Jakmile se Emily začala ujišťovat, jestli je v pořádku a přiložila mu ruku na čelo, polilo ho horko a připadal si jako chilli paprička. Upřímně, tu horečku by si v tu chvilku sám připsal.
"Ehm. Jo, jsem v pohodě, Emilko, nedělej si starosti. A..." naprázdno polkl - co jí teď řekne? Nemohl jí přeci odbýt, ale na druhou stranu jí to asi těžko mohl říci. Rozhodl se tedy pro menší zlo. "Víš, já jsem tuhle zkoušel skládat básně o jedné holce, no. A tak nějak to nevyšlo a bratr mi to teď připomíná." řekl a pokusil se o úsměv, který přeci jen vypadal už o něco lépe - ačkoli červená barva z obličeje nevymizela. Upřímně doufal, že Emilka nebude chtít jeho výtvor vidět, protože to už by nezvládl. Ani psychicky, ani fyzicky.
Při jejích dalších slovech se prostě musel usmát - ona byla tak moc roztomilá! "Určitě budeš skvělou učitelkou. Jen mi předem řekni, kde budeš učit, abych si tam mohl sehnat místo jako uklízečka." zazubil se - s jeho prospěchem to těžko mohl dotáhnout výše, ačkoli v některých předmětech se držel na lepším průměru. Z věštění dostal na NKÚ trolla, za což musel u babičky odtrpaslíkovat zahradu - a to nebylo moc zábavné. I když, na druhou stranu byli trpaslíci hrozně legrační, když vás zrovna nehryzali do prstu. A taky úplně pitomí, ale nebudeme zabíhat do podrobností.
"Já mám vlastně docela podobnou manželku, teda, představu, promiň, myslím dopředu. Nějaký hezký domek, hordu dětí - minimálně tolik, aby se dal sestavit famfrpálový tým -" zazubil se a mrkl na Emilku s jiskrou v oku, "pěknou ženu, kvůli které bych myl i nádobí... A minimálně jednoho psa. A dvě kočky, jako máme doma. Na ty jsem si tak zvykl, že si to bez nich nějak nedovedu představit." Všechno, co řekl byla pravda pravdoucí, až na ty děti - bohatě by mu stačila i sada střelců.

On sám bohužel nebyl ušetřen toho, aby viděl Emilčina přítele. Nejraději by si ho nevšiml, ale přišlo mu to vůči Emily nefér - a tak do ní jemně šťouchl a nenápadně ukázal za její záda. "Myslím, že pan Howells právě dorazil. Že si ale dal na čas, co?" k jeho zlosti mu unikl kus jedovatosti, kterou měl vůču Ericovi pevně zakořeněnou - ale pak se povzbudivě usmál, protože nechtěl zanechávat v Em negativní pocity. "Mám jít?" zeptal se, zcela smířen s osudem, co určil, že dnešek nebude jeho dnem lásky.

_________________

Usmála jsem se za odcházejícími dětmi. "Snad jo!" křikla jsem na Flavia. Připadal mi docela fajn. Škoda, že se neuvidíme na mistrovství, napadlo mě. Jelikož můj taťka pracuje na ministerstvu v odboru kouzelných her a sportů, získal na famrfpál tři lístky (pro něj, brášku a mě, mamku famfrpál moc nebere), takže tam pojedeme, jako ostatně pokaždé. Docela jsem se těšila.
Rozhlédla jsem se po lokále. Bylo v něm už podstatně méně lidí. Povídali si ve dvojicích nebo v malých skupinkách a mně už se opravdu nechtělo mezi ně vměšovat. Rozhodla jsem se tedy vyrazit domů. Nemohla jsem se dočkat, až mamce vylíčím dojmy z nakupování školních potřeb. S budoucími spolužáky se můžu seznámit ještě na mistrovství. Nebo v Bradavicích, samozřejmě.
Rozloučila jsem se němým pohledem s hostincem a vyšla ven do pozdně letního odpoledne.
>>> domů

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

[Emilka, Eric...]

