„Havraspár je i o kreativitě a fantazii, o tvůrčím myšlení a schopnosti uvažovat. Rozhodně to není jen kolej plná šprtů, to je jen rozšířená fáma,“ dodal ještě Sven k diskuzi o mo(u)dré koleji, ale jinak už se nevyjadřoval. Ostatně, až bude Tami chodit do Bradavic, určitě si o každé koleji udělá svůj vlastní obrázek.
Když Billy uznal, že Příčná ulice není vhodným místem pro malé děcko, Sven si dovolil spokojený úšklebek. „Ani mudlovské čtvrtě nejsou úplně bezpečné,“ pronesl přesvědčeně, protože věděl, že i po mudlovské části města se občas pohybují divná individua. Nejen žebráci, ale také opilí lidé a frajeři, co si musí hladit ego ubližováním ostatním. Sven dávno ztratil veškeré dětské iluze o světě a to bylo jen dobře. „S tím souhlasím,“ dal pro změnu on zapravdu Billymu, když chlapec dívce pověděl, ať se baví s rodiči a je zodpovědná. To znělo jako dobrý plán.
O chvíli později se přihnal dívčin bratr, na kterého se Sven jenom pousmál a kývnul hlavou, když jim poděkoval, že dělali sestře společnost. „Mějte se, čau,“ rozloučil se s oběma a na Tami ještě povzbudivě mrknul. Ona to určitě zvládne. Pak svou pozornost stočil Sven k Billymu a pokrčil rameny. „Ne každý zvládne přemýšlet nad následky, občas to nedokážou ani dospělí,“ odvětil s klidem. Ostatně do cizích vztahů, v kterých se stejně nevyznal, mu nic nebylo.
Chvilku po odchodu nejmladší členky diskusního kroužku se zvedl k odchodu i Billy. „Taky se měj,“ rozloučil se Sven a mrknul na Grace. Ta ale dlouho nevydržela. Prostě řetězová reakce - ne že by to Svenovi nějak moc vadilo, on byl radši sám. „Jen běž, čau. Já taky půjdu,“ usoudil, vyprovodil zrzku pohledem a chvilku nato opustil Hladového draka i on.

>>

_________________

>>

September sice trávila Vánoce doma s rodinou, ale podařilo se jí vydobýt jednu odpolední chvilku pro návštěvu Příčné ulice, kde se hodlala sejít s jedním ze svých bližších přátel. Snad není třeba zmiňovat, jak dlouho jí trvalo jenom napsat dopis, kde projevovala přání se s Anthonym sejít na Štědrý den, nemluvě o hodinách strávených před zrcadlem. To, že perníček na svetru přes bundu nebude vidět, ji naštěstí došlo relativně rychle, takže většinu času ladila čepici s šálou a rukavicemi. I tak málem přišla pozdě (čti: jen o pět minut dřív, než měla před Drakem být). Sama si sice byla jistá tím, proč ji najednou všechno stresuje, ale byla odhodlána to ignorovat - bylo obecně známo, že přátelství vydrží déle než... uhm, jiné vztahy, a zrovna Tonnyho si oblíbila moc na to, aby nějaké to nebezpečí riskovala. Což vůbec nebyla výmluva pro srabáctví, víme.
Vybírání dárku bylo upřímně děsné. Berry sice ráda obdarovávala, ale vymýšlení něčeho pro potěchu ostatních bylo takřka nemožné. V takových momentech se uchylovala k radám reklamních letáčků, jenže to se pak zase nemohla rozhodnout... no, byl to jednoduše boj, který by bez February asi prohrála. Mladší sestřičce stačil jeden (nadšený) popis vytáhlého doktora, aby přišla s brilantním a dokonale logickým řešením - a jen díky ní Berry žmoulala v rukou zabalenou krabičku lomeno motýlka se sněhuláky, kteří nosili sluneční brýle. Tember si byla na devadesát dva procent jistá, že se bude Toníkovi líbit. Těch osm procent si v koutě nervózně hryzalo nehty.

