Byla nervozní. Velmi nervozní. Snad nejnervoznější v celém svém životě. Takhle bídě se necítila ani první den v mudlovské škole a tam to věru nesnášela. Však si to představte! Jdete po ulici - ta ulice se nachází v kouzelnickém světě, máte na sobě mudlovské oblečení, vypadáte jako mudla a za ruku vás vede vaše milovaná maminka, ALE ta je moták. A vy si tak jdete a i když vaši maminku nikdo nezná, neboť ji rodina zavrhla a tutlá její existenci, vy máte pořád špatný pocit z toho, že vás za ručičku drží čarodějka, která neumí kouzlit. Sice to nemůže nikdo vědět, ale vy to víte a to je to hlavní. Vy víte, že se právem máte stydět a bát každého zašeptání, které se kolem vás prožene.
"Copak je zlatíčko? Ty se snad netěšíš? Už za chvíli bude mít svou vlastní hůlku! Usmála se na ni vždy laskavá Elisabeth, její maminka.
"Uhum." Zakývala hlavou Glaciella a doufala, že si jich stále nikdo nevšímá.
Elis z toho byla rozrušená, nechápala, co se to s její dcerou děje. Ona sama byla jako u vytržení - bylo to už spousta let, co tu byla naposledy. Ale Ciell byla stále zamračená, napjatá a dívala se skoro pořád do země.
"Koukni." Špitla Elisabeth své dceři do ouška a zastavily.
Přímo nad nimi se tyčil nápis OLLIVANDEROVY HŮLKY.

Ollivander
Byl to uzoučký obchůdek a Glaciellu zaujal hezký zlatý nápis, který hlásal, že za těmito dveřmi se ukrývají hůlky všeho druhuhu a jader. Glacy vešla jako první a hned za ní v závěsu její maminka. V obchodě byla jen jedna vysoká židle a hned za ní stolek a spooousta krabic. Obě se na sebe podívaly a očividně nevěděly, jak dál.
"Jen si sedni." Pobídla malou holčičku její maminka.
Glacy tedy uposlechla, ale se sedáním jí musela mamka pomoct, neboť se na ni chudinka beznadějně drápala.
"Ah, tady jste." Pronesl jakýsi podivně vyhlížející vysoký pán, jakoby je obě očekával.
"D-dobrý den." Pozdravila Ciell zaraženě a její maminka se jen usmála a pozdravila též.
Pán začal kolem Glacielly chodit a měřit ji, po chvíli šel za svůj pult a Glacy onen metr měřil zcela sám. Dívka byla v šoku, ale snažila se nedat nic najevo. Je přece z čarodějnické rodiny! Muž si cosi mumlal a hledal mezi hůlkami tu pravou. Najednou přišel zpět a vrazil ji Glacy do ruky. Ta se na ni bezradně dívala a chtěla s ní máchnout, ale než stihla cokoliv udělat, Ollivander jí ten proutek vzal.
"Nene, není ono... není ono." A dal jí jinou. Ta asi taky nebyla zrovna košér.
A takhle vybírali a vyměňovali, až z toho byly obě dámy unavené a ne zrovna nadšené.
"Nenene, ta taky nesedí. Jste vybíravá, slečno. Nebo je vybíravá Vaše hůlka a nechce, aby Vám připadla žádná jiná."
Sluvům staříka Glacy nevěřila. Myslela si, že ji chce jenom tak uchlácholit - vlastně byla řím dál tím víc přesvědčená. Že jí nepřísluší ŽÁDNÁ hůlka a začínala z toho být opravdu zoufalá.
"Madam, na Vás si nějak nevzpomínám." Zahlaholil. "Jakou máte hůlku? Já si pamatuju všechny hůlky, ale na tu Vaši ne. Jste kouzelnice?"
Obě dvě zbledly. Ciella doufala, že má její maminka dost rozumu na to, aby mu neříkala nesmysly jako že je mudla a tak podobně. Vlastně by to bylo nejlepší řešení, ale ne pro Glaciellu.
"Nemám ji od Vás, mistře Ollivandere." Odpověděla a tím zachránila celou situaci.
Stařík ji možná ani nevnímal a dál hledal hůlky a Glaciella si mohla oddychnout. Po chvilce jí ze zadních krabic podal další hůlku a jen co se ona a Ciell dostaly k sobě, obrovsky to zajiskřilo a malou brunetkou se rozlilo blažené teplo.
"Je to ona!" Zahlásil Ollivander.

Malkinová - Hábity pro každou příležitost:
Glacielle se hned vrátila nálada. Zaplatily za hůlku, poděkovaly a šli dál.
"Kam teď?" Usmívalo se děvče a najednou svoji maminku milovalo víc, než kdy jindy.
"Musíme ti koupit oblečení. Pojď, támhle to je." Ukázala na elegantní obchůdek s všeříkajícím názvem.
Jen co vkročí dnu, přivítá je usměvavá podsaditá ženuška v purpurovém hábitu. Glacy tuhle barvu nesnášela, ale musela uznat, že paní v tom vypadala nesmírně elegatně a podtrhovala jí její mrštnost energičkost.
"Dobrý den, drahoušku. Poprvé do Bradavic? Žádný strach, osobně se o vše postarám, vše Vám perfektně padne a budete v tom vypadat skvěle!"
Ciell byla opět uvedena do rozpaků, neboť ženě vůbec nestíhala odpovídat a byla i rozrušená z toho, že jí unikají některá slova, která vypouštěla z úst. Očividně to však nebylo nic důležitého, jen asi ráda povídala a Glacy v tuto chvíli velmi ráda mlčela. Žena si ji měřila, upravovala a chvílemi hloubala. Nakonec jí přetáhla hábit přes hlavu a upravovala ho tak, aby jí sedl. Netrvalo dlouho a hábit byl sundán.
"Mejte se krásně, hned zítra bude Váš oděv připraven!"
Rozloučily se a vyšly ven.
"Teda... to ale BYLA nesmírně upovídaná a energická dáma!" Nestačila se Elis divit a i když to bylo divné, obě se tomu s chutí zasmály.

