Ačkoliv se Olaf ládoval svou zmrzlinou, které věnoval většinu své pozornosti, aby podle jejích barev stihl měnit barvu vlasů, koutkem oka zaznamenal příchod něčeho červeného. Nejdřív si totiž všiml červených vlasů a až pak osoby pod nimi. Dokud se ale nepřiblížila k jeho stolu, moc si jí nevšímal.
„Eeeh, ahoj!“ usmál se překvapeně, když Suzu nakonec zamířila k němu. Letmo si ji prohlédl, načež přikývl. „Jasně, klidně se posaď,“ pronesl vlídně. Sice jí moc neznal, ale proč by se nemohla posadit, že? Olaf na nikoho nečekal a určitě bylo lepší sedět se spolužačkou, než třeba s někým úplně cizím. „Děkuju,“ začervenal se, když mu dívka pochválila vlasy. „Ty máš taky hezký. Jako vlasy.“ Olly se uculil a zapřemýšlel nad tím, jestli dívka náhodou taky není metamorfomág, protože tohle rozhodně přirozená barva nebyla. „Kde jsi k takové barvě přišla?“ zeptal se zvědavě. Nedošlo mu, že odněkud slyšel, že si na konci roku Nebelvírští barvili hlavy na červeno.
„Suzu, viď?“ zeptal se po chvilce, když se mu podařilo vzpomenout si na její jméno. Znal jí přece z hodin, jen si prostě nebyl jistý, jestli si to jméno pamatuje správně. Ostatně, jeho cize znějící jméno si někteří spolužáci taky pletli a porůznu komolili. Krátce se na Suzu zadíval, než si do pusy strčil další lžičku zmrzliny. Tentokrát už ale nechal své vlasy, aby nabraly původní modrou barvu. Dost bylo blbnutí, ještě by to vypadalo, že se předvádí.

_________________

Když jí to bylo dovoleno, zaplula tedy Suzu na místo. Pohodila zářivě rudými vlásky a na chvíli se zamyslela, než ze sebe konečně vydolovala na její poměry dostatečně srozumitelnou anglickou větu. Tedy, až na jedno slovíčko. "Džík, no, jak Nebelvír vyhrár ten zápas ve famfuru...fam, eh, fa-m-fr-pá-lu," trochu zčervenala v obličeji, když se zasekla zrovna na slově famfrpál, ale nakonec se jí ho podařilo, ač trochu pomaleji, tak nějak vyslovit, "tak jsme se pak všichni huromadně barvili ve sporečence," a obličejík se jí roztáhl do veselého úsměvu. Ne, rozhodně nebyla ten typ, co by Olliemu záviděl, že si může vlasy měnit podle nálady, ale i tak dodala: "Ale umět něčo jak ty by byro boží!"
Pokud by se někomu zazdálo, že Suzučina angličtina je lepší než v den, kdy se poprvé vymotala z ošetřovny v Bradavicích, měl by pravdu. Děvče totiž v každém volném okamžiku studovalo, aby se už konečně mohlo taky pořádně domluvit, a nemuselo někde sedět v koutku a mlčet jen proto, že prostě neví, jak by se některé slovíčko vyslovilo. Jen s písmenky jako eL nebo tvrdé ty, ny, dy a tak, měla Rolnička pořád trochu problém. "Hai," přikývla, a trochu překvapeně se na kluka podívala. Vážně netušila, že by si někdo pamatoval její jméno. Jasně, ona Olafa znala z hodin a tak, poněvadž někdo, kdo má běžně modré vlasy, se prostě těžko zapomíná, ale sebe přeci jen považovala za trochu nenápadnější osobu. "Eeh, O...o..." zatraceně, proč má ten kluk ve jméně zrovna L?! "OLaf?" tipla na oplátku jeho jméno. Nebo spíš, pokusila se ho vyslovit správně. A ačkoliv ono L mělo stále k dokonalosti daleko, doufala Su, že nějak chlapce výslovností neurazí. Pro jistotu stejně ale zabořila pohled do zmrzlinového poháru a nacpala si do pusy jednu z jahod, které si předtím vyprosila.
Až po chvíli, když ovoce polkla, se zase s úsměvem obrátila na chlapce. "A co volno? Pulánuješ jít tžeba na Mistorák?" otázala se zvědavě, hlavně proto, poněvadž jí se letos podařilo rodiče umluvit, a na Mistrovství světa ve famfrpálu měli tedy Nakayamové dorazit v plném počtu. Znovu si strčila do pusy lžičku zmrzliny.