_________________

<<<
Tonny měl na štědrý den jako na potvoru ambulanci, takže na setkání vyrazil naprosto nevymóděný, lehce unaveně vypadající, rozcuchané vlasy připlácl neurčitou čepicí, a vlastně nebýt toho temně modrého kabátu s dvěma řadami stříbrných knoflíků, asi by působil spíš jako bezdomovec, než jako relativně dobře placený lékouzelník, který si žije v radosti a pohodě v teploučkém bytě.
Jenže on prostě schůzku s Berry z nějakého důvodu nemohl zmeškat, takže si nakonec vyžebral volno aspoň na zbytek odpoledne a večer, trochu se zlidštil a ve výše zmíněném stavu, v ruce smotaný pergamen, čokoládu a jakési prastaře vyhlížející vydání Shakespearových sonetů, které sehnal v jeho oblíbeném antikvariátu, a které se mu kdoví proč hrozně pro Berry líbilo. A že to je vlastně strašně romantické gesto, to si uvědomoval jen okrajově, stejně jako že by asi ten dopis neměl psát večer se sklenkou červeného a ve verších. Čokoška i sonety byly zabaleny do tmavomodrého papíru s vločkami, které se díky kouzlu po zatřepání rozletěly kolem, aby na balíčku vytvořily efekt padajícího sněhu i se sněhovou pokrývkou, která se postupně zase do struktury papíru vrátila.
"Ahoj, snad nejdu moc pozdě, nějak jsem se nemoh dostat z práce," omluvně se pousmál na September, hned jak k ní dorazil. "A veselé vánoce!" vytasil se samozřejmě okamžitě s dárkem, nicméně srolovaný pergamen držel stále v ruce a díval se na něj, přičemž začínal rudnout nejprve na uších a potom i ve tváři. Upřímně, už mu ta básnička nepřipadala jako tak geniální nápad, ale zase nevěděl, jestli by nebylo blbé to najednou roztrhat a schovat, takže tu bylo takové menší dilema. Věnovat a riskovat kdoví jaké fiasko, protože víme, on tam napsal věci, co si za střízliva prostě neuvědomoval, nebo byl moc truhlík na to si je přiznat, nebo riskovat fiasko kvůli opačnému problému? Nakonec si povzdechl. "Tohle taky bylo k tomu, ale, no, ber to trochu s rezervou a víš co, klidně to nemusíš číst, prostě to můžeš jenom vyhodit, vlastně bys tomu neměla věnovat pozornost a hlavně se na mě za to nezlob, ano?" vychrlil jedním dechem nesouvislou řadu slov, teď už v dokonalém stavu rajčete, a podal Berry nakonec i ten dopis.

veršodopis | +

Mimo herně:
Dopis je zřejmě první a poslední verze sebe sama, a zřejmě ta sklenka u psaní nebyla úplně první, takže obsahuje nahrabané písmo a škrtance, přes které jdou ale původní slova stejně rozluštit, protože Tonny je prostě trubka, a ze stejného důvodu se mimochodem někde zrovna moc nerýmuje. Pisatelce chcípl photoshop, takže omluv prosím kvalitu ala online editor (viz nesedící písmo a škrtance mimo, eh..)

Mimo herně:
Řekla sis o to sama

_________________

Ozvalo se ržání, které rozeznělo sněhové vločky. Ledový vzduch pak rozrazila sněhobílá šíje obrovského hřebce, jenž prudce zabrzdil těsně před rozechvělou tmavovláskou. Rytíř v jeho sedle se k ní nadklonil, zvedl hledí a... "Hmm, hmm," vyžblebtla duchapřítomně, jakmile zaostřila na očepicovaného doktůrka a automaticky roztáhla rty do širokého úsměvu. Pak se trochu probrala. "Vůbec ne, jsem ráda, že jsi to... Přišel," pokusila se o tón "tohle se běžně říká, já neskáču nadšením, že tě vidím", a raději se koukla směrem k zemi, protože Toník byl v té čepici až moc roztomilý. "Jé, děkuju...ten papír je nádhernej. Já měla jen mudlovský, tak... se nezlob," zatvářila se omluvně a zrudly jí uši, zatímco před sebe rozpačitě napřáhla ruku s dárkem, zabaleným skutečně v jednom z nejobyčejnějších balících papírů na světě. Ruměnec pomalu přelezl do obličeje, pročež si Berry vůbec nevšimla, že se to doktorovi děje taky.
Pak přišla rulička papíru. Berry byla moc havraspár na to, aby si dopis hned nepřečetla, ovšem těžko říct, jestli to bylo dobře. Usmívala se od začátku. Rudla od druhého verše. Poslední řádky (od toho nebo co) dočetla s vypětím všech sil, snad jen z knihomolského zvyku vydržet do poslední tečky. Pak se jí nějak vypnula kolena a mozek na nic nečekal a ochotně je následoval. Jednoduše řečeno, hodila do studeného sněhu (naštěstí ne moc udusaného) celkem pěknou omdlévačku.

