<<<


Ačkoliv Caroline otravovala tatínka už od začátku prázdnin, kdy konečně půjdou nakupovat na Příčnou ulici školní pomůcky do Bradavic, její tatík jí vždy s ledovým klidem jemu vlastním odpálkoval. Nákupy měl naplánované až těsně před začátek školního roku a přes to vlak prostě nejede.
Konečně nastal očekávaný den. Jako na potvoru ale počasí nepřálo a pršelo. To nemohlo ani tak dívce zkazit radost. Zatímco šla Caitlyn spořádaně vedle otce, Cara vedle nich aktivně poskakovala a neustále odbíhala k výlohám, nebo zdravila cizí lidi. Dost jich také zdravilo jejího otce, jelikož byl učitelem v Bradavicích a tak ho dost lidí znalo.
Jako první navštívili menší krám, kde se šijí hábity. Hned ode dveří na ně spustila milá prodavačka, která snad ani nedýchala, jak rychle mluvila. Carol pohledem lupla po ségře a pak hned i po tatínkovi. Jejich výraz mluvil za vše. Stejný jako přes kopírák. Divila se, že ještě nezačali křičet.
"Dobré ráno i vám, madam. A tohle ráno je rozhodně dobré a žádné počasí to nemůže zkazit!" Z malé zrzky zářilo nadšení. Raději se chopila slova jako první, protože jak dobře znala svůj doprovod, o nic takového vůbe nestál.
"Páni, jak jste poznala, že jedeme letos poprvé? To máte určitě nějaký dar, že? Asi skvělý odhad na lidi." Cara se zaculila a zamrkala roztomile očkama. Chvíli přemýšlela, zdali trochu sestru potrápit, ale rozmyslela si to. Dneska chtěla být milá na všechny. "Máte úplnou pravdu. Stačí, když si naměříte jen jednu z nás. Oblečení máme stejné, takže to nebude problém." Caroline radostně doskákala ke stoličce, vyskočila na ní, předvedla drobné pukrle a nechala si odebrat míry dle potřeby.

_________________

„Nemáš se čeho bát,“ ujistil Fergus tu malou zrzavou brokolici a vůbec ho nepřekvapilo, když se ho chytila jako klíště, vlastně to tak trochu očekával.
„Dobrý den,“ houkl poslušně, jakmile se oba objevili v krámku, kde před nimi naštěstí nikdo nebyl, takže nemuseli čekat a Tilda se nemusela déle stresovat. Protože říkejte si, co chcete, ale on výběr hůlky určitě je trošičku stresující, pokud nejste vyloženě flegmatik. „Nevím, Tillie,“ zamumlal upřímně, když se zrzka začala ptát, kolik tu je hůlek a zda je obchod zvětšený. Fergus měl za to, že asi bude větší zevnitř (obzvlášť, když tu prodával War Doctor, že), ale jistý si rozhodně nebyl a nehodlal sestřičce cokoliv nalhávat. Ať se pana Ollivandera zeptá sama. „Hůlka si vybírá kouzelníka, tak to funguje,“ poučil ji ještě, jenže pak už se na scéně objevil starý prodavač.
Přišel plný energie a s jiskrami v očích se zadíval především na malou Tildu. „Ah, další z klanu McIntyre! Rád vás poznávám, slečno,“ mrkl na ni přátelsky, neboť byl dnes očividně v dobré náladě. A hned Tildě vrazil do ruky jednu hůlku. „Zkuste tuhle,“ vybídl ji a Fergus se jen pobaveně ušklíbl, když to všechno sledoval. Pro jistotu ustoupil o pár kroků stranou, protože věděl, jaké číslo Tillie dokáže být.

