Zničehonic se rozlétly dveře - další zákazník? - a Emily provinile odskočila od prodejního pultíku, oči upřené na nově příchozího. K její úlevě to byl jenom nějaký kluk zhruba v jejím věku, takže rozhodně nikdo, kdo by jí vyčítal neslušné chování. Bylo vůbec opírání se o cizí prodejní pultík neslušné chování? Než si to Emily stihla rozmyslet a říct klukovi něco víc než pouhé zaražené "ahoj", vynořil se jí za zády další člověk - odevšad přicházejí lidi, jak si jen stoupnout? -, tentokrát mladá plavovlasá paní s rukama plnýma podlouhlých úzkých krabiček, jakých tu všude kolem byly mraky.
Em malinko vypjala ramena a snažila se zastřít zmatek, který u ní náhlé přelidnění vyvolalo. "Dobrý den, jmenuju se Emily Wardová, těší mě," pravila vážně, třebaže si nebyla jistá, jestli jde při nákupech o standardní proceduru (sama nakupovala zatím jen v samoobsluze), a blýskla po paní prodavačce i klukovi Fróðim úsměvem. Naštěstí prodavačka uvedla celou věc s prodáváním na pravou míru, za což jí byla Emily tuze vděčná - kluci umí být někdy tak natvrdlí! I když tenhle Fróði za to možná nemohl, zněl docela jako cizinec, i když anglicky mluvil velmi dobře; Em si ho poočku prohlédla ve snaze uhodnout, odkud může pocházet, ale neobjevila žádné vodítko, které by ukazovalo na konkrétní zemi (jazyk, jímž pozdravil, merlinžel nepoznala) - došla nicméně k přesvědčení, že jde o nějaký rozvojový stát, protože tam se jistě dětské prodavačky vyskytují docela běžně.
Potom už Emily s díky přijala od mladé paní podávanou hůlku, načež jaksi nevěděla coby, tak tam prostě stála s klackem v ruce a snažila se tvářit strašně zaměstnaně, i když se cítila poněkud nemístně. Prodavačka s ní musela rozpaky nejspíš sdílet, protože už po pár vteřinách Emily hůlku z ruky zase sebrala a radši se věnovala Fróðimu - zpočátku se stejně nijakým výsledkem, pak ale Fróðimu nakázala, aby s klacíkem mávl. Teď už Em nerozuměla ničemu.
"Promiňte," ozvala se nešťastně, "já tomu nerozumím. Jak tenhleten... výběr hůlky vlastně funguje?"

_________________

Emily Wardová

„Áha,“ odtušil Fróði, jakmile se objevila skutečná prodavačka, a měl z toho takovou radost, že se zhoupl na patách a čekal, co se bude dít. Dělo se především to, že se mladší z obou blondýn představila a on se snažil si to zapamatovat, co kdyby se to někdy hodilo, nicméně celkem rychle došlo na to hlavní – na výběr čarovných proutků. S téměř náboženskou úctou převzal první hůlku, kterou dostal k vyzkoušení, a protože o procesu výběru už toho od Flanna slyšel dost, bez váhání začal vysvětlovat za paní prodavačku.
„Úplně jednoduše,“ pravil a docela si užíval, že ví něco navíc, což se už brzy začne stávat čím dál tím méně často, „hůlka si vybírá kouzelníka a poznáš to tak, že takhle mávneš a...“
Když už vykládal, samozřejmě i předváděl, takže měli všichni tři o divadlo postaráno – místo toho, aby se objevila tajemná záře nad Pacifikem, nebo tak něco pozitivního, totiž Fróðiho hůlka vyslala poryv vzdorné divoké magie směrem ke dveřím, tam se to nějak odrazilo a zpětný tah kromě vysypání nejbližší kartotéky taky rozepnul Jane podprsenku. Fróði si toho přirozeně nevšiml, protože koukal na druhou stranu a hlavně zatím ani nevěděl, že něco takového existuje a proč, ale bylo velmi v zájmu slečny Edwardsové to nějak ututlat, protože jinak by to dřevo už asi nedal z ruky. Prozatím zklamaně koukl na ten bordel, protože počítal s tím, že ho to máma donutí uklidit, a zakřenil se na Emily.
„...a když udělá něco tohle, tak tě nechce. Chápeš?“ Lehce zklamaně hůlku vrátil a při té příležitosti se podělil o svůj postřeh, založený na mnoha desítkách… no, spíš pikosekund než sekund přemýšlení.
„Podle mě mě chce nějaká dubová s pérem z toho hořícího racka,“ pronesl znalecky a zašermoval ve vzduchu rukama, jako by právě neřekl úplnou blbost, a ať už mu slečna Edwardsová něco takového donesla nebo ne, zkoušel zarputile dál. A zkoušel hodně dlouho, protože kostky se očividně rozhodly mu to nandat už v prvním hodu vůbec.
Jak moc ho to štvalo, to se vidělo až podle toho, jak moc si z něj Emily utahovala.

