mu, přesně takového malého otravného a veselého bráchu by chtěl mít. "Tolik prstů ani nemáš, prcku! Teda na rukách..." nakrčil obočí se smíchem a střelil pohledem po Holly, protože před ní nechtěl prozrazovat věk, těžko říct z jakého důvodu.
"Děláš si srandu!" hrál překvapeného, jak jen to zvládal a že Darrel byl vážně dobrý herec. "Sedm let? A zrovna dneska? Jako fakt dneska? Tak to už si velikáááán," rozpřáhl ruce, protože tác stále ležel před ním na stole a nadšeně se pousmál, než se otočil na bruslích, protočil se mezi regály sladkostí, než se rychle vrátil a ignoroval pobavený pohled pana Fortescua, který měl Darrela celou dobu pod dohledem. "Další sladký ti dát nemůžu, to by ti vypadaly všechny zuby a... u zubáčů," evidentně myslel zubaře, "je to prý hrozný! Jsem slyšel. Takže ti můžu dát leda tak plyšovou zmrzlinu, no není skvělá?" culil se od ucha k uchu, když Davidovi předával dárek k narozeninám na účet podniku, a ani ho nenapadlo, že mu to spíš pan Fortescua strhne z platu a tímhle stylem žádnou výplatu zase mít nebude. Ale on žil okamžikem a všechno si užíval, jako teď, takže vypadal naprosto spokojeně a doufal, že se Davidovi plyšová zmrzlina bude líbit. Alespoň si jednoho dne, až se na plyšáka podívá, vzpomene na návštěvu zmrzlinářství, kde potkal jednoho praštěného prodavače zmrzlin.
"A co to teda je?" vykulil na klučinu oči, "chci říct, kdo," když ho však Holly napomenula a upozornila na zmrzlinu, Darrelovi se v očích zablesklo drobné pobavení a zároveň zvědavost, natočil se Hollyiným směrem. "Tak vyste ho fakt ukradla?! Vždyť já si původně dělal srandu." zašeptal nevěřícně, než se narovnal v zádech a zase se zvesela rozesmál. Už dávno neřešil, že o kus postává profesor se svou dcerou, teď měl oči pouze pro Holly a Davida.
"Alee... co pak prchat, já mám v prchání praxi, to ani nevíte jakou," usmál se upřímně naráže na svůj nedávný útěk z domova. Jak bezstarostně teď vypadal, spokojeně a šťastně, i když měl doopravdy tolik problémů. Ale to byl celý on. Už se pomalu nadechoval k dalším slovům, ale do toho David vyprskl zmrzlinu a Darrel se začal nadšeně smát, dokonce svého nového kamaráda lehce poplácal po zádech. "Ta nechutná nikomu, z toho si nic nedělej," křenil se od ucha k uchu a pozoroval chlapcův výraz. "Ty brďo, to je dobrej nápad! To by se zmrzlina dostala do úplně jiného odvětví. Česnekové nanuky by mohly být povinnou výbavou všech bystrozorů, zavedeme si na to patent a budeme slavní!" rozmáchl rukama s úsměvem k Davidovi, "řeknu to mý kamarádce. Je bystrozorka, hustý, viďte? Jsem na ní hrozně pyšnej, víte jak jsou bystrozorský zkoušky těžký? Já taky ne," rozpovídal se, přičemž celou dobu myslel svou kamarádku Jocelyn Thorntonovou a ani si nevzpomněl, že bystrozorem je i jeho bratr Latrell. Ten byl nepodstatný.
"Já se omlouvám," zrozpačitěl, když se nechal unést a oslovil Holly jako svou tetu, což nemyslel samozřejmě vážně. Ale v tom zápalu občas zapomínal hlídat, co všechno říká. Cedulku Holly vidět nemohla, protože žádnou neměl. Kdyby se snad k Darrelovi otci doneslo, že jeho syn dělá ve zmrzlinářství, pravděpodobně by si pro něho došel a dotáhl ho vztekle domů, proto Darrel žádnou cedulku neměl a pokud ho někdo poznal, doufal, že ho vysoce postavenému otci nenapráší. "Jsem Darrel," broukl proto sympaticky pouze své křestní jméno a usmál se. "A proč?" vyhrkl vzápětí, když mu oznámila, aby si to nechal pro své spolužačky a nechápavě zavrtěl hlavou. "Já lidem do očí nelžu," oznámil vzápětí, i když vlastně tohle samo o sobě nebyla tak úplně pravda, což si vlastně i uvědomil, tudíž... "vlastně jen profesorům, ale to jsou ztracené existence. Jako támhle ten," ukázal nenápadně rukou k Keilanovi, než si přitáhl ke stolu židli a usadil se k nim. Nenápadně se k nim trochu předklonil, aby mohl šeptat. "Je divnej..."*
"A jasně, že musí," zvýšil z ničeho nic zase hlas, když se odtáhl a usmál se, "mně třeba tahle chutná nejvíce ze všech, tak schválně, jestli uhádnete, jakou má příchuť," zamrkal směrem k Holly a zadíval se na Davida, který také určitě vyčkával, zda Holly zmrzlinu ochutná.

