"Pravděpodobně by to nebylo na škodu," pokrčila právem celá rudá September, a ačkoli vážně toužila po změně tématu, nemohla si pomoct, aby se na oplátku nezeptala: "Vám by to snad bylo proti srsti?" Ne, že by ji to zajímalo, ale... dobře, trochu, ale opravdu jen maličko zájmu v sobě našla. Tedy, ve skutečnosti se na odpověď celá třásla, poněvadž jedné (důležité) části jí samé na Anthonyho následujících slovech skutečně záleželo. Protože by bylo super, kdyby tohle setkání znamenalo zamilovaný song na konci večera a zbytek života ve šťastném souznění... blesklo jí hlavou a ona se nedokázala ubránit romantickému zasnění, které sice bylo dost patrné v jejím výrazu, zároveň ale netrvalo příliš dlouho. Takže se to snad vsáklo, aniž by Doktor cokoli zaznamenal.
Oranžová nakonec vypadala dostatečně dobře na to, aby si ji skutečně nechala objednat - pomyslela při tom na způsob placení a rozhodla se, že i kdyby náhodou projevil to přání, nenechá ho, aby jí cokoli koupil - a přípitek s příslibem tykání nevypadal o nic hůř. S úsměvem souhlasila, jelikož to pro ni bylo celkem jasné znamení toho, že se ještě někdy uvidí - i když nechápala, proč by se zrovna s ní někdo chtěl znovu setkávat. "September," představila se ještě jednou v rámci slušnosti a snažila se nemyslet na to, že při stvrzování tykání se dávala pusa na tvář - bylo přeci nad slunce jasnější, že v tomto případě to nehrozí, ne snad?

_________________

Dohropost...
Usmál se. "Vlastně ani ne. Takovou hezkou pohádku, kdo by ji nechtěl," pokrčil rameny, překvapený vlastní upřímností, a poprvé za večer pochybovačně pohlédl na tu sklenku nápoje. Možná byl přeci jen trochu silnější, než Tonny očekával. Ale asi už nemělo smysl to nějak moc zkoumat nebo nad tím přemýšlet. Bavil se, a to bylo to hlavní. No ne?
Drinky byly doručeny a s tykáním slečna taky souhlasila. "Anthony, nebo klidně jenom Tonny," usmál se na ni, a pak, asi pod vlivem drinků a toho, co zrovna hrálo za romatickou melodii, si dovolil něco, co by normálně prostě neudělal. Totiž dát slečně pusu na tvář. Maličkou, přátelskou, ale přece. V reakci na toto mu dokonale zrudly uši, a on podruhé za večer tak trochu na ex vyprázdnil svou skleničku. "Umm.. pardon, kouzlo okamžiku," vypadlo z něj, načež se trochu nervózně rozhlédl kolem. Protože tancovat s ní nemohl, nechtěl, aby to odnesly její nohy, a tímhle gestem si to trochu celé zabil. Takže zvolil ústup. Trochu roztržitě, aniž by nějak upozorňoval, hodil po barmanovi platbu za jejich nápoje, plus nějaké to dýško, a pak se otočil ještě k Berry. Kterou snad, doufejme, nemusel křísit z bezvědomí. "Umm... pokud jsem tě teda nějak nevyděsil nebo tak, smím nabídnout doprovod domů? Přece jenom na ulicích to v poslední době není nejbezpečnější a já bych se rád ujistil, že dorazíš v pořádku." To bylo přece logické. A ne, rozhodně to neříkal proto, poněvadž s ní chtěl strávit ještě nějaký ten čas, i když to celé asi docela hezky pohnojil, a možná se připravil o pravděpodobnou fajn kamarádku nebo něco jiného...

