<< Uličky

Jak si prohlédla Penelopin vykulený výraz za sklíčky brýlí a dočasně si rozmyslela poučování. Možná bude Penelope líp bez zbytečných detailů - to by tak scházelo, aby to na ni vysypala všechno najednou, Penelope se lekla a do Bradavic nakonec vůbec nejela.
"Jo, přesně. Protože španělskou inkvizici nikdo nečeká," přisvědčila ponuře a založenýma rukama si zabubnovala o předloktí. Než stihla pořádně a spolehlivě odvést řeč jinam (téma přezdívek bylo hodně nadějné a Jacklyn si ty Penelopiny zapsala bedlivě za uši), ukázala se u nich světlovlasá paní s modrozelenýma očima. Nebylo moc těžké určit, že to bude maminka. Jack okouzlujícím způsobem mžourla.
"Dobrý den," vyklepla ze sebe nějaké slušné manýry a ocenila vyceněním zoubků to, jak se Penny vyvlékla zpod dohledu. Paní Žirafová vypadala docela příjemně, ale Jack vůbec nemrzelo, že s nimi nepůjde do obchodu (na rozdíl od klučiny, který měl co nevidět do krámku vejít se svým otcem).
Jack si zamnula ruce a uštědřila Penelope herdu do zad. "Teď se neboj," houkla povzbudivě a vlezla před deštěm zimomřivě do krámku Penny hned v patách.


V obchůdku si málem vyměnily pozice, když se Penelope najednou stáhla za Jack, ale ta si nedala říct a došťouchala Penny se zubatým, žraločím úsměvem pěkně k pultíku. De facto ji tím obětovala, aby se podívala, jak se taková hůlka kupuje, ale mínila tam být taky jako morální podpora.
"Brýden," odtušila k panu Ollivanderovi s očima navrch hlavy, jak se rozhlížela po nekončících zaprášených policích plných kazet a podlouhlých balíčků. Pan Ollivander, tedy jeho zjev, ji docela znervózňoval, takže se jí konečky vlasů samy od sebe úzkostí zkroutily do kudrlinek, než se ovládla a zhluboka se nadechla místní dávky prachu.
Uteklo jí uchechtnutí, když se i vlasy Penelope rozhodly zaprotestovat při zkoušení hůlek, a upřímně zvědavě natáhla útlý krček. "Paráda!" rozzářila se, když konečně z jedné hůlky vytryskl proud jisker.
Jack přistoupila k pultíku. Nebyla si jistá, jestli všechny hůlky na souhlas k předání novopečenému majiteli chrlí síru, ale hned ta první ji zamrazila a až k zápěstí se jí kůže potáhla jinovatkou.
Jack slabě vykvikla, když jí pan Ollivander začal s různými výkřiky (jako "Nemilé", "Nikoli, zcela jistě ne" nebo "Katastrofa!") zahrnovat dalšími a dalšími hůlkami. Brzy naprosto ztratila přehled o tom, která už jí pod rukama prošla a která ne.
Nakonec špice jedné hůlky zazářila zlatavým světlem a pan Ollivander se konečně zatvářil spokojeně. Jack na hůlku nechápavě civěla a nepřestala, dokonce ani když jí hůlku pan Ollivander vytrhl z ruky a zabalil ji zpátky do krabičky.
Hůlka. Tak to by bylo.


