Nedokázal jsem rozlousknout, proč Alekovi zmrzlina chutnala a na mléko se díval jako na svou nemesis, ale dostali jsme od mamky pár drobáků, protože červen byl tady a my až moc často chodili tisknout nosy na výlohu Floreana Fortescuea, a tak úvahy musely stranou, protože Alek byl starší a srpce teď žmoulal v ruce on, ne já.
Uměl jsem si živě představit, jaký pohled by na mě vrhl, kdybych tohle téma nadhodil, a protože o zmrzlinu jsem přijít nechtěl, nahlas jsem neprovokoval. "Kiwi, vanilka," ukazoval jsem místo toho nadšeně na plné vaničky jasně barevné zmrzliny ozdobené vanilkovými snítkami a zelenými kroužky s černými pecičkami, ze kterých se Alekovi jednou udělalo špatně, takže bylo jisté, že ode mě žebrat nebude, jestli na to nezapomněl.
Když jsme byli dva, vždycky se vyplatilo vymyslet takovou taktiku, protože Alek byl kobylka a neměl takové svědomí, aby se vždycky podělil. Já jsem na tom, že jsem byl někdy moc měkký, pravidelně ostrouhával, takže jsem si osvojil takovéhle nenápadné úskoky, ale i tak v nich byly mezery. Třeba ta vanilková zmrzlina.
Nedočkavě jsem přešlapoval nad vystavenými zmrzlinami a čekal, až si něco vybere i brácha.

_________________

Alek zvědavě nakukoval do prosklené výlohy zmrzlinářství, a náramně ho přitom štvalo, že si musel stoupat na špičky. Proč ten výklad museli dělat tak vysoko? Nejhorší na tom všem bylo, že Will vedle něj nevypadal, že má nějaké problémy s tím, aby na vystavené zmrzliny pořádně viděl.
Zmrzlina samotná byla fajn do té doby, dokud Alek moc nepřemýšlel, odkud se vlastně vzala - to ale platilo i s valnou většinou ostatního jídla. Když onehdy zjistil, z čeho se skládá paštika, taky ji dobrý půlrok odmítal pozřít. V tuhle chvíli ale byly pestré barvy mražených dobrot natolik lákavé, že Alek veškeré myšlenky na mléko odsunul stranou a odmítal si je připustit.
"Čokoládovou a jahodovou," vybral si nakonec zamyšleně, a vrhl kosý pohled na Willa, který si vzal zrovna kiwi, což znamenalo, že mu nebude moct ujídat. Tohle konkrétní zelené ovoce totiž patřilo mezi těch pár potravin, po nichž se Alek nemusel zrovna utlouct. Ve chvíli, kdy měl ale panu Fortescueovi podat drobné, které jim maminka dala na zmrzlinu, nastal první problém - musel si zase stoupnout na špičky, a ještě se převelice natáhnout, aby vůbec do natažené dlaně zmrzlináře dosáhnul. Pan Fortescue se dobromyslně zasmál. Alek viděl rudě.
Střelil směrem svého bratra varovným pohledem, který sděloval mnoho věcí, ale především to, že jestli se teď zasměje, je synem smrti, a Alekovi je úplně jedno, že nemá rád kiwi, tu zmrzlinu mu jednoduše sežere.

_________________

Nikdy mě ani nenapadlo se posmívat, ale v obličeji mi sám od sebe vykvetl úsměv. Tím jsem většinou chtěl nabručeného Aleka uklidnit, nebo možná spíš vyvážit tu podrážděnou atmosféru, která se kolem něj skoro hmatatelně šířila.
"Děkujeme," ozval jsem se za oba, převzal oba kornoutky a radši hned zamířil ke stolu, aby Alek neměl čas kolem sebe dál vrhat paranoidní vražedné pohledy. Vždycky jsem si myslel, že Alek ještě vyroste, když nebude tolik vyvádět a sem tam vypije sklenici mléka, ale taky jsem poznal pravou chvíli, kdy se o tom nezmiňovat.
Opatrně jsem se zahnízdil na žvýkačkově růžové vypolstrované lavičce a hlídal jsem, aby ani jedna ze zmrzlin nestékala. Pan Fortescue je uměl vyzdobit, vmáčkl do nich pár oříšků a vtěsnal tam i trochu polevy, a to celé završil papírovým deštníčkem.
Zadíval jsem se na svůj červený, podal Alekovi jeho kornoutek a pak jsem deštníček vytáhl a roztočil na stole na špičce jako káču. Moc dlouho to nevydržel, byl moc lehký, ale i tak jsem si někdy ověřoval zákony fyziky bedlivým pozorováním. Poklidně jsem vydržel sedět a možná jsem trochu čekal, až se Alek vynadává, nebo aspoň udělá ten otrávený zvuk, co zněl jako "č". Věděl jsem ale taky, že jeho oblíbená zmrzlina by měla aspoň trochu zmírnit jeho pomalu každodenní rozčilování.