| +

*

_________________

Kdybych tušila, že tímhle objetím ztrácím svému otci tvrdě vydělané záporácké body, asi bych se zmohla jen na chlapácké poklepání na rameno a uznalé přikývnutí. To byl přece pozdrav tvrďáků nebo ne? Jenže objetí od vlastního táty po jedenácti letech bylo daleko lepší než jen poplácávání po zádech. Nakonec jsem se od něj odlepila a zatvářila se omluvně, neboť mi došlo, že jsem ho svou reakcí možná překvapila. A on mě na oplátku překvapil svými slovy, která jsem mu nemohla vrátit, protože jsem ho vlastně vůbec neznala. Měla jsem ráda tu představu svého otce, jakou o něm vytvořila maminka, a i když jsem neměla sebemenší důvod Tyrkysového pána podezírat z toho, že by takový nebyl, stejně tu byly jisté obavy. Tenhle tatínek byl z masa a kostí, reálný a hmatatelný. „Já vím, že jsme nemohli,“ sdělila jsem mu s chápavým úsměvem, který jsem odkoukala od maminky. Navíc mi teď teprve došlo, že jsem ty důležité nákupy do Bradavic zvládla s oběma svými rodiči, a hned jsem tátu začala mít radši, i když tehdy mi to oba dva zamlčeli. Asi měli důvod.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

Dohra

Nejsem hloupá... Bylo mi jasné, že ať si o mně myslí cokoliv zlého, tak to nejspíš nikdy neřekne. Nebo, alespoň jsem si myslela, že ke mně jednou nenakráčí se slovy: Jsi blbá a mudla, takže se s tebou už nebudu bavit. Fakt jsem doufala, že se to nestane. To by mě asi zničilo. Jasně.. Mám na hradě spousty a spousty jiných super kámošů jako Gwen, Spencer, Flávu a ostatní, ale Léa.. Byl Léa. Ten nešel zaměnit. Vím, že pár lidí ho úplně v lásce nemá, ale je super. Ne že ne.
Kamarádi si moc často dárky nedávají? To je snad úplně jedno, ne? Nebo tím chtěl naznačit, že moc kamarádů nemám? Já, když jsem měla někoho ráda, tak jsem mu dávala kdy jsem chtěla co jsem chtěla. Ano.. Samozřejmě to byl boháč ale prostě.. Tužky jsou tužky žejo. Když jsem si trochu smutně a zmateně začala zandavat věci, stávat a pomalu jít, ucítila jsem nějakou sílu na své ruce. Chvíli jsem myslela, že jsem se praštila rukou do opěradla židle nebo tak něco, ale když jsem se pak rychle ohlédla, viděla jsem natahujícího se ke mně Léandra. Můj pohled sjel k jeho a mé ruce. Chvíli jsem tam jen tak blbě stála a čučela, než mi ruku pustil a já jsem se vzpamatovala. Začala jsem něco brumlat a omámeně jsem se posadila. Nakonec jsem zamumlala. ,,Ale tys mě neurazil, spíš mě to mrzelo.." A pak jsem nad tím mávla rukou. Nakonec jsem připustila: ,,No.. Tak jako jestli chceš, tak chvilku ještě zůstanu..." Načež jsem se zářivě usmála aby si nemyslel, že se málo směju a neměl mě rád. ,,No.. A chceš si o něčem ještě povídat?" Doufala jsem, že něco nadhodí, protože mně už téma jaksi.. .ehm.. došla.

| +

Mimo herně:
Lama post.

