Kdybychom vyprávěli stylem, kde se vztek vyjadřuje černým kouřem, pak by v něm byl Alek prakticky zahalený. A cenil by zuby. A pravděpodobně by mu chyběly duhovky, nebo něco v tom smyslu. Z faktu, že ho ve vlastní hře porazila holka, která ještě dva dny dozadu nemohla mít o magii ani ponětí, se mu skoro zauzlovala aorta. Neměl ale co na to říct. Jídlo bylo výjimkou. Vydal tedy zvuk jako škrcená kočka, která pění vzteky, a praštil dlaněmi do desky stolu. A jestli nic jiného, tak jeho bezmocný vztek dávalo najevo plápolající zlato v jeho očích.
"Nemrkám," zavrčel tedy nedůtklivě, a stiskl ruce v pěsti tak silně, že kdyby ještě měl k dispozici pozůstatky Willova nedojedeného kornoutku, asi by se mu roztříštily v prstech. Původně si chtěl z Julii ironicky utahovat, jenomže ona to pak všechno musela zamotat tak, že zapomněl na to, že chtěl být ironický, a nakonec ho ještě rozdupala logikou, kterou sice Alek k dispozici měl, ale evidentně ji zapomněl využít. V tu chvíli si nebyl jistý, jestli se víc zlobí na Julii, nebo sám na sebe. Každopádně se zlobil, to bylo jasné.
Vůbec tomu nepřidal Will, který prakticky popřel všechno, co Alek chvíli předtím řekl, což staršího z obou bratrů odeslalo ve spirále do trucujícího stavu. Vždyť doma koště pomalu ani neměli! Nebo ho alespoň hodně dlouho neviděl… Alek se zamračil.
Elektřina. Výborně, konečně něco, zaradovala se dušička malého objevitele, který si četl knížky o fyzice místo pohádek na dobrou noc. Alek pečlivě naslouchal popisu onoho vysavače, který podle všeho byl něco jako požíračka srdcí Amemait, i když se pro jistotu tvářil navztekaně a nezúčastněně. Alek. Ne vysavač. I když ten možná taky. Ve skutečnosti si dával v hlavě pomalu dohromady schéma toho, jak asi takový vysavač musel vypadat zevnitř. Nebylo moc způsobů, jak přeměnit elektrickou energii na potvoru nasávající vzduch, a navzdory tomu, že zrovna otázka elektrických spotřebičů nikdy nebyla silnější z Alekových stránek, člověk se jí mohl velice dobře zaobírat, aniž by ztratil roztrpčený výraz.

_________________

Ošemetné téma nevhodného oslovení bylo zažehnáno a já vrhl rychlý pohled na Aleka, který se začínal znovu vztekat. Neměl jsem nejmenší ponětí, o čem se to ještě hádají, a útrpně jsem si povzdechl.
"Elektřina je moc zajímavá. Takže ten tvůj vysavač nejezdí na benzín? Nebo na parní pohon?" ujistil jsem se a rozjitřeně si představil, jak na takovém vysavači jezdím po domě a všechna špína přede mnou utíká. Mámě by se to určitě líbilo, ale poslední mudlovský vynález, který kouzelníci přijali, byl nejspíš splachovací záchod.
I tak mě i brášku elektřina fascinovala. Ještě nikdy jsme nesestrojili nic, v čem by figurovala, ale průhledné trubky naplněné výboji jsem viděl téměř živě před očima.
"Musí to být hezké, vyrůstat mezi mudly," rozzářil jsem se. Bylo to všechno hrozně zajímavé a nepochopitelné. "Ale do Bradavic se určitě těšíš, viď? My jsme tady s bráškou úplně vedle z toho, do které koleje přijdeme," svěřil jsem se důvěřivě s úsměvem.

