Stále jsem ještě nevěděla, do jaké míry mě J baví, a do jaké mi neskutečně leze na nervy. Tušila jsem ale i to, že bych to momentálně zrovna nevyřešila. Byl divný, nebo spíš, zvláštní, na tom nebylo o čem pochybovat, ale svým způsobem to bylo zajímavé, ne-li fascinující. Možná už ti jenom prostě hrabe, drahá slečno, napadlo mě, a znělo to naprosto stejně jako když jsem si předtím pomyslela, že se měním na kopii svojí drahé sestry, kterou jsem ještě před rokem odsuzovala.
Samozřejmě že se díval na ty vlasy, které zaujaly nejednoho Brita, natož pak někoho, kdo zřejmě za život moc zrzavých lidí nepotkal. Tedy, pokud jsem předpokládala, že nežil v Anglii. A to já předpokládala. Přeci jen ten cizí přízvuk, který prostě pronikal skrz jinak perfektní angličtinu, mi něco napovídal.
"No proto," opáčila jsem na naprosto logické oznámení, že na třeťačku nevypadám. Rozhodně jsem ale neočekávala, že by byl tak neskonale troufalý, aby si dovolil na ty vlasy i sáhnout. Jistě, byla to hra, pořád docela zábavná hra, ale víte co? Stále jsem byla ta samá Xaveria, která si rozhodně jen tak nenechala sahat na vlasy. Dívat se, to je jedna věc, skenovat pohledem si mě mohl dle libosti, ale to pomyslné porušení osobního prostoru, které v sobě skrývalo to zdánlivě nevinné, a však tolik věcí naznačující uchopení pramenu vlasů, to bylo něco úplně jiného. V hlavě se mi kdesi v pozadí rozezněl signál k útěku, a já ke Kimovi vyslala pohled, říkající dost jasně, Tak to už snad nemyslíš vážně, zatímco jsem prostě opětovala upřený pohled do očí. Hra to byla fajn, to ano, a ve výsledku bych vlastně proti nic neměla (byly to jen vlasy, u Merlina!), jenomže se mi nezamlouval ten přístup, naznačující že to já bych byla tou panenkou na hraní.
Nicméně loknu pustil dříve, než bych byla nucena ji násilím vyškubnout, což by, přiznejme si to, úplně zkazilo celou tuhle hru. "Tak tohle bude drahé," oznámila jsem mu tichým hláskem, připomínajícím kočičí zamručení, a bylo naprosto jasné, že tím myslím opovážlivost, kterou si dovolil k mým dokonalým vláskům.
Nad tím, co odpověděl poté, jsem se musela na kratičkou chvíli zamyslet, což se prostě nedalo udělat s pohledem upřeným do té rozptylující tváře, takže jsem se na krátkou chvíli zadívala na polici knih naproti. Takže buď přecházel z jiné školy a musel dodělávat některé předměty, které třeba tam brali trochu pomaleji, nebo se měl objevit jako praktikant. Já se rozhodla zneužít ve hře tu první variantu. "Takže jinými slovy jsi z nějakého staršího ročníku a potřebuješ si dodělat předměty, ve kterých jsi propadl?" zeptala jsem se s tím dokonale svatouškovským hlasem i výrazem, a v šedomodrých očích, které jsem zase upřela jeho směrem, spolu s pozdviženým obočím, se mi na kratičký okamžik mihlo pobavení.

