Buď je Žužu tak trochu mimo, a nebo se ti kluci vážně tváří zaraženě? "Co je, to jste nikdy neviděli holku, nebo co?" zašklebí se na ně pobaveně, načež ten menší (chápejte, vzrůstově menší) vyhrkne otázku a druhý se rovnou představí. "Julia, těší mě," usměje se na oba přátelsky, načež zase ukáže mezírky mezi zuby, a pak se otočí na toho z bratrů, co se tváří tak trochu načuřeně. "Jo a mimochodem, je slušnost se představit, než se ptáš na cizí jméno," dodá ještě se sladkým úsměvem. Ten kluk asi bude maličko bručoun, ale jsou i horší věci na světě. Jako třeba, ehm, no... jako když jí někdo nechce splnit to, co si umanula, že dostane. Zamyšleně znovu slíže trochu oranžové zmrzky, než odkývá to, že do Bradavic jede už letos. V duchu si u toho gratuluje, že tu školu nepopletla a neřekla jí nějak hloupě. "Nechtělo by se mi ještě rok čekat," povzdechne si nad osudem chudáků kluků. A to vypadali, že taky pojedou letos, ach jo. Ale třeba jim ten dopis ještě přijde, kdo ví. No, každopádně bručoun se pořád tváří jako že by jí nejradši urval hlavu, třeba mu ten výraz takhle narost jako moje křivý zuby, a Will se snaží usmívat, i když Julče pořád přijde taky trochu zaražený. Tedy, aspoň do té doby, než ze sebe vyhrkne otázky. Hodně otázek. "Hůlku mám, pro kotlík půjdem se ségrou dneska nebo zítra, no a koště ani sovu asi nedostanu," odpoví a při posledních dvou položkách se lehce zamračí. Ona by sovu chtěla! A koště taky. Jenže koště jí rodiče nedovolí, poněvadž je to prostě divný, a bylo by to vyhazování peněz, pokud budou ve škole k zapůjčení (ona se vážně doma asi na koštěti prohánět nebude...). A sova nepřipadá v úvahu, jelikož má peří. A z peří se kýchá.

_________________

Alek fascinovaně zíral na nepravidelně situované zuby jejich nové přísedící, a hlavou mu létaly myšlenky na to, jak perfektně neperfektně příroda funguje. Možná taky z toho důvodu z něj nakonec vypadlo něco, co se s progresivní konverzací nedalo spojovat ani omylem.
"Ne," přisvědčil tedy upřímně na otázku, která byla zřejmě míněna ironicky, a myslel to úplně vážně – holky byly španělská vesnice, se kterou se zatím setkal tak maximálně z okna uhánějícího rychlíku, ne ovšem na vlastní kůži. Juliou tak byl fascinován a šokován zároveň.
"Alek," rozhodl se prozatím držet jednoslovných odpovědí, což bylo dost v rozporu s jeho charakterem. Budiž nedostatek výřečnosti připsán situaci, ve které se Alek ocitl, a která pro něj byla nová. "Já se neptal na jméno, já se ptal na to, co jsi zač," vrátila se mu ale brzy držkatá, čímž tedy naprosto ignoroval snahy svého bratra urovnat rozvířené vody, a místo toho po Willovi střelil nepříjemným pohledem, když do něj rýpl loktem.
Taktně se pokoušel vypadat nezaujatě, tedy do chvíle, než Julia odpověděla kladně na tu z Willových otázek, která se ji vyptávala na hůlku. Alekovi v očích zasvítily ohýnky. "Jakou hůlku?" vypálil zvědavě a zabodl do Julie nekompromisní pohled. Hůlky byly něco, co ho zajímalo zhruba stejnou měrou, jako neprobádaný zbytek pracovny, a to bylo co říct.
Alek nechtěl přiznat, že ho dere fakt, že si musí na Bradavice ještě nějakou dobu počkat, ale rozhodně tomu tak bylo. Kdyby mu někdo naznačil, že na Juliu, která měla to štěstí a mohla do školy nastupovat už letos, žárlí, asi by vycenil zuby, předvedl vzteklou scénu a pak dotyčného odvážlivce vyhodil z okna, ale ve skrytu duše si skutečně nemohl pomoct a klidně by s plavovláskou měnil.
"My koště taky nemáme, zato ale spoustu koček," povzdechnul si nakonec o něco smířlivěji a vyčítavě se zadíval na Willa, který byl už prakticky proslulý tím, jak sbíral pouliční kočky a nenápadně je tahal domů. Všichni z toho měli pravidelně srdeční zástavy, a Alek i dýchací potíže, čímž se ovšem výjimečně nechlubil. Měl bratra moc rád na to, aby mu kazil zábavu takhle definitivním způsobem – Alekovi totiž bylo jasné, že ve chvíli, co se maminka doví o tom, že se mu špatně dýchá z kočičích chlupů, má Will po legraci. Nejspíš hodně razantně.

