Monty po Torbjornovi vrhnul alespoň vděčný úsměv, když jeho i Bjorna strejda ujistil, že se jejich rodiče o příhodě v prodejně kotlíků nedozví. Monty si sice nemyslel, že by z toho doma měl nějaký průšvih, protože jinak byl spolehlivý a nikdy se do žádné větší šlamastyky nenamočil, ale kázání by možná dostal, takže byl rád, že se tomu vyhne.
K Ollivanderovu obchodu s hůlkami mířil svižnou chůzí, protože už se nemohl dočkat, až všechny ty hůlky uvidí a vyzkouší - dost možná tedy cupital v čele výpravy, ale neustále se ohlížel za sebe, aby se ujistil, že jsou oba Bjorni nablízku.
Když pak vpadli do obchůdku, který působil docela starobyle a dost zaprášeně, Monty se s očima rozšířenýma úžasem a zvědavostí začal rozhlížet kolem sebe. „Buenos días!“ brouknul nicméně do éteru, protože navzdory svému nadšení nezapomínal na slušné mravy. Pak se ale ohlédl k Asbjornovi a zeširoka se zazubil. ~Paráda, co?~ okomentoval to množství hůlek, načež očima přelétl nespočty regálů a pokrčil rameny. ~To nevím, vždyť je jich tu spousta!~ rozmáchl rukama kolem sebe, aby gestem obsáhl celý krám a všechny ty hůlky.
Netrvalo dlouho a jejich trojčlennou výpravu zmerčil pan Ollivander, který přijel na jezdících schůdcích. Protože Monty už zdravil, teď jenom pokýval hlavou a čekal, co ze staršího pána vypadne. „Ah, dobrý den ve spolek!“ broukl zvesela a oba chlapce si změřil zkoumavým pohledem. „Pojedete prvně do Bradavic, že?“ mumlal už zamyšleně, protože očividně okamžitě začal přemýšlet, které hůlky by se k hochům mohly hodit. „Kdo z vás půjde první? Hezky popořadě, ať mi tu nezrušíte obchod,“ pobídl je, protože nehodlal svěřovat hůlky oběma najednou - ještě by se tu přizabili. Monty loupl očima k Asbjornovi a povytáhl obočí - jemu bylo totiž upřímně jedno, kdo z nich půjde první, a pokud se dopředu hrnul jeho nový kamarád, rozhodně mu to neměl za zlé.

_________________

Bjorn se zřejmě na schůdkách projet nemohl, protože dostal od strejdy místo odpovědi lehký pohlavek, asi že toho už bylo na jeden den dost s ohledem na ty kotlíky. A tak když na ně ten děda začal mluvit, zatvářil se nechápavě, protože tomu moc nerozuměl. Angličtina sice byla jednoduchá, ale zase tak dlouho se ji neučil. „Dobrý den,“ pozdravil tedy s přízvukem a pokusil se pousmát. Pak ještě pochytil něco o Bradavicích a pár slov z toho posledního, ale dohromady už to nesložil, a proto si počkal na strejdův překlad do švédštiny. A když se Monty nikam nehrnul, hrdinně loupl pohledem po prodavači, a vykročil vpřed. Hned taky dostal do ruky hůlku, ale nemusel s ní ani mávnout, aby z ní vyšlehl metrový plamen a opálil panu Ollivanderovi jedno obočí. „Pardon!“ zamumlal Bjorn a rychle doutnajícímu muži hůlku vrátil. „Tak ta nebude ideální, zkusíme jinou,“ zamumlal pro změnu pan Ollivander, když uhasil obočí, a podal Asbjornovi naprosto odlišnou hůlku, aby mu tu mladík něco znovu nepodpálil. Ani ta však nebyla ta pravá, spíš si počínala dost levě, stejně jako další dvě po ní, než se jedna z nabízených hůlek v Bjornově ruce rozzářila a okolo chlapce se zamihotala zlatavá světélka. Torbjorn si viditelně oddechl a popostrčil před prodavače Montyho.