_________________

Ultramegaopožděná mobilní dohra

Anthony se, slušně řečeno, culil jako pitomeček. Protože byly Vánoce, byla tady September, no a všechno bylo samá duha a jednorožci a poníci. A vůbec, chápejme, milý doktůrek byl vystaven emocím nepoznaným a neuchopitelným, s jediným rozdílem, že teď tu neměl flašku vína, aby dostal odvahu a převedl je i do slov. "Přece bych si tě nenechal ujít," oznámil, na tváři široký úsměv, který mu dělal ďolíčky ve tvářích, jako by snad byl pořád malý, rozkošný chlapeček. Což on teda taky trochu byl, že ano, zvlášť v té čepičce a vůbec. "Klid, je to hezký tak či tak," mávl rukou nad papírem, přičemž rozhodně nehodlal přiznávat, že ten vločkový trik tvořil sám, a trvalo mu to kdoví kolik hodin, aby to tak hezky sněžilo.
Na rozdíl od Borůvky, Tonny sledoval každičký kousíček jejího obličeje, na trní a vůbec na nervy jako snad nikdy, rajčatoval u toho dost slušně, napadalo ho, jak je Borůvka hrozně roztomilá, a přemítal, proč promerlina vůbec takovou volovinu napsal. Co když se teď September urazí a už ho nikdy nebude chtít vidět? Ta myšlenka ho upřímně bolela u srdíčka, a on si zpětně vzpomínal, co všechno do toho dopisu napsal, a že to teda asi bude pravda. Tudíž byl ještě rudější v obličeji než předtím. Ale stále hltal každou změnu hnědovlásčiného výrazu tváře.
Dokud sebou nešvihla k zemi. To zaprvé Toník naprosto smrtelně zbledl, zadruhé se instinktivně s výkřikem "Šmarjá, September!" vrhl vpřed a zachytil její bezvládnou postavu, přičemž pravděpodobně sám skončil na zemi, poněvadž měl síly asi jako moucha na drogách. Což mimochodem vůbec nezní jako divné přirovnání. Za normálních okolností by asi jako lékouzelník měl zachovat chladnou hlavu, vždyť mu v práci lidé omdlívali v jednom kuse. Jenže tohle bylo něco speciálního, a Anthony začínal maličko panikařit. Protože tohle rozhodně nechtěl! V jednom momentě proběhlo jeho hlavou tisíc hrozných vysvětlení, proč sebou mladá žena takhle sekla, jedno neuvěřitelnější než druhé, a zahrnující různé rafinované jedy a smrtelné choroby, ach ta nemoc z povolání, než doktůrkovi docvaklo, že asi omdlela prostě a jednoduše úplně obyčejně. Tudíž opatrně, aby mu snad September neupadla, ji dopravil na nejbližší lavičku, a zalovil v kapse zimního hábitu po hůlce. "Enervate," zamumlal, a protože to byl doktůrek šikovný, tak se mu to prostě povedlo, i když se mu hlásek klepal obavou. "September? Berry? Borůvko?" pronesl tichým hlasem, který rozhodně v sobě měl stopy obav, "jsi v pořádku?" Tedy, za předpokladu, že se probrala, že. A to by měla. "Já... promiň, fakt se omlouvám, jsem tě nechtěl nějak vyděsit a... no, tak," pokusil se o něco jako omluvu, přičemž zase pomalu ale jistě ze smrtelné bledosti nabíral dokonale rudou barvu. A že má Berry vlastně položenou v klíně? No, to byl instinkt, on si to tak nějak s ohledem na situaci neuvědomoval.

