"V Bradavicích to bylo úplná nádhera, ale málokdy se mi podařilo zůstat v astronomické věži po večerce. Občas se tam scházeli profesoři a dostat se nepozorovaně zpátky do ložnice taky nevyšlo pokaždé. A z Mrzimorské společenské místnosti na oblohu vidět nebylo, vždycky jsem záviděla lidem z Havraspáru a Nebelvíru," přiznala s pobaveným úšklebkem. I když nebývala moc často rebel, jakmile šlo o hvězdnou oblohu, pokusila se hned několikrát dostat se do věže a zpátky tak, aby na ní nikdo nepřišel. Po několika takových tajných večerních výletech už věděla, kudy má jít a jakým místům se vyhnout, ale ne vždy to vyšlo.. a profesoři očividně byli toho názoru, že astronomická věž je moc romantické místo. Ne že by se jim divila. "Tady v Londýně už to taky není takové, svítí to všude možně.. ale mám pár míst, kde se dají sledovat bez problému. A podkrovní byt? To ti závidím," ona v tomhle neměla moc štěstí, i když v rodinném sídle ten podkrovní pokoj měla. Na Příčné se musela spokojit s tím, co se jí naskytlo a vlastně jí nikdy nenapadlo si stěžovat. Bydlela zase v celkem klidné části.
Freya bez problému sdělila místo, kde se ona kavárna v mudlovské části Londýna nachází. Stihla k tomu vysvětlit tři cesty s tím, že když půjde tou nejdelší, potká po cestě i obří knihkupectví, ve kterém najde spousty knih o Austrálii, ale i o pozorování hvězd. Freya odtamtud měla hned několik výtisků, protože číst věci z pohledu mudlů bylo rozhodně zajímavé, zvláště pro někoho z čistokrevné rodiny, že. Rozhodně měli i spoustu dalších témat k rozebírání a Freya se přistihla při myšlence, že by tu zvládla sedět klidně ještě pár dalších hodin.
"Určitě jich tam budou mít dost." Mrkla na něho co se Bradavické knihovny týkalo, protože tam měli snad všechno, co člověk potřeboval. Čas strávený s Wei-Dingem ubíhal podezřele moc rychle a Freya si byla jistá, že se jí odsud zase tak moc nechce, jenže věděla, že tu taky nemohou sedět několik dalších hodin, protože majitelé už taky budou jistě chtít jít domů. Stihli si však objednat ještě jednou, popovídat si o její práci, dalších zálibách, stejně jako o práci jeho. Freya totiž o Wei-Dingovi chtěla zjistit co nejvíce, takže se ptala na jeho studium a všechno možné. Jenže věděla, že práce volá, a tak jakmile v sobě měla i tu druhou čokoládu, omluvně se na pana profesora zadívala. "Ten čas utíká strašně rychle," zamračila se na chvíli, protože odcházet se jí odsud prostě nechtělo, i když věděla, že musí. "A mě to opravdu mrzí, ale budu se s tebou muset rozloučit. Nicméně si určitě napíšeme, hm? Abychom dohodli to letní setkání.. a třeba i ten výlet do Austrálie," mrkla pak na něho, protože tohle rozhodně nebylo naposledy, co se setkali, alespoň v to doufala. Ještě víc tak doufala v to, že těch pár měsíců, které je od prázdnin dělily, uteču pěkně rychle.
Proto tedy skutečně vstala, společně s ním opustila kavárnu a venku se stihla rozloučit. Na pusu na tvář bylo podle ní ještě dost brzo, i když by si to jako poděkování za tuhle schůzku zasloužil, jenže si byla vědoma, že by to asi neustála. Proto mu věnovala jen široký úsměv, přidala další příslib toho, že se uvidí, zamávala na něho, a pak už zmizela mezi lidmi směr sv. Mung. Po cestě stihla popřemýšlet nad tím, že by se klidně mohli setkat dříve, než bude Wei-Ding zpátky v Londýně a dost možná to v jednom z dopisů i zmínila.