_________________

Olafovi zacukaly koutky úst pobavením, protože mu některé dívčiny zkomolené fráze a slovíčka přišly prostě vtipné. On sám nezvládal angličtinu na té nejvyšší úrovni a z jeho mluvy byl pořád dobře patrný švédský přízvuk, ale byl přesvědčený, že takhle vtipně nemluví. „O tom jsem slyšel,“ přikývl, jakmile mu Suzu vysvětlila, že si Nebelvírští barvili hlavy po výhře famfrpálového poháru. „Ale myslel jsem, že už jste se těch barev zbavili,“ dodal na vysvětlenou a pokrčil rameny. „To se merlinžel nedá naučit,“ uculil se pobaveně a pokrčil rameny, když Suzu zahlásila, že umět něco, jako umí on, by bylo boží. Olaf by to asi tak úplně netvrdil – občas to bylo tak trochu prokletí, když si jeho vlasy v naprosto nevhodnou chvíli dělaly, co se jim zachtělo, a měnily barvy jako chameleon.
Odkývl jí, že se jmenuje Olaf, načež se na ni zkoumavě zadíval. „Tobě moc nejde L, viď?“ zeptal se soucitně. Rozhodně to nebyl výsměch, protože Olly se nikdy nikomu nevysmíval. Naopak přemýšlel, jak dívce pomoci, takže zatímco ujídal svou zmrzlinu, tvářil se zamyšleně. Ale nic ho nenapadalo, prozatím.
„Rád bych se na mistrovství podíval, ale nevím, co na to řeknou rodiče,“ pokrčil rameny. „Ani jeden z nich na famfrpál moc není a s bráchou mě tam nepustí. A nevím o nikom z kamarádů, kdo by tam vyrážel, takže se ani nemůžu k nikomu přidat,“ ušklíbl se nespokojeně. „Ale kdo ví, třeba přemluvím tátu,“ zvlnil nakonec rty do úsměvu. „A co ty, chystáš se někam?“ začal vyzvídat na oplátku on.

_________________

Rozhodně nebyla ten typ, co by se urážel jen proto, že Olafovi cukaly koutky nad její výslovností. Nebyl první, a jistě ani poslední, komu přišel japonský přízvuk legrační. A kdyby se kvůli každému takovému měla urážet, neměla by vůbec žádné kamarády. "Většina ridí asi ano," potvrdila jeho domněnku, že spousta nebelvírských už rudou hlavu nenosila, "aree... naši mi prý nechají čerubenou až do Mistoráku," dodala a z jejího hlasu bylo poznat, že je na svoje přesvědčovací schopnosti, které jí tohle privilegium dovolily, náležitě hrdá. "Takuže ses s tím to, em, umarete...etoo, totiž, narodir?" zeptala se zvědavě. Slyšela sice o kouzelnících, co takové věci od přírody dovedli, ale nikdy ji nenapadlo, že by někoho takového měla v ročníku.
Na další otázku trochu sklesle přikývla. "To puroto, že my v jazyce nemáme to... L," vysvětlila, přičemž se jí samozřejmě inkriminované písmenko nepovedlo vyslovit dobře, "are to je jedno, kdiž už se dorozumět." Následoval úsměv. Po pravdě na sebe byla Su docela hrdá, poněvadž se dokázala naučit celkem obstojně anglicky za tak krátkou dobu. A to i přes to, že jí ten zmijozelský vrčící blonďák nakonec nepomohl.
Když se rozhovor stočil na Mistrovství, začala Suzu silně uvažovat o tom, že by Ollymu navrhla, aby jel teda s nimi. Jenže tak dobře se zase neznali, a ona prostě nevěděla, jak by na to chlapec reagoval. Ne všichni byli do všeho hrr, a dívka si to pomaličku začínala uvědomovat. "No, my pojedem na týden do Japonska za babiškou a dědou, pak drouho nic, a nakonec ten Mistorák," opáčila ohledně svých plánů."Etoo, kdyby ti to vaši dovorili, možná...etoo..." nakonec ale nedořekla, a nebylo to tím, že by zapomněla, jak se řekne mohl bys jet s námi anglicky. Prostě nehodlala být hr, nebo se vnucovat.

