"To nevadí, de o to, že sis to dala ve zmrzlinářství, ne?" pokoušel jsem se být galantní, ale Pat mi to v jednom kuse kazila.
"Tak je to kouzelnickej obchod, že jo, maj tu hodně divnejch věcí." objasnil jsem jí, ale pochybuji, že to nevěděla. Přeci jen už byla kouzelnicí dva roky... "Stačí se kouknout, víš? Tady to všechno máš, přeci jen já tu nepracuji..." zavedl jsem jí ke zmrzlinám. "Vidíš, tolik příchutí tu zase není..." zhodnotil jsem. Sám si poručil tři kopečky - čokoládovou, mátovou a kramelovou. Slušně jsem poděkoval a vrátil se k Pat. "Tak jo no." znovu jsem se zakoukal a zmrzliny a pak prohlásil: "Dej si cirónovou, tamtu barevnou a třeba čokoládovou. Souhlasíš?" počkal jsem až si Pat objedná, oboje jsem zaplatil a vzdal se nazpět k našemu stolečku. Na otce už jsem dočista zapomněl. On na mě bohužel ne, ale zatím nic nepodnikal.
"Vivien." odpověděl jsem na začátek. Těch otázek měla Pat nějak moc. "Naši se nemohli dohodnout, jak se bude jmenovat, nakonec jí vybrala jméno naše služka. A namalovat? No, to bych nechtěl." kreslit malé děti není ono. "Chmm, chmm." pokýval jsem hlavou. "Malý to je, ale řve to a věnuje se tomu spousta pozornosti."
Elyss. Kdo to sakra je? Ptát se nebudu, třeba mi to říkala a já to zapomněl. "Ne, Chandelle půjde až příští rok, ještě je mrňavá. Když jí dojde dopis. Když nedojde, tak ji asi už nikdy neuvidíš." oznámil jsem skepticky. Samozřejmě to nebylo myšleno úplně vážně, ale něco pravdivého to v sobě mělo. "Chmm." odvětil jsem na poznámku se sestrou a pustil se do zmrzliny.
"Budu tu do kdy budu chtít." oznámil jsem jednoduše a bez obalu. "Otec to zvládne."
"Eh, co to je?" podivil jsem se když ke mně Pat postrčila krabici. Očividně to bylo pro mne, tak jsem to nesměle otevřel. "Éé, já se Chandelle. Blok a tužky. Hezký, děkuju." odpověděl jsem nejistě a snaživě se na Pat usmál. Samozřejmě mi to udělalo radost, ale což? Moc jsem nepochopi, proč mi dává tužky, a tak. Nebyli jsme na tom špatně. Kdyby ano, vyhodili bychom služku a měli jen skřítky, navíc otec mi koupil skoro všechno, co jsem si umanul, o tužky ani bloky jsem nouzi neměl, ale fajn... "Moc mě ten dárek potěšil." zalhal jsem naprosto přesvědčivě. To mi ostatně šlo vždycky. "Ale nechápu, proč mi to dáváš... Ale samozřejmě mi to nevadí, jenom... Chápeš, ne?" vysoukal jsem ze sebe věru přeobratně. Radši jsem si strčil do pusy spoustu zmrzliny. Alespoň mi na chvilku zmrzly mimické svaly...

| +

Mimo herně:
Emm, sama nevím, co přesně jsem to napsala... Jsem taková polomrtvá, tak se, eh, neděste...

