Venku panovalo hezké počasí a jak se tak zdálo, na ni to mělo také jasný vliv. Září jako to slunce nad nimi. Úsměvy hází na všechny strany a její očka radostně zkoumají každou výlohu obchůdků, jež míjejí. Tatínek ji pevně drží za ručku, aby se náhodou nevytrhla a neutekla mu. Nutno přiznat, že už několikrát chtěla, ale s jeho pevným stiskem se bohužel rovnat nemůže. Místo toho se tedy spořádaně snaží kráčet vedle něj. Dneska je její velký den a ona se strašně těší. Táta chtěl s nákupem počkat až více ke konci prázdnin, ale ona se nemohla dočkat. Přesvědčila ho, že potom tady všude bude strašně moc lidí a taky použila svůj kukuč. Nakonec jí tedy vyhověl. Teď už mají nakoupeno skoro všechno - kotlíky, učebnice, sešity, pergameny, brka a zkrátka vše ze seznamu, jediné dvě věci ještě zbývají. Má z toho strašnou radost, když si uvědomí, že všichni lidé kolem jsou kouzelníci. Připadá si jako v ráji. Navíc konečně bude moci zahodit všechny klacíky a bude mít pravou hůlku. "Ale je ti jasné, že tuhle nebudeš moci okusovat, rozumíš Dario," řekne přísně směrem ke svému ramenu, kde jí věrně sedí černý pták. Zvedne ještě výstražně ukazováček, aby dodala svým slovům váhu, "nebo z tebe udělám žížalu." Pohrozí se smíchem. "Z nikoho žížalu dělat nebudeš, princezno," usměrní svoji dceru přísně a hlavou hodí ke krámku, který má v názvu napsané hábity. S trochou nelibosti se se na svého otce podívá. "Ale já myslela, že..." sklopí hlavinku zklamaně. "Ale jistě, půjdeme tam, ale nemyslíš, že to nejlepší až na konec?" pohladí ji po vláskách konejšivě a do obchodu vkročí jako první. Jako poslušná dcerka svého otce následuje.


Vchází do obchodu a automaticky se staví vedle svého otce, který pozoruje nějakou ženu, jak rovná látky. Netrvá to nijak dlouho a ona postarší dáma je zmerčí. "Dobrý den," pozdraví vychovaně ihned po svém otci a lehce se při tom ukloní. "Dobrý den, drahoušku," zašvitoří ta kouzelnice sladce a hned k ní přiskočí, "pojď se postavit semhle," přikáže jí milým hláskem, že to skoro ani jako příkaz nezní. Stačí ještě ze svého ramene spěšně stáhnout Daria a podat ho tatínkovi a v ten moment už stojí na jakési stoličce. "Poprvé do Bradavic?" zeptá se žena se širokým úsměvem. Ona jí úsměv s radostí oplácí, "ano, prosím," přitaká, "toto bude můj první hábit," vypraví ze sebe ještě. Sleduje hbité prsty, které k ní onu látku špendlí, aby se jí zcela přizpůsobily. Je tím zcela fascinovaná, proto si ani nevšimne, že se žena někam vytratila. Místo toho se na stoličce všelijak natáčí a dívá se do zrcadla, "co myslíš tati?" uculí se na něj a otočí se o 360°. Když si všimne uraženého pohledu svého havrana, jen nad tím protočí očima, "a ty taky Dario." Jenže než se stihne dočkat odpovědi, už je jí cosi naraženo na hlavu. Poplašně vzhlédne vzhůru. Jedná se o jakousi čapku. "Myslím, že by to sneslo klidně i o něco menší," mumlá si žena pro sebe. Brzy pokrývku hlavy vymění za jinou, "ta je úžasná!" vypískne. Než se však vůbec stačí podívat do zrcadla, už z ní čapku sundá dolů. Opatrně z ní začne sundávat i hábit, až tam nakonec stojí zase jen ve svém mudlovském oblečení. "Mohl bych vás, madame poprosit o dva takové hábity? Přeci jen, aby měla na výměnu," usměje se muž na ženu vlídně, "také ještě o dva společenské a zimní hábity." Postarší kouzelnice si to ani nikam nezapisovala, nejspíše měla brilantní paměť. "Pojďte ke mě," pobídne je žena nakonec a vyskládá před ně obrovskou nabídku rukavic z dračí kůže. Úplně se jí rozzáří očka, když to vidí. Prstíky přejíždí přes každou rukavici, zatímco je zkoumá pohledem. "Poslední dobou tady bývá přímo příšerné vedro, na mou duši," jen na půl ucha vnímá, jak se ta paní nezastavitelně baví s tatínkem. Ručka se jí zastaví u černých rukavic. Dřív než vůbec stačí něco říct, žena jí je vezme zpod rukou a zářivě se na ni usměje. "Nejpozději do zítra máte uniformu u sebe, zlatíčko!" Usměje se na tu vlídnou ženu a už si to štráduje ven z obchodu. Ví, kam půjdou teď a nemůže se dočkat.

