Možná jsem si do všech důsledků neuvědomovala, jaký význam mohlo mít i to mé nepatrné gesto vzdoru, tedy fakt, že jsem neucukla a neutekla pryč. Něco jsem ale tušila, snad podvědomě, ale rozhodně jsem si teď vychutnávala pocit něčeho, blízkého malému vítězství. Tak co, kdo nakonec vyhraje? pomyslela jsem si, a jen maličko mě už zaráželo, jak mě celé tohle hraní na sestřičku Page vlastně baví. Copak jsem takováhle někdy byla? Jenomže to byl ten problém, já už dávno nevěděla, kým to vlastně jsem. Svět, který jsem znala, se pomalu hroutil, a v mé mysli se usazovaly úplně jiné morální hodnoty. A kdo ví, proč zrovna J mě nutil si to všechno uvědomit.
Ano, to se tedy uvidí, opáčila jsem v duchu, rozhodnutá prostě nebýt tou, kdo se nakonec vzdá.
A ostatně, i v rámci té hry jsem se chystala odejít, než mi pohled padl na tu osudovou kapku krve. Nevnímala jsem už, jestli se na mě dívá, nebo stále hraje cosi jako momentální nezájem. Bylo mi to jedno. Nejdůležitějším předmětem na planetě se stala ta tekutina, která pomalu ale jistě mladíkovi začala stékat po prstu. Hypnotizovala jsem ji, vnímala jsem její rudou barvu, znamenající život, a chtěla jsem jí vidět víc, víc a víc. Zprvu trochu vyděšený pohled postupně přešel ve výraz fascinace, a mně se po tváři rozlil široký úsměv, tak daleký od toho, který jsem předtím používala, mnohem více živočišný, možná i děsivější, kdo ví. Udělala jsem směrem k Jaemu pomalý, lehce nejistý krok, a vypadalo to, jako bych už dávno nebyla sama sebou. Minimálně ne tou stejnou, jakou jsem byla celou dobu. A mohl za to hloupý krvácející prst. Který jsem pohledem sledovala až do míst, kde ho Jaeho rty té krve zbavily."Ne..." zašeptala jsem tak tiše, že to znělo spíš jako nic neříkající zklamané vydechnutí, ale to už se Korejec zřejmě chystal k odchodu. Nebyla jsem sto ale v tu chvíli vymyslet nějakou inteligentní odpověď, v hlavě mi stále pulzovala myšlenka na krev, na to, jak rychle zmizela, a já byla docela... otřesená.
Skutečně jsem tam ještě chvíli stála, než jsem se vydala nejen zaplatit za knihu, kterou jsem stále držela v ruce, ale i za učebnice pro další ročník. Na které jsem si, dík něčímu přičinění, prostě musela znovu počkat...
...a jakmile jsem došla domů, zavolala jsem skřítka, kterému jsem poprvé v životě položila otázku: "Je Page doma?" I přes tu nepěknou událost s krví jsem s ní totiž potřebovala něco nutně probrat..

>>>

Mimo herně:
Vím, odchodpost je lehce výflus but... nějak mi to nepřemýšlí...

_________________

Aidan se snažil moc nesmát nad zklamaným výrazem Dipp. Možná trochu přeháněl, ale každou připomínku zkoušek vždycky vnímal ostře a otravně, zatímco havraspárští s tím možná tolik nenadělali a brali to jenom jako opakování toho, co znali.
Naštěstí neměl žádný prostředek k tomu, aby Dipp nahlédl do hlavy a zjistil, že urputně přepočítává. Šťouchání do ramene mu ani v nejmenším nevadilo, spíš ho naopak rozveselilo. Poškrábal se na zátylku.
"Nikoho jiného nemáme, když se na to necítíš, nedá se nic dělat," pokrčil rameny posmutněle, ale za tím byla samozřejmě skrytá vějička, která fungovala nejméně na Nebelvíry: Jen ty to můžeš dokázat, no tak... "Nemůžeme tě samozřejmě vystavovat nebezpečí." Bude to hrozně neodolatelně nebezpečné. "Co naplat. Hlavně," připojil důležitě a tentokrát se on přiblížil k obličeji Dipp s ukazovákem v gestu tichosti a tajemství, "hlavně nesmíš nikomu nic říct."
Volnou rukou zastrčil Dipp do kapsy nenápadně lístek s adresou, kam může poslat sovu - adresa samozřejmě nevedla přímo do redakce, ale Aidan chodil pravidelně vyzvedávat malé sivé a hnědé sýčky s listinami adresovanými Fénixovi.
Téměř vítězně se usmál, vysekl Dipp malou poklonku a vykráčel z Krucánků a kaňourů, aniž by se rozhlédl po knize, pro kterou původně přišel.

