_________________

(Stieg Larsson)

<<<bzzz (with Milo)

Pan Ashwood rezolutně odmítl účastnit se s mamkami a kluky nákupu hábitů, a raději se zdejchl někam kdoví kam, prý pro kotlík nebo tak něco. Takže do obchodu vstupovaly dvě ženy, pravděpodobně zabrané do hovoru o čemsi, no, děsně ženském a dospěláckém, v doprovodu dvou chlapců. Jak celou situaci s krejčovským salonem bral tmavovlasý ze dvojice, to nepřísluší k popisu mně, můžu vám však prozradit že ten druhý, jehož rezaté kadeře trčely do všech stran, jak si je ještě před chvílí vehementně rozdrbával, nesl nákup hábitu se značnou nevolí. "Ale mami," otočil se zrzek ještě ve dveřích na drobnou buclatou rusovlásku, "vždyť byste nám ty hábity mohly klidně koupit samy! Copak myslíš, že se nám chce s Milem někde stát a hrát si na krejčovský pany? Nejsme holky, u Merlinovejch plesnivejch fuseklí!" klučina hodil pohledem po svém drahém bratranci, jako by od něj očekával nějakou podporu. Poněvadž tohle byla čistá nespravedlnost. Oni přece potřebovali spoustu lepších věcí než nějaké zatracené hadry! Třeba HŮLKY. Všechno ostatní mohlo počkat, tak. Jenže paní Ashwoodová to zřejmě nechápala. "Přestaň mluvit jako nějaký špinavý skřet, Oberone," napomenula ho matka, "a neremcej. Nemysli si, že nemůžu ještě Brumbálovi napsat, že do žádných Bradavic nepojedeš." Zřejmě to nebylo poprvé, co Ob dneska takhle držkoval, protože se zdálo, že jeho drahá máti už s ním nemá trpělivost. A nebo prostě přišla na to, že mírnost v tomhle konkrétním případě prostě neplatí. Ob hodil po matce nasupeným pohledem a přitočil se k bratránkovi. "Tak si tak říkám," pronesl k němu polohlasem, snažíc se aby ho matky neslyšely, "jestli už zapomněly jaký to je bejt mladý. Někdy mi to tak připadá." Zašklebil se na Mila, a v tu chvíli už jeho drahý bratranec mohl vědět, že se Obymu v hlavě začínají točit kolečka, a on už vymýšlí nějaký geniální plán útěku.

Mimo herně:
Janičko, pardon, ale my si to asi tak nějak odehrajem s Milouškem sami, každopádně děkujeme za nabídku
A ano, kupodivu čekám na Mila a kouskuju nákupy do několika postů. Kdokoliv další dojdete, prosím berte to jako že jste tu v jinou dobu než ti dva, děkujem xD

_________________

Ollivanderovy hůlky (jiný den než sem vpadnul Oberon a Milo)

Procházet se ranními ulicemi, když ještě nebylo příliš velké vedro a když na Příčné takřka nikdo nebyl bylo příjemné. Jane se stavila v kavárně pro kávu sebou, nějak začínala být na tomhle nápoji závislá (nebo se jí to zdálo?) a pak zapadla do krámku. Dneska tu měla být sama, což jí ale nijak netížilo. Byl obyčejný den, poslední dobou nic nenasvědčovalo nepokojům, takže to, že by jí krámek spadl na hlavou vinou někoho z ulice ji netrápilo. Spíše se občas bála toho, co dovedou hůlky, které zrovna tomu nebo tomu majiteli patřit nechtěly. Někdy to byla prasklá vitrína, jindy vyházená kartotéka. Nebo rozepnutá podprsenka, ale to se naštěstí stalo jen jednou.
Jane si položila kávu na pult a prošla mezi několika regály a v tichu klapaly její podpatky. Bylo léto a byl to obchod, nikoli pozemky školy, kde se občas bořila do bahna nebo do trávy, takže tady si je mohla dovolit. Pro dnešek zvolila tmavě modré šaty jednoduchého střihu, které končily nad koleny. Přes ramena měla přehozený skoro průhledný šedý pléd, šlo o to, že ráno a pak v krámku bylo o něco chladněji než venku. A i když venku bylo jakkoli teplo, stejně jí přišlo, že na ruce cítí chlad. Vlasy Jane zapletla do vysokého drdolu a sepnula ozdobnou sponou a na krku jí visel stříbrný had od Andyho.
Prozatím bylo v krámku prázdno, a tak spokojeně zaplula mezi regály. Až dorazí první zákazníci bude se jim pochopitelně věnovat, ale mimo ně také měla i další práci. A sem tam také hůlkou odstranila prach z polic, nechápala, jak je to možné, ale vždycky tu byl… Kýchla a zapadla hlouběji do útrob obchodu.