Keilanovi bylo úplně jedno, kdo ho pozoruje, a kolik pomyslných záporáckých bodů ztratí. Verunka byla důležitější, než všechno ostatní, dokonce i než jeho pověst. Teď už to chápal. Když ho pustila, zadíval se na ní a věnoval jí jeden z těch úsměvů, které si zřejmě šetřil pro lidi, na kterých mu záleželo. Jindy se totiž takhle neusmíval. Verunka ho neustále překvapovala – tím, jak se chovala, tím, jak byla chytrá, tolerantní a chápavá… A Kei ji každou chviličkou zřejmě zbožňoval víc a víc.
Nakonec se narovnal a tázavě povytáhl obočí. „Dáš si zmrzlinu?“ zeptal se a těkl pohledem k pultu s výběrem zmrzlin. Darrela rozkřikujícího se na celé zmrzlinářství ignoroval, a doufal, že se k němu nestočí Verunčina pozornost. „Ale nemusíme tu zůstávat, kdyby se ti nechtělo. Stačí říct, kam bys chtěla jít, Verunko,“ broukl vlídně. „Řekla ti maminka, do kdy se máš vrátit?“ zeptal se, aby měl přehled o tom, jak dlouhou dobu se svou dcerou bude moct strávit, pokud ovšem Verunka bude chtít.

