Salem kráčel po boku Lysandry a vnitřně si užíval ten pocit, že dívka vedle něj je o dost menší, třebaže jej ve skutečnosti trápilo docela dost nezanedbatelných věcí. Ale těmi si nechtěl nechat zkazit den, který měl zcela jistě už předem zkažený, když se vzalo v potaz, že volný čas trávil se slečnou Lockheartovou, ke které si ani po té delší době nenašel cestu. I když… přece jen tu bylo něco, co jej nutilo k tomu, aby nebyl zase tak jízlivý a sarkastický, jak bývalo u něj železným zvykem. Ne, nezměknul, ale v jeho životě se za poslední rok událo tolik věcí, že už prostě nad určitými věcmi, které nemohl změnit, prostě a jednoduše rezignoval. Třebaže s tím nebyl tak úplně vnitřně smířený a každý pohled na druhou stranu, kde kráčela bělovlasá slečna po jeho boku, mu to citelně připomínalo.
Možná poprvé v životě si byl ochoten připustit skutečnost, že ač byl jeho život výrazně lepší, než těch druhých, kteří si mohli o mnohém nechat jen zdát, tak na tom v podstatě zase nebyl tak dobře. Teď si totiž připadal, jako by mu někdo přitahoval pomyslnou smyčku kolem krku, ne-li rovnou nepřiložil kudlu na krk. Jak svazující pocit to byl. A vůbec se mu to nelíbilo.
Za jiných okolností by po Lysandře vrhnul tuze nesouhlasný pohled, že mu nedala možnost se zachovat jako pravý gentleman, ale kupodivu se tvářil neutrálně, i když ho to svým způsobem možná trochu zasáhlo. Přeci jenom byl zvyklý na určité chování, které v něm bylo pevně zakořeněné, tak se jen velmi těžko zbavoval zvláštního pocitu, který se mu usadil kdesi v hrudi. Slečna Lockheartová si mohla být jaká chtěla, ale on si nemohl dovolit porušit společenskou rovnováhu… ale jak už bylo zmíněno, přešel to pouhým neutrálním výrazem, na druhou stranu si oddechujíc, že po něm slečna vůbec nic nechce. Aspoň něco, co mohl považovat za pozitivum.

Co se týkalo samotného výběru místa, tak pochopitelně nebyl spokojený s tím, že se museli vydat zrovna sem. Sladké nesnášel asi stejně jako sladké řečičky, ale nakonec to nechal být. Nechtěl se přespříliš hádat s ženskou umanutostí a jízlivostí, jelikož mu něco našeptávalo, že si toho ještě užije dostatek. Navíc slečna Lockheartová vypadala, že jej nebude víceméně otravovat, když byla ve svém oblíbeném podniku, do kterého by jindy nevkročil. I když pravda byla, že na samotném prahu se na krátkou chvíli zarazil. Ne, tohle nebude jeho oblíbený podnik.
Ani se nerozhlížel po okolí a po osazenstvu, které je mohlo sem tam sledovat, ale on si ničeho nevšímal, zahloubaný do svých vlastních myšlenek si málem ani nevšiml toho úsporného gesta od své společnice. Jistě, chtělo by to pořádnou rakev a dobře mířenou Avadu, povzdechl si v duchu, než ke slečně zvedl mrazivý pohled a pokřiveně se ušklíbl.
„Černou kávu, bez ničeho,“ odvětil téměř tím samým tónem, jakmile se u nich objevila obsluha. Samozřejmě nezapomněl přidat i slečninu objednávku, která byla mimochodem v jejich momentální situaci taky řešení… Jako na funus.