_________________

| +

>>

Nicky byl z vidiny nákupů tak unešený, jako snad nikdy. Po zralé úvaze dokonce nechal doma herbář - ono sbírání kytiček na dlážděné ulici zavánělo neúspěchem, navíc by na to ani neměl myšlenky. Už týdny nemluvil o ničem jiném než o hůlkových dřevech a tak moc se těšil na to, až to vlastní důkladně prozkoumá, že se málem nedočkal.
Na Příčné moc často nebýval, i tak se tam ale docela vyznal, tudíž pro něj nebylo absolutně žádným problémem zamířit směrem k oblečení. Pro úplnost odpověděl: "Nejdřív hábit, tati, ať to máme rychle za sebou," a zazubil se. S tatínkem rád trávil čas a pomyšlení na to, že tentokrát ho bude doprovázet i do Bradavic, ho naplňovalo nadšením. "Pojedeš se mnou vlakem?" nadhodil zvědavě, očima skenujíce dláždění, s rukama v kapsách bezděčně kopírujíc pohyby Martina většího.
A pak, dřív než se nadál a než mu bylo milé, stáli před jámou lvovou. "Nemůžem si to nechat poslat?" zaskučel ještě ze zvyku a upřel na tatínka odevzdaný pohled, načež otevřel dveře - byl už přeci velký kluk, a kdyby letěla židle, bylo nutné chránit hlavu rodiny.

MM
"Dobrý den, pozdravil slušně dřív, než kohokoli viděl, a rozhlédl se kolem s výrazem mučedníka. Ne, že by měl něco proti oblečení - to mu bylo naprosto ukradené - ale zkoušení zrovna dvakrát nemusel, zvlášť když bylo venku hezky a čekala tam na něj hůlka. Když se objevila ona trochu děsivá paní, zmohl se už jen na kývání hlavou - vypadala nicméně velmi mile, takže vyjednávání nechal na tátovi s čistým svědomím a na stoličku se nechal postavit se zazubením, které jasně naznačovalo, že se to pokusí přetrpět.

<< Uličky (se Skyem)

„To si piš, že to sním, nejsem srab,“ odvětila Nessa naprosto sebevědomě, zkrátka bez jediné špetičky zaváhání, a ještě se na Skye přitom dlouze zadívala, aby nemohl pojmout jakékoliv podezření, že kecá. Protože ona nekecala.
„Tak to teda není pravda,“ ozvala se dotčeně, když Sky prohlásil, že jsou zmijozelští děsiví. „Brácha do Zmijozelu chodil. A brácha je moc hodnej a rozhodně nevypadá děsivě,“ zamumlala. Jenže netušila, že Charlie je výjimka potvrzující pravidlo - s jinými studenty Zmijozelu se Nessa nikdy nesetkala, takže měla o hadí koleji docela zkreslenou představu.
Ke kolejím už se ale radši nevyjadřovala, protože nechtěla přiznávat, že ji chlapec svým výkladem tak trochu děsí. „Hustý,“ zkonstatovala, když se Sky pochlubil historkou o tom, jak jeho potkan ke jménu přišel. „Takže ty znáš nějakýho bystrozora?“ povytáhla obočí, protože to považovala za super věc. Ona žádného neznala. A neměla nejmenší tušení, že ten Atticus Zmetek, o kterém Sky mluví, je Charlieho bratr.
Zmrzku odkývala a nebránila se ani Skyovu doprovodu k Ollivanderovi. Když společně došli ke zmrzlinářství, dala si melounovou zmrzlinu s čokoládovými semínky, kopeček banánové, aby u Skye trochu stoupla, a na to pořádný kydanec trollího chrchle. A jakkoliv nechutně to vypadalo, Nessa se do zmrzky pustila s blaženým výrazem ve tváři.

→ Ollivander
Než došli k Ollivanderovu obchůdku, měla už celý kornout snězený a ještě se mlsně olizovala. „Ten trollí chrchel chutnal fakt překvapivě dobře,“ usoudila zrovna ve chvíli, kdy brala za kliku. Jakmile vešla do starého a prachu plného obchodu, kde zřejmě tou dobou byly další děti vybírající si hůlku, rozhlédla se kolem sebe. „Dobrý den,“ pozdravila jak prodavače, tak zákazníky, a nezbývalo jí než počkat, až na ni přijde řada. No, aspoň tu měla Skye, se kterým si mohla povídat. „Jak dlouho ti trvalo, než si tě vybrala nějaká hůlka? A vyvedl jsi Ollivanderovi něco?“ zeptala se zvědavě.
Když se nakonec dostala na řadu, slušně pozdravila a než se stačila vzpamatovat, už měla v ruce první hůlku. „Mávněte s ní!“ vybídl ji stařík a Nessa roztržitě máchla hůlkou do vzduchu. Nestalo se vůbec nic, jako by držela v ruce jen obyčejnou větvičku. Ollivander jí hůlku hned vzal a podal jí další. A Nessa ani nemusela hnout rukou a ze špičky hůlky vylétl menší... no, výbuch. Kouř očoudil tváře jak dívce, tak prodavači, a Nessa se zmateně ohlédla ke Skyovi, v očích vepsanou otázku: Tohle je normální?
Nějakou chvíli pochopitelně trvalo, než jí do ruky padla správná hůlka, ale nakonec mohli všichni vítězoslavně zajásat. Když totiž Nessa ovinula prsty kolem rukojeti té poslední, ucítila, jak jí ruka zavibrovala. Nic víc, prostě jen tohle - a pocit, že konečně drží tu správnou. To potvrdil i Ollivander, který se spokojeně usmál. „Výborná volba!“ zakřenil se a jal se hůlku zabalovat s tím, že ji pošle sovně co nejdříve. Nessa zaplatila a byl čas přejít do druhého obchodu.