_________________

Kdyby mohla Alekovi z uší vyrazit pára, pak by to také udělala. Will se usmál, sic ne provokativně, ale přece, a jeho rozzuřenému bratrovi to v mírnění vzteku vůbec nepomohlo. Alek byl jenom krok od toho, aby vycenil zuby a začal vrčet, ale i on musel uznat, že se Will nezačal chlámat na celé kolo, a nestojí to tedy za to, aby do sebe cpal zmrzlinu, která mu nechutná.
S nevrlým výrazem v obličeji tedy nechal bratra, aby za ně za oba poděkoval, a razantně odkráčel k jednomu z volných stolů bez toho, aby se byť jen ohlédnul. Možná to bylo dobře - neviděl tak, že z něj má pan Fortescue legraci a potutelně se za pultem pochechtává. Vidět to, nejspíš by se vzteky nafoukl jako o několik desítek let později jistá teta Marge, a odplul vstříc modravým dálavám.
Plácl sebou na růžové polstrování a pomyslel si, že je to příšerná barva. Prakticky identický odstín na kopečku zmrzliny mu ale už pranic nevadil, takže převzal svůj kornout od bratra, který mu ochotně dělal nosiče, zatímco se vztekal, a kategoricky odmítl přiznat jakoukoliv vinu za sprosté využívání. Kopeček jahodové dobroty vypadal natolik lákavě, že by se do něj nejraději zakousl, kdyby tím jeho zubům nehrozily omrzliny. Takhle ho jenom nepříhodně bodl do oka deštníček.
Nelibý pohled, který Alek vrhl na útočnou dekoraci, měl takovou intenzitu, že by dokázal srovnat se zemí menší město. V praxi to znamenalo, že se po vzoru svého mladšího bratra rozhodl provést na deštníčku pomstu, a s pomocí zavařovací gumičky z kapsy vytažené a cukřenky na stole postavené se jal budovat na koleni poskládaný katapult. A dokonce u toho zvládal i prskat.
"Proč se všichni smějou, to nikdy neviděli desetiletého člověka, který stále ještě roste?" prskal Alek, zatímco napínal hubenými prstíky zavařovací gumičku a pokoušel se zároveň konzumovat zmrzlinu. "Chtěl bych ho vidět na mém místě, kdyby se mu lidi smáli do hrsti, že nedosáhne přes pult," zasyčel rozlíceně a podvědomě našpulil rty jako nespokojené malé dítě. Koneckonců byl nespokojené malé dítě, měl na to právo.
Jahodová zmrzlina a manuální práce ale udělaly své, a Alek se po chvíli dalšího prskání a úspěšného dohotovení katapultu, kterým se mu podařilo odpálit smačkaný papírek od kornoutu na druhou stranu zmrzlinářství, kde přistál v květináči, aniž by si ho všiml pan Fortescue, docela uklidnil a vyvztekal. "Dneska bychom mohli začít pročítat tu další knihu," navrhl nadšeně, jako by někdo sepnul spínač na dobrou náladu. "Vždyť víš, tu modrou, tu co jsme našli v-" tátově knihovně "-pracovně. Co říkáš, Wille?" olízl Alek tající zmrzlinu a tázavě se na bratra zahleděl.