_________________

Malý Davídek horlivě přikyvoval, jako že chce Darrelovi rozhodně pomoci tu zmrzku naplnit celou papírky. Těžko říct, proč si zrovna tohle umanul, nejspíš hlavně proto, poněvadž chtěl nutně vědět, kolik se jich do té věci vejde. Když mu mladík narazil kuchařskou čepici na hlavu, vesele se zazubil. "Holly, koukej co mám!" vypnul hrdě hruď a hlavně pořádně zdvihl hlavu, jako by snad slečna opatrovnice byla slepá, a tu velkou věc, která klučinovi padala do očí, neviděla. Následně se ale zaposlouchal do Dájových instrukcí. "Jasan, šéfe!" předvedl pokus o zasalutování, div si čepici neshodil do vzorků zmrzliny. Naštěstí ji ale včas zachytil.
"Díky," usmála se Holly zatím vděčně na Darrela, a trochu tišeji, aby to klučík, zabraný momentálně už do ochutnávání jednotlivých zmrzlin neslyšel, dodala: "moc se mu ta čepice líbila. C..ehm, kolik za ní?" Už se málem zeptala na to, co by za ní Gall chtěl, ale naštěstí si včas uvědomila, jak by to takový puberťák mohl různě přebrat, a stočila otázku na cenu. Určitě peníze potřeboval, když tady brigádničil, a to kraťoučké přeřeknutí mohl nakrásně přeslechnout. Na hovorech s mladými taky zapracovat, jinak tě děcka v Bradavicích sežerou zaživa, poznamenala si přitom do imaginárního notýsku ve vlastní hlavě.
"Hej, tohle je slanina se smaženým vajíčkem?" divil se mezitím David nad další zmrzkou, a dožadoval se tak Darrelovy pozornosti. "Jo, dneska," přikyvoval už následně zase na věk, a znovu vypnul malinký hrudníček, jak se snažil působit větší. O zubáčích nikdy nic neslyšel, ale podle klukova naznačení to nebylo nic hezkého, a tak o tom vlastně nechtěl ani slyšet. "Je úplně boží! Tohle u nás v sirotčinci nikdo nemá!" radoval se Davídek a zdvihal plyšovou zmrzku do vzduchu, jak si jí tak prohlížel ze všech úhlů. Mimo jiné se tak prořekl i o svém skutečném, no, původu, nebo chcete-li, místě pobytu.
Holly si povzdechla. A jakmile si byla jistá, že se David na chvíli dívá jiným směrem (tentokrát zkoumal plyšovou zmrzlinu dokonale zblízka), znovu se k Darrelovi naklonila se stejnou otázkou jako předtím. "A kolik za tu zmrzlinu, ať vás nestojíme celý plat," tentokrát si dala už pozor, aby se nějak nepodřekla nebo nepřeřekla. Tedy, snad. Upírala přitom na Dáju zelený pohled a bylo dopředu jasné, že bez stanovení nějaké ceny se nevzdá. Poněvadž ona nepřišla okrádat chudé brigádníky o jejich už tak téměř nulové výplaty. A nejspíš by názor nezměnila ani kdyby věděla, z jaké rodiny zrovna tenhle brigádník pochází.
"Ona je tooo... ošetřovatice, jo! Pečovatelka!" máchal rukama Davídek, jak se snažil vysvětlit, že s Holly vůbec, ale vůbec není příbuzný. Žena se shovívavě usmála a pohladila klučíka po blonďatých vláscích. "David je jedno z dětí, které žijí v nedalekém Lullabyině sirotčinci, a já tam někdy vypomáhám," osvětlila situaci s mírným povzdechem. Vlastně to byla už jen polopravda, oficiálně už pracovnicí sirotčince nebyla, ale ještě pořád nebylo září, i když se kvapem blížilo, a Holly si byla jistá, že i když se předtím mladík vyhl uvedení svého věku, brzy ji sám potká na chodbách Bradavického hradu. A upřímně doufala, že v té době už ona bude více, no, autoritativní, a to pubertální ucho se bude chovat taky maličko jinak. Nařčení z kradení dětí by jí asi tedy mělo urazit, ale místo toho jen vyvolalo další úsměv. "Děti nekradu, vypadám snad jako ježibaba?" vypadlo z ní pobaveně. Vlastně si částečně připadala, jako by se bavila s o trochu mladším Thomasem. Proto asi to uvolnění. Jen Thomas tolik nepomrkával a odpouštěl si některé narážky.