→ Madam Malkinová
„Teda řeknu ti, to bylo pěkně ujetý,“ zamumlala ke Skyovi, když vyšli z obchodu ven. Pokud chtěl jít ještě k Malkinové, nebránila mu, pokud ne, prostě se s ním rozloučila s tím, že se určitě potkají v Bradavicích. Jen doufala, že se nepotkají v Nebelvíru, protože tam Nessie prostě nechtěla.
Madame Malkinová bylo... peklo. Prodavačka neustále mluvila a šišlala, protože jí Nessa přišla strašně roztomilá. A Nessa se zase škrobeně usmívala, aby byla za hodnou a poslušnou holčičku, ačkoliv v duchu nadávala a prskala jako kočka zahnaná do kouta. Když stála na bedýnce a madam Malkinová si brala její míry, dívka vyloženě trpěla a modlila se, ať už to skončí.
Kromě hábitů si nakonec objednala ještě stříbrnou brož na uniformu, znázorňující vyjící hlavu vlka. Na to jí bylo odpovězeno, že bude objednávka trvat trošku déle, a Nessie nad tím jednoduše mávla rukou - pokud všechno dojde před odjezdem do Bradavic, je to v pořádku. Nakonec zaplatila, rozloučila se a s úlevou odešla pryč z obchodu.

>>

_________________

Nějaký den, kdy se tu nikdo z hráčů nepohybuje

MADAME MALKIN

Po Příčné se procházela panenka z porcelánu. Na sobě nebesky modré šatečky, v zlatých kudrlinkách mašli ladící barvy. Andílkovský obličejík a celá její drobná postavička jen přidávaly na dojmu, který tato rozkošná postavička vzbuzovala...
...a ta postavička porcelánové panenky jsem byla já. Abyste věděli, nepotřebovala jsem nikoho, kdo by se mnou nakupoval. A myslím, že jsem to doma dala najevo dostatečně, když se rozhodli mě pustit. Jistě, věděla jsem, že mě pravděpodobně někde za rohem sleduje domácí skřítek nebo tak něco, aby se mi něco nestalo (jako kdyby zrovna mě měl někdo unášet, naše rodina nebyla zrovna extra významnou větví na společenském žebříčku!), ale i tak. Sestra ani rodiče neměli čas lítat s prckem po nákupech. Takže jsem si to mohla užívat sama. Upřímně? Nemohla jsem se dočkat do školy. Jednak proto, poněvadž Bradavice prý mají skvělou knihovnu, za druhé z toho důvodu, že budu schopna utéci rodičovské obsesi mým panenkovským vzhledem. Ne že by tolik záleželo na tom, co mám na sobě, dokud to bylo čisté a vyžehlené a tak, a krom pudlích kudrlinek jsem proti svému vzhledu zase tolik neměla, ale co mě štvalo, to bylo to ochání a áchání ode všech čarodějek starších čtyřiceti let, jakmile jsem prošla kolem.
K mojí smůle, přesně takto ochací čarodějkou byla i madame Malkin. Jakmile se moje "Dobrý den!" rozlehlo obchodem, se všemi svými drahoušky a miláčky na rtech se jala mi zkoušet mou budoucí uniformu. A samozřejmě se u toho tvářila, jako kdyby strojila panenku a ne lidskou bytost. No a já mlčela. Mlčela jsem a usmívala se, protože to přeci jen bylo mnohem lepší, než zbytečně štěkat na ženskou, co mi ušije šaty. Tudíž nezbývalo než trpět, nechat na sobě špendlit látku, potlačovat nutkání přetřít támhleten stůl, poněvadž na něm ulpěl zbytek něčeho, co ráno asi byla káva, a ta kapka mě prostě doháněla k šílenství... Raději tím směrem vůbec nekoukej, a tvářit se jako ta dokonalá panenka, jak mě učila matka s otcem. Však ono to mělo brzy skončit, a pak už tu skvrnu, doufejme, nikdy neuvidím. V procesu přemýšlení jsem došla k názoru, že pokud se sem někdy budu vracet pro další hábit, což zřejmě budu, asi umřu, jestli tam ta skvrna bude stále, hnusně zaschnutá a zčernalá věkem a prachem, který se na ní musí zachytit. V tu chvíli, když jsem si to začala tak živě představovat, jsem dostala chuť někoho, konkrétně tu ženu, praštit mezi oči. Bylo přeci neslýchané, aby nechala své zákazníky vstupovat do obchodu, kde je tak hrozně hnusně neuklizeno. Musela být přeci nějak potrestána...! Hlas.
Zamrkala jsem a uvědomila si, že to nebyl nikdo jiný než ona, kdo na mě mluvil. "Hotovo, drahoušku," zopakovala Malkinová ještě jednou, a vytrhla mě tak ze řetězu ne zrovna pěkných myšlenek. Netušila jsem, kdy na mně hábit došpendlila, nicméně to vypadalo, že budu propuštěna ze společnosti příšerné skvrny. "Kolik?" slyšela jsem se ptát neutrálním hlasem, následně jsem sestoupila ze stoličky, na níž jsem celou dobu stála, a zaplatila požadovanou sumu. "Nashle, a tu skvrnu si laskavě vyčistěte," rozloučila jsem se ve dveřích, abych mohla zamířit do mé noční můry...


