Holčičí hlas. Septimus obrátil oči v sloup a skepticky se zadíval směrem ke schodům, ale nikdo se neobjevil. Jen se ozvalo výmluvné zaskřípění dřeva. Septimus se založil ruce křížem, jako kdyby čekal, co z těch údajných bubáků vypadne.
"No, já nevím. Možná přerostlé krysy. Oživlou děravou polévku, co uprchla z kuchyně," vypočítával s ironickým pobavením všechno, co by se mohlo objevit v Děravém kotli. Nakonec udělal úkrok stranou a snažil se zahlédnout aspoň kousek látky nebo vlasů, které by mu prozradily, kdo si tu z něj dělá legraci. Teď se navíc cítil víc než oprávněně takovou "legraci" oplatit.
"Já myslel, že bubák na sebe bere podobu toho, čeho se člověk nejvíc bojí. Takže když se teď podívám, uvidím něco chlupatého? Slizkého?" přemítal nahlas se špetkou humoru a s pozvednutým obočím se pokusil postoupit ještě o kousek, aby odhalil záškodníky.

_________________

"Krysy? Děravá polívka? Ňák si fandíš, kamaráde," uculila se Rita do éteru, a když zaslechla povědomé zaskřípění podlahy, doslova se nalepila na zeď za sebou. Posunkem pobídla Maggie k témuž, načež jí zastrkala co nejvíc vlasů za krk, protože trčely na všechny strany jako hnízdo obzvlášť přerostlého vrabce. Mohly by je prozradit.
Další otázka Ritu doslova přimrazila na místě. Viděl něco? Ne že by na tom kdovíjak záleželo, stejně bylo jen otázkou času, než je ten neznámý drzoun objeví. Ale stejně jí to pomyšlení vysušilo hrdlo a zježilo všechny drobné chloupky na krku. "No, vlastně jo, něco chlupatýho bys vidět moh," přisvědčila Rita zdráhavě, protože se jí v hlavě právě začínal líhnout plán, a upřela prosebně vykulená očiska na Maggie. A ta, světe div se, krátce přikývla. Nejspíš se jí dotkla klukova poznámka o chlupatém "něčem".
Rita se hbitě prosmýkla kolem svojí malé milé sestřičky, tak, aby se Mag ocitla mezi ní a pomalu se blížícím cynikem, načež jí pomohla rozcuchat donedávna pečlivě přihlazené vlasy. Několik pramínků jí přehodila přes čelo ve snaze zakrýt kulatý obličejík, ještě celý výjev zběžně zkontrolovala, a když byla spokojená, zvedla na sestru palec. Na oplátku se jí dostalo prakticky neviditelného úšklebku.
Obě Jacksonové se začaly po špičkách plížit k cizinci, břicha zatažená a záda natěsno připlácnutá ke stěně. Na samém krajíčku chodby kupodivu prkna tak strašně nevrzala, takže se pohybovaly celkem tiše.
Jakmile se ocitly u samého rohu, zastavily. Několik vteřin jenom tak nehybně stály a naslouchaly. A pak Maggie, s hřívou rozevlátou všude kolem hlavy, vyběhla Septimovi vstříc.

"Takže jsi ještě horší?" kvitoval Septimus, povytáhl jedno obočí a s úšklebkem se mu protáhl taky koutek úst. Začínalo ho vážně zajímat, kdo tady v Kotli je tak vyšinutý. Aspoň tu ale nebude nuda, i když hrozilo, že Septimus brzy přečerpá svou denní kapacitu sociálnosti a začne se projevovat jeho introverze, což většinou znamenalo, že se někde zavřel s knížkou a nereagoval ani na výzvy jako "oběd!", nebo "žiješ tam nahoře?"-
Něco chlupatýho? Asi má mazlíčka kočku, nebo pavouka...
Udělal další krok směrem ke schodům, když na něj zpoza rohu najednou vyletělo něco, co mu v prvním okamžiku překvapení připomnělo splašené vlasy, ostříhané kadeře prchající z kadeřnictví na svobodu. Podvědomě uskočil, aby do něj to stvoření nevrazilo (asi moc dobře nevidělo), než v něm rozpoznal asi pětiletou malou holku. Trochu ji zabrzdil tím, že se jí pokusil dát ruce na ramena, aspoň co jen dokázal pod tou hřívou odhadnout. Tahle malá, divoká bestijka si koledovala, že jí koberec podjede a žuchne na zem, když ani pořádně nevidí na cestu.
"Prr, prr! No, jako bubák by ses asi neuživila, ale jako postrach dobrý," uznal.