_________________

Lysandře se na rtech zavlnil mizivý úsměv s příchutí trpkého rybízu, než si lístek otočila směrem k sobě a bezostyšně si objednala jahodový koktejl, kubánský dortík a palačinky se zmrzlinou. Útrata putovala totiž na Salemův účet, i když Lysandru by nijak nerozhodilo, kdyby se rozhodl obrátit minci. Protože ale dnes nedostal ani příležitost podržet dveře, měla skrytý osobní tip, že by to neudělal.
McLarken jí ale jinak zůstával stejně nečitelný, jako býval ve škole. Teď? Student a profesionální hráč famfrpálu, jak se doslechla. Doslechla? Matka o tom básnila hodiny...
S širokým jízlivým úsměvem si doma samozřejmě přečetla noviny a článek o tom, jak Skotsko nezvítězilo zrovna jeho zásluhou, ale kupodivu se tomu tématu vyhýbala a sama na něj řeč za celou dobu nenavedla.
Jediné si neodpustila. Letmý pohled do jeho kávy tak nevýznačný, že by mohl být podezřelý... pro někoho, kdo měl s pitím nehezké zkušenosti. S výjimkou občasného cuknutí rtů v náznaku úšklebku či úsměvu ale Lysandra nepatřila mezi ty, kdo se sladce usmívali a mysleli si něco jedovatě odlišného. Neutrální výrazy si tedy udržovali oba, ač ten Lysandřin po chvilce roztál při pohledu na palačinky ozdobené snítkou máty.

Před několika dlouhými hodinami si se zdvořilou odměřeností přenechávali návrh místa, které by se uvolili oba společně navštívit. Prohrála, protože musela udělat ústupek, tak teď byla řada na Salemovi, aby trpěl. Lysandru však zajímalo, co by zvolil on, kdyby se jí podařilo pod maskou vytrvalých, ale ne nekonečných výmluv tehdy zvítězit.
Přitáhla si k sobě koktejl, aniž by dala najevo strach. Uvnitř ji nahlodávaly pochybnosti. Paranoia? To by neřekla. Na okamžik se vpila McLarkenovi do očí, jako kdyby z nich chtěla vyčíst, jestli nenechal ke koktejlu přidat něco na zpestření, ale pak ledabyle upila brčkem s nabodnutou jahůdkou.
Přimhouřila oči. "Hm, je to dobré. Mohl bys tomu dát šanci, kávu mají kdekoli. Jak se daří... se studiem? A upozorňuji, že jestli necháš celou konverzaci na mě, je to horší prohřešek, než že jsem si nenechala pověsit kabát."
Se znuděným, strnulým výrazem nabodla jednu z jahod na malou vidličku a namířila jí ze svého místa přímo Salemovi na obličej. Vem si. Dokaž žes to neotrávil, ty... Myšlenky vyšly naprázdno - ještě se jí nepodařilo vymyslet kletbu nebo takové trefné označení pana McLarkena, které by jí dostatečně ulevilo.

_________________

Ani Salem se neubránil podezřívavějšímu pohledu, jenž nasměroval přímo do jejích očí, když si povšiml jejích sotva znatelných posunků k té jeho kávě. Moc dobře si totiž uvědomoval, a i pamatoval, ten incident s jistým nápojem. Bylo pochopitelné, že od té doby si vždycky kontroloval nápoje, které obdržel, což byla víceméně podvědomá reakce.
Nicméně tady nebyl důvod k nějakým těm pochybnostem, protože oba byli na neutrální půdě a on si slečnu Lockheartovou pořád hlídal… čistě pro své vlastní dobro, nic vedlejšího v tom nebylo.
Stejně si však po chvilce šálek kávy přitáhl blíže k sobě, na chvilku se zahledíc do té voňavé černé tekutiny, než k ní znovu zvedl svůj odměřený ledový pohled modrých očí. Snad ho ani nemohla překvapit ta její objednávka, nad kterou jen silou vůle neprotočil očima. Jen mu unikl další úšklebek, aspoň trochu nevýrazný, aby se snad slečna neurazila. Jediné co ho vcelku zaujalo byl ten její zářivý pohled, který jí rozjasnil tvář, jakmile se před ní objevily ty přeslazené palačinky. Něco takového snad ještě u Lysandry neviděl, tudíž byl po právu… mírně překvapený, jestli se to tak dalo říct. Nechápal, kde se to v ní najednou jen tak vzalo. Vždycky měl si myslel, že se neumí tvářit jinak, než jako ledová královna… s charakteristickými povýšenými výrazy, které většinou, pravda, věnovala jemu, jakožto tomu, koho nenáviděla. Salem ani netušil, čím si takové pěkné projevy z její strany zasloužil. A už vůbec netušil, proč se jím občas tak snadno nechávala tak vykolejit. V hlavě si přehrál několik vzpomínek a když si uvědomil, že u toho nějak moc dlouho zírá do její tváře, tak se zničeho nic obrátil a dovolil si více se opřít do opěradla židličky.