[ Ollivanderovy hůlky ]

I když ji zase pevně svírá tatínkova ruka, tak ji to nijak nezastavuje v tom, přidat do kroku. Už se bojí, že k tomu obchodu nikdy nedorazí, když uvidí ten nápis. Nadšením úplně strne na místě. Jakmile ji však Dario dloubne zobákem do ramene, zase se dá do kroku. Vlastně si ani nevšimla, že její černý krasavec znovu přesedlal na její rameno. Nijak blíže se tím však nezaobírá, neboť ve výloze spatří jistou hůlku položenou na polštáři. Doslova se na sklo přilepí a byla by schopna tu nic nedělající věc pozorovat klidně hodiny, ale to už ji otec popostrčí blíže ke dveřím. Jakmile je otevře, uslyší cinknutí zvonku, po němž se automaticky podívá. Už se chystá rozběhnout po celém obchodě a všude se podívat, ale tatínkova ruka ji prudce stáhne zase k sobě. "Tady se posaď a hezky čekej," jeho hlas je nekompromisní a ona tedy udělá to, co jí je přikázáno. Vyskočí si na židličku. To by však nebyla ona, kdyby tam jen tak nečinně seděla. Začne se na té židličce motat kolem dokola a houpe při tom nožkami ve vzduchu. "Podívej Dario, těch hůlek všude," rozplývá se nad tím. Po chvíli se ze zadní místnosti vynoří postarší pán a ona jej se vší slušností pozdraví. Nicméně připadá jí, že tento kouzelník nebude tolik komunikativní, jako tomu bylo u té paní v předchozím obchodě. Najednou cítí na svém rameni otcovu ruku. Vzhlédne k němu a on se na ni povzbudivě usměje. Havran si zase přeleze na jeho rameno a pozoruje ji tak z výšky. Vyplázne na něj provokativně jazyk, prostě není tak vysoká no, ale nemusí se na ni dívat tak povýšeně. "Felicity," usměrní ji otec přísně. Složí si proto ručky do klína a poslušně se snaží čekat. Brzy už jí do ruky postarší pán podává první hůlku. Užasle si ji prohlíží. Její rozjímání však přeruší jeho nedočkavý hlas, "tak mávněte s ní už přeci," zabručí. Chystá se s ní švihnout, ale tatínek je rychlejší a namíří jí ruku s hůlkou proti regálům, "nikdy proti lidem," upozorní ji přísně. Jen kývne hlavou a švihne zápěstím tak, jako to dělala, když měla v rukou nějaký klacík. Nic se ale neděje. Lehce se zamračí a zkusí to znovu. Zase nic. Už se vší zlostí tam s hůlkou mává, jak ji to jen napadne, když jí ji ten pán vytrhne z ruky, "tak tahle nic," pronese zamyšleně a odebere se mezi regály, aby jí následně podal další. Znovu vyzkouší s hůlkou zamávat ve vzduchu. Tentokrát ji však samotnou překvapí, co se stane. Jakési papíry se prudce vznesou do vzduchu a zcela se tam rozcupují, takže se k zemi snáší jako nějaký sníh. "Hups," sleduje tu spoušť, kterou napáchala. To už jí je hůlka ale znovu vytrhnuta z rukou. Ještě jí rukou projde nejméně šest dalších hůlek, s nimiž rozpoutá snad všechny živly. Navíc ji pořád přeměřují ty krejčovské metry a ji už to celkem přivádí k šílenství. Už to pomalu začíná vzdávat. Nečekala, že výběr hůlky bude taková fuška. Sleduje toho postaršího kouzelníka, jak u jednoho z regálů leze doslova po čtyřech a vytahuje jakousi krabičku úplně zespodu. Se zamračením se k ní znovu vrátí, "zkuste tuto," podává ji opatrně další. S polknutím uchopí hůlku do své dlaně. Vidí, jak se hůlka najednou rozzáří jasným světlem a tvář toho starého muže se najednou rozjasní a usměje se na ni. "Mávněte s ní," pobídne ji. Udělá, jak ten muž chce. Přeci jen, napáchala toho už hodně, tak jedna další pohroma se tady už ztratí. Tentokrát se však nestane nic katastrofálního, dokonce jí přijde že s touto hůlkou se manipuluje mnohem lépe, než s těmi předtím. Z hůlky vyletí jiskřičky, které se zformují do tvaru tygří hlavy, jejíž tlama se brzy otevře a bez vydání jediného hlásku zařve. Jediné, co se stane, že ji ovane obrovský vítr a vlásky se jí rozletí všemi směry. "Rawr!" zakřičí se smíchem proti těm jiskřičkám, jež se brzy zase ztratí. "Výborná volba! To je ona!" poví muž nadšeně a během toho, co mu tatínek platí, tak slíbí, že hůlka dorazí co nejdříve. Slušně pánovi poděkuje a už se vydává z obchodu pryč. "Divím se, že ten pán ještě nepřišel na buben, když mu takhle každý, kdo si přijde pro hůlku zničí skoro celý krámek," zasměje se a podívá se na tatínka. Pevně ho obejme a poděkuje mu. "Klidně bych si to ještě zopakovala," uculí se na něj. Poté ji tatínek vede někam, kde prý prodávají to nejlepší sladké na světě a kde ona samozřejmě nesmí chybět.