_________________

"Jsem," souhlasila Rita a v hlase jí jasně zazníval úsměv. "Páč bubáci takoví už bejvaj, to si nevybereš."
Vyklouzla zpoza rohu právě včas, aby se jí naskytl jedinečný výhled na jakéhosi blonďatého kluka, kterak uskakuje před zuřivým útokem chuchvalce vlasů na nožičkách. Až do tohoto bodu šlo vše podle plánu - ale pak to ten milovník krys prostě zákonitě musel zkazit a chudáka Maggie popadl za... za... Rita to přes všechny ty vlasy nebyla s to rozpoznat. Avšak tak jako tak tím chvatem Maggie (která byla kupodivu schopná rozpoznat aspoň matné obrysy a zabrzdila by hned, jak by jí šla Septimova silueta z cesty) zastavil, a té se to přirozeně vůbec nelíbilo. Neměla ráda lidi, tím spíš pak ty, kteří se negativně vyjádřili o chlupech. "Pusť mě!" zavřískla. Jeho víceméně uznalý komentář ocenila tak, že si odhrnula pár pramínků z obličeje a vzniklou škvírou po svém "zachránci" metala chladné pohledy.
Jelikož Maggie nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí, Rita se k ní a její skoro-oběti přichomýtla docela uvolněně, snad jen v očích jí tančila obezřetnost. Zběžně se ujistila, že je sestřička v pořádku, načež si prohlédla i toho-kluka-co-byl-na-plešky-a-bezsrsté-krysy. "Aha," zkonstatovala suše, jako by blonďaté vlasy, modré oči a pihy všechno vysvětlovaly. S tím se začala věnovat zase Mag, které, pokud ji už Septimus pustil, jemně odhrnula z tváří i zbylé kadeře. "To není fér," fňukla vlasatá dívenka, "měl leknout. Proč neleknul?"

Septimus okamžitě ucukl, když to vlasaté monstrum vřísklo, a bez námitek pustil. Nedržel nijak pevně, chtěl ji přece jen jemně zastavit, ale takovou odezvu nečekal. Prohlédl si rychle ruce, jestli na nich neulpěla nějaká nemoc - ne že by to dělal pokaždé, když přišel do kontaktu s jinou lidskou bytostí, ale tahle byla krajně podezřelá.
Vzápětí se vynořila i majitelka tohohle mazlíčka. Septimus pro jistotu přešel intenzívní ledové pohledy dýchající paruky v nadživotní velikosti a zvedl pátravý, hodnotící pohled k té druhé. Zdálo se mu, že za tím vším stojí ona, a z jejího suchého komentáře se snažil vyčíst, jestli je to někdo, s kým by mohl (a měl) ztrácet čas, nebo jestli to náhodou není jedna z těch povrchních kandidátek do Zmijozelu. Založil si ruce, jako kdyby se ohrazoval proti tomu "aha", které se mu zrovna dvakrát nezamlouvalo, a prohlédl si ji s výrazem, který považoval za podobný, jaký vykouzlila i ona. Šedé oči, hnědé vlasy... podivný mazlíček.
Sklouzl pohledem dolů.
"Leknu se, až budeš mít ostnatý obojek a žádné vodítko. A asi jsi málo ječela," navrhl analyticky. "Ale jinak dobrý."
Přešlápl, přenesl váhu na druhou nohu a se stále založenýma rukama pohlédl maličko ztraceně na obě holky. Udržel si tvář tím, že jenom nadskočil, to jo. Teď ho ale kvůli tomu zoufale nenapadala žádná vtipná poznámka a on moc dobře tušil, že ho napadne až ve chvíli, kdy už to bude pasé.
"Ehm. Ale měla by sis ji hlídat. Někdy tu prý loví chobotničky po stropě, když se nim nechce do polévky. Mohli by si ji splést s nějakou přísadou." Maličko ohrnul nos. Jestli se na něco netěšil, byla to zdejší vyhlášená kuchyně.