„Dámy mají přece přednost,“ pronesl rádoby ledabyle, ale ty jiskřičky v ledových očích prozrazovaly, jak se tím ve skutečnosti uvnitř docela baví. Tohle ho asi nikdy neomrzí. Nicméně, ač nerad, musel si přiznat, že kdyby tu měli společně sedět jen tak potichu, tak by to asi nebylo zrovna… vhodné, vzhledem k jeho povinnostem, dalo by se říct. Jenže o čem si měl povídat se slečnou Lockheartovou? Byl rád, že to nakonec vyřešila sama, tudíž se nad tím nemusel ani nějak sáhodlouze zamýšlet. Vlastně by se nad tím nezamýšlel tak jako tak.
„Co je dobré pro tebe, nemusí být dobré pro mě. O tom už jsme se snad dávno přesvědčili, mylady, nebo ne?“ Nedokázal si prostě odpustit ten sarkastičtější podtón, ale nezněl nijak zvlášť útočně. Spíše tak nějak rezignovaně a podivně nahořkle, jako byla ta jeho silná černá káva. V další chvíli zabodl pohled do té jahody, se kterou na něj zamířila a neubránil se přimhouřenému pohledu typu „Opovaž se mě krmit, nebo za sebe neručím.“ Jestli bylo něco, co mu silně nevyhovovalo, tak to bylo právě něco takového… i kdyby to myslela Lysandra pouze jako nejapný vtip, i tak by vzal nejspíše v nejbližší době elegantně nohy na ramena.

„Studium jde dobře, jsem s univerzitou velice spokojený, rozhodně víc, než s Bradavicemi samotnými,“ neodpustil si pak dodat s úšklebkem, poněvadž dle získaných informací, by měla být ze slečny Lockheartová brzy profesorka. Už jenom při té představě mu nezadržitelně cukaly koutky vnitřním pobavením. Nicméně… i jeho samotnémo možná trochu zajímalo, co se u Lysandry děje. Samozřejmě jen z čistě konverzačního hlediska.
„A co ty? Jak dopadly poslední zkoušky v Bradavicích? Asi dobře, když se chystáš na post profesorky? To myslíš vážně?“ Pozvedl obočí a nedalo se poznat, jestli pochybuje nad vyřčenou školou nebo nad ní samotnou… možná nad obojím zároveň.

_________________

"Ale v té Velké síni se mi tehdy ulevilo," pokrčila Lysandra rameny, když plynule navázala na jeho stručnou "úvahu", co je pro koho dobré. Lež. Beze spěchu sezobla jahodu a chvíli si hleděla toho, jak nejlíp nakrájet palačinku. Stíhala ale samozřejmě víc věcí najednou, mluvení patřilo mezi ně. Jen se při tom nestihla už kochat Salemovými výrazy, ačkoli to stejně nehrálo velkou roli. On si snad zakládal na tom, že se ani jednou nezatvářil vůbec nijak.
Povytáhla obočí, když se Salem o Bradavicích zmínil, jako kdyby to bylo největší utrpení jeho života. I když se to nezdálo, Lysandra si to tam užívala. Občas se sice vynořil stín, který to kazil, ale... Odsunula vidličkou lísteček máty a rozvážně nabrala první kousek. Malinová marmeláda, vanilková zmrzlina.
"Univerzita. Zní to tak vznešeně," podotkla nečitelně. Nebylo poznat, jestli to bylo sarkastické, nebo se držela společenské příručky. Na chvilku pátravě zvedla oči. Měla dojem, že periferním viděním zahlédla další šklíbení nebo úsměv, ale to se jí stejně dobře mohlo jen zdát. "Předpokládáš, že jsem měla nějaké problémy?" zeptala se koženě. "Nebo že nejsem dost dobrá na to, abych mohla učit někoho jiného?" Naklonila se dopředu. "Tak se dívej a uč se. Nehodlám sedět doma a..." Co? Plést, vařit, vychovávat děti? Ne, na to měly čistokrevné rody služebnictvo, domácí skřítky...
Lysandra byla ale háklivá na pochybnosti ohledně jejích schopností a už teď jí málem cukalo rozhořčeně obočí. Škrobeně složené ruce v klíně byly to, co se od ní čekalo. To a poslušnost. Poněkud rázněji si nabrala další kousek palačinky. Nebyla její chyba, že od toho pitomce znělo všechno jako obvinění. 'To myslíš vážně' taky nebyla zrovna ukázková reakce.
A budu v tom lepší než ty v tom tvém idiotském famfrpálu.