Mimo herně:
Kdyžtak je pak nějak spoluodkliď, ano? :3

_________________

Archibald si na oběd zašel k hospůdce Na Konci Duhy, protože všechno bylo lepší, než hrachová polévka z Děravého kotle. A zrovna on byl člověk, který byl zvyklý na chutnou a výživnou stravu, nikoliv na něco, u čeho hrozilo, že vás to sežere dříve, než do toho zaboříte lžíci. Jídlo si chtěl vychutnat bez obav ze střevní koliky.
Teď už měl oběd za sebou, v bříšku jako v pokojíčku, a seděl u jednoho z menších stolů, kam si nechal donést kávu a ovocný dezert jako zlatý hřeb dnešního poledního menu. Četl přitom Denního Věštce, tvářil se zamyšleně a zdálo se, že příliš nevnímá, co se děje kolem něj. Ve skutečnosti si ale o lokálu udržoval dobrý přehled od chvíle, co sem vkročil - věděl, že u baru sedí jeden ze štamgastů, kteří tu vysedávají denně, pije čtvrté pivo a občas prohodí pár slov s hostinským. Věděl i o té odvážně oblečené slečně, která na něj upírala pohled od stolu pro dva, kde seděla naproti svému manželovi - oba měli totožné snubní prsteny. Archie by ale s jistotou řekl, že jim to moc neklape. A věděl i o dvojici mužů v dražších hábitech, kteří na něj střídavě zkoumavě hleděli od stolu nedaleko vchodu. Ostatní byli nezajímaví a především neškodní.
Archibald obrátil list novinového výtisku a začetl se do sportovní rubriky, kde se zrovna psalo o tom, jak při kvalifikaci na mistrovství světa ve famfrpálu Egypt překvapivě rozdrtil národní tým Irska. Ne že by ho sport nějak více zajímal, ale bylo dobré udržovat si přehled o tom, co se kde děje, i na famfrpálových hřištích. A kromě toho byla představa faraónů na košťatech vážně celkem vtipná.

Mimo herně:
Hraju na náhodu, fakt.

_________________

Směna v nemocnici Jordan zdaleka nekončila, ale mladá lékouzelnice si našla čas, aby si mohla zajít na pořádný, a taky trochu pozdější, oběd. Stravovat se v nemocnici sice nebyl špatný nápad, ale tamější strava začínala JD lézt pomalu ale jistě krkem - v práci byla pečená vařená a zasloužila si jednou za čas něco teplého do žaludku, ty bagety z bistra už prostě nemohla ani vidět. To byl taky důvod proč do hospůdky Na Konci Duhy vrazila oděna do limetkově zeleného pláště - převlékáním opravdu nehodlala ztrácet čas, chtěla si totiž pořádně užít chvilku volna a oběd si pořádně užít.
Jakmile měla objednáno, rozhlédla se kolem sebe, kam by se asi mohla tak posadit, protože její obvyklý stolek v tuhle chvíli obýval nějaký chlápek se ženou, nejspíše manželé. Jordan by je možná i za jiných okolností vyhodila, protože to byl prostě a jednoduše její stolek, ale dneska na to byla příliš unavená, navíc neměla náladu na hádku, která by po tom vyhození asi následovala. Její pohled ale nakonec upoutala celkem známá tvář, což jí donutilo pousmát se a odlepit se od baru. "Pan Forsyth osobně, hm?" Jordan rozhodně nečekala na nějaké svolení, jestli s může přisednout či nikoliv, taková ona nebyla. Obsluhu rovnou instruovala, že vše objednané si vychutná právě u tohohle stolu sic by Archie nemusel s její přítomností souhlasit. No a co. JD měla v plánu vychutnat si oběd a přítomnost jejich sponzora byla celkem milá. Nejenom kvůli tomu, že se na něj celkem dobře koukalo. "Má matka čte s oblibou vaše knihy. Myslíte, že si pak budu moci vyprosit podpis? Určitě by skákala nadšením," Jordan se pobaveně ušklíbla, když si představila svou matku skákající radostí. Za tu knihu s podpisem by jí sice poděkovala, ale rozhodně by neskákala radostí. Následně se pak natáhla pro donesený šálek kafe, které si odpustit prostě nemohla. Na jídlo si musela ještě chvíli počkat, i když jí to zas tolik nevadilo - žaludek však mluvil jinak. JD se na svého společníka omluvně pousmála a upila kafe.