_________________

Žužu nemůže jinak, než se vítězoslavně zubit, jelikož kluk zmlkne a jen to vypadá, že se trochu škvaří vzteky, jakože zevnitř. A mlátí pěstičkama do stolu. Zřejmě se tak trochu nechtíc s tím jídlem trefila. Což znamená, že si to musí zapamatovat, třeba se na to budou ptát ve škole. "Ale no ták, nevztekej se," zazubí se přátelsky na Aleka, načež k němu smířlivě natáhne ruku. "Mír?" Možná se to nezdá, ale ona s ním vážně chce být zadobře. Jakože, rýpat jeden do druhého, to jo, ale nějakou úplnou hádku ne.
Nevypadá to ale, že by se kluk chtěl v nejbližší chvíli udobřovat, a tak si Julinka jen povzdechne a zaměří pozornost na toho příjemněji naladěného bratra. Který říká takové věci, že se malá mudlovská skoro-čarodějka neudrží a zachichotá se zvonivým dívčím smíchem. "Eh, promiň," omluvně loupne očima po Willovi, "ale ona představa vysavače na parní pohon je děsně vtipná. Kdepak, prostě zapíchneš kabel do zásuvky a ono to funguje," snaží se vysvětlit. Jakože ona zrovna není nejlepší člověk na vysvětlování, a navíc o těch strojích skoro nic neví, chápejme. Ale snaha se cení, nebo ne?
"Muselo být hezké žít mezi kouzelníky," opáčí klidně, poněvadž pro ni je to asi stejně fascinující, jako pro brášky mudlovský svět. Jen neví, na co se má ptát, aby se dozvěděla něco víc, a navíc se snad už spoustu věcí brzy dozví. "Moc se tam těším," pokýve hlavou, "a ty koleje, to je kvůli bydlení odděleně, nebo jak?" zajímá se, přičemž s otázkou přelétne pohledem oba bratry. Očka jí září nadšením. O kolejích jí totiž Romeo toho moc neřekl, a o Bradavicích vlastně ví jen to, že jsou hrad. A že tam není matika.

_________________

Alek tiše skřípal zuby a odmítal tak nějak veskrze komunikovat, protože se cítil být uražený, a vůbec. Když ale Will nadhodil možnost vysavače na dieselový motor, zaujalo ho to natolik, že byl ochotný se tvářit víc zaujatě, než odmítavě. Kolik vlastně bylo mudlovských vynálezů, které ještě neznali? Kouzelnická literatura, kterou měli k dispozici, zahrnovala jenom určitou část mudlovské kultury, ale rozhodně bylo ještě co objevovat. Vždycky bylo co objevovat.
Když se tedy jeho směrem natáhla smířlivá ruka od Julii, měl Alek menší krizi. Překousnout svoje ego a mít šanci se dovědět nové věci, nebo trucovat dál a odříznout si tak cestu k vědomostem? Nakonec zvítězila zvídavá duše malého vědce, která Aleka přinutila k tomu, aby nakonec nabídku smíru přijal. "Fajn," odpověděl ale pořádně neochotně, aby bylo jasné, že tohle ještě neskončilo, i když se odteď bude znovu zapojovat do diskuse.
Vysavač byl evidentně na elektřinu, a ačkoliv to Aleka nenadchlo o nic méně, než paralelní představa luxu na fosilní paliva, stejně chtěl druhý řečený někdy sestrojit. I kdyby to měl být jenom šílený pokus.
"Já bych řekl, že to bylo hezké všechno. Zvlášť to, co jsme nikdy neměli," poznamenal suše, když se konverzace stočila na teskné poznámky ohledně dvou různých světů. Tráva byla vždycky zelenější za plotem. "To ale neznamená, že se nám to někdy nepovede nahradit. Kvůli spaní? No, říká se, že jsou všichni prváci rozdělováni podle určitých charakterových vlastností do čtyř kolejí," poučil Juliu důležitě, celý šťastný, že si může nějak spravit reputaci, "takže hádám, že je to kvůli tomu, aby všichni byli v kolektivu, který jim nejlíp odpovídá. Nebo tak nějak," pokrčil rameny, "možná to je jenom proto, aby měli na uniformách pěkné barvy."
Co se Willa týkalo, po jeho přiznání, že jsou vlastně oba celí vedle z toho, kam je v Bradavicích zařadí, ho Alek se smíchem polovičatě obejmul a hravě podrbal ve vlasech, až z nich měl Will dokonalé vrabčí hnízdo. "Určitě do Havraspáru," zazubil se vesele, "nebo do Mrzimoru, protože tam ti projde to sbírání opuštěných zvířat."