Na rozdíl od valné většiny dětí předškolního věku jsem se k Ollivanderovi netěšila. A divili byste se mi snad? Už podle oprýskané výlohy, která ukazovala náhled do temného obchodu, plného vysokých polic s hůlkami. A všude prach. S hlubokým nádechem venkovního vzduchu, který i s celým tím znečištěním byl stále určitě dýchatelnější než stoletý prach, jsem vstoupila dovnitř, a zvonek nade dveřmi dal hluše vědět o mé přítomnosti. Oči se mi rozšířily, jaká na mě padla hrůza. Byl to pocit mnohem horší, než jsem si představovala. Vše staré, omšelé. A prach. Prach, kam se podívám. Instinktivně jsem vytáhla z kapsy šatů kapesníček, a začala jsem ometat nejbližší povrch - tedy pult a vysoké židle u něj, abych alespoň nějakou tu vrstvu prachu odstranila. Pokud jsem předtím u Malkinové měla pocit, že jí praštím, teď se mi do hlavy vkrádalo nutkání Ollivandera, ať už byl kde byl, zaškrtit. Hůlky byly posvátné, a on je zneuctíval tak nehoráznými vrstvami hnusného prachu?!
"Slečna Beaumont, že?" vynořil se starý mužík za pultem, který jsem se dosud marně snažila zbavit patiny stáří a prachu. Kývla jsem. "Můžeme prosím tu hůlku vybrat rychle? Z toho všeho prachu se mi asi rozskočí hlava a já zešílím," přiznala jsem rovnou barvu, slova drtíc mezi zuby. Ollivander se usmál. A já zírala chvíli na jeho věkem sešlou tvář místo prašného nepořádku, a ani jsem si nevšimla, že už si mě měří kouzelné metry. "Hůlka si vybírá kouzelníka, slečno. Nemůžete spěchat na hledání spojence vlastní duše." Ta slova nepomáhala. Cítila jsem paniku. Bylo to, jako by mi říkal, že tu musím vyzkoušet každičkou z hůlek na těch zaprášených policích. Skousla jsem si ret a se vzrůstajícím panickým pocitem, šířícím se po celém mém tělíčku, jsem sledovala Ollivandera, jak přede mě na stůl položil dvě nejčistší krabice z celého obchodu. Podezřívala jsem ho, že snad zaběhl dozadu a nějak je tam přetřel, protože ta čistota bila do očí. Co s hůlkou dělat jsem věděla. Nicméně když jsem mávla s tou první, nestalo se vůbec nic. A tak jsem se jen modlila, aby druhá nabízená hůlka ukončila moje trápení, a abych mohla z toho zaprášeného obchodu odejít. Prsty se mi klepaly, když jsem druhou hůlku, nikterak nezdobenou, naprosto obyčejnou, brala do ruky, a mávala s ní. Příjemně to šimralo, jako bych z té hůlky získávala vnitřní energii. A najednou mi to tu nepřišlo tak strašné... Asi jsem musela mrknout, ale v tu chvíli, kdy jsem hůlkou mávla, vše zalilo bílé světlo, a na krátkou chvíli mi ukázalo iluzi dokonale uklizené a nablýskané verze tohoto obchodu. "Výborná volba," zazněl Ollivanderův hlas. A to znamenalo, že mám vlastní hůlku, takže stačí zaplatit a potom mohu prašné království opustit. Nejspíš jsem byla první dítě, co od Ollivandera vystřelilo rychlostí blesku...

Mimo herně:
Nenechte se vyrušovat, jen jednopostový nákup

_________________

<<< Krucánky a kaňoury (Clara + Anthony)

Nakonec se Clara rozhodla, že když už začali s nákupem pomůcek, tak nechají to nejdůležitější až úplný závěr. Williamsovi sourozenci prolezli téměř půlku Příčné, až konečně měli nakoupeno vše potřebné. Chudák Tony musel většinu pomůcek odtahat, Clara zvládla tahat jen něco málo lehkých předmětů - naštěstí pro předškolačku bylo pro Roryho putování napříč Příčnou takovým návratem do jeho vlastního dětství a tak si to náležitě užíval - až Claře bylo líto, že je o tolik starší než ona. Nakonec by pak měla skvělého spolužáka v jinak naprosto cizí škole mezi cizími lidmi. Ale přecijen, Anthony byl její velký starší brácha - možná, že se jednou rozhodne pro profesorování v Bradavicích. To by byla teprve paráda! Také sám Anthony již vyslyšel od malé Clary spoustu nabádání a po obdržení dopisu z Bradavic i proseb, aby se alespoň pokusil o místo profesora. Žel bez úspěchu, ovšem Clara své snahy nevzdávala ani v nejmenším. Třeba se něco změní, mezitím co bude pryč!