_________________

Salem neměl důvod, aby se tvářil nějak jinak, i když byla pravda, že čas od času si na Lysandřinu adresu neodpustil jízlivý úšklebek, třebaže se opravdu snažil, jej nedávat zase tak moc najevo. No dobře, asi se zase tak moc nesnažil, ale vzhledem k tomu, že ke slečně necítil žádné větší sympatie (ne, že by nějaké cítil i tak) tak to snad bylo pochopitelné. Navíc si na to zvykl a on své zvyky obvykle neměnil. Nicméně tu první poznámku, u které nepochyboval, že mu to chtěla jen vrátit, přešel s až mrazivým klidem. O této záležitosti se bavit nechtěl a navíc se tvářil, že se nic takového nestalo. V opačném případě by ho to nutilo pořád přemýšlet nad tím, že jí to dostatečně neoplatil. Ale to v tuto chvíli bylo úplně bezpředmětné, jelikož se tím přece nehodlal zabývat.
Krátce pozvedl obočí, když Lockheartová nadnesla tu univerzitu a z jejího hlasu a možná i případných grimas v obličeji odtušil (jak si sám myslel), že to myslela sarkasticky, než že by skutečně uznala, že univerzita je rozhodně něco víc, než jen pouhé Bradavice, kde mohl studovat každý ňouma. Ano, Bradavice možná pro něj něco znamenaly, ale nepovažoval je zase za tak kvalitní školu… ale že by si hrál na chudáčka, kterému všichni ubližovali, to opravdu ne. Na tohle tam byli jiní experti.
„Nebuď tak vztahovačná, Lysandro,“ dovolil si ji spražit svým pohledem, protože o to poslední co stál, bylo se s ní hádat. Docela ho to už unavovalo. Ženská jedna otravná… ulevil si v duchu, třebaže by jindy neváhal a vmetl by jí to klidně do obličeje, ale pro teď upřednostnil relativní klid. Když už tu musel sedět a trpět (ano, přiznejme si to ještě jednou, že pro něj tohle místo nebylo zrovna to nejlepší) tak by mu mohla dopřát alespoň chvilku klidu a míru. I když byla pravda, že při pohledu na to, jak se hněvá a zároveň se to snaží skrýt, se ve skutečnosti až nechutně moc bavil.
Nicméně, když pokračovala dál a zarazila se u posledních slov, opět povytáhl obočí. A že tentokrát o dost výše. Snad z náhlého zájmu, nebo co.
„… A? Péct sušenky a vychovávat děti?“ Neodpustil si dopovědět za ni, a třebaže by se sám zhrozil nad vyřknutím oné výchovy dětí, v tomto případě se spíše bavil nad jejím výrazem. Věděl, že se trefil do černého a hodlal si to užít po svém.
„Jen jsem si myslel, že máš mnohem větší ambice, než abys svým talentem, mrhala na těch nevděčnících…“ Ušklíbl se. Nač zastírat, že si o bradavických studentech nemyslel pranic dobrého. Sám měl pocit, že úroveň školy každý rok klesá, a netajil se s tím, třebaže se to druhým hodně špatně poslouchalo, ale on byl zkrátka jenom upřímný. Nezajímal se o to, jak si to druzí přeberou, a že si o něm budou myslet to nejhorší. Nutno dodat, že si byl skutečně dobře vědom toho, že svým způsobem právě uznal, že by mohla být Lysandra v něčem dobrá.