_________________

Dohrávka

Když dívce nabídl, že by jeho nové koště mohla pojmenovat ona, rozhodně nečekal takové zděšení. Pravda, požádal ji o to především z toho důvodu, že sám by nedokázal vymyslet žádné ucházející jméno, tím spíš, že koště takového kalibru by si zasloužilo nést nějaký opravdu vznešený a výstižný název. Simon věřil, že má Sophie lepší fantazii než on. "Jasně, že ty. Byl bych moc rád," opáčil. Zmínka o tréninku ho trochu vyvedla z míry, protože věděl, že nezáleží tak na výkonu koštěte jako na výkonu jeho samotného. Podle toho, jak se koště předvede, mu dáme jméno... No to potěš koště. "Fajn, to je dobrý nápad," souhlasil nakonec, pevně rozhodnut přes prázdniny na koštěti co nejvíce trénovat a pokud možno zlepšit se ve famfrpálu.
Ačkoli když Mio přišel, byla z něj cítit nálada na bodě mrazu, teď to vypadalo, že se trochu rozveselil, nebo alespoň dočasně zapomněl na své trápení, ať už bylo jakékoli. A stalo se tak díky Sophii, které Simon za téma Obrany proti černé magii děkoval, zejména proto, že to se slovy vůbec neuměl a s vyspravováním kamarádovi nálady by si sám nevěděl rady, ba naopak by mohl říct něco, čím by situaci dokázal ještě zhoršit. A navíc, vyhlídka cvičení Obrany s kamarády lákala i samotného Simona, který rozhodně nepotřeboval zvedat náladu a dle svého skromného názoru ani doučovat. Tedy, tenhle předmět ne. Rozhodně by se ovšem našla spousta předmětů, kde by se mu trocha cviku náramně hodila, Lektvary počínaje a Dějinami čar a kouzel (zdaleka ne)konče.
"Jasně Sophie, rádi ti pomůžeme," přidal se k Miovi a mírně jeho prohlášení poupravil do množného čísla. Na následné plánování samozřejmě kýval hlavou, skálopevně přesvědčený, že to tak prostě bude a nic už jejich scházení nebrání. Dívčina zmínka o děkování Simonovi vehnala trochu červeně do tváří, tento den už poněkolikáté, což byl jistojistě chlapcův rekord. "Nemusíš děkovat. Mně už vůbec ne," namítl vehementně a pohled mu sklouzl ke koštěti, které si pořád v klidu leželo na zemi spolu s jeho novými rukavicemi pro famfrpál. Tohle jí bude ještě dlouho splácet.
Sophie se s nimi rozloučila a když odcházela, věnovala Miovi jestřába složeného z ubrousku. Simon sice tak úplně nechápal, co to znamenalo, bylo mu však jasné, že se jedná o nějaké velké gesto a taktně se na nic neptal. "Nemáš za co," odmítl mávnutím rukou její díky a s úsměvem dívce zamával, než zmizela ve dveřích zmrzlinářství. Stejně se rozloučil i s druhým kamarádem, který právě dopil svůj ledový čaj a vypadal už o něco veseleji, což Simona rozhodně těšilo. Chvíli zůstal sedět sám u stolu, popichoval znovu usínající Grelot, než se konečně také zvedl k odchodu, vzal si své nové koště, rukavice i krysu s sebou a se zřetelným na shledanou vyšel z cukrářství.

>>> Někam

_________________

| +

"Cože?"

,, No, to sice asi jo ale prostě... No to je jedno, už jsem to zaplatila, takže netuším co tu řešíme.. " dopověděla jsem s povytáhnutým obočím. Ale myslela jsem v to dobrém. Moc se mi nezamlouvalo, jak se mnou Léandre mluvil. Znělo to.. Namyšleně, povrchně, výsměšně a já nevím co ještě. Tak jako, nelíbilo se mi to, ale radši jsem nic neříkala, nechtěla jsem si ho rozhádat. A myslím, že kdybych mu řekla, že se chová nějak divně tak se asi naštve. Ale ono na to stejně asi přijde. ,,To mi je asi jasný, že tu nepracuješ, ne? Nebo si myslíš že jsem tak hloupá?" Procedila jsem mezi zuby a vracela jsem mu ten znuděný podtón hlasu. Není.. Neee.. Já teda nevím, jak si tenhle zbohatlík představuje poměr hodně, ale mně přišlo, že zas tak málo jich tu nebylo. Přecházelo to s odstínů modré do fialové pak do růžové a pokračovalo to. A na konci měňavé. Ty byly fakt hustý. Zmijozelský mi vybral citrónovou, která měla moc hezkou neonově zeleno-žlutou barvu, barevnou.. takovou duhovou a čokoládovou. Místo celé odpovědi jsem jen neznatelně kývla. Když jsme se vrátili ke stolečku, chovala jsem se trochu odtažitě, protože se mi prostě nelíbilo jak se mnou jedná. Tak jsem mu to oplácela stejnou kartou. Teda snažila jsem se. Já moc hnusná na lidi ale být neumím. Ale nechtěla jsem na něj být přímo hnusná.. Jen ošklivější než obvykle. Vivien bylo hezké jméno, ale kdybych to řekla nahlas bůhvíco by mi na to odpověděl. Trochu mě zamrazilo. Já jsem Chandelle chtěla vídat. A navíc u čistokrevných se předpokládá, že by měli umět kouzlit ne? Určitě se do Bradavic dostane. Zdálo se mi, že je milejší než Léandre, což jsem Léovi samozřejmě nikdy neřekla, ale dle mě to tak bylo. Otec. Pořád jenom otec. To se nemlže bavit o něčem jiném? jasně, teď jsme se chvilku bavili o něčem jiném, ale on do toho otce zase zamíchal. Achjo. No, co můžu dělat.
Dle jeho prvého výrazu ve tváři -když otevřel krabici- který hned stihl skrýt za masku lží jsem si povšimla, že z dárku moc radost nemá. Jasně, já jsem věděla, že je boháč, ale chtěla jsem mu udělat radost. Ale to se mi asi moc nepovedlo. Bravo Pat, bravo. ,,Myslela jsem, že ti to udělá radost.." řekla jsem tiše. Zjevně neudělalo. Už jsem dojedla zmrzlinu, kterou jsem do sebe spíš naházela a tak jsem kývla na obsluhu. ,,Tak já už asi půjdu...." Jestli měl blbou náladu, za to jsem nemohla, ale při takovéhle náladě jsem s ním být nechtěla. Z jistých důvodů. A tak jsem se začala chystat k odchodu, i když jsme tu byli jen chvíli...