---

"Tak, teď už jen hábit... a pak to nejhlavnější!" Clara byla nadšená. S kotlíkem nacpaným štosy pergamenů, lahviček s inkousty a husích brků rozpustile poskakovala před chudákem bráškou, na kterém zbyl zbytek nákupu. Samozřejmě, že Clara nejdříve chtěla bráchovi něco uzmout, ovšem nebylo jí vyhověno s tím, že nic dalšího neunese. Holčina se nejdříve cítila trochu špatně, nakonec za ní Rory obstarával téměř vše - sice s nadšením, ale přece - ale při procházení Příčnou ulicí si zkrátka nepomohla od nadšeného poskakování a zubení se na všechny okolo sebe. Byla zde ve svém živlu, a docela ji mrzelo, že si nevydupala návštěvu kouzelnické části Londýna dříve. Vzhledem k převážně mudlovskému způsobu života Williamsových byl Anthony vlastně jediný, kdo se v těchto částech Londýna objevoval častěji než jednou za několik let.
"Zajímalo by mě, jak ty bradavické stejnokroje vlastně vypadají," zamumlala Clara a s tázavým pohledem se nakrátko otočila na Roryho. Nakonec však neodolala a trochu energičtěji, až to zaskočilo i ji samotnou, otevřela dveře do obchodu paní Malkinové.
"Dobrý den, drahoušku!" ozvalo se ve chvíli, kdy Clara vstoupila do stínu obchodu. Bylo tu poměrně živo - dvě čarodějky v dlouhých hábitech pobíhaly okolo zákazníka a zákaznice, kteří stáli na stupíncích a nechali se přeměřovat létajícími krejčovskými metry, avšak než si Clara stačila kohokoliv z nich prohlédnout, už se k ní vrhala baculatá čarodějka, široká jak Clara natřikrát. Prohodily sotva pár slov a než se holčina nadála, už stála po boku ostatních zákazníků a madam Malkinová na ní vyměňovala nejrůznější kusy látek jako na běžícím pásu. Byla poměrně dosti sdílná a nějak příliš rychlá, což malou Claru trochu překvapilo, naštěstí se do řeči s ní dal Rory. Po chvilce už Clara stála zase ve vchodových dveřích a sledovala, jak si Tony rozpačitě potřásá rukou s madam a spěchá za ní ven.

Návštěva Hábitů pro každou příležitost byla pro Claru tak rychlá, že před obchodem jen zatřásla hlavou a celému se tomu jednoduše zasmála spolu s bráchou. "Ne, že bych věděla, co jsme vlastně koupili.." zamumlala Clara s úsměvem a povzdechla si. V okamžiku se však narovnala, zvedla bradičku a zapátrala pohledem po Příčné. Teď mělo přijít to nejhlavnější! Na tohle se Clara těšila ze všeho nejvíce! Měla sice kotlík plný pergamenů a bratrovu náruč plnou učebnic a nejrůznějších pomůcek, ovšem onen pocit bytí tou pravou čarodějkou na ni teprve čekal. Holčina se nezmohla na víc, než široký zubatý úsměv, načež popadla Roryho za ruku a už ho táhla napříč Příčnou.
Ollivanderův krámek vypadal dosti skromně. Ve výloze ležela na polštářku jediná hůlka, obchod samotný vypadal z ulice poměrně poteměle a mrtvě. I kdyby však Clara zaváhala, stejně by ji ke krokům kupředu donutilo jemné pošťuchování do zad od Anthonyho. Sotva jejich příchod oznámil cinkot zvonku a Clara otevřela pusu pro pozdrav, již se zpoza pultu ozval hlas obchodníka.
"Áá, Williamsovi! Stejně jako kdysi, i tentokrát jste si dali s nákupy na čas, že?" Nu, pan Ollivander měl pravdu, do odjezdu vlaku nakonec zbývalo jen pár dní. Než však Anthony stačil cokoliv hlasitého vyplodit, Ollivander již zmizel mezi regály a ozývaly se jen zvuky papírových krabic, až se zdálo, že s nimi hází o zem. Nakonec se opět objevil u pultu, tentokrát s věží několika podlouhlých krabic. Clara povytáhla obočí a překvapeně zamrkala. "A jak poznám, kterou z nich.."
"Pojďte slečno, jen pojďte," přerušil ji Ollivander a sáhl po krabici na vrchu. "Tato volba není na vás, ne ne. To hůlka si vybere vás. Myslíte, že by tu každý chtěl procházet ty spousty hůlek a vybíral si z nich? Kdepak! To vy musíte nechat hůlky, aby si vás vybrala ta pravá." Ollivander na Claru spiklenecky mrkl a vrazil jí do ruky první hůlku, kterou Clara leknutím upustila. Byla ledová, jako kus kovu ležící ve sněhu. "Á, ne, takže tohle ne." prohlásil Ollivander, mávnul rukou a hůlka se vznesla do vzduchu, aby jemně přistála ve své původní krabičce a elegantně odletěla zpět mezi regály. Takto dopadlo ještě několik dalších hůlek, než Ollivander upřel dlouhý pohled na Tonyho, který to celé sledoval s fascinovaným výrazem. Starý kouzelník s pohledem stále upřeným na Williamse slepě sáhl mezi již rozbordelařenou hromadu krabic na pultě a podal Claře tu první, která mu přistála s dlani. Ta ji přijala s přimhouřenýma očima, neboť většina hůlek na ni reagovala poměrně otráveně - štípaly, vypouštěly vybuchující jiskry, nechaly jí v ruce třísku či jí zkrátka sprostě vyletěly z ruky. Až tahle se zdála z počátku neškodná - ba naopak, poměrně hezky padla Claře do ruky. "Mávněte." houkl Ollivander a už si vítězně mnul bradu. Dle jeho očekávání se z hůlky v Clařině ruce spustil roj jasných jisker ve zlatých barvách, ozářen jemným světlem ze špičky hůlky. Tohle byla Clařina hůlka.