Mimo herně:
Dobře a v klidu, to se nějak zvládne.

_________________

(Stieg Larsson)

Chvála Merlinovi a všetkým jeho učňom, že dnes nemala jej matka čas ísť s ňou nakupovať potreby do školy. Musela pomáhať dedkovi v rezervácií, takže ju sem zobral Rew, ktorý bez tak potreboval ísť niečo vybaviť na Ministerstvo. Stále vraj ešte majú problémy s ilegálnym predajom a chovom rôznych tvorov, ktorý sa za posledný rok akosi rozrástol. Toho si bola Morg plne vedomá, pretože podobne u nich v posledom čase vzrástol výskyt pytliakov pokúšajúcich sa ukradnúť nejaké to dračie vajce. Museli preto posilňovať hranice rezervácie a tiež dávali na všetky známe hniezda akési signalizačné kúzla či čo to. Nebola totiž zas až tak informovaná, akoby sama chcela čo ju celkom škrelo. Ak sa dialo aj niečo u nich v rezervácií, chcela mať o tom prehľad. Samozrejme, vždy keď nadhodila, že i ona má ako McFustyová právo to vedieť, bola odbitá tým, že je jednoducho ešte príliš mladá. A v tomto bol dokonca neoblomný aj starý otec, takže jej vonkoncom nezostávalo nič iné, než len nad tým škrípať zubami a držať krok. To ale neznamenalo, že sem-tam jednoducho nepočúvala za dverami. Až kým jej na to neprišli a odvtedy nezačali používať tlmiace kúzlo. Nechápala to. Keď sa bavili o iných veciach, vtedy im to nevadilo, ale keď sa bavili o problémoch týkajúcich sa priamo ich, tak to už počúvať nemohla. Morg veľmi nedochádzalo, že to robia práve preto, aby ju zbytočne nerozrušovali.
Keďže Rew potreboval ísť súrne na to Ministerstvo, bolo zrejmé, že v momente ako sa ocitli v Šikmej uličke, ich cesty sa rozdelili. Ešte predtým jej dal samozrejme nejaké galeóny, veď za čo by inak asi nakupovala, však? Bola naozaj neskutočne rada za to, že sem mohla ísť práve s Rewom, pretože u toho sa nemusela báť, že by jej neveril a prehnane sa o ňu bál. Ona sa totiž vedela o seba postarať, no skúste o tom presvedčiť jej matku, dedka či nebodaj Ewana. Ten sa od nej mimo ich domova nepohne na krok. No vážne, až sú tie jeho prehnané ochraniteľské sklony otravné. Aspoň teda čo sa týka jej, netušila ako to je napríklad pri jeho priateľkách. Teda ak nejakú už vôbec mal...Nikdy ich totiž s nijakou nezoznamoval, ani si nevšimla, že by si niekoho potajme vodil domov, keď nebol nikto z dospelých doma. Čo ak bol nakoniec na chlapcov? Vraj aj taký ľudia existujú, že sa im páči ich vlastné pohlavie. Teda, ona zatiaľ veľmi nechápala ani to, akoby sa jej mohli páčiť chalani a nie to ešte baby...Proste, všetko to bolo také akési pofidérne.
Zastavila sa pred starším a ošumelým obchodíkom, nad ktorým sa skvel postarší nápis hlásajúci, že sa jedná o Ollivanderove prútiky. Ako inak bola toto jej úplne prvá zastávka, pretože sa fakt veľmi tešila na svoj úplne prvý prútik. Opatrne pootvorila dvere a prešmykla sa dnu za jemného cinkotu zvončeka nad dverami. V tichom obchodíku však i ten jemný cinkot znel ako úder gongom. Morg sa začala rozhliadať po interiéri, ale okrem vysokého pultu so stoličkou a veľkými nekonečnými regálmi za ním tu nič viac nebolo. Teda, ešte skoro všadeprítomná vrstva prachu, ale tú už veľmi nevnímala. Keďže bolo všade také ticho a nikde nikoho, premýšľala či by sa mala nejako ozvať alebo jednoducho len zostať stáť a čakať. Nebolo to príliš dlhé rozhodovanie, keďže skoro okamžite začala sympatizovať s nápadom č. 2 a teda zostať stáť a čakať či sa niekto objaví. Keď tak by vyskúšala tú prvú možnosť až neskôr, keby sa skutočne nikto neobjavil. Zatiaľ len očami prichádzala tie vysoké regály plné krabičiek, v ktorých sa nepochybne ukrývali kadejaké prútiky.