_________________

[Madame Malkinová]

Popravdě, Will byl sice zvědavý na to, jak to u Madam Malkinové vypadá, ale z představy, že do něj bude píchat špendlíky a zkoušet mu hábit, který si stejně nemohou dovolit ve zbrusu nové formě, mu zrovna do zpěvu nebylo.
„Dobrý den,“ pozdravil nicméně zdvořile, jakmile s dědečkem vešel do obchodu se školními uniformami, a zvědavě se rozhlédl kolem sebe. A když se odkudsi vynořila majitelka a okamžitě začala mluvit, William sebou trhnul a překvapeně zamrkal. „Dobrý den! Ale drahoušku! Snad nejdeš prvně do Bradavic?“ „Jdu,“ odvětil Will krapet zaraženě, načež byl odtažen ke stoličce a už se kolem něj vznášely metry a špendlíky.
Nicméně ještě než se Malkinová pustila do práce, Arthur ji poprosil o přešití nějakého staršího, levnějšího hábitu, aby nemusel vypláznout nehoráznou sumu za zbrusu novou uniformu. Will ani s ničím jiným nepočítal, takže vůbec nebyl zklamaný - naopak byl rád, že bude mít uniformu vůbec nějakou a bude moci do Bradavic odjet, protože bez stejnokroje by asi nemohl.
Jeho utrpení naštěstí netrvalo zas tak dlouho, a tak brzy kráčeli s dědečkem z obchodu pryč, do krámku protějšího, Ollivanderovým hůlkám.


„Takže hůlka si opravdu vybírá kouzelníka?“ ptal se Will v návaznosti na předchozí diskuzi, kdy mu dědeček sdělil, že on si žádnou hůlku vybírat nebude, protože hůlka si volí kouzelníka. „Já nevím, jak to funguje, chlapče,“ přiznal Arthur s pokrčením ramen. „Ale rozhodně to není tak, že bys vešel do toho obchodu, poručil si, jakou hůlku chceš, a zase odešel.“ Arthur toho moc nevěděl, ale byl si celkem jistý, že výběr hůlky není tak jednoduchý, jak to může znít.
Jakmile vešli do zaprášeného krámku, který vypadal jako by byl liduprázdný, Will přelétl obchod zkoumavým pohledem. „Ehm... dobrý den?“ houkl do éteru. Teprve pak se odněkud vynořil postarší pán. „Ale ale! Dobrý den, mladíku,“ broukl a zvědavě si chlapce prohlédl. „Jdeš si pro svou první hůlku, že?“ zeptal se, ale v podstatě ani nečekal na odpověď a hned mu do ruky vrazil jednu z mnoha hůlek, kterých byly plné regály.
Will neměl nejmenší tušení, co má s hůlkou dělat, a tak jenom zamrkal a držel přitom hůlku tak opatrně, jako by se bál, že exploduje. „No na co čekáš? Uchop ji pevně a mávni!“ pobídl jej stařík a Will mávl. A možná to neměl dělat, protože k menšímu výbuchu opravdu došlo a on sám rázem vypadal, jako by se skláněl nad kotlíkem, který vybouchl - očouzený obličej a rozježené vlasy. „Ne, tak tuhle ne,“ usoudil Ollivander okamžitě, hůlku si od chlapce zase vzal a dal mu jinou.
Došlo ještě k několika menším katastrofám, než nakonec Will pocítil zvláštní pocit a vzduch kolem něj jako by se chvěl, když do ruky uchopil jednu z hůlek, očividně tu pravou. „Výborně!“ zajásal stařík, pak už jen dojednal s Arthurem platbu a přislíbil, že hůlku brzy pošle jejímu novému právoplatnému majiteli.
A byl čas odejít.