Abych byla upřímná, to posmutnělé pokrčení ramen mě trochu poplašilo. Takovouhle reakci jsem zrovna nečekala a kdožvíproč jsem si za to začínala připadat strašně. Jako ošklivá bídnice, mařička cizích nadějí... A to jsem ho s tím ani neposlala do háje! Kdybych věděla, že je mi mistrně hráno na city, patrně bych se už opravdu rozzlobila a přetáhla ho nejbližší učebnicí. Já to ale nevěděla, a tak nezbývalo nic jiného než se tvářit rozpačitě a doufat, že se za rohem zjeví Trianna nebo Martell a odtáhnou mě odsud pryč. Jenže osud mi zrovna nehrál do karet, a tak jsem se s touhle situací musela nějak lidsky vypořádat.
"Ale vždyť..." chtěla jsem se ohradit, nicméně jsem nedostala příležitost. Fergus totiž aplikoval stejný chvat, jako jsem před chvílí předvedla já při ukázce svých očí, a při té příležitosti mi s ukazováček přiloženým k rtům strčil do kapsy džínů menší lístek. Krátce jsem se odmlčela, načež mi na rtech vykvetl skoro spiklenecký úsměv. "Bez obav. Rozmluvit by mě dokázaly jenom boty od Vuittona. A ty stejně v životě uvidím maximálně na obrázku," odtušila jsem skoro pobaveně a snad každému muselo být jasné, že jsem to nemyslela úplně vážně. Inu, rebelské záležitosti, do kterých jsem se před několika sekundami neplánovaně zapletla, byly mnohem důležitější než drahé boty. I když... Ne, prostě ne!
O okamžik později mi byla vyseknuta poklona a můj společník se odebral pryč z knihkupectví. Chviličku jsem civěla tím směrem, kterým Fergus odešel, než jsem zastrčila lísteček s adresou hlouběji do kapsy a s bezděčným úsměvem vyfičela z knihkupectví, abych našla Tri i Martyho a společně se přemístili domů.

>>

| +

Mimo herně:
Pravděpodobně je to děsně shitty a pardon, že to trvalo tak dlouho, ale... no, škola je škola.

_________________

Dipperia Sanders.

<<

Erkki se zase jednou toulal Londýnem sám. Dorazil sem s mamkou, která ale běžela něco zařizovat do banky, a protože oba rodiče už dávno usoudili, že je Erkki velký kluk, nechala ho v knihkupectví, ať si vybere učebnice, co mu schází, a klidně ještě nějakou knížku navrch, pokud bude chtít. A Erkki knihy miloval, takže neměl nejmenší důvod protestovat.
Do obchodu vešel potichu, nadechl se prachem prosyceného vzduchu, který voněl novými knihami, letmo se pousmál a pomaličku zamířil mezi regály. Protože měl dost času, nejprve tu jen tak brouzdal, vířil prach a očima bloudil kolem sebe, aby zjistil, kde se nachází které oddělení. Vybírání učebnic hodlal nechat až nakonec, takže po chvíli zaplul mezi regály s kouzelnickou dobrodružnou literaturou. Do ruky se mu dostala tlustá kniha v kožené vazbě, která vyprávěla o dobrodružstvích jistého magihistorika jménem Teodor „Všudevlez“ Walker.
Nehledě na to, že byla kniha těžká a za chvilku ho začnou bolet ruce, Erkki se sklonil nad řádky, aby lépe viděl a začal stránky letmo pročítat. Ačkoliv se do děje nezačetl nijak hluboce, během chvilky přestal vnímat okolní svět - kniha byla daleko zajímavější, než cokoliv jiného. A tohle byla zřejmě jedna z těch, která dokázala čtenáře vtáhnout do děje téměř okamžitě. Pohyblivé ilustrace a fotografie z cest ten zážitek jen umocňovaly.

Mimo herně:
Jakákoliv společnost vítána!