"Kuš zatím nemám, jen meč!" odsekla na sestřenčino kušuj. Ale kuši by brala taky, měla spoustu cílů, které by šly sestřelit. "A ani bych se nedivila, pro trochu dobrodružství jsme přeci schopné udělat cokoliv, ne?" zasmála se nad poznámkou ohledně Obrtlé ulice. Fakt by se tam někdy chtěla podívat, zajímalo jí, co tam bylo tak děsivé. Otec se černou magií zabýval a nikdy se mu, pokud tedy dobře věděla, tak se mu nic nikdy nestalo.
"Pán z Ministerstva?" zeptala se Am nejdříve zmateně, ale když pozorovala jejích vykulené tváře, začalo jí to docházet. "Mudlovského původu, že?!" vyjekla najednou, s jiskřičkami v očích. "Mám jednoho moc dobrého kamaráda z mudlovské rodiny, jmenuje se Winfred a je naprosto boží. To je ten jak jsem ti o něm psala, nesnáší školu a tak," vysvětlila ještě rychle Marylou, protože ta byla informovanější. "Zase by si něco křížila? Jen počkej, tebe jednou zavřou na odbor záhad, až něco takového fakt vytvoříš," zasmála se vizím o zvířátku, jenž chovali sourozenci. "Ale bohužel, asi to tu neseženeš," zklamala Ai.
"Jo! Zmrzlinářství se vyžírá!" pronesla rázně mladá Van Helmontová a zalovila v minikabelce. Pak podala sourozencům zlatý galeon. "Dejte si trochu víc, vrátíte mi to nějak ve škole," spiklenecky na ně mrkla. Byla si jistá, že ministerstvo asi těžko dotovalo i zmrzlinu, tudíž se projednou rozhodla být přátelská a nabídnout pomocnou ruku. Nějaké další zlato si vyprosí doma.
Pak padla otázka na to, jak se sem vlastně dostala. "No, věc se má tak..." výhružně vytáhla hůlku. "Že pokud tohle někomu řeknete, nadělám z vás tenisky!" pohrozila nejprve, i když takové kouzlo samozřejmě neznala. "Víš, jak máme doma letax v krabičce. Tak řekněme, že ho trochu ubylo. O svém odchodu jsem napsala babičce, kdyby bylo nejhůř, aspoň ona to bude vědět," vysvětlila a nevině se zaculila. Tohle si asi slízne, ale co se dalo dělat, už tu byla. Navíc, Sam neviděla věky, těšila se na ní a tudíž jí nikdo a nic nemohlo zastavit. Když uklidila hůlku, pokračovala dál v příbuzenské debatě: "Ségry... vůbec nevím, doufám, že ne, jinak tam umřeme nudou! Musíme jet jen my! Těším se tam. Možná bych mohla napsat Kennethovi jestli se staví. Jinak, věděla jsi, že se oženil?! Ani mě nepozval!!!" vykřikla naprosto zděšeně, Ken byl přece její, jak jí to kdo mohl udělat?! Tu ženskou nenáviděla už teď. "A velký a dospělý? Možná tak blbý a nafoukaný," dokončila už zase klidnějším hlasem o svých sestrách. "Ale tu malou si vychovám, jen počkej!" usmála se Amanda ďábelsky.
Při zmínce, že bude někdo blínkat, se Amanda začala na židli točit jak korouhvička, to prostě musela vidět! "Asi se přecpal zmrzliny nebo si dal nějaké fazolky," pokrčila rameny, když toho maník spatřila. "Nebo je prokletý kletbou!" pokusila se dva neznalce u stolu trochu vyděsit. Samozřejmě je nechtěla ignorovat, tudíž navázala na jejích možnosti zkoumat další věci tady. "Samozřejmě, že tu známe obchody a tak. Co jste už viděli?" zeptala se a pak si uvědomila jednu věc! Ještě se formálně nepředstavili, i když tu už jmen padlo spoustu.