_________________

„Aha,“ pokýval Olaf chápavě hlavou, když se mu Suzu pochlubila, že jí rodiče dovolili mít červenou hlavu až do mistráku. „Tak to se máš. Mně by určitě neslušela,“ prohlásil pobaveně a změnil barvu vlasů na červenou, skoro přesně do toho odstínu, jaký zářil na hlavě Japonce. Pak se zadíval na svůj odraz ve výloze, protože od ní neseděl zase tak daleko, a nespokojeně se zašklebil. „Ne, nesluší,“ zkonstatoval a zase své vlasy vrátil do původní podoby.
„Jo, narodil jsem se s tím. Ale je to hrozně vzácný, nebo aspoň rodiče mi to říkali. U nás v rodině tohle uměla akorát prababička, po které jsem to pravděpodobně zdědil,“ vysvětlil s pokrčením ramen. „Proto mě docela překvapilo, když jsem v Bradavicích narazil na dalšího metamorfomága, nikoho takového neznám. Prababička už nežije,“ rozpovídal se, ale nakonec se zase na chvilku odmlčel, aby mohl uzobnout další kousek zmrzliny, která mu pomalu začínala tát.
Povytáhl obočí a zatvářil se zvědavě. „Vy nemáte L?“ vykulil oči, protože si asi naivně myslel, že se všechny jazyky skládají přibližně ze stejných písmen, i když se třeba jinak vyslovují. Ale je fakt, že angličtina taky neměla přeškrtnuté óčko a podobně. „Máš pravdu – když se dorozumíš, tak je to v pohodě. Já taky neumím anglicky moc dobře.“ Olaf pokrčil rameny. Dorozumět se dorozuměl a pořád se zlepšoval, ačkoliv si to ani neuvědomoval. Severského přízvuku se ale zbavit nedokázal.
„Takže vy žijete tady, ale jezdíte do Japonska?“ vyzvídal, protože ho to opravdu zajímalo. Taky se podle toho tvářil adekvátně zvědavě. „Možná co?“ zeptal se pak, protože si nějak nedomyslel, kam tím Suzu míří.

_________________

Jen se s úsměvem dívala, jak si Olly zkouší stejný odstín na hlavě jako měla ona sama, a ujídala u toho ze svého zmrzlinového poháru. Docela ji překvapilo, že chlapec řeší, co mu sluší nebo ne. Jí to bylo tak trochu totiž jedno, teda to, co jí slušelo nebo neslušelo. Poněvadž kdyby jí to jedno nebylo, asi by si radši nechala vlasy ebenově černé, poněvadž asiati s barevnými vlasy prostě vypadali divně. Ale Olly měl v jednom pravdu. "No jo, modorá je lepší," usmála se vesele, ačkoliv to klidně mohlo být prostě tím, že už byla na modrovlasého Olafa zvyklejší.
"On tam je ještě někdo darší?" podivila se nad spolužákovým prohlášením, že v Bradavicích narazil na druhého metamorfomága. V duchu projížděla všechny studenty, co ji jen napadli, ale nedokázala přijít na to, kdo by to mohl být. Prostě si nikoho nevybavovala.
"Nemáme, no. Taky nemáme jednoturibý hLásky," pokrčila Suzu rameny, poněvadž to pro ní bylo prostě normální, načež vytáhla z kapsy kousek pergamenu a tuhu, která zřejmě kdysi patřila nějaké ubohé tužce, a začala čmárat nějaké klikyháky. Následně pergamen* postrčila ke spolužákovi. "Máme surabičný písmo, prostě každý znak znamená jednu surabiku," usmála se a ukazovala na jednotlivé klikyháky, pod kterými byla dokonce neumělou latinkou napsaná výslovnost. "Pořád umíš víc dobuře než já," opáčila s úsměvem, "jak drouho ses vurastně anglicky učil?" zajímala se naopak ona, poněvadž v chlapcově řeči opravdu postřehla výraznější cizí přízvuk.
"Ano, to kvůri tatínkovi a jeho puráci," přikývla. "Aree puředtím jsem bydlera s obáčan a odžíčan v Osace,"(s babičkou a s dědečkem), "puroto taky ještě moc neumím anglicky," vysvětlila. Už to sice budou skoro dva roky, co tady bydlela, ale však se taky zvládla celkem v klidu anglicky domluvit, pokud ten druhý nebyl nějaký Taren, že jo.
"Aree nic, já jen žes říkal, že nemáš s kým jet," mávla rukou, jako by se vůbec o nic nejednalo, a kupodivu se jí tentokrát povedla téměř správná anglická věta, kromě slova ale.