_________________

Alespoň tolik jsem o mudlovských věcech věděl, že bych se nesnažil strčit konec drátu někam do šuplíku, ale do zásuvky, což byla skutečná kouzelná krabička, u které si někdy musím pořádně zjistit, jak vlastně funguje. Stydlivě jsem se usmál, že jsem Julii k smíchu, a s růžovýma ušima jsem pokrčil rameny. Teď jsem byl rád, že bráška přestal aspoň na chvíli vyšilovat, akorát si teď jeho náladovost vybrala nenápadné brumlání na účet našeho táty. Zasmušilým pohledem zabodnutým do stolu jsem mu musel přisvědčit.
"Určitě se to všechno brzy rychle naučíš, ani my nevíme všechno," prohlásil jsem bez nejmenších pochybností k Julii, a že tohle bylo na naše poměry odvážné prohlášení. Nadechl jsem se a začal Aleka opravovat vlastními domněnkami. "Je to podle toho, jakých vlastností si ceníš, ne jaké máš ty sám." Alek na mě zaútočil rozdrbáním vlasů na vrabčí hnízdo a já se chvilku urputně snažil z toho vykroutit, i když jsem se zubil na všechny strany.
"Chtěl jsem tím říct," chytal jsem se stébla nahlas s důraznou intonací a pečlivou výslovností, abych si zachránil důstojnost, a opravdu moc doufal v tom, že mě bráška nezačne ještě lechtat, "já... vůbec nevím, o čem to mluvíš! A kam bys pak přišel ty? Do Nebelvíru pro odvahu, nebo do Zmijozelu pro cílevědomost? Ale to se jenom tak říká," ujistil jsem Julii spěšně a vytáhl se zpod Aleka, abych na ni upřel vážný pohled. "O všech kolejích uslyšíš od každého něco jiného, kromě toho, že každý tu svou obvykle moc rád vynáší do nebes, co jsem zaslechl. Já si myslím, že koleje tam existují kvůli soutěživosti. Vzájemná řevnivost a touha po vítězství vybízí k co nejlepším výsledkům," osvětlil jsem svou domněnku a nesměle se svezl po sedačce dolů, abych nebyl o tolik vyšší než bratr. "Říká se toho hodně. Že Havraspár má samé chytrolíny, Mrzimor zase samé trumbery... Na holky a kluky se to ale kvůli spaní nejspíš nedělí," mínil jsem se zvednutým ukazováčkem zrovna tak, že by mě Moudrý klobouk možná opravdu rovnou poslal do koleje Havraspár.
Musel jsem ale zvednout dlaň a udusit smích, když Alek řekl to o těch barvách. Jeho by museli zařadit do Nebelvíru jen proto, že by odmítl sundat svou oblíbenou mikinu v červené barvě, která byla pro lví kolej typická. "Já bych rád věděl, jestli sourozenci bývají ve stejné koleji, nebo se na to nebere ohled," zamumlal jsem zamyšleně. "Jestli tvoje sestra chodí na Oxford, třeba je to něco jako Havraspár u mudlů..."