>>

_________________

<<< uličky

dohrávečka


Drahý synek zvolil po té náročné činnosti, kdy jen nakupovali věci ze seznamu bez většího vyžití, návštěvu Madame Malkinové. Jacob měl vybírání padnoucího oblečení rád a ještě víc tím tyranizoval všechny okolo, protože všechno muselo být naprosto perfektní. Od manžetových knoflíčků po dokonale začištěný okraj, aby nikde nakoukala nitka a všechno sedělo jako druhá kůže.
Nicméně nebyl zvyklý na přehnanou cukrovatost madam Malkinové a skoro mu z jejích slov vypadaly zuby. „Tohle budete muset víc zabrat, jinak se tam udělají faldy. A tady to budete muset trochu povolit, jinak se to při pohybu rozpáře,“ mumlal k ní, zatímco ignoroval všechny ty metry a kdovíco dalšího, co okolo něj poletovalo ve vzduchu. Už teď měl pocit, že ta madam by měla svou kariéru v oděvním průmyslu přehodnotit, a snažil se nedívat na otce. Určitě se dobře bavil, když tam ta baba drahouškovala a ani na chviličku nesklapla. „Ty jsi mi nějaký náročný, zlatíčko!“ švitořila po každém jeho protestu ohledně úprav, ale i jí úsměv už vadl. Jake se o žádný ani nepokoušel, vlastně se tvářil jako nebe před bouří, a neměl v úmyslu to měnit.
Tak se na to těšil a vlastně to bylo i docela utrpení, takže když to nakonec dospělo ke konci, cosi zamumlal místo pozdravu, a za paní Malkinovou se ani neohlédl.


V krámku s hůlkami to vypadalo jako ve starožitnictví. Spousta zaprášených polic (jeden by si myslel, že s tou četností, s jakou to tu vybuchovalo, tu prach nemá šanci ani dosednout, než se vymění nábytek za nový), přítmí, specifický vzduch jako u dědy v krámku. Nějakým způsobem to na Jakea působilo přívětivým dojmem a víceméně by se vůbec nedivil, kdyby hlava vykukující zpoza jednoho regálu patřila dědečkovi. Ale nepatřila. „Ale ale, copak to tu máme?“ Jake při těch slovech zkameněl a dokonce se ohlédl po otci, čehož po vteřině zase zalitoval. „Dobrý den,“ pozdravil trochu zaraženě a hypnotizovaně pozoroval pana Ollivandera, kterak slézá ze štaflí, a loudá se směrem k nim. Cestou stihl pobrat pár krabiček s hůlkami, aby je Jakeovi předložil. A Jake si stejně mlčky vybral.
Bylo to skoro stejné jako u dědečka v obchodě. Ve vzduchu pableskovaly částečky prachu, ale všechno zboží bylo naleštěné a dokonale udržované, jen čekající na svého kupce. A Jake po chvilce okouzlení hladkostí dřeva zlehka hůlkou mávl. Kupodivu nenastalo žádné bum. Vlastně se jen trochu zvířil prach a chlapce i jeho otce pocuchal ve vlasech jemný vánek nesoucí s sebou vůni bavlníkových květů. Jake byl okouzlen, Ollivander možná také, neboť tentokrát nemusel nic dávat dopořádku.
„Tak... asi nashledanou,“ odtušil Jake tiše, když ukládal hůlku zpět do futrálku, zatímco jim prodavač hned po ceně sděloval, že ji mladému pánovi pošle po soví poště.

A jen co vyšli z obchodu, Jakeovi trvalo asi deset minut, než si to celé v hlavě srovnal. Nicméně na svůj soukromý slib matce nezapomněl, zamířil společně s otcem do Mžourova a tam si vybral to největší, nejchlupatější, nejbělejší a nejvznešenější kotě. No a pak s otcem zamířil na místo setkání a vážně se nemohl dočkat, co jeho drahé, chlupaté Irulan řekne matinka.

>>>

_________________

Pár dní poté, co byl Galahad jakousi polokrevnou šmuckou proradně opuštěn v cukrárně, si jeho mamča skutečně vzala volno v práci a doprovodila svého ribjonoka na nákupy. Však už to taky nutně potřeboval, stejně jako ona potřebovala to volno (zrovna nedávno pomáhala přivést na svět dítko dvou nedostudovaných, nesezdaných mrzimorů, což ji fakt vzalo a dosud se z toho nedokázala vypovídat) a na nákupech vždycky přišla na nové myšlenky. Teď, když vcházela k Ollivanderovi, konkrétně myslela na to, že je vážně ráda za to, jak vyrůstala v Sovětském svazu, kde nebyl na uličkách v kouzelnických čtvrtích zdaleka takový nával. A taky tam bylo podstatně lepší klima a tolik nepršelo, což by mimochodem zakázala, kdyby poroučela větru, dešti, neboť jí v tom mokl ten skvostný norkový kožich a ani kouzelná ochrana s tím moc nezmohla.
„...takže si hlavně pamatuj,“ dokončovala svou krátkou přednášku o hůlkách, kterou začala někdy ráno, kdy Galahad snídal a Gareth ještě spal, „že hůlka si vybírá kouzelníka, a nebuď smutný, když si tě vybere nějaký šeredný strom. Kupříkladu strýček Kuzma – ten mimochodem příští měsíc přijede, chce tě doprovodit na vlak do Bradavic a prý má nějaké překvapení – dostal rákosovou. ‚Co já s rákoskou, mám snad rozvědčíkům zadky řezat?‘ povídal tenkrát prodavači a chtěl nějaké dřevo jiné, užitečné, co plody k destilaci rodí, ale měl smůlu a dnes?“ zasmála se, nicméně do toho příšerného nosového chechotu zatím k radosti širého okolí nepřecházela, to třeba teprve přijde, „jak je, panečku, rád za rákos, když si na něj zvykl a čaruje s ním jako divý.“
To už ale fakt úplně končila, otočila se, aby zkontrolovala, že pionýra nenechala někde na ulici, a rozhlížela se po zatuchlém obchodě, který by dle jejího názoru rozhodně snesl uklidit, nebo radši rovnou znárodnit. Jestli děda vylezl, nebo radši emigroval, to už bylo na něm.