_________________

Zatímco ona byla zticha, možná mírně zaskočená jeho troufalostí si ji konečně mohl pořádně prohlédnout. A ačkoliv většina mužů o nenápadném prohlížení neslyšela on byl vyjímkou. Dokázal si ji důkladně prohlédnout, i když před ním stála, aniž by si toho všimla. Na ženu, která ještě plně nedospěla, byla vcelku vysoká, takže v tu chvíli byl Jae rád za svou vlastní výšku, která však v Koreji nebyla vyjímkou. Musel zkonstatovat, že i oblečení volila střídmým dojmem, ačkoliv byla celá v černém. Klobouk byl perfektním doplňkem její ohnivé hřívy a s potěšením zjistil, že má lepší křivky než většina Asiatek v jejím věku, protože to byly jen ploché desky na kterých se nebylo na co koukat. V mysli se musel pousmát nad svým myšlenkovým pochodem, protože kdyby ho slyšela, nebyl si tak jistý jestli by tu ještě vedli nějakou konverzaci.
Věděl, že bude znovu spokojenější, když jí řekne, že na třeťačku nevypadá což se mu i podařilo nebo si to alespoň myslel, protože než stačila něco takového projevit, uchopil ten pramen. A po tom jako by jí zmrzla krev v žilách. Přemýšlel jestli se jí tohle vůbec nekdy stalo, oni jsou Briti strašně vlezlí, protože Vás klidně zastaví na ulici a aniž byste je znali si s Vámi začnou povídat. Ovšem ještě nikdy neviděl nikoho svádět holku na ulici. Při přemýšlení se v jeho mysli naskytla ještě jedna myšlenka a to ta, jestli vůbec někdy měla nějaký románek. Ono totiž když uvážíte, že dívka která před vámi stojí je tak hezká jako ona, ale když k ní přijdete promění se v Medusu Vám asi moc kuráže nepřidá a radši ji vělkým obloukem obejdete. Ale pro něj to byla výzva.
Po minulém rozhovoru si myslel, že ji trochu rozmluvil, ač jejich konverzace byla velice uštěpačná, ale teď opět skládala věty z nejméně možných slov. "Nechci se schvástat, ale obvykle mi všichni nabízejí celé své bohatství, abych se jich dotknul znovu. Je škoda, že ty to náležitě neoceníš." Zajiskřilo mu v očích a ruku stáhl, tak jako by se jí už v životě nechtěl dotknout a zasunul si ji do zadní kapsy kalhot. Líbilo se mu jak odvrátila zrak, když jí řekl o tom, že ho bude v Bradavicích potkávat. Pravděpodobně si myslela přesně to co chtěl a zvažovala možnost, že by to mohl být její budoucí profesor. No ta lehce zvrácená myšlenka se mu po pravdě opravdu velice zamlouvala, ale bohužel to nebylo možné a on vyloženě neprahl po kariéře v tak příšerně pojmenovaném ústavu. Po další její odpovědi mu ale lehce obočí vyjelo v vzhůru a věnoval jí soucitný pohled. "Víš u NKÚ jsem byl ve všech předmětech vynikající v životě jsem nepropadl z žádného z předmětů." Ačkoliv Jae učení moc nedával, byl nadprůměrně inteligentní a po většinou mu stačilo si něco přečíst, aby si to zapamatovat a pak to napsal do testů, povětšinou skončil ještě o dost dřív než ostatní a dospával spánkový deficit.

Když se Dipp naklonila a ukázala mu dost nezvykle zblízka barvu duhovek, Aidan se automaticky trochu zaklonil v obavě, že si dívka vypíchne oko. Byla trochu hrr, dokonce by ji v téhle situace obratem tipoval spíš na Nebelvír, kam chodila právě i její sestra.
"Jo, pravda," přisvědčil bez potřeby důkaz řádně prozkoumat. Nemohl říct, že by si někdy nějak zvlášť všímal barvy očí u ostatních lidí, zato když na něj Dipp vypálila, nejdřív přikývl v domnění, že myslí chození do koleje, a pak ho najednou nápadně zaujal suk v podlaze, když mu opožděně došlo, že ho podezírá z toho, že je nějaký sestřin šamstr.
"To fakt ne, bez urážky," zašermoval odmítavě rukama. Rozhodně měl teď víc důvodů se stydět než zvědavá Dipp. "Teda ne že by Trianna nebyla hezká, ale nikdy jsem se s mladšími ročníky moc nevybavoval jen proto, abych... totiž... ne, prostě ne," dokončil kulhavě a zakoulel očima. Co to bylo za inkviziční výslech? Nechtěl přece ani prozradit, kdy přesně ze školy odešel, aby se náhodou moc nedomýšlela, a byl si jistý, že falešný knír pár let přidává. Odkašlal si.
"No jo, ta má tuhý kořínek." A na rozdíl od půlky profesorského sboru v nejbližší době asi neodejde na mateřskou dovolenou. "Slyšel jsem, že je pěkně přísná. Přímá ženská, která ale nenechá nikoho ve štychu. Ta zrovna asi s ministerskými kout pikle nebude," mínil Aidan a zapřemýšlel, co všechno ještě v Bradavicích mohlo zůstat při starém. Přidá se někdo z těch čerstvých absolventů k odboji...? A co k černým plášťům? Idiotů tam na to bylo dost...
"Do kterého vlastně míříš ročníku?" zeptal se víc než cokoli jiného hlavně proto, aby odvedl řeč od rozpaků a Trianniných zvyků.

