Mickey využil toho, že se jim dostalo do rukou jídlo, a s lehkostí začal dělat, jako by žádná debata o holkách neproběhla. Podle svého názoru už beztak prozradil Leemu až dost, do dalších podrobností se nehnal, navíc tu zatím byl takový nepatrný detail, jako třeba že jeho vyvolená o jeho citech z devadesáti devíti procent pranic nevěděla.
Na Liamův dotaz ohledně žabáka pokrčil Míša rameny. „No, moc nežere, navíc se mi zdá, že je takový… vybledlý, nevím. Tak se chci zeptat, jestli by neměli třeba nějaké tonikum, protože se mi zase nechce s Fredem loučit,“ připustil, ačkoliv se už v koutku mysli vážně smiřoval s tím, že do čtvrtého ročníku možná zamíří s novým mazlíčkem. Možná tentokrát chlupatějším. „Ale uvidím, no…“ zamumlal nakonec a svraštil u toho obočí.
I když byl Liam možná o něco rychlejší, Mickey ho nakonec dohnal a po snídani mu nezbylo nic jiného než zmačkaný ubrousek, který brzy zamířil do koše. A protože ani on už netoužil po další dobrotě, po krátkém vzájemném ujištění mohli oba Sheppardi vyrazit dál.

>>> fuč dohromady, předpokládám

_________________

Přejela ho pohledem, jestli to s těma cvrčkama myslí vážně a usoudila, že to raději nebude zkoušet. Přeci jen, ještě si nebyla až tak jistá, čeho všeho by byl schopný, ale od toho stereotypu bručouna se docela obratně odpíchl, takže jí nakonec přišel i docela v pohodě. Jasně, že si pamatovala na ples a taky na ten krásný dárek. Už teď pracovala na zimním svetru, ona totiž pletla, aby mu mohla na oplátku taky něco rozkošného vykouzlit.
"Já čtu všechno, úplně všechno a skoro všechno mě baví. Až na experimentální prózu, to je občas celkem oříšek a občas mi přijde, že nikam nevede," objasnila svou pózu vůči knihám, kterou si úspěšně zachovala už od prvního ročníku. Opravdu, četla i před tím, ale čím starší byla, tím více si uvědomovala, že neexistují jen pohádky a dívčí románky, našla plno dalšího a byla za to světu vděčná. Teď už by ty pošetilosti co četla předtím asi ani nevzala do ruky.
"Cože jsem to slyšela, teď moderní? Natřásat se, neumět? Vidíš a to je přesně ten problém, od malička tě učili, že má tanec pravidla, jenomže v tomhle si děláš, co tě napadne." podotkla vesele a ukousla si k tomu kousek skořicové dobroty. Byla ráda, že vybrala právě tohle, protože to bylo k smrti dobré. Skořice byla jedna z věcí, kterou si jen nerada odpouštěla a káva s mlékem nebyla vůbec až tak špatná, jak si myslela, že bude.
"Jen tak mimochodem, ty elegantnější tance ti docela jdou." poznamenala pak ještě, protože měla pocit, že mu to ještě nepochválila, ten její ples snů.. Plesů se teď sice stále nehorázně obávala, ale aspoň měla na co hezkého vzpomínat.
"Já a nelíbila?" koukla se na něj podiveně, jenže pak s klidem pokračovala "Ale to snad ani nejde ne? Dělám co můžu, abych nebyla úplně tupá a jemu tačí, aby byl někdo mudla? Divný. Tak to je mamka asi pravý opak, ta by nesnesla dalšího kouzelníka." podotkla zamyšleně, protože si ještě nikdy nestihla pořádně všimnout, jak to ti čistokrevní mají. Vlastně v tom neviděla sebemenší odlišnost, byli stejné, chovali se dost podobně, jen byli někdy pořádně zlí. Možná na ně byli zlí rodiče? Její ségra říkala, že jsou přešlechtění, ale jí se Léo přešlechtěnej teda nezdál.
"Cožé, ale já už se domluvila, že se tam s někým potkám! To je na starou bačkoru tohleto, co se stalo? My doma totiž nemáme povolenýho ani věštce." podotkla, protože předpokládala, že se dá všechno vyčíst tam a teď v létě k tomu neměla přístup. Jednoduché, ale prosté, ppřes léto byla v podstatě jako každej druhej mudla a nic víc.
"Však já nejsem sama ne? Mám tu tebe," řekla se zářívým úsměvem, chvilinku na to pozvedla hrníček s kávou, aby už se s ní konečně napil. Chtěla vidět hyperaktivního kávovýho Léa, to byl její dnešní jednoduchý cíl.