_________________

Když zjistil, že si maminka vezme v práci volno, Galahad byl nadšený tak, že mluvil doma více než obvykle. Takže to, že si ho vezme na starosti, uvítali úplně všichni. Což zas on sám nemohl pochopit, protože s ním se přeci chtěl bavit každý, ale protože to vlastně nebylo tak podstatné, rychle to hodil za hlavu. Co bylo totiž podstatnější to byl nákup hůlky. A ani ten déšť ho nedokázal zastavit od toho, aby měl tak dobrou náladu. Konečně bude mít svůj klacek! A taky nějaký další oblečení, které bude muset ve škole nosit, ale tady šlo především o ten klacek.
I když málokdy Galahad pustil někoho ke slovu, nebo nechal někoho mluvit dlouho, zrovna maminka byla ta výjimka, kterou nechával mluvit vždy a dlouho. Protože její vyprávění bylo vždycky dobré a taky rád poslouchal její hlas, o to víc pak ještě její smích. Nehledě na to, že si spoustu věcí z toho jejího vyprávění pak taky pamatoval a hodlal to předávat dál. "Strýček Kuzma přijede?" nebyl to sice přímo jeho strýček, ale Galahad ho tak i přesto oslovoval, protože mu přišlo blbé, aby mu říkal jen jménem. Nehledě na to, že Kuzma byl super a vyprávěl mu vždy úžasné příběhy. O to víc byl Galahad nadšený, protože mu měl přeci přinést nějaký překvapení! Možná krapet doufal, že se bude jednat o spoustu dalších pletených čepic. Kdyby tak věděl..
"A ty máš co za dřevo? Třeba si mě vybere to stejné, jako tebe!" což by mu k radosti bohatě stačilo, ale jak mu maminka stihla hned několikrát připomenout, byl rozhodnutý přijmout s povděkem jakékoliv dřevo, které si ho vybere. Protože mu přišlo zbytečné být naštvaný kvůli tomu, jestli si ho vybere něco špatného.
Na takové podobné myšlenky však moc času neměl, protože v tom zatuchlém obchodě stáli jen chvíli a hned se tu ukázal nějaký podivný chlap. Galahad si ho prohlížel s jistou nedůvěřivostí, nicméně byl slušně vychovaný, a tak se usmál od ucha k uchu. "Dobrý den!" kdyby věděl, že se nějaké odpovědi nedočká, asi by nepozdravil, ale takhle se jen nejistě podíval na svou matku a o to více nejistěji pak přijal tu hůlku, kterou mu vrazil ten podivný pán do ruky. A hned na to zase vzal, protože jakmile s ní Galahad mávl, několik krabic opodál spadalo k zemi. "Jestli budete chtít, tak já vám s nimi pak pomůžu, fakt, mi to problém nedělá," mumlala tak trochu v omluvě, ale rozhodně byl rád za to, že ten podivný prodavač hůlek kroutil hlavou, jakože to fakt nutné nebude.
Ani další dvě hůlky, které prošly Galahadovou rukou, nebyly ty pravé. Alespoň dle prodavače, protože zatímco tou druhu obarvil Ollivanderovy vlasy na fialovou, třetí vysušil mamčin kožich takových způsobem, že ho skoro zapálil. "Skvělé! Výtečná volba, mladý muži," Galahad si nebyl jistý, jestli to ten starý člověk myslí vážně. Ta hůlka, kterou držel v ruce, sice hezky hřála a taky vypustila pár barevných jiskřiček, ale ta hůlka, kterou skoro podpálil svou mamku, byla taky fajn. Ne? "Jak si vlastně taková hůlka vybírá svého kouzelníka? To si prostě řekne, tebe chci nebo tebe zas ne?" zamumlal k mamince tiše, zatímco ta platila za hůlku a odolával pokoušení se zeptat, jestli si nemůže vyzkoušet ještě třeba pár dalších. Co když tu je více takových hůlek, které by si ho vybraly? Bylo by celkem legrační, kdyby měl doma třeba tři!
"A teď na horkou čokoládu?" povytáhl tázavě obočí a moc dobře věděl, že s těmi nákupy ještě neskončili, nicméně se mu pro ten oblek prostě nechtělo.