Možná jsem v tuhle chvíli měla štěstí, že nejsem po otcově vzoru zběhlá v nitrozpytu. Ne že bych nechtěla, ale nějak jsem nevěděla o nikom, kdo by mi s tím mohl pomoci. A otce jsem se ptát nechtěla, protože... no, měla jsem z něj tak trochu strach. Nu, ale teď bylo jen dobře, že jsem Džejovi do hlavy neviděla. Kdybych totiž mohla přijít na jeho myšlenky, nejspíš by se ve mě probudila ta malá holčička, co měla ze všech těchto věcí přeci jenom strach, ač jsem se na povrchu snažila působit jinak. Poněvadž ano, byla jsem dokonalá, ale právě moje dokonalost a čistokrevnost, to všechno, ve spojení s mými, nu, ne úplně běžnými zájmy a odtažitým přístupem tak nějak ke všem, většinou lidi odrazovalo i od toho se se mnou bavit. A ne, Andyho nepočítám, poněvadž Andyho, toho zrádce a falešníka, nesmím počítat. Každopádně jsem věděla, že nesmím dát ani náhodou najevo, jak vlastně nezkušená v těchto věcech jsem. Možná jsem měla víc zkušeností než někteří vrstevníci díky tomu, co jsme právě s Andym prožili, ale pokud jsem mohla odhadovat i z Jaeho slov, oproti němu to prostě neznamenalo nic. To byl jako tam u nich nějaká nájemná lehká žena... v mužským? napadlo mě, a byla jsem to tentokrát já, kdo mu věnoval skutečně zkoumavý pohled. Od obarvených vlasů až po oblečení, určitě pečlivě volené, mi prostě připadal jako ten typ, co si vážně může za pozornost nechat platit. Jenže ani náhodou, já nebudu ta, co mu vyklopí do klína Howellsovské bohatství za, jak říkal, další dotyk. Ani náhodou. Musela jsem tuhle hru prostě držet v rukou a dokázat, aby ve výsledku on sám škemral o kousek mojí pozornosti. Poněvadž to by přeci měli všichni. Pozvedla jsem obočí, jako bych něčemu takovému co řekl, vůbec nevěřila, a věnovala jsem mu pohled, který jako by vyzýval, ať si jen něco zkusí.
"Proč bych měla platit za něco, co evidentně můžu mít, aniž bych o to vůbec požádala?" přeběhly pobavené jiskřičky i přes doposud téměř úplně ledové mraky v šedomodrém pohledu. Udělala jsem drobný krůček, abych mu byla blíž, a zatímco jsem pohledem, stále upřeným jeho směrem dávala najevo, že na hru přistupuji, ale rozhodně ji nehodlám hrát jen a jen dle jeho pravidel. "Věř mi, drahý, že pozornost si nepotřebuji předplácet," zavrněla jsem, a to oslovení jsem použila schválně. Jestli si myslíte, že náhodným a mnohdy nechtěným pozorováním sestřiných hrátek jsem se nic nenaučila, tak se mýlíte. Ale až v poslední době, snad na truc Andymu a tomu co mi provedl, jsem se rozhodla to všechno zkusit i v praxi. A proč ne zrovna s tímhle člověkem, který byl evidentně neochvějně přesvědčený o vlastní dokonalosti? Ještě chvíli jsem setrvala troufale blízko, než jsem se naprosto s klidem odvrátila, a jako by tu nebyl, jsem začala listovat onou knížkou. Která, mimochodem, vypadala vážně zajímavě. Na jeho oznámení jsem jen na kratičký okamžik zvedla oči. "Opravdu?" vyřkla jsem a vypadalo to, jako bych mu oznamovala, že jen hloupí potřebují dokazovat, že hloupí nejsou. A ne, nebyla jsem zlá. Bavilo mě to a hrála jsem si. Tečka.

