"To sem neřek," opáčí na chlapcova slova, protože on sám má do normálnosti hodně daleko. Ruce si pak založí na hrudi a s přimhouřenýma očima zůstane sledovat Erkkiho a naslouchat jeho slovům. Nejspíše na to ještě náladu má, jinak by už asi dávno vystřelil s rychlostí blesku. "Chápu," cekne rychle a nespokojeně mlaskne. On a nerozumět něčemu? Však je z Havraspáru, ne? To něco znamená! "A mohlo se jim něco stát, ale nestalo, tak z toho přestaň dělat kovbojku, no jéje!" protočí zelenýma očima a přešlápne z jedné nohy na druhou. Pohledem pak slétne k okolním regálům, jako by hledal něco, co by mu mohlo odsud utéct. "Ale prosímtě, ne o moc, ale jsi, ale takže jsi prcek," vysvětlí důležitě svou těžce logickou domněnku, přičemž jednu ruku spustí z pasu a natáhne ji k chlapcově hlavě, aby ji pak mohl přitáhnout k sobě, ve stejně rovině, snad přeměřujíc jejich velikost. "Vyšší, tadá!" oznámí budoucímu prvákovi, přičemž vypadá, jako by se každou chvílí chystal vytasit trubku a zatroubit na ni.
"No jo, ty seš nějakej cíťa! Však to jsou jen knihy, jedna ti spadne, tak si vezmeš druhou. Nó!" pokrčí rameny, tváříce se tak, že se Erkki snad úplně pomátl. Nu kdo to kdy slyšel? U nich doma knížky obdivovala tak maximálně maminka a ani ta z nich nedělala takový čoro moro.
"A někteří lidé třeba chodí a berou si knihy, a tak jim někdo může překážet, víš? Ale jak sem řekl, kašli to, jsem hodnej," povytáhne bradu a nakrčí nos. Když mu před pár dny vlepila Winifred facku, asi netušila, že se chlapec hódně rychle vrátí do zajetých kolejí.
"Bingo!" zvolá nadšeně, u čehož by nejradši i chlapce pocuchal ve vlasech, i když... asi by skončil fakt mizerně, takže na to kašle. "Hele, život je i o něčem jiným, než o knížkách. Jestli na nich chceš viset, fajn, je to tvoje věc, ale je to děsný mrhání časem. Nic ti nedá víc, než pořádná praxe!" promluví důležitě k Erkkimu, neboť by mu velice rád předal těch pár rad do života. Chlapec evidentně žil v knihách, a tak pro něj může být probuzení do reality fakt bolestně. Ale od toho je tu Vincek, aby mu třeba pomoh, né asi! "A ano, učebnice si sem chodívám kupovat, ale od těch se člověk musí jen odrážet. Není to nic oproti tomu, co si vyzkoušíš. Jesli deš třeba do Bradavic, moh bych ti pomoct... ale jen v případě, že vykoukneš z tý tvý knižní ulity, né každej má na to, aby furt ležel v knihách a víš co? Rozhodně si nemyslím, že bych proto byl horší.. nebo tak. Určitě si todle myslíš, to se vsadím!"