Mimo herně:
Mobilní post, na Enervate si Toník doufám fakt nemusí házet xD

_________________

Když přeskočíme od počátečního rudnutí a tak dále, dostaneme se k mdlobám velmi blízce připomínajícím klipy typu "Sandcastles in the Sand". Abychom se dlouze nerozepisovali o polonahém protějšku a šumícím moři, spokojme se s informací, že to bylo utahané, dojemné a pravděpodobně by se po podobných představách osypal každý první muž, nemluvě o nebelvírských slečnách.
Enervate v podání šikovného doktůrka nicméně fungovalo na jedničku, takže netrvalo ani moment a September mžourala, snažíc se zaostřit na ten krásný obličej před sebou. O tom, že napínala uši, aby dobře slyšela všechny své přzdívky, se snad ani nemusíme zmiňovat. Chvilku se prostě jenom cítila dobře - velmi dobře, zbytky tepla ze snové pláže se srážely s všudypřítomným sněhem a September se zmohla na: "Máš hrozně hezký obličej," než se úplně a dokonale probrala. Bezprostředně po uvědomění přišel stud a Borůvka příšerně zrudla. Chvilku zvažovala možnost znovuupadnutí do mdlob, jenže na to už byla moc při smyslech, takže se s námahou vyškrábala do pochybného sedu a upnula pohled na své dlaně. "Já... Jsem v pořádku... Neomlouvej se, prosím, je to moje chyba, já... Já jsem prostě jenom hrozně nervózní, když mám někoho ráda, a..." a dál se nedostala, protože si uvědomila, jak to celé zní, a bylo jí z toho velmi nervózně (na zvracení). Nepokusila se to sice nijak vyvrátit (což byl úspěch), ovšem o to tvrdohlavěji si odmítla připustit, že by dopis (něco tak krásného!) mohl nebýt žertem. A ona to teď všechno zkazila! No, vždycky přeci mohla tvrdit, že si to vymyslela... Ne?

_________________

Enervate samozřejmě zabralo, ačkoliv Tonny chvíli pochyboval o tom, že ho nějak nezmatlal, jak byl nervózní, poněvadž Borůvka prohlásila něco, co naprosto nečekal, a díky čemuž okamžitě zase zrudl. "Eh..." vypadlo z něj velmi inteligentně, jak už se na takového študovaného doktora slušelo, a najednou nevěděl, kam se koukat, přišlo mu, že hrozně zírá (na někoho u sebe v klíně, probůh!), ale na druhou stranu se prostě nedokázal (a přiznejme si to, ani nechtěl) dívat nikam jinam. Brunetčina tvář ho prostě fascinovala.
No a potom mluvila Berry. A jak mluvila, zaplavoval Anthonyho podivně hřejivý pocit radosti v oblasti srdce, což z lékařského hlediska absolutně nechápal, ale na druhou stranu, tohle asi byl ten povznášející pocit z opětované lásky. Bylo tohle ono? Řekla přeci, že ho má ráda, nebo ne? Nebo se snad přeslechl? Nervózně si kousal ret, rozhodně bezradný ve vlastní situaci. Tohle se mu prostě běžně nestávalo. Lidi byli kamarádi. Všichni byli kamarádi. Ale on věděl, že September se pro něj stala něčím mnohem víc. A absolutně netušil, co s tím má vlastně dělat, jak se chovat, co je moc a co ne. A jestli to mít ráda myslela tak, jako on.
"Víš, že jsi neskutečně rozkošná? Nejradši bych tě teď pořádně objal, ale... já nevím, nechci ti nějak ublížit, víš, no, eh... hlavně prostě... " Vypadlo z něj, následně zmlkl, chvíli civěl na vlastní ruce. Několikrát se nadechl a vydechl, v duchu sám sobě nějak hezky zanadával. "Kašlu na to, já... prostě musím," vydechl a prostě a jednoduše sevřel slečnu McTreeovou v objetí. Kupodivu celkem opatrně. Přeci jen, byla křehká, jako ta nejkrásnější porcelánová panenka, a on se bál, aby ji snad pouhým dotykem neroztříštil na kousíčky. A nebo aby znovu neomdlela.

Mimo herně:
Kdyby někdo Draka joo potřeboval, prosím, nebijte nás, za to můžu já a můj neexistující net (takže když tak bijte mě), fakticky to jen potřebujem dohrát xD Klidně se nahoďte, oni tam už jako vůbec nejsou, že jo xD

For Berry: Další post už fakt nahazuju odchod, takže pokud Tonnymu něco chceš...