_________________

Se zívnutím vrazí svůj nos do dveří Krucánků a Kaňourů, protože školní rok se neodmyslitelně blížil, a tak bylo na čase si taky koupit nějaké ty učebnice a další zajímavé potřeby, které určitě hrozně moc využije. Tedy jakože je fakt nevyužije, protože většinu času je někde zapomíná nebo ztrácí. Anebo si hraje na rozdavačného a půjčuje je, což pochopitelně taky není zrovna nejvhodnější. Jenže zrovna dnes tenhle nákup slíbil. Slíbil, že si zajde pro pomůcky, poctivě si je zaplatí a za svou ochotu pak dostane dárek od svých rodičů. Takový dárek, který bude ještě několik let opěvovat a milovat jej a... no zkrátka rodiče konečně přistoupili na to, že mu pořídí koště. Nebude to sice koště nové, ale to Vinckovi vrásky nepřidávalo. Naopak. Alespoň se nebude muset stresovat, že koště zničí... nové koště by jej určitě mrzelo, ale pokud bude už použité, nebude to takový problém. Ale co to, on už zase přemýšlí nad demolicí? Je neuvěřitelné, jak často může mladý muž uvažovat nad ničením téměř čehokoliv, co mu přijde pod ruku.
Se zamyšleným výrazem zamíří hnedle k prvnímu regálu, do kterého začne vyloženě čučet. Názvy knih mu moc neříkají, protože za svůj život přečetl sotva jedinou knihu, ale někde tu určitě bude muset být jeho vyvolená učebnice. S nevolí hrábne do kapsy, odkud vytáhne zmuchlaný papírek, a jakmile jej rozloží, rysy ve tváři mu o něco povolí. Nikde před sebou však správnou knížku nevidí, a tak nakonec zamíří bloudit mezi regály. Že by se třeba zeptal? Na to tedy hodně rychle zapomeňte! Zkrátka začne chodit sem a tam, přičemž pohledem těká od zmuchlaného papírku k regálům. Nakonec jeho pouť skončí kdesi poblíž Erkkiho. Nebo spíše těsně vedle Erkkiho, jak jej nad chlapcovou hlavou zaujme jakýsi literární kousek, ke kterému ihned natáhne své pracky a spokojeně jej začne tahat ven. Se svou šikovností však způsobí akorát to, že se uvolní i okolní knížky, které se pak... tak trochu rozutečou z police, aby mohly spadnout na zem. Anebo možná i na Erkkiho. Když si toho kudrnáč povšimne, nevesele zavýskne a pozvedne pracky, avšak moc tomu neštěstí už zabránit nemůže. "Jej, pozor!" stihne ještě vyhrknout.

Mimo herně:
Ahojky

_________________

Netrvalo to nikterak dlouho a Erkki se do knihy, kterou držel v ruce, úplně zamiloval. Všudevlez byl možná trošku nafoukaný frajírek, ale jeho příběhy byly podány poutavě a čtivě, byly napínavé a ty ilustrace, které je doprovázely... Erkki usoudil, že tuhle knížku ve své knihovničce prostě musí mít. Zaklapl ji a přitiskl si ji majetnicky k hrudi.
A právě v tu chvíli byla euforie z právě získaného literárního skvostu zadupána hluboko do země nějakým nevychovaným pitomečkem, který se zřejmě neuměl pohybovat v knihkupectví bez toho, aby zbořil půlku regálů a poničil co nejvíce knih. Erkki na poslední chvíli uhnul padající knížce; kdyby měl volné ruce, určitě by se pokusil ji zachytit, ale s Všudevlezem v náruči nemohl. Teprve poté, co lavina knih ustala, se ohlédl ke kudrnatému narušiteli posvátného klidu. Uvnitř bublal vzteky, protože nenáviděl ignoranty, co se ke knihám nedokázali chovat s úctou, ale navenek se tvářil docela klidně. Jen oči ho prozrazovaly - šlehaly z nich blesky rozhořčení.
Tohle byla snad první chvíle, kdy Erkki děkoval za intenzivní kurz angličtiny - kdyby teď na toho kluka měl šišlat fingličtinou, asi by se do země propadl. Pravda, jeho výslovnost ještě nebyla dokonalá, to ani zdaleka, ale rozhodně už nezněl tak směšně a dokázal poskládat smysluplnou větu. „Ty nevíš, že trollové bez úcty ke knihám do knihkupectví nepatří? Vsadím se, že je na dveřích i cedulka,“ pronesl s klidem, přičemž na cizího chlapce upíral pohled a neuhnul ani o ždibíček. „Teď bys ty knížky měl zase hezky posbírat a vrátit je do regálů tak, jak byly, pokud nechceš mít ještě větší průšvih.“ Erkki nebyl bonzák, ale knihy... to byla jeho slabost. A přece toho kluka nenechá, aby mu takové zvěrstvo jen tak prošlo! Koutkem oka si Erkki všiml, že se k nim obrací pozornost prodavače, ale byl v klidu. On nevypadal jako provinilec, obzvlášť když Vincenta tak okázale propaloval nesouhlasným, zamračeným pohledem. „Prodavač na tebe kouká,“ informoval ho ještě. Nijak ho netankovalo, že je kudrnáč o něco vyšší, Erkki nebyl žádné máslo.