_________________

Erkki to vzdával. Zdálo se, že tenhle kluk absolutně nechápe podstatu celého problému a toho, proč se tu s ním vůbec baví. Proč byl tak naštvaný a pohoršený jeho chováním. Jeden moudrý muž kdysi řekl: „S blbcem se prostě nedomluvíš“ a Erkki začínal mít pocit, že je to právě tenhle případ.
K tomu, že je údajně prcek, se Erkki nevyjadřoval. Pokud měl Vincent potřebu mu to dokazovat, byl to skutečně blbec. Ještě větší, než se mladý Fin před chvílí domníval. „Ty to očividně vůbec nechápeš, co?“ prohlásil rezignovaně, když Vincent začal prohlašovat cosi o tom, že je cíťa, a že knihu, co spadla, přece může vyměnit za jinou. „Ale člověku, co ke knihám nemá žádný vztah, svůj postoj asi těžko vysvětlím,“ dodal a pokrčil rameny. Ne, opravdu neměl v plánu snažit se Vinckovi vysvětlit, jak se na problematiku knih dívá on. To beztak mohli pochopit jenom stejní nerdi. „Kdyby si slušný člověk chtěl vzít knihu a já mu překážel, řekl by takovou slušnou frázi, ‚s dovolením‘, a já bych mu uhnul,“ odvětil opět až ledově klidně a znovu trhnul rameny. Vincentovy argumenty byly vážně chabé.
„Já samozřejmě vím, že je praxe důležitá, ale knihy jsou důležité neméně,“ zamudroval. „Mám je rád a od tebe se nenechám přesvědčovat, že bych od nich měl upustit. Mrhání časem to tedy rozhodně není - možná by sis taky občas měl nějakou knížku přečíst, pak by ses možná choval trošku inteligentně,“ pronesl sarkasticky a probodl Vincka pohledem přes sklíčka svých brýlí. „Děkuju, ale já pomoc nechci a svou knižní ulitu opouštět nehodlám. Stejně tak nehodlám nikoho nutit, aby četl. Chápu, že ne každý má stejné zájmy... ale lidé by měli být taky trochu tolerantní a neničit knížky, když je někdo jiný má rád.“ Ano, to byla nepřímá výtka.
Erkki po chvilce usoudil, že už si s Vincentem pokecal dost, takže se na něj naposledy dlouze podíval. „Já už půjdu, taky si potřebuju nakoupit učebnice. Tak... čau,“ rozloučil se nakonec, protáhl se kolem Vincenta s knihou v ruce a tentokrát celkem rychle proplul mezi regály, nasbíral potřebné učební materiály a zamířil pryč. Chtěl mít taky trošku klidu, kterou mu očividně nemohlo dopřát ani jindy klidné knihkupectví.

>>

Mimo herně:
Vincku, nic si z Erkkiho nedělej. Prostě nerd, který má pro knížky neuvěřitelnou slabost xD Za jiných okolností by se tak bručounsky nechoval.

_________________

Nespokojeně si odfrkne, neboť mu pomalu začíná docházet trpělivost s mladým Finem. Omylem mu vypadlo pár knížek a takové sprdnutí? Jako vážně? Kdyby na něj mladý klučina hned tak nevystartoval, možná by mu ukázal přívětivější tvář, ale tohle si prostě nemohl nechat líbit, už jen proto, že mu ta kauza nepřišla tak důležitá, zajímavá. "No ty evidentně furt nechápeš, že se tu hádáme nad totální blbinou. Sáhl jsem pro knížku, která shodila pár dalších. Úmysl? Ten v tom fakt nebyl, takže se klidni, nebo co," znepokojeně zabručí k chlapci, aniž by si nějak zvláště k srdci bral jeho slova. On za to vážně nemohl! "A esli sis nevšiml, chtěl jsem se pro tu knihu jen natáhnout, byla výš, takže jsem na ni dosáhl... ale jak říkám, je to prostě nehoda. Takže si myslím, že jediný, kdo tu něco nechápe, budeš asi ty," trhne k němu hlavou a nakrčí nos. Páni, s tím chlapcem to ale byla pruda!
"Já se chovám inteligentně, jen to není tak uťáplé, jako celá tvá osobnost. A pokud nechceš, oukej, máš to blbý, ale o tom, jak nepromrhat skvělé příležitosti si budem asi muset pokecat někdy jindy, na to dnes fakt není čas... zvlášť když ještě furt nechápeš to základní, bručoune!" poznamená nespokojeně a prstíkem píchne chlapce kamsi do žeber.
"A já je neničím!" podotkne rychle, s čímž si ještě dupne nohou, protože ten kluk to vážně nechápe. A on mu už naivně začínal fandit! Pcha!
"Měj se... a snad někdy dojdeš k jinému závěru," houkne ještě přes rameno, než se rozhlédne kolem, aby mohl v další vteřině vykročit k regálům s učebnicemi. Na tváři se mu usadí úsměv, jak z něj postupně vyprchají všechny emoce, které nashromáždil při setkání s Erkkim. Vypadá to, že ještě dřív, než zaplatí, už si na chlapce nebude pamatovat. Dnes si přeci jde pro první koště, tak proč by se měl nervovat.
Nakonec za vše zaplatí a s andílkovským úsměvem vypadne.