| +

( tvojí školu chápu, moje se teď taky projevuje ;D)

_________________

| +

Mně vlastně nic jiného než číst nezbývalo, když se se mnou nikdo nebavil, ale nevadilo mi to, protože číst knížky je zábava. "Jo, to je pravda. Mně to většinou ani nedává smysl..." vyjádřil jsem se k dívčinu výroku, i když to asi ani nečekala.
"No a nemám snad ale pravdu? Nevypadal bych jako pitomec?" uculil jsem se na dívku. Problém jsem ale v ničem neviděl. Problém byl rozhodně v ostatních. Ale jako pitomec bych vypadal. Upřímně si sám sebe pochybně tancujícího ani nedokážu představit. "Tak to děkuji mnohokrát." začervenal jsem se. Ne moc často mě někdo chválil. Méně často pak pěkné milé dívky.
"Bohužel jde. A ty bys nebyla úplně tupá ani, kdyby ses nesnažila. Jsem si naprosto jistej, že kdybys byla čistokrevná, tak bys mu připadala kouzelná." mrkl jsem na dívku. Bylo to docela smutné, jak všichni čistokrevní soudí ostatní jen podle původu. Já sám bych se také raději obklopoval čistokrevnými, ale v mém ročníku těch lepších bylo žalostně málo. A u Win jsem si prostě a jednoduše nemohl pomoct. Když jsem na to tak myslel, zařazovat lidi jen podle krve byla pitomost. "Tvoje mamka by si s mým taťkou asi hodně nerozuměla." prohlásil jsem, jak jsem tak nad tím uvažoval.
"Tak to to máte doma asi hodně drsný," uculil jsem se, sám se si ale bez Věštce nedokázal život představit. "jestli chceš, tak já ti pro nějakýho Věštce doběhnu. To není žádnej problém." nabídl jsem se a konečně taky ochutnal to, co Winifred objednala. Jako snídaně to bylo fajn, ale já měl daleko větší hlad. Jenže jsem nechtěl vypadat před dívkou jako vyžírka. Asi jí doprovodím domů a pak si ještě něco dám. "Jo, a mrzí mě, že ti teda nevyjdou tvý plány. Já famfrpál nehraju, ale mistrovství teda vždycky sleduju. Taky mě to docela zklamalo." napil jsem se kafe a musel se ušklíbnout. Bylo docela kyselé. Doufal jsem, že si toho Win nevšimla. "Nepřijde ti to kafe nějaký sladký?" zeptal jsem se jako bych měl místo kafe jen cukr, ale nechtěl jsem, aby si myslela to, co je doopravdy pravda. "Nicméně," pokračoval jsem o momentálním politickém dění. "Rebelové zabili ministra. Ministrem, jako tím novým, je teď Tinkerbell. Ten, prej aby ti, co zabili bejvalýho ministra, nezaútočili znova, zrušil mistrovství. To vyvolalo vlnu nevole a tak. Někdo s jeho krokem souhlasí, někdo ne. Já teda moc ne, ale očividně se nedá nic dělat. My teda rozhodně nic neuděláme." předložil jsem zkrácenou verzi dění posledních týdnů. Snad z toho bude Winifred alespoň trochu moudrá. V poslední době to šlo s kouzelníky do kytek.
"Je toho docela dost. A není to moc hezký. Obzvlášť teda to poslední číslo se mi nelíbilo, ale asi nemá cenu to řešit. Akorát si tím zbytečně kazíme den. A to je škoda, ne?" znovu jsem se zakousl do skořicového šneka a ani ta káva mi po mém proslovu nepřipadala tak kyselá...