_________________

Když nakonec z Aleka dostane stále trochu nabručené fajn, zazáří Julča dalším veselým úsměvem a dokonce odolá i pokušení, říct něco jako hodnej kluk a pocuchat mladému Faustíkovi vlasy. Nejspíš by jí za to asi moc nepoděkoval.
"Přesně tak, všechno může být hezké, pokud se na to koukáte ze správného úhlu," odsouhlasí smířlivým tónem. Jasně , že to asi chlapec myslel trochu jinak, ale co je špatného na tom, přidat trochu vlastních myšlenek? Nic.
Na Willa s červenajícíma se ušima se naprosto kouzelně usměje. Prostě proto, poněvadž je svým způsobem děsně roztomilý, chápejte. Takhle roztomilého by chtěla brášku. Moment, ona by vlastně docela chtěla jakéhokoliv brášku.
Ohledně kolejí je Julča pouhým posluchačem, který kývá hlavou na znamení, že poslouchá. Havraspár, Mrzimor, Nebelvír, Zmijozel, opakuje si v duchu, aby ty koleje nezapomněla. Jména se jí teda moc nelíbí, ale co nadělat. No chápejte, Havraspár zní jako nějaké rozemleté ptačí spáry, co si sypou ježibaby do vlasů, aby jim stály kolem hlavy jak po zásahu proudem, Mrzimor připomíná označení pro to, že někoho mrzí vypuknutí morový rány, Nebelvír bude asi nějaký tornádo, jakože vír z nebe, a Zmijozel... dobře, Zmijozel zní nejmíň nebezpečně, ale pořád divně. Uzel na zmiji, brrr. Kdo by chtěl zauzlovat zmiji?!
Na vrch ale děvčeti pořád radostně svítí očka, a ona s úsměvem přikyvuje. Ráda by se ještě i na něco zeptala, ale to už se otevřou dveře a dovnitř vejde její sestra. "Julie, jak dlouho tu ještě budeš vysedávat?" ptá se rovnou, "takhle nám ujede i poslední vlak domů... ah, ahoj kluci, snad naše malý trdlo moc neobtěžovalo," dodá i s něčím, co asi považuje za přívětivý úsměv směrem k Faustovic bratrům. Netrvá pak dlouho, než je Julia svou sestřičkou odvedena pryč.
"Tak se mějte hezky a uvidíme se na přesrok v Bradavicích," zamává jim ještě, než obě slečny Meadowovy zmizí ve dveřích.

>>
Mimo herně:
Děkuji za hru, pánové

_________________

Všechno může být taky špatné, když se na to díváte z úhlu jiného, pomyslel si Alek, ale nahlas neřekl nic. Jeho pozornost totiž upoutal Will, který oponoval jeho teorii o řazení lidí do kolejí podle charakterových vlastností, a poznamenal, že to je podle něj spíš o tom, jaké vlastnosti si řečení lidé cení. Alek zvážil možnost, kterou navrhl jeho bratr, a nakonec překvapivě pokrčil rameny. "Nebo tak," komentoval bez nějakého dalšího vztekání, jelikož musel uznat, že má Willova teorie něco do sebe.
Pak ovšem přišla celé to sourozenecké popichování ohledně toho, kdo do které koleje přijde, a Alekovi se markantně zlepšila nálada. "Já bych přišel do ředitelského křesla," zazubil se lehkomyslně a pocuchal bratrovi vlasy ještě jednou, čistě pro pořádek. Kdyby někdo dokázal nahlédnout do Alekova nitra, zjistil by, že si chlapec upřímně přeje, aby se s bratrem dostali do jedné koleje, ale jeho racionální stránka mu napovídala, že to není moc pravděpodobné. Lišili se od sebe, a to nejen povahami, ale i tím, co považovali v životě za nejdůležitější.
Will nadhodil ještě domněnku o tom, že by Oxford mohl být něco jako mudlovský Havraspár, když jim konverzaci narušila čtvrtá osoba. Alek po rychlém pohledu usoudil, že ne dost stará na to, aby mohla být Juliinou matkou, takže to musela být... "Ty jsi ta sestra?" vybafnul bez rozpaků na starší dívku, která peskovala Juliu za to, že nestihnou snad ani poslední vlak. Kdesi v zastrčeném koutku jeho mysl kalkulovala, kde že Julia asi může bydlet. "Prý chodíš na Oxford. Je to jako mudlovský Havraspár?" Alekovi při hovorech s cizími osobami většinou chyběla grácie, se kterou se v mezilidských vztazích pohybovali jeho vrstevníci. Měl hlavu na exaktní vědy, a ta jako taková nechápala, nač lidé v konverzaci tolik brousí kolem horké kaše. Řeč byla koneckonců určena k tomu, aby se jí domlouval, tak proč se nezeptat rovnou a ušetřit spoustu času a rozpaků?
"Ty taky," zabručel nakonec neochotně, když se Julia loučila, a zabodl pohled do desky stolu. Ačkoliv strávil půlku konverzace načuřený, nebyl si pořádně jistý, co si o Julii myslí. Rozhodně ji ale chtěl potkat znovu, vzhledem k tomu, že ačkoliv měla na zmrzlině čokoládovou korunku a namalované nehty, ale stejně ho v rozepři složila na lopatky. Tohle mohlo být ještě zajímavé, usoudil, když se na celé setkání díval s odstupem. Jakmile za oběma dívkami zapadly dveře, po očku koukl na Willa. "V... pořádku?" Na co jiného by jste se ptali svého bratra po setkání s novým, naprosto nevypočitatelným živočišným druhem?