_________________

Že by ty knížky shazoval s nějakým úmyslem, to ne. Jen je zkrátka hodně šikovný, zvláště když mu někdo něco takového, jako je kniha, vrazí do ruky. Patřil zkrátka do té skupiny mezi typické pubertální chlapce z venkova. Většinu času se motal kolem tatínka a jeho práce nebo kolem fotbalu. Nebo taky kolem bunkrů, které rád stavěl a budoval. Knížky prostě byly... nu, řekněme, že byly něčím, co patřilo do jiného světa. Tak diametrálně odlišného, že se to ani nedalo chápat. Když se lavina zřítí, trochu vydechne, jelikož by nerad měl toho chlapce před sebou na svědomí. Jenže namísto toho, aby se třeba dočkal nějakých slov o tom, jakej je zachránce (i když tu lavinu spustil, ale světe div se, neutekl!), když tu náhle se na něj chlapec utrhne. Normálně a sprostě! A ještě se u toho tváří jako by nic! "Ňákej drzej," unikne mu ze rtů, protože sám o sobě dokázal říci mnoho věcí, přesto se však nikdy necítil jako troll! "A vůbec, nerozkazuj mi tu, to je jak dyž nevím, co se dělá se spadlejma knížkama. Každej normální člověk je sebere, tak si to třeba zapiš za uši nebo tak," mávne k chlapci svou prackou, s čímž nakrčí nosánek, jako by musel zápasit s nějakým smrádkem. Nejspíše s Erkkim. "No tak uhni, stojíš tu jak solnej sloup," poznamená nespokojeně k chlapci, přičemž se o něj zapře volnou prackou, aby jej odstranil ze své blízkosti. Jen měkce, sílu moc nepoužívá. Vincek nikdy nebyl žádný rváč, ale když se mu do cesty postavil nějaký takový floutek, který si myslel, že sežral všechnu moudrost světa, to už mu trochu krev pilo. Aniž by se s chlapcem nějak dohadoval, sehne se a jednoduše sebere těch pár knížek, které zachytí do své náruče. "A když už chceš číst, možná by sis mohl jít někam sednout a nestát tu... takhle. To je hrozně překáživý, kapiš?" poučí chlapce a s tichým "blablabla" směrované nejspíše k brejlounovi, začne všechny knížky zase cpát hezky na zpět. Možná může být těžko uvěřitelné, že to tam cpe správně, ale je to tak. Asi to tedy zas takový troll přeci jen nebude.

_________________

Erkki se nenechal rozhodit. S mírně povytaženým obočím sledoval kudrnáče přes obroučky brýlí a nepřestával se nesouhlasně mračit. Jeho chování se mu totiž ani trošku nezamlouvalo, i když faktem bylo, že ani on sám se nezachoval ukázkově. Ale jak měl asi reagovat na člověka, co ničí knihy? Vlastně to byla celkem adekvátní reakce a Vincent z toho vyšel vcelku dobře. Kdyby byl Erkki jen trochu víc psychicky labilní a trochu víc magor, třeba by ho přepadly vražedné sklony.
Když se Vincent začal ohánět řečmi, které Erkki považoval spíš za stupidní, než vychytralé, zkroutily se mu rty do pobaveného úšklebku. Honem rychle ale zase nasadil nic neříkající výraz. „Normální člověk by sem především nevtrhl jako velká voda a nezbořil půlku knihkupectví,“ zkonstatoval s klidem, „takže jestli se snažíš naznačit, že jsi normální, asi jsi trošku šlápnul vedle.“ Erkki si uvědomoval, že možná zachází docela daleko, ale před člověkem, který bořil knihkupectví a ještě se choval jako frajírek, se nedokázal krotit. Musel zatnout zuby, aby na něj nevyjel, když se ho Vincek pokusil odstrčit, ale aspoň hbitě odstrčil jeho ruku a ustoupil sám, aby nepřekážel. Kdyby totiž ještě začal dětinsky prskat, ať na něj kudrnáč nesahá, udělal by ze sebe hlupáka. A Erkki hlupák rozhodně nebyl.
„Já nepřekážel. Tys sem vpadl jak slon v porcelánu,“ pokrčil rameny, ovšem tentokrát bez špetičky sarkasmu či zloby v hlase. Knížky byly sebrány ze země a vypadalo to, že se jim snad nic nestalo, takže se Erkki trochu uvolnil a přestal kolem sebe dštít oheň. Nehodlal se však s tím klukem hned bratříčkovat a udělal si mentální poznámku o tom, že pokud tohle trdlo ještě někdy potká, měl by si dávat pozor na své knihy. A možná nejen na ty - kolem Vincenta se totiž vznášela jakási... aura destrukce.