_________________

Nejsem ty, můžu si být vztahovačná, jak jen chci. Lysandra se symbolicky povrtala ve zbytku palačinky se svrchovaně unuděným výrazem. Věděla, že je dětinská a nechává se nadzvednout se židle, ale vypadalo to, že tohle bude stejně její jediná zábava do konce života. Sedět v tichu a předstírané harmonii se jí nechtělo, radši bude dělat potíže. Jestli to znamenalo ztrapnit sebe nebo McLarkena, tak s tím neměla problém ani na škole. Raději ale jen Salema...
Otráveně se mu zadívala do očí. "Zapomněl jsi na vyšívání a hezkou rodinnou snídani, než odejdeš do práce na ministerstvu. Můžu aspoň doufat, že si někdy z famfrpálu přineseš úraz? Udělej mi tu radost, prosím." Opřela se a zakázala si založit si nesouhlasně ruce.
McLarken... jako vždycky si myslel, že má ve všem navrch. Přesto, nebo právě proto, překvapeně jedinkrát mrkla, když z něj vypadlo něco jako poklona. "Měla jsem větší ambice, než naše rodiny zařídily to, co zařídily," ucedila mrazivě, ale téměř hned ji to zamrzelo, i když ne zas tolik. Těžko od ní ale mohl čekat jiný ústupek nebo smírné gesto. Pro něj se nic nemění, vždycky věděl, že rozhodnutí jeho rodu mu život zase tolik nepřesměruje... Ona doufala, že ji nechají být a nepasují jí do role, do které nikdy vsazena být nechtěla. Znamenalo to okovy vždycky perfektního vzhledu, perfektní reprezentace... doplněk. Bradavice, to byl poslední útěk, který si mohla dopřát, a on je... srážel.
Naaranžuju ti doma peklo, jen aby ses nenudil, až na to přijde. Alespoň něco, když to, co ona cítila, jemu nikdy nemohlo dojít. Tolik empatie neměli ani muži, kteří nebyli z čistokrevných rodů, a byla řeč o Salemu McLarkenovi. Spolkla hořkost a dala se do kubánského dortíku. Stejně ji nedokázala zakrýt, když zavedla řeč na vyhlídky na budoucnost - původně se jí mínila vyhnout, stejně jako famfrpálu.

_________________

Salem se vůbec nenechal vyvést z míry, jen se jízlivě ušklíbl. „Takovou radost bych ti přece nemohl udělat, aby ses o mně musela ještě starat jako starostlivá a vzorná ... ošetřovatelka,“ na nepatrnou chvíli se odmlčel, protože to slovo, které chtěl použít mu tak nějak nešlo přes jazyk. Stačila už jen ta utopická představa, že s Lockheartovou bude muset trávit o něco více času, což se mu pochopitelně nelíbilo. Znamenalo to totiž, že bude muset být ještě více ostražitý než kdy dříve. Bylo mu totiž úplně jasné, že euforií v pití jejich rozmíšky teprve začaly - opatrnost a podezřívavost byla z jeho strany na místě. Jenže to ještě netušila s kým má tu čest. Salem v tomhle ohledu nebyl jen tak ledajaký protivník, takže by měla být ráda, že se jí za to všechno nepomstil mnohem, mnohem ošklivěji, a že by toho byl vážně schopen.
„Tak to je mi opravdu líto,“ utrousil hodně jízlivě na její odpověď. Možná čekal, že svou rádoby poklonou obrousí ostré hrany, ale to se očividně minulo účinkem. Mělo se tedy vůbec cenu o něco snažit, když byla evidentně tak příšerně umanutá? Z jeho pohledu to byl jedině on, kdo by tady měl to největší právo zuřit a vztekat se nad tím, že skončil s někým takovým jako je ona. Ale on byl na rozdíl od ní nad věcí a rozhodně se nenechal ani jejími rádoby provokativními poznámkami vyvést z míry. Tím by ji udělal akorát tak radost. On se naopak bavil těmi jejími reakcemi a tím, jak se jí ta nevraživost vůči jeho osobě zračila ve tváři. Poznal by to i kdyby se snažila tvářit netečně stejně jako on. Nakonec se ušklíbl směrem na ten kubánský dortík, nechápaje jak do sebe může dostat takové množství sladkého. Kdyby to nebyl on, možná by ho i zamrazilo v zádech, jak nechutné mu to v té chvíli přišlo. Zvedl ležérně svůj šálek černé silné kávy a párkrát upil, pohledem bezděčně přejíždějíc blízké okolí, než se s ledovým pohledem navrátil zpátky ke své společnici u stolu. To už pomalu odkládal i šálek před sebe.
„Myslím, že by ses ještě mohla podívat po obchodech nebo za svými přáteli,“ podotkl mimochodem, ale pravdou bylo, že by byl opravdu rád kdyby se odtud v dohledné době odebrali. Potřeboval se stavit ve famfrpálových potřebách, o čemž Lysandře samozřejmě neřekl. Nebyl důvod. To, že se jejich rodiny domluvily ještě neznamenalo, že by měl něco změnit na svých zvycích nebo zásadách. A on prostě vždycky hrál jenom sám za sebe, jako samostatná jednotka a to, co měl v plánu nemuselo zajímat nikoho dalšího. Stejně by to Lysandru nezajímalo, tudíž jí vlastně svým způsobem vyšel vstříc – ale to by taky nedokázala ocenit. Ne že by se jí chtěl snad dostat do přízně, to ani kdyby byla ta poslední čarodějka na světě. Prostě nikdy. Ne.