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

Rozhodla se bratrovi věřit a pevně stiskla rty, zatímco jí oči úžasem těkaly ze strany na stranu a snažily se tu nádheru a kouzlo tohohle malého obchodu vstřebat.
„Hůlka si vybírá kouzelníka...“ zopakovala si šeptem pro sebe, „To jako že mluví a slyším jí jenom já?“ To by bylo tak strašně super mít mluvící hůlku! Mohla by vám tiše radit a pomáhat a byla by váš kamarád i kdybyste žádného neměli! Ta představa malé děvče pobavila a donutila jí se tak zahihňat. Z jejích dalších otázek ohledně ukecaného kusu dřeva jí však vyrušil další přítomný. Její tělíčko tak trochu zamrzlo a vykuleně hleděla na nově příchozího staříka.
„Brý den,“ Pípla trochu opožděně, ale to už svírala v dlani dlouhý klacek (vy prasata!) a zůstala zírat. Dobrých deset vteřin tam tak zdržovala, než se konečně znovu nadechla. „Cože to mám udělat?“ Zeptala se a máchla přitom rukama, přičemž jí došlo, co vlastně udělat měla. Nicméně i gestikulace zabrala a z hůlky šlehlo podivné cosi, následně se ozvala rána jako hrom. Židle přistavená u jednoho z regálů odlétla kamsi dozadu a bylo jen slyšet jak se sesypávají krabičky na hromadu. Tak tohle Tilda vážně nečekala. Mělo se to stát? Ne, určitě ne...
„Aj... pardon, nechtěla jsem vám to tu poničit. Klidně vám pomůžu to sebrat?“ Zamumlala a raději, tentokrát opatrněji a pomaleji, vrátila hůlku zpět starci. Z nějakého důvodu se jí klepala kolena při myšlence na to, že bude muset vyzkoušet další a další, dokud nenajde tu pravou. Co když tu na někoho spadne lustr? Nebo zboří celý obchod? Je to vůbec možný?

_________________

Tilda McIntyre

Podívejte, ne že by Elliot neměl svá děvčata rád, ale věděl, že někdy dokázala působit jako z hadích vajíček, zvlášť když byly pohromadě. A tak se přirozeně snažil školní nákupy odkládat, až nakonec nebylo moc kam, jak mu Alice důrazně připomínala. Ne snad že by na ty nákupy šla ona, to ne, ona se v podstatě už několik let na Příčné vůbec neobjevila a do kouzlení se jí poslední dobou také moc nechtělo.
Několik dní sice ještě do konce prázdnin zbývalo, ale ani on neměl rád odkládání věcí na tu nejposlednější chvíli, takže jeden den zavelel a druhý den se šlo. I když se tak trochu rozpršelo. Ale koneckonců nebyli z cukru, a tak i kdyby Caitlyn s Caroline zkoušely nějaké výmluvy, neprošlo by jim to. Naštěstí to řešit nemuseli, a po chvilce se už vzdalovali od Děravého kotle směrem k jejich dnešnímu prvnímu cíli. Elliot sem tam někoho pozdravil, sem tam mírně pokáral Caroline, aby se mu neztrácela z dohledu. A pak už byli uvnitř krámku, kde to upřímně nesnášel. Nicméně se mu tenhle pocit podařilo z větší části potlačit, a to i když na ně prodavačka po pozdravu spustila cosi, co ho donutilo vyměnit si pohled s Caitlyn, která mu zjevně rozuměla. Aspoň že Caroline s komunikací problém neměla. Stejně jako neměla problém s tím zachránit svou sestru od očistce, a tak na ni Elliot kývl s oceňujícím pohledem.
„Běž si zatím vybrat nějakou sponu na hábit, hm?“ pobídl pak Caitlyn, zatímco kolem Caroline tančil metr se špendlíky a nůžkami a látkami.