_________________

Archie přes okraj novin zaznamenal příchod někoho v lékouzelnickém plášti limetkové barvy, ale nedalo by se zrovna říci, že by dotyčné osobě začal věnovat větší pozornost. Přes noviny si dívku letmo prohlédl, seznal, že její tvář už určitě někde viděl, a pokračoval ve čtení. Ve sportovní rubrice už se dostal k zajímavostem, které byly psané na konci stránky, a které byly mnohdy dost úsměvné. Sám Archibald občas netušil, jestli to autoři myslí vážně, nebo ne.
Příchod lékouzelnice sice nečekal, ale ani ho nepřekvapil, takže nedošlo k žádnému poplašenému nadskakování. Dokonce v prvé chvíli ani nesklopil noviny. „Věděla jste, slečno, že staří Egypťané kdysi dávno, když se k nim dostala vymoženost v podobě létajících košťat, ryli na násady hieroglyfy, které fungovaly jako tuning? Nakonec to bylo vyhodnoceno jako podvod a Egypt byl na nějakou dobu vyřazenou ze všech leteckých soutěží,“ zamumlal, protože tahle zajímavost mu zrovna přišla nesmírně úsměvná, takže se do novin culil jako měsíček na hnoji.
Nakonec ale Denního Věštce složil, protože ho stejně už skoro dočetl, noviny odložil a zvedl zvědavý pohled k lékouzelnici. „A vy jste?“ zeptal se, neboť se ukázalo, že ona jeho jméno dobře zná, zatímco on nemá tušení, kdo ta dívka je. Nijak ho ovšem nepobuřovalo, že se k němu posadila, aniž by k tomu svolil, svým způsobem se mu líbilo její sebevědomí. A třeba by si to nedovolila, kdyby byl úplně neznámým člověkem, kterého je těžké odhadnout - ale to on nebyl.
Archibald trošku povytáhl obočí, když JD zmínila svou matku a otázala se, zda by jí pro ni věnoval podpis. On, mladé ucho, co sice napsalo pár knížek, ale jinak nikdo není, má rozdávat podpisy? Dobře, pár už jich rozdal, ale pořád to nepovažoval za něco, z čeho by měl být nadšený. Nakonec ale s mírným úsměvem ve tváři přikývl. „Ale jistě, to je přece maličkost,“ odvětil ochotně a na okamžik se odmlčel. „Na jakém oddělení u Munga pracujete?“ zeptal se po chvíli, aby hovor nestál. Nemusel se ujišťovat, že JD utekla na oběd právě od Munga, to bylo vzhledem k jejímu oblečení naprosto jasné, ale oddělení mohl odhadnout jen těžko... V rámci téhle myšlenky ho napadlo, že by bylo skvělé, kdyby byla jednotlivá oddělení barevně rozlišena, určitě by to pak v nemocnici bylo daleko přehlednější a člověk by hned věděl, na koho se obrátit se svým problémem.

_________________

Protože Jordan nikdy nepochopila zábavu lítání na koštěti a už vůbec ne ten zatracený famfrpál - podle ní to byla blbá hra, při které se akorát všichni zrakvili a ona, jakožto zdravotník, pak měla moc práce - pokrčila prostě rameny, což Archie schovaný za novinami asi stejně postřehl. "Nevěděla," přiznala proto sic tuhle poznámku tak trochu odignorovala, a pokud by se jí na to za chvíli zeptal, asi by vůbec nechápala o čem to vlastně mluví. Taková už JD prostě byla, jakmile šlo o sporty tak trochu vypnula a zapla se zase ve chvíli, kdy se začalo mluvit o něčem, co jí bavilo. Třeba o ní, protože bavit se o sobě byla vždycky zábava.
Nad otázkou jejího jména se pobaveně ušklíbla a notnou chvíli to vypadalo, že se k odpovědi rozhodně nechystá. "Jordan McLarken," broukla nakonec s menším úsměvem načež upila ze svého hrnku kafe, kterého pěkně ubilo a ona tak nějak tušila, že za chvíli si bude muset objednávat další, protože by to tady jinak dlouho nevydržela. Co se ještě toho jména týkalo, chvilku uvažovala nad tím, že sáhne po některým ze svých pseudonymů, proto prvně tak dlouho mlčela. Nakonec uznala, že to asi není na místě, protože chtěla přeci ten podpis, a pokud by s ním Archibald souhlasil, nemohla najednou vyrukovat s tím, že to chce pro McLarkenovou, že. A jestli jí trápilo, že zatímco ona jeho jméno zná, on to její ne? Určitě ne, protože s tím tak trochu počítala, nemohl si přeci pamatovat všechny zaměstnance nemocnic, které finančně podporoval.
"Výborně," mlaskla spokojeně načež svůj pohled stočila k obsluze, která jí mileráda donesla pořádnou porci polévky, a taky rovnou další hrnek kafe, protože tady už JD byla pověstná tím, že dokáže během několika málo minut spořádat ty hrnky klidně tři. "Máte cestu do nemocnice? Jednu vaší knihu tam mám," už nedodávala, že to bylo hlavně z toho důvodu, že jí matka do čtení jeho knih nutila - ne že by to JD dělala. Čtení knih jí sice čas od času skutečně bavilo, ale práce měla až nad hlavu, a pokud nebyla v nemocnici, kde trávila skoro sto procent svého času, spala. "Na oddělení nehod s kouzelnými předměty." Mrkla na něho načež se pustila do jídla, protože její žaludek se toho začal prostě a jednoduše dožadovat a ona mu rozhodně nehodlala bránit v tom, aby dostal svou potřebnou dávku jídla. "Poslední dobou přemýšlím, že se podívám i na jiné oddělení," přiznala po chvíli, když odstrčila talíř po polívce stranou a pousmála se. Její oddělení sice bylo fajn, ne že ne, ale chtěla zkusit i něco jiného, no.