_________________

Mimo herně:
Bylo nám potěšením

Z mých úvah o tom, nakolik se dá dopředu spočítat pravděpodobnost koleje, mě vytrhl příchod Juliiny sestry, starší plavovlasé dívky se zelenýma očima - taková starší Julia, jak by mohla vypadat za deset let. "Rozhodně neobtěžuje!" vyhrkl jsem sklíčeně, že už Julia bude muset jít. Její sestra vypadala nesmlouvavě. Nezmohl jsem se zaskočeně ani na pořádné rozloučení, stihl jsem jen zvednout dlaň a chabě zamávat, takže jsem si o chvilku později už připadal jako tydýt a ruku spěšně stáhl dolů.
Bráchu už konečně přešlo to sahání mi na vlasy, ale tentokrát jsem se ani nepokoušel si je urovnat, jen jsem posmutněle hleděl na podivně prázdný a opuštěný stolek, než jsem se sebral a narovnal ramena. Zazubil se jsem na Aleka - ten tu zůstal koneckonců se mnou. Věděl jsem, že ve skutečnosti by na ředitelském křesle trpěl, on se potřeboval hýbat a pořád něco dělat, nezatížený povinnostmi. Existoval ale vůbec nějaký minimální věk, od kdy se i človíček jako on mohl stát někým významným?
"V pořádku, samozřejmě, proč by ne?" Nechápavě jsem nakrabatil čelo. Neuhádl bych, že Alek byl ze setkání možná ještě víc rozhozený než já. "Ale, bratře, zase jsi byl nezdvořilý," vysvětlil jsem trpělivě. Zdálo se, že Alek si to v první řadě vůbec nikdy ani neuvědomuje. Nic jsem mu nevyčítal, jen jsem konstatoval, protože teď už se nic nedalo napravit. Vzdal jsem to. "Půjdeme si přečíst tu knihu?" navrhl jsem a uvnitř se zachvěl nedočkavostí. Stejně už se připozdívalo a mamka nechtěla, abychom domů chodili až za tmy. Tu jsem teprve doma zaháněli svíčkami a četli často tajně pod dekou až do pozdních nočních hodin.