_________________

Morrígan má momentálne rozpustené vlasy s menším copom

Ollivanderovy hůlky

Jane chvíli rovnala regály a hledala požadovanou věc, když ji cinkot zvonku upozornil, že do obchůdku někdo vešel. Naprosto obyčejné, možná váhavé. Usoudila ze zazvonění a rovnou vybrala jednu krabičku z té hromady co měla po levé ruce. To bylo to ticho, které mohla Morrígan zaslechnout, Jane na ni nehodlala křičet, nechtěla ji vyděsit. Ostatně po chvilce mohla dívka slyšet klapot podpatků, takže jí muselo dojít, že obchod rozhodně není prázdný. Ale co čert nechtěl, ten krámek byl skutečně nějaký tajemný, ale tu se klapot ozvat tam, po chvilce zase o kousek vedle. A pak z protější strany cosi bouchlo, takže se zdálo, že Jane je na dvou místech zároveň (což nebyla, ono tam vzadu se jedna krabička povážlivě hnula a hrozilo, že spadne, a tak ji Jane jen mávnutím hůlky vrátila zpět). Vzpomínáte na scénu z Letopisů? Jak se kolem dětí ozývaly sem tam zvuky, jak kdosi procházel kolem? Tak nějak to mohlo vypadat, když si odmyslíme ten sníh. Ve skutečnosti však Jane nešlo o to ji vyděsit, ale posbírat cestou k pultu ty správné krabičky. Sem tam Jane vykoukla, aby si dívku zběžně prohlédla, ano jistě. Bílé vlasy poutaly pozornost. Výběr netrval dlouho, ale Morrígan to tak mohlo připadat.
„Dobrý den.“ Usmála se Jane, když vykoukla zpoza regálu, dívka se nemohla nijak extra vyděsit, Jane nakonec přeci jen prozradily klapající podpatky. Januška vyskládala na pult několik krabiček a prozíravě si kávu v kelímku vzala k sobě. „Vezměte si slečno si ně- dobře zkusíme nejdříve tuhle.“ Jane kriticky zaměřila na světlou hůlku, která jí padla do oka. „Máchněte s ní tamhle tím směrem.“ Naznačila směr mezi kartotéku a nějaké další prázdné krabice. Vitrína a jiné křehčí věci byly daleko, Jane také byla mimo směr, ideální. „Hůlka si vybírá kouzelníka, takže uvidíme, co se stane.“ Zamrkala Jane na dívku a sama byla zvědavá. Snad to neodnese lustr.

Mimo herně:
Účinky hůlky nechávám čistě ne tvé vlastní fantazii.