_________________

"Ano," odpověděl jsem zaskočeně ve stejnou chvíli, kdy Alek zapřel tak přesvědčeně, že jsem na okamžik zazmatkoval. Bylo dobré znamení, že bratr sdělil jméno, i když on by ho svěřit i někomu, kdo se mu nezamlouval, jen aby si dotyčný pamatoval, kdo mu o minutu později skákal po hlavě, ale polil mě studený pot z dívčina poučování. Místo dalšího naprdnutého záchvatu přešel Alek do protiútoku a já musel schovat úsměv. Další dobré znamení, Alek byl stejně zvědavý jako já sám.
"Nikdy jsem neviděl holku, která by si bez okolků přisedla, i když všude kolem je místo," upřesnil jsem s mírným úsměvem a možná právem se obával toho, že tu brzy dojde k souboji dvou sarkasticky nasršených lidí. I já bych nejspíš ochotný na otázku "co jsi zač" odpovědět "ještěrka s parasolem, copak nevidíš?".
Zpozorněl jsem ale, když se Alek zeptal na hůlku, jen aby mi vzápětí zase zrůžověly tváře, když mě práskl s těmi kočkami. "Kočku můžeš mít i před mudly," zamumlal jsem na svou obranu logický argument, a soucitně jsem se na Juliu zazubil. "V tom dopisu z Bradavic stejně nejspíš bude napsáno, že koště mít prvňáci nesmějí. Našel jsem v jedné knize založený mamčin starý dopis," vysvětlil jsem napůl úst Alekovi. "Ale je to škoda, sovy jsou užitečné na nošení pošty. Takže ty máš sestru? A ona taky chodí do Bradavic?" vyzvídal jsem a nijak jsem nedal najevo, že já ten rok čekání nepřežiju.

_________________

Julís se musí držet, aby nevyprskla smíchy, když oba kluci odpoví něco jiného. "Takže možná," vyvodí si z toho nakonec a rozhodne se pro změnu zdržet poznámky typu tak se dohodněte, vy dva. Stačí, že načuřeně se tu už tváří jeden kluk. Asi. "A co si myslíš, že jsem zač? Zmrzlinová víla?" i tak si ale neodpustí přeci jen si trochu rýpnout do Aleka, když už se tak nabídl. Lehce se u toho šibalsky usmívá, aby dala aspoň nějak najevo, že nemá rozhodně nepřátelské úmysly. Následně se otočí k Willovi a pokrčí rameny. "Nevidím důvod si sedat k prázdnému stolu," opáčí naprosto klidně. Z jejího pohledu je to stejná pitomost, jako asi z pohledu obyčejných smrtelníků může být vpád ke stolu, kde už sedí někdo cizí, zatímco zbytek stolů zeje prázdnotou. Poněvadž pokud byste jako nějaký asociální samotář vážně seděli sami, tak si tu zmrzku můžete vzít klidně s sebou. A ani si nenajdete žádné kamarády. Tak.
Nad otázkou na hůlku se Julča zatváří poněkud vítězoslavně. Poněvadž ona hůlku má. A ti dva ne. "Růžové dřevo, žíně z jednorožce, devět a tři čtvrtě palce," odříkává to, co si přečetla v dopise od Ollivandera, který s hůlkou přišel, "to je asi tolik," načež roztáhne ruce přibližně tak daleko od sebe, jak si myslí, že je hůlka dlouhá. Byla by jim hůlku děsně ráda předvedla, jenže táta ji zamkl do šuplíku, aby tím prý ještě někoho neočarovala. Jak asi probůh může někdo někoho očarovat, když ještě ani nezná žádná kouzla? To, že je ale její hůlka někde zavřená, se jí samozřejmě přiznávat nechce. To by pak určitě ztratila svojí výhodu. "To my máme doma koště, ale jen to nudný, to na zametání," prohlásí, jako by si snad ti dva mysleli, že se u nich doma nezametá. Zametá. Jen Julča nezametá, poněvadž je to děsná otrava. "Ale zvířata nemáme vůbec. Poněvadž z chlupů a peří člověk kýchá, pak se nafoukne, udusí a umře," rozhodne se vysvětlit. V jejím světě to dává smysl. Navíc něco podobného říká táta, když ho prosí o chlupaté mazlíky, takže to určitě bude pravda. Jo. Tak to je. Ještě že slovo mudla už slyšela předtím od Romea, takže ví, že to je označení pro normální lidi.
No a pak je tu to ožehavé téma. Rodina a Bradavice. Bradavice, Bradavice, zapamatuj si ten název, abys to pak někde nekomolila! "Sestra nechodí do Bradavic, ale na Oxford," prohlásí trochu opatrně a loupne po bratrech očima. Ještě aby se oba začali chovat jak ta Stephanie, to by jí tak scházelo.