>>>

_________________

Wei-Ding Freyu se smíchem ujistil, že není co závidět, neboť podkrovnost je v případě jeho ubytování jedinou předností, a pokud byla příležitost, určitě se nebál zmínit ty nevýhody. Například zvědavé sousedy, všeobecnou mrňavost, občasnou invazi švábů a letní teploty, které by pro kteréhokoliv domorodce byly takřka nesnesitelné. Inu, Soho…
Pak probrali onu alternativní kavárnu, doporučenou četbu a další věci a najednou byl konec. Wei-Ding samozřejmě tušil, že k němu dojde, ale o to méně se na něj těšil. Což bylo celkem vtipné, protože ještě před pár hodinami doufal, že to přijde co nejdřív, a teď tak trochu spílal osudu, že mu tu krátkozrakost takhle mete do ksichtu.
„Určitě, budu se těšit,“ ujistil ji, zatímco obligátně měnil barvy, a myslel to naprosto vážně. S mírně nepřítomným úsměvem se zvedl, zaplatil a doprovodil milou lékouzelnici ven, kde se rozloučili. Naštěstí konzervativně, protože cokoliv aktivnějšího by ho taky mohlo zabít, případně alespoň proměnit ve smradlavou štětku do komína, což chtěl ještě míň.
Před kavárnou Freye zamával zpátky a rovněž s úsměvem, jen trochu přiblblejším, a jak tak uvolněně kráčel domů, přemýšlel, jak se tohle celé vlastně stalo a jestli se mu to třeba jenom nezdá. Jistý si byl každopádně jenom tím, že se na tu slíbenou návštěvu skrz bonsaje už teď těší, že by měl začít gruntovat a že mu to Finnian nejspíš neuvěří. I jeho napadlo, že by mu vlastně vůbec nevadilo to setkání trochu urychlit, ale dokud před sebou neměl podobný návrh z její strany černý na bílém, ani ve snu by ho nenapadlo to navrhnout. A i pak asi na chvíli zamrzl a netušil, co si s tím počít...
Že díky těmto úvahám Soho úplně minul a skončil kdesi na periferii, to snad netřeba dodávat.

>>

_________________

Spousta měsíců vleklých úprav, do kterých se pouštěl sám, poněvadž najmout někoho dalšího si prostě nemohl dovolit. Občas přiložili ruku Gwenini bratři a další kamarádi, a tak postupně vykvetla čajovna, která se mohla v létě konečně vyvětrat. Na pár dní dokonce zkušebně vyhřezla do ulice, než se o rozestavěné první dvě dýmky začali zajímat místní hydří agenti, čti Olšenkové na výzvědách.
Patrně je zaujal mosazný samovar, pravda.
Ne že by zavítali a dali si čaj.
Vytřískali okenní tabulky a došlo k další roztržce, po které musel Arsen venkovní terasku urychleně sklidit a přesunout kavárnu magickou pojistkou na jiné místo na Příčné. Tentokrát se mu podařilo sousedit tak pitomě, že vikýř jeho bytu civěl na soumračné střechy Obrtlé, kde jako by neustále vládla spíš ponurá zima. Sluneční paprsky lechtající břidlicově šedé tašky vypadaly skoro nepatřičně až obscéně, kdykoli ráno otevřel oči a rozrazil okno, aby dovnitř vpustil... hm, čerstvý vzduch?
V Obrtlé jako kdyby i vzduch zpuchl dřív, než ho vůbec někdo vdechl a jeho plíce se pokusily vymáčknout z něj kyslík. Bylo to poněkud skličující, v ostrým kontrastem s tím, že jen o patro níž pronikalo do samotné kavárny medové světlo.
Arsen si zvykl trávit většinu dní právě dole, způsobil si pár menších úrazů a postupně se dopracoval k rozšířené celé zadní části na útulnou čajovnu, se spoustou kulatých výklenků ve stěně, do zdi vsazených knihovniček a naducaných polštářků na sezení.
Čajovna se skládala z menších úseků, které byly dekorované dost barevně, jak už kázal nevkus kouzelníků, nicméně nutno dodat, že žár Maroka, Turecka a dalších exotických zemí sem úspěšně pronikl, protáhl se pod pestrobarevnými závěsy, které se mezi jednotlivými kójemi daly zatahovat, vpil se do dřeva a zableskl se na kovových konvičkách.
Na četných poličkách trůnily i různorodé sady hrníčků a keramických konviček (většina z nich pocházela od Bartyho, z jeho obchůdku s pochybným zbožím, které div nepocházelo z hrobek přímo ze semknutých a zafáčovaných pařátů dávných králů). Matné s glazurou, hliněné, malované, prakticky to byla skládka všeho, čím se dalo báječně probírat a paběrkovat.
Dýmky. Ty byly nutností. Arsenovi chvíli trvalo, než přišel na to, jak s nimi zacházet, ale když už se pod stropem stáčely magické kotouče kouře třetí den, dokonce mu přestala třeštit hlava. Bastet i Nefertiti se čajovně tvrdohlavě vyhýbaly, ale jinak se oběma cinkání skleniček a hrníčků, nad kterými se vznášela čajová vůně, zamlouvalo. Netřeba dodávat, že spousta druhů čajů ze všech koutů světa byla magická, ať už šlo o květoucí čaje, které vypouštěly při doteku s vodou hejna motýlů, nebo se měnily v medúzky, nebo o sypané, které způsobovaly, že čaj v konvičce ožíval a rozpustile se odmítal nechat vypít.