Jack Penny přisvědčila dost nepřítomně - hlavu měla ještě pořád plnou dojmů. Nevěděla, jestli si připadat uraženě, že hůlkám trvalo tak dlouho, než ji některá přijala, nebo jestli naopak pokládat za čest, že si očividně dávaly záležet.
Rozmrzla až u zkoušení a špendlení přímo u madame Malkinové. Vzhlédla k Penny a přehrála si její poslední otázku.
"Tady v Anglii se nosí školní stejnokroje asi všude," otřela si rukávem nos a odfrkla si. "My dvě budeme vypadat stejně, jako kdyby na nás navlékli prostěradlo. Hábity jsou příšerné, vypadají jako šaty," zabrblala nesouhlasně a protočila oči. Popravdě se ani moc nechtěla dostat na řadu, ale i u Penelope se nakonec měření nachýlilo ke konci a na stoličku už se sápala Jack. Krejčovský metr jí sám od sebe měřil vzdálenost mezi nosními dírkami. Jack na něj výhružně zašilhala.
"Už se docela těším do vlaku. Přivezeš si nějaké zvíře?" zajímala se, aby sobě i Penny ukrátila čas.

_________________

>>

Než našli obchod madam Malkinové, stihli nakoupit učebnice. Naštěstí měl prodavač dostatek času i přehled, takže jim požadované tituly sám vyhledal, čímž jim ušetřil hledání a zbyl jim tak i nějaký ten čas nazbyt. A to se jim hodilo, zbývaly poslední dvě zastávky, které byly časově nejnáročnější.


Jen co se dveře obchodu plného nejrůznějších hábitů i jiných oblečku rozlétly a otec s dcerou vkročili dovnitř, Aidy si hlasitě povzdechla. Představa jednotného úboru pro všechny studenty se ji vůbec nezamlouvala, navíc když šlo o tak monotónní a nebarevné provedení.
„A víš, co je na takových uniformách skvělé?“ vycítil Vincent její nechuť. Dívenka k němu vzhlédla, avšak mnoho známek naděje její očka nejevila. „Všechny děti jsou si v nich tak nějak rovny, nikdo se neposmívá jiným, že nemají drahá oblečení a naopak nikdo nezávidí lepší oblečení ostatním“ usmál se na ní otec povzbudivě.
Jedenáctiletým obličejíkem problesklo zamyšlení a lehká nedůvěra. „Tohle děti vážně dělají? Posmívají se ostatním, jen proto, že jejich rodiče nemají na drahé oblečení?“ nakonec z jejích slov zazněl smutek.
„Bohužel někdy ano“ přikývl otec neochotně na souhlas. Aidy posmutněla ještě víc. Na konfrontaci s ostatními, navíc s očividně skutečně tak hloupými dětmi – moc inteligence jistě nepobraly, když měly potřebu posmívat se jiným, navíc na základě tak povrchních a zcela nedůležitých faktorů – se těšila zase o něco méně. Alespoň už ale byla rozhodnuta proti jednotným školním uniformám neprotestovat a přijmout je s vděčností, takže hlavní účel byl splněn, ač s vedlejšími účinky.
„Vida, vida, další budoucí prvňáček?“ zašvitořila vesele buclatá paní, která se k nim pomaličku blížila od pultu ve společnosti krejčovského metru. „Koukám, že nám růžička roste jako z vody“ A už tlačila na svůj věk dos vysokou holčičku do koutku, kde jí následně začala brát míry a špendlit na ní kusy látky. Aidy ani necukla, nestíhala to všechno pobírat očima, natož aby vyvíjela nějaký další pohyb. Dáma přitom stále cosi vesele štěbetila, její sdělení byla tak energická a prudká, že na ně prakticky nestíhal reagovat ani upovídaný a srdečný Vincent.
Brzy bylo hotovo a prodavačka se s nimi rozloučila s přísliby skutečně brzkého dodání uniformy a s přáním mnoha zdaru v Bradavicích.


