<<< s Maksimem

Nákupy nikdy extra Iskře nevadily, protože přeci jen, byla holka, ale že by zrovna dnes měla náladu jít a zajistit si všechny potřebné věci, to se říci nedalo. Já jí náladu už byla pod bodem mrazu a klesla ještě níž, pokud to tedy ještě šlo, když jim otec tu pěknou novinku o nákupech oznámil. Hádat se s ním však nehodlala, protože moc dobře věděla, že by to bylo naprosto zbytečná věc. Nehledě na to, že trestu by se asi jen tak nevyhnula.
A tak se tedy vydali na Příčnou. V dešti. Pozitivní na tom celém bylo asi to, že jakmile se na tu Příčnou dostali, dvojčata vyfasovala váčky s galeony, aby si nakoupili všechno sami, protože Nikolay sám měl nějaké převelice důležité zařizování a se svými dětmi se nehodlal zahazovat moc dlouho. Dostali tak instrukce v kolik a kde mají být, což Iskra odkývala, a pak si možná i krapet oddechla, že jsou sami. Rozhodně to nebylo o tom, že by svého otce neměla ráda, ale bez něho se cítila tak nějak volnější.
"Kam chceš jít jako první?" zamumlala ke svému dvojčeti zatímco se snažila zaplašit myšlenky na to, že by v tuhle chvíli raději seděla v křesle před krbem, zamuchlaná v dece s knihou a čajem. A bratrem ve vedlejším křeslu. Rozhodně to byl lépe ztrávený čas než nákupy v dešti. Napadlo jí, že by mohla zmínit zastávku u Duhy, aby se mrkli, zda tam je Joshua.. a taky se trochu ohřáli, až budou mít po nákupu hůlky a hábitu, ale nakonec to nechala být, však ona na to řeč třeba přijde jindy.

_________________

Jak mu bylo nakázáno, Valentin si nevšímal nikoho kolem, protože tu pořád byla možnost, že jsou všichni hrozný póvl a on se přece s póvlem zahazovat neměl. Prostě počkal, až si ho vybere nějaká hůlka, až ji otec zaplatí a až budou moci přejít do dalšího obchodu. A že by z výběru hůlky byl nějak na větvi, to se tvrdit opravdu nedalo.


Mnohem víc ho rozhodila upovídaná Malkinová, které sdělil, že ano, jede poprvé do Bradavic, ale na další všetečné otázky už odmítl odpovídat a jen prodavačku probodával dost nepříjemným pohledem. „Dávejte pozor, sakra,“ sykl pohoršeně, když pocítil, jak ho omylem píchl jeden ze špendlíků. Kdo ta baba byla, aby do něj píchala špendlíky, u Merlina?
Nebylo divu, že paní Malkinová už pak raději moc nepovídala spíš si hleděla toho, aby měla tyhle dva co nejrychleji z krku. Tino si poručil hábit z nejkvalitnějších látek, pak si vybral jednu z nejdražších spon, a poté, co se prodavačka s otcem domluvila na placení a doručení, opustil s tátou mlčky obchod.

>>

Mimo herně:
a jo, vim, že kluci nemaj podpisy... šak ony budou

_________________

Oksana už to u Ollivandera moc neprotahovala. Souhlasila sice, že by krabice tančící do rytmu Kaťuši byly naprosto dokonalé, nicméně se spokojila s další dávkou koňského smíchu a pak už směrovala Galahada do vedlejšího krámku, kam opravdu museli, jak dvakrát mezi řečí zdůraznila. Nesympaticky tichécho chlápka s nevychovaným smradem mezi dveřmi si pak už ani nevšimla, prostě změnila podnik a i tam měli s Galahadem co řešit, navíc v mnohem příjemnější společnosti. Nebo přinejmenším hlasitější.