_________________

Že byla Fergusovi moje barva očí víceméně ukradená, zase bylo ukradené mně, takže jsem v té nešťastné pozici setrvala o něco déle a skoro důležitě u toho pokyvovala hlavou. Ještě štěstí, že mě po chvíli začala bolet ruka natolik, abych ji svěsila zpátky podél těla, protože kdybych si na to oko ukazovala ještě dlouho, asi bych opravdu platila za kolosálního retarda.
Pak tu samozřejmě byla ta hloupá situace s mou sestrou a jejími nápadníky. Poněvadž jsem tak trochu předpokládala, že mi bude už napoprvé odpovězeno prosté 'ne', nikdo se nemohl divit, že mi po zmerčení souhlasného přikývnutí spadla brada. "Cože?" kníkla jsem poněkud šokovaně. V tuhle chvíli jsem na něj civěla jako srnka na přibližující se světla jedoucího auta a bylo mi úplně jedno, že zrovna pozoroval něco na podlaze. O moment později mě Fergus nicméně vyvedl z omylu a já mu za to byla vděčná, fakt.
"Proč bych se měla urážet?" zahučela jsem trochu řečnicky, než jsem se trochu rozpačitě podrbala na zátylku. "Aha, jasně, jasně, nemusíš nic... to, dobře," zamávala jsem rukama ve vzduchu a částečně i úlevně odfoukla ofinu z čela. Tedy, chápejte, nemyslela jsem to nijak zle - oproti některým hrůzám, které si Trianna neostýchala dovést i domů, by byl Fergus docela výhra. Hlavně kdyby shodil ten knír... A když už jsem byla u toho... jak mě vůbec napadlo, že by to spolu mohli táhnout? Klidně mohl být v sedmáku, když ona nastupovala do prváku a... To je jedno, jsem idiot, no a co, určitě na to mám právo.
Téma 'profesorka Baneová' už bylo o poznání bezpečnější, nebo se mi to aspoň zdálo. "To jo. A taky je docela děsivá. Ale nosí moc hezké boty, to je fakt," zkonstatovala jsem na Ameliin účet upřímně a ani jsem se už nenamáhala stydět se za to, jakou hloupost jsem na Baneové vypíchla. Tedy, ona to nebyla hloupost, ale docela těžko se to vysvětlovalo příslušníkům opačného pohlaví a lidem, kteří si nevypěstovali vášeň k botám na podpatku.
"Já? Teď půjdu do šesťáku," odvětila jsem na poslední otázku a trochu ledabyle pokrčila rameny. "Kolik je vlastně tobě?" Páč jsem taky měla právo se na něco zeptat, že ano.

_________________

Dipperia Sanders.