>>>

Mimo herně:
Vincek je taky pohroma, klídek

_________________

Ezequiel měl den volna, které původně chtěl strávit se se svým přítelem, jenže Stefan se musel dostavit k nějakému případu, a tak se Ezzi rozhodl jít na Příčnou. Jako první navštívil Soví poštu, protože nutně potřeboval svému bratrovi poslat další dopis. Vždyť poslední mu poslal teprve před dvěma dny! Ezequiel se totiž stále nesmířil s tím, že jeho bratr do Bradavic chodí celoročně, a protože chtěl stále vědět jak se mu daří, zásoboval ho dopisy každičký den i když po tom půli roce to omezil na dva až tři týdně.
Hned po odeslání se vydal k Hladovému drakovi na něco dobrého k snědku, někde sehnal dokonce i kelímek s kávou a jeho den se hned na to rozjasnil o něco více. Když procházel kolem Krucánků došlo mu, že ho jeho mladší bratříček Danillo prosil o nějakou novou knihu, na což si vzpomněl sice asi po měsíci, ale když už byl tady a měl pro jednou čas, rozhodl se jí koupit teď. Však jemu se určitě zvládne vysvětlit, že ta sova zabloudila.. a když tak nad tím přemýšlel, došel k tomu, že jí vlastně ani posílat nebude muset, protože slíbil rodičům, že si najdeš čas a na pár dní za nimi do Ameriky přijede, i když to znamenalo na těch pár dní opustit Stefana.
Ezequiel se pousmál a následně do knihkupectví vešel, chtěl dneska zajít ještě na několik míst, tak třeba pro nějaké hnojivo, které mu už stačilo dojít, a pak taky nutně potřeboval nějaké přísady do lektvarů, které při posledním vaření vyplencal.. Opatrně za sebou zavřel dveře, několika nakupujícím věnoval úsměv a zapadl hned k první řadě knih, na které mu padl pohled.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám..

Na jarní prázdniny byli oba Fausti odesláni domů jako balík, a Alek se přistihl, že mu melodramatická mluva pana Crowleyho chyběla i nechyběla zároveň. Kníratého bystrozora si zvládli oba celkem oblíbit, ale Alek z něj byl stále ještě rozpačitý, a mnohem raději by trávil prázdniny v Bradavicích, na čemž neměla podíl jenom srdečná, žebra drtící objetí a slzy dojetí, které pan Crowley ronil, když z vlaku vypadla na nástupiště dvojice jeho synovců.
Taky za to mohly špatné vzpomínky spojené s Londýnem, které ho zavalily jako lavina. Alek tyhle dny nepřipomínal toho Aleka, kterého mohli lidé potkávat v chodbách bradavického hradu. Moc nejedl, v očích se mu divně blýskalo a pod nimi měl kruhy z nevyspání - ne zrovna pohled, který byste chtěli vidět na jedenáctiletém dítěti. Že trávil mnohem víc času v obchodě s knihami, kde je nechávala majitelka Krucánků existovat čistě na základě soucitu s jejich zesnulou matkou, to už byl jenom bezvýznamný dodatek.
Alek si unaveně položil hlavu na stránky výtisku Jak čelit hrozbě bez tváře, a s povzdechnutím zavřel oči. Knize moc nerozuměl, což bylo něco, co se mu stávalo jenom málokdy - to ovšem neznamenalo, že by se urputně nesnažil. Koneckonců na tom mohl záležet úspěch v tom, o co se už půl roku pokoušel - ne že by tedy někdy provedl praktickou zkoušku. A jestli to znamenalo, že musel přelouskat a pochopit knihu, pomocí které se připravovali sedmáci na OVCE, tak ať. Alek měl stejně pocit, že to chtělo ještě mnohem specifičtější informace, než které mu mohla nabídnout bradavická učebnice.
Loupnul pohledem po Willovi, který si pravděpodobně četl na vlastní pěst, a nakonec vzdal louskání knihy, aby vylovil z tašky složku s materiály o klonování dinosaurů, kterou stopil na hodině péče o kouzelné tvory, aby si znovu prošel stránky, které znal touhle dobou už nazpaměť. Některé pasáže byly vyznačené barevně, některé zuřivě zakroužkované, po stranách se táhly pentle zuřivě načmáraných znaků. Alek na něčem pracoval, a nešlo mu to.