Mimo herně:
Rád bych se omluvil za své nepsaní, trochu jsem využíval poslední volný čas na koleji ke hraní her a čajovny a dalších neužitečných věcí, promiňte!

_________________

Dany byl stále sinalý v obličeji a v puse pociťoval hnusnou pachuť zkažené zeleniny. Rozhlížel se po cukrárně a všiml si, že dvě dívky od protějšího stolku si ho prohlížejí. Připadaly mu zhruba stejného věku jako on, ale u holek to nejde tak poznat, jako u kluků. Po chvilce ale uhnul pohledem dolů ke svým rukám. Znovu pohlédl na balíček bonbonů na stole. Naštěstí už zažehnal touhu zvracet, ale pořád se necítil nejlépe. Potřeboval tu chuť něčím zahnat, ale neodvažoval se vzít další fazolku. Jak zjistil, barva fazolky vůbec nevypovídá o její příchutí. Pěkně mazanej, ten Bertík. Hrábl do kapsy a vyndal posledních pár mincí, které mu zbyly. V kouzelnických penězích se stále nevyznal, takže netušil, kolik peněz ještě vlastně má. Musím říct tetičce, aby mi vysvětlila, jak správně počítat peníze. Dante se zvedl od stolu, v jedné ruce svíral mince a do druhé si vzal balíček Bertíkových fazolek. Vydal se opět k prodejnímu pultu. Ani se moc nerozhlížel po zboží, ale rovnou promluvil na prodavače: "Rád bych ještě něco sladkého. Snědl jsem hnusný bonbon a potřebuji to něčím zajíst. Ale netuším, jestli ještě na něco mám. Omlouvám se, ale v kouzelnických penězích se ještě moc nevyznám." Smutně sklopil zrak a natáhl ruku s posledními mincemi. Prodavač na něj jen kývl, vzal si zbytek mincí a podal mu žvýkačku. Dante poděkoval, rozbalil obal s obrázkem jahod a strčil si žvýkačku do pusy. Po chvilce slastně zamlaskal a byl rád, že chuť plesnivého celeru je ta tam.

Dle domluvy měl počkat na tetičku Emílii tady, tak se vydal zpět ke svému stolku. Pak si ale uvědomil, že má v ruce stále pytlík Bertíkových fazolek a zamířil ke stolku s děvčaty, které ho předtím pozorovaly. Došel až k nim a nesměle se zeptal: "Ahoj, nedáte si náhodou Bertíkovi fazolky? Nějaké mi zbyly a já na ně už nemám chuť." V hlase byla slyšet spíše dobrosrdečnost, nežli zlomyslnost. U těchto bonbonů však jeden nikdy neví.