"Tomu bych i věřila," připustila ohledně prchání. Zrovna tenhle mladík totiž působil přesně jako dokonalý typ průšviháře, kterých kdysi měla kolem sebe plnou kolej.
Nebyl by to David, aby se nerozzářil nad tak božím nápadem, jako patentovaná antiupíří zmrzka. "A bude se to jmenovat... jmenovat... Drákulobijec zmražený!" zamyslel se na chvíli, než z něj vypadl název, který považoval za něco naprosto geniálního. "Hustý! Moji kamarádi ještě ani nejsou ve škole, teda kromě Sarah, ta byla letos v prvním ročníku v Bradavicích. Už abych tam byl taky, prý je to tam děsně boží!" Jakmile dokončil rozplývání se nad bystrozorskou kamarádkou a následně nad školou, na kterou si ještě chvíli bude muset počkat, zabořil konečně lžičku do svého původně objednaného poháru, aby nechal své chuťové buňky na chvíli odpočinout od ochutnávání.
"Těší mě, Darrele, a omlouvat se nemusíš," usmála se Holly smířlivě na zrozpačitělého mladíka, a jako nabídku smíru už mohl brát i fakt, že přešla plynule k tykání. Jako by ho tímto pouštěla do pomyslného vnitřního okruhu, vyhrazeného pro přátele svých svěřenců. Což neměla nejspíš dělat, důkazem toho budiž další mladíkova troufalost. "Poněvadž to rozhodně více ocení než nějaká stará ježibaba," zasmála se, "a ve výsledku to i tobě přinese nějaké ovoce." Následného komentování vzhledu muže, který jí připomínal jednoho mladšího spolužáka, a na jehož jméno si nebyla schopná vzpomenout, se raději zdržela, stejně jako jakékoliv reakce na profesorstvo, jehož členkou se brzy měla stát.
Zato Davídek se začal potutelně chichotat a naznačil Darrelovi, aby k němu naklonil hlavu, načež mu, přesvědčen o vlastní nenápadnosti pošeptal, že "profesory radši před Holly neurážej," ale to hlavní, tedy fakt, že slečna Beckettová bude brzy také v Bradavicích učit, si samozřejmě jako správný malý rarášek rozhodl nechat pro sebe.
No a pak už tu byla ona prokletá rudá zmrzlina s ještě prokletější příchutí. "Co mám s vámi dělat," povzdechla si Holly odevzdaně, a strčila nabízenou lžičku nakonec skutečně do pusy. Co se stalo v následujících okamžicích by nejspíš žádný normální člověk nepochopil. Jen co byla totiž žena schopna rozeznat chuť, kterou ta zmražená věc nesla, její obličej ztratil veškerou barvu, a zornice se jí rozšířily v neklamné známce přicházejícího panického záchvatu. Obranný mechanismus velel zmrzlinu vyplivnout, k čemuž využila jeden z prázdných kelímků. "S...s..s..." vydala ze sebe jenom, než se jí čelist rozklepala a drahá Holly Beckettová se naprosto neočekávatelně rozplakala. "Ty, Darrele, ono to chutnalo jako steak, že jo?" zeptal se David, který očividně nevěděl jestli se smát nebo začít taky vyšilovat, zvlášť když při zaslechnutí toho slova Holly trochu nadskočila a střelila po Dájovi takovým pohledem, jako by ho teď skutečně a naprosto vážně obviňovala z toho, že jí chtěl zabít. Nebo minimálně zmrzačit. Jenže už jen ta představa, že to zatracené maso v podobě steaku se byť v konzistenci příchuti do zmrzliny dotklo jejího jazyka, a mohlo tak najít cestu do útrob jejího těla, vzbuzovala v Holly nepopsatelný děs, který nechápala ani ona sama. Zahlížela na chudáka mladíka jako na masového vraha, a na zbytek červené ledové hmoty jako na tu nejvražednější zbraň, a snažila se aspoň zastavit ty zatracené slzy, které se jí chtě nechtě koulely po tvářích, nejspíš z toho šoku.