_________________

Zdvořilá. Další dojem ze slečny Wardové. „Jane Edwardsová, potěšení na mé straně.“ Broukla Jane v odpověď. Nedalo si nevšimnout odlišné reakce obou. Zatímco slečna nevěděla, váhala a nebyla si jistá, Fróði měl nadšení prostě napsané v očích. A vlastně celkově se to dalo poznat, i podle držení těla a výrazu v obličeji. Vysvětlování, alespoň té nejzákladnější věci byla ušetřena. A ukázku taky měli. Poryv větru vysypal jakési kartotéky a Jane zamžikala očima. Pod košilí ucítila jistou zvláštní volnost, až přílišnou. Jasně, že se prváčkům nehodlala svěřovat, že nějaký kus oblečení nesedí. Jane zadoufala, že to hlavně není vidět. Košile by měla držet dobře. V krámku bylo přítmí. Prostě se moc nehýbat…
„Pokyn mávnutí hůlky patřil i vám slečno Wardová.“ Vysvětlila dívce. „Jak bylo řečeno, hůlka si vybírá kouzelníka. Mávnutím zjistíme, jestli je či není ta či ta hůlka pro vás určena. Hůlka, která vám určena není, vám to dá většinou najevo, jak jsme právě viděli.“ Odkázala Jane na vysypanou kartotéku. „Toho si nevšímejte, s něčím takovým se počítá.“ Pokrčení rameny by nebyl dobrý nápad. Jane také počítala s tím, že vše uklidí až oba prváčci budou pryč, ještě před sebou nějaké zkoušení hůlek měli a bylo zbytečné něco uklidit, když se to vzápětí zase vyrabuje. „Věřím, že najdeme hůlku, která vám bude souzena, chce to jen trpělivost.“ Chtěla se usmát, ale pocit nejistoty kolem hrudníku tomu moc nedával. Co když je to vidět? „A také… dávejte na svoji první hůlku dobrý pozor, žádná další už nebude jako vaše první.“ Dodala, protože existovali lidé, kteří byli schopni hůlku uvařit v kotlíku nebo ji zlomit. Obchod takto sice vzkvétal, ale…
„Až potkám magického hořícího racka, můžete si být jistý, že si pár peříček vyškubnu tedy... vypůjčím při první příležitosti.“ Ujistila pohotově Fróðiho a myslela to vážně. To by byla pecka něco takového, jaké vlastnosti by hůlka asi měla? „Ale nejspíše máte na mysli peří z fénixe, což… by mohlo být. A hmmm… Dub… vážně?“ Prohlásila zamyšleně. „Uvidíme… možná anglický. Dejte mi... vteřinku, ano?“ Jane zaplula mezi regály a jen co prckům krátce ukázala záda přejel po její tváři výraz úlevy. Hbitě zabočila do jedné uličky, do další a… jejím přítelem byl Darrel, takže rychlé (třebaže krkolomné) zapínání podprsenky nebyl až takový problém kašli kašli. Na zpáteční cestě opět nabrala několik krabiček, takže když se vynořila – z jiného směru než zmizela – skutečně měla plné ruce. Vše skončilo na jedné hromadě, první dvě vyzkoušené hůlky dala Jane stranou. Nechala Emily i Fróðiho promávnout další dva klacky, ale neuklízela, na to bude času dost. Až třetí hůlka Emily sedla.
„Výborně.“ Zazářila Jane. „Tohle je to pravé, takže bude to sedm galeonů a hůlka u vás bude co nevidět.“ Jestli tohle byl ten správný pocit, pak Jane plně rozuměla, proč se Ollivander nehne ze svého krámku. Ten pocit, že někoho dobře odhadla, že našla to správné byl… povznášející. Jako číst knihu a zjistit kdo je vrah dřív než hlavní hrdina (ha!), tak nějak. Pokud se slečna Wardová rozhodla odejít, Jane se s ní slušně rozloučila. Pokud se rozhodla zůstat, zcela určitě tu byla možnost se posadit na starou sedačku u okna. Nebo zůstat u pultu, co si jen dívka přála.
U Fróðiho to s výběrem hůlky bylo horší. Jane mezi klacky zařadila dřín, jeřáb, dokonce i vinnou révu, modřín, sekvoj, sykomoru… A další, ne nutně v tomto pořadí. Snažila se, ale ne a ne trefit tu správnou. „Vy jste tedy náročný zákazník.“ Poznamenala a zakroutila hlavou. „Nebojte, najdeme tu nejlepší. Vyzkoušíme… třeba tuhle.“ O chvíli později… „Tuhle taky ne hmmm… A tuhle taky očivině ne. Ne, tu rozhodně ne.“ Pokud se stalo něco podobného jako tuhle se zapínáním podprsenky, zaplula mezi regály s tím, že jde pro hůlku, což většinou byla i pravda. Až ta desátá byla ta správná. Jane se hodně v duchu ulevilo, ale snažila se to nedat to na sobě znát. Přesto jí však ujelo: „Skvělé.“ Zazubila se. „Také to bude sedm galeonů a stejně jako u slečny vám hůlka přijde brzy. Přeji krásné léto a budu se na vás těšit v Bradavicích.“ Takto se Jane loučila i se slečnou Wardovou, pokud ovšem odešla o něco dříve, pokud ne, patřila tato věta oběma prváčkům.