Mimo herně:
Ano, dočkala ses

_________________

Na jeho výrok jen pokývala vážně hlavou. Takové rozkošně vážné debaty to byly, ale dál už nebylo co dodat, protože debatovat na téma experimentální próza jí přišlo jako docela pitomost. Ne, že by knohy neměla ráda, ale tento druh byl akorát tak na hlavybol.
"O to nejde, všichni vypadají jak pitomci, lidi si toho nevšímaj," řekla s hravým úsměvem jako by ho zasvěcovala do něčeho naprosto zakázaného. Přišlo jí to trochu k smíchu, že se toho tak bojí, ale rozhodně se mu nehodlala smát, protože by se s ní pak nebavil ne? Nebo tak nějak to chodilo, když se lidem říkaly špatné věci. Ne, že by tomu ona úplně nerozumněla, ale stejně jí ty lidské pocity někdy přišly docela nesmyslné. A to ne jen u cizích, ale i u ní samotné.
"Och, děkuju," poděkovala mu za lichotku, na kterou čekala snad celou věčnost. Takže si o ní někdo nemyslel, že je úplnej blázen! Super. I když pravda, že Léo už jí viděl dělat na Brahun různý věci o kterých ani netušila, že by někdy udělala.
"Hele ale já tvýho tátu ani neznám, takže je přece fuk, co by si myslel, ne?" položila spíše řečnickou otázku zatímco ochutnávala toho šneka a zkoušela tu kávu - bleh, tak ta byla kyselá, asi si do ní měla objednat i mléko, ale viděla, že se tváří dost podobně, což jí rozesmálo. Ještě při tom, co potom řekl.
"Zůstaň, prosímtě, sedět, já to bez toho věštce ještě chvíli přežiju," uklidnila ho a kávu vyšlehla docela rychle aby to mohla zajíst tím sladkým šnekem.
"Nope, ta káva je mooooc kyselá a je v ní málo mlíka." řekla a napůl se mračila na hrnek, na půl se smála, protože jí ta situace přišla vtipná. Poslouchala to o politickém dění, ale už neměla co dodat a stejně ani neznala toho vílího Tinkerbella.

| +

Itálie post, nečekej víc, lama wifi

_________________

| +

"Jak lidem může jen tak nevadit, že všichni vypadají blbě?" nedokázal jsem pochopit, proč dělají takové šaškárny. Ne, na natřásání se jsem prostě nebyl. I když si tam nikdo nikoho nevšímal, mně by se určitě smáli.
"Není zač," usmál jsem se. Winifred bych mohl lichotit od rána do večera. Momentálně to byla věc, která mě opravdu bavila, ale nechtěl jsem to přehánět.
"Jo, asi to je jedno." prohlásil jsem a nervózně se ošil. Přeci jen to byl můj táta a já na jeho názor hodně dal. Vlastně mi nezbývalo nic jiného, než ho poslouchat. Ani jsem nechtěl vědět, co by se stalo, kdybych věci dělal jinak, než si přál. Ale bez následků by to určitě nebylo. Hrozně jsem se netěšil, až mi otec s matkou vyberou nějakou, kterou si budu muset vzít. Neuvěřitelně jsem se toho dne děsil. A bylo to stále blíž a blíž. Po prázdninách jdu sice teprve do pátého ročníku, ale uteče to rychle. Daleko rychleji, než bych si přál. A pak budu muset mít rodinu a chodit do práce. To jsem fakt nechtěl, ale co se dá dělat. Snad si alespoň budu moct vybrat práci, kterou bych chtěl. Protože kdybych nemohl ani to, byl by život na nic. Už mám pár typů na budoucí povolání... A některé z nich by mi rozhodně měly být povoleny.
"Dobře, ale kdyby sis to rozmyslela, klidně ti pro něj skončím..." nabídl jsem ji s úsměvem. Škoda, že jsem toho Věštce nevzal rovnou sebou.
Oddychl jsem si, když Winifred přiznala barvu o chuti kafe. "No jo, trocha mlíka by neuškodila." prohlásil jsem jen tak mimochodem. "Jak často piješ kafe? Na to, že to piješ pravidelně, nevypadáš." usmál jsem se. Ale já na to vlastně taky ani zdaleka nevypadal. "A politický dění tě taky moc nezajímá, co?" pro mě byla politika stěžejním bodem debat. Když jsem nevěděl, o čem mluvit, tohle bylo univerzální téma. Ale asi ne pro Winifred...