_________________

"Ne," opravila ho Maggie shovívavě, "já myslela, že lekneš, ne že se le- Au!" Dotčeně si promnula žebra, kam se jí dostalo Ritina káravého dloubnutí, pročež vrhla na Septima další ošklivý pohled. Rita se na něj podívala taky. "Potřebujem jenom trochu cviku, žádný obojky. Dej nám hodinu a vyletíš z kůže," řekla a smířlivě se usmála. Její rozpaky z blonďákova odtažitého postoje a kousavé poznámky prozrazovaly jenom pozvolna rudnoucí uši. "Náhodou, já... Cože?" Rita zaklonila hlavu a vykulila očiska na strop nad sebou, jako by čekala, že tam uvidí rejdit chobotničky. Nakonec však zmerčila jenom jednoho jediného osamělého švába. Ušiska se jí v témže okamžiku zasekla u odstínu barviva extrahovaného ze slizu ostranky jaderské a nezdálo se, že by se na tom chystala cokoli měnit. Akorát sebou jednou dvakrát trhla, snad na svou obhajobu.
Věnovala Septimovi nejistý škleboúsměv. "Tak mně chobotničky neva, že jo, pokud je dávaj jenom do polívky. My tu sme akorát na snídani... Zatraceně, snídaně!" Škleboúsměv zmizel a nahradil ho výraz čirého děsu. "Jéžiš, Mag, dělej, nebo mě naši zabijou!" Rychle vytáhla vzpouzející se sestřičku na nohy, poněvadž ta si někdy během konverzace o chobotničkách na stropě kecla na zem, a než vystartovala ke schodům, ještě stačila vyhrknout cosi jako "těšilo mě". Ani ji nenapadlo, že by jim blonďák teoreticky vzato mohl dělat společnost.

<<< Uličky

Konečne došla do Kotlíka. Vošla dovnútra a sadla si na najbližšie voľné miesto u stolu. Veci položila na zem vedľa seba a klietku s mačkou položila na stôl. Vzdychla si a poobzerala sa. Ako videla, otec tu ešte nebol, čo ju zas tak neprekvapilo. Nebol z tých, čo by si potrpeli na čas, i keď nikdy nemeškal nejak moc. Popravde, ani si nedohodli čas, ale vedela, že čoskoro tu bude. O to strach mať nemusela. Pozrela sa na čiernu mačku, ktorá sa otáčala vo svojej klietke. Kebyže je tá klietka väčšia, určite by sa v nej prechádzala, pomyslela si Avril. Veľmi dobre to vedela, keďže domáce mačky sa až tak veľmi od svojich väčších príbuzných nelíšili. Akurát neboli také divoké. Boli také...zdomácnené. Avril ale vedela, že prirodzené inštinkty sa nikdy nedajú úplne potlačiť. Prezerala si čiernu mačku a uvažovala, ako ju pomenuje. Prezerala si ju a rozmýšľala, aké meno by sa jej hodilo najviac. Nevedela prečo, ale tak trochu jej pripomínala čiernu jaguárku Nisaru. Zdalo sa jej, akoby sa v istých výzorových rysoch podobala jaguárke, síce to bolo ako zrovnávať čokla s vlkom. No Avril jej ju jednoducho trochu pripomínala. „Budeš sa volať Nisara,“ zamumlala potichu Avril mačke. Pomenovala ju po svojej najmilšej jaguárke. Keďže jej pripomínala jaguárku, s ňou jej pripomínala aj jej bývalý domov. Keď prehovorila, Nisara na ňu na chvíľu uprela oči, ale potom sa opäť otočila. Avril otvorila klietku a vytiahla ju. Položila si ju do lona a začala ju hladiť. Mačka si spokojne ľahla a nechala sa hladkať a škrabkať, pričom slastne vrnela. Avril vedela, že toto funguje na každú mačku. Tak sa zatiaľ venovala svojmu novému miláčikovi, kým nepríde jej otec.

Septimus se nechápavě zadíval na menší stvoření, ale dlouho by to nevydrželo, protože ta větší ji dloubla do žeber.
"Mně jen tak nevyděsí nikdo," upřesnil jen pro jistotu přehnaně racionálně. Teď, když už věděl, s kým má tu čest, ho jen tak nepřekvapí. To by se z nich musely stát kouzlem ty nejskvělejší maskérky hororů... Asi by to neříkal, kdyby nešlo o jeho ego, protože aspoň ta starší dívka už mu po překonání prvních rozporuplných a zmatených pocitů začínala připadat docela fajn (v překladu Septimusova slovníku kontaktu s cizími lidmi druh "neškodná", "možná s ní můžu mluvit" a spousta otazníčků). V případě mladší vlasatice si tak jistý nebyl, protože od ní zachytával jen neurčitou auru, kterou vyzařovaly mladší sestry. Tušil, že u obou prochází tvrdou fází hodnocení, a i když jeho mozek mu napovídal, že se nepotřebuje přece nikomu vnucovat, něco uvnitř ho pošťouchlo - to přece neznamená, že musí být hned za odtažitého a studeného. Cool vypadalo trochu jinak.
"Počkej!" vyhrkl, když se obě najednou daly málem na úprk zpátky ke schodům, patrně na jídlo. "Já jdu stejně taky už dolů... Mimochodem, jmenuju se Septimus. Strange," dodal a připojil se k nim, i když schody scházel podstatně důstojněji a bez chvatu.