Než zacinkal zvoneček a octli se v dalším krámku, přede dveřmi minuli dvě děvčata Aidinina věku, jim však nevěnovala přílišnou pozornost. Konečně bude mít hůlku, byla nadšením bez sebe. Mimo herně:
předpokládám, že se mohla s Jack a Penny prostě minout :3
Dívčiny oči zaujatě probodávaly pohledem krabici po krabici, uspořádané do vysokých komínků, div, že se nerozsypaly po podlaze. Najednou byla dostrkána ke stoličce, na kterou se posadila a ještě než ji v rukou přistála první hůlka, nejistě se ohlédla po otci stojícím opodál, který ji kývnutím a širokým úsměvem povzbudil. Na vyzvání hůlkou máchla a najednou ji prsty projelo slabá bolest, takové nepříjemné štípání. Spíš leknutím rukou škubla a hůlku upustila.
„Tak to ne, to by tedy opravdu nešlo“ mumlal si pan Ollivander pod vousy, zatímco hůlku uložil zpátky do krabičky a pátral po dalším kousku, drbaje se na hlavě. „Ach ano, to by snad mohlo být ono“ přicupital s další krabičkou. Ale když s hůlkou Aidy švihla, nestalo se tentokrát vůbec nic. To ji zmátlo, zklamalo a rozhořčilo zároveň a v naději, že tentokrát si povede určitě lépe, švihla ještě jednou tentokrát silněji. Tahle hůlka se ale pro změnu rozhodla nečekat, až jí Aidy upustí, ale raději odcestovala sama. Vylítla ji z ruky a dívka překvapeně pozorovala, jak se ztratila kdesi mezi hromadou krabic.
Následovalo mnoho marných pokusů. Většinou na dívku hůlky už nereagovaly tak razantně. Nedělo se prakticky nic a to se panu Ollivanderovi pořád nezamlouvalo. Aideen se to zamlouvalo ještě méně. Celý ten proces trval na její vkus až příliš dlouho, kolem ní se kupily další a další krabice, Vincent setrvával na podlaze v tureckém sedu a znuděně si opíral hlavu do dlaní.
„Mě už to nebaví, chci hůlku, vezmu si tady tu a je mi fuk, že se zase nic nestane“ když už to musela být více než hodina, vyskočilo děvče ze stoličky a vytrhlo prodavači z dlaně hůlku, kterou zrovna vytáhl z krabičky a váhavě si ji prohlížel. Švihla s ni prakticky omylem, když se ji zmocnila, bylo tentokrát něco jinak. Dívenka měla náhle pocit, že jí v hlavě zazněla zvonivá hudba a z hůlky, která ji přišla na dotek příjemně teplá, se do všech stran rozlétly drobounké jiskřičky. Aideen se celá rozzářila, stejně tak pan Olivander, který doposud na celý úkaz hleděl poněkud překvapeně. „No ovšem, že mě to nenapadlo hned!“ zavrtěl pobaveně hlavou, hůlku si od Aideen zase pěkně vzal aby ji mohl zabalit.
Tak, to by pro dnešek bylo. Jak hlava rodiny, tak jeho dcera už se těšili domů do vyhřátých postelí.

>>

_________________

<<<

"Aj tak nechápem, prečo musím nakupovať práve s tebou," posťažovala sa jasným a razantným hlasom, snažiac sa ignorujúc prítomnosť svojho dokonalého brata aj napriek tomu, že to bolo skutočne veľmi ťažké, keďže sa túlal Šikmou uličkou po jej boku ako typický strážny pes. Akoby som to tu už miliónkrát neprešla úplne sama. Nahnevané myšlienky jej bublali v hlave ako divoká a prudká rieka, zatiaľ čo Ayden vyzeral úplne pokojne, akoby ho fakt, že musí celý deň nakupovať so svojou mladšou sestrou, vôbec neotravoval. "Pozri Tami, môžeš byť nahnevaná koľko chceš, no aj tak ti to nepomôže, jednoducho sa s tým zmier," najstarší syn rodiny Ridley pokrčil ramenami, pričom mierne zdvihol ukazovák aby sestru upozornil na obchod, ktorý bol ich ďalšou zastávkou. Vo výkladoch sa vynímali okrem obyčajných školských habitov aj tie spoločenské, vďaka ktorým sa Rhei o niečo viac rozšírili zreničky a zamierila k dverám.