Oksana pozdravila, s potěšením shledala, že si Galahad náramně sedl se zdejší prodavačkou, a jejich konverzace využila k tomu, aby si prohlédla, nenajde-li mezi zbožím nějaký slušivý hadřík na podzimní plesovou sezónu. A i když brzy zjistila, že zdejší výběr je značně omezený a nejspíš nic nenajde, vůbec jí to nevadilo, protože i cesta je přece cíl, jak po pár vodkách říkal strýček Kuzma.
Jakmile bylo přeměřování hotovo, pustila hadry z hlavy, sahala do kabelky pro těch pár zlatek a cestou chytila Galahadův dotaz na pletené čepice. Upřímně řečeno nechápala, kde se to v něm bralo, a mnohem radši by ho viděla v pořádné beranici, nicméně jednou byl její jediné dítě, tak ho přece musela podporovat, ne?
„Poptám se babičky, ta možná bude o něčem vědět,“ odvětila a těžko říct, kterou z Galahadových babiček vlastně myslela; zatímco ta ruská by asi pletení schopná byla, její výtvory by s největší pravděpodobností byly příliš umělecké na jakékoliv nošení, a ta anglická zas byla na nějaké jehlice příliš nóbl. „Nebo ji zkusím uplést sama, co ty na to?“ Jak Galahad jistě věděl, jeho matka trávila pletením některé z dlouhých zimních večerů v Koldovstvorci, nicméně (jak Galahad také jistě věděl) její umění od té doby dost upadlo a asi to nebyl nejlepší nápad, pokud chtěl něco, co bude moct skutečně nosit. Rozhodně to ale zavánělo kvalitně stráveným časem s rodinou, to jo.
A protože po dobu pobytu u madam Malkinové Oksana prakticky nepromluvila, po zaplacení si to hodlala trochu vykompenzovat a synův návrh byl ideální roznětkou.
„Ale to víš že jo,“ usmála se, poplácala ho po hlavě a směrovala ho ke dveřím, protože měla takový divný pocit, že na její slova už tu není nikdo zvědavý a že co nevidět přijde někdo, koho kdoví proč strašně iritují, „jenom si musíš vybrat, kam na ni zajdeme. Tady na Příčné je jedna kavárna, kde ji vaří, ale prý se nedávno přestěhovala někam jinam a Rusy tam nemají moc v lásce, nashledanou, a pak cukrárna – tam mají kromě čokolády i zmrzlinu, čokoládovou určitě taky. A nebo můžeme zajít do Děravého kotle, tam nám ta čokoláda možná i něco zazpívá, ahahahaha. Nebo chceš zkusit něco ještě jiného? Je tu spousta možností, to víš beztak sám líp, já sem moc často nechodím.“
A s těmi slovy prošli dveřmi ven do ulice, na déšť, a Oksana nechala Galahada, ať vybere cestu sám. Jednak nejlíp věděl, na co má chuť, druhak tady byl nedávno a určitě věděl, kde co je. Nehledě na to, že s jejím orientačním smyslem mohli klidně dojít do Obrtlé a tam by se asi na cestu do cukrárny nedoptala.

za synáčkem >>

_________________

<< s Iskrou

Podívejte, nebylo to tak, že by se Maksim do Bradavic nebo na školní nákupy netěšil (aby taky ne, když to znamenalo, že z něj nebude moták), ale rozhodně si dokázal představit i hezčí dny pro poletování po Příčné ulici a shánění školních potřeb. Déšť a to pochmurné počasí celkově měl poměrně rád, ale když seděl doma v křesle s knihou a horkým čajem nebo čokoládou. Trajdat v dešti už tak lákavé nebylo. Jenže kdy se na jejich názory braly ohledy? A tak Maxovi ani Iskře nezbylo nic jiného, než se po boku jejich otce vyrazit na Příčnou ulici, kde se od nich (nečekaně) otec odpojil, a oni zůstali sami.
Maksim věnoval Iskře poněkud rozmrzelý pohled, protože jeho odpověď na její otázku by byla ideálně „domů“, nicméně to možné nebylo. A tak váhavě pokrčil rameny. „Jako by to nebylo jedno. Třeba tam, co je blíž?“ nadhodil nakonec prakticky a odhrnul si vlasy z čela. „Tak pojď,“ zamumlal pak, protože přemítat o tom mohli cestou.
Ukázalo se, že blíž jim je Ollivander, a tak Maksim tázavě povytáhl obočí, jestli s tím tedy jeho drahé dvojče skutečně souhlasí, a pokud Iskra neprotestovala, otevřel dveře a nechal ji projít dovnitř jako první. Samozřejmě čistě z galantnosti, ne že by se bál.