_________________

V Británii pršelo už pár dní a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to dnes mělo změnit. Summer to bylo jedno. Někteří by si možná řekli, že když mají všechno, co k životu potřebují (a ještě víc), nemá smysl chodit ven v tomto počasí, zvláště pak když nemáte žádný cíl. Ona osobně měla jiný názor. Jednak měla déšť ráda a jednak v sobě nepěkné počasí mělo i menší příslib, že se bude po Příčné ulici potulovat méně lidí.
Po krátkém bloumání ulicemi ji její kroky zavedly až ke kavárně. Posadila se ke stolku v jejím rohu a objednala si capuccino s karamelem, protože měla chuť na něco sladšího, ale zase ne tak, aby si dávala zákusek. Během toho hleděla do dnešního vydání Denního věštce, ovšem poměrně rychle shledala, že nepíšou nic, co by nepsali každý jiný běžný den. V reakci na to se zvedla a odnesla noviny do koše.

Mimo herně:
Domluvená hra.

_________________

<<< s maminkou

"Ale to by nebyl špatný nápad, mami! Tak jestli se ti do toho bude chtít, to víš, že jí můžeš zkusit uplést," usmíval se Galahad od ucha k uchu, protože tohle byl dobrý nápad a navíc to zavánělo dalším stráveným časem s jeho nejoblíbenějším členem jeho rodiny. Ne že by tátu a strýčka neměl rád, ale spíš to vypadalo, jako kdyby oni nemuseli moc jeho. Vždyť si s ním ani povídat moc nechtěli, to s mamčou alespoň zažíval spousty legrace a především se oba předháněli v tom, kdo toho řekne víc.
A pak se spolu začali bavit o tom, jaké místo je nejlepší na tu horkou čokoládu. Galahad tu byl hned několikrát a pár vyhlédnutých míst měl, nicméně na zmrzlinu v tuhle chvíli chuť neměl a fakt, že někdo někde nemá rád Rusy se mu celkem zalíbil. Horší to už bylo s tím, že i on zaregistroval, že se ta kavárna přesunula někam jinam, a protože nevěděl kam, začalo chvilkové bloudění po Příčné.
"Zpívající čokoláda by byla fajn, ale to můžeme nechat na jindy, ne? Třeba příští týden bychom sem zase mohli společně vyrazit, třeba bude i lepší počasí než teď. Ne že by ten déšť byl nějak hroznej, přeci jen pršet taky někdy musí, že jo, ale sluníčko je sluníčko. A ten norkový kožich taky vypadá mnohem líp, když je hezky. Škoda, že nevydržel déle suchý, ale zase mi je fakt líto, že jsem tě skoro podpálil. A já si tedy myslím, že nejlepší bude ta kavárna, i když tam nemají rádi ty Rusy, jak říkáš. Nevíš proč? Protože to je přeci děsně divný," kroutil nevěřícně hlavou, protože to prostě divný bylo a nikdo ho jen tak nemohl přesvědčit o opaku.
Tak či onak tu přesunutou kavárnu nakonec našli, což bylo super, protože ten déšť ho začínal už pěkně štvát, i když doma na zahradě by si to dost možná i užíval. "Hele, mami, oni mají i muffiny!" nadšeně vykřikl v momentě, kdy se za nimi zabouchly dveře kavárny a zatvářil se jako to nejšťastnější dítě pod sluncem. I když k jeho štěstí už stačilo to, že tu bylo teplo a sucho. Že tu je i někdo navíc, než jen obsluha, si přes tu radost ani nevšiml.