_________________

Po nevyvedené exkurzi za draky jsem se snažil najít kniha od pana Doyla a světe div se, i v kouzelnickém knihkupectví měli Ztracený svět, do něhož jsem se během pár chvil pohroužil a přestal vnímat okolí.
Po veškerém běhání jsem byl během jarních prázdnin rád za několik hodin klidu a ticha, které v knihkupectví vládlo. V tuto dobu tu bylo zákazníků jak šafránu a my se s Alekem mohli uhnízdit u zábradlí a spustit škvírami mezi sloupky nohy dolů.
Okopával jsem nepřítomně boty o sebe a ponořený do příběhu jsem si nepřítomně okusoval palec. Beletrie byla zábavnější než mnohé učebnice, ale hodně mi tam toho nedávalo smysl. Byl jsem tolik zvyklý na šifry a složité otcovy poznámky, že jsem si nedokázal v duchu odpustit výkřiky, jak může existovat svět někde dole. Pralesy měly možná vlastní atmosféru, ale to byla otázka tlaku a teplot, podzemí k ničemu takovému jistě stavěné nebylo...
Sledoval jsem dál příběh expedice profesora Challengera. Pohádky nám vždycky četla mamka, pro mě to bylo snad poprvé, co jsem sám četl něco jiného než studie a naučnou literaturu.
"Tohle by se líbilo panu Crowleymu," ozval jsem se k Alekovi, aniž bych odtrhl oči od stránek, a otočil jsem dychtivě další list.

_________________

Alek, který Ztracený svět rozhodně nečetl, byl v tuhle chvíli duchem na zcela stejném a zároveň zcela odlišném místě. Zatímco se Will věnoval oddechové četbě, Alekovi se pomalu zadíraly mozkové závity nad tím, jak se v materiálech úpěnlivě pokoušel najít něco, co v nich pravděpodobně nebylo. Někde přeci muselo... Nešťastně si povzdechl a znovu praštil čelem o stůl. Něžně, pochopitelně. Alek se měl moc rád na to, aby si vlastnoručně způsoboval bolest.
Byl ale stále ještě příliš duchem nepřítomný na to, aby si nevšiml, co přesně po něm Will chce, když na něj jeho mladší bratr promluvil. "He?" vyrazil ze sebe roztěkaně a vzhlédl od stolu, do kterého ještě před chvílí zarýval nos. S kruhy pod očima, které v mdlém osvětlení knihkupectví vyhlížely ještě hůře, než ve skutečnosti byly, musel být zážitek na něj pohledět - a to jsme ještě ani nezmínili jeden z dinosauřích papírů, který se mu přilepil na tvář a tak nějak tam zůstal i potom, co se Alek ze stolu zvedl. Pokud Will zvládnul zaostřit na poznámky, zjistit, že jde o jejich šifru, a něco z nich rozlousknout, mohl zjistit, že se jeho bratr zřejmě zabývá něčím, co navazuje na Gampovy zákony - respektive jim odporuje, jak tomu napovídalo několik pasáží vítězoslavně načmáraných červenou fixovkou. Papír na Alekově obličeji ale dlouho nepobyl, jelikož se po několika vteřinách se zašustěním sloupnul a dramaticky odplul vstříc podlaze.