_________________

I Iskře se vidina domova líbila více než dost, a i když by jindy dala všechno možné za to, aby mohla trajdat po Příčné a nakupovat nové věci - i když spíše knihy, než oblečení - v tuhle chvíli si přála být v teple, ne že by však měla na výběr. Proto přikývla na bratrova slova a v tichosti ho následovala, protože tohle vcelku dávalo smysl. A že jako první tím pádem museli pro hůlku? To jí bylo vcelku jedno, pro ní totiž bylo důležité, že tohle celé budou mít snad brzy za sebou, i když pak budou muset čekat ještě nějakou dobu, než se jejich otec laskavě uvolí a dojde si pro ně. Neprotestovala tedy proti tomuto výběru a v momentě, kdy Maksim otevřel dveře a podržel jí je, ušklíbla se na něho.


Vidina toho, že v obchodě bude teplo, byla sice pěkná, ale jakmile Iskra vstoupila dovnitř chtěla se zase dostat co nejrychleji ven. Nejen, že všude kolem byla spousta krabic, ale taky prachu a jí napadla otázka, kdy to tu majitel uklízel naposledy. Než se však sourozenci nadáli, z poza rohu se vynořil stařík, který si oba prohlédnul od hlavy k patě. "Hmm, dvojčata Udinovi, už jsem si říkal, kdy si pro svou první hůlku dojdete," jestli to, že je očividně znal, Iskru překvapilo, nedala to na sobě znát. Namísto toho se obrátila na bratra, aby se ujistila, že mu nevadí, že půjde jako první, a pak už se posadila na židličku čekajíc na to, co se asi právě bude dít. Od drahého tatínka toho totiž moc nezjistili.
"Na co čekáš, mávni s ní," Iskra sledovala hůlku ve své ruce a ani se nehnula a to ani potom, co jí pan Ollivander upozornil, že by teda jako měla něco dělat. Tahle hůlka se jí nelíbila, vlastně celkově se jí nelíbil ten pocit toho, že tu musela být. Co když si jí žádná hůlka nevybere? A co když by si žádná nevybrala jejího bratra? Na okamžik se v jejím obličeji mihl náznak zamyšlení, které hned zas zmizelo a ona raději s hůlkou mávla. Když totiž bude sedět na té židli jak tvrdé y, nikdy nezjistí, jaká hůlka si jí může vybrat, no ne? A taky by se jen tak nedostala řada na bratra a ona možná někde v zákoutí své duše doufala, že si ho nevybere žádná z hůlek. Že to celé vlastně bylo nedorozumění a on bude skutečně motákem. Svého bratra milovala, ale.. "Tak tahle to asi nebude, zkuste tuhle," prodavači se očividně nelíbilo, že polovina obchodu teď byla obarvena na svítivě žlutou barvu, že i Iskru z toho začaly po chvíli bolet oči, a tak přijela hůlku druhou. Ani nečekala na to, až jí ten stařík pobídne a jednoduše s ní mávla, aby se jí hned na to dostalo nesouhlasného bručení s tím, že tohle taky nebude ta pravá. Ne že by jí to vadilo, vykouzlení motýlci se jí stejně nelíbili, a když po pár vteřinách zmizeli, možná si i trochu oddechla.
A pak přišla ta třetí. Iskra se na chvíli zadívala na svého bratra, jestli si to s ní raději nechce vyměnit, nicméně bylo dobře, že se něco takového nestalo. Jakmile se s tou třetí totiž mávla, hůlka ze špičky vypustila tisíce modrých a zelených jiskřiček. Že by tona Iskru nějak zapůsobilo, to se říci nedalo, ale očividně to byla ta pravá, minimálně dle toho starého dědka. "Jsi na řadě," hádala, že teď se opravdu ukáže, jestli to kouzelnické nadání Maksim má anebo ne.