_________________

Darrel se pobaveně usmíval, když malému Davidovi kuchařskou čepicí udělal takovou radost, že v to ani nedoufal. I jemu se hrozně líbila, ale vždyť si o pár obchodů vedle mohl koupit novou a když to malému rošťákovi rozzářilo úsměv na tváři a měl dnes ty narozeniny... a i proto následně s úsměvem mávl k Holly rukou, že to vůbec nemá řešit, zatímco klučíka propaloval pohledem a bavil se nad tím, jak si snaží čepici udržet na čele a zároveň přitom ochutnávat zmrzliny.
"Přesně tak! A co, chutná ti? Mně teda moc nechutnala a to mám slaninu fakt rád..." zajímal se Darrel už nadšeně, když se naklonil k tácu s ochutnávkami a nakoukl do kelímku, kolik tam té zmrzliny zbývá, aby mohli nabídnout i slečně Holly, pokud byla zvědavá na slaninovou zmrzlinu. A když následně malý David začal být nadšený z plyšové zmrzliny, Darrel se pouze tak spokojeně, šťastně pochechtával, zatímco seděl na židli u jejich stolu. Vypadalo to, že mu v téhle chvíli nic neschází, a i když teď vlastně pracoval, celou tu chvíli si náramně užíval a po dlouhé době zapomněl na všechny starosti a strasti, které ho kvůli rodičům a domovu doprovázely. Teď na nic takového nepomyslel, vpíjel se pohledem do malého Davida, který ho naprosto fascinoval a z něhož nemohl odtrhnout oči, a sem tam se stíhal dívat i na slečnu Holly, na kterou se díval naprosto odlišně a snad s drobným obdivem ve světle zelenomodrých očích. A pak David zase promluvila a Darrelovi úsměv prudce zamrzl na tváři, sotva zamrkal. "Siro..." ani nedořekl kvůli šoku, jenž se mu vedral do hlasu a on překvapeně s několika otázkami v očích pohlédl na starší ženu.
"Nechte to vážně plavat," broukl Darrel překvapivě tak laskavě, jak to v momentální situaci dokázal. I normálně by to neřešil, ale když se teď dozvěděl o chlapcově původu, o to víc to Darrel nechtěl řešit. Chabě se na Holly pousmál, protože si zpětně uvědomoval, jak některá jeho slova musela hloupě vyznít. Ale s tím se už nic dělat nedalo, a tak se otočil zpět k malému Davidovi, a jako naprostý profesionál, náhle měl na tváři zase úsměv od ucha k uchu a v očích několik nezbedných jiskřiček.
"Jo ták! No tak tomu už rozumím. Asi to bude hodná teta, když tě takhle vezme do zmrzlinářství, co?" uculoval se Darrel na prcka, než se zadíval zpět na ženu u stolu. Krátce se nadechl, než přikývl. "Rozumím," odpověděl krátce, protože se nechtěl zmiňovat, že o Lullabyině sirotčinci v životě neslyšel. Jak by mohl, byl čistokrevný kouzelník.
"Nee! To vůbec... tak jsem to nemyslel, samozřejmě," zasmál se při zmínce o ježibabě a zakroutil nad tím hlavou, než k Davidovi popostrčil další kelímek, v němž byla tmavě zelená zmrzlina - krokodýlí. "To je název! Paráda," nastavil Davidovi ruku, aby si mohl plácnout, jak to skvěle dohromady vymysleli a nadšeně se zakřenil. "Neboj, dočkáš se," poplácal ho po rameni, "v Bradavicích je to fakt parádní, ani nevíš jak," uculoval se Darrel, protože moc dobře věděl, o čem mluví. Když poté Holly přijala omluvu, Darrel se na ní uvolněně pousmál, i když její následná slova ho zase trochu rozhodily ze sebejistoty a on chvíli rozpačitě těkal očima po její tváři, než se tomu pouze uchechtl a pro jistotu to více nekomentoval.
"Neměl bych?" zašeptal na oplátku k prckovi, a ač ho zaráželo, proč by se o profesorech před Holly neměl zmiňovat, nezeptal se, protože v tom se rozhodla ochutnat zmrzlinu a vzhledem k tomu, že na to oba nadšeně čekali, rychle k ní přetočil zrak. Visel na ní s očekáváním pohledem, on tuhle zmrzlinu miloval... proto na ní zůstal na půl vyděšeně, na půl šokovaně koukat, když si žena lžičku rychle vyndala z úst a i to málo, co si dala na jazyk, vyplivla. V tom snad nebyl ten zásadní problém, ale Darrel vůbec nerozuměl tomu, co se stalo, že tak náhle zbledla, začala se klepat a nakonec se i rozbrečela. Teď mu do smíchu vůbec nebylo, naopak i on ve tváři zbělal, že by se mohl s Holly předhánět o to, kdo je bledší, a Davidovu otázku vůbec nezaznamenal.
"Jste v pořádku? Co... to... já, vždyť," začal se drbat ve vlasech, protože vůbec nevěděl, co se stalo, "ochutnávalo to spousta lidí před vámi, nikomu se nic nestalo. Já tam vážně nic nedal," vyhrkl rychle, protože předpokládal, že se na něho snese všechna vinna, jak to bývalo zvykem. Rychle vyskočil na nohy a dojel pro kopu ubrousků, které poté začal Holly podávat, klidně i násilím. "Neplačte," zašeptal se staženým krkem, "to vám vážně tak nechutnala? Vždyť byla jenom steaková," kroutil hlavou a zadíval se na Davida, který by mu snad mohl v téhle chvíli pomoci.