_________________

Monty jen pokýval hlavou na prodavačovu spíš řečnickou otázku, načež loupnul pohledem po Asbjornovi, ať jako klidně první jde. Ollivander očividně rozhodl dobře, když nedal hůlky do rukou oběma najednou - hned první hůlka, kterou Bjornovi svěřil, ho totiž málem proměnila v pečené kuře. No dobře, jen mu ohořelo obočí, ale i tak to byla dost děsivá podívaná, a tak Monty bezděčně couvl o krok vzad a dost možná díky tomu narazil do strejdy Torbjorna, ke kterému vyděšeně vzhlédl.
Pak ale z bezpečné vzdálenosti sledoval, jak se Bjornovi daří, a když mu nakonec nějaká z hůlek padla do ruky, zvědavě natáhl krk. ~Ukaž!~ vybídl ho, aby si jeho hůlku stihl prohlédnout, než ji pan Ollivander schová zpátky do pouzdra.
Nemohl ale okounět moc dlouho, protože do něj strčil Torbjorn, a pošťouchl ho dopředu. Monty nasucho polkl a vážně moc doufal, že pana Ollivandera omylem nezabije. „Hmmm, k tobě by se mohla hodit tahle, mladíku,“ zamumlal stařík po chvilce, zatvářil se zamyšleně a vrazil Montymu do ruky první hůlku.
A taky poslední.
Žádná katastrofa se totiž nestala, naopak Montymu hůlka docela příjemně zavibrovala v ruce a jemný vánek mu pocuchal vlasy. Mexičan překvapeně vykulil oči, protože nečekal, že to bude takhle rychlé, a nevěděl, jestli má litovat, že hůlek nevyzkoušel víc, nebo zda si má oddechnout, že omylem nezabil prodavače. „No, to byl vážně rychlý výběr,“ zkonstatoval Ollivander spokojeně a od obou hochů si hůlky převzal, aby je zabalil a sdělil jim, kdy jim je přinese sova. Od Torbjorna si samozřejmě nechal zaplatit.
~Takže teď hábity?~ nadhodil Monty, když vykročili k východu, a nezapomněl se slušně rozloučit s Ollivanderem a poděkovat mu za hůlku. Na nakupování školní uniformy se ale moc netěšil a bylo to na něm vidět.

_________________

Přišel si blbě jen trochu, když Montymu padla do ruky jako ulitá hned ta první hůlka, kterou mu Ollivander podal. ~Ty budeš mít na to kouzlení asi talent, Monty,~ poznamenal s úsměvem, i když trochu křečovitým. Monty vypadal jako někdo, kdo neumí do pěti napočítat a rozpláče se, když se na něj bafne, ale Bjorn začínal tušit, že to tak jednoznačné nebude. ~Na ty hábity se netěším.~ sdělil tiše k Montymu, když se obraceli k odchodu z obchodu, aby přešli hned do druhých dveří vedle k madam Malkinové.


Bjorn nebyl módní fanatik a představa čehokoliv šatoidního, co nebylo odrazem minulých století mudlovské historie, ho poněkud děsila. A když ho madam v krámě donutila vystoupit na stoličku a začala kolem něj čarovat s metry, oněměle na ni zíral, že si ani neuvědomil, že ji nepozdravil. Torbjorn to naštěstí udělal za něj, a zatímco Bjorn trpěl na stupínku, otočil se ke svému kmotřenci. „Zajdeme pak ještě na pohár a já vám oběhnu ty učebnice, ať se s tím netaháte.“

_________________

Monty okamžitě zavrtěl odmítavě hlavou, když se Asbjorn ozval s tím, že bude mít určitě talent na kouzlení, vzhledem k tomu, že mu do ruky padla hned první hůlka jako ulitá. ~Myslím, že mě pan Ollivander jen dobře odhadl,~ usoudil a pokrčil rameny. Nic jiného si opravdu nemyslel - ostatně v Montym se občas dalo číst jako v otevřené knize. I tak se ale díky Bjornově prohlášení trošičku začervenal. Bůhví proč se cítil krapet trapně a byl by možná radši, kdyby hůlky zkoušel déle, než jeho nový kamarád.
~Já taky ne,~ přiznal Monty s úšklebkem, když se mu Bjorn svěřil, že na hábity se fakt netěší.