* | +

_________________

Olaf se na Suzu uculil, když mu odsouhlasila, že jsou modré vlasy lepší, a dál už neexperimentoval. Beztak už k sobě přitáhl docela dost pozornosti, což mu sice úplně nevadilo, respektive byl zvyklý, ale nadšený z toho taky nebyl.
Když vzbudil dívčinu zvědavost tím, že zmínil dalšího metamorfomága, usmál se a na její otázku přikývl. „Jo, je. Profesor Aldwinckle. My ho na nic neměli, ale párkrát jsem ho potkal na chodbě a ve Velké síni,“ vysvětlil důležitě. „Má na jednom místě tyrkysový vlasy a jednou jsem ho viděl, jak se mu ta tyrkysová rozlezla dál. Určitě je metamorfomág, i starší studenti to říkali,“ přispěl svým zjištěním do hovoru.
Olly se zatvářil zvědavě, když Suzu vytáhla tuhu a pergamen a začala na něj čmárat něco, co Olafovi přišlo jako kreslení rozsypaného zrní. Že by to mohlo být písmo a že by se to mohlo dát číst, to ho vůbec nenapadlo. Zadíval se na pergamen, jakmile byl přisunut k němu, a povytáhl obočí. „To vypadá hrozně složitě,“ pronesl, protože si nedokázal představit, jak se tímhle někdo dokáže dorozumívat. Ale očividně to nějak šlo. „Učil jsem se tři roky, hodně jsem s tátou jezdil do Anglie, abych se naučil používat angličtinu aktivně,“ odpověděl. „Cvičení dělá mistra, takže ti angličtina určitě brzy půjde dobře,“ pousmál se povzbudivě a dokonce na Suzu mrknul.
Pak konečně dojedl značnou část poháru, ale protože si naporoučel zmrzliny až moc, zbytek už do sebe nacpat nemohl, ačkoliv chtěl. A tak zmrzlinové pokušení raději odsunul stranou. „Páni,“ hlesl. „A jaký to pro tebe bylo, přestěhovat se do Anglie? Japonsko a Anglie, to je docela rozdíl, ne?“ vyzvídal.
Když mu Suzu vysvětlila, co mělo znamenat to její možná, Olaf se zatvářil překvapeně. „To jako že bych mohl jet s tebou?“ zeptal se, aby měl jistotu, že ji dobře pochopil.

Mimo herně:
Omluvuju se, ale pravděpodobně odepíšu až v neděli, nevím, jak to přes víkend budu zvládat (jak se mi bude chtít).