Rozhodla se, že Gida už nebude dál mučit, očividně se mu o té záležitosti zrovna dvakrát mluvit nechtělo. Takže se zarazila těsně před tím, než by mohla vyslovit něco jako Jé, ty skládáš básničky? A můžu ji vidět?. Místo toho jen co nejneutrálněji opáčila: "Ach tak. To asi bude ta sourozenecká láska..." a pokusila se o své typické zazubení. Ta holka ale, ať to byl kdokoliv, měla štěstí, že o ní vůbec někdo skládal básně. Pokud ona věděla, Eric o ní nikdy nenapsal ani čárku, a tak té neznámé Gideonově múze v duchu trochu nemrzimorsky záviděla. Em totiž byla veliká romantička a takovéhle drobnosti jí těšily. Další mínus pro Erica... ale to spíš kvůli tomu, že jí chtě nechtě trochu hnul žlučí tím, že nepřišel.
"Ale ty kecko," zasmála se, "houby uklízečka. Něco výdělečnějšího budeš, uvidíš," prohlásila se svým neoblomným optimismem. Nemyslela, že by na tom byl chlapec o tolik hůř než ona. Jen stačí chtít a všechno přece půjde, ne? Těkla znovu pohledem ke dveřím(druhým, než kterými vešel Eric), a nebo ne úplně všechno...
Málem se zadusila zbytečkem dýňové šťávy, které se neprozřetelně napila zrovna v momentě, kdy Gid prohlásil, že má manželku. Trochu se zakuckala a do očí jí vhrkly slzy, což se jí dělo vždycky, když jí zaskočilo. Naštěstí to ale brzy přemohla a vrátila se ke svému normálnímu, lehkému úsměvu. "Určitě se ti to všechno splní, cítím to v kostech," prohlásila znovu s jistotou v hlase. Jen si nebyla jistá tolika dětmi. Ale což, třeba chtěl Gid prostě domácí famfrtým, no. "A už máš nějakou favoritku na ženušku?" zeptala se, částečně spíš v žertu než by to myslela vážně... jen to všechno k něčemu takovému vybízelo. Hodila po Gidovi při tom také patřičně spiklenecký pohled.

Zase se jí na chvíli povedlo zapomenout na Erica - vtom ale byla upozorněna, že dorazil. Otočila se jeho směrem - ano, opravdu tu byl. Její žaludek udělal kotrmelec. "A já myslela, že se na to vykašlal," řekla trochu zmateně a udiveně. Do hlasu se jí vkrádala nervozita a ona zbledla minimálně o jeden odstín. Ne, nebyla rozhodně připravena na to, co se mělo dít. Něco, čemu se říká ne zrovna příjemný hovor.
Eric si jich také v tom momentě všiml, a přesně v momentě, kdy se Gideon tázal, jestli má odejít, dorazil ke stolu. "Ahoj, Em," usmál se na svou stále-ještě-přítelkyni, "a...ehm....nazdar," hodil trochu podezřívavý pohled po Gidovi. Měl pocit, že ho už někde viděl, takže předpokládal, že se jedná o nějakého spolužáka.
"Odchodem bys nám prokázal službu," řekl rovnou bez obalu, jak měl ve zvyku, takže Emily nestihla nijak moc zareagovat, jen tiše bledla a pouze vrhala po Gidovi zoufalé pohledy. Byla by raději, aby nikam nechodil. Na druhou stranu ho ale nemohla nutit, aby sledoval cokoliv, co přijde (a něco mělo přijít, poněvadž Eric se jí ani nedotkl, ani ji nelíbl na tvář, jako to normálně dělával). Tohle evidentně moc nezvládala.

_________________

Johna se viditelně Ebenezarova jedovatost jako obvykle nedotkla, ale měl co dělat, aby udržel vážný obličej, když slyšel taková spojení zrovna z úst kolegy Rodwella. Měl ale pocit, že Ebenezar nezamýšlel být zábavný, a tak spěšně spolkl smích a zamaskoval jej kašlem, až se mu knihy málem rozsypaly.
Jakmile však vstoupil do Děravého kotle, přemohla jej fascinace a on se nechal unést tím, že se začal nadšeně rozhlížet po kvantech studentů, kteří se nevysvětlitelně rozhodli trávit letní prázdniny zrovna tady, starých čarodějích a čarodějkách nad sklenkou sherry a vystavených zaprášených lahvích za barem. Byl si jistý, že zrovna tady koktejly nemají ani zamaskované v jídelním lístku za něco exotického. Jídelní lístek zněl naopak velmi... rytmicky.
"Jak často sem chodíte jíst?" rozhlédl se skoro rozrušeně po trojici profesorů a zabral jednu z židlí u stolu, který vyhlédl Larry. Zdálo se, že s ním cloumá morbidní pokušení tu taky něco vyzkoušet. Zabubnoval prsty o stůl a zazubil se.
"Československo? Slyšel jsem, že na hranicích se vůbec nevyplatí cestovat s koštětem kvůli tomu, co ti s ním provedou při kontrole... A když už se tam člověk dostane, letí domů jen v kličkách..." To se ostatně dalo říct i o Finsku. John nastražil uši. "Kdy tě napadlo pořizovat si průvodce? Není to zajímavější bez něj?" popíchl Mei-Xiang dobromyslně. Někdy to dokonce bylo zajímavé až moc...