_________________

David už se k slaninovajíčkové zmrzlině nechtěl vyjadřovat. "A nějaký sladký chutě mezi těma novinkama máte?" zajímal se naopak se zvědavostí sobě vlastní, poněvadž zatím opravdu ani na jednu sladkou zmrzlinu mezi drobnými ochutnávacími porcemi nenarazil. Byl momentálně, a ostatně nejen on, i Holly, uvolněně šťastný. On měl pocit, jako by byl Dája jeho starší bráška, zatímco rusovlasá žena zase na chvíli okoušela ten pocit rodiny, který v jejím životě tak dlouho scházel.
Když se malý Davídek podřekl o sirotčinci, a Darrel tak poprvé mohl zaslechnout, jak se vlastně věci mají, samozřejmě že si všimla toho tázavého pohledu. "Davide, co kdybys tedy zanesl tu zmrzlinu ochutnat támhleté slečně?" ukázala na jednu dívku, která před chvílí přišla (a nebyla to Verunka, abychom jí ještě nechali na chvíli s Keiem prostor, pozn. pisatelky) a Davídek s úsměvem popadl tác a s hrdostí na svou novou práci odběhl.
"Není třeba si tolik lámat hlavu volbou slov," usmála se přívětivě, skoro konejšivě na Darrela, jakmile byl malý chlapec z doslechu, "zrovna David je u nás už od narození, a tak si s tím tolik neláme hlavu." To, co říkala, byla víceméně pravda, ač podaná trochu tak, aby si brigádník nepřipadal tolik špatně. V ten moment si Holly dovolila delší pohled do mladíkovy tváře, jako by se snažila vyčíst další otázky či případné reakce, a nějak ho uklidnit a dostat zpět na tu vlnovou délku, na které si ho drobný blonďatý klouček tak oblíbil. "Ale vážně, něco za všechny ty věci přeci dát musím," nadhodila následně s dalším mírným úsměvem. Připadalo jí totiž, že skutečně toho mladíka obírají až o moc velký podíl našetřených peněz. A Holly se rozhodně nic takového nelíbilo. "Ale pokud není libo peníze, tak třeba nějakou pomoc? Doučování, nebo já nevím co takový mladík potřebuje," pořád se tvářila naprosto přátelsky, ochotná dohodnout alespoň nějakou cenu, a vzhledem k situaci tentokrát nepřemýšlela nad vyložitelností vlastních slov. Nebo nad tím, že se na cizí lidi dlouho nezírá. Což samozřejmě nedělala, ale chápejte, když s někým mluvíte, je slušné udržovat oční kontakt. I když se jedná o puberťáka v zmrzlinářské zástěře.
Pak už se ale Davídek vrátil, a Holly musela v duchu Darrelovi pogratulovat, jak se rychle otřepal. To, čeho se bála, tedy že by se začal chovat nějak jinak, se naštěstí nestalo. "Jo, Holly je moc hodná teta. Ale za mamku bych jí nechtěl," rozumoval Davídek a bylo mu zřejmě úplně jedno, že zmiňovaná teta sedí vedle a nepotřebuje, aby o ní vykládal informace z jejího osobního života, "poněvadž bych neměl žádnýho tatínka. A to by bylo pěkně na houby." Následovalo zazubení Davídka a Hollyino povzdechnutí, Kdyby ty děti nebyly tolik ukecané, asi by to někdy bylo i trochu lepší. Vážně.
Na kroucení hlavou a ujišťování, že tu ježibabu Dája tak nemyslel, reagovala Holly už jen úsměvem. Vážně tohle nepotřebovala rozvádět do detailů s človíčkem, co by mohl klidně být její vlastní syn. Tedy alespoň věkově, jak tak odhadovala.
Davídek si samozřejmě s mladíkem radostně plácl. "A až to bude slavný a my budem bohatý, tak...tak..." poprvé za dnešek zmlkl, poněvadž málem mluvil o věcech, o kterých mluvily starší děti v sirotčinci, a o kterých měli všichni doslova zakázáno mluvit na veřejnosti. Zavrtěl hlavou a raději spolkl další lžičku zmrzliny. "Kabelková?" střelil nápad, poněvadž mu to děsně připomínalo příchuť kabelky jedné staré ženské, kterou tenkrát ze srandy s kamarádem ohryzali. Kabelky z krokodýlí kůže. Zaškaredil se a střelil pohledem k Holly. "Ta je hnusná, tu radši ani nezkoušej," varoval. Holly jen s úsměvem přikývla, a dál ty dva pozorovala, ráda, že si tak padli do oka. Čas od času také střelila pohledem k oknu do ulice, jestli už se slečna Lullabyová nevrací s dárkem.
Holly si udržovala stále stejný mírný úsměv, a ten takzvaně nenápadný hovor zdánlivě ignorovala. Věděla ale, že Davídek neřekne nic, na to měl v sobě až moc zlomyslného raráška, který prostě nechtěl Darrelovi odpírat to překvapení, až ji prvního září uvidí sedět u učitelského stolu. "Je to dospělák, chápej," pokrčil prcek jen rameny, jako by to úplně všechno vysvětlovalo. Protože dospělí přeci drží spolu, no ne?
A potom už tu byla ta situace s vražednou steakovou zmrzlinou. Holly si samozřejmě racionálně uvědomovala, že tahle reakce je úplně k ničemu, a Darrela, který očividně vůbec netušil, co udělal špatně, jí bylo nevýslovně líto, jenže se jí zatím nedařilo přinutit oči, aby na světlo světa vysílaly proudy slz. "No...právě," vypadlo z ní nakonec trhavě, načež se vysvětlování ujal zase David, který pohotově spolkl zbytek červené zmrzky, aby jí slečně Beckettové dostal z očí. Což evidentně pomáhalo, a Holly si utřela slzy z očí a po chvíli i začínala volněji dýchat. "Ona nejí maso. No a steaky ji děsí, třeba na jedný oslavě u nás v sirotčinci taky byly steaky a..." chtěl vysvětlit, ale Holly, které se do té chvíle podařilo už zase celkem sebrat, mu dala ruku před pusu. "O tomhle se nemluví před cizími lidmi," napomenula ho, načež stočila omluvný pohled, kontrastující s tím, jak ho ještě před chvílí div pohledem neupálila, k Darrelovi. "Ty za to nemůžeš, je to moje chyba," odtušila tiše, "omlouvám se." Rozhodně se nehodlala o téhle záležitosti dál bavit, pokud to bylo možné. Stačí, že v Bradavicích o tom brzy asi budou všichni vědět, pokud se tedy s mladíkovým věkem nespletla.