_________________

Takticky jsem pomlčel o tom, že cukrárna je tak brzy ráno prázdná, takže "všichni" znamená vlastně "nikdo", a pan Fortescue se určitě smál jen tomu, jak se Alek tvářil načuřeně.
"Myslím, že jsi od zimy vyrostl nejmíň o dva centimetry," řekl jsem pravdivě, abych Aleka utišil, ale radši jsem nedodal, že mně mamka u dveří naměřila centimetrů navíc pět. Můj zájem na tom brášku ukonejšit byl vždycky upřímný, ani špetka sžíravosti, ale i tak jsem měl pocit, že Alek není doopravdy spokojený, kdyby mu někdo dlouho nezavdal záminku prskat a páchat malé zlomyslnosti.
Vyrovnaně jsem zmrzlinu od krajů kornoutku krotil v tom, aby mi tekla po prstech, a pak to konečně přišlo - šedé mručící mráčky rozčísla modrá obloha a Alek byl zas podnikavý a v navýsost vynikající náladě. Tyhle výkyvy mě nevyváděly z míry jen proto, že jsem s bráškou vyrůstal.
"Myslíš tu bichli se stříbrnými přezkami?" zeptal jsem se, i když mé podezření bylo určitě správné, a šibalsky jsem se usmál, jen aby Alek mohl horlivě přikývnout mé domněnce. Horko těžko jsem ale skrýval stejné nadšení. Ta kniha - ba ne, už jen její rejstřík působil, že to bude opravdu složité čtení, ke kterému budeme muset najít alespoň tři další osvědčené encyklopedie. Jinými slovy ovšem čím složitější, tím lepší. Dokázali jsme se tím zabavit na dlouhé hodiny místo toho, abychom se pokoušeli pomoct mamce věšet prádlo. Alek minule chytil hrozný záchvat vzteku, že nedosáhne s kolíčky ani na nejnižší šňůru.
"Víš přece ale dobře, Aleku," napodobil jsem zdařile hlas jedné tetičky, která se u mamky zastavila na odpolední svačinu a vyděsila se při pohledu na dva chlapce ležící v hromadě knih. "Víš dobře, že do Bradavic pojedeme nejspíš až příští rok a tam budeme mít učení ažaž. Nepřeháníme to trochu? Takhle nám nic nezbude do školy!" Zaníceně jsem se hodlal do knihy zakousnout, ale i tak se mi dneska chtělo hlavně lenošit. Léto bychom měli využít i jinak. Toužebně jsem si teď vzpomněl na všechno vyprávění a skoro jsem se položil zasněně na stůl. "Ty, Aleku, a co když nám žádný dopis nepřijde? Myslíš, že by nás mamka učila dál doma?" Najednou mě napadlo něco ještě horšího a já se narovnal. "Nebo co když přijde dopis jenom jednomu z nás?" Myslel jsem na Aleka - vždycky se mi zdálo, že je ve všem lepší, co když jednoduše na Bradavice nebudu stačit, oni to vědí a raději mě vůbec nepřijmou, aby si ušetřili starosti?

_________________

Všichni znamenalo nezávisle na tom, co si myslel Will, množinu všech lidí, které Alek během svého života stihl nařknout z toho, že si dělají legraci z něj, potažmo jeho tělesného vzrůstu. V tuhle chvíli tak pro něj bylo zmrzlinářství prakticky plné lidí, kteří si z něj utahovali. O tom už ale bylo řečeno dost.
Willovo uklidnění, že musel od zimy povyrůst minimálně o ta dvě čísla, ho uchlácholilo natolik, že se už jenom mračil, a dokonce přestal i soustavně brblat. Jeho bratr měl pravdu, mnohem lepší bylo, když Alek některé věci jednoduše nevěděl. Tak či tak to rozhodně neměl trvat dlouho, než Alek vyhodnotí další komunikaci s cizí osobou jako urážlivou, a Will bude muset zase žehlit. Tak totiž jednoduše vztah mezi bratry fungoval.
Kde mladší z Faustů zmrzlinu konzumoval jako spořádaný mládenec, tam si starší počínal jako hladová šelma. Alek vzhlédl od uhryznutého kornoutu ke svému bratrovi, který přihodil k definici bichle další podrobnosti. "Přesně tu," přisvědčil vesele, "má na deskách vyražený nějaký kruh, a v obsahu věci, které ani nedokážu přečíst. To vypadá jako výzva, nemyslíš?" zahýbal Alek obočím a v myšlenkách odletěl ke knize, nad kterou ho svrběly prstíky už pár dní.
Ze zamyšlení ho vytrhl až hlas tety Hildy, který ho upřímně poděsil do té doby, než zjistil, že to byl nakonec jenom Will. "Vím moc dobře co?" zapitvořil se se šklebem hodným internetového trolla a vyslechl si obavy svého bratra. Během Willova monologu mu stále rychleji úsměv z tváře padal.
"Myslíš, že bychom se zvládli naučit všechno, co do nás chtějí v Bradavicích dostat? Tak se jednoduše budeme věnovat něčemu víc do hloubky. Vždycky bude co číst a objevovat," složil ruce na stůl a položil si na ně hlavu tak, aby viděl na zasněného Willa. "Proč myslíš, že by nám neposlali dopis? Vždyť umíme kouzlit, vždycky posílají dopisy těm, co umí kouzlit!" V případě bratří Faustů znamenalo kouzlit míň "ovládat magii k obrazu svému" a víc "snažit se o to, aby nic nevybuchlo", Alek to ale stejně považoval za projev kouzelných schopností, a nedělal to mylně.
"A proč by přišel dopis jednom jednomu z nás? Každopádně, kdyby se to stalo, jeden z nás pojede načerno v kufru. V Bradavicích je spousta lidí, jeden navíc by se určitě ztratil," rozhodl nakonec Alek nekompromisně a založil si ruce na hrudi. Vůbec nepočítal s tím, že by mu spěšná sova v den jedenáctých narozenin nepřišla, a Willa odmítal nechat doma, kdyby ta jeho náhodou zabloudila.