_________________

| +

Koho učil: (čísla odráží počet vypsaných hodin, duh)

5× - ročník 73-80 (Flann, Maeve...)
3× - ročník 80-87 (Frodo, Céčka...)
2× - ročník 81-88 (Aino, Iskra, Maksim...)
2× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
2× - ročník 77-84 (Sky, Olivka...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)

Někdy bylo až neuvěřitelné, jakým směrem se ubíraly myšlenky jeho sestry, takže když zmínila mluvící hůlku, Fergus se plácl dlaní do čela a pobaveně se zašklebil. „Hůlky nemluví, Tillie,“ zakroutil hlavou, „maximálně ty žertovné, co koupíš v Prasinkách u Taškáře.“ Víc ale neříkal, protože neměl tušení, jestli hůlka na toho svého kouzelníka reaguje pokaždé stejně, tím zvláštním brněním a pocitem, který kouzelníka ovládne. Však ona na to Tilda přijde sama a určitě pozná, až bude v ruce držet tu správnou hůlku.
„Ou,“ okomentoval Fergus s povytaženým obočím sestřino první máchnutí hůlkou, kterým zrušila část krámku. Ollivander to ale přešel, jako by se nic nestalo, asi byl zvyklý na horší věci. Zagestikuloval rukama ve vzduchu a zakroutil hlavou, aby Tildě naznačil, ať se o důsledky svého nákupu nezajímá, a hůlku jí rychle sebral z ruky. „Tak tuhle ne,“ zamumlal si pod vousy, na chvilku se k zrzkům otočil zády, a poté Tildě podal další hůlku. „Možná, že bude lepší tahle,“ okomentoval to. A takhle pravděpodobně podal zrzce ještě tři čtyři hůlky, než se dlouze zamyslel a nakonec sáhl pro jednu z krabiček, co byly položeny až na vrchu regálu a byly také notně zaprášené.
Ollivander z krabičky sfoukl prach, načež hůlku beze slov podal mladé McIntyreové a napjatě očekával, co tohle spojení vyvede. Třeba to bude to pravé.

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

Vypadalo to, že mluvící hůlky teda neexistují, když se ani jedna z těch vyzkoušených nesnažila s ní komunikovat. Tak jak má poznat která je ta pravá? S každou zkoušenou něco rozbila, něco odlétlo stranou nebo se rozprsklo po obchodě. Začínala se jí zmocňovat panika, jak jí to nešlo. Otočila se na brášku, když pan Ollivander zase zmizel pro další a úzkostně se na něj podívala. „Co když tu není žádná pro mě?“ Zašeptala k němu, ale to už zase pospíchal ten stařík zpátky a ona v ruce držela další, se kterou zbořila další kus obchodu. Hlasitě si povzdechla a už se chtěla omluvit a odejít, když se pan Olivák zamyslel a zase zmizel. Tildě se nervozitou začala klepat pravá noha, což pokračovalo i nadále když se před ní objevila úzká krabička s hůlkou uvnitř. Byla trochu jinačí než všechny ostatní, tenhle obal byl pokrytý tlustou vrstvou prachu, nejspíš jí dlouho nikdo nevytahoval. A když se pak podívala na další dřevěnou tyčku, připadala jí hezčí než všechny ostatní, tak nějak odlišná. Zadržela dech a začala si žužlat spodní ret, načež jí od prodejce hůlek převzala. Opatrně a lehce jako ty ostatní, nebyla si jistá její reakcí. A pak jí cosi škublo uvnitř jejího bříška a ucítila podivné teplo, nebo alespoň tak jí to připadalo. Prsty jí běhaly tisíce mravenců a ona si byla jistá, že ta hůlka je prostě její prodloužená ruka. „Páni.“ Vydechla zaraženě a zírala na tu hůlku v její dlani, načež zvedla oči k tomu milému pánovi, co jí to vrazil do ruky. Že by konečně? Že by už nemusela dál ničit celou tuhle místnost, ale vážně odejít s nákupem? V očích se jí zajiskřilo a znovu sklopila pohled k hůlce v její dlani. Tiše se pro sebe zahihňala.