U madam Malkinové Monty docela trpěl, ale nebylo to na něm prakticky vůbec poznat - jen občas vrhnul docela zoufalým pohledem po Torbjornovi, protože prodavačka byla upovídaná a pořád něco štěbetala. A taky do něj občas píchla špendlíkem, když se zavrtěl v nevhodnou chvíli. Z toho důvodu stál Monty na stoličce po zbytek pobytu v tomhle obchodě naprosto nehybně.
„A nebyly by tam taky nějaký zateplený hábity?“ ptal se nejistě, protože mu přišlo, že jsou všechny látky tenké a nedostatečně hřejivé. V tomhle má jako přežít pobyt ve středověkém hradu, kde určitě neznají topení? Ve Skotsku?! Už teď mu byla zima.
Nicméně vidina zmrzlinového poháru ho i tak potěšila - Monty možná neměl rád zimu, ale zmrzlinu skoro nikdy neodmítl. „Díky, strejdo,“ broukl zvesela k Torbjornovi, když si madam Malkinová konečně vzala všechny míry, a seskočil ze stoličky.
Pak už počkal jen na Asbjorna a společně zamířili do zmrzlinářství.

>>

_________________

[Cesta]

Po raném obědě jsme se všichni, nutno dodat, že za tátova nevěřícího brumlání, naskládali do rodinného Vauxhallu a vyrazili směr Londýn. Už pár minut po výjezdu nás čekala klasická rodinná eskapáda s okýnky, teplem a pražícím sluncem. S tátou jsem se vždycky shodoval na tom, že anglické podnebí je přesně to, co máme rádi. Maminka ale vždycky byla teplomilná a tak se strhla bitva o otevírání, respektive zavírání okýnek.
Paří se mi koule!, zahlásil táta a okýnko už měl otevřené pomalu tak, že rovnou mohl vysadit řidičovy dveře. Já se jen spokojeně nahnul ke zbytkovému proudu čerstvého vzduchu, máma se ale zamračila a začala se omotávat šátkem. Hynku! Budeme všichni nemocní!, zavrčela na tátu a po mě hodila tak ostrým pohledem, že jsem se stáhl zase zpět do zatuchlejší části vozu... Alespoň dokud se neotočila zpět k tátovi... Za chvíli okénko pěkně rytmicky putovalo nahoru a dolu, pokaždé doprovázeno nějakou hláškou mých rodičů. Když jsem byl ještě menší, děsilo mě to, teď jsem se ale na zadním sedadle jen křenil, protože mi došlo, že se dohadují úplně stejně jako já a ostatní děti.
Když jsme tátovi oznámili, že má zastavit, že jsme u cíle, vůbec nechápal, co se děje. Jelikož v sobě neměl asi ani kapku kouzelnické krve, vůbec si Děravého kotle nevšímal. Když jsme mu ale najednou zmizeli z očí a poté se objevili jen, aby od mámy dostal instrukce, že si může koupit nějakou desku, prý za odměnu, pokrčil rameny a spokojeně se odebral vybírat si svůj nový nejoblíbenější hluk.
Ruch hospody, ani halekání, pro mě neznámého, hostinského mi nebyly vůbec příjemné, ale když jsem viděl samomíchací kotlíky a nakonec i Příčnou ulici, spadla mi brada, a to téměř doslova, až na zem... To už mě ale máma táhla vpřed, dokud jsem se jí nevymanil z područí a sám se nezačal rozhlížet po nejrůznějších obchůdcích. Zaujal mě hlavně drak pražící oříšky, ale povinnosti byly povinnosti a těšil jsem se i na hůlku, takže jsem do obchůdku pana Ollivandera doslova zapadl.