Aidana napadlo, jestli není Dipp napůl troll, protože zaslechl, že trollové jsou ulítlí na boty, ale když si ji tak prohlédl od hlavy k patě, docela by i věřil tomu, že u ní je to prostě jen menší, skromná záliba. Stejně ale tušil, že uklízet doma ten botník pro stonožku by nechtěl. Vedl jedny boty na léto, jedny na zimu, a ty obvykle zapomněl vytáhnout, takže sněhem se brodil v keckách.
"Toho jsem si nikdy nevšiml," vzdal se a rozhodil rukama. Dipp vypadala, že bude mít přehled o tom, co kdo nosí za boty, nejen u nebelvírské kolejní ředitelky, a Aidana to táhlo k tomu ostudně zašoupat nohama. Pokud si ale společnost nedělila na základě obouvání, zdálo se mu, že nemá problém s ním utratit pár minut hovorem. Ten Aidanovi v izolaci způsobené vypsanou odměnou docela chyběl, i když mu to dost bránit chvástat se vlastní maličkostí. I tak se živě zajímal aspoň o Dipp, když mu sdělila, že bude nastupovat do šestého ročníku.
Šesťák byl příšerný, člověk si říkal, že má po NKÚčkách, a skoro všichni profesoři už od září okamžitě prudili s OVCEmi," zasmál se s nostalgií a trochu se v duchu zarazil, když se ho zeptala na věk. "Dvacet tři," opáčil ale bez zaváhání, přičemž v duchu pokračoval s bolestí v matematickém vypočítávání. Kdy nastoupila Baneová, že na ni zavedl řeč? Vždyť měl mít ještě O'Leary a Griffinovou... Falešnou odpověď měl jako celou náhradní identitu připravenou vždycky dopředu, ale improvizovat za pochodu bylo těžší.
"Proč se vlastně ptáš? Trianna určitě nepotřebuje dohazovat," popíchl ji s úsměvem. "Víš co mě ale napadá? Baví tě psaní? Nechtěla bys nám dělat interní zdroj z Bradavic? Musí se to trochu šifrovat, nevíme jistě, jestli už nezačali kontrolovat sovy... Jestli tě teda Fénix zajímá," dodával hned rozpačitě. Do prkýnka dubovýho, ani si pořádně nezjistil, za čí stranu vůbec Dipp kope... Henrietta ho zaškrtí. Nebo se jí to bude líbit. "Přinášíme světu pravdu," doplnil tajuplně jedno z osvětných hesel plátku a zazubil se.

Kdyby slyšel její myšlenky tak by se pravděpodobně rozesmál, smíchem pro něj tak nezvyklým, jelikož už dlouho se neměl proč smát. Myslím tím opravdu od srdce, ony úsklebky a úsměvy pro oblbování jiných jsou trochu jiná věc. Ale i přesto jaká Bell byla by si v tuhle chvíli, pomyslel jak sladká a naivní je, no škoda, že to neví, i když mu dost napověděl její zkoumavý výraz, který mu věnovala možná jako odpověď. Ale po pravdě se u něj už od raných věků prokazovala jistá elegance a krása, ovšem on ji začal využívat až na kouzelnické škole, kde si toho poprvé všimnul. Románků za sebou ze školy měl dost, ono totiž stačilo někoho políbit a on si hned myslel, že spolu chodí, ačkoliv to nikdy nikomu neřekl. A vážně nebylo vyjímkou, že mu slečinky ale vlastně i muži chtěli dát slušnou částku peněz, aby s nimi zůstal. Tedy ne, že by je Jae přijmul. Ono v Koreji je to hodně jiné, když se tam dospívající dívky dokáží zamilovat do špičkových zpěváků a myslet si, že se jednou vezmou, tak se asi není čemu divit. Pak se ale její výraz opět změnil. Děláš chyby holka. Pomyslel si potěšeně a přesně věděl, že ho odpálkuje nějakými silnými řečmi ač podle něj cítí něco úplně jiného. Ona přemíra sebevědomí asi nikdy neškodí. Viděl ty jiskry v jejích očích, když mu odpověděla a znovu mu besklo hlavou, že na ní prostě něco je. A měl by se na to podívat někde... jinde. Očima sledoval jak se k němu přiblížila blíž, ale to on tady byl mistrem v těhle hrách a Zrzečka se měla ještě co učit, i když nějaký základ měla. Moc dobře si byl vědom toho, že chce dosáhnout toho, aby se jí zase dotknul a prohrál tak, ale on se jí s výsměchem díval do očí. "Takových jako ty už bylo." Zkonstatoval jakoby ospalým hlasem. "A hádej co..." Ačkoliv mezi nimi byl o dost menší prostor, když ho Bell zmenšila, naklonil se k ní obličejem tak blízko, že to vypadalo, že ji prostě najednou políbí, ale kdyby chtěl udělal by to rychleji. Rty se zastavil asi tak jeden centiment od těch jejích. A jestli se jí tyhle věci nestávaly často tak prostě musela uhnout. Jestli uhla zašeptal jí to vyzívavě do ucha a jestli ne tak směrem k jejím rtům. "Připlazily se po kolenou." Ušklíbnul se a ve stejnou chvíli jako ona se odtáhl s ďábelským úsměvem. Pak jen sledoval, jak se stáhla a projevovala svůj nezájem. Místo toho přistoupil na její hru a také si vzal knihu s názvem Počátky černé magie. Rozevřel knihu, ale její stránky byly ostřejší než by čekal a tak když otočil první stránku. Papír mu projel kůží a on usykl. Spíše překvapením než bolestí a jal se prohlížet si prst, na kterém zatím byl jen těžkorozpoznatelný řez. Jenž se během chvíle začal nalívat krví.