_________________

Že se Maksim výběru hůlky neobával, to nebyla tak docela pravda. Co když nakonec odejde z obchodu s prázdnou? Co když se ukáže, že dostal dopis z Bradavic omylem? Žádná z těchto obav se mu samozřejmě nepromítla do výrazu, ale byly to myšlenky, kterým se Max prostě nedokázal ubránit, zatímco Iskra seděla na stoličce a kolem ní se míhal pan Ollivander. Sestřino zkoušení nakonec netrvalo tak dlouho, jak by si přál, protože to znamenalo, že teď je na řadě on. Maksim zatnul zuby, vyměnil si pohled s Iskrou, načež přistoupil blíže k prodavači.
„Už se… už se stalo, že si někoho žádná hůlka nevybrala?“ odhodlal se nakonec k otázce, zatímco v ruce pevně tiskl první hůlku a bál se s ní mávnout. Pan Ollivander se na chlapce vlídně pousmál. „S prázdnou odsud neodejdete, mladý pane, nemějte obavy,“ ujistil Maksima a následně ho vybídl, aby s hůlkou mávl. Max tak učinil a nestalo se zhola nic. Ztěžka polkl a nechal si hůlku vzít a vyměnit za jinou. Ruka se mu trochu zatřásl, když mávnul s tou druhou. A očividně nebyla potřeba zkoušet žádnou jinou, protože se obchodem prohnal závan vlahého větříku a místnost se jaksi projasnila, zatímco pan Ollivander roztáhl rty do úsměvu. „Výborně!“ prohlásil a Maksim se při tom slovu nedokázal ubránit úlevnému výdechu. Kradmo se podíval na sestru, jak se na to tváří, nicméně jeho radost rozhodně jen tak nezmizela.

_________________

Už jen to ujištění, že Maksim rozhodně s prázdnou neodejde, se Iskře moc nezamlouvalo, a tak radši na chvíli pohled stočila směrem ke krabicím opodál. Byl to její bratr, ke všemu její dvojče, a ona ho měla vážně moc ráda, jenže tu bylo to ale. Maksimovi nikdy přímo nepřála nic zlého, ale v koutku duše doufala, že si ho nevybere žádná hůlka a on skutečně bude moták. Takhle by byla středem pozornosti zase ona a ne jenom on.
Její prosba však vyslyšena nebyla, protože už u druhé hůlky se prokázalo, že skutečně kouzelníkem je, a že v září společně do těch Bradavic nastoupí. Štvalo jí to? Samozřejmě. O to víc, když se její drahý bratříček usmíval, a i když by asi měla mít radost i ona, její nálada, která už takhle byla pod bodem mrazu, klesla ještě níže. Pokud to tedy ještě níže šlo. I přesto se však její rty zkroutily do úsměvu, který svému bratříčkovi věnovala. Záhy však úsměv zase zmizel, ona sáhla pro své peníze, aby mohla zaplatit za svou hůlku a přemítala nad tím, jestli se třeba nebudou moci podívat do Mžourova, aby si vybrali sebou i nějaké zvíře.. a nebo to nechají na nějaký jiný čas, až nebude tolik pršet? "Nashle," zamumlala a velice nerada otevřela dveře, aby tak s bratrem mohli vyjít na ulici do deště a zimy.