_________________

Bratři Faustové se obvykle dokonale doplňovali – jeden z nich byl od rány, ten další tišší, ale sociálně zdatnější, a za normálních okolností dokonce i přemýšleli na stejné vlnové délce. Dnešek k těm dnům, kdy si rozuměli i beze slov, očividně nepatřil. Alek hodil po bratrovi už několikátý zničující pohled, na který už musel být Will nějakou dobu zvyknutý, jelikož tak starší z bratrů komunikoval tuze rád.
"Lepší zmrzlinová víla než nic," odsekl nakonec a založil si ruce na hrudi. "I když na to, abys byla víla, ti ještě chybí křídla. Můžeš rovnou zamávat tou hůlkou a zjistit, jestli je náhodou nezvládneš vyčarovat ze vzduchu." Alek měl vždycky nos trochu nahoru, a ani teď se nedokázal zdržet rýpavých poznámek – nemyslel je však nutně špatně. Spíš se pokoušel zuby nehty bránit svoji ctnost, protože měl dojem, že trochu ztrácí pevnou půdu pod nohama.
"Jestli máš žíni z jednorožce, tak to bude spolehlivá hůlka," přidal ale nakonec smířlivěji, protože takový Alek prostě byl – urazit člověka a hned v další minutě ho ocenit nebylo nic, co by pro něj bylo zvláštní. "A tolik to určitě není," zarýpal hned v další vteřině a zkušeným okem odhadl vzdálenost devíti a tří čtvrtí palce podle něj. "To je asi tolik." Alek v celé své kráse nebyl osobou, se kterou by se vycházelo snadno, ne s tím, jak rád se haštěřil kvůli hovadinám.
Co se zvířat týkalo, nemohl jít moc dobře do opozice z toho prostého důvodu, že se ze zvířat tak nějak malinko dusil taky. Když šlo ale o koště… "Vy doma zametáte? Ručně?" vykulil nevěřícně oči. Když se zametalo u nich, tak maminka většinou jenom mávla hůlkou a bylo po uklízení. Začínal mít dojem, že o Julii začíná zjišťovat něco víc.
Korunu tomu nasadila poznámka o sestře, která prý chodila na Oxford. Alekovo obočí se přemýšlivě zamračilo, když listoval v pomyslné kartotéce pojmů, aby nakonec se září v očích zkonstatoval, že tohle už někdy slyšel. Mudlovská univerzita. "Takže ty jsi mudlovská šmejdka?" zahlásil nadšeně, přičemž si jaksi neuvědomil urážku, kterou do zvolání nechtě vložil. To mu došlo až tři vteřiny potom, spolu s tím, že ho Will zabije. Úsměv a mávat, Aleku, úsměv a mávat. No, mávání si odpustil, ale pokusil se situaci neobratně vyžehlit tím, že se zářivě usmál a zamrkal tak, že by se ani Popelka nemusela stydět.