_________________

Předvedla úsporný úsměv na Salemův smysl pro humor a očima se do něj zabodla o chvíli déle, než bylo nutné. Ošetřovatelka. Odfrkla se posměšně sama pro sebe.
"Starostlivost a vzornost nech na domácích skřítcích," odpověděla unaveně. Neměla náladu si dál vyměňovat jízlivosti, i když dřív by si to nenechala ujít. Salem se jinak ve své dokonalosti musel zcela jistě nudit. "To mně taky," odvětila suše. Ne. Z tohoto začarovaného kruhu pocitu ublíženosti na obou stranách nevedla zatím cesta ven. Lysandra se nudila a kdyby jen měla alespoň tušení, že McLarkenovi vadil už jen samotný její výběr, v němž se odrážela skutečná snaha vybrat neutrální místo, sekla by malou dezertní vidličkou na zem a odkráčela. Tohle bylo zase její úsilí vyjít mu vstříc.
"Jistě, nechtěl bys mi nést nákupní tašky?" protáhla a upřela na Salema pohled zelených studní. To myslíš vážně? Lysandra neměla moc přátel. Po Fultonových, Kingových i jiných se slehla zem, jen co se dojednaly další sňatky, a jedna zbývající přítelkyně toho moc nenamluvila ani nenachodila. Lysandra k ní stále chodila tajně, rozhodně ne při výletu se Salemem. Nic z toho ho ale určitě nemuselo zajímat. Její osobní věci? Její vnitřní já lusklo prsty panu McLarkenovi před nosem.
"Příště ani nepředstírej zájem a ušetříme si oba čas," rezignovala a vstala, aby si oblékla krátké sako. Venku zuřila bouře a ona si nevzala deštník, ale to jí vrásky nedělalo. Nevím, kdo z nás dvou je mizernější společník, ale z úcty sama k sobě to asi budeš ty.

_________________

Salem veškeré její poznámky přecházel pouze se svým netečným výrazem a občas upíjel ze svého šálku, snad aby si alespoň vychutnal tu hořkou chuť, třebaže té hořkosti bylo okolo celkem dost. Při jejích slovech nehnul ani brvou, ale jakmile se dostalo na to poslední, tak si šlo všimnout, jak mu nepatrně vystoupila žilka na krku. Nebyl běsný ani nic podobného, takové emoce snad ani neznal, jelikož byl vždycky stoický typ, ale tohle už zkrátka nemohl vydržet.
Podíval se na Lysandru téměř dravčím pohledem, protože jej už vážně začínalo drásat, jak ze sebe dělala neskutečnou chudinku. On přece nemohl za to, že se cítila strašlivě ublíženě. Celou dobu se snažil chovat alespoň trochu tak, aby se s ním dalo vydržet, což by jinak taky vůbec dělat nemusel, ale slečna Lockheartová to zjevně nedokázala pořádně ocenit. Což by skutečně měla.
„Jestli sis ještě nevšimla, tak se na rozdíl od tebe alespoň snažím. Měla bys být naopak ráda, že jsem ti vyšel vstříc a vzal tě sem,“ ohlédl se po okolí, čímž dal jasně najevo, co si o celé cukrárně myslí, i když to nevyslovil přímo nahlas. „Já jsem se o tebe neprosil, takže by sis měla do příště uvědomit, že jsme na stejné lodi, jestli ti to ještě nedošlo. A taky přestaň být uražená, mohlas skončit daleko hůř,“ ucedil skrze pevně zaťaté zuby a pevně zatnul čelisti. Nesnášel ji tak moc, že ho zároveň překvapilo, že mu dokázala mírně rozvařit krev v žilách. Nevěnoval tomu však větší část své pozornosti a vlastně ani Lysandře, na kterou ještě před chvílí pohlížel dosti nepříjemným pohledem. On že by si měl do příště odpustit předstíraný zájem? A co měl podle ní dělat? Taky se na ni mohl vykašlat a prostě to nechat být takové jaké to bylo, ale mělo to vůbec smysl? Zcela jistě by si vždycky našla nějaký důvod k tomu, aby mu mohla něco vyčíst, aby ho tím mohla pomalu ale jistě přivádět do hrobu. Salem však neměl v plánu jí to v tomhle ohledu (vlastně ve všech ohledech) ulehčovat, ba naopak byl rozhodnutý, že jí bude všechno oplácet stejnou měrou. Ostatně… proč by měl začít se změnou ve svém chování vůči ní?
Jakmile dopil poslední doušek černé kávy, odložil šálek zpátky na stůl, přivolal obsluhu u které zaplatil celou požadovanou částku a pak se jal vstát ze židle, aby se mohl obléct do tmavého střídmě zdobeného hábitu kobaltové barvy. Úsečným pohledem se podíval na slečnu Lockheartovou a pakliže už byla připravená, otevřel ji dveře vedoucí ven na Příčnou ulici… Nicméně to bylo asi tak to jediné vychované gesto, na které se v té chvíli vzmohl.