_________________

(Stieg Larsson)

Upřímně řečeno, malá Heavensgateová se na nákup hůlky těšila tak moc, že prostě a jednoduše toho dne uprosila mamku, aby jí ty galeony dala a nechala ji dojít si k Ollivanderovi sama. Protože hej, ona Lacey nehodlala nijak riskovat, že jí nějaké další děti ty nejlepší hůlky vykoupí jen proto, že si táta nemohl vzít volno, a mamka odmítala na chvíli zavřít květinářství, aby s ní těch pár (desítek) metrů do obchodu došla. Protože jasně, jasně, ony by jim určitě za tu chvíli utekly veškeré zisky, že. Babičku brát nechtěla, protože to by jednak znamenalo, že jí určitě bude říkat Valentýna, a druhak by s sebou táhla i její dva mladší sourozence... no a co kdyby ti nějak narušovali hůlkovou energii? Ne, kdepak, určitě bylo nejlepší si pro kouzelný klacíček dojít sama.
K obchodu skoro běžela, až jí dnes rozpuštěné slámové vlasy vlály všemi směry, a zarazila se až před vchodem. Jak se tak dívala na omšele působící krámek, najednou si přestávala být tak jistá, že to s tou samotou byl nejlepší nápad. Působilo to tu trošičku zlověstně, nebo minimálně zanedbaně, a Lac si na kratičký okamžik představila, jak jí krámek pozře, několikrát přežvýká a pak zase vyplivne na ulici, protože mu nebude chutnat. V duchu sama sobě vynadala, že ona přece nemá z čeho mít strach, a starý krámky nežerou děti, nahodila profesionální úsměv ála reklama na zubní pastu, a v náhlém záchvatu sebevědomí rozrazila dveře s hlasitým "Dobrý den!", které se mísilo se zvukem zvonku, rozezněného otvíráním dveří. Až když takto vtrhla dovnitř zjistila, že tady už někdo je. Ta bělovlasá holka, kterou onehdy zahlédla ve zmrzlinářství. "Merlin, pardon," zazubila se trochu nervózně jak na ni tak směrem k mladé ženě za pultem (kde byl ten dědula, co rodiče slibovali?) a zhoupla se na patách, nejistá jestli má teda odejít nebo jak.

_________________

Morg prešľapovala z nohy na nohu, keď sa po chvíli začal ozývať naprieč obchodíkom klapot opätkových topánok. To jej prišlo zvláštne, pretože podľa toho čo vedela, bol pán Ollivander postarší pán a ten určite nenosil opätky. Teda, hádam nie, ale niekedy si človek nemôže byť ničím istý. Hlavne u čarodejníkov, ktorí vedeli byť niekedy veľmi...extravagantní. Každopádne sa k tomuto zvuku pridali čoskoro aj ďalšie a to hneď z niekoľkých smerov. V jednej chvíli mala dokonca pocit, že sa dotyčný nachádza na dvoch miestach naraz. To ju prinútilo zľahka pozdvihnúť jedno obočie a očakávala, kto sa o pred ňou nakoniec objaví.
Netrvalo ani tak dlho a dočkala sa. Spomedzi regálov vyšla našťastie skutočne mladá žena s blond vlasmi zviazanými v drdole držiac v rukách niekoľko podlhovastých krabíc. Nepochybne sa jednalo o prútiky a Morg mimovoľne napadlo ako tá dievčina/žena vedela, ktoré z nich má zobrať? „Dobrý deň,“ odzdravila ju slušne a premerala si ju pohľadom. To mohlo byť trocha nepríjemné, pretože Morg mala kvôli dnešnému slnečnému počasiu ešte stále hodne zúžené zreničky a to navzdory tomu, že v obchodíku bolo príjemné prítmie. Nehovoriac o tom, že ju oči pekne pobolievali, keďže si ako inak zabudla slnečné okuliare doma. Ešte šťastie že to slnko sem-tam zašlo za nejaký ten oblak lebo o to vyše by to bolo pre ňu nepríjemné. Už tak to bolo nič moc, nie keby ešte to slnko prežilo celý deň bez menšej prestávky. Niekedy skutočne neznášala svoje nedostatky.
Svoj zrak presunula k zmieneným krabiciam, ktoré blondýnka položila na pult. Znova povytiahla obočie, keď žena spustila a hneď sa aj zarazila, ale ďalej sa tým nezaoberala a radšej si od nej prebrala prútik, ktorý jej blondýnka podávala. Chápavo prikývla a otočila sa smerom, ktorým jej naznačila. Už-už sa chystala prútikom švihnúť ako to niekedy vydávala u dedka či matky, keď tu sa energicky rozoznel zvonček nad dvermi spoločne s ráznym pozdravom. Morg sa otočila k novo príchodziemu zisťujúc, že sa jedná o dievča približne v jej veku. Celkom zjavne si tu tiež prišla po svoj prvý prútik. Bielovláska pretočila očami nad jej hlučným vpádom, nehovoriac o tom entuziazme, ktorý z nej sršal na všetky strany. To ju chtiac-nechtiac prinútilo prevrátiť očami hore stĺpcom, hoci vedela, že je to krajne neslušné. Niekedy si však so slušnosťou nerobila veľké ťažkosti. Nedbajúc na dievčinu sa znova otočila smerom, ktorým predtým žena mávla rukou a konečne mávla rukou, v ktorej držala prútik. V tej chvíli sa prázdne krabice rozleteli na všetky strany, ale zdalo sa, že nič horšieho sa inak nestalo. Morg sa poplašene otočila k blondýne a veľmi opatrne, no zároveň čo najrýchlejšie (čo vlastne celé vyzeralo dosť komicky) položila prútik na pult a stiahla ruky za chrbát. Také niečo totiž ani v najmenšom nečakala a i sama usúdila, že tento prútik rozhodne nebude nič pre ňu.