Mimo herně:
Já se ták strašně kaju... A ještě je to na-nic-post-z-mobilu, takže hrůza... Promiň...

_________________

Aj napriek tomu, že sa jej podarilo nakúpiť všetko potrebné a dôležité niekoľko dní dozadu spolu s bratom, predsa len ostávalo ešte pár drobností ako brká na písanie, prísady do elixírov či sušienky pre sovy, ktorých balíček jej Iris dokázala spacifikovať v priebehu dvoch či troch týždňov. Ráno si teda privstala, rozhodnutá zamieriť na nákupy osamotene, tentokrát bez strážneho psa v podobe svojho brata, pričom rodičom nechala na kuchynskom stole lístok, že deň strávi u kamaráta a na večeru bude už určite doma. Samozrejme musela našľapovať na špičky až ku veľkému kozubu v obývačke aby nikoho nezobudila a vyhla sa tak zbytočným otázkam, no nakoniec sa jej predsa len podarilo pomocou hop-šup prášku dopraviť do Deravéhoo kotlíka, kde sa nezdržala a rovno zamierila do Šikmej uličky.

<<<

Počasie bolo už od rána veľmi príjemné, slnečné a teplé, zahrievajúce kamennú dlažbu Uličky na teplotu, ktorú cítila aj cez podrážku svojich sandál. Aj napriek pomerne skorej rannej hodine kráčali v oboch smeroch ľudia odetí v najrôznejších kombináciách muklovského a čarodejného oblečenia, keďže to naozaj vyzeralo na horúci a dusný deň. Väčšina ťahala za ruku deti v jej veku, pričom v druhej zvierali žltkastý pergamen so všetkým potrebným, čo treba do Rokfortu doniesť, ktorý bol úplne rovnaký ako ten, ktorý medzi svojimi drobnými prstami zvierala aj ona. Našťastie, na ňu však všetko podstatné a dôležité ako prútik, habity či učebnice čakalo už doma, zbalené v mohutnom kufri s jej iniciálkami. Úsmev na jej perách nebol hraný, bola naozaj šťastná a spokojná, keďže svoj útek z domu vnímala ako osobný úspech. Už neraz sa jej podarilo bez zbytočného vysvetľovania odísť, no nikdy to neplánovala tak dlho ako tento deň. Predsa len, na programe mala približne osem alebo deväť hodín osamote na pravdepodobne najfrekventovanejšej čarodejnej ulici na svete. Jej radosť však netrvala dlho, približne len po najbližšiu apatyku, pri ktorej sa pristavila a kde ju za rameno chytila teplá a pomerne veľká ruka, ktorá jej takmer okamžite zmrazila krv v žilách. "Tami čo to pri Merlinovi robíš?" hlas jej staršieho brata bol tichý a naliehavý a výnimočne sa v ňom neodrážal žiadny skrytý podtón nadradenosti či posmievania. Ayden sa naozaj poriadne zmenil, už dávno nebol dieťa, ktoré si užívalo podkopávať nohy vlastnej sestre. "Ja...ja..." začala, no slová jej nejak nedokázali vyliezť z úst, akoby jej niekto kúzlom prilepil jazyk k podnebiu. No, čo by mu mala povedať? Utiekla som, lebo ma stále strážiš? Utiekla som, lebo nechcem byť s tebou? Utiekla som, lebo ma už nebaví to, že by si za mňa najradšej aj dýchal? Mierne zavrtela hlavou a sklopila zrak, akoby boli špinavé kamene pod jej nohami najzaujímavejšie objekty na svete. ""Poďme, toto naozaj nemá význam..."