Došla jsem k názoru, že to přehnané sebevědomí mi na Jaeovi prostě vadí. Zřejmě na tom byl totiž naprosto stejně jako já - odmítal hrát tu hru tak, jak si přeje ten druhý. A horší bylo, což jsem si uvědomovala, že on tady měl navrch tím, že má zřejmě mnohem více zkušeností. Ne že bych se kvůli tomu chtěla vzdávat, ale pomalu ale jistě jsem začínala mít pocit, že jediným mým východiskem, pokud se do všeho nechci ještě více zamotat, je prostě taktický ústup. Poněvadž mě, no, mátl. To bude asi ten nejtrefnější výraz. Mátl mě o to víc, že moje malá naivní část si prostě přála přestat hrát na hrdou čistokrevnou slečnu a jako polokrevná chudinka, kterou už jsem nesměla být, si prostě vyzkoušet, jaké to je být jen loutkou v něčích rukou. Přitom jsem si zcela jasně uvědomovala, že tohle není totéž jako s Andym. Ano, s tím prohnaným a zcela nemrzimorským lhářem Andym. Tahle celá hra, snad proto, že už mi nebylo třináct, působila mnohem nebezpečněji. Paradoxně právě to mě u ní asi ještě drželo. A... chtěla jsem vyhrát. Jen jsem tušila, že to všechno prostě neskončí hned v prvním kole.
A právě proto, že to bylo teprve první kolo, jsem také věděla, nebo spíš, byla jsem si téměř stoprocentně jistá, že ačkoliv se v té blízkosti, kterou jsem možná příliš neuváženým činem navodila, tváří jako by mě hodlal políbit... neudělá to. Kdepak, to by totiž znamenalo tu největší prohru, nebo ne? Měla jsem v tu chvíli podvědomé nutkání uhnout, otočit se na podpatku a utéct nebo třeba popadnout nejbližší knihu a majznout toho troufalce po hlavě, ale silou vůle jsem se donutila ani nehnout. Jistě že to neuděláš, pozvedla jsem koutky úst, když skutečně nakonec přešel k pouhému šepotu slov, kterým jsem, ač nechtěně, musela věřit. Existovaly takové ženy i dívky, ale jak už bylo naznačeno, já se nehodlala stát jednou z nich. "Tak to pak doufám nebudeš příliš zdrcený, když se ti toho nepovede dosáhnout u jedné zrzky," opáčila jsem naprosto uvolněným hlasem, který v sobě nesl náznaky posměchu a jistoty tím, že skutečně nebudu tou, kdo se nakonec připlazí, a pak už jako by mě zajímala jenom kniha.
Jako bych se po chvilce prostě rozhodla, že si knížku koupím, jsem ji zaklapla a naposledy, tedy alespoň pro dnešek, jsem se rozhodla na toho zvláštního mladíka promluvit. "Jestli dovolíš, už jsem tady s tebou propásla spoustu času, takže..." mě omluv. Sbohem. Zbytek dokonale vymyšlené věty, která měla předcházet mému odchodu, zanikl v momentě, kdy jsem si všimla krvavé ranky, zanechané tou snad osudem podstrčenou stránkou. Byla to ranka tak malá, že by si jí možná spousta lidí nevšimla. Ne tak já. Zamrzla jsem na místě, a nejspíš to nejdřív vypadalo, jako bych z krve měla děs. Zírala jsem, jako pod přízračnou hypnózou, na drobný červený důkaz zlomyslnosti osudu, neschopna se pohnout z místa, a moje vědomí, toužící stále po tom triumfálním odchodu, se pralo s neodkladnou touhou někde splašit nůž a vidět víc, víc a víc té rudé tekutiny, prýštící z otevřených ran. Napovrch samozřejmě můj zmatek v hlavě ještě vidět nebyl. Působila jsem prostě jako někdo, koho trochu vyděsil pohled na krev... zatím.