_________________

"Prosím?" zeptá se, s čímž si kluka prohlédne od hlavy k patě a do jeho tváře se přitom znovu promítne to jasně viditelné nespokojení. "Tak hele, nevím, jesli si dneska třeba nevstal špatnou nohou z postele nebo vo co gou, ale nic sem ti neudělal a ani jsem nezbořil půlku knihkupectví, šak to prezentuješ jak nějakej konec světa nebo co!" zahudruje nespokojeně na chlapcův účet, s čímž prsty namíří na knížky, které tak ukázkově zarovnal zpět do regálu, jako by ani o nic nešlo. "Víš prcku, kdybych chtěl, klidně bych to tady převrátil vzhůru nohama, ale jak vidíš, omylem mi spadlo jen pár knížek... omylem! Chápeš?" poslední slova téměř nevraživě sykne, s čímž se lehce nakloní k chlapci a přimhouří zelená kukadla. Fakt si z tohohle brejlouna nehodlal nic dělat. Vůbec ho to nevzrušovalo, ale přesto cítil potřebu se obhájit, protože konec konců, dnes sem fakt nepřišel s úmyslem likvidovat, a tak pokud chlapec před jeho příchodem nahlížel do věštecké koule, věštba mu trochu nevyšla a on by se měl omluvit. Jemu! A on se pak klidně omluví tomu prodavači, aby byl klid. Protože Vincek nebyl úplně vždycky takový trouba, jak to mohlo vypadat. Jen měl své dny. Tečka. Konec.
Jenže chlapec naproti němu se stále neklidní a stále proti němu vyjíždí, jak si očividně nechce nechat nic líbit. S tím se napřímí a do tváře se mu vkrade jeden z jeho samolibých úsměvů. "No jo, stál si tu a brejlil do knihy, takže jo, překážel. Ale to je dobrý, já jsem na rozdíl od tebe milý člověk, a tak tě jen napomenu a nechám to být. Kápiš?" otáže se chlapce tím svým klidným, spokojeným hláskem a pokrčí rameny.

_________________

„Být nenormální není nic špatného,“ dodal Erkki smířlivě, protože usoudil, že se hádat ani prát nechce, obzvlášť ne v knihkupectví, kde by ještě mohl zničit nějakou knihu, což by si nikdy neodpustil. „Ty to prostě nechápeš,“ zakroutil chlapec hlavou a rezignovaně si povzdechl - člověk, co nemá ke knihám žádný vztah, prostě nemůže pochopit, jak se cítí knihomol, kterému před nosem popadá půlka regálu k zemi. „Těm knížkám se mohlo něco stát!“ vysvětlil, doufaje, že to Vincentovi třeba konečně dojde. Ale velké naděje si nedělal. „Nejsem prcek - nejsi o moc vyšší, než já, takže si nevyskakuj.“ To bylo konstatování skutečnosti, Erkki žádné mrně nebyl a chcípák už vůbec ne. „Kdybys to tu převracel vzhůru nohama úmyslně, byl bys teda pěknej blbec,“ dodal suše a pokrčil rameny. Jeho výraz svědčil o tom, že ho Vincent ještě nepřesvědčil, že blbec není.
„To lidé v knihkupectví občas dělají, že stojí a prohlíží si knihy, víš,“ poučil pak kudrnáče mudrlantsky, stále zcela klidným hlasem. Ten kluk ho sice docela vytáčel, ale Erkki nehodlal přijít o nervy, takže na to šel s překvapivým klidem. „Myslím, že o tomhle nemá smysl se s tebou bavit. Ty máš očividně jinou představu o tom, jak se chovat v knihkupectví, a ke knížkám podle všeho taky nemáš merlinví jaký vztah,“ usoudil nakonec, „vsadím se, že jsi sem jen přišel nakoupit nějaké učebnice.“ To by sedělo - někteří studenti návštěvu knihkupectví brali jen jako nutné zlo, popadli potřebné studijní materiály a zmizeli hned poté, co zaplatili. Erkki takový nebyl - dokázal by se mezi regály procházet celé hodiny a nahlížet do všech knih, které mu připadaly zajímavé.

_________________