_________________

"Ne-nejsi hloupá." řekl jsem vyjukaně s vědomím, že jsem to tentokrát asi přehnal. Ale Pat taky nemusela reagovat podrážděně. Určitě ví, že na tohle jsem citlivý. A stejně je bezohledná.
Po zaplacení a návratu ke stolečku, Pat zmlkla. To nebylo dobré znamení. Dostal bych jí do nálady, ale ani moje nálada není nijak závratně skvělá... Vlastně je to mizerný. Co bych měl asi tak říct? Akorát by se zase urazila...
Po chvilce mlčení u stolu jsem dostal dárek...
"Ale to víš, že se mi dárek od tebe líbil." ohradil jsem se a trochu se mi rozšířily nozdry. "Jen mě to dost překvapilo, víš? Nemám narozeniny, ani nejsou Vánoce... A kamarádi si dárky moc často nedávají, od toho jsou tu rodiče, že..." snažil jsem se obhájit. Pat začala rychleji jíst! Sakra! Koukl jsem na svojí zmrzlinu, které byla ještě půlka. Cpát to do sebe fakt nebudu... "Počkej půjdeš? Jak jako že půjdeš? Promiň. Počkej. Přeci hned nepůjdeš pryč, ne?" zpanikařil jsem a chytil Pat za ruku. To bylo docela vstřícné gesto, jenže jsem se omylem podíval na otce a jeho rozezlený obličej a rychle jsem Patriciinu ruku pustil. "Já, nechtěl jsem tě urazit, víš? Nechci abys byla smutná, nebo tak, tužky se hodí vždycky. Chandelle taky občas čmárá, takže je určitě užijem. To se neboj. Chandelle z nich bude mít radost, když jsou od tebe..." žvatlal jsem zmateně. Hlavně nechoď, protože to by bylo tak ponižující a asi by mi to bylo líto? Ne asi. Asi. Ne.
Chvilku jsem mlčel a koukal na ní. "Zůstaneš tu ještě? Aspoň chvilku? Ale jestli teda nechceš..."

_________________

"Tak dobře," broukl pobaveně ke své sestře a otočil se k prodavači. "Jednou slaninovou a vanilkovou s čokoládou a pro mě citrónovou a hm... třeba melounovou," poručil si se zdvořilým úsměvem. Podal prodavači příslušné množství peněz a váček se zbytkem si zase vrátil do kapsy. Sestře podal její zmrzlinu a sám se s chutí pustil do své. "Děkujeme," rozloučil se ještě slušně s prodavačem aspoň on, když sestra měla jiné soplové starosti.

"Vy tu chováte svoje sourozence v klecích?" podivil se docela upřímně Samantě. "Ale jak říká sestra, je to moje fretka," dal důraz na poslední slovo tónem někoho, kdo doufá, že když Aileen opraví po sto první, snad to konečně padne na úrodnou půdu. Na rozdíl od prvních sto pokusů. Člověk může doufat, ne? "Mudlovský znamená z nekouzelnické rodiny, že?" ujistil se pro jistotu, než začal povídat dál. "V tom případě ano. Pocházíme z malé skotské vesničky, naše rodina tam má farmu. Tohle je Aileen a já jsem Dugald," představil konečně sebe i sestru a jen co ta se posadila, stoupl si za ní a jednu ruku jí ochranitelsky položil na rameno. "To nemůžeme přijmout," zavrtěl hlavou, když mu pohled padl na velkou zlatou minci. "Vážně, jsme v pořádku," ujistil Amandu lehkým úsměvem a odmítavě na ni zamával zbytkem své zmrzliny. To přece nemohl přijmout, do cizího člověka peníze. Na všechno, co potřebovali měli dost a pokud nezbylo dost na pořádnou porci zmrzliny, tak se s tím prostě museli smířit. Trochu nervózní pohled věnoval Amandině hůlce, ale když ho v ty tenisky přeci jen neproměnila, ulehčeně si oddechl. "Tak dobře, chvíli tu zůstaneme, dobře? Ale pak musíme ještě nakupovat, chybí dám zbytek věcí z toho seznamu," špitnul tiše k sestře, aby třeba nepřerušil debatu dvou cizích dívek.

"Byli jsme si zatím jen pro hůlky a hábity," vysvětlil. "Ještě nám chybí nakoupit zbytek věcí a snad nám ještě zbude dost času na prozkoumávání, než se budeme muset vrátit, viď?" mrkl s láskyplným úsměvem na svoji sestru. I on sám byl ale hrozně zvědavý na všechno, co tahle kouzelnické ulice může nabídnout. Třeba tady někde budou mít i ty lítající košťata, že jo! Dugald se zatím s koštětem seznámil jen při zametaní světnice, a byl velmi rozhořčen, když se dozvěděl, že celou tu dobu mohl na koštěti radši lítat. Vysvětlení, že ne na všech košťatech se dá lítat nebral v potaz. Nově příchozího kluka si trochu podezřívavě prohlídl a mírně stiskl ruku na sestřině rameni, ale neřekl nic.