_________________

Archie si povzdechl, protože tak trochu doufal v záživnou diskuzi ohledně hieroglyfů považovaných za nepovolený tuning, ale slečna zdravotnice o sport neprojevovala žádný zájem, dokonce ani když se jednalo o jeho historii. Archibald to tedy, jako správný gentleman, nechal plavat a elegantně její nezájem přehlédl. Jen mu občas zkrátka chyběl někdo, s kým by si o podobných věcech mohl promluvit - žil sám, přítelkyni neměl a v šachovém klubu všichni vnímali jen bílé a černé čtverečky šachovnice a okolní svět jim byl celkem ukradený.
Když se mu lékouzelnice představila, Archie se pousmál a v rámci zdvořilosti k ní natáhl pravačku. „Rád vás poznávám, slečno McLarkenová,“ brouknul, ačkoliv se mu místo příjmení rovnou dralo její jméno. Bylo zkrátka příjemnější a osobnější oslovovat lidi jménem. „Přišla jste sem na oběd?“ zeptal se po chvilce zvědavě. Odpovídalo to - doba oběda byla a z nemocnice sem chodilo hodně lékařů, občas i někteří pacienti, kteří mohli opustit své lůžko. Nemocniční strava totiž ne vždycky byla poživatelná, což se ale Archibald sám snažil změnit. Část svých peněz věnoval mimo jiné na modernizaci kuchyně a lepší jídelníček.
Cestu do nemocnice Archie sice neplánoval, ale protože neměl v plánu ani nic jiného, usoudil, že nebude vadit, když se tam na chvilku zastaví. „Nemám, ale chvilku svého času vám rád obětuju,“ odvětil s pokrčením ramen. Vždyť to byla otázka čtvrt hodiny - přejít ulici, podepsat knihu a zase si jít po svých. A zrovna dneska měl volna habaděj.
„Tam se asi nenudíte, co?“ prohodil s upřímným zájmem, když mu Jordan sdělila, že pracuje na oddělení nehod s kouzelnými předměty. On sám se tam občas mihl - naštěstí ne jako pacient - a usoudil, že se tam lékouzelníci obvykle ani na chvilku nezastaví. „Oddělení nehod s kouzelnými předměty šéfuje pan Thawne, že?“ zeptal se po chvilce. S Paulem už se setkal, a ačkoliv mu ten chlapík občas přišel jako hyperaktivní nervák, svoje oddělení vedl precizně a Archiemu nedělalo problém poznat, že je to muž na svém místě. „A na která oddělení byste se chtěla podívat, slečno McLarkenová?“ povytáhl obočí a zatvářil se zvědavě. Měl rád lidi, kteří si dobrovolně a rádi rozšiřovali své pole působnosti.