Mimo herně:
Opět účinky špatných hůlek i reakce správné hůlky je ve vaší režii.

_________________

(Stieg Larsson)

"No pane, tahle tě teda nechtěla dost intenzivně," ušklíbla se Emily pobaveně - schválně dala důraz na slovo "intenzivně", aby Fróði mohl žasnout nad její fenomenální slovní zásobou -, načež se zatvářila o něco vážněji a dodala: "Ještě že to odnesla jenom ta kartotéka." O svízelích nebohé prodavačky neměla samozřejmě ani tušení; všimla si sice, že paní poněkud ztoporněla, ale nepřikládala tomu žádnou váhu. Třeba ji jenom bolela záda, že ano.
Na prodavaččina slova pokývala Emily hlavou, ano, bude strašně trpělivá, a pak už se Fróði vytasil s další podivnou průpovídkou a prodavačka odběhla kamsi mezi regály pro nové hůlky. "Žádný div, že ještě nikdy neviděla ohnivýho racka," špitla Em spiklenecky k Fróðimu, aby mu snad nebylo líto, že s hůlkou svých snů si ani nemáchne, "takoví racci musí být hrozně vzácní; jen si to představ, stačí trochu větší vlna a už je to uhasí." Hned nato už ale vyvstaly jinačí problémy; paní prodavačka, mimochodem mnohem méně prkenná než před chvílí, se už stačila vrátit a začít rozdávat proutky. Em se snažila nemyslet na katastrofu, jakou takový kousíček dřeva může napáchat, a odhodlaně s ní švihla - načež z hůlky vyrazil prudký poryv větru, se zakvílením se prohnal celým krámem (nebo aspoň jeho větší částí), vyhodil z regálů několik krabic s hůlkami, zvířil letité vrstvy prachu a nakonec jako by se do země propadl, zmizel zrovna tak nenadále, jako se prve objevil. Ale něco po sobě přece jenom nechal - vzduch plný poletujících šedých vloček. "P-pardon," pípla Emily se slzou v prachem podrážděném oku a pšíkla.
Pak přišla na řadu druhá hůlka, a ani té Em nepadla zrovna do oka; když jí dívka opatrně mávla, dostala šlehu do dlaně jako od kopřivy, až překvapeně vyjekla.
Ovšem hůlka třetí, to už bylo jiné kafe. Do dlaně padla Emily jako ulitá a při mávnutí vám tak krásně zasvištěla; a ačkoli se nekonaly žádné famfáry ani jiskřičkové pidiohňostroje, nebylo pochyb, že to je ona, ta správná - Em zvedla k prodavačce usměvavé oči. "Hřeje," konstatovala; požahanou rukou se jí šířilo konejšivé teplo a rozhánělo bolest.
Zaplatila sedm galeonů a nově nabytý klacík vrátila jenom neochotně (nač ho vracet, když už beztak patří jí?).
Fróði zatím pořád ještě bojoval s nepřátelsky naladěnými hůlkami a Emily připadalo jaksi nesportovní od něj jen tak odejít. Přesunula se proto zády ke stěně, kde tušila větší bezpečí, a tam zůstala až do konce představení - od zhruba sedmé hůlky se ovšem začala malinko nudit, a tak si krátila dlouhou chvíli tím, že na Fróðiho houkala čím dál vynalézavější rady: od "Asi to děláš špatně." přes "Bacha! Bacha! Nemávej s tím tak, koukej, co vyvádíš! až po "Možná kdybys jí řekl, že je krásná a moc se ti líbí, i když není z dubu...". Nakonec její doporučení padla na úrodnou půdu a Fróði (snad) uspěl, aniž by z Ollivanderova krámku nadělal úplnou kůlničku na dříví.
Pak už ovšem nezbývalo než se rozloučit. "Vy máte krámek i v Bradavicích?" vyvalila Emily na paní prodavačku oči; potom jí taky popřála pěkné léto a vyrazila ven na vzduch, ať už s Fróðim nebo sama.