_________________

Winn z nákupů školních potřeb vůbec nebyl nadšený, ale bohužel bylo nezbytné nakoupit synovi vše, co potřeboval, aby mohl nastoupit do prvního ročníku v Bradavicích, takže i hůlku a hábit. A přestože počasí nebylo dneska zrovna příjemné, zvolil tenhle den pro nákupy. Nákup učebnic, kotlíku a dalších blbostí už měli naštěstí za sebou, a teď už je čekalo jen to nejdůležitější – hůlka.
„Tenhle obchod má prý na starosti nějaký senilní stařec, tak si ho moc nevšímej, až bude mlít nesmysly,“ poučil syna s pohrdavým úšklebkem ve tváři, nehledě na to, že mluvil o údajně nejlepším hůlkaři široko daleko. Ale proč by měl vychvalovat do nebes cizího člověka? Vždyť jenom prodával klacky.
„Jakmile budeš mít tu správnou hůlku, zaplatím a odcházíme. Odmítám se v té noře zdržovat déle, než je nezbytně nutné,“ dodal ještě a s těmi slovy prostrčil kluka dveřmi do obchodu, jen aby vzápětí zjistil, že před nimi už někdo je. „To bude na dlouho,“ okomentoval to tiše, aniž by pozdravil, a protočil očima. Odcházet se mu ale nechtělo, vždyť venku konec konců pršelo... a tak prostě čekal, než si ten cizí kluk vybere hůlku, respektive hůlka jeho. A čekal mlčky, pokud ho někdo vyloženě nedonutil mluvit, což se od Valentina čekat nedalo.

_________________

Valentin prakticky promlčel celé nákupy a vyjadřoval se opravdu jen k věci, když to bylo nezbytně nutné. Nebyl totiž zvyklý se svým otcem mluvit, natož mluvit o nedůležitých blbostech. Stejně by ho táta akorát seřval, že mele nesmysly, a ať radši mlčí. A tak mlčel preventivně a víceméně nechal otce nakupovat, bez možnosti vlastního výběru školních potřeb.
„Dobře,“ přikývl, když mu táta sdělil, aby si starce a jeho řečí moc nevšímal, a pak vešel do obchodu... kde bylo šero, prach a další lidé. Ty si Tino prohlédl zkoumavým pohledem, ale neměl se ani ke zdravení, ani k dalšímu mluvení. Kdo ví, třeba to byli nějací mudlovští šmejdi. „Samozřejmě,“ hlesl ještě na oznámení, že jakmile budou mít hůlku, odchází. Valentin nepočítal s tím, že by se po obchodu mohl déle zvědavě rozhlížet.
Museli počkat, než si chlapce, který byl před ním, vybere nějaká hůlka, ale naštěstí to netrvalo zas tak dlouho a taky nezbořil krám. Jakmile se na řadu dostal Tino, pohlédl na Ollivandera poněkud nezaujatě. „Jdu si pro svou první hůlku,“ oznámil poněkud nekompromisně a stařec povytáhl obočí. Možná by ho pokáral za to, že nezdraví a chová se tak, jak se chová, ale ve Winslovově přítomnosti si to raději nedovolil a beze slov podstrčil Valentinovi první hůlku. „Zkus tuhle, chlapče,“ zachraptěl.
Tino se přes rameno ohlédl k otci, jako by čekal jeho svolení, a pak hůlkou jednoduše mávl, což způsobilo menší zemětřesení a vypadání hůlek z regálů, takže mu tenhle klacík prodavač urychleně sebral. Podobně to probíhalo s dalšími pěti hůlkami a až když Valentin uchopil do ruky tu šestou, ucítil příjemně hřejivý pocit. Z hůlky vylétly třpytky, nic neshořelo, nevybouchlo, ani nebylo zbořeno... „Výborně, to je ta pravá!“ oznámil prodavač spokojeně a jal se hůlku zabalit.