[Ollivanderovy hůlky]

I když mě trochu trápila zašlá estetika obchůdku, mámina nespokojenost s místní úklidovou četou byla dokonce tak citelná, že jsem měl chvíli obavy o její příčetnost. Během chvilky jsem se z toho všeho ale otřepal a jala se mě obrovská zvědavost: To jsou ve všech těch krabičkách hůlky? Anebo tu mají i jiná udělátka?, nohy mě jen tak mimoděk nesly směrem k pultu, za který bych se rád podíval, to už jsem ale cítil, jak je mi něco vtisknuto do dlaně.
"Dobrý den?", otočil jsem se s údivem na starého pána s moudrýma očima, ten mě ale jen začal pobízet, abych mávnul hůlkou a jeho nadšení pro věc velice rychle vstoupilo i do mě. Pokud jsem zrovna nechtěl vyděsit maminku nebo kamarády nějakým tichým přepadem, nebyla diskrétnost zrovna mou nejsilnější stránkou, takže jsem hůlkou mávl zhruba tak, jak Jan Žižka mával palcátem. Z hůlky vyletělo obrovské množství jisker a krabice, které jsem chtěl prozkoumat, vyletěly do vzduchu jako hejno vyplašených ptáků. Pan Ollivander si jen něco zamumlal, zmizel v haldě krabic a za chvíli mi do ruky vtiskl hůlku jinou... Ta se mi držela mnohem lépe a když jsem s ní, tentokrát pod máminým dohledem a tedy mnohem opatrněji, mávl rozzářila se hůlka jasným světlem. "Výborně!", oznámil ten excentrický pán a přesunul se k pultu, "Už jen zaplatit a hůlka Vám bude brzy doručena až do domu"

[Madame Malkinová]

Na návštěvu obchodu s hábity však nebudu vzpomínat s radostí... Obchody s oblečením pro mě vždy byly utrpení, měl jsem pocit, že nikdo nechápe úplně jednoduchý koncept: Když najdu něco, co se mi líbí, zkusím si to a popřípadě koupím, jinak jsem za pár minutek zase venku a můžu si užívat života...
Paní Malkinová se snažila být příjemná, než jsem ale vůbec stihl odpovědět na její pozdrav, už si mě přeměřovala a její štěbetání, kór s příspěvky z máminy strany, bylo ještě horší, než hejno učitelek z máminy školy. Úleva, kterou mi poskytlo rozloučení se s tímto chlapeckým peklem byla však rychle doprovázena mým zděšením, když jsem zjistil, že mě obchůdků čeká ještě mnohem více.

_________________

119. herní den

Ollivander

Jane dokončila studia a jako akční člověk si na léto domluvila brigádu. Když nebyla v krámku u babi, vypomáhala v zapadlém krámku u Ollivandera. Prozatím se starala spíše o hůlky než o zákazníky, ale to jí ani tolik nevadilo. Vždy si našla alespoň pár minut, aby mohla Ollivandera sledovat při práci. Během několika málo dní se naučila poznat zvuk zvonku, podle toho jak neznámý vešel, zvonil i zvonek. Každý člověk vejde jinak. Někdo vejde energicky a rázně, někdo tiše a váhavě. Ollivander znal každého, kdo do krámku vešel. To však bylo pro Jane stále záhadou. Stejně tak i jak je možné, že dříve nebo později (a většinou to bylo dříve) vyhmátl tu správnou hůlku pro danou osobu. Pomalu, ale jistě se učila v krámku orientovat a už dokázala uložit naprostou většinu věcí na správné místo, a že obchod byl zevnitř větší, než se zvenku zdál, nebo jí to tak alespoň připadalo.
Dneska byla v krámku sama, ale už si na to zvykla. Obchod byl tichý a Jane se neslyšně pohybovala mezi regály. Protože v krámku bylo trochu chladněji, měla bílou košili s delším rukávem, ale ten měla po lokty vyhrnutý. Tmavě modrá sukně byla mírně nad kolena a boty byly jen na velmi mírném klínku, abych na nich zvládla vydržet delší dobu. Dlouhé vlasy měla zapletené do copu a zamotané do pracovního drdolu. Zrovna byla v zadnější části obchodu, když se ozvalo to zacinkání…

Mimo herně:
Prodej hůlek povolen.