_________________

Byl jsem moc dobrý v tom předstírat, že jsem si vůbec nevšiml plamenů šlehajících bratrovi z očí, ale snad i nezamýšlenou mstu jsem měl už od té chvíle tušit. "Asi jo," pohnul jsem smířlivě rameny, že má Julia s tím přisedáním nejspíš nakonec pravdu, a ačkoli se blondýnka asi tváří v tvář bráškovi nedokázala přestat maličko chvástat, udržoval jsem si milý úsměv a pozorné uši.
"To je asi hodně dívčí hůlka," odvážil jsem se jít do komplimentu spojení jednorožčí žíně a růžového dřeva. Bráška to vzal střídmějším hodnocením a samozřejmě si neodpustil opravy. Jedno se mu totiž nedalo upřít - dokázal odhadnout opravdu každý coul délky, hádejte proč.
To všechno bych i se zametáním a bráškovým v něčem zcela zjevně pomalejším chápáním skousl, ale když vyslovil ta dvě slůvka, málem jsem nadskočil a střelil po Alekovi vyděšeným a vyčítavým pohledem. Ani mě nenapadlo, že mu Julia stejně nejspíš nebude rozumět, teď mě zajímalo, jestli bráška vůbec ví, co vypustil z pusy. Vrhal jsem na něj nepokrytě obviňující pohledy vyžadující omluvu nebo okamžitou nápravu - nemohl jsem za něj žehlit všechno a u takových paskvilů bych to ani neudělal, protože některé věci si Alek musel vypít sám. Já na to jen dohlédnu opravdu příkrým dozíráním.
"Oxford je uznávaná mudlovská škola," ucedil jsem k Alekovi významně. "A z Julii bude čarodějka, bráško, ne to, co jsi řekl." Kde to vůbec vzal? Teď mě skutečně málem zachvátila panika, jen proto, že jsem věděl, že to není správné.

_________________

Takže ono se to chce hádat? Vážně se to chce hádat? Julča upře pobavený pohled na Aleka. "Ale no tak, zmrzlinový víly nečarují křídla ze vzduchu, ale ze zmrzliny, to dá přeci rozum," opáčí naprosto klidně, na oko vážně, ale v očích jí přitom hrají veselé plamínky. Ve skutečnosti se jí ten kluk celkem zamlouvá, už proto, že s ním není nuda. Jeho asi-bratr se jí naopak líbí proto, poněvadž se snaží být takovým tím smířlivějším. "Určitě mám. Poněvadž samotáři si nenajdou kamarády," pokračuje ve vysvětlování své stolové teorie, a je jí tak trochu fuk, co si vlastně ti dva kluci doopravdy myslí. "No, holka jsem, spolehlivá... ehm, spolehlivá hůlka se hodí, tak to odpovídá," opáčí ohledně té hůlky a trochu nevěřícně kouká, když se jí Alek rozhodne opravit, co se délky týká. Šmarjá, vždyť se zase o tolik nesekla, nebo ano? Protočí nad tím jen očima a nijak se k tomu nevyjadřuje. Pro jistotu.
"Akorát, když potřebujem vytřít, jinak máme vysavač," odpoví trochu pochybovačně na další otázku. Vážně jí ani nenapadne, že by třeba kouzelníci byli tak líní, a nepoužívali by ani koště. "jestli u vás doma špína a prach samy zmizí, tak to pak gratuluju." Tentokrát to, co říká, opravdu v sobě nemá ani trochu rýpavý nádech. Jednoduše proto, že to myslí vážně, a samouklízecí domov by se jí taky moc líbil. A komu ne, že? Třeba taky mají pračku, která sama pere, a dřez, kde se samo myje nádobí. Páni, v takovém domě by chtěla žít! Zamyšleně likviduje poslední zbytky zmrzliny.
No a pak Alek vyhrkne něco, co zase nezná. Tedy, slovo mudlovská a jeho význam si dá dohromady docela rychle, za což může děkovat Romeovi a jeho vysvětlení. Ale to, že význam celého slovního spojení by mohl být nějak urážlivý, to jí přijde na mysl až ve chvíli, kdy si všimne Willovy reakce. "Jo, přesně jak říká Will," opáčí s naprostým klidem, "a mudlovská teda asi budu, jakože pokud to znamená, že doma nikdo nekouzlí. Ale šmejdka vážně nejsem, a - tobě něco spadlo do oka?" zarazí se a překvapeně na Aleka zírá, poněvadž kluka takhle mrkat ještě nikdy neviděla. A vypadá to trochu zvláštně, i když na dospělé to musí mít takový ten óchací a áchací efekt.