_________________

<<< Famfrpálové potřeby
Sophie se po celou dobu, co si klidnými kroky odměřovala cestu k zmrzlinářství, nemohla přestat tiše smát. Dovolila si to však, a především proto, že Simon šel značný kus za ní a sotva si mohl něčeho všimnout. Jistěže jí pobavil jeho vyjevený výraz, v samotné dívce se mísily podivné pocity radosti, naštvání a nejistoty a sama by lhala, kdyby tvrdila, že jí nebylo do smíchu a pláče zároveň. Počítala s tím, že Simon i v dalším ročníku vyhraje famfrpálový pohár a poníží toho nafoukance McTavishe a dostane co proto. Jedinou smůlou bylo, že na to luxusní koště vsadila téměř veškeré svoje úspory, a tím pádem se musela rozloučit s vidinou tříhodinového vybírání malířských potřeb. Nakonec tužek i barev měla dost, takže by se jednalo jen o její rozmařilost. Takhle měla alespoň dobrý pocit, že udělala něco dobrého. A šíleného.
Krátce se ohlédla na Simona přes rameno, jak držel v ruce balíček a sotva mohl při pohledu na něj dýchat. Na chvíli i dívku napadlo, zda ho tím neurazila, nijak se ve skutečnosti nechtěla dotknout jeho finanční situace. Připadalo jí, že by mu to mohlo udělat radost… a že by ukázal Maxovi, zač je toho loket, to především! Ale když viděla toho kluka, který držel jeden z nejnovějších kusů košťat doslova jako relikvii, věděla, že ho asi jen tak ničit nebude.
Po chvíli se dívka zastavila a rozhlédla se trochu zmateně kolem, a mezitím počkala, až jí Simon dožene. Jeho poznámku o tom, že jí zve, bezpochyby zachytila a dokonce se i krátce usmála, ale problém byl spíš ten, že nevěděla, kde teď momentálně jsou. „Nemělo by to být někde tady?“ zeptala se Simona a přitiskla si k boku desky s výkresy. Pomalu se rozhlédla kolem, než se jí v očích bleskl nápis známého zmrzlinářství. „Tamhle je,“ vypadlo z ní téměř okamžitě. Sophie znala Příčnou ulici velmi dobře, ale o obchody se sladkostmi takový přehled neměla, protože se o ně zkrátka nezajímala. Nikdy moc sladkému neholdovala… Ale jedna zmrzlina jí nemohla zabít, hlavně, když bude ovocná. Spolu s kamarádem se tedy vydala do jeho útrob. Téměř hned po otevření dveří jí do nosu praštily různorodé vůně, od oříšků vanilky, přes skořici, mandle, až po ovoce a další chutné věci. Sophie mohla oči nechat na široké nabídce, kterou se tohle zmrzlinářství mohlo pyšnit.
„Ahoj,“ pozdravila po chvíli s drobným úsměvem Olafa, kterého poznala jistě už od dveří podle modrých vlasů a podívala se i na dívku, kterou však nepoznávala. Možná, že se ale jen minuly na hodinách…
Když postoupila k pultíku, aby si vybrala zmrzlinu, zatvářila se trochu bezradně a nervózně si prsty pročísla dlouhé kaštanové vlasy. Netušila, co si má vybrat a bylo jí hloupé přiznat, že zmrzlin za život moc nesnědla… Jak asi chutnala ta zelená… Vypadala dost jedovatě… Nebo ta žlutá… Třeba bude kyselá jako citron… Nebo ne? Ohlédla se nejistě na Simona, ramena jí rezignovaně klesla. „Já nevím, co si vybrat,“ hlesla k němu nakonec naprosto bezradně a znovu se pohledem přilepila na tamní výběr. Mohla být sebelepší v učení a všem možném, ale když přišlo na drobnosti… „Co si dáš ty?“ zeptala se po chvíli Simona.

_________________

<<< Prvotřídní potřeby pro famfrpál

Simon chvátal za Sophií, na rameni mu seděla Grelot, která mu vyděšeně zarývala drápky do kůže, v rukou držel koupené rukavice a dárek, kterému pořád nemohl uvěřit, nesl ho opatrně před sebou, jako by ho mohl prudký otřes rozbít (nebo poškrábat, obojí by byla katastrofa). Sophie mu koupila koště. Drahé koště. Chlapec sice nevěděl, kolik stálo, ale pro něj byla všechna košťata prostě drahá. Netušil, co si o tom myslet, ještě se vůbec nerozhodl, jak se zachová. Nemůže si ho nechat - stálo Sophii moc peněz, bylo by to strašně sobecké... Ale když ona mu to koště dala, no ne? To by měl respektovat její rozhodnutí a přijmout ho... Simone, ty idiote! okřikl se v duchu mladý Wilse a zastavil se právě včas, aby do své nejlepší kamarádky nevrazil. Sophie se chvíli bezradně rozhlížela kolem, hledala zmrzlinářství. Asi ho často nenavštěvovala. Simona znovu bodlo svědomí. Za co jeho kamarádka asi tak utrácí peníze, když ne za sladké? Čeho se vzdala, aby mu koupila to koště? "Sophie," začal znovu s vymlouváním, koště ho totiž najednou pálilo v rukou, ale dívka konečně našla ceduli s nápisem Zmrzlinářství Floreana Fortescuea a dala se znovu do kroku. Simon ji odevzdaně následoval.
Tenhle krámek znal nejlépe z celé Příčné ulice. Chodíval sem dost často, když s rodinou vyjeli na nákupy do Londýna, loni tu strávil málem půlku týdne, když se oficiálně chystal poprvé do Bradavic, letos už sem zašel dokonce třikrát, a to během pouhých dvou dnů. Teď tu byl po čtvrté. Miloval tu směsicí různorodých vůní, při kterých se mu sbíhaly sliny. Ano, tady by mohl sedět hodiny.
Zamával dva spolužáky, kteří uvnitř seděli, jmenovitě Olafa a Suzu, kterou znal víceméně jen od vidění, a následoval Sophii k pultíku se zmrzlinou. Vesele na dívku mrkl. "Ono je vlastně úplně jedno, kterou si vybereš, všechny jsou skvělé. Včera jsem měl tuhle, borůvkovou, je vynikající, zkus ji. Nebo banánová, trochu sladší, ale taky dobrá. Čokoládová, vanilková, klasika. Ale třeba tahle má v sobě kousky jahod a můžeš si ji nechat polít čokoládovou polevou. Ale nemusíš, jestli ti nechutná čokoláda... Dobrý den, já si dám tuhle melounovou s lentilkami, prosím," usmál se na sympatického prodavače, pana Fortescuea, který ho už musel po té době dobře znát. Pak počkal, až si tedy vybere i Sophie, s rozhodováním jí ochotně pomáhal, zaplatil za oba, a jelikož měl v ruce v momentální chvíli mnohem více věcí, než se dalo zvládnout, pospíchal ke stolu. "Chceš si sednout tady nebo venku?" zeptal se ještě kamarádky, než se konečně usadili. Rukavice i to nádherné a znepokojující koště položil na zem vedle sebe, nabral si na prst trochu melounové zmrzliny a nabídl ji Grelot. Sám se pak s chutí pustil do své porce. "Ehm... Sophie? To koště... Je vážně pro mě?" zaváhal znovu a uši mu zase mírně zčervenaly.