Ani vstupom do obchodu však jej pohoršenie neustupovalo, práve naopak. Bratova rozvaha a zdanlivý nezáujem o to, že kvôli nej príde o celý deň prázdnin ju zlostila ešte viac a viac. Áno, vedela že je jej brat zodpovedný a inteligentný, rodičia jej to pripomínali často a ani on nebol výnimkou, no tento jeho osobnostný rast ju každé prázdniny zaskočil a to nie v príliš príjemnom slova zmysle. Dospieval, jeho názory sa menili, prestával ju urážať a hádať sa, čo bolo síce na jednej strane v celku fajn, no na druhej sa tým stával dokonalým synáčikom v očiach rodičov no a malý Tobias bol pre nich dokonalý už od narodenia, zatiaľ čo ona zostávala to zlé a neposlušné dievča. Skvelé, fakt skvelé... Na jazyk sa jej drela nejaká nepríjemná poznámka, no musela si ju odpustiť, keďže sa spoza dreveného pultu zjavila silnejšia no aj tak jemne vyzerajúca žena, ktorej okolo krku viselo niekoľko krajčírskych metrov. "Ale ale, koho to tu máme? Ako vám môžem pomôcť, mladá slečna?" Jej hlas bol ako rozpustený karamel, sladký a ťahavý, no vcelku milý. Už už chcela otvoriť ústa a odpovedať na otázku, keď ju predbehol jej milovaný braček. "Sestra potrebuje nejaké habity, nastupuje na Rokfort," Ayden sa na ženu príjemne usmial, zapájajúc svoj prirodzený šarm a charizmu slušne vychovaného chlapca, nad ktorými jeho sestra len nebadane pokrútila hlavou. Neznášala, keď to robil. NE-ZNÁ-ŠA-LA. Nanešťastie však bola jediná. "Ďakujem Ayden, no viem rozprávať aj sama," odsekla, no to už ju žena ťahala za lakeť na malé pódium obklopené zrkadlami, kde ju bleskurýchle zmerala a pomocou drobných pripínačiek upravila látku presne podľa línii jej tela. Po celý čas sa pritom rozprávala s jej bratom, čo so zaťatými zubami ignorovala a skutočne ju potešilo, keď jej žena oznámila, že má všetko čo potrebuje a že jej nové habity prídu čoskoro.


Zatiaľ čo bol obchod s habitmi veľký, priestranný a čistý, ten ďalší, do ktorého ju brat dotiahol, bol skutočne veľmi malý, plný prachu a neporiadku. Teda, pokiaľ sa ako neporiadok môžu brať nekonečné rady škatuliek s prútikmi, na ktorých je už usadená poriadne hrubá vrstva špiny. Až keď si celú miestnosť poriadne obzrela uznala, že je taktiež pomerne veľká, no jej značná zapratanosť vyvolávala pocit, že je niekoľko násobne menšia. Drobný mužík, ktorý vyšiel spoza preplnenej police budil dojem veľmi vysokého veku, popravde tak vysokého, že Rhea ešte staršie vyzerajúceho človeka asi nevidela. Tvár mu pokrývali vrásky a biele vlasy trčali na strany, no jeho úsmev bol aj napriek tomu úprimný. "Dobrý deň," tentokrát sa nenechala predbehnúť bratom a prehovorila ako prvá, "ja by som potrebovala nový prútik." Jej hlas znel prekvapivo nervózne, čo sa jej často nestávalo, keďže vždy patrila medzi tie odvážne a mierne naivné decká, ktoré sa nechali nahovoriť na všetko a z ničoho nemali strach. Zaujímavé, že práve výber prútika jej spôsoboval v žalúdku neprirodzené šteklenie. Pán Ollivander zmizol, pričom sa zjavil po niekoľkých nekonečných minútach s pár starými krabičkami, ktoré vyložil na pult a otvoril. Ayden sledoval každý jej pokus z rohu miestnosti (popravde sa bál, aby mu jeho zlatá sestra náhodou nepričarovala sloní chobot alebo niečo podobné), no keď sa starý predavač vrátil s ďalšou várkou možných adeptov a ani jeden z nich nebol ten pravý, neodpustil si otvoriť ústa a prehovoriť. "Čo keby sme skúsili niečo podobné, ako mám ja?" Obočie mu mierne stúplo v otázke, pričom vo vrecku zovrel svoj tri roky starý prútik a na jeho veľké prekvapenie Ollivander prikývol. "Skúsiť to, samozrejme, môžeme, no neviem neviem...kde ho mám, kde ho mám..." Opäť sa ponoril medzi police a krabice niekde do zadných častí miestnosti, zatiaľ čo Rhe nervózne prestupovala z nohy na nohu. Nakoniec jej však muž podal krásny prútik, ktorý jej presne sadol do drobnej ruky a okamžite pocítila, že je to ten správny. Mala pocit, akoby cezeň do jej tela pulzovalo teplo a z konca vyletelo pár zlatých iskričiek, ktoré vyčarili úsmev na tvári všetkým trom osobám v obchode. "Kto by to bol povedal..." Poznamenal ešte pán Ollivander keď jej podal krabičku výmenou za zlaté mince, pričom na ňu po očku mrkol. "Skutočne, kto by to bol povedal...nakoniec si mi viac podobná ako by si chcela, drahá sestrička," Ayden do nej zľahka buchol ramenom a zoširoka sa usmial, na čo musela odpovedať rovnako vrelým a spokojným úškrnom.