Keďže sa stále pozerala pod svoje nohy, pocítila len jemné potiahnutie a Aydenova ruka ju viedla preč od apatyky. Chvíľu bola presvedčená o tom, že idú späť do Deravého kotla aby sa dopravili domov, no keď svoj pohľad trochu pozdvihla, všimla si že idú opačným smerom. Hlava jej automaticky vyletela hore, rovnako ako obočie keďže nedokázala pochopiť, kam ju to jej milovaný brat ťahá. O pár sekúnd však dostala odpoveď na svoju nevypovedanú otázku, keď ju posadil ku stolu v akomsi podniku s menom Hladný drak a položil pred ňu dve jahodové taštičky a čaj. Hneď potom jej spomedzi prstov vytiahol školský list a s upreným pohľadom do jej očí pokrútil hlavou. "Kým sa nevrátim, budeš tu," znelo to ako jasný príkaz, ktorý by inokedy vyvolal veľkú hádku, no teraz naozaj nemala energiu oponovať. Prekvapenie z toho, že ju sledoval a neurobil žiadnu scénu jej znemožňovalo adekvátne reakcie, a tak sa rezignovane pustila do jedenia.

Mimo herně:
Nečakám, ak sa niekto pripojí, budem rada

_________________

<<

Sven, přestože se živil především tradičními irskými pokrmy a poslední dobou si podezřele hlídal jídelníček, aby náhodou moc neztloustnul, měl taky občas chuť na něco nezdravého. A protože se zrovna dnes pohyboval po Příčné ulici, aby si dokoupil věci potřebné do školy, bez delšího přemýšlení zamířil k Hladovému drakovi s úmyslem konečně ochutnat nějakou z těch vyhlášených baget nebo pálivých burgerů. Prostě ho honila mlsná.
U okna naštěstí nebyla moc velká fronta, a tak přišel na řadu brzy, skoro tak brzy, že si ani nestihl pořádně vybrat. Nebylo tedy divu, že když se na něj obrátil prodavač s tím, jaké že má přání, zpanikařil a v rychlosti si vybral nějaký pálivý burger a ledový čaj. Počkal stranou, než se nezdravá strava připravila, a zatímco upíjel vychlazený čaj, rozhlížel se kolem sebe, tudíž mu nemohla uniknout přítomnost osamocené dívenky u nedalekého stolu.
Po chvilce se natáhl pro hotový burger a odebral se k lavičce, která nebyla od stolku, kde se opuštěná dívka nacházela, zase tak daleko. Sven si párkrát kousnul do té housky plné kalorií a blaženě zavrněl, protože něco tak dobrého dlouho nejedl. Že to bylo dost nezdravé, to momentálně pustil z hlavy. A když spokojeně vydechl, z nosu mu vystoupaly proužky dýmu, neboť burger, který si objednal, se jmenoval Dračí poklad, a taky podle toho pálil.
„Ty jsi tu sama?“ zeptal se po nějaké chvíli zvědavě té dívky, protože mu to nedalo a přišlo mu to trochu divné. Loupnul po ní zvědavým pohledem a přátelsky se pousmál.