Sam po Amandině poznámce lehce protočila očima, ale nepůsobilo to nijak otráveně, spíš jenom pobaveně, a pak si zrzavé děti prohlédla s novým zájmem. Byli z mudlovské rodiny, takže byli v tomhle všem komplet noví, což bylo prostě fascinující. "Jo tenhle!" vydechla poté pobaveně po Amandě a s očima navrch hlavy se zadívala na sourozence. "On totiž existuje někdo, komu se do Bradavic nechce, no chápete ho?" prohlásila se smíchem, protože nad osudy Winfreda Garlanda se díky sestřenčiným dopisům slušně bavila po celý rok.
"To ne, ale vim já, co provádíte vy ve Skotsku? Bylo by to náhodou super," opáčila k Dougaldovi a zkoumavě na něj pohlédla. Naproti své sestře vypadal trochu ostražitě a vůbec si nesedl, nestyda jeden. Ne, že by se mu Sam nějak moc divila, vzhledem k tomu, že se sestřenkou byly dle celé jejich rodiny zabijácké kombo, ale se mohl míň divit. I když, byl to mudla, žejo. "Ty máš fretku?" vydechla poté nadšeně a veškeré pochyby byly Dougaldovi odpuštěny, načež se vesele zaškaredila do Amandy, která si do ní zase rýpala. "Na Odboru záhad nevidím nic špatného, strejda Jeremiah by byl určitě rád!" prohlásila a vyplázla na Am kousek jazyka, než pozornost stočila zase ke Skotíkům, přičemž se na Aileen omluvně usmála kvůli tomu, že ji nadchla svou nereálnou představou. "Já jsem Samantha, a tohle je Amanda," přihodila pak jejich jména na hromadu a obdařila sestřenku obdivným pohledem, když za A) vytáhla hůlku a za B) se přiznala k tajnému úprku z domu. Sam v duchu politovala tetu Moreen. "Nevim jestli bylo moudrý říkat to zrovna babičce..." poznamenala pobaveně, ale obě věděly, že babička Amelia je podrží, když by bylo třeba, měly v sobě přece Baneovskou krev, a souhlasně se otráveně ušklíbla při zmínce o Carmel a Brianne. "Věděla. A co bys tam asi tak dělala, držela mu vlečku?" rýpla si teď pro změnu ona do Am kvůli Kennethovi a pobaveně se na ni ušklíbla, načež se jí úsměv ještě rozšířil při zmínění malé Meredith.
"Obrtlá. To je ta nejděsivější ulička v Londýně, maj tam polívku z batolat a na každym kroku tě tam někdo může okrást nebo hůř!" řekla tajemně k Aileen, načež zvědavě stočila pohled ke klukovi, kterému bylo opravdu viditelně špatně, a obočí jí lehce povystouplo, když se vydal k nim. Když Doug řekl, že už mají hůlky a hábity, Samantha zoufale zasténala a rozplácla se na stole, dávala však pozor, aby nic neshodila. "To není fér, proč jsem jedinej budoucí prvák bez hůlky?!" postěžovala si, ale pak zase ožila díky nabídnutí fazolek od nově příchozího. "Zdarec, ty áš určitě ty míchaný, žejo? Jsou totiž dobrý fazolky, a špatný fazolky...no a když se zamíchaj, tak je to děsná legrace, žejo Mandu?" nadhodila jako šéf kubánské mafie s přimhouřenýma očima, načež s pobaveným úculem vysvětlila Skotíkům, jak se věci mají. "Můžu?" zaptala se Danteho bez cavyků a natáhla k němu dlaň, aby si nabídla jednu z fazolek a bez zdlouhavého přemýšlení si ji vložila do pusy. Chvilku zamyšleně čekala, než se znechuceně ušklíbla. "Rajčatová," objasnila všem přihlížejícím, načež zase vzhlédla k tomu novému klukovi. "Co ty, už máš hůlku? Pojedeš teď do Bradavic, ne?" dotázala se s úsměvem a dalo se očekávat, že pokud přiznal, že ano, již hůlku má, Samantha se opět rozvalí na stolečku jako boží umučení.