_________________

"A tu zmrzlinu musí odněkud vyčarovat," stál si Alek tvrdě za svým. Julia možná mohla být paličatá, ale to on byl taky, a tak se jednoduchá slovní přestřelka mohla velice dobře změnit v lítou bitvu dvou zabýčených jedinců, kteří prostě potřebovali mít poslední slovo.
Co se samotářů týkalo, neměl Alek do čeho rýpnout. On sám si docela dobře vystačil s přítomností svého bratra a rodiny – respektive tím, co z ní zbylo – a neměl zas takové nutkání běhat po městě a pokoušet se navazovat kamarádské vztahy. Na to ho moc fascinovaly knihy a zkoumání neobjevených věcí. Jestli ale měli ostatní nutkání brát to za něj, jejich věc. Alek ovšem s kontaktem s ostatními lidskými bytostmi neměl příliš zkušeností, a tak se pohyboval na čáře, kde končil nedostatek taktu, a začínalo urážlivé chování. Názoronou ukázkou toho budiž přítomná chvíle.
Když z Aleka vypadla nevybíravá urážka na téma "člověk nekouzelnického původu", už tak nějak klasicky to nebylo myšleno vážně. Popravdě za to mohli všichni ti kouzelníci v Děravém kotli, kteří s tímhle slovním spojením rozhodně nešetřili, a Alek to od nich tajně oposlouchal, aniž by si byl úplně vědomý toho, jak ostrá nadávka to vlastně je. Jediné, co ho zajímalo, byl fakt, že ti dospělí kouzelníci vypadali hrozně důležitě, a že by se od nich mohl naučit alespoň mluvit. Dobře, asi věděl, že to je urážka, ale ne jakého kalibru. A že mu teď ujela… Alek hodil výjimečně provinilý pohled na Willa. Když se bratr tvářil takhle, a ani mu šokovaně nedupal na nohy, bylo to vážné.
"To nebylo schválně," sykl k mladšímu bráškovi, který vypadal notně šokovaně. To to bylo až tak špatné? V tom případě mohl být rád, že Holka evidentně nevěděla, co to znamená. "Uznávaná mudlovská škola, jasně," zatrylkoval tedy Alek s necharakteristicky širokým úsměvem a s nenápadností sobě vlastní pokračoval s mlžení. "Do oka? Ne?" zamrkal pro jistotu ještě jednou, a pak se pokusil odvést téma na bezpečnější půdu. Alespoň tak bude mít šanci, že ho Will nezabije tolik. "Co je to vys… vysavač?" Že nebyl první, kdo se na to Julii ptal, to už nevěděl, a v tuhle chvíli se upřímně toužil informovat o něčem, co pro něj bylo nové. Jestli jste si dokázali Aleka něčím omotat kolem prstu a přinutit ho, aby se choval trochu jako normální lidská bytost, tak to bylo pozvolné vydávání nových informací, za kterými šel jako můra za světlem.