---

A měli to za sebou. Nakupováním a touláním se po Příčné strávili Tony s Clarou téměř celý den - když vycházeli již podruhé z Krucánků , přičemž si Rory nesl ještě dalších pár nejnovějších výtisků, slunce se již pozvolna vytrácelo za obrysem Londýna. Byl čas jít domů, pomůcky přerovat, připravit vše na cestu do Bradavic.. nu, ač měla Clara z nástupu obavy, z Příčné odcházela přímo očarována. Tenhle svět se jí líbil, daleko víc, než ten mudlovský. A byla jen ráda, že zdědila krev po mamince a teď vše teprve leželo před ní.

>>>

_________________
Miss Williams!
#554542

Na rodinných výletech bylo pro Gabriela poslední dobou zdaleka nejlepší to, že nemusel svého synka spustit z očí. To byl koneckonců možná hlavní důvod, proč na Příčnou tak často nechodili. Ale když Martin junior nadnesl dotaz ohledně jízdy vlakem, dostalo se mu úsměvu a zavrtění hlavou. "Myslím, že ne - než expres dorazí do Bradavic, docela dost tam toho musíme zařídit," to by bylo k tomu rozumnému důvodu. "Navíc, ve vlaku se seznámíš s novými spolužáky a kdybych tam seděl já, moc by se jich asi nehrnulo. Uvidíš, proberete spolu všechno to kolem zařazování a školy, bude to super," rozšířil Gabriel svůj úsměv do prostého zubení se, protože sám na svou první cestu vlakem do Bradavic vzpomínal dodnes. Dodnes si taky pamatoval na madame Malkinovou, která si stejnou měrou zázračně pamatovala na něj. Nenechával si u ní přece jen šít hábit jen jednou v životě.
Otevřel dveře do jejího krámu a podržel je, aby Nicky mohl vejít do jámy lvové. "To měření nebolí, neboj, jenom pozor, madame Malkinová je nezřízeně upovídaná."

Madame Malkinová

"Dobrý den, madame," pozdravil Gabriel stejně slušně jako jeho synátor a podal by mistryni švadleně i ruku, jenže na to zřejmě nebyl prostor ani čas. "Gabrieli, drahoušku, vás jsem tu dlouho neviděla! Ten hábit pro vaši maminku bude coby dup hotový, poslat bych ho měla příští týden - a, kohopak tu máme! Mladý Martin, ano, poprvé do Bradavic? Prváků se sem teď jen hrne, postavte se tady na stoličku," madame Malkinová jako obvykle hrnula vše téměř jedním dechem. Když byla na chvíli z dosahu, snad aby povolala svůj samoměřící metr, Gabriel ukázal Nickymu vztyčené palce a pusou naznačil "to zvládneš". Oplatil mu úsměv, a potom už byl malý Martin bombardován instrukcemi na rozpažení, otáčení, stání v klidu a podobně. "Možná to teď trochu píchne, ale nemáte se čeho bát, mladý pane, hlavně se nevrťte a stůjte rovně," například. Gabriel to se soucitem celé sledoval."Děkujeme, že jste si udělala čas," ozval se znovu, až když to vypadalo, že se procedura chýlí ke konci. Zatímco madame Malkinová začala z jeho syna zase všechny ty látky a špendlíky sundávat dolů, Gabe si připravil váček s penězi.

_________________

GABRIEL DESMOND MARTIN
- Profesor studia mudlů - (užnicmoc)Famfrpálista - Hrdý otec -

<<<

"A zajdeme potom na zmrzlinu?" Mackenzie se vesele šklebil na svého otce, který s ním měl trávit dnešní den. Mack nesnášel nakupování, zvláště když se to týkalo oblečení a i když se na svou hůlku těšil, to co tomu mělo předcházet fakt rád neměl. Nakupování hábitů? Fuj. Byl však rád, že s ním byl zrovna táta, protože s matkou by to nezvládl a sestry byly.. řekněme, že ani s nimi to absolvovat nechtěl. Otce však celou cestu po Příčné popichoval ač si byl moc dobře vědom, že na zmrzlinu neskočí, protože on jí nesměl. Sice nechápal, co by se stalo kdyby si dal třeba i jen jeden kopeček, ale podle toho jak se jeho tatínek zatvářil soudil, že s tím rozhodně počítat neměl. "Když to zvládneme rychle, můžeme pak skočit k vodě," slyšel po chvilce svého otce. Nebylo to sice nic sladkého, ale dalo se s tím začínat. Navíc, vedro bylo příšerné, a kdyby nemuseli jít nakupovat, válel by se u vody už od rána.
"Kam chceš jít jako první, Mackenzie?" Mack při zaznění svého celého jména sebou trhla a zamračil se na svého otce. Tohle jméno bylo prostě děsně trapný, nelíbilo se mu a nechápal, proč ho otec neoslovil 'Macku', jak už ho o to několikrát požádal. "To mi je celkem fuk," zabrblal pak, protože mu to opravdu bylo jedno. Ani do jednoho z krámů se mu nechtělo.