_________________

Když se Galahad zeptal na prastrýčka Kuzmu, Oksana jenom přikývla, protože musela dopovídat tu historku se dřevem, ale dotaz druhý už pouhým posunkem zodpovědět nešlo. A i kdyby šlo, zrovna ona by se s tím určitě nespokojila, tuplem v přítomnosti jednoho z mála lidí na téhle planetě, co její košaté odpovědi oceňoval.
„Břízu. To je takový ten bílý, víš, jak vypadá bříza, ne?“ zasmála se, tentokrát už nosověji, když si uvědomila, že zrovna její syn by mohl tenhle symbol ruské státnosti neznat. V Británii totiž sice rostla taky, ale každý ji tu měl za plevel a nepovažoval ji za rostlinu hodnou jakékoliv větší pozornosti. „Ale ten tu prý vůbec nevedou, říkal mi to alespoň tvůj otec, když jsme si porovnávali hůlky.“ Což skutečně nebyl dvojsmysl jakéhokoliv rázu, ty Oksana absolutně neovládala. „Je to škoda, vážně, ale nemá cenu kvůli tomu cestovat až do Moskvy, kde jsem kupovala tu svoji, tady zase používají jiná dřeva, možná i lepší, kdo ví...“
I ona pak pozdravila zjevivšího se pana Ollivandera, rovněž anglicky, a plna očekávání pokynula Galahadovi, ať s tím klackem pořádně mávne, protože jinak by, chudáček, možná nevěděl, co si s ním počít. Výsledek nebyl tak docela optimální, jak se ostatně dalo čekat, nicméně právě proto tady s ním byla, aby se nestresoval.
„Neboj, Galko, takové nehody jsou úplně normální,“ uklidňovala ho, dost možná zbytečně, s použitím zdrobněliny, která by možná v ruštině mohla vzniknout, ale jistý si tím nejsem, sorry, „děda Mstislav například při prvním mávnutím hůlky přiměl všechny skříně v obchodě vrzat do rytmu Internacionály. Alespoň se to tedy říká, já u toho samozřejmě nebyla.“ Žvanila by nejspíš dál, ale někdy v tu chvíli přišli do obchodu další zákazníci a ona byla slušně vychovaná, takže nejen pozdravila, ale rovnou se i dala do řeči. Imigranti sobě a tak, víme?
„Dobrý den, taky jdete pionýrovi pro hůlku?“ zeptala se spíš přímo pionýra než jeho otce, každopádně sarkastickou odpověď, že ne asi, přišli sem hrát kuželky, tak nějak čekala od obou a radši jim na ni nedala dost času, „my budeme hned hotoví, uvidíte. Galahad už vyzkoušel dvě a slyšela jsem, že pan hůlkař je třída, který jen zřídka doporučí víc jak sedm hůlek, než se trefí. Máme to dnes ale zpráskané počasí, což?“
To poslední byl pokus o místní žargon, místní ve smyslu britský, a asi se to vzhledem k jejímu pořád znatelnému ruskému přízvuku moc nevyšlo, ale v tu chvíli se Galahadovi konečně povedlo to usušení a další věci, takže tryzna mohla alespoň pro tuto chvíli skončit.
„Vidíte, co jsem říkala!“ zasmála se, náležitě Oksanovsky, několika poplácáními uhasila doutnající kožich a šla platit, což se přirozeně neobešlo bez pár dalších vět, ale ty už se k druhým zákazníkům vůbec nemusely dostat. A než se Australan se synkem nadál, Greyburnovi se měli k odchodu, přičemž Oksana Galahadovi už mezi dveřmi začala vysvětlovat, jak se to má s tím výběrem. Vypadalo to asi nějak takhle:
„Asi něco takového, to ses měl zeptat pana Ollivandera, nebo vám to možná řeknou v Bradavicích, a ne, teď jdeme pro hábit, čokoládu až pak, nashledanou, já jako doktorka jsem se to neučila a ze školy si na nic takového nevzpomínám, i když je to určitě moc zajímavé a hlavně to funguje už stovky let...“
Pak naštěstí bouchly dveře a nebylo slyšet vůbec nic, za což byli všichni tři pánové uvnitř jistě rádi. Oksana venku nasměrovala synáčka do obchodu madame Malkinové, a pokud se na těch pár metrech cesty nestalo něco nepodloženého, co nevidět ji oblažili svou přítomností.