_________________

Aurora se začínala pomalu děsit Gweeny, který vypadala, jako že všechno ví a zná...a Aura takové lidi neměla ráda. Navíc jí samozřejmě záviděla, že měli doma mládě jednorožce - ona o tom snila od malička, ale tak nějak pochybovala, že to kouzelné zvíře vůbec někdy spatří. Vzápětí se přidala se zkušenostmi s jednorožci i Gwen a Aurora byla najednou opět pevně rozhodnutá, že se do Bradavic netěší. Ne, že by tam odmítala jet, to by si nedovolila, ale prostě se jí tam nechtělo a basta. Někde zaslechla, že Moudrý klobouk se dá přemluvit, a tak by se jí ho třeba podařilo přesvědčit, aby ji zařadil do Havraspáru, kam by se zašila v knihovně a už by z ní nevylezla. Podávalo se jídlo v době, kdy v síni nikdo nebyl? A nevyhodili by ji ze školy, kdyby vynechala všechny nebezpečné hodiny, tedy všechno kromě Péče o kouzelné tvory a Věštění?
Na Andyho další dotazy už neměla sílu odpovědět, a pak nadešla ta kýžená chvíle, kdy se všichni rozloučili a odešli. Pravda, odchod Leslie ji mrzel, protože se v její přítomnosti cítila tak nějak bezpečně, jako by vedle ní stál její bratr...což sice Leslie nejspíš moc nelichotilo, a navíc to Auru ještě utrvdilo v předtuše, že Septimus bude zařazen do Nebelvíru. A nebudou spolu v koleji. A nebude ji mít kdo ochraňovat a ona si bude muset poradit úplně sama v té cizí škole, se spoustou cizích a hlučných dětí...Musela se zhluboka nadechnout, protože se jí z toho začínala motat hlava a poněkud vyplašeně se podívala na Kath. "Aurora...těší mě," dokázala ze sebe vymáčknout a dokonce se i malinko úlevně usmála, protože tu byl najednou klid a Kath vypadala v pohodě. Bohužel se vzápětí rozloučila i ona, a Aurora tedy stála uprostřed Kotle jako tvrdé Y, tiskla si k hrudi knížku, Oliver se někde ztratil a Avril s Aniyah nechtěla vyrušovat - lépe řečeno ji děsilo, že by je měla sama od sebe oslovit a třeba si k nim sednout.
Dobře...tohle není tak zlé...jsem sama, nikdo se na mě nekouká, nikdo na mě nemluví...můžu si jít číst, podle původního plánu, pomyslela si a donutila se uklidnit se představou chlácholivého klidu a neviditelnosti. Odhodlaně k sobě stiskla rty a s bradou vzhůru (kteréžto gesto ji stálo všechny zbývající síly) si šla sednout k jednomu z těch pár zbývajících volných stolků, blízko vchodu. Způsobile se usadila s kolínky u sebe, položila knihu na desku stolu (kupodivu celkem čistému, ale ona sama už se nemohla dočkat, až se naučí Pulírexo), kde ji rozevřela a dala se do čtení. Po pár okamžicích se začala plně soustředit a přestala být nervózní ze svého okolí, které uspokojivě vytlačila z hlavy.

_________________

Flann se do Děravého kotle přimotal vlastně úplnou náhodou, znáte to...
Od příjezdu z Bradavic se prakticky nezastavil. Kupodivu za to ani tak nemohl fakt, že z něj teď byl čarodějný učeň, jako spíš to, že ho opět dohonila každodenní bída života v nejnižších vrstvách londýnské společnosti. Jinými slovy musel makat jako šroub, aby nemusel jíst obligátní brambory na tři způsoby, a většinou je jíst musel tak jako tak. Nijak si na to ale nestěžoval, pomáhal tátovi, kde se dalo, a v té troše volného času se dokonce zvládl i trochu učit na další rok ve škole čar a kouzel.
Každopádně teď ho práce zavedla tam, kde jeho cesta do kouzelného světa začala: do Příčné ulice. Nevěděl proč, ale dostal od táty nakázáno, ať vyzvedne cosi v temné uličce za obchodem s obojživelníky a donese to domů. Už jenom z faktu, že ho poslal na podobné místo, si lze udělat obrázek o jeho rodičovském taktu, každopádně Flann byl děcko ulice a nebál se, nechal doma všechny cennosti (to jest Buřta) a vyrazil.