"Bejt alergickej na prach, tak bych tady pošel," zabrblal Makenzie nespokojeně zatímco očima bloudil po obchůdku, do kterého ho jeho otec zavedl. Vysloužil si za to pohlavek, kterému se nestihl vyhnout, a tak nespokojeně zamlaskal. Vždyť neřekl zas tak nic špatného, navíc to byla pravda. Prach byl.. všude, jakože úplně všude. "Měl by si pořídit uklízečku," pokračoval Mack kousavě a nakrčil nespokojeně nosík. Nic dalšího už však neřekl, protože ho otec propíchl takovým pohledem, že Mackenzie moc dobře věděl, že by byl schopný mu tady zařádit brigádu.
Mack měl chuť říci nějakou poznámku o stavu pana Ollivandera, ale stačil jediný otcův pohled, aby si to rychle rozmyslel. Zazubil se jako úplný andílek, posadil se na vysokou židli a vesele zamrkal na tátu i pana Ollivandera.
Na hůlku, která mu byla strčená do ruky, hleděl Mackenzie zvědavě a teprve na doporučení co s tím klackem má dělat, s ní teda mávl. "Ta se mi líbí, že si jí můžu.. co to děláte? Já chci tuhle!" Mackenzie se zamračil, když mu byla hůlka z ruky zas odebrána poté, co s ní vyhodil několik krabic. Tohle bylo přeci děsně super, mohl rozhazovat věci a merlinví co ještě dalšího tenhle kouzelnický klacek dokázal! Podle slov starého páprdy se však pro něj tahle hůlka nehodila, a tak mu byla do ruky strčená další...
O pět minut a šest hůlek později se ukázalo, že je pan Ollivander konečně spokojený. Hůlka v Mackově ruce totiž vypustila pár jiskřiček což sice bylo hustý, ale ne jako ty ostatní. S nimi aspoň byla sranda, tahle vypouštěla jen nějaké věci. "Tak na shledanou," zabrbl pak nespokojeně, potom co jeho otec zaplatil a co nejrychleji z tohohle krámku zmizel pryč. Moc dobře teď věděl, co ho čeká a rozhodně se na to těšil čím dál tím více.

[MADAME MALKINOVÁ]

Mack se mračil. Jestli se mu nelíbilo u pana Ollivandera, krámek madame Malkinové byl tak tisíckrát horší. A ta ženská v něm byla taky pěkně na zabití. "Dobrý den, drahoušku," Mackenzie měl pocit, že se tady děje asi něco hodně špatného. Zaprvé, on nebyl drahoušek a za druhé.. ne, tohle prostě nešlo. "Poprvé do Bradavic?" pokračovala dále a ani si nevšimla toho, že se Mack pokusil zdrhnout. "Za to na tu zmrzlinu zajdeme," zasyčel na svého otce, který ho strkal ke stoličce, na kterou se měl postavit. Nebýt jeho, tak by odsud totiž hodně rychle zmizel.
Zatímco na něj madame Malkinová špendlila oděv a povídala si sama pro sebe ač tušil, že ty věty směřují k němu, Mackenzie se snažil nehnout. Z toho co mu otec po cestě říkal se čas od času stalo, že někoho ta bláznivá ženská píchla špendlíkem. A přiznejme si to, kdo by chtěl být popíchaný nějakým hnusným špendlíkem, který se zabodl i do jiných těl? Nejen, že to bylo prostě fuj, ale Mackenziemu se už jen představa, že by ho něco zranilo nelíbila. Sice se jehlou píchal do prstu každý den, ale tohle bylo něco jiného.
Po hábitu přišla ještě čapka, rukavice a přezka na zimní plášť. Nic z toho Macka nezajímalo, vždyť on byl schopný nosit klidně celý měsíc jednu a tu samou věc, pokud nějak nesmrděla nebo nebyla celá ušpiněná.
"Nejpozději do zítra máte uniformu u sebe, zlatíčko!" Mackenzie se kousl do rtu, aby neřekl něco hodně ošklivého, pousmál se, vzal otce za ruku a jakmile ten zaplatil, oba zmizeli pryč.
"A teď ten kopeček zmrzliny, mámě to neřeknu," šklebil se na otce sic věděl, že se mu v tomhle případě stejně nedostane tomu, co chtěl. Ale zkusit to přeci jen musel, no ne?

>>>>

_________________

Nickovi by nevadilo, kdyby s ním táta seděl v kupé - aspoň by ho mohl ukázat novým spolužákům - ale rozhodně nebyl proti opaku. Bylo mu to takříkajíc fuk, expres si hodlal užít tak jako tak. Zmínka o zařazování na chvilku zcela odvedla jeho pozornost, protože si už dlouho lámal hlavu nad tím, jestlipak bude v Nebelvíru jako kdysi tatínek, nebo ho Moudrý klobouk šoupne jinam. Bude se mu chtít chodit do těch schodů? A když bude chtít na záchod, bude třeba sejít dolů?
Před dalšími ryze praktickými úvahami ho zachránily špendlíky a stolička...
... z které nesmírně rád a velmi rychle vypálil, jakmile bylo všechno zaplaceno. Nejen proto, že mu bylo nepříjemné tam jen tak stát a nechat chudáka postarší paní/slečnu, aby se kolem něj ohýbala, nýbrž i kvůli hůlce. Hůlce, jejíž nákup byl právě na řadě.