_________________

Přísahám, že jsem cítil, jak mi zaškubalo v prstech, když jsem si tu knihu vybavil v celé její tajuplné kráse, a to nutkání jít se podívat hned a vyrabovat knihovnu jsem převedl do vyťukávání melodie, která mi při vstávání ulpěla v hlavě, jak se linula z kuchyně z rádia spolu s vůní vaflí.
Vydoloval jsem z kornoutku co nejvíc zmrzliny a kornoutek jsem podal s doznávajícím zazubením Alekovi. Fortescue sice nevedl ty nejodpornější exempláře papírových kornoutků, ale stejně jsem žádné navlhlé oplatky nemusel. Můj bratříček snědl a vypil kromě mléka snad cokoli.
Přisvědčil jsem kývnutím a zamyšleným: "Hm." Alek to vzal zase moc vážně a já nepatrně naklonil hlavu ke straně, když plamenně obhajoval, že jsme i v domácí výuce o kousíček napřed. Když skončil, neubránil jsem se úsměvu a opřel se tvářemi o sevřené pěsti. Alek mě dokázal uklidnit.
"Asi máš pravdu. Co bys ale dělal, kdyby opravdu došly sepsané vědomosti a nebylo co studovat? Pustil by ses do vlastních výzkumů?" Mějte mě za naivního, ale tehdy se mi vážně zdálo, že i knihy v pracovně nám rychle docházejí, a dřív nebo později se z nás zákonitě musejí stát vážení badatelé na poli magie a kouzel. Byl to hezký sen, jen co je pravda, jenže to jsme ještě neviděli ani jednu učebnici a hůlku jsme v ruce ani jeden taky ještě nedrželi.
To musel být důvod mých pochybností a malé sebedůvěry. Právě při slovech, že Bradavice berou ty, co umějí kouzlit, jsem se napjatě a neklidně zavrtěl. Kouzelnická hůlka! Na tu jsem se těšil, ale taky jsem se bál, že až si nějakou koupím, mávnu s ní a nic se nestane. Vědecký podklad to nemělo žádný, byl to obyčejný strach - věděl jsme přece, že maminka je čarodějka a my že budeme taky.
Moc jsem o tom nemluvil, ale tím víc mě Alekovo ujištění o propašování v kufru pohladilo na duši. Energicky jsem najednou praštil rukama o stůl. "Oslavíme tady moje narozeniny," změnil jsem nečekaně téma, zbavený hlodavého červíčka pochyb, a zaútočil jsem na Aleka úsměvem špatně skrývaným za skousnutými rty. Ovšemže jsem byl zvědavý, jestli měl pro mě vymyšlený dárek, nebo jestli se mi chystá ujídat z bonboniéry - možná se měl dokonce k obojímu.