>>>

_________________

<<<

Jít s Dylanem nakupovat, to vyžadovalo notnou dávku sebeovládání, a možná i to byl důvod, proč Mabel neměla problém s tím, aby ho vzal na nákupy tatínek. Jen ať si chlapci užijí společný den, žeano. Dylan málem nemohl dospat, a i když byl vzhůru téměř od čtyř, energii mu to očividně žádnou neubralo, neboť si za tu chvíli, kterou jemu a tátovi trvalo dostat se na Příčnou ulici, stihl dvakrát odřít kolena. Pravda, jednou to nebyla vůbec jeho chyba, protože ten obrubník vážně neviděl, tak jak měl asi stihnout zvednout nohu, no ne? Tričko měl Dylan nicméně stále čisté. Kupodivu. Zatím. To nepochybně přijde, až si vyprosí zmrzlinový pohár u Fortescua.
Na zmrzlinu ale bylo zatím času dost, poněvadž jako první chtěl Dylan samozřejmě obstarat školní nákupy. „Tatiii,“ popoběhl Dylan kousek dopředu a pak zase zpátky, „jako první bude hůlka, viď že jo...?“ Konec otázky ale vyzněl trochu do ztracena, protože se Dylan ohlédl k výloze, kterou zrovna míjeli. „Už se stalo, že si někoho ten klacek nevybral? Jak dlouho to trvalo tobě? Proč jsou některý hůlky zdobený a některý ne? To se musí už od začátku, nebo se to pak dá udělat na zakázku?“