>> ulice

_________________

Emily Wardová

Fróði na tom se slovní zásobou zas tak skvěle nebyl, což ostatně dokazoval onen hořící racek, nicméně horlivě přikývl, že má Emily samozřejmě pravdu. A na Jane samozřejmě nic neviděl, protože koukat inkriminovaným směrem ho kupodivu ještě ani moc nenapadalo.
Na prodavaččin pokyn si každopádně nevšímal bordelu, snažil se být hrozně moc trpělivý, což mu nikdy moc nešlo, a na svou první hůlku by určitě dobrý pozor dával, kdyby nějakou měl. Když přišlo na rozbor onoho opeřence, měla Jane samozřejmě pravdu, protože Fróði skutečně myslel fénixe, nicméně chytil se toho dalšího, aby úplně nerozbil kontinuitu.
„Skoro všichni druidi mají hůlky z dubu,“ vysvětloval, proč že má tak konkrétní požadavek, i když jiný důvod vlastně ani neměl a zas tak moc na tom netrval, „i táta. Jenom teda… anglický? Není to pitomost, když já anglický nejsem?“ Upřel na prodavačku zvídavý pohled, zmateně se podrbal na hlavě, ale vteřinku jí samozřejmě dal a v mezičase se otočil na Emily.
„Já myslel právě toho fénixe, jen jsem si nevzpomněl na jméno,“ vysvětloval rychle a možná tím ze sebe udělal ještě trochu většího blbce, ale pořád to bylo lepší, než si vymýšlet nějakou elaborovanou historku o tom, že na Islandu skutečně ohniví rackové žijí. A taky to bylo rychlejší, což se hodilo, když se z nečekaného směru opět vynořila prodavačka s novými hůlkami. I ty přebíral, jako by se jednalo o Excalibur, a první dvě otestoval sice bezúspěšně, ovšem taky beze slov. Promluvil jenom ve chvíli, kdy si Emily kýchla, a to aby jí bezprostředním „hjálpi þér!“ popřál na zdraví, a později jí zdviženým palcem gratuloval k úspěchu.
Pak začalo jeho nadšení z krámku dost rychle upadat, ale neříkal nic a jenom po úspěchu budoucí spolužačky víc kontroloval, jestli to či ono dřevo náhodou taky nehřeje. Všechno marné, jedno dokonce studilo a jiným zase vysklil okno, což ho fakt mrzelo. Titul náročného zákazníka ho taky moc neukonejšil, protože měl takový pocit, že když je něco náročné, nikdo to nechce. Ale protože Emily neutekla, a dokonce jeho nezdary komentovala, samozřejmě se dříve nebo později ozval taky.
„Já to prostě dělám důkladně,“ odvětil na to první, div že nevyplázl jazyk a o pár let později by nejspíš přidal bratrancovo oblíbené sólo na bicí. „Já? To to dřevo!“ hájil se, když byl nařčen, že hůlkou moc mává, a přešel k pokusu číslo osm, který naplnil krámek úchvatnou, i když přeci jen trochu intenzivní vůní uzrálých tvarůžků. Podprsenka byla každopádně již jakékoliv manipulace ušetřena. Na poslední průpovídku pak jen pozvedl obočí a jeho podvědomí si poznamenávalo, že jí to za pár let musí vrátit zpátky, jenom s koncem vyměněným za „i když nejsi zrzavá“. A pak to konečně přišlo.
Fróði už ani moc nedoufal, že se to povede, ale té desáté (nebo jedenácté? on moc na počítání nebyl) se ho očividně zželelo a nejen že ho trochu zahřála v ruce, taky místo přestavění krámku vyprodukovala jenom něžné a rychle zmiznuvší světlo.
Konec pobytu v krámku se nesl ve znamení dvou dost podobných myšlenek, které se už honily hlavou Emily. Předně by Fróðiho tuze zajímalo, proč si tu hůlku nemůže odnést už teď a tajně s ní něco málo zkoušet na ovcích, zadně pak nechápal, co by měla prodavačka hůlek dělat v Bradavicích. To první přešel podezřelým pohledem, ale celkem ochotným zaplacením požadované částky, na to druhé už však odpověď potřeboval a nepoděkoval a neodešel, dokud z Jane nevypadl aspoň nějaký náznak.
Pak už ale padal ven a i když mu jeho šestý smysl říkal, ať jde do knihkupectví, asi spíš běžel za Emily, pokud mu tedy neutekla a pokud ho při pokusu o útěk nechytila máti.