_________________

<<< mudlovský Londýn
Netrvalo to ani měsíc od útěku, a Julča už zase doma škemrala o to, aby mohla do té super kouzelnické ulice. A víte, když jste nejmladší děcko, které prostě a jednoduše vždycky dostane co chce, tak se vám to škemrání nakonec povede, a voila, vy se, sice se starší sestrou za zadkem, ale přece, ocitnete zase na Příčné. A to je i případ právě tady Žužu, která si dnes hezky oděná do nebesky modrých šatiček vykračuje už celkem jistým krokem směrem k zmrzlinářství. "Evičko, že můžu na zmrzku, že jo?" škemrá, načež se starší sestra Meadowová jen otráveně zašklebí - to jí byl čert dlužný, dostat do péče zrovna sestru. Jak si teď má asi v klidu číst, no? "Fajn, běž si na zmrzlinu, já počkám v tý hospodě, jak se tudy prochází, jo?" svolí nakonec a i s knihou se následně otočí na patě, nechávajíc sestřičku i s nějakými penězi jejímu osudu. Julís se ušklíbne, tohle bylo totiž rozhodně jednodušší než čekala. A pak už hurá do zmrzlinářství, že jo. Dneska si dá...hmm.... "Pomeranč a karamel," oznámí nakonec svůj výběr pánovi za pultem, "a dejte mi to do toho super kornoutku s čokookrajem, dík."
Následuje chvilička čekání a rozhlížení kolem, kdy je prostě nevyhnutelné to, že spatří ty dva kluky, než jí pan Fortescue podá kornoutek. Místo deštníčku tam má Julča zapíchnutou malou korunku z čokolády, čemuž se radostně usměje, zaplatí, převezme zmrzku a s princeznovským úsměvem v kulatém obličejíku si to hasí přímo k těm dvěma. "Ahoj, můžu, že jo?" zeptá se, ale ani na nic nečeká, prostě si tam sedne k nim. Protože to jsou další kouzloděti, že jo. A jsou rovnou dva, což jí přijde velice výhodné. Olízne špičku pomerančového kopečku, a než se dá do konzumace čokoládové korunky (kterou snad pan Fortescue použil prostě proto, poněvadž Julís zase vypadá jako dokonalá princezna), zvědavě nadhodí otázku: "Taky po prázdninách jedete do Bradavic?", načež zadoufá, že si ani jeden z kluků nevšimne, jak se na tom jméně kouzlošoly zarazila. Třeba by se pak taky netvářili nijak nadšeně, jako ta Stephanie předtím. To, že je snad může rušit v hovoru, nebo že by jí tam nechtěli, jí je momentálně jedno. Poněvadž jí má rád každý. A tečka.

Mimo herně:
Faustícíí! Nálet! (řekli jste si o to )