_________________

Bylo pro něj velkým zklamáním, že neuhla. Možná právě proto si také J uvědomoval, že není jen tak obyčejná, že není jako ostatní a to pro něj bylo o tolik vábnější. Už dlouho nenarazil na něco co by tak chtěl... samozřejmě pokořit jak jinak. Ovšem během toho co se u ní ocitl tak blízko vychutnával si její vůni, která pronikla i přes pečlivě volený parfém. Nevěděl jestli se mu dívá do očí nebo ne, protože on sám se koukal jen na její rty, které se po chvíli zvedly v prohnaném úsměvu. Možná, že sázela všechno a nebo nic na hrdost a zrovna v tuhle chvíli vyhrála jednu z mála bitev. I když, kdyby ji doopravdy políbil mohl ji tak lehce pokořit, přece jen vůbec netušila co je zač a aby ji jen tak někdo líbal, by bylo velice troufalé a ponižující. Ale musel jí uznat, že má velice krásné rty, už se docela těšil až ji bude vídat v Bradavicích. Tohle místo se stalo lehce snesitelnějším, když si tu vyhlédl oběť na které se mohl cvičit. Po dnešku nabyl dojmu, že ta škola bude plná stejného odpadu jako byla ta holka, která tady vytírala podlahu. A i oběti, které si Jae vybíral musely být alespoň trochu na úrovni, jinak by mu nestály ani za kousek pozornosti.
Tím co ovšem potom Anabelle řekla, mu přiznala jeho úspěchy a tak se v duchu zatetelil. Jak i ona sama v hlavě přiznala Jae měl navrch, trochu se obával toho, že když si s ní bude takhle zahrávat postupně ji vycvičí a bude mu moct sekundovat, ale to bylo ještě daleko... zatím. "To se ještě uvidí." Odpověděl a věnoval jí sladký nevinný úsměv, jako by snad za celou dobu nic neprovedl. Byl zabrán svou knihou, která mu způsobila zranění, když ho Anabelle chtěla opustit, ale záhadně se zasekla uprostřed věty. Zvědavě k ní zvedl zrak, zatímco se mu na prstě začala vytvářet krůpěj rubínové krve. Vypadalo to jako by měla strach, v tu chvíli by se jí nejradši vysmál do obličeje. Hraje takovou nezdolnou dámičku a pak ji vyděsí malá stopa krve? Ale v jejím pohledu bylo ještě něco... něco co ho od takového počinu zrazovalo, ale za boha nemohl přijít na to co to bylo. Obvykle do lidí dokonale viděl a věděl, alespoň jakým směrem se jejich myšlenky ubírají, ale tentokrát nic. Kapka začala lehounce stékat po jeho štíhlém a dlouhém prstu a to jako by Jaeho probralo. Prst si přiložil k rtům a jazykem přejel po rudé cestičce, kterou za sebou kapka zanechala až k ráně, odkud na chvíli krev vymizela. Zaklapl knihu, dal si ji do podpaží, ještě se naposledy nahnul k Anabellině uchu, do kterého jí svým tichým, ale zvučným hlasem řekl: "Jak jsem říkal, nepotkáváme se naposledy." Potom se otočil na podpatku a vydal se zpět do centra obchůdku, Anabelle tam nechajíc napospas svému osudu.
Když došel k pultu, kde měl být prodávající, všiml si stohu knih, které přesně odpovídaly knihám pro pátý ročník. Určitě to byly ty co po něm ta zrzka chtěla. Tak je prostě schválně popadnul, na stoleček hodil váček s galeóny, ve kterém bylo dost za všechny knihy které si právě odnášel a vyšel z obchodu přemýšlejíc co znamenal ten pohled v jejích očích.