_________________

Morrígan má momentálne rozpustené vlasy s menším copom

>>> S Oberonem

Madame Malkin’s

Otec jako vždy neměl čas a matky si nás všímaly jenom, když nás potřebovaly okřiknout, takže jsem si svoji první návštěvu kouzelnické části Londýna moc neužíval. Doufal jsem, že bychom se mohli stavit třeba v nějaké cukrárně, nebo obchůdku se sladkostma, protože kouzelnické bonbóny jsem fakt chtěl vidět a nejlíp i ochutnat, ale zatím to vypadalo, že mám smůlu. Když Obe zjistil, že půjdeme prvně koupit hábity, tak moc rád nebyl, mně to ale zrovna nevadilo, byl jsem rád, že aspoň do Bradavic nepůjdu první den v holčičích šatech. Třeba když si tohle poslušně odtrpíme, tak nás potom nechají jít někam na vlastní pěst. Když jsem to chtěl zrovna Obemu říct, přitočil se ke mě a já se jeho komentáři musel zasmát. “Copak je tak vtipné, Milo?” Mamka se toho hned chytla. “Ale nic… Mmm, Oberon si jen myslí, že bude v tom hábitu vypadat líp, než já… Strejda by s ním ale určitě souhlasil, co myslíte?” Přemýšlel jsem, čím bych tak odvedl pozornost, abychom se mohli vytratit, protože to tady vážně nebyla taková zábava, jakou jsem čekal a viděl jsem, že Obe už se taky snažil něco vymyslet. “Nemohl by s náma jít pro hůlku on? Nechcete jít napřed, mami? My strejdu potom s Oberonem určitě najdeme. Podívej, tetu to tady už taky nebaví,” špitnul jsem s nevinným výrazem a díky tomu, že se k nám začala zvesela přibližovat dáma s kupou špendlíků, měla mamka čas si odpověď v klidu promyslet. Nenápadně jsem loupnul pohledem po bratránkovi a doufal jsem, že už má v hlavě nějaký plán.