_________________

Jordan s menším úsměvem přijala pravačku a na chvíli se zamyslela nad tím, jestli by nebylo na místě nabídnout tykání, ale nakonec uznala, že k tomu bude určitě ještě další příležitost, a tak to prozatím nechala být. "Já vás také," broukla pak mile, ruka zase stáhla a vykouzlila další úsměv. Většinou, když se JD oháněla podobnými frázemi, nebyli pravdivé, ale dneska si zatím skutečně stála. Sponzora jejich nemocnice znala sice už nějakou dobu, od vidění minimálně, ale ještě nikdy neměla tu čest se s ním bavit. Ne že by jí to nějak trápilo. "Ano, ty nemocniční blafy se nedají jíst pořád dokola, jednou za čas si prostě musím odběhnout," pokývala pak hlavou, i když odpověď, kterou chtěla vyřknout jako první byla krapet kratší. To pouhé "očividně" si však nechala pro sebe, i když bylo zřejmé, že sem přišla za jídlem. Kdyby si chtěla s někým popovídat v době svého chvilkového volna, stačilo si zajít na kafíčko za jiným lékouzelníkem, že. "Je ale pravda, že je ta nemocniční strava poživatelnější než dříve," zářivě se na svého společníka pousmála než onen úsměv schovala za okrajem hrnku. Věděla, že část peněz, od drahého Archibalda, šla na modernizaci kuchyně, ale že by to nějak extra pomohlo, to se zase říci nedalo - nemocniční strava vždycky byl blaf, ať už kuchyně a jídelníček vypadal jakkoliv, na tom se snad ani nic měnit nedalo. "To budete moc hodný," pobaveně se ušklíbla a na chvíli jí napadlo, že by to taky mohli nechat na jindy, když tu cestu do nemocnice zrovna nemá. Nakonec si ale řekla, že kdyby neměl čas, řekl by jí to, takže to nechala být.
"To je pravda," přisvědčila, protože i o tuhle přestávku musela hodně bojovat. Tedy.. v rámci možností. Nebylo moc lidí, který by jí kdy odporovali v tom co chtěla a když už se něco takového stalo, většinou to pro jednu stranu skončilo špatně. "Taky se zas za chvíli budu muset vrátit, ale tu přestávku už jsem si dopřát musela," dodala než se znovu natáhla pro hrnek kafe. Chvilková pauza na oběd byla dobrá i v tom, že si JD mohla doplnit kofein, jehož přísun potřebovala skoro dvacet čtyři hodin denně. "Ano. Je skvělý, jsem vážně ráda, že to oddělení vede zrovna on," i když se pan Thawne nehonosil čistokrevným původem, Jordan musela uznat, že jakožto vedoucí je vážně skvělý a kdyby se jí něco stalo, byl by to asi jeden z mála lidí, kterým by důvěřovala s pomocí a to se také moc často nestávalo. "Vlastně si nejsem vůbec jistá, asi bych se nebránila zkusit to na všech.. Určitě chci ale na oddělení trvalých poškození způsobené zaklínadly." Jordan nakrčila nosík a prsty poklepala o stůl. Ještě nad tím moc nepřemýšlela, byl to chvilkový nápad, který se jí držel teprve pár týdnů a bylo dost možné, že jí to zase brzy omrzí.