_________________

S tou zmrzlinovou vílou jsem byl úplně ztracený a asi jsem nestíhal sledovat, ale to se dalo snadno vysvětlit tím, že jsem se zarazil u Juliina konstatování, že samotáři si nenajdou kamarády. Nepřipadal jsem si nikdy jako samotář, jenže teď jsem se dostal do úzkých.
Já mám kamarády, zamumlal jsem sám k sobě tvrdohlavě a začal mi utíkat i hovor o uklízení po mudlovsku a po kouzelnicku. "My si svoje věci musíme uklízet sami a máma si myslí, že některá domácí kouzla jsou nespolehlivá, třeba na ten prach, takže něco děláme po mudlovsku," ozval jsem se. Julia to asi nevěděla, ale s tím nádobí se docela strefila. I když někdy kouzlo na mytí nádobu odvedlo mizernou práci, vždycky mělo větší úspěšnost v nerozbíjení talířů než my dva.
Zpátky k tomu, jak jsem se rozzlobil, co to Alek pouští z pusy. Právě teď se culil od ucha k uchu a snažil se to zamluvit. Měl jsem pocit, že už se v tom plácal dost dlouho, a tak jsem mu trošku pomohl odvést řeč dál, ale jen proto, že Julia se uměla bránit sama.
"Ten vysavač zní příšerně... jako požíračka srdcí Amemait," napadlo mě, protože jsem zrovna nedávno viděl ilustrovaný starý spisek o posmrtných životech. Starého Egypta tam bylo habaděj, jak si asi umíte představit. "Ale že máte koště, to je náhodou úžasné! Podle knížky u mudlech jste je v moderní době přestali používat a nahradili jste je smetákovými mopy. Našel jsem si, jak to vypadá, a já bych tedy nikdy nedrhl podlahu psem," zavrtěl jsem hlavou. Tím víc jsem byl ale přesvědčený o tom, že vysavač bude taky nějaké zvláštní využití zvířete.

_________________

"Tak si jí uvaří. Nebo teda umrazí. Vezme mlíko a ostatní přísady, a...co já vím, jak se dělá zmrzlina.Vyčarovat z ničeho ale nejde. Jídlo nikdy nejde," opáčí Julča ohledně zmrzliny na křídla, aniž by tušila, že má s tím jídlem vlastně pravdu. Poněvadž knížky do školy ještě nemá a o pravidlech, co se dá nebo nedá vyčarovat z ničeho, o těch vážně nemá ponětí. Prostě jenom plácá, hlavně aby měla poslední slovo. Tváří se u toho ale, jako by spolkla všechnu moudrost světa a tak. Zvláštní, že obyčejně ani tolik netouží vyhrát s někým spor o něco tak malicherného.... ne, moment, i normálně chce mít vždycky pravdu, ale Alekovo chování jí k tomu ještě víc vybízí.
To, že se ani jeden nijak nevyjádřil k samotářům, bere Žužu jako jasnou známku toho, že aspoň zde se jí podařilo jaksepatří vyhrát a obdaří oba brášky dalším veselým úsměvem. Je jí docela líto, že by měli jít do Bradavic až další rok, poněvadž byli oba děsně super, jakože chápejte, nenudí se s nimi, a tak.
"No, vážně ne? Nějak moc mrkáš, víš?" upozorní naprosto bezelstně mrkajícího Aleka. Mají ale vážně docela štěstí, že si Julia neuvědomuje plný důraz toho, co Alek vypustil z pusy. Kdyby totiž ano, dokázala by se parádně urazit a naštvat a vůbec. No a naštvaná princeznička Julinka by nebyla zrovna milé stvoření. Nakonec už radši k tomuhle nic neříká, a není to jen proto, že se oba zdají nějak podezřele zajímat o vysavač. A že Will tvrdí, že... co? Jakože vytírat podlahu psem?
"Počkej, my nevytíráme psem! Mop je prostě jako koště, akorát to má dole takovej kartáč, nebo pruhy látky. Není to pes," zasměje se pobaveně, hned co ji přejde počáteční šok. "No a vysavač je tak trochu požírač," konstatuje, i když o tom požírátorovi duší jaktěživ neslyšela, což by samozřejmě nepřiznala, "ale nepožírá duše. Ale prach a vlasy a tak, prostě to zapojíte do elektřiny, zapnete, jezdíte s tím po domě, a ono to takovou trubičkou saje všechny nečistoty," vysvětluje. Taky si v tu chvíli usmyslí, že udělá snad nákres vysavače s popisem funkce, a přiveze ho do těch Bradavic, aby všichni pochopili, co to ten vysavač je.

_________________