>>>

_________________

mudlovský Londýn >>>
Na Příčnou se najednou odkudsi doslova vymotají čtyři postavy, které rozhodně nevypadají, že by tudy obyčejně chodili. Muž, který zírá do jakéhosi dosti neuměle nakresleného plánku, jeho žena, a dvě dcery, na nichž můžete rozdílný vidět jen věk. Obě totiž mají stejné lokny blond vlasů a stejná zelená očka se zasněným výrazem. Jenže jedna je minimálně o deset let mladší než ta druhá. No a právě nejmenší křehká blondýnka nejvíc poskakuje a na všechno valí oči. Je jasné, a to nejen podle oblečení, které k sobě až podivně pasuje a rozhodně se mezi zdejší módní kreace nehodí, že Příčnou ulici dnes navštívila mudlovská rodinka. A každému, kdo má jenom trochu něco v hlavě také dojde, že to bude asi právě kvůli malé holčičce, momentálně poulící oči do výlohy nejúžasnější cukrárny, jakou kdy viděla. "Tatííí, mamííí!" píská nadšeně, "tady mají zmrzlinu, která mění barvy!" A aniž by čekala na povolení, vletí do zmrzlinářství jako nadšená malá princeznička. Za ní se do obchodu obezřetně dostaví i starší žena, nejspíš její matka, a na rozdíl od holčičky se netváří ani trochu nadšeně."Julie, koukej se hned vrátit ke svému otci. Musíme pro to...ty, ty věci z toho jejich seznamu," napomíná a z jejího hlasu je jasné, že nevěří ani zbla ničemu, co se jí před očima odehrává. Tatínek Carl zatím před prodejnou bezradně zírá do papíru a nervózně si nakrucuje blonďatý knír. Starší dívka nezaujatě listuje nějakou knihou a nejeví žádnou chuť nějak pomoci. Stejně tak ale Julča nejeví známky toho, že by snad chtěla poslechnout svojí matku. "Dobrý den," usměje se sluníčkově na prodavače, "kolik stojí ta měnící zmrzka? Když bych z toho chtěla pohár s ovocem a tak?" Jenže pán poví cenu v nějakých očividně cizích penězích. "Mamííí, zeptej se ho, kde tu mají banku a jestli nám tam rozmění libry!" upírá už zase holka oči na matku, která skutečně po chvíli začne s Floreanem konverzovat. Muž jí zřejmě vysvětluje, kudy se dostat ke Gringottovým. "Julie, teď si tady sedneš a počkáš, až přijdem. S pánem jsem se domluvila, že ti ten pohár pak zaplatíme. Budeš tady. Nikam nezdrhneš, rozumíš?" ačkoliv má žena pořád v hlase přísný tón, je na ní vidět, že už ji slečinka dávno obměkčila. "Jasně, mamí!" zasalutuje Julinka se smíchem a sedne si k prvnímu stolečku, který uvidí, aby vyčkala svého poháru, do kterého potom zvědavě rýpne lžičkou a radši nejdřív vloží do pusy zmrzlou jahodu, kterou začne cumlat jako ledový bonbon. Z výlohy vidí, jak matka rozmlouvá s otcem a celý zbytek rodinky se následně odebírá někam pryč.

_________________