_________________

(Stieg Larsson)

<<

Takhle to být nemělo, myslila si Em zachmuřeně a zpod přivřených víček házela nervózní pohledy na klátivou postavu svého otce. Nakupovat měla jít s maminkou, jenže ta musela narychlo zaskočit v práci za nemocnou kolegyni - a protože otec byl naneštěstí zrovna doma a relativně střízlivý, povinnost dělat dcerce doprovod připadla na něj. Je nicméně pravda, že zatím se choval docela mile; dokonce si s Emily chvilku povídal a předstíral, že ho ten rozhovor doopravdy zajímá. Ale stejně..., kéž by tady byla máma!
V poněkud rozpačitém rozpoložení dorazila dvojice až ke krámku madame Malkinové; vešli dovnitř, otec krok za Emily, a v tu ránu už si to k nim hrnula boubelatá, vlídně vypadající dáma. "Krásné ráno!" usmívala se na mírně zaražené zákazníky už z dálky, a jen co se dostala na dosah, popadla Em za loket a odtáhla ji k nejbližší stoličce. "Vylezte si sem nahoru, drahoušku. Letos pojedete prvně do Bradavic, že? Jezuskote, jaká jste vysoká! Skoro tu stoličku ani nepotřebujete, viďte?" Pusu už madame Malkinová nezavřela, ale práce jí šla rychle od ruky a od Emily se nechtělo nic, než aby klidně stála a občas madame Malkinové na něco přitakala, takže vzato kolem a kolem nešlo o žádný traumatický zážitek. Navíc se zdálo, že otec, vystaven veselé nátuře madame, značně pookřál; když se pak s majitelkou obchůdku rozžehnali ("Nejpozději do zítra máte uniformu u sebe, zlatíčko!") a vylezli na ulici, zářil skoro jak to sluníčko na obloze.
"Ty, Em," prohodil k dceři, "na, tady si vezmi galeony na hůlku; vidíš ten krám, ten ošuntělý, co na něm stojí "Ollivanderovi"? Tam běž, já zatím nakoupím učebnice a věci na lektvary a pak tě přijdu vyzvednout. Mohli bychom pak dát i zmrzku, když budeš chtít. Dobře?" Em stačila sotva přikývnout a už byl ten tam.

Ollivanderův krám vážně vypadal ošuntěle, pokud ne rovnou zašle; Em mrkla do výlohy, kde ležela fůra prachu a osamocená hůlka, a zdráhavě strčila do dveří. Ozval se jasný hlas zvonku, jinak ale malá návštěvnice neslyšela nic, a z zšeřelého nitra obchůdku na ni dýchl zatuchlý vzduch - bezděčně jí bleskla hlavou myšlenka na strašidelný dům. Co by teď dala klidně i za tátovu společnost! Ale táta kupoval knížky, a tak Emily vklouzla do krámku docela sama, srdce až v krku. "H-haló?" ozvala se nervózně, načež jí spadla úžasem brada: To přece nejsou - nemůžou být - všechno hůlky! Nevšímavě prošla kolem vysoké stoličky až k pultu, opřela se o něj dlaněmi a rozšířenýma očima hltala hory a hory dlouhých úzkých krabiček. Nikdy ještě neviděla ničeho takové hrůzné množství, s výjimkou hvězd na obloze, zrnek písku na pláži a možná mravenců v mraveništi.