Mimo herně:
Jenom pro upřesnění - Hladový drak není žádný podnik se čtyřmi stěnami a střechou, je to takové to okno, u kterého prodávají nezdravé věci jako kebab a tak, a kolem jsou maximálně lavičky na sezení a pár stolků, u kterých můžeš baštu zdlábnout "na stojáka"

_________________

Hoci jej nálada nebola boh vie aká, pretože si svoj deň predstavovala úplne inak, teplé slnečné lúče, sladké pečivo a čaj z akejsi kombinácie byliniek jej predsa len podvihovali kútiky úst. Hoci sa Ayden zjavil nečakane a nedovolil jej túlať sa osamote medzi desiatkami ľudí, aj tak ju nechal samu aspoň na chvíľu, čím jej dal určitý priestor za ktorý bola naozaj vďačná. Samota jej nikdy nevadila, áno, vždy bola veľmi spoločenská, no niektoré dobrodružstvá proste chcela zažiť osamote a hlavne bez kontrolného prstu niekoho staršieho. Síce ju niekde v pozadí jej mysle mierne mátala myšlienka toho, čo sa stane keď dorazia domov, no snažila sa ju potláčať tak veľmi, ako to len šlo. Prekvapivo to ani nebolo veľmi ťažké, keďže popri jedení vynikajúcich taštičiek sledovala okolo prechádzajúcich ľudí a rozmýšľala, čo asi robia, či budú niektorí z nich jej spolužiaci a z ich správania či obliekania sama pre seba tipovala, do akej fakulty môžu patriť. Možno to bolo hlúpe, no na práci nemala nič lepšie a takáto drobná hra ju celkom bavila. Rozhodne jej namáhala myseľ na toľko, že sa netrápila ničím iným.
Ako obyčajne, žila vo svojom vlastnom svete a tak veľmi nevnímala iné podnety z okolia, až pokým sa jej smerom neozval nejaký hlas pýtajúci sa otázku. Nechápavo teda potriasla hlavou, preberajúc sa z toho vnútorne-myšlienkového tranzu, a rozhliadla sa okolo seba. Neďaleko od nej sedel chlapec, ktorý upieral pohľad jej smerom a na perách mal príjemný úsmev, no aj tak nebola presvedčená o tom, že bola otázka smerovaná na ňu. Pomaly sa teda obzrela za seba, či tam nesedí ešte niekto iný, no keď uznala, že sa asi naozaj pýta jej, mierne pokrútila hlavou. "Kiežby," vydýchla zo seba pomerne tichým hlasom a jahodovú taštičku, ktorú držala v ruke, položila späť na stôl. "Starší brat mi šiel dokúpiť pár vecí do školy, a tak ho tu musím čakať," sklamanie z vlastných slov na ňu pomaly doliehalo, no nechcela to dávať veľmi najavo a len pokrčila ramenami. "Tak trochu som sem utiekla z domu a toto mám za trest," rukami ukázala na seba, čím chcela objasniť, že tým trestom je to osamotené čakanie. "Aj ty si tu sám?"