>> Uličky?

_________________

Druidi… Finnian? Jane zaváhala, protože snad možná tu jistá podoba byla… Nicméně neznala příjmení, to děsivé jméno bylo pravděpodobně křestní. A ona mu tedy vlastně celou dobu tyká a vyká zároveň, to bylo- Nic. Na tohle nebyl čas. „Není, může být i červený dub, je to jen název. A správně jste to řekl... skoro všichni. Právě vy můžete být ta výjimka.“ Pokusila se to zamluvit. Červený dub ne, nebo možná... když už dub, pak spíš ten anglický. Protože pokud druid, pak dřevo z anglického dubu milovalo přírodu…
Kolem Jane prolétl nečekaný poryv větru a prohnal se krámkem. Jane slyšela jak vzadu padají krabice a vypadávají kartotéky a mísí se papíry. A to vše bude muset uklidit, jo jo… „Nic se neděje.“ Pokrčila Jane rameny, neb si to teď už mohla dovolit. Kouzla spravila hodně věcí. Na úklid byla k nezaplacení. „Tahle hůlka zase pro změnu nechtěla dost intenzivně vás slečno. Zkusíme… tuto.“ Jane se natáhla převzala od dívky hůlku a dala jí jinou. Když však dívka vykřikla, zareagovala Jane docela pohotově. „Tuhle tedy také ne. Ukažte…“ Jane se rychle natáhla přes pult, aby ho nemusela obcházet, převzala hůlku, ale o tu tolik starost neměla. Než se totiž Emily nadála, kontrolovala jí Jane ruku. Kdyby náhodou něco… Naštěstí to nic nebylo. Nic zlomeného a žádná řezná rána. Teda pravděpodobně nic zlomeného… „Bude to dobré.“ Věnovala delší pohled dívce a pak se Jane podívala na pult a krabičky. „Nuže dobrá…“ Opatrně, váhavě vytáhla jednou z toho množství. Tentokrát Jane váhala víc než předtím, nechtěla dívce opět ublížit. Třeba tato… A bylo to ono. Bylo úžasné vidět ten jas v očích… Na hjálpi þér nijak nereagovala, protože jednak nevěděla co to je a pak by ji to mohlo urazit, nebo tak nějak. Možná jen maličko povytáhla obočí.
„Klid slečno, nejsme na famfrpálovém hřišti.“ Zasáhla Jane až v okamžiku, kdy proces vybírání hůlky začal připomínat utkání. Ještě chvíli a objeví se tu nadšený komentátor a dav fanoušků… „Do háje.“ Zaklela však v okamžiku, kdy jedna z hůlek vyčarovala odér zapomenutého sýra. Nicméně jedno sklo bylo vysklené, takže zatímco Fróðimu strčila další hůlku, otevřela ještě i jiné okno a pokusila se to vyvětrat. Z toho, že se konečně trefila do hůlky byla nadšená a snad i Fróði byl spokojený. Dub to tedy sice nebyl, ale nevadí… Tohle také nebyla špatná volba. Poslední slova z Jane vypadla aniž by si to nějak uvědomila a tak vlastně prváčkům dlužila odpověď. „Ne, to skutečně ne. Učím tam.“ Pokrčila rameny (opět, už si to mohla dovolit) a věnovala jim poslední úsměv než za nimi zaklaply dveře krámku. Pak její úsměv maličko povadl. Vyházené kartotéky. Zničené sklo. Pomíchané krabice. Pravděpodobně další zákazníci. Smrad už byl vyvětraný, tak alespoň tohle bylo v pohodě, každopádně když se pokusila zavřít okno, zůstala jí jako na potvoru v ruce klička ehm. Takže se pustila do práce. Kouzla vážně spraví hodně věcí, naštěstí. Brzy zmizela mezi regály srovnat kouzlem několik pomíchaných kartoték, takže krámek opět vypadal opuštěně…