_________________

Na Archibaldovy rty se vkradl letmý úsměv, čistě ze zdvořilosti. Na druhou stranu ale neměl důvod, proč se tvářit jako bručoun a na hezkou dívku se usmívalo celkem snadno. A že JD hezká byla, rozhodně to nebyla žádná šedá myš, kterou by člověk jen tak přehlédl, měla určité osobní kouzlo. Ne že by snad Archie uvažoval nad tím, že ji pozve na rande, nebo tak něco, to z jeho strany asi nehrozilo.
Když Jordan zmínila nemocniční blafy, Archibald povytáhl obočí a nedokázal skrýt krapítek překvapený výraz - vždyť přece sám dohlížel na to, aby se nemocniční kuchyně podstatně zlepšila! Ale faktem bylo, že on sám dbal a dohlížel hlavně na to, aby kvalitní stravu měli především pacienti. Doktoři museli nějaký čas počkat, než se to zlepšení projeví i na jejich obědech a sortimentu bistra. „To jsem rád, že je poživatelnější,“ přikývl a letmo se pousmál. „Co pacienti, ještě si na jídlo stěžují? Zaměřil jsem se na to, aby se kvalitní strava dostala nejprve k nim - na vás, lékouzelníky, dojde brzy,“ přislíbil a rozhodně se nejednalo o nějaký planý slib, protože co Archie slíbil, to taky dodržel. „Dobře si vzpomínám na to, jak jsem raději utíkal jíst k hladovému oknu nedaleko nemocnice, když jsem měl praxe, než abych jedl v nemocniční kantýně,“ přiznal s pobaveným úšklebkem ve tváři. Ano, světe div se, Archie u Munga strávil jako lékouzelník na praxích nějaký ten čas, takže problém stravování (a nejen ten) zažil na vlastní kůži. Možná právě proto se rozhodl, že s tím něco udělá.
Archibald kývnul hlavou na souhlas, když mu JD sdělila, že se bude muset za chvíli zase vrátit do práce. „Doufám, že vás moc nezdržuju,“ zamumlal, opomínaje fakt, že to byla ona, kdo si k němu přisedl, ne naopak. Kdyby spěchala moc, určitě by raději v rychlosti pojedla o samotě a vrátila se zpátky do nemocnice. „Talentovaných lékouzelníků je bohužel málo, ale troufám si říct, že celé vedení nemocnice je perfektní,“ seznal po chvilce, když si vzpomněl na ostatní vedoucí oddělení a ředitelku samotnou.
„Zajímavé,“ zkonstatoval Archie zaujatě, když mu lékouzelnice sdělila, které oddělení ji nejvíce láká. „Když jsem měl praxe, taky mě nejvíce zajímaly případy z oddělení trvalých poškození způsobených zaklínadly,“ pokýval hlavou. „Ale občas to tam bylo dost psychicky náročné,“ dodal ještě.

_________________

Když si JD všimla, jak překvapeně se Archie tváří, neubránila se pobavenému úšklebku než se znovu natáhla pro hrnek. "To všichni," pokývala hlavou, protože to byla vlastně pravda - celá nemocnice se radovala z toho, že se jejich kuchyně i jídelníček mění v mnohem lepší. Lékouzelníci na tom však byli stále stejně, což někteří nenesli moc dobře, ale zrovna Jordan to moc nevadilo. Pokud stíhala, zmizela k Duze a nebo si rovnou přinesla nějaký oběd z domova, což nebylo vždy, jelikož tam se stejně moc často nevyskytovala. Pro Jordan však důležitější než jídlo, bylo stále kafe. "Už si tolik nestěžují, ale stále se najdou tací, kterým to nestačí." Přiznala pak s pokrčením ramen. Takové pak většinou slušně posílala do míst kam slunce nesvítí, protože jídlo pro pacienty bylo poživatelný, rozhodně více než kdy dříve. Příslib, že i lékouzelníci brzy budou mít lepší jídlo, vítala s menším úsměvem. Věděla, že to pro ně Archibald skutečně udělá a nemohla se dočkat, až se tak stane. "Draka taky často okupujeme, ale sem je to blíže, no." Kývla hlavou a povytáhla koutky do úsměvu. Když už měla jídlo od Draka, většinou poprosila, aby jí tam někdo skočil, protože to bylo celkem daleko a většinou, když už tam šla sama, musela se cpát za běhu a to neměla ráda. V nemocnici to ale stejně dělat musela, no.
I když JD celkem spěchala, vracet se jí zatím nechtělo, navíc jí čekal ještě jeden hrnek kafe, který před ní obsluha položila. Musela dohnat to, co ráno nestihla. "Nezdržujete. Spíše je na místě se zeptat, zda nezdržuji já vás," při svých slovech tázavě povytáhla obočí. Nevěděla co všechno má dneska Archibald ještě v plánu, ale rozhodla si stejně trochu s tou kávou pospíšit, i když ten třetí hrnek byl už většinou na vychutnávání. "To je pravda," odkývala vedení, se kterým skutečně spokojená byla a následně si vyslechla, co Archie říká o jejím výběru. I tady souhlasila. "Máte pravdu, ale já toho vydržím opravdu hodně," mrkla na něj zcela vážně, protože JD skutečně nebyla žádná bábovka. "Taky jsem přemýšlela o tom, že bych si na nějakou dobu vyzkoušela práci v terénu. Máte s tím zkušenosti?" povytáhla tázavě obočí, protože to jí celkem zajímalo. Nevěděla totiž, čím vším si Archibald proplul a čím ne.

_________________