_________________

"Aha. Ráda tě poznávám," odvětila Rita a kupodivu to znělo upřímně, přestože si to dusala po schodech pořád stejnou rychlostí a Septimovi nevěnovala jediný pohled. Ono to totiž ani dost dobře nešlo, pokud si ovšem nechtěla zlomit vaz. "Já sem Rita. A tohle je Maggie." "Tohle" jí nakvašeně zaťalo nehty do dlaně.
Když konečně doťapaly až do přízemí, krátce se ohlédly; pan Strange přeci jen zůstal o několik schodů pozadu. "Já nechci, aby šel za náma," zakňourala Mag a i její sestra musela uznat, že ta upřímně myšlená věta má vážně něco do sebe. Už jenom ta představa, jak rodiče pronášejí vskutku vtipné poznámky o "klukovi" a "rozkošném kamarádovi" byla přinejmenším... příšerná. "Panebože," pobledla Rita, sotva jí ta myšlenka vytanula na mysli, načež znovu vyrazila směr snídaně. Maggie ji schlíple následovala a pořád se nešťastně ohlížela přes rameno.
Propletly se mezi posledními několika stoly, a čím víc se blížily k tomu "svému", tím víc sílilo jejich podezření, že cítí vajíčka. Podezření to bylo oprávněné, jak je vzápětí ujistila přítomnost talířů na stole v kombinaci s vyčkávavými výrazy manželů Jacksonových. "Jdete právě včas!" zahlaholila maminka s úsměvem - a ten úsměv se ještě rozšířil, když si všimla přícházejícího Septima.

Septimus, který dusal po schodech za sestrami, se zastavil a vrazil si ruce do kapes v okamžiku, kdy Maggie vykníkla, že nechce, aby šel za nimi. S prázdným, nečitelným pohledem se za nimi začal loudat a jen o chvilku příliš pozdě vytušil něco podobného, jako se hnalo hlavou Ritě.
Zastavil se o něco dál od stolu jejich rodičů a instinktivně se zamračil, zvlášť když se Ritina... maminka? tak zářivě usmála. Ohlédl se směrem ke stolu, který okupovali Strangeovi, a zhoupl se na patách. Když to bude moc špatné, pořád může utéct, vypařit se, zmizet.
U stolu voněla vajíčka (nebo možná voněla po celém Děravém kotli, protože Sep měl pocit, že tu nic jiného ani usmažit neumí) - Septimus se rozhodl s pohřebním výrazem přiloudat ještě blíž. Sveřepý výraz zvolil úmyslně, protože tím méně hrozilo, že ho bude paní Ritina-maminka považovat za roztomilého nebo kamarádského. Z toho koukaly vždycky jen trable.
"Dobrý den," zabručel nicméně slušně a doufal, že nikde na obličeji nemá šmouhu neznámého původu. Všechny maminky na světě měly otravný zvyk si takových věcí všimnout a dávat je okamžitě do pořádku; Septimus ale mnohem raději působil dospěleji, aby se k němu dospělí chovali aspoň trochu jako k sobě rovnému. Pohřební výraz se mu doteď vyplácel jako účinný.
"Jste tu poprvé?" zkusil uhodnout, když pohledem přeletěl Ritu, Maggie i jejich rodiče. Ti byli buď tak světaznalí kouzelníci, že se uměli perfektně obléct jako mudlové, nebo to byli mudlové. Dedukce byla snadná. Sepovi na původu nikdy moc nesešlo, ale docela ho nadchla představa, že by mohl začít někoho poučovat a ukázal mu, kde co mají na Příčné ulici. Automaticky sjel pohledem Ritu a pozvedl při tom nevědomky obočí. Vypadala, že jí bude asi tak stejně jako jemu. Určitě je to ona, kdo jde do Bradavic.

_________________