_________________

hůlky >>

„A nebo!“ napadlo ještě Oksanu v záchvatu hyperkreativního přístupu k marginálním problémům a v očích se jí takřka ďábelsky zablýsklo, „by ses, a neber to jako můj pokus se z toho vyvléknout, to mohl naučit sám, co myslíš? Babička by ti určitě ukázala, jak se to dělá, a jsem si jistá, že i tady v Anglii bychom ti zvládli sehnat slušného učitele. Nebo myslíš, že by se ti pak spolužáci smáli?“
Ne že by chtěla nějak připravovat syna o svou přítomnost, ale vzhledem k jeho zvyšující se poptávce po pletených čepicích to přeci jen vypadalo jako efektivnější řešení. Otázkou zůstávalo, jak se k tomu postaví babička Katarína a jestli je dobrý nápad nechávat ty dva někde samotné, nicméně to mohli vyřešit v budoucnosti, teď byla na řadě čokoláda.
Bloudit po Příčné jí nevadilo, ostatně kdyby bylo po jejím, bloudili by zrovna tak, ale přeci jenom byla ženská a po chvíli se radši zeptala, protože jim to ušetřilo spoustu starostí a nikdo jí za to nestrhl body. Netrvalo tedy dlouho a stáli před kavárnou, kde se Galahad mírnou odbočkou vrátil k drbům o tom, že v kavárně nemají rádi Rusy.
„To tedy je, že ano?“ přikývla, protože ani ona tomu nemohla přijít na kloub. „Ale víc vážně nevím, bohužel. Vlastně si ani přesně nepamatuju, kde jsem to slyšela. Nebo možná četla? Zní to trochu jako drb z Leningradského blesku, co mi občas pošle tvůj dědeček, ale jistá si tím tedy nejsem. Myslím ale, že když se budeme chovat spořádaně, tak tu zkaženou reputaci třeba napravíme, i kdyby to náhodou byla pravda, hm?“
A pak už vešli, distinguovaně, jak jinak, a zatímco Oksana se teprve rozhlížela, Galahad už stihl objevit muffiny a kdesi cosi. Ani ona si tedy nevšimla, že je v lokále ještě někdo, ale pravděpodobně to vůbec nevadilo a mohli se vesele ignorovat i nadále. Zcela jiná situace ovšem nastala u muffinů.
„Tak jich vezmeme pár s sebou domů, ať tatínek ví, že na něj myslíme, ne?“ Pravděpodobnost, že zrovna kus sladkého pečiva oživí skomírající manželství, nebyla nijak závratná, ale za těch pár peněz ten pokus určitě stál. Oksana v tu chvíli každopádně pozdravila obsluhu, pokud tam nějaká byla, a jakkoliv předtím počítala spíš s variantou, že si vezmou něco na cestu a hned půjdou, teď se nebránila ani méně dynamické variantě. „Nebo si je dáš k té čokoládě? Nemáme kam spěchat, mamuška si dá kafíčko a k tomu by něco sladkého určitě bodlo.“ Nachystanou peněženku tedy tak napůl vrátila do kabelky, vyčkala na odpověď a pak nejspíš obsadila jeden ze stolků a začala vybírat, protože to se nesmělo uspěchat.
A pokud se někdo obával toho, že se z Oksany díky kofeinu stane užvaněná příšera na nukleární pohon, uklidníme ho rovnou: protože pila kafe už od svých zhruba čtrnácti, byla už na účinky kofeinu prakticky úplně imunní a žádná velká stimulace nad rámec placeba vážně nehrozila.