_________________

Ob evidentně zapomněl, že teta slyší absolutně všechno, a že to jejich pochechtávání v rádoby-zákrytu nenechá jen tak. Takže nasadil ten nejvíc svatouškovský výraz a vehementně přikyvoval, než mu došlo, co to vlastně bratránek plácnul. Ale což, Milo byl z nich dvou ten diplomat, Oberon se spíš vyznačoval... no, akcí. "Ale Miloušku, tobě by zas určitě slušely víc nějaký šatičky," zatvářil se na tmavovlasého chlapce jako andělíček, a vysekl mu poklonu tak hlubokou, že se rezavým vrabčím hnízdem málem dotkl podlahy. Jasně, myslel to vlastně docela v žertu, pravdou však bylo, že Milovi záviděl jeho dokonale alabastrovou pleť, na které nebyly ty hnusné, všechno místo zakrývající pihy. To by samozřejmě ale nikomu nepřiznal... protože on neměl z čeho mít komplexy, on byl přece dokonalost sama, že. "A vůbec... proč tu táta není s náma? Proč jsme s ním nemohli pro ty kotlíky?" dožadoval se vysvětlení, protože teď, když měli být přišpendleni jako náhradní krejčovské panny, jejich šance na zběsilý útěk strategický ústup se rapidně snižovaly.
"Prosím tebe, hlavně už nemluv," povzdechla si zmučeně jeho drahá máti, a vypadalo to, že sama hodlá vzít do zaječích, jakmile si chlapce vezme do parády baculatá švadlenka. Oberon nafoukl pihovaté tvářičky a na ženu, která se k nim blížila, zahlížel značně nasupeně.
"Poprvé do Bradavic, drahouškové?" zacukrovala Malkinová, evidentně nepoznamenaná nabručeným zrzkem.
"Jo," broukl Oberon, a s povzdechem, že se s tím asi nedá nic dělat, se nechal odvelet ke špendlení. Jeho matka, evidentně spokojená s tím, že konečně mlčí a dělá, co se po něm chce, zapadla do nejbližšího křesla a vytáhla z kabelky jakousi knihu, do níž okamžitě zabořila nos a dala se do uklidňujícího čtení.
Oberon se sám pro sebe ušklíbl, a v případě, že ani paní Grayová se nedívala jejich směrem, ukázal Milovi zdvižený palec. Hodlal prostě odejít hned jak to půjde, a pokud možno matky nechat, ať si dělají co chtějí.

_________________

Madame Malkin's

Však počkej, jednou se ti ukážu v takových šatech, že se ti o tom bude nadosmrti zdát. Naštěstí jsem to neřekl nahlas a jen jsem se na Obeho naoplátku zašklebil. Mamka stála vedle tety a pohledem přejížděla po obchodě. Docela mi to připadalo, jako by vzpomínala na to, jak si tady byla pro svůj hábit. Madam švadlena začala obskakovat Oba a musel jsem uznat, že jí to šlo dost od ruky. Bylo vidět, že to dělá už hodně dlouho.
“Co tam jen tak postáváš, drahoušku? Vylez mi sem, ať se na tebe taky kouknu,” pobídla mě. Ani jsem nestačil nic říct a už mě popoháněla vedle bratránka na druhou stoličku. Než jsem se nadál, už mě celého přeměřila a začala špendlit. Jak jsme tam tak oba stáli, jak nějací panáci ve výloze, přemýšlel jsem, jak bysme se mohli mamek nějak zbavit. Nelíbilo se mi, jak teta Obemu svým peskováním kazila náladu. Očividně mi to ale vadilo víc než jemu, protože když se k nám moje mamka otočila zády, Obe mi ukázal zdvižený palec. Bylo mi hned jasné, že dneska se problémům nevyhnu.
“Vy tady pracujete dlouho, že? Fakt vám to jde, to jsem nevěděl, že to bude tak rychlý tady… Bál jsem se, že se budeme moc nudit,” zazubil jsem se na švadlenu, když mi zrovna špendlila látku u krku.
“Já jsem Madame Malkinová, drahoušku, mně to tu patří,” oznámila mi zvesela a já na ni překvapeně vyvalil oči, protože to jsem fakt nečekal.
“Tak to to už chápu, jakto, že jste tak šikovná!” zasměju se a protože mamka očividně neposlouchá, zakryju si rukou pusu a s tajuplným výrazem v obličeji pokračuju. “Myslíte, madam, že byste potom mohla mojí mamce ukázat něco pro ni? Myslím, že se jí po kouzlení stýská a vy byste jí určitě zvedla náladu.” A taky by si nemusela všimnout, že jsme odešli, dodal jsem v duchu a když se Madame Malkinová otočila na mamku, významně jsem se na Obeho ušklíbnul a oplatil mu ten palec.
“Ale to víš, že můžu něco zkusit. Ale jenom proto, že jste tak poslušní a hezky v klidu mi tu držíte!” Mrknula na mě švadlena a vypadalo to, že s náma už skončila. Seskočil jsem ze stoličky a počkal, jestli a co mi Obe sdělí za plán.

_________________