_________________

<<<

I když tu u Heatha nebylo zrovna dvakrát zvykem, na dnešní schůzku dorazil s menším předstihem, aby na něho Leslie nemusela čekat. Vždyť správně měl vždycky kluk čekat na holku, ne? Ono se teda tady dalo spekulovat, kdo z nich je větší chlap, ale dejme tomu, že dneska to měl být zrovna Heath. Ten teď nervózně postával kousek od Hladového draka, rozhlížel se kolem, zda jí někde nespatří a za zády schovával bílou růži. Nervózní byl hlavně z toho, že tohle mělo být jejich první oficiální rande a Heatcliff se děsně bál, že něco šíleně pokazí, což vážně nechtěl. Proto dokonce vypadal celkem upraveně, košili měl pěkně zastrkanou v kalhotech a k dokonalosti asi scházely ty neupravené vlasy. Sice se snažil si je tak trochu učesat, ale po několika minutách vypadal úplně stejně, takže to vzdal.
Nervózně přešlápl, rozhlédl se kolem a tu jednu bílou růžičkou, kterou pro Leslie přinesl, schoval pěkně za zády, aby to bylo překvapení. Dost doufal, že Leslie dorazí co nejdříve, protože ho trápil pocit, že by se nemusela dostavit. Sice to byla ona, kdo komu hrozil, že když se nedostaví, dostane po čumáku, ale zatím jí nikde neviděl. A že zrovna pro Heatha nebyl problém někoho v davu lidí najít, že. To byl důvod, proč si samou nervozitou likvidoval spodní ret.

_________________

<<

Leslie měla zhruba minutové zpoždění, takže žádná katastrofa. K Heathově štěstí totiž nepatřila k těm nafrněným holkám, co před schůzkou s klukem strávily půl dne v koupelně a patlaly na sebe nejrůznější malovátka, aby byly čarokrásné. Pche, to nebylo nic pro Leslie. Ona v zrcadle jen zkontrolovala, že jarní červený kabát v kombinaci s černými kahotami a balerínkami vypadá vážně tak dobře, jak si představovala, a pak prostě vyrazila k Hladovému drakovi.
Těšila se a byla z toho trošičku nervózní, protože nikdy žádné rande nepodnikla. S Heathem už spolu ale měli drinky, měli spolu jídlo a absolvovali mnoho rozhovorů, takže doufala, že není, čeho se bát. Když si to tak v duchu shrnula, usoudila, že se znají poměrně dobře a nemuselo by tudíž dojít k žádnému trapasu.
Kluka vysokého přes metr devadesát prostě nešlo přehlédnout a Leslie upřímně potěšilo, že dorazil včas. Usmála se, zamávala mu a přidala do kroku, aby u něj byla co nejdříve. „Ahoj, nečekáš dlouho?“ zeptala se hned, ačkoliv si byla téměř jistá, že rozhodně nejde moc pozdě. Pak si Heatha prohlédla od hlavy k patě a znovu se uculila. „Fešák,“ zkonstatovala a laškovně na něj mrkla.

_________________

Když Heath spatřil Leslie, spokojeně se pousmála a dokonce jí vyšel i na proti, protože přešlapovat na místě a čekat až dorazí nechtěl. "Ahoj. Na tebe bych čekal klidně i stovky let," broukl a pobaveně na ní mrkl. "Ale ne, dlouho nečekám, přišel jsem před malou chvílí." Dodal ještě rychle, aby si snad Leslie nemyslela, že tady čeká merlin ví jak dlouho. No, i kdyby čekal, rozhodně by to nepřiznal, protože by to stejně byla jeho vina, to on se na místo setkání dostavil s menším předstihem.
Po zjištění, že je fešák, což mu fakt děsně lichotilo, mu přišla správná chvíle vytasit se s tou růžičkou, takže to taky udělal. Opravdu se snažil nerudnou co to šlo, což bylo dost marný, ale aspoň ta snaha byla. "Moc ti to sluší," mrkl na ní a uculil se a fakt doufal, že na něm není poznat, jak nervózní je. Což mu taky moc nevycházelo a byl v tuhle chvíli fakt rád, že se poblíž nenachází Taevas, který by se mu jistě vysmál. Což mu dost pravděpodobně hrozilo i tak, protože zrovna Taemu se svěřoval snad se vším.
"Dáš si něco k jídlu? Kaštany, bagetu, burger? Nebo se můžeme prvně projít a pak se sem vrátit.." I když by Heath nejraději zvolal první možnost, tedy jídlo, a pak teprve procházku (a po ní další zastávku na jídlo), rozhodl se nechat vybrat dívku (hehe) co chce víc, zatím to s tím jídlem u něho nebylo tak horké, protože snídal před malou chvílí, ale Heatcliff byl tak trochu jako Otesánek, takže mohl jíst pořád a pořád a i tak byl skoro pořád hladový.

_________________