_________________

Dante si bedlivě prohlížel čtveřici. Chlapec stojící za židlí s rukou na dívčině rameni, oba rusé vlasy. Nejspíše příbuzní. pomyslel si. Vypadali trochu více zakřiknutí, než zbylé dvě holky. Což se alespoň u jedné hned projevilo, protože se bez váhání natáhla po pytlíku a vzala si fazolku. Dany se na ní mile usmál. Když za chvíli prozradila příchuť, chlapec se usmál ještě víc a ukázal bílé zuby. "Rajčatová je ještě v pohodě. Před chvílí jsem snědl fazolku s příchutí plesnivého celeru, nebo co to bylo. Málem jsem se pozvracel. Určitě by to vzalo i tu výbornou zmrzku, co jsem měl, což by byla hrozná škoda." Trochu se začervenal, když si uvědomil obsah věty, kterou právě prohlásil. No, lépe jsem se uvést nemohl. V duchu protočil panenky a cítil, že se mu do tváří vlévá horko. Pokusil se to rychle zamluvit a odpověděl blonďaté holčině, co si vzala bonbon: "Dneska jsem si jí byl koupit. Zatím jí teda nemám, ale měla by mi brzy dorazit. Stejně bych nevěděl, co s ní. Letos jedu do Bradavic poprvé, tak doufám, že se s ní naučím zacházet. Taky pojedete do školy poprvé? Nebo už jste v nějakém ročníku?" Znovu si prohlížel čtveřici a snažil se odhadnout, jestli jsou stejně staří nebo starší. "Nebude vám vadit, když si přisednu? Čekám tu na tetičku. Už jsem ale utratil všechny peníze a nechce se mi sedět u stolu o samotě. Trochu nuda." Ukázal svůj nejlepší úsměv a znovu natáhl ruku s balíčkem fazolek, aby tak nabídl bonbony. "Vážně, dejte si, nic horšího, než jsem tam měl já, už tam snad ani nemůže být."

_________________

Dugaldova oprava slova "fretka" samozřejmě na úrodnou půdu nepadla. Na to, aby se zrzečka jakýmkoliv způsobem věnovala výslovnosti, bylo momentálně v okolí příliš mnoho zajímavých podnětů.
Kývnutím hlavy odsouhlasila bratrovu zmínku o tom, že ještě nemají nakoupeno, ale v hloubi duše už samozřejmě spřádala plány, jak se tu zdržet co nejvíc. Nějaké váhy a kotlíky, toho měli doma dost! Ale holky co proměňujou lidi v tenisky, to je vzácnost, kterou Aileen momentálně chovala v téměř posvátné úctě. "A vážně musíme jet domů?" Kňourla prosebně.

Fazolky v ruce hnědovlasého chlapce si změřila opatrným pohledem. "Proč máte vůbec cukroví s příchutí zkaženého celeru? Jaký to má smysl?" Nechápala, ale vyzkoušet fazolku ji samozřejmě lákalo (děti totiž samozřejmě pud sebezáchovy nemají). Dvě tedy odvážně vylovila.
"Jahodová," prohlásila vítězoslavně, ale hned vzápětí se zašklíbila,"blé. Koprovka." V zápalu ksichtení nad příchutí přeslechla Danteho slova a utkvělo jí jen "taky pojedete do školy poprvé", takže na chlapce jen nechápavě zamrkala.
"Jasně že ne. Chodili jsme na základku," vysvětlila trpělivě, "to kouzelníci nedělají?" Zajímala se hned obratem a olízla lžičku se slaninovou zmrzkou. "Takže vy teda z mýdlovských rodin nejste? A z jakých teda?" Dotázala se vzápětí.

"Já ještě nevím, jestli se mi do Bradavic chce. Ovce tam máte?" Okomentovala vyprávění o Winfredovi a přiom podezřívavě mhouřila očka. Při zmínce o Obrtlé ulici pokývala moudře hlavou. Informace o batolecím vývaru ji ponechala nevzrušenou. "Brácha Adam říkal, že batolata prý chutnají jako kuřata," podotkla s neutrálním výrazem starší sestry tříletých dvojčat. "Odbor záhad? Tam se zkoumají nějaké odborné záhady? Třeba jako samovzplanutí nebo UFO?" Tvářila se Linuška hrozně vzdělaně, neboť si tyhle chytré termíny přečetla v novinách, na kterých loni sušili s tatínkem houby.

"Ty máš meč? A proč?" Vykulila na Amandu zvědavě oči. Kouzelníci se jí celkově zdáli s těmi hábity a sovami a hůlkami trochu posunutí, ale až středověk teda nečekala. "To je teda škoda," protáhla zklamaně a těžko říct, jestli to bylo na to, že super křížence se smaragdovýma očima nesežene, nebo spíš na to, jak Dugald rázně odmítl Amandiny peníze. Ona by s tím zas takové morální dilemata neměla. Při zmínce o tom, jak se sem Amanda dostala díky letaxu, ovšem zase ožila. "Cože, jaký latex?"