_________________

Protože se Garrick s odchodem z Kruvalu nikdy doopravdy nesmířil, jeho přáním po dokončení Bradavic bylo, se na Kruval vrátit. Ovšem profesora těm parchantům, kteří jsou všude stejně otravní, dělat nechtěl a jediné, co věděl o svém budoucím životě, bylo, že rozhodně nechce být lékouzelníkem, rozhodl se pro dvouleté studium černé magie na Kruvalu, protože by se to mohlo vždycky hodit, ne? Studovat chtěl a tohle se mu opravdu líbilo, bylo to jako studium na bystrozora, ale trochu víc cool... A otevírá to spoustu možností a on je mladý a možnosti potřebuje, takže bylo jasno. Sbalil si kufry a vypálil z domova tak rychle, jak jen to šlo, protože byl rozumný hoch a v té jámě lvové se zdržovat nechtěl.
První rok studia byl skvělý a Garrickovi se zpátky vůbec nechtělo, ale nebylo mu to nic moc platné a na prázdniny se domů vrátil tak jako tak. Přesto že byl otec většinu dne v práci, v jejich rodinném sídle se Garrickovi moc zdržovat nechtělo a tak raději bloumal po Londýně. Při jedné ze svých pochůzek vlezl i do kavárny, kde si chtěl v klidu pročíst knížku do školy, když v tom v rohu uviděl mladou Morganovou, která se zrovna zvedla. Zatímco vyhazovala noviny do koše, přikradl se Garrick nepozorovaně ke stolu, od kterého vstala a sedl si na volnou židli, ledabyle přehodil nohu přes nohu a když se vrátila, nasadil nevinný úsměv. "Ahoj," pozdravil dívku nenuceně, "Co tu děláš tak sama?" povytáhl obočí, nespouštějíc zrak z dívky, která po tom roce byla ještě půvabnější než jak si pamatoval.

_________________

Summer si Garricka všimla až ve chvíli, kdy už seděl za jejím stolem. Založila si ruce na prsou a mírně naklonila hlavu na stranu. Stalker. Nicméně dál pokračovala jeho směrem. Koneckonců tam stále ještě dřímala její nedopitá káva. "Je mi líto, ale tenhle stůl je už obsazený," oznámila mu ještě, než jí stihl cokoli říct. Místo pozdravu lehce přikývla, načež se zašklebila, přestože spousta lidí by měla chuť mu za ten jeho nevinný úsměv utrhnout hlavu. "Chtěla jsem se trochu izolovat od lidí a říkala jsem si, že do tohohle rohu kavárny už se nikdo chodit obtěžovat nebude, ale asi mi to pro dnešek moc nevyšlo," pokrčila rameny a znovu se slabě ušklíbla. Pochopitelně to nebyla pravda - kdyby tohle byl původní plán, zůstala by zavřená doma. "Co ty?" zajímala se, zatímco si sedala na židli naproti němu. Přehodila si nohu přes nohu. "Jak se ti daří tam v Kruvalu, hm? Dlouho jsem o tobě neslyšela.." povytáhla obočí a upila kafe. Kupodivu ji to vážně docela zajímalo. Během letošních prázdnin se ještě ani jednou nepotkali a s poštou z Bradavic do Kruvalu to také nebyla žádná sláva, takže jestli si mezi sebou vůbec nějaké dopisy vyměnili, muselo jich být pramálo.