_________________

Tilda McIntyre

Caitlyn musela svou sestru obdivovat, že zvládala prodavačce v tom štěbetání tak zdatně sekundovat, protože ona se sotva zmohla na pozdrav. Nicméně byla Carol ohromně vděčná a s úlevou po ní vrhla úsměv, přičemž si v duchu pomyslela, že jí to pak nějak vynahradí. Ono koneckonců bylo vážně zbytečné, aby se na těch stoličkách vystavovaly obě, a bylo lepší, když tam nebyla Caitlyn. Navíc Caroline vypadala, že si to užívá. A prodavačka pro změnu nevypadala, že by jí vadilo, že se Caitlyn tváří ne zrovna nadšeně, protože si všímala hlavně Caroline. „Drahoušku, já oblékla už tolik budoucích prvňáčků, že to mám prostě v oku. Jak se těšíte do školy? Já mívala nejradši cestu vlakem…“ a v podobném smyslu pokračovala dál, zatímco hůlkou dirigovala náčiní, které se míhalo kolem zrzavé slečny.
Caitlyn se mezitím po otcově pobídce přesunula k výběru spony na zimní plášť, aby se něčím zabavila, protože zase tak moc jí na tom nesešlo. Pohledem přitom střílela ke svému dvojčeti, jak se jí vede, a jestli se to utrpení (podle Caitlyn) blíží ke konci. Očividně ano, protože prodavačka brzy poodstoupila a propustila Caroline ze svých spárů.
„Dobře, tak to bychom měli, zvládla jsi to výborně, drahoušku!“ Načež nezbývalo nic jiného, než aby si i Caroline vybrala sponu na plášť, a jejich tatínek, aby paní prodavačce zaplatil a dohodl poslání hotových hábitů.

_________________

Fergus stál v bezpečné vzdálenosti od své sestry a sem tam se zatvářil pobaveně, když se jí povedlo něco rozbít. Ne že by mu přišlo vtipné ničení cizího majetku, ale musíte uznat, že výběr hůlky byl prostě občas úsměvný. A občas taky docela děsivý, proto si zrzek držel ten odstup. Jak se ale zdálo, Tilda si ten výběr neužívala tak, jak by měla, protože se pořád strachovala, že si ji žádná hůlka nevybere. „Podívej, kolik je tu hůlek... To si piš, že si tě nějaká vybere,“ pokusil se ji utěšit a povzbudivě se usmál.
A měl pravdu - o chvíli později, když Ollivander sundal zaprášenou krabičku a podal dívence další hůlku, se to stalo. Fergus nic necítil, těžko mohl na první pohled poznat, že si hůlka našla svou kouzelnici, ale když si pak prohlédl Tildin postoj a výraz, docvaklo mu to. „No vidíš!“ zazubil se vesele.
I Ollivander byl očividně rád, že na další ničení obchodu už nedojde, a zase Tildě hůlku vzal. „Výborně, tahle je ta pravá,“ zamumlal potěšeně. „Brzy ti přijde sovou,“ oznámil a převzal si od Ferguse, který dostal peníze od rodičů, příslušnou částku.
„Tak teď hábity?“ prohodil zrzek ke své sestře tázavě a zadoufal, že s upovídanou madam Malkinovou se bude bavit hlavně ona, protože on na takový rozhovor neměl kapacitu.