_________________

Emily Wardová

>>

„...a hlavně se tam ničemu nediv,“ dokončil Fróðiho táta proslov k mámě, dal jí pusu na rozloučenou a zaujal společně s dědečkem, babičkou a dvěma spícími sourozenci nejvýhodnější pozici k mávání odplouvajícímu trajektu. Čerstvě jedenáctiletý Islanďan samozřejmě nechápal, proč s ním musí jet zrovna máma, která o kouzlení nevěděla skoro nic, ale on toho ten čerstvě jedenáctiletý Islanďan celkově nechápal docela dost, takže mlčel a byl rád, že s nimi jeden aspoň bratránek Flann, který svou tetu během cesty celkem slušně připravil na značný kulturní šok, a jeho osel. O čtyři dny později se Fróði už pouze ve společnosti své mudlovské matky protáhl vysloveně podezřelou uličkou za jakousi hospodou v Londýně a navzdory tomu, že toho cestou zažil fakt hodně a byl právě nějaké dva tisíce kilometrů od domova, měl ještě pořád na co valit bulvy.
Zatímco na trajektu mu po chvíli začalo být špatně, takže jeho bratranec nakonec skutečně viděl osla blít, i když trochu jiného osla, než doufal, tady mírně zezelenala maminka. Aby taky ne, když se v uličce, která se sem podle mapy těžko mohla vejít, pohybovala celá hromada strašně divných lidí (a holek, jak si Fróði nemohl nevšimnout), u poloviny stánků se hýbaly věci, co se ve slušném světě nehýbou, a sem tam zaslechli slova tak divná, že je ani překladatelka ze sedmi jazyků neznala. Držela se ale statečně, asi že si vzpomněla na tátova slova a Flannovy přednášky, a Fróði měl takový pocit, že teď už by mu výchovnou facku za pokusy o noční komunikaci s velrybami, co pluly souběžně s trajektem a zpívaly, nedala. Poslušně ji však chytil za ruku, jak se domluvili už ve vlaku, a doufal, že když bude hodný, nevezme ho hned zpátky a celé tohle čarování mu nezakáže. A jenom trochu litoval toho, že je Flann před přestupem na vlak do Londýna zrádně opustil a táhl se svým soumarem přes jakési hory, protože ten by byl jistě mnohem lepším a hlavně tolerantnějším průvodcem. Matka ve snaze nějak se vyrovnat s očividným šílenstvím vytáhla nákupní seznam, co k nim přiletěl už před měsícem po sově, a naprosto metodicky začala obcházet okolní obchody a kupovat Fróðimu strašnou spoustu divných věcí za strašně debilní měnu. A celkem zarputile mu odmítla koupit něco, co sice nevěděl, co je, ale hrozně to potřeboval. Netrvalo dlouho a došli, obtěžkáni knihami a dalšími věcmi, před obchod, který Fróðimu z nějakého důvodu nahnal husí kůži.
Nechal se nicméně mamkou vtáhnout dovnitř, z té strašně divné ženské ve fialovém hábitu nezcepeněl a než se nadál, byl zase venku, aniž by tušil, k čemu vlastně všechno to bodání špendlíky a přeměřování bylo. Tušil ale, že na něm kromě školních uniforem zkoušela i nějakou černou magii, a považoval tedy za velký úspěch, že to přežil v jednom kuse a maximálně s nějakou tou kletbou. Rozhodně měl ale dost řečnění, a to jak prodejců, tak matky, a rozhodl se chopit poslední příležitosti zajít taky někam sám. Mamka vypadala značně zdrchaně, což jí nezazlíval, a když zmínil, že do toho posledního obchodu podle Flanna musí jít sám, až podezřele ochotně mu to sežrala i s navíjákem, nebo se tak aspoň tvářila. Předala mu sedm galeonů, přičemž znovu pronesla něco o nepraktičnosti tohoto systému, a posadila se na nejbližší volnou lavičku s tím, že kdyby něco, prostě ho přiběhne zachránit.
Fróði se nemohl zbavit dojmu, že je to zkouška jeho vychování a že to takhle celou dobu plánovala, nicméně nehodlal tu příležitost jenom kvůli tomu promarnit a bez váhání vyrazil do dveří krámku s hůlkami.


I kdyby se v obchodě nenacházelo vůbec nic, v horším případě dokonce hromada knih, Fróði by byl nadšený úplně stejně. Přeci jen tam směl jít sám, dostal balík peněz a co nevidět bude poprvé mluvit s opravdovým čarodějem.
„Góðan daginn,“ zahlaholil hned mezi dveřmi až zbytečně nahlas, protože byl vychovaný a vychovaní čarodějové přece zdravili hlasitě a zřetelně, i když pravděpodobně v nějakém známějším jazyce, a hned pak mu pohled ulpěl na jediné další živé duši v okolí. Na holce. Fróði se samozřejmě zarazil, protože dost dobře nevěděl, co dělat, když ještě s žádnou nemluvil, nicméně prvotní šok rychle odezněl a přišlel úsměv doprovázený prvotními slovy. Dokonce slovy v angličtině, jenom s hodně silným přízvukem.
„Nazdar, já jsem Fróði, ty tady prodáváš?“ představil se a přidal dotaz, kterým asi děvče spíš zmátl, nicméně ho myslel naprosto vážně a byl připraven se ptát, jestli tu má nějaké hůlky z pořádného dubu, protože on jakožto budoucí druid určitě nic jiného než pořádný dub nechce.
Dívku si při tom zvědavě prohlížel, částečně pro podezření, že je na prodavačku nějaká malá, ale samozřejmě taky proto, že se mu líbila, ne že by v tomhle věku moc věděl proč.