_________________

(Stieg Larsson)

Před starým krámkem s hůlkami postávala zrzavá malá brokolice patřící k jednomu z těch skotských klanů tam kdesi nahoře na Vysočině a nervozitou si okusovala mírně křivými zoubky spodní ret. Takovou dobu čekala na tuhle chvilku, představovala si jí a umírala pokaždé když si uvědomila kolik ještě zbývá, ale teď? Stála tu, před tím nejlepším výrobcem hůlek a jeho obchůdkem a nemohla se pohnout. Zdálo se jí, jako kdyby měla drobné nožky z olova. Sklopila hlavu k zemi až se jí do očí nahrnulo její neupravené háro a zhluboka se nadechla. No ták, povzbuzovala samu sebe a snažila se sebrat odvahu. Je to jenom hůlka. Jenom Hůlka. Už už se chtěla odhodlat jít dovnitř, ale ne. Ta chvilka pominula a ona se raději ohlédla. Očekávala, že se odněkud jisto jistě vynoří další zrzek, který patří k nim. Původně chtěla jít dovnitř sama, proto utekla napřed, ale ten plán se jí nějak vymkl z rukou a ona se už teď strašně těšila až bude moct vzít staršího bratříčka za ruku a jít dovnitř s ním. Navíc... co se vůbec uvnitř stane? Co když si jí žádná hůlka nevybere a ona vlastně zjistí, že se pan Brumbál úplně spletl a ona zase pojede domů a nikdy se do té školy nepodívá? Rychle zavrtěla hlavou aby tu možnost zavrhla, ale cosi uvnitř ní jí stále nutilo nad tím alespoň trošku přemýšlet. To už si ale všimla v davu nakupujících na ulici nějakého oranžového záblesku a usoudila, že to možná už pro ní někdo jde.
„Tadý!“ Zavolala hlasitě a párkrát vyskočila do vzduchu s rukama nad hlavou, aby na sebe upozornila a našli se tak s dalším členem rychleji.