"Takže.. teď asi pro hábit?" promluvila jakmile se za nimi zabouchly dveře od toho zaprášeného krámku a nespokojeně si odfrkla. Proč aspoň na chvíli nemohlo přestat pršet? Tohle byl snad jeden z těch nejhorších dnů vůbec! Doufala, že ten čas celkově uteče rychle a brzy si pro ně otec dojde, i když moc dobře věděla, že ještě pár hodin to trvat bude. Bohužel. Hlavně celkově tenhle den chtěla hodit už za hlavu, protože ve chvíli, kdy se ukázalo, že je Maksim stoprocentně kouzelníkem, jí bylo na nic více než obvykle. Dobře, tak trochu mu to přála, ale vážně jen trochu, no.

_________________

Maksim se ještě chvíli tvářil spokojeně, ale jakmile i on vyskládal na pult příslušnou částku a poté obchod s hůlkami se sestrou opustili, jeho úsměv zase klesl a vystřídal ho obvyklý nicneříkající výraz. Moc dobře věděl, co se Iskře honilo hlavou, hloupý nebyl, ale žádnou poznámku k tomu nepronesl. Protože pak by ten den měli zkažený nejenom počasím, navíc s ní nechtěl dohadovat o něčem, co stejně změnit nemohl. A ani nechtěl. Přirozeně si nepřál vzít zpátky tu chvíli, kdy se jeho schopnosti projevily.

[Madame Malkinová]

Proti nákupu hábitů a uniformy jako další činnosti Max nijak neprotestoval a po krátkém přikývnutí zamířil do butiku madame Malkinové. Tu očividně zatím nijak neunavilo, že se u ní dnes dveře div netrhly, naopak švitořila dál. „Krásný den, zlatíčka, poprvé do Bradavic, že ano? Dnes jsem tu měla už několik vašich budoucích spolužáků a…“ povídala dál a dál, zatímco Maksim protočil očima a kysele se na Iskru ušklíbl. Když byl vysloven dotaz, kdo z nich půjde první, Max se nabídl, protože mu bylo jasné, že když byla Iskra první u Ollivandera, byla teď řada na něm. Snažil se nevrtět, na případné dotazy odpovídal úsečně a nakonec jenom upřesnil, že oba chtějí tu nejkvalitnější látku a vůbec všechno. Nicméně už se nemohl dočkat, až odsud zmizí.

_________________

Jakmile vešla Iskra společně se svým dvojčetem do krámku madame Malkinové, litovala toho ještě více, než když před chviličkou byli u pana Ollivandera. Ten totiž alespoň většinu času mlčel, zatímco tahle babizna mluvila a mluvila a mluvila. A že se tu dle ní stavilo hned několik jejich budoucích spolužáků? To bylo očividně Iskře úplně ukradené.
Chtě nechtě se zašklebila na svého bratra, když šel jako první, a pak se raději rozhlédla po krámku. Snažila se totiž z hlavy vytěsnit hned několik myšlenek. Krom totiž toho, že přemítala nad tím, jak madame Malkinovou umlčet se jí stále honilo hlavou, proč se u jejího bratra nakonec ty schopnosti prokázat musely. Vždyť to bylo mnohem lepší, když ho všichni měli za motáka. Dobře, pro něho ne, ale pro ní to bylo to nejlepší, co se mohlo stát.
Pak přišla řada na ní. Iskra se po celou dobu ani nehnula, protože nechtěla, aby se jeden z těch špendlíků zaryl do jejího těla. Jen doufala, že to bude brzy za ní, i když to v tuhle chvíli vypadalo jako něco nekonečného. A pak bylo po všem. Iskra ještě po svém bratrovi zopakovala, že chtějí ty nejkvalitnější látky, vybrala si jednu z nejdražších spon, mohlo se zaplatit a jít. A to, že budou mít tu uniformu u sebe až zítra jí vlastně ani tolik nevadilo.
"Zajdeme se mrknout do Mžourova?" zamumlala ke svému bratrovi tiše, jakmile se za nimi zabouchly dveře krámku, a oni tak znovu stanuli na dešti. Tohle počasí jim byl čert dlužný.