Ollivanderovy hůlky
Ollivanderův obchod se mu hrozně líbil už na první pohled. Chápejte, loupající se zlatý nápis uměl přivábit pozornost malého kluka, speciálně když patřil ke krámku, co vypadal, jako by se v něm nikdy neuklízelo.
A ne, vůbec ho nepřepadl strach, když vešel do zdánlivě opuštěné místnosti. "Dobrý den," pozdravil, ačkoli zatím neviděl nikoho, ke komu by slova mohl směrovat. Tázavě koukl po tatínkovi, ale než stihl vyjádřit své obavy, pan Ollivander stál před ním a zdravil tatínka informacemi o jeho hůlce. "Mohl bych dostat tu hůlku z výlohy?" zeptal se zvědavě, zatímco ho jeden z pohyblivých metrů dloubla v nose, ale dostalo se mu jen zavrtění hlavou. Nemohl o tom ovšem dlouho přemýšlet, protože v tu chvíli už dřímal v ruce první hůlku. Z osmi, jak se ukázalo o pár rozsypaných regálů dál. Ta poslední neudělala žádné jiskřivé tornádo, nevykouzlila duhu ani nic takového. Prostě tak nějak pasovala do chlapcovy ruky - na čemž se s Ollivanderem shodli.
Nicky si tedy zažil malé zklamání, když mu bylo vysvětleno, že mu hůlka bude zaslána zpětně, ale byl tak nadšený z nezůstání na ocet, že to překousl. A taky se těšil na tu zmrzlinu, samozřejmě.

>>

<<< (i s božím strýčkem)

Nemohla jsem se dočkat, až skončí školní rok, protože jsem si byla vědoma toho, že se domů navrátí jak strýček Finlay, tak teta Letty a z toho jsem byla opravdu nadšená, protože jsem oba zbožňovala. Nejlepší na tom všem však bylo, že mě právě můj drahý strýček hodlal vzít na první nákupy, protože táta byl v práci a mamka se musela postarat o malého Camerona. A protože strýček byl fajn a ráno mi dokonce obarvil vlasy na modro, hodlala jsem být dneska slušná a hodná. Jakoby mi to v přítomnosti strýčka někdy dělalo veliké problémy.
"Zastavíme se pak v zelinářství?" optala jsem se zvědavě a věnovala jsem Finlaymu široký úsměv. Doma nám došel salát, a taky jsem potřebovala pár dalších sazeniček mrkve, protože mi začínaly docházet a to byla škoda. Mrkev jsem měla ráda.
Po celou dobu jsem se držela svého strýčka za ruku, protože tady byla možnost, že bych se mohla ztratit. Přeci jen, o proti Finlaymu jsem vypadalo jako totální skřítek, i když jsem si to nechtěla přiznávat, protože jsem přeci byla vysoká tak akorát. Jenže strýček byl mnohem vyšší. "Kam zajdeme jako první? A půjdeš se mnou i do knihkupectví a pro kotlík?" optala jsem se zvědavě, protože mi vlastně bylo úplně jedno, zda jako první půjdeme pro hůlku či hábit, musela jsem si projít obojím. Co se pak týkalo toho dalšího dotazu, učebnice po mých sourozencích připomínaly salát a kotlík byl v případě Sawyera spíše cedník nebo něco na ten způsob. Jinými slovy, všechny věci jsem potřebovala nové, ale už jsem nechávala na strýčkovi, jestli to se mnou projde úplně všechno on a nebo něco nechá na mamce s taťkou.

_________________

S koncem školního roku měl Finlay podstatné méně práce a podstatně více času na své milované blízké. Nejvíce ho samozřejmě věnoval svým neteřím a synovcům, s nimiž si nikdy nenechal ujít alespoň část školních nákupů, i kdyby jen proto, aby tak ulehčil své sestře, která měla práce s dětmi a v domácnosti víc než dost. Nejinak tomu bylo i dnes, kdy mu na ruce visela Harlee. Lorna sice měla doma jen Camerona, ale zase musela připravit dům na příjezd Tevy a Sawyera a pak se taky pro ně musela vypravit. Zkrátka Finlay usoudil, že dnešek bude nejklidnější den na to, aby vzal Harlee na ty vysněné nákupy do prvního ročníku.
Ráno se sice s barvením vlasů naoko zdráhal, ale protože byla jedna z jeho nejoblíbenějších neteří, Finlay to Harlee nedokázal odepřít. „Jasně, princezno, pokud si to přeješ,“ usmál se Finlay na dotaz ohledně zelinářství a nedokázal zabránit pobavenému úšklebku. Už si zcela jasně neteřinku představoval, jak mluví Hagridovi do jeho záhonků, co na nich vlastně dělá špatně a že ona mu s tím ráda pomůže.
„Většina dětí se nadšeně jako první hrne do hůlky, ale já si třeba jasně vybavuju, že jsem jako první chtěl pořídit nějakého zvířecího společníka. Ale ty máš už pana Ťapku, tak tohle u tebe odpadá… Hmm… záleží na tobě, jestli si chceš zkoušení hábitu protrpět úplně na začátku nebo si to nechat nakonec,“ broukl Finlay a zlehka stiskl Harlee ruku. Hodlal jí ponechat volnou ruku a naprosto se jí přizpůsobit. „Hmm, já mám dojem, že maminka říkala, že ti ten kotlík po Sawyerovi ještě postačí, ne?“ pozdvihl tázavě obočí a stočil přitom pohled dolů ke své neteři.

_________________

| +

Koho učil: (číslo odráží počet vypsaných hodin, duh)

7× - ročník 76-83 (Dante, Verunka, Darya...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)
1× - ročník 71-78 (Riley...)