_________________

Paul byl na hyperaktivitu svého syna zvyklý, takže nehnul ani brvou, když mu Mabel předávala chlapce plného energie a natěšeného na nákupy. Psychicky se na to všechno připravil den předem a říkal si, že už přece takových dní přežil spoustu a tenhle nebude o moc horší. Aby bylo jasno - Paul svého syna z celého srdce miloval, jen ho občas prudilo, když musel chlapce mírnit a usměrňovat, přestože on sám byl neúnavný živel.
Na odřená kolena se nijak netvářil, protože to nepovažoval za žádné vážné zranění a nebyl žádný hysterický rodič, aby syna hned začal ošetřovat. „Až si někam sedneme, tak ti to ošetřím,“ zkonstatoval jen, protože byl přeci jen lékouzelník a nechtěl nechat syna pobíhat s odřenými koleny, i když to bylo u dětí naprosto normální. Jen tušil, že by ho Mabel asi nepochválila, kdyby vrátil kluka potlučeného. „A možná by neuškodilo, kdybys dával trošku větší pozor na cestu,“ dodal po chvilce s úsměvem a pocuchal chlapci vlasy, ať už se mu to líbilo či nikoliv.
„Jestli chceš, tak třeba hůlka, to je jedno. Ani Ollivander, ani Malkinová ti neutečou, věř mi,“ pousmál se shovívavě. „Nevím o tom, že by si hůlka někoho nevybrala. Mě si hůlka vybrala na dvacátý sedmý pokus,“ odvětil hrdě na synovy otázky a pobaveně se přitom zašklebil, protože si moc dobře vzpomínal, jak zoufale se tehdy pan Ollivander tvářil. „Já nevím, Dylane, nestudoval jsem hůlkovou magii. Možná, že ti na to odpoví sám pan Ollivander, i když já si ho pamatuju spíš jako zamyšlenýho pána, co toho moc nenapovídá,“ pokrčil rameny, načež chlapce zatáhl na tričko, aby ho nasměroval k Ollivanderovu obchůdku dříve, než stihne zabočit někam jinam a ztratit se mu z očí. Elánu na to měl Dylan dostatek.

_________________

Přiznejme si to, bylo dost pravděpodobné, že by si Dylan odřených kolenou snad ani nevšiml a rozhodně ho ani nenapadlo, aby kvůli tomu nějak vyšiloval nebo požadoval náplast na bebí. Tátovu poznámku o ošetření proto přešel jen s mávnutím ruky. „No jo, tati, já si sice můžu dávat pozor na cestu, ale taky jde o to, aby si ta cesta dávala pozor na mě. Ten obrubník mi tam nastavila vysloveně schválně,“ zarozumoval malý Thawne a kvůli tomu nestihl uhnout před tátovým pocucháním, na které se nezatvářil zrovna nadšeně.
„Dvacátý sedmý pokus, ty bláho, to je něco!“ prohlásil Dylan a podle jeho zamyšleného výrazu nebylo těžké odhadnout, že mu hlavou probleskla myšlenka na to, že by se snad mohl pokusit tohle číslo překonat. „To by mě zajímalo, jakej je celkovej rekord… Takže si myslíš, že nemá cenu se ho ptát? Ale to je takový docela hloupý, ne?“ Dylan by dost možná povídal dál a zcela určitě by Ollivanderův obchod přešel bez povšimnutí, kdyby nebyl zatahán za tričko a nasměrován ke vstupním dveřím. „Jé, to už jsme tady? To jsem si ani nevšiml,“ zareagoval překvapeně, když dveře zaregistroval a posléze jimi prošel.