_________________

| +

"Cože?"

Toho, že by k sobě Olly měnícími vlasy přitahoval pozornost, si Su prostě nevšímala. Zřejmě proto, že na ní samotnou koukali lidi docela podezřívavě obvykle ještě dřív, než otevřela pusu, a pak už jim to zírání zůstalo úplně. "Vážně,on je taky meta...ehm, metamor-fo-mág? Toho jsem si nikudy nevšimra," podivila se nad zjištěním, že zrovna tenhle konkrétní profesor má tuto schopnost. Také si musela přiznat, a zastydět se za to trochu, že ve svém přemýšlení, kdo by to tak mohl být, profesory úplně vynechala. "Asi na to máš vycvišený oči," zazubila se následně, jako by spíš sama potřebovala logické vysvětlení, jak to, že Olaf na to přišel, a ona ne.
"Nee, kdepak, není na to nič," mávla rukou nad klikyháky, které načmárala na pergamen, "všehno je jen o svyku," načež si znovu nabrala zmrzlinu, a teprve když ji polkla, dodala: "taky máte v jazyku turochu iný písmena, ne?" Ne že by si tím byla nějak extra jistá, to zase ne, ale sázela na to, že každý jazyk prostě musí mýt trochu jinou abecedu. Poněvadž jí připadalo divné, že by neměl. "Aah, tak to pak ješuče co dohánit," okomentovala dokonale špatně sestavenou větou dobu a způsob Ollyho učení angličtiny.
Následně Su podnikla útok na zbytek jahod, povalujících se v roztékající se zmrzlině. Sice začínala mít pocit, že pokud celý ten pohár vážně sní, umrzne jí mozek, ale přestat se nedokázala donutit. Zcela vychovaně ale polkla, aby mohla spolužákovi odpovědět s prázdnou pusou. "Hai, je to rosdír" přikývla, "tžeba tady nejsou churámy a suvatině šintó, dosupěrí tu jsou dosupěrí v jiným věku, jí se puřu...příííborem... a nikdo nechová kiriny," vypočítávala na prstech věci, které jí po přestěhování nejvíce zarazily. Určitě toho bylo i víc, ale přeci jenom už tu nějakou dobu bydlela, a nedokázala si zrovna na nic dalšího vzpomenout.
"Noo, se mnou, okaasan, otousan a marou neechan, ta umí ríp angLicky," (okaasan - maminka, otousan -tatínek, neechan - sestřička) odkývala potvrzení své nabídky, "aree samožejmě, jak chceš," dodala ještě, poněvadž se nechtěla nijak vnucovat. Jen jí prostě přišlo hloupé, aby Olly na Mistrák nejel, pokud by tam chtěl, jen proto že nemá s kým.
No a pak se otevřely dveře a vešli dva spolužáci, o nichž Su sice věděla, že existují, ale asi si nikdy nepovídali. Očividně taky znali oba Ollyho, ale na ní si asi nepamatovali. I tak se na oba usmála a oplatila chlapci i zamávání. Vídala ho totiž určitě v nebelspolce.

_________________