_________________

On si toho možná nevšímal, ale já jsem si tátu při každém pohybu pečlivě prohlížela, jako bych se snažila zjistit, co všechno spolu máme společného. Maminka tvrdila, že se stejně usmíváme, takže jsem chvilku koumala jeho úsměv, než jsem zvedla oči k těm jeho. Minimálně s nimi měla maminka pravdu a já si v duchu zanadávala do hlupaček, že jsem si toho nevšimla už tehdy při nákupech, protože to přece bylo tak očividné, že mě to mohlo trknout. Ale netrklo. Mohlo by mě omluvit snad jen to, že jsem si víc než Keilana všímala svojí kamarádky Yvonne – ještě štěstí, že jsem tehdy netušila, že je s námi můj táta, protože to bych se jí vůbec nevěnovala.
„Dám!“ Jakou jinou odpověď ode mě mohl čekat? Venku bylo teplo a zmrzlina byla lákadlem i ve chvílích, kdy venku lilo jako z konve, a tady navíc měli takovou spoustu zajímavých příchutí, že jsem netušila, kterou si vybrat. Otočila jsem se k pultíku, ale mou pozornost samozřejmě zaujal mladík na bruslích a plačící dáma, která vypadala, že se jí muselo stát něco hrozného. „Tati, ta paní pláče, myslíš, že je v pořádku? Neměli bychom se na ni podívat?“ Ne, že bych nevěřila tomu, že ten mladík celou situaci zvládne, ale moc zodpovědně nevypadal. „Mamka nic neříkala, jen že až se ti bude chtít, že mě máš doprovodit domů.“ Dodala jsem ještě rychle, aby si nemyslel, že se mě jen tak zbaví.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0