_________________

Tilda McIntyre

<<

Fergus si nebyl úplně jistý, jestli se mu chce podnikat výlet na Příčnou ulici, ale dobře si uvědomoval, jak je tenhle den pro Tildu důležitý, a nehodlal ji nechat ve štychu. Navíc nebyl z těch, co by si stěžovali na deštivé počasí, protože měl déšť rád a byl na něj zvyklý - na Příčnou tedy dorazil v kiltu (jak jinak) a obyčejné lehké halence, navzdory tomu, že teplo úplně nebylo.
Nejdřív si zašel koupit potřebné učebnice do druhého ročníku, sraz si s Tildou dal před Ollivanderovým krámkem, a když tam došel a sestřičku spatřil, zamával na ni. Ona se ta zrzavá kudrnatá kštice nedala dost dobře přehlédnout, no. Obzvlášť v pochmurném počasí dost zářila.
„Už jdu,“ houkl na její zavolání, a když k ní došel, pousmál se. „Tak co, připravena?“ zeptal se a už se natahoval, že vezme za kliku obchodu a Tildu postrčí dovnitř, do tepla a sucha. Dobře si vzpomínal, jak výběr hůlky prožíval on sám; nebylo to konec konců tak dlouho. A byl zvědavý, jak se bude tvářit jeho mladší sestřička.

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

<<

Dnes konečně došlo k tomu, na co Caitlyn nečekala až tak nedočkavě, jak by se na budoucího prvňáčka možná slušelo, ale nedalo se popřít, že byla zvědavá. Ne tak na nákupy oblečení a ostatních nezbytností, ale zajímala ji hlavně hůlka, přirozeně. Přece jenom to byl docela mocný nástroj, kouzelníkova nepostradatelná součást. Nicméně hůlka nebyla na pořadu dne jako první, protože po cestě byly nejdřív hábity madam Malkinové, kam otec nasměroval jak ji, tak i Caroline, všichni tou dobou mírně promoklí, poněvadž kdo by na ten kousek z Děravého kotle vytahoval deštník, že.
V krejčovství se jich hned ujala ochotná prodavačka, které deštivé počasí očividně náladu vůbec nezkazilo, poněvadž se bez zdržování dala do řeči. „Dobré ránko vinšuju! Krásný den to zrovna není, ale po tom teple už to sprchu chtělo, co říkáte? A trocha deště ještě nikdy nikomu neublížila, vy jedete poprvé do Bradavic, viďte? Tak pojďte, děvčátka, která se chce nechat přeměřit první? Nebo to vezmeme najednou? I když vy jste úplně stejné, to by stačilo, kdyby si tady na stoličku vylezla jenom jedna z vás, hm?“ A protože Caitlyn se při tom množství slov zatvářila podobně konsternovaně jako její otec, nejspíš ten modeling zbyl na Caroline, na kterou posléze Caitlyn upřela prosebný pohled, protože tušila, že kdyby si vylezla na tu stoličku ona, z krámu by odešla s vymluvenou dírou do hlavy. Už takhle to bude docela na hraně.

Mimo herně:
Pro Carol - klidně piš, tatík prý napíše až po tobě.

_________________

[Ollivander]

Tak to nebyla halucinace, ale opravdu její bráška, stejně nepřehlédnutelný jako ona. Zamávala na pozdrav, když se u ní konečně objevil. Všimla si, že už svůj nákup zařídil zatímco ona lítala po ulici a koukala do všech výloh a obchůdků kam jen mohla. Nejvíc ale stejně obdivovala košťata, škoda jen, že jako prvanda si ho nemohla vzít s sebou... nu což, příště.
„Já nevím. Trochu se bojím, ale budu mít hůlku!“ Zaradovala se a zatleskala a než bráška otevřel dveře, pevně se ho přichytila za paži. To kdyby náhodou...
Uvnitř bylo teplíčko, na rozdíl od venkovního Londýna, ale ona déšť ráda a tak jí to nějak nevadilo. Okamžitě jak vešli dovnitř, z její pusinky uniklo dlouhé ách a óch a měla chuť se v tom všem začít okamžitě přehrabovat a hledat hůlky, bylo jich tam tolik! Stovky! Snad i tisíce!
„Pro kolik dětí tu mají zásoby? A je to nějak zvětšený? A jak že to vlastně funguje? Já to asi zapomněla...koukej! To je tak strašně super!“ V očích jí zajiskřilo jak vychrlila tolik otázek najednou a to nebyl ani zlomek toho co chtěla všechno vědět.

_________________

Tilda McIntyre