Mimo herně:
Ďakujem za objasnenie, trochu som sa v tom stratila

_________________

>> z Příčné (uličky) spolu s Grace

Grace nevypadala moc nadšeně, nebo jí to bylo. Každopádně souhlasila a Billyho prostě nenapadlo dumat nad nesmrtelností chrousta. Pokud se jí výběr nelíbil, prostě to měla říct nahlas, on do hlav lidem neviděl a nikdy to ani nezkoušel, protože to považoval za pohádku (o nitrozpytu nevěděl a kdyby se to náhodou dozvěděl,asi by mu to bylo… jedno, jako vždycky všechno).
Na její prohlášení o mléku pobaveně vyprskl. Ta holka byla… nebelvír. „A to říká druhačka…“ Upozornil ji s úšklebkem přesně na to, o čem spekulovala její pisatelka. Tímhle si prošli všichni. A to že nic neumí, to nebyla tak úplně pravda. Náhle se Billymu vybavil pokoj plný květin, které pluly vzduchem na jedno dívčí přání. Minulost ho dohnala. Zamrkal očima.
„Já myslím v nebelvírské ložnici.“ Upřesnil. Doma by si je podpálit nedovolil, Maria by ho stáhla z kůže a tu by pak vyvěsila jako varování pro každého, kdo by to chtěl taky zkusit. A usmívala by se u toho. Ne že by ho neměla ráda, ale ona se usmívala, i když se zlobila. Někdy. A bylo to pěkně děsivé. „A když už v Bradavicích, tak kouzlem.“ Přes tvář mu přelétl spiklenecký úsměv. V Příčné se tak nějak omylem vlastně sešli dva pyromani z nebelvíru. Nicméně Billy kouzlit uměl a zatím se k tomuhle kroku neodhodlal, což také o něčem hovořilo.
„Samá voda…“ Napovídal (a snažil se netvářit se samolibě, že ji to přeci jen napadlo), když jmenovala jednotlivé pozice ve famfru (ono jich moc nebylo, takže se dříve nebo později strefit do správné musela). Zasněný pohled totálně vypustil. Takhle zírala Anette na plakát co měla v pokoji. Nechápal to. Je to jen plakát. To že je na něm nějaký herec/famfrpálista/bůhvíkdo neřešil, pořád je to jen kus papíru. Zírat na kus papíru zasněným pohledem je naprosto zbytečná ztráta času.
„Jo… střelec. V bráně je Ezra.“ Doplnil její znalosti famfr hráčů a mimo jiné ho napadlo, že pokud se jí líbí hráči (sebe v tu chvíli nepočítal, protože se na něj dívala a mimózní pohled neměla), tak se divil, že zrovna Darrel. To snad Ezra měl dlouhé vlasy a byl milej k holkám, ne? Jakože on se v tomhle moc nevyznal a stěží říct kdo a podle jakých kritérií se mohl holkám někdo líbit.
„Liam je v pohodě.“ Odporoval. Liam byl jako střelec v jejich týmu, takže nějak ho hájit musel. Ale jako profesora ho nezažil, takže v tomhle ohledu víc říct nemohl. „Třeba nemá špatné hodiny.“ A pak už skončili u Draka…

Co se týkalo vypečených a sladkých croissantů nebo nějakého pečiva měl už smůlu, změnila se nabídka, ale to vůbec nevadilo. Billy si objednal si jistou bagetu, která nesla zajímavý název aniž by teoreticky vlastně věděl, jak moc je pálivá, nějaké pití (měl za to, že minerálku, ale už v tuhle chvíli mu myšlenky zabrala myšlenka na draka) a také pečené kaštany, o které se hodlal rozdělit s Grace a pak…
„Koukej!“ Ujelo mu a naklonil se, aby lépe viděl, zároveň si však dával pozor, aby Grace viděla, konec konců oproti němu byla neuvěřitelně drobná. V malé budce byl drak, chápete fakt drak, žádná napodobenina jak se bál nebo tak něco, a pražil jim kaštany. V jednu chvíli byl Billy ohromený (a nadšený, což nebylo těžké poznat), pak ho napadlo jestli to není týrání zvířat a v další chvíli hladový, protože to krásně zavonělo a on od rána měl jen něco málo, co snědl ve spěchu a od té doby už taky nějaká ta chvilka uplynula… Zaplatil a počkal na Grece až si vyzvedne své jídlo a vydal se ke stolu, kde seděl Sven a ta dívka, jinak tu skoro nikdo nebyl…
„Ahoj, můžeme přisednout?“ Billy nikdy nebyl společenský tvor, ale Grace vypadala, že by si ráda povídala a čím více lidí měl Vypínací typ kolem sebe tím lépe. A třeba to odvede myšlenky na žhářství, protože až teď ho mimoděk napadlo, že to vlastně nemusel být dobrý nápad. Předtím to bylo málem, ale co když se ta holka jednou vážně zapálí?
„Dáš si?“ Nabídl Grace a pak sáček s pečenými kaštany postrčil tak nějak doprostřed, aby si klidně i mohli vzít i ti dva, totiž droboučká dívka s blond vlasy a Sven. „Klidně si nabídněte.“ Zamumlal a mírně flegmaticky se usmál. Totiž, tohle odkoukal od Winifred, ta taky vždycky někomu nabídla jídlo a zdálo se to úplně normální. Jako… zdvořilé, víme?