_________________

Nepřátelských vět si Garrick jako vždycky nevšímal. Vlastně tyto věty za nepřátelské ani nepovažoval, protože s tím, co mu běžně říkal otec, se nemohla rovnat žádná urážka nebo odmítnutí od Summer Morgan. "Promiň, nevšiml jsem si..." nenuceně se usmál a objednal si cappuccino se skořicí, jeho oblíbené. Knížku vyndal na stůl, aby si jí v kapse perfektního drahého slabounkého kabátu, příhodně v barvě cappuccina, který mu jen přidával na neodolatelnosti, nějak nezničil a zavrtěl se na židli, aby se usadil pohodlněji. "Já se chtěl izolovat jen od své rodiny, lidi mi nevadí..." pokrčil rameny a sklopil zrak ke své kávě, která byla ale ještě příliš horká na to, aby se mohl napít. Na tohle téma se nehodlal bavit, proto mu přišla vhod další dívčina otázka. "Neslyšela, jo? To si budu muset tu reputaci asi trošku napravit..." pohlédl na dívku a nevinně se usmál. "V Kruvalu je bezvadně, mnohem lepší než Bradavice,
ale v tom se mnou asi souhlasit nebudeš, co? Původně jsem chtěl jít studovat na bystrozora, ale tohle je mnohem lepší... Co ty? Co budeš chtít dělat po Bradavicích?" zeptal se se zájmem a úsměvem na tváři a pak ještě dodal, "Nedáme si k tomu něco sladkého?"

_________________

Abychom si to ujasnili, kdyby se slečna Morgan Garricka pokoušela vážně urazit nebo odmítnout, vypadalo by to jinak. Byl to jen takový ten přístup, který k jejich vztahu tak nějak patřil. Když prohlásil, že se chtěl akorát izolovat od rodiny, Summer svým způsobem věděla, o čem mluví. Ale ji aspoň nechtěli zasnoubit s její sestřenicí.
"V Bradavicích je to vlastně trochu nuda. Dlouho jsem neviděla ničí orgány, když už tam tvůj tatík neučí. Škoda, že ho to omrzelo tak rychle. Jak se vůbec má?" Lhala by, kdyby tvrdila, že v sobě ta otázka neskrývala byť sebemenší provokativní podtón. Summer věděla, že jejich vztah nebyl úplně nejrůžovější a upřímně se tomu ani trochu nedivila. Dokázala si představit, že ho tenhle dotaz nepotěší, i když jej přijme s ledovým klidem. "Na druhou stranu jsme si vůbec nepohoršili - náš nový profesor je celkem sexy," dokončila s šibalským úsměvem, když se nad profesorem krátce zamyslela. Doufala, že je bude mít i příští rok, protože jinak by jejich profesoři nestáli za nic. Ale Garrick ji kladl ještě jednu otázku. Summer lehce pokrčila rameny. "Asi bych chtěla zkusit to bystrozorství. Ale bůhví jak to nakonec bude." V překladu: "půjdu na bystrozora, pokud mě rodiče do té doby neprovdají a můj manžel si to nebude přát, takže se buď sežereme navzájem, nebo půjdu sedět za vraždu". Nepřežila by to. Jako žena v domácnosti by se unudila k smrti. Možná by si v mezičase založila ilegální byznys. Nebo by způsobila válku i v mudlovském světě, když v kouzelnickém už byla. Nebo fakt nevím. "Já už jsem sama o sobě sladká dost, nebo ti to nestačí?" Laškovně zamrkala a nasadila jeden ze svých nejsladších úculů, který by někomu mohl připadat i jako jeden z nejděsivějších.

_________________