"A přitom boty jsou základ státu," protáhla jsem zamyšleně a taky docela neurčitě, když Fergus přiznal, že si botek madame Baneové nikdy nevšiml. Miniaturní výčitka se naštěstí ani trochu nepromítla v tónu mého hlasu, vždyť jsem mu ani neměla moc co vytýkat. Ne každý žil ve stejné filozofii jako já, což byla sice škoda, ale nic moc se s tím nedalo udělat. Jen o chvíli později jsme se plynule dostali až k mému nástupu do šesťáku a já vpravdě docela zplihla.
"Tak to pěkně děkuju, právě jsem ztratila veškeré iluze. A to jsem tak doufala, že bude nadcházející rok pohoda," posteskla jsem si s nepatrně svěšenými rameny, ačkoli mi u toho hrál na rtech poměrně bezstarostný úsměv. Na rozdíl od praktického života pro mě totiž škola nepředstavovala moc velký problém, pokud jsem zrovna nepřevrhávala lahvičky a dózičky s ingrediencemi do lektvarů, nebo omylem neohrožovala zrak svých spolužáků vlastní hůlkou. Stejně bych ale byla mnohem radši, kdybych se mohla během šesťáku flákat a posmívat se Trianně, že má práce nad hlavou a já nemusím hnout prstem. Odpověď na otázku ohledně věku mě každopádně uvedla do zamyšlení. Čím víc jsem se toho dozvídala, tím více jsem byla zmatená a rozpačitá. Což sice nebylo nic neobvyklého, když se pominula ta rozpačitost, jenže tohle byl trochu odlišný případ. Jednak mi do toho vůbec nezapadalo, že by znal Triannu a věděl, že je hezká. Pokud mě totiž nezrazovaly mé matematické schopnosti, byl o šest let starší, takže v době jejího nástupu do školy musel být v sedmáku, případně šesťáku. Že by sedmnáctiletý kluk považoval za pohledné jedenáctileté škvrně, to se mi nějak nezdálo. Na druhou stranu, klidně se mohli znát z pozdějších let, Tri na to náturu měla, dovedla se bavit prakticky s kýmkoliv. Taky mi do toho neseděla Baneová, poněvadž na škole nestrašila tak dlouho... nebo ano? To jsem netušila. A ačkoli jsem se dál na nic nevyptávala, něco v mém výrazu prozrazovalo, že mi tu něco nesedí. V rozvíjení dalších teorií mi každopádně zabránil další dotaz.
"Já nevím, prostě mě to zajímá. To je pravda, ale... Hej!" zahučela jsem s těžko skrývaným úsměvem a šťouchla ho do ramene. Bylo to pravděpodobně dost odvážné a familiérní gesto, zvlášť když byl údajně o sedm let starší a já ho ani neznala. Jenže jsem si dovedla představit, kam tím míří (opravte mě, pokud tomu tak nebylo), a prostě... ne. Tak.
Pravděpodobně už jsem s těmi šoky byla děsně trapná, ale ten následný návrh mi doslova a do písmene vyrazil dech. Komu by taky nevyrazil, co? Mnohem horší ale bylo, že jsem vůbec netušila, co na to říct. Na chviličku jsem se odmlčela, trochu rozpačitě si zastrčila prsty do kapes a zhoupla se v kolenou. "Je to zajímavá nabídka," začala jsem poněkud opatrně, "Ale nejsem si jistá, jestli jsem na tohle zrovna ideální materiál. Interní zdroj z Bradavic... to zní strašně zodpovědně a důležitě a... ehm, řekněme, že na mě nikdy nebyl zrovna spoleh." Snad všem muselo být jasné, jak moc neochotně jsem ta slova pronášela. Merlinžel v nich ale nebylo nic jiného než pravda, což byla sakra smůla. "Ale mohla bych to aspoň zkusit! Jen bych potřebovala znát nějaké... podrobnosti," dodala jsem spěšně, aby si Fergus nemyslel, že se jenom tak vymlouvám na svou neschopnost. To jsem ve skutečnosti nikdy neudělala, čestný skotský!

_________________

Dipperia Sanders.