_________________

"Dobrá otázka, jednoduchá odpověď - moc pijou," odvětila, ani nečekajíc na odpověď a pomalu dopíjela tu kávu, která byla kyselá. Díky ní se cítila naprosto zenergetizovaná a měla chuť dělat plno věcí. Pak měla ale taky takového malého rýpálka v hlavě, který říkal, že teď na to zrovna není místo a že se má chovat jako slečna, ne jako lidoop.
Win si moc dobře všimla toho, jak se ošil a do mysli jí to přivodilo všemožné myšlenky. Kdopak asi jeho táta je? Chová se jako ten můj? Patrně ne, Léo nevypadal, že by s ní úplně souhlasil, ale nechtěl jí odporovat. To jí přišlo vcelku milé, každopádně ani pravda by jí neurazila. Nebo možná ano? Kdyby jí řekl pravdu rovnou, nemusela by se nad tím takhle zamýšlet. Třeba je jeho otec strašný tyran - už slyšela, že byli čistokrevní přešlechtění a vadní, ale Léo se jí tak nezdál. Nicméně jeho tátu neznala, že by byl přešlechtěný jeho táta? Prapodivné myšlenky, rozhodla se toho dumání nechat, ale Léa nezatěžovala tím, že by jeho větu vyvracela, on konec konců stačil ten podezíravý pohled.
"Stejně bych ho nemohla donést domů, takže se bez něj dneska obejdu," osvětlila mu a zdvořile se usmála. Určitě bylo moc hezké, že jí chtěl nosit noviny a docela jí to také zajímaly, ale byla by to ztráta času a nechtělo by se jí tu čekat na něj jako sama samotinká samečka.
"Huh a jak přesně si představuješ člověka co pije kávu často?" optala se ze zvědavosti, ale už jen malou chvíli na to vykouzlila na tváři pobavený úsměv a uvolila se pokračovat,"každopádně tohle je moje premiéra, nikdy jsem kávu ještě nepila." A byla ráda, že ji má s Léandrem, avšak na ty prapodivně hry už nechtěla ani pomyslet. Jíst bezoár byl nejspíš úplně ten nejprapodivnější nápad, který jí napadl. A lézt za Běhnicemi, to nejspíš taky nebyl příliš uvážený tah, ale stalo se. A co se stalo, co jí přece nebude tížit navždy ne?
"No, tak to není, jenomže já se starám o to mudlovské a kouzelnické snad ani neznám, možná se spíš nestarám, nemám jak," přiznala se mu a lehce se usmála. Nakonec kafe dopila i když byla ukrutně divné, podivně kyselé a dosti kalné. Nu, nezdálo se to jako delikatesa - možná to s mlékem chutná jinak?
"Děkuju za pozvání, ale už budu muset běžet, tak snad nevadí," řekla a upřela na něj na chvilinku oči. Nikdy se jí nechtělo opouštět své společníky, přišlo jí to trochu jako zrada - ještě když se omluvila první. Každopádně musela ještě něco dodělat, takže jí nezbývala jiná možnost.
"Užívej prázdnin, Ahoj!" rozloučila se Win a poté s úsměvem odcupitala v těch rozkošných šatech pryč. Bylo až úděsné parno!

→

_________________

| +