_________________

Alek blahosklonně převzal od bratra polosněděný kornout, přičemž se snažil do sebe co nejrychleji nasoukat zbytek čokoládové zmrzliny, pokud možno i s oplatkou, protože to bylo jídlo a jídlo se nenechává, pokud to není mléko. To se pak nenápadně slévá do odtoku umyvadla a doufá se, že si toho maminka nevšimne.
Zatímco se ale cpal, jako by neměl dno, myšlenky mu s železnou pravidelností odlétávaly k tomu, co říkal Will. Bylo možné, že by informací, které mohli objevit, vstřebat a naučit se, bylo jenom omezené množství? Tomu Alek odmítal uvěřit. Na rozdíl od svého mladšího bratra myslel za hranicemi zdí pracovny, která zbyla po jejich… která jednoduše zbyla, a byl si naprosto jistý, že ve světě je tolik vědomostí, že by je nezvládli vyšťárat ani za čtyři podobné životy.
Dvěma kousnutími učinil přítrž zbytkům vlastní zmrzliny a pustil se do kornoutku, ve kterém se ještě daly vytušit zbytky vanilky. Ještě že ne toho kiwi. "To je otázka úplně nanic," soudil mezi sousty, "protože ty sepsané vědomosti nikdy nedojdou. Můžeme se učit mudlovské vědy, kdybychom náhodou neměli do čeho rýpnout, ale magie je tolik!" Alekovi zasvítily v medových očích nadšené jiskřičky. "Vlastní výzkumy? K tomu ani nepotřebujeme nedostatek knih, to přeci můžeme dělat už teď," zadrnčel jako gramofon, když se nadchl pro představu, že by s bratrem byli výzkumníci. Ono ostatně, kterého desetiletého klučíka posedlého učením by něco takového nenakoplo jako káva v jednu hodinu noční?
Alek, ztracený v utopických představách, poděšeně nadskočil, když najednou Will praštil dlaněmi o stůl. Myšlenky se mu jako pytel blech rozběhly na všechny strany, a on vůbec netušil, která bije – tedy až do chvíle, kdy mu bratr osvětlil, že by tady rád oslavil narozeniny. "Můžeme, co nám v tom brání?" zazubil se Alek široce a takticky ignoroval fakt, že ještě před chvílí asi vypadal jako srnka v reflektorech auta. Dárek pro Willa ještě neměl, protože byl jedním z těch lidí, kteří řešili problémy až ve chvíli, kdy jim začínalo hořet za patami. Musel mu ale vymyslet něco… epesního. Tak.
V tu chvíli se ale přihnala Holka. Alek nechápavě nakrčil obočí. Tohle byl živočišný druh, se kterým se zatím nesetkal, pokud tedy z rovnice vyloučil vlastní matku, a ta se nepočítala, protože to byla jednoduše maminka. "A ty jsi kdo?" vybafl na blondýnku překvapeně a sledoval, jak se nakvartýrovala k jejich stolu. Nedalo by se říct, že mu to vadilo – neznámé vrstevnici se ale podařilo Aleka dokonale vyvést z míry.
"Do Bradavic? Až příští rok," odpověděl nakonec vykolejeně na otázku, kterou Holka šlehla jako by se nechumelilo. Rychlé kalkulace mu prozradily, že použití slůvka "taky" zřejmě znamenalo, že je o rok starší – nebo minimálně bude chodit do ročníku výš, než oni, až jim tedy přijdou dopisy.

_________________

Možná by se mi i podařilo vydolovat z Aleka alespoň náznak, kdyby se k nám nepřihnalo světlovlasé děvče s mezírkami mezi zuby. Přisedla si, jako kdyby se nechumelilo, a já chvíli bezradně střílel pohledem od ní k bratrovi a zpátky, jestli ji zná aspoň on. Já bych si takhle jako rána z čistého nebe nejspíš k někomu jen tak nepřisedl a kvůli tomu mi taky málem zaskočilo.
Nezřídka totiž podobně začínající příběhy končily tím, že bratr se pustil do kutí piklí s novým kamarádem, onoho kamaráda popichoval svým necitlivým způsobem, anebo před ním utíkal, protože pikle ukul sám a už je dokonce stihl spojit přímo s popíchnutím, které následně vyústilo v malé nepřátelství. V každém tomhle scénáři moje maličkost často zapomenutá dobíhala a snažila se připomenout. Měl jsem pocit, že tohle je úděl každého mladšího sourozence, který nebyl dost hlasitý, aby o sobě dal vědět, a odpusťte mou skeptickou upřímnost, jestli jsem někdy měl nějaké přednosti, tak ty ve věku deseti let musely být zákonitě spíš přítěží.
Vyjukaně jsem proto pomrkával směrem k zeleným očím a nesměle klopil ty svoje tmavě zlaté k pomerančové zmrzlině. Alek se ujal prvních slov, jak se dalo očekávat, a pokud by dívka byla hodně citlivá, už teď si jeho rázný tón mohla snadno vyložit jako nepřátelský. Jestli ale měla dost odvahy, že si přisedla...
"Ahoj, já jsem Will," doplnil jsem rychle Aleka, aby si náhodou nepřipadala jako ve výslechové místnosti. Své představení jsem vylepšil letmým úsměvem a brášku jsem drbl loktem, kdyby si nebyl vědom toho, jaký výraz se mu právě usídlil ve tváři. Jeho překvapení a očekávání někdy vypadaly občas jako podmračená podezíravost, zvlášť když zapomínal i pozdravit. "Ty jedeš už letos?" vydechl jsem se zastřenou závistí. "To se tedy máš... To už máš hůlku? Vlastní sovu? Kotlík a koště?" Zarazil jsem příval zvědavosti a omluvně schoval hlavu mezi rameny, že ji tak zasypávám otázkami.

_________________