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

Caroline stála v naprostém klidu na stoličce a nechala se měřit kouzelným metrem. Zatímco její tělo se ani nehnulo, pusa jí jela o sto šest. Vybavovala se s prodavačkou a odpovídala na všechny dotazy. "Do školy se těšíme strašně moc. Ale bohužel nedokážu říct, na co nejvíce. Náš tatínek..." Zvedla ruku a ukázala prstíkem na tatíka, což byl neočekávaný pohyb a jeden špendlík jí hned lehce píchl. "AU! ...náš tatínek je hrozně tajemný a nechce nám nic říct." Cara otáčela hlavou a dívala se, jak všechno náčiní pracuje samo a prodavačka jej řídí pouhým pohybem své kouzelné hůlky. "Jde vám to pěkně od ruky."
Když bylo vše naměřeno, Caroline slezla ze stoličky a došla ke Caitlyn. "Tak jakou jsi vybrala? Doufám, že jsi koukala, aby jí měli dvakrát. Já chci samozřejmě stejnou." I když to už Cait asi moc nebavilo, Caroline se stále moc ráda oblékala úplně stejně a schválně se pak se svojí sestrou zaměňovala.
Dívky počkaly, až tatínek zaplatí a společně vyrazili pro kouzelné hůlky.

Ollivanderovy hůlky

Jakmile vstoupili do krámku, byla to teď Caroline, kdo se rozhlížel s otevřenou pusou a držela se blíže u tatínka. Police a police krabiček, ve kterých se nejspíše ukrývaly různé druhy hůlek. Ozvalo se zavrzání podlahy a u prodejního pultíku se objevil starší pán. "Á, pan Redmond. Vás si dobře pamatuji. Jasanové dřevo, pero fénixe, nechte mě chvilku přemýšlet, 14 a půl palce, nepoddajná. To je velice dobrá hůlka." Teprve až poté pohlédl na děvčátka. "Předpokládám, že chcete hůlky pro tato rozkošná děvčátka. Tak se do toho dáme." Pan Ollivander se na dívky usmál, chvíli si je zkoumavě prohlížel a pak pokynul, aby přistoupily blíž. "Každá hůlka je originál. Bohužel zde nenejadte úplně stejnou hůlku, děvčata. Alespoň v tomto se tedy budete lišit. Která z vás chce jít první?" Carolin prosebný pohled na Cait byl vše říkající. Prosím, běž první.

_________________

[Ollivander]

Byla přímo nadšená. Byla sice z polokouzelnické rodiny, ale nikdy jí to nepřišlo tak zvláštní jako teď. Všechno jí připadalo nové a naprosto úžasné. Když si jí konečně vybrala její hůlka, vůbec se jí nechtělo jí vrátit a počkat si na ní až domů, chtěla hned teď vyrazit do Bradavic a začít se učit kouzlit. Ze šťastného úsměvu se trocha štěstí vytratila, když jí strkala zpátky do krabičky. „Pápá, uvidíme se doma.“ Zamumlala k jejímu zbrusu novému kusu dřeva a stočila pohled k bratrovi, který za ni zaplatil několika mincemi. Chvilku ho pozorovala a na jeho otázku přikývla. Hábity! To bude super! „Jasně!“ Souhlasila a vrhla se ke dveřím. Než ale obchůdek opustila, prohlédla si ho a trochu se zastyděla, když viděla ten nepořádek. „Omlouvám se ještě jednou...nechtěla jsem vám to tu tak poničit.“ Byla si sice jistá, že to stařík nebude uklízet ručně, nýbrž jenom mávne hůlkou a všechno bude na svém místě, ale ta spoušť...nu, snad nebyla jediná kdo to tu takhle zřídil.
Rozloučila se a s úsměvem se snažila otevřít dveře, které se však otevíraly na druhou stranu, což jí došlo vzápětí. >>
„Gusi?“ Otočila se k bráškovi aby věděla, že jí nasleduje, upravila si bílý límeček od kostkovaných šatů a potom se zachumlala do teplého vlněného svetru. „Dělají to hůlky vždycky? Že ničí obchod když k tobě nepatří? Nebo to ukazují i jinak?“ Pomalu se vydala směrem k Madam Malkinové a už přemýšlela, jak to bude probíhat. Strašně se těšila, tyhle nákupy jí bavily. A to toho bylo ještě tolik na seznamu! Vytáhla ho z jedné kapsy u svetříku a obyčejnou tužkou odfajfkovala hůlku.

_________________

Tilda McIntyre