_________________

<<

Olaf dnes vyrazil na Příčnou ulici s tátou. Ten sem totiž mířil, aby si zařídil nějaké věci po obchodech, a zašel do knihkupectví vyřídit něco ohledně jeho nové knihy, která mu měla koncem prázdnin vyjít. A protože se Olly nudil doma už dost dlouho, rozhodl se, že vyrazí s ním, a třeba na Příčné potká nějaké kamarády.
Olafův otec naštěstí nikdy nebyl přehnaně starostlivou osobou, takže chlapci vtiskl do ruky nějaké mince a poslal ho na zmrzlinu. „Hlavně na sebe dávej pozor, Olly,“ říkal, „jinak mě máma doma rozčtvrtí.“ Olaf to samozřejmě odkýval, pronesl něco o tom, že už je přece velký kluk, a vyrazil rovnou do Zmrzlinářství Floreana Fortescuea. Ačkoliv občas četl Denního věštce, netušil, že v Londýně občas panují nepokoje, a jaká je situace mezi rebely a ministerstvem, takže si zkrátka nedělal žádné starosti. Beztak věřil, že se mu nic nestane, a že je to celé jen jedno velké nedorozumění.
Do zmrzlinářství vešel s úsměvem ve tváři, slušně pozdravil, a hned zamířil k pultu, aby si vybral nějakou dobrou zmrzlinu. „Páni,“ vydechl, když spatřil všechny ty příchutě, a málem se nosem nalepil na sklo, jak se nakláněl, aby si zmrzliny prohlédl. „Dal bych si tuhle,“ ukázal na melounovou. „A pak tuhle, tuhle a tuhle,“ pronesl a nasměroval prst na banánovou s čokoládovými kousky, duhovou, a nakonec na tu, co střídala chutě jako bertíkovy fazolky a byla hezky barevná.
Jakmile zaplatil a přebral si pohárek s několika kopečky zmrzliny, přesunul se k jednomu z volných stolků. Zabořil lžičku nejprve do duhové zmrzky a ochutnal. A jelikož měl rozvernou náladu, nechal své vlasy, aby nabraly přesně tutéž duhovou barvu, jakou měl kopeček zmrzliny. Pokud ho přitom někdo pozoroval, Olaf si zvědavců nevšímal – nedělal tu žádné představení, jen měl dobrou náladu a nechal ji promítnout i do svých vlasů.

_________________

<<<
Suzu si to radostně poskakovala po Příčné, přičemž rozhodně netušila, kde nechala rodiče, a nějak ji to ani nezajímalo. Poněvadž ona měla prázdniny, a k prázdninám patřila zmrzlina. Proto nikoho nemohlo překvapit, když její kroky zamířily ke zmrzlinářství. Pokud by se někdo divil, proč má malá asiatka zářivě rudé vlasy, jednalo se stále o výsledek hromadného nebelvírského barvení, jehož ponechání na své hlavince si doma doslova vydupala. Samozřejmě s tím, že na konci prázdnin si ho nechá dobrovolně odstranit, aby další školní rok začínala se vzhledem jako normální člověk.
Tak či tak, ještě rudovlasá nakráčela s veselým úsměvem do zmrzlinářství, a jasným hláskem, v němž se odrážel silný japonský přízvuk, oznámila panu Fortescueovi: "Čokoréto, a moc!" čímž pravděpodobně myslela, že chce velkou porci čokoládové zmrzliny. A pan majitel zřejmě byl velice chytrý člověk, poněvadž pochopil, a naložil děvčeti doslova pohár plný čokoládové zmrzliny. A jahod, které si mladá slečna dodatečně poručila. S pohárem zmrzliny v ruce se teprve rozhlédla kolem, a samozřejmě nešlo nevšimnout si mrzimorského kluka, který měl obvykle modré vlasy, ale dneska hrály všemi barvami. Což se Suzu samozřejmě hrozně líbilo.
"Achoj, můžu?" zeptala se s úsměvem, a pokud Olaf nic nenamítal, posadila se i s pohárem naproti němu. "Mimochodem, boží vurasy," pochválila zase s trochu zkomoleným slovem vlasy chlapcovu barvu kadeří, než zabořila také lžičku do svého poháru.

_________________