Mimo herně:
Vtěrka level 9001 a ani trochu mě to nemrzí

_________________

Mimo herně:
Vtěrka vítána.

Jane na vteřinku naklonila hlavu ke straně, bylo to velice váhavé zacinkání. Neznámý, vlastně neznámá si tak úplně nebyl jistý. Podle toho jak kdo do krámku vstoupil, se něco málo dalo poznat. Někdy stačilo lidi i jen chvilku pozorovat. Sebevědomý a nejistý člověk - každý chodí jinak. A hrubý náčrt povahy pomáhal ve výběru. No jistě, na zvonek se nedalo spoléhat, taky záleželo na situaci a vůbec… Jane beze spěchu odložila správnou krabici na to správné místo a namátkou vyhmátla jinou krabici. To aby se pro ni nemusela vracet. Další dvě vzala po cestě k pultu. Opatrný, ale zároveň zvědavý člověk… Hm.
Druhé bouchnutí dveřmi bylo s tím prvním energičtější a nadšenější. Což se dalo poznat i podle dětského hlasu, který promluvil a to v jazyce Jane ne moc známém. V duchu zaúpěla, protože cizinci to bylo vždycky něco. Ale na druhou stranu všichni si šli vybrat hůlku. To nemůže být těžký. Zrychlila krok, takže krámkem se ozvalo více slyšitelnější zaklapání podpatků. Cestou sebrala ještě dvě krabičky.
„Zdravím.“ Objevila se vlevo od pultu a usmívala se. „Vítejte u Ollivandera pane Fróði,“ stejně jako měl přízvuk budoucí prváček, ani Jane neřekla jeho jméno úplně přesně. Ale budiž jí ke cti, že se snažila. „A… slečno?“ Ten drobný otazník na konci byl sotva znatelný, ale o to víc důležitý – třeba se výběr hůlek protáhne a ona potřeboval vědět jak je oslovovat. Jane v žádném případě nebyla Ollivander, aby znala každého, kdo do obchodu vejde. Jane ho tajně podezřívala, že má někde seznam prváčků, kteří mají jet do Bradavic a že si je postupně odškrtává, jak k němu chodí, ale to pořád nevysvětlovalo, že ví kdo je kdo, když k němu lidé přijdou a ne po několikáté, ale právě že poprvé… Byla to záhada. Drobně se usmála. „To já tu prodávám, dneska zastupuji pana Ollivandera.“ Uvedla věci na pravou míru. A pokračovala dál, aby se v myšlenkách nezasekla na tom, že považoval za prodavačku stejně staré děvče, jako byl on sám. To přece… ne. „Vy slečno… zkuste tuhle.“ Vybrala krabičku z těch několika, které teď byli na pultu. Krám byl plný hůlek. Něčím se začít muselo. Hůlku dívce předala přímo do ruky, počítajíc jestli se neobjeví to záhadné světlo nebo něco magického. Během pár vteřin se vědělo, že to nebude ono, takže vytáhla druhou hůlku, tentokrát pro Fróðiho. Přeci je nebude brát po jednom, dva jsou přeci ještě v pohodě… Tři najednou už ne, ale dva lidé by měli být v pohodě. „Vy zkuste… tuhle.“ Podala ji přes pult a protože taky nic dodala: „Mávněte s ní.“ Na vteřinu se zarazila, ale pak čistě pro jistotu… „Jen ne mým směrem, prosím.“ minule měl Ollivander zlikvidované obočí… Nevinně se na oba uculila, protože to v žádném případě nemyslela zle.

Mimo herně:
V dalším postu už budu hůlky sázet jednu za druhou, teď jsem to nechala kvůli účinku (vymyslete si v rozumné míře co se stalo po mávnutí s tou špatnou xD).

_________________

(Stieg Larsson)