Mio se zachmuřeně procházel po Příčné ulici, sem tam si utřel nos do kapesníku a skoro ani nevzhlédl, aby se podíval po nejbližším okolí, kdyby jen přeci nějakou náhodou šel někdo další naproti a hrozilo by, že by do někoho takového narazil. Štěstí však bylo na jeho straně a k žádnému podobnému karambolu nedošlo, ale malý chlapec, který snad možná za rok v Bradavicích o trochu povyrostl, ale ne o moc, se stále tvářil tak nějak… zachmuřeně. Normálně by se usmíval alespoň náznakově, ale teď, kdyby mu bylo vidět do očí, tak by bylo vidět, že tmavé čokoládové oči jsou červené a že v nich stěží zadržuje slzy, které se draly na povrch. Jak on tuhle bezmoc nesnášel!
„Zatraceně!“ ulevil si poměrně hlasitě a jistě by k tomu přidal i nějakou peprnou poznámku, ale na to byl až moc slušně vychovaný. Znovu si utřel nos tmavým kapesníkem, který rychle schoval, když si povšimnul, že kolem něj se to pomalu začínalo plnit neznámými lidmi, což mimo jiné i znamenalo, že se dostal do podstatně rušnější části Příčné. Na krátký okamžik se zastavil uprostřed své cesty, aby se šikovně vyhnul procházející čarodějce, která mu opětovala trochu znepokojivý pohled, a Mio v té chvíli musel potlačit veškeré chutě, aby na ní nevyplázl jazyk. Najednou mu připadalo, že je snad proti němu celý svět, a to přitom toužil odjet do Norska, za svou druhou částí rodinou, což mu otec nechtěl dovolit… Jako kdyby měl být v nějakém hodně špatném melodramatu, pomyslel si s typickým sarkasmem, sobě vlastním a raději se znovu rozešel. Dneska neměl chuť kolem sebe rozdávat úsměvy a už vůbec neměl pomyšlení na přehnané projevy přátelskosti.
S brbláním pod imaginárním vousem se zahleděl do vitrín krámků, kolem nichž procházel, než se s překvapeným výrazem na tváři objevil přesně před zmrzlinářstvím, kam neměl vůbec namířeno. A ani nepomyslel na sladkosti, ale ty se v tuhle chvíli jevily jako to pověstné stéblo, za které se i dost možná hodlal zachytit. Vždyť co jiného bylo lepší, než trocha hořké čokolády na povzbuzení? Když už nic jiného, tak by si alespoň pochutnal a rozhodně by tím nic nezkazil. Přemýšlel a zvažoval všechny možnosti, ale na poslední chvíli, kdy se už skoro rozhodl odejít, si za sklem všiml povědomých postaviček. Kdo ví, třeba se mu to jen zdálo, ale byl natolik zvědavý, že se nakonec rozhodl zůstat a přeci jen vejít dovnitř, třebaže se ještě před chvílí zařekl, že dneska nebude vyhledávat žádnou společnost, neboť si uvědomoval, že by nebyl zrovna dvakrát dobrým společníkem. Vůbec ho ale nenapadlo, že by kamarádi naopak mohli pozvednout náladu jemu… O tom přeci taky bylo kamarádství, no ne?
Odfoukl si pár ebenových pramenů z obličeje a vstoupil dovnitř, doufaje, že na sebe nestrhne až příliš pozornosti, i kterou opravdu moc nestál. Bohatě by mu stačilo, kdyby tu opravdu našel pár svých přátel, protože by ho to donutilo zapomenout na úskalí z domova.
„Ahojte,“ špitl nenuceně a skoro bezbarvě, když se odhodlal dojít až k Sophie a Simonovi, kteří tu opravdu byli, a třebaže to na jeho tváři nebylo tolik vidět, uvnitř pocítil neskonalou úlevu, že tu opravdu jsou. Dovolil vlastním rtům, aby se pozvedly do úsměvu alespoň trochu a těkal pohledem mezi těmi dvěma. Samozřejmě zaznamenal, že tu nejsou sami, ale ta druhá dvojice vypadala, že má o zábavu postaráno a on nechtěl rušit. Stačilo, že se rozhodl narušit konverzaci tady těm dvěma, co asi jeho příchod a vůbec objevení se, vůbec nečekali. Možná sem ani neměl chodit… nebo ano? Byl tak nejistý, že by se sám nedivil, kdyby ho poslali pryč.