_________________

Nad mamčinou otázkou se musel krapet zamyslet, protože si byl jistý, že ví, jak ta bříza vypadá, nicméně v tuhle chvíli si jí představit nedokázal a před očima měl jen bílý papír. "Asi už jsem jí na nějakém obrázku viděl, to jo," odkýval tedy nakonec s myšlenkou, že až budu zase hezky doma, po nějaké pořádné bříze se podívá, a tak trochu mu přišlo líto, že tady břízu nevedou. Nicméně i on seznal, že je zbytečný, aby kvůli březové hůlce cestoval do Moskvy, když stejně hrozilo, že si ho březová hůlka nevybere. Nehledě na to, že by tady klidně fakt mohli mít lepší dřeva, než v Moskvě, a tak to celé nakonec hodil Galahad za hlavu.
"Škoda, že se mi nepovedlo něco podobného! Třeba kdyby začaly ty krabice tančit do rytmu Kaťuši to by bylo naprosto dokonalé, že jo?" Pan Ollivander si to sice nemyslel, ale Galahad byl z toho nápadu skutečně nadšený, protože Kaťuša byla fajn, on jí zazpívat uměl, maminka jistě taky a ti dva, co se sem přihnali pro novou hůlku, by si aspoň mohli užít pořádné představení. Nicméně nad tím bylo zbytečné se zamýšlet neb po usušení maminčina kabátu se stal zázrak, protože Galko našel tu pravou.
Kdyby měli více času nazbyt s velkou pravděpodobností by oslovil toho kluka, který si šel poprvé taky pro hůlku, protože to zavánělo jeho spolužákem, ale protože času moc neměli a on se těšil na tu horkou čokoládu, jen na něj mávl, a pak už se zaposlouchal do maminčina vyprávění. S úsměvem od ucha k uchu, protože byl jeden z mála, co jí rád poslouchal a dokázal se vyznat v tom, co říká. "A jsi si jistá, že ten hábit potřebuju? Nemůžeme se na něj prostě vykašlat? Ne? Jestli tohle učí ve škole, bude to děsná sranda, protože něco takového by byla sranda studovat," pokyvoval hlavou, zatímco ho mamča táhla k dalšímu krámku, ve kterém měl brzy poznat osobu, která se mu bude fakt líbit.


Ono se totiž málokdy stávalo, že na ulici potkal někoho, kdo mluvil více než on či jeho máma. A v momentě, kdy otevřel ty dveře do obchodu, si byl jistý, že tohle bude sranda. "Zdravím vás, drahoušku, poprvé do Bradavic?" Galahad se už už nadechoval, aby odpověděl, že ano, jede poprvé a chtěl přidat otázku, jak to odhadla, nicméně paní pokračovala. "To počasí dneska není dobré, že? Já jsem tedy na ten déšť už zvyklá, ale sluníčko mi chybí, i když i těch pár dnů bylo nádherných," pokračovala zatímco naznačovala Galahadovi, aby se postavil na to vyvýšené místo. "Tak to já jsem zas rád, že prší, i když zrovna dneska by mohlo být krapet lepší počasí, když už jsme se s mamkou vydali na ty nákupy, ale když si to vezmete, tak by mohlo být zas hůř. No ne? Mohla by být třeba ukrutná vichřice, bouřka nebo něco takového, takže tenhle déšť je ještě dobrý a navíc to pomůže přírodě!" Madame Malkinová se na chvíli zastavila, prohlédla si ho, a pak zase začala dělat svou práci. Nakonec však to přišpendlování netrvalo zase tak dlouho a byl z toho osvobozen, ještě však měl před sebou výběr čapky a nějaké té pěkné přezky.
"A nešla by ta čapka třeba pletená? Ne že by tyhle nebyly pěkné, ale pletené věci jsou hustý!" nehledě na to, že taková čapka by se mu skvěle hodila do sbírky dalších pletených čepic, které doma měl především od Ruských příbuzných. Dle toho, jak se madame Malkinová tvářila, to asi spíše nešlo, a tak se děsně nevině uculil na maminku. "Myslíš, že bys tuhle čapku, akorát v pletené verzi, mohla sehnat?" zamumlal a hned na to už se zas otočil k té paní, která mu ukazovala nejrůznější přezky, protože však zrovna Galahad nebyl nějak extra náročný, stačila mu nakonec pouhá stříbrná. A jakmile bylo přislíbeno, že do zítřka bude mít uniformu u sebe a bylo taky zaplaceno, mohlo se jít dál.
"A teď tu čokoládu, že jo?" protože na něco takového by Galahad prostě zapomenout nemohl.

>>>

_________________

Winslow celkem rychle usoudil, že by bylo mnohem lepší, kdyby ta ženština mlčela, nebo kdyby alespoň nebyla ve stejné místnosti. Její žvatlání nevnímal snad ani na půl ucha, jen se tvářil trošičku kysele a ulevilo se mu, když to zjevení společně se svým synem opustilo obchod s hůlkami.
Jakmile si hůlka vybrala Tina, Winn zaplatil, kupodivu i poděkoval a přihodil nějaká ta slova na rozloučenou, protože nebyl až takový nezdvořák, aby jen tak odešel. A pak už syna nasměroval do protějšího obchodu, kde se snad s těmi dvěma upovídanými individui už nepotkali, protože Winn schválně nikam nespěchal, aby se s nimi minuli... i když mohl jen těžko vědět, jestli jdou teď k Malkinové, ale lepší mít časovou rezervu. Pro všechny případy.


„Teď támhle,“ nasměroval syna k obchodu s hábity. Paní při těle, která je hned energicky zdravila, sotva vešli do krámku, okázale ignoroval, protože dle jeho názoru byla póvl, a svou pozornost opět nasměroval k Tinovi. „Nechám ti ušít hábity z těch nejlepších látek a vyber si nějakou luxusní sponu, ano?“ broukl a pak už ho přenechal napospas prodavačce.

_________________