_________________

Zvedl jsem hlavu a podíval se po bratrovi, až když jsem zaslechl známky toho, že není duchem přítomný. Zaraženě jsem zazíral na jeho zjev. Alek vypadal, jako kdyby týdny nespal. Zjihle jsem zaklapl knihu a položil ji stranou, abych se mohl přisunout blíž. Usadil jsem se poblíž bratra a objal si kolena.
"Na čem pracuješ? Nebudeš zkoušet vytvořit dinosaury tady, uprostřed Londýna, že ne?" zeptal jsem se a jediná výčitka, která v mém hlase zazněla, tam byla spíše proto, že mě obvykle ze svých plánů nevynechával. Něco jsem zahlédl, ale nemířil jsem svůj pohled divoce do Alekovy sbírky papírů, jen abych si všechno přečetl. Můj bratr přede mnou přece neměl tajemství. Byl jsem ochotný pomoct, všechno nám vždycky šlo lépe společně. Alek teď vypadal, jako když s něčím bojuje, ale za celou dobu nepromluvil ani slova, aby naznačil.

_________________

Alek zamrkal a provinile potlačil nutkání zívnout - to by se výzkumníkovi vprostřed práce stávat nemělo, bylo to neprofesionální a vůbec, spánek byl vynález, který dělal slabé lidi silnějšími. On nebyl slabý. Chvíli váhal, jestli papíry a většinu dalšího výzkumu před Willem znovu neschovat - jako to ostatně dělal už nějakou dobu, co na téhle záhadě pracoval, ale nakonec se rozhodl, že je čas mladšímu bratrovi o všem říct. Tohle se ho koneckonců týkalo také, a v Alekových plánech hrál nezanedbatelnou roli.
"Snažím se najít nějakou spojnici mezi pokusy na dinosaurech a tímhle," vylovil ze štosu papírů jeden, na kterém byl vyvedený velice detailní nákres jakéhosi alchymistického kruhu, který by možná působil jako pěkné umělecké dílo, kdyby nebyl obklopen dalším stádem poznámek, vykřičníků a barevně zvýrazněných symbolů uvnitř něj. "Tenhle znáš, viď?" loupnul po bratrovi zvědavým pohledem, jestli si ještě pamatuje. Před několika lety ho spolu vylovili z jedné z otcových knih o alchymii, aby po dlouhém studiu zjistili, že se jedná o způsob, kterým se středověcí alchymisté pokoušeli - ač neúspěšně - o tvorbu homunkulů. Nějaký smysl to ale mělo; koneckonců, alchymie byli po dost dlouhou dobu váženým a produktivním oborem, než se kouzelnická společnost vydala spíše cestou přeměňování.

_________________

Vzal jsem si papír, který mi Alek ukazoval, a podrobil jej mlčky zkoumání. Chvíli jsem si ho prohlížel, pročítal poznámky po okrajích a vzpomínal, jestli jsme někdy něco takového viděl. Alek to musel najít v některé z těch horních polic, kam jsme bez pomoci nedosáhli... Příliš často nám to ve vypůjčování poznámek nezabránilo.
Svitlo mi a já si vybavil, odkud je mi kruh povědomý. Nakrčil jsem obočí a zkrabatil čelo. Byl jsem si jistý, že tohle patřilo mezi alchymii, která se už nedělala. Co hůř, věděl jsem, že žádná spojnice mezi dinosaury a kruhem není, nebylo jí třeba. Kdysi jsem viděl i list, který patřil k hustě popsané stránce. Byly na něm na gram přesné údaje o tom, co bylo potřeba k provedení.
"Táta tyhle schovával. Možná z dobrého důvodu," hlesl jsem a odmítavě list Alekovi vrátil. Založil jsem si ruce a zachvěl se, když mi vytanuly všechny ty zuby. "De natura rerum, Paracelsus. Tohle není pro dinosaury," namítl jsem nejistě.

_________________