>>> i s bratrem

_________________

Finsko >>

V doprovodu svého strýce vyšla Aino do města, oblečená při tom byla trochu jako nevěsta. Šaty bílé, čepec taky, nic nedbá na deště mraky. Proč by vody bát se měla, když jim kouzla chrání těla?
S tetičkou to tedy nakonec nevyšlo, ale mladá baronesa na sobě nenechala znát zklamání a v doprovodu poněkud méně zábavného strýčka Fjodora vyrazila do metropole neznámé země kdesi daleko za mořem. Nebála se, protože strach zabíjí myšlení, nicméně jistá obezřetnost na místě určitě byla – to, že se domluví, totiž ještě neznamenalo, že ji nemůže zaskočit některý z tamních mravů. O čemž se přesvědčila krátce poté, co se sérií krbů dostali do Děravého kotle a jakési individuum s páskou přes oko (nikoliv profesor Winnfield, pozn. autora) jí tam málem poblilo střevíčky. A to bylo prosím pěkně dopoledne, tedy čas, kdy gentlemani rozhodně nepijí.
Další pobyt na Příčné se naštěstí obešel bez podobných excesů a nákup učebnic prožívala Aino s vysloveným nadšením, které jí nemohlo zkazit ani nepěkné počasí. Vždyť kam se na zdejší sortiment hrabalo knihkupectví v Helsinkách, které dosud považovala za ráj na zemi, a to ani neměla pořádně čas opustit sekci povinných knih do školy. Jediné, co jí při pobíhání mezi regály chybělo, byl bratr, který právě absolvoval něco podobného s jejich otcem ve výrazně méně atraktivním Ulánbátaru.
Kdyby ji strýc nepopoháněl, jistě by tam vydržela i mnohem déle, ale na dopise, jenž jí přišel minulý týden, krátce po jedenáctých narozeninách, brzy zbývaly poslední dvě položky a její první návštěva Příčné se tedy rychle krátila ke konci. Přesto se na ni štěstí svým způsobem usmálo, protože strýc cestou k Ollivanderovi zahlédl krámek s čarodějným kořením a musel přirozeně jít okouknout konkurenci. Nejdřív sice chtěl, aby na něj s nákupem hůlky počkala, nicméně když ho ujistila, že takhle triviální úlohu zvládne klidně z brlohu, nechal ji jít s tím, že se sejdou u madam Malkinové. Baronesa von Kietiprimmi nezaváhala, rázným krokem a s hlavou noblesně vztyčenou vyrazila ke krámku staršímu než její rodná země a zanedlouho už suverénně otevírala jeho dveře.


Majitele si všimla okamžitě – uklízel nepořádek mezi regály, který byl jasnou indikací toho, že tu zrovna nedávno někdo hůlku vybíral a že mu nejdřív moc nesedla. Aino v tomhle ohledu neměla přehnané sebevědomí a nečekala, že jí se to povede na první pokus, nicméně určitě by si na takový výkon nestěžovala.
Než stihla začít přemýšlet, jakou hůlku že by vlastně chtěla, kdyby si mohla vybrat, všiml si pan Ollivander nového zákazníka, nechal nepořádek nepořádkem a dostavil se k pultíku. Bylo zjevné, že nemá tušení, koho mu to do krámu čerti přinesli tentokrát, ale protože páni se představují první, nemohla mu zatím Aino ani trochu pomoct a musela počkat, než konečně promluví. A v mezičase zapřemýšlela, jestli vůbec má cenu tady uklízet průběžně, když každý další zájemce o hůlku může kartotéky přeměnit v hromadu slizu nebo tak něco.
Ticho však samozřejmě netrvalo věčně, pan majitel s mírným zpožděním pozdravil a rovnou jí přihrál tím, jak vyslovil své obavy, že mu nepřipomíná nikoho z bývalých zákazníků. Vypadal při tom dost zaskočeně a nepřestal si ji měřit ani ve chvíli, kdy mu vysekla první pukrle, každopádně pak už začala mluvit a snad všechno vysvětlila. Pravda, poněkud neotřelou formou, ale zásady jsou zásady.
„Poznat vás mi ctí je, pane, zmatení ne nečekané – Aino Siona Härkönen, to je moje jméno, ač do Bradavic chodit mám, ve Finsku máme léno.“ Pan Ollivander nebyl chvíli schopen slova, dost možná si i pomyslel něco o tom, že ti zatracení imigranti jsou čím dál divnější, ale pak už nahodil svůj obvyklý úsměv, sjel děvče důkladným analytickým pohledem a vytratil se pro první zkušební hůlku. Už podruhé za tenhle den měl taky možnost zanadávat si, že neprodává březové, protože ta by se Fince mohla hodit podobně jako Rusovi, nicméně nakonec jednu vhodnou nahmátl, podal zákaznici a…
Výsledek byl přesně takový, jako většina prvních pokusů. Aino sice mávla, aniž k tomu musela být vyzvána, protože jako dobře vychovaná kouzelnice věděla, co se od ní očekává, ale tam klady tak nějak hasly – ta část kartotéky, kterou pan Ollivander od poslední návštěvy již docela úspěšně poklidil, se díky menšímu tornádu opět rozletěla všemi směry a její omluvný pohled to moc nespravil. Jeho mumlavé „tak tuhle očividně ne“ zaslechla jen na půl ucha, protože rázem zmizel pro další a pak musel jít ještě třikrát, než se konečně dostavil kýžený výsledek s hřejivým pocitem, hravými jiskřičkami a vůbec příznaky toho, že to vyšlo. Vlastně to nebyl vůbec špatný výkon, na to, že ji vůbec neznal a její rodiče v životě neviděl, a Aino to dokonce i dokázala ocenit. Opět svým specifickým způsobem, s úsměvem, pukrletem a nějakým tím veršováním.
„Služby vážně nevídané, kolik že jsem dlužna, pane?“ Obratem pak podala prodavači žádaných sedm galeonů, ještě jednou se uklonila a šla o krám dál, přičemž pan Ollivander tam nejspíš stál a kroutil hlavou ještě hodně, hodně dlouho.


Strýčka na ulici nikde neviděla a usoudila tedy, že je příliš zabrán do debaty o zdejších cenách koriandru než aby ji hlídal, což jí ale jako samostatné mladé dámě ani v nejmenším nevadilo. Zejména když právě vcházela do obchodu, který jí byl svým sortimentem přeci jen poněkud bližší než hůlkařství.
To, že madam poněkud víc mluví, jí taky v zásadě nevadilo. Sama se sice ke slovu vlastně nedostala, protože než si stihla promyslet vhodné rýmy, posunula se paní krejčí od počasí k pochvalám na Finčiny stávající šaty, ale i to jistě jejímu pobytu v obchodě prospělo – rozhodně pak nebyla tak za pošuka jako vedle. Při přeměřování pak aktivně spolupracovala, protože to přeci jen nebylo poprvé, kdy ji někdo přeměřoval kvůli šatům na míru.
Než se tedy nadála, bylo hotovo, ona mohla zaplatit a jít hledat strýčka, který už snad zjistil, jestli je zdejší trh už dost nasycený, nebo se tam ještě jedna obchodnická rodina přiživit zvládne. Aino to až tak nezajímalo, ta přemýšlela, jestli i její bratr bude muset nosit takovou nezajímavou uniformu, a jakmile našla svůj doprovod, vrátili se zpátky domů.

Leda že by snad někdo měl chuť na kratší a pomalejší hru, v kterémžto případě stačilo napsat a ona trochu zpomalila.

>> Finsko

_________________