...jak již bylo řečeno, Flann se do Děravého kotle přimotal úplnou náhodou, a bylo to na něm trochu vidět.
Přes záda měl těžce působící ruksak, který patrně pamatoval první světovou válku a se kterým z bytu rozhodně nevyrážel, měl natrženou nohavici na levé noze a přes pravou tvář se mu táhl zasychající šrám ne nepodobný kočičímu škrábnutí. Tedy pokud by ta kočka byla menší tygr.
Na nohu s natrženou nohavicí mírně kulhal a bylo zřejmé, že asi nejde jenom od nešikovné holiče.
Rozhlédl se po okolí a vypadalo to, že někoho nebo něco hledá, ale žádný ze štamgastů ani přítomných profesorů z Bradavic to kupodivu nebyl. Teprve když v dálce zahlédl všeříkající tabulky s čarodějem v kalhotech a čarodějkou v sukni, dal se do pohybu, jako by byl virgule, kterou někdo nechal na hraní impům. Bylo ale naprosto zjevné, že ač se chtěl jenom umýt a na důkladnější ošetření ani nepomyslel, pytel ho poněkud zpomaloval, takže se rozhodl to řešit operativně.
Rychle přejel pohledem dva stoly nejblíže k němu, po krátkém zauvažování vyhodnotil dva čaroděje lomeno piráty jako nepříliš vhodné hlídače pytlů a vykročil tedy ke kandidátovi druhému, jakési křehké dívence. Moc mu do zdejšího koloritu nezapadala, už jenom tím, že byla fakt pěkná, každopádně k těm dvěma zraněním měl ještě jako bonus lehký otřes mozku, takže to dlouho neřešil.
„Ahoj,“ oslovil ji nesměle, když se přiblížil na vzdálenost, ze které už ho slyšela, ale ještě by ho úlekem nemohla majznout cepem, kdyby nějaký měla, „promiň, že votravuju, ale mohla bys mi prosím tohlencto nachvíli pohlídat? Hned se vrátim, slibuju.“
Mimovolně si podrbal šrám, čímž patrně lehce porušil vznikající strup, a usmál se takovým tím způsobem, jak se už od dob Charlese Dickense usmívají šlusáci z ulice poté, co se někde porvali a vyhráli.

_________________

Aurora zrovna byla začtená do té části, kdy děti objeví zahradu, a své okolí vnímala jen velmi namátkově. Proto ji náhlé oslovení, navíc od cize znějícího hlasu - naštěstí byl aspoň dětský, když už nic jiného - velmi překvapilo. Automaticky bleskově zaklapla knihu a svýma laníma očima zírala na toho kluka před sebou. Útroby se jí sevřely a ona nemohla dýchat, a už pomalu začala propadat panice, ale poté si všimla toho šrámu, který měl chlapec na tváři a polekaně se zajíkla, načež se zajíkla napodruhé, jakmile spatřila tu zraněnou nohu. Sečteno a podtrženo, tenhle kluk nevypadal jako někdo, komu by chtěla pohlídat batoh, ani kdyby to byl poslední kluk s batohem na světě. Jakýmsi zvláštním způsobem se dokázala udržet a nevykřiknout zděšením (na což byla náležitě hrdá), načež jí pohled sklouzl k šrámu na tváři, k chlapcovu usměvavému obličeji a k roztržené nohavici, načež toto kolečko zopakovala ještě jednou. Zatímco si ho prohlížela, sváděla vnitřní boj ohledně toho, jestli po něm něco hodit a rychle utéct; hodně nahlas zakřičet (což jí moc dobře nešlo) a přivolat tak jakoukoli kompetentní osobu, která by ji ochránila, a nebo se o něj postarat a ošetřit ho. To, že se na ni culil takovým tím super fešáckým úsměvem a celkově působil dost jako její oblíbený hrdina - minimálně byl podobně oblečen a zubožen, a v tom ruksaku dost možná měl nějaký lup - jí vůbec nepomáhalo. Po ne zrovna krátké chvíli se z jejích vyjukaných oček zčásti vytratil děs a nahradila jej praktická jiskra, kterou v sobě asi měla všechna děvčata, a taky špetka zvědavosti a údivu.
"Co se ti stalo? ...Bolí to moc?" zeptala se a ačkoli svou pozici na židli nezměnila, působila stále poněkud ztuhle, to jak si nebyla jistá, jestli zůstat utéct na druhou stranu a nebo se naopak obrátit směrem k chlapci. Nedůvěřivým pohledem těkla k jeho ruksaku, načež se zase rychle vrátila k jeho obličeji, protože se bála, že udělá něco nečekaného a že ona to nezaregistruje včas a nebude moci prchnout. A dobrá, taky se jí svým způsobem líbil.