U pana Ollivandera

„Hmmm… když má někdo alergii na prach, tak ta návštěva tady pro něj musí bejt docela utrpení, ne?“ Dylan neodolal, aby se alespoň nepokusil kouknout do zaprášené výlohy z jiného úhlu než venku z ulice. Naštěstí k tomu neměl tolik prostoru, neboť se vzápětí objevil pan Ollivander. „Jejda, dobrý den!“ upamatoval se chlapec na slušné vychování, „tak vy jste pan Ollivander? Už se vám někdy stalo, že jste nějakou hůlku neprodal? Jak dlouho vám tady leží nejstarší hůlka? Vedete si nějakou knihu rekordů, jako kolikrát kdo vyzkoušel nějakou hůlku, než si konečně někoho vybrala?“ Leč Dylanova kulometná palba otázek neměla být uspokojena, pan Ollivander se na něj jen tajemně usmál a místo slovní odpovědi začal chlapce přeměřovat. Pohyblivé metry sledoval Dylan s očima navrch hlavy a naštěstí netrvalo přeměřování dlouho, takže se stihl zavrtět jen jednou.
S první hůlkou, která se mu dostala do ruky, toho naštěstí Dylan nestihl napáchat moc, ačkoliv to nepochybně bylo jen z toho důvodu, že mu ji pan Ollivander hodně rychle zase sebral se slovy „ne, tuhle určitě ne“. Ani druhá nic neudělala, ani třetí… „Máte to nějaký rozbitý,“ zkonstatoval chlapec, když se Ollivander vynořil se čtvrtou hůlkou. Tou Dylan posléze mávl poněkud energicky… a zničehonic se ozvalo zahřmění, jako by se uvnitř schylovalo k bouřce. K Dylanově smůle a štěstí všech ostatních i tuhle hůlku pan Ollivander promptně zabavil. „No tati, ale neříkej, že by nebylo bezva umět přivolat bouřku!“ … „Anebo vystřelovat z hůlky stuhy!“ … „Hele, to je jako magnet!“ … „Tyjo, ale odstřelovat lampy už tak super není.“ … „Mě už to nebaví!“ Ve zkratce řečeno, na pokus překonat tátův rekord Dylan u zhruba třinácté hůlky rychle zapomněl a dal by cokoliv za to, aby byl pan Ollivander konečně spokojený. Protože on by se přece úplně klidně spokojil s tou bouřkovou hůlkou. Každopádně nejspíše myšlenka nudy konečně zapůsobila a o pouhou další hůlku později se kolem špičky hůlky rozlilo nazlátlé světlo a Dylan ucítil příjemné brnění v prstech. „Skvělé, naprosto vynikající volba!“ ozvalo se od pana Ollivandera a Dylan se na to prohlášení zatvářil zmateně. „Zase tak skvělý to není,“ zabrblal vzpurně, i když byl za to na jednu stranu rád, protože to znamenalo, že budou moct obchod s hůlkami konečně upustit.

_________________

Paul se upřímně zasmál, když mu bylo sděleno, že by si cesta měla dávat pozor na Dylana a ne Dylan na ni. Ten kluk byl prostě hlavička a ne že ne - možná trošku hyperaktivní a temperamentní, ale hlavička.
„No, teď to možná zní báječně, těch dvacet sedm pokusů, ale mě to vybírání hůlky po pátým pokusu přestalo bavit,“ ušklíbl se Paulie, „takže si představ to utrpení.“ Pak pokrčil rameny. „Já nevím, zkus se ho zeptat. Já pana Ollivandera dlouho neviděl, třeba se z něj stal hovorný starý pán, co si rád pokecá s dětmi,“ usoudil, protože to klidně mohla být pravda, lidé se měnili. A kdo ví, třeba tehdy, když si vybíral hůlku, Ollivander prostě jen neměl náladu na hovory.

Ollivander

Když společně vešli do obchodu s hůlkami, Paul pro jistotu dloubnul synka do žeber, aby mu připomněl, že by měl slušně pozdravit. Dylan byl trochu roztěkaný a Paul by se vůbec nedivil, kdyby na zdvořilosti zapomenul. „No, lidi alergičtí na prach tu asi dlouho nevydrží,“ usoudil s přikývnutím, načež věnoval panu Ollivanderovi trošičku pokřivený úsměv. „Dobré ráno,“ pozdravil, aby nebyl pozadu.
Stařík si oba zkoumavě prohlédl a poté se jeho tvář rozzářila poznáním. „Ah, Thawneovi!“ zajásal. „Dobrý den, pánové. Paul, že? Dřevo z hlohu, vlas víly, dvanáct a půl palce, ohebná,“ zadrmolil, jako by ani nebylo těžké rozpomenout si, kterou hůlku Paulovi tehdy prodal. „Přesně tak. A tohle je můj syn, Dylan,“ ozval se Paulie, aby představil svého synka. Ollivander pokýval hlavou a nakonec svůj pohled nasměroval k Dylanovi. „Vy máte tedy otázek, mladý pane,