_________________

„Ne, to je v pohodě, neni to tak strašný, jak to vypadá,“ mávl rukou šlusák a vlastně to nebylo ani tak vychloubání se, jako pravda. Fakt ho to moc nebolelo, což byla skutečnost, nad jejímž zjištěním se na chvíli sám zarazil. Možná za to, pravda, mohla ta rána do hlavy, každopádně už pamatoval bitky, po kterých dopadl mnohem hůř.
„Klidně ti o tom pak popovídám, je to docela zábavný, ale teď se fakt musím letět umejt, než to tady zasviním.“ Fakt se snažil dávat si pozor na pusu, když je v přítomnosti zjevně trochu poplašené princezny, ale asi se těžko divit, že mu to moc nešlo. Zamžoural směrem k záchodům, tajemný pytel nechal s plnou důvěrou u neznámé a prodral se skrz hloučky připitých kouzelníků tam, kam i Brumbál musí pěšky.

Ať už se Aurora rozhodla do pytle podívat nebo ne, byly tam jen lehce omlácené konzervy kvalitního kouzelného kečupu, zkráceně KKK, a nejevily žádné známky nebezpečnosti.
Jejich majitel se vrátil vážně docela rychle a už vypadal poněkud reprezentativněji, alespoň co se soudobých irských standardů týče. Vlasy měl mokré, ale tvář bez zbytečného množství krve, nohavici si jakýmsi špagátem provizorně smotal, aby držela, a i z očí mu jaksi bylo vidět, že je trochu víc při smyslech. Rozhodně byl schopen zaostřit na větší vzdálenost, takže už z dálky koukal, jestli princezna nezdrhla, případně jestli se mu jenom nezdála, protože to se klidně mohlo stát.

_________________

Aurora pomalu, opatrně přikývla a pozorovala, jak se chlapec ztratil v umývárně. To, že by se mohla do chlapcova ruksaku podívat ji jenom napadlo, protože by nic takového nikdy neudělala. A dost možná tam bylo něco, co neměla nebo nechtěla vidět, tak. Dovolila se malinko na židli zavrtět, protože se jí začínalo sedět nepohodlně a rychle uvažovala, co má dělat. Kdyby chlapec nevypadal tak, jak vypadal - což by pro ostatní lidi byl signál rychlého úprku, ale u Aurory to bylo obrovské plus - a kdyby jí nenechal na hlídání ten pytel, nejspíš by už dávno zmizela nahoře v pokoji. Ale takhle si nedovolila opustit stanoviště, vždyť co kdyby ten ruksak někdo ukradl a bylo by to na ni?
Když se chlapec vracel, pozorovala ho obezřetnýma, zkoumavýma a stále ještě vyplašenýma očkama. Vypadal líp než předtím, ale stále to nebyla žádná sláva. A ten šrám potřeboval pořádně vyčistit a zalepit, aby se nezanítil a nezačal hnisat...pak by z toho ten kluk mohl mít jizvu, a i když věděla, že chlapci si jizev naopak váží, ona to neuznávala. Když jste se na něj podívali lépe, dal by se přirovnat ke zraněnému zviřátku. A o zviřátka se Aurora dokázala postarat za všech okolností.
Když chlapec došel až k jejímu stolku, jedním pohybem vstala, odhodlaně se na něj podívala a plácla dlaní do desky stolu, což mělo znamenat, aby se odsud ani nehl. Po dvou krocích jí však došlo, že by to otřesený nebožák nemusel pochopit, a tak se otočila a sotva slyšitelně pípla: "Zůstaň." Ani si neuvědomila, že na stole nechala svou knihu. Rychlým krokem potichoučku vyšla schody nahoru, prošla chodbou, neslyšně vklouzla do svého pokoje (Septimus tam zrovna nebyl, asi šel někam pátrat, a Aurora se tentokrát ani necítila ublíženě) a popadla svou lékárenskou růžovou taštičku s fialovými mašličkami. Poté sešla zase dolů, docupitala k baru, kde se snaživě usmála na pana hostinského, který naštěstí pochopil, aniž by se musela nějak převratně projevovat.
Ke stolu se pak vrátila s růžovou taštičkou pod paží a tácem s polévkou, chlebem s paštikou a dýňovým džusem. Tác tichoučce položila na stůl, načež se usadila zpátky na své místo. "Měl bys něco sníst, vypadáš, jako bys byl v šoku - nepraštil ses někde do hlavy?" řekla tiše, a starostlivě, ale soustředěně si ho prohlédla. Opravdu vypadal lépe, ale ještě to nebylo úplně na normálu. Samu ji udivovalo, že na něj dokáže sama mluvit, ale rozhodla se tím zaobírat později. Tohle byl její oběd a ona se o něj rozhodla podělit v zájmu záchrany tohoto nebohého hocha, který vypadal, jako by vypadl z knihy z devatenáctého století.

_________________

Flann vyrůstal v komunitě katolíků, což ho ovlivnilo hned v několika směrech.
V první řadě neodmlouval a uposlechl cokoliv, co znělo jako víceméně rozumný příkaz. Nepokradeš, nezabiješ, nežer to mejdlo, zůstaň a tak dále.
V řadě druhé mu nijak zásadně nevadila jistá míra bolesti. Jakkoliv masochisticky to může vypadat, prostě si jen vybavoval všechna ta kázání o tom, kterak utrpení jest v tomto světě denním chlebem jakýchsi oveček a taky jak nějaký polonahý strejda kdesi v Izraeli tak děsně moc trpěl, až tím zachránil celý svět. Samozřejmě tomu moc nerozuměl, což je další charakteristický rys irského katolíka.
No a pak tu byly takové ty momentálně irelevantní drobnosti jako naprostá neobeznámenost s antikoncepcí a snaha v přítomnosti kněze radši vždycky sedět, nic, s čím by si teď musel dělat starosti.
Každopádně si prostě sedl, pytel konzerv ani nepřekontroloval, a čekal, jestli se vrátí. Snažil se moc neposlouchat hovory štamgastů kolem, aby náhodou nezaslechl nějakou část jejich podlého plánu na ovládnutí světa, protože vypadali přesně jako ten typ, a přemýšlel, co mu po návratu řekne táta.
Princezna se nicméně vrátila, takže starosti hodil zas a znovu za hlavu a čekal, co s ním zamýšlí. A dokonce ji soustředěně poslouchal i poté, co zmerčil tu hromadu jídla, kterou přinesla.
„Jo, to taky,“ odpověděl na její dotaz stran praštění a napadlo ho, že sice není první, kdo se ho na to ptá, ale rozhodně je první, které to odpovědět může. Při vzpomínce na rvačku, z níž si odnesl všechna ta zranění, si pak vzpomněl na kečup a taky na to, že na něj doma kromě otce čeká taky bramboračka s extra porcí brambor.
„Ale to bude dobrý, fakt,“ znovu mávl rukou a snažil se koukat spíš na ni než na to jídlo, „díky moc za hlídání, najím se doma.“ Vlastně to ani nebyla moc snaha maskovat fakt, že s sebou nemá ani penny případně její kouzelnický ekvivalent, jako spíš to, že ji nechtěl ani v nejmenším obtěžovat, zdržovat a kdoví co ještě. Hlavou mu samozřejmě šrotovalo klasické dilema, jestli je slušnější odmítnout nebo někomu něco dlužit, ale byly tu další okolnosti, které mu s rozhodováním trochu pomohly.
„Každopádně bych měl asi jít, než mě zas někdo bude chtít sežrat za to, že jsem ve Zmijozelu,“ pronesl tak nějak na půl huby, nedůvěřivě se rozhlédl po všech těch podivných figurkách kolem a mimovolně se opět podrbal na zraněné tváři, čímž hojení dvakrát neprospěl. Možná by jí měl vysvětlit, co se vlastně stalo, ale nebyl si jistý, že je vhodné vyprávět historku ze špinavé zadní uličky někomu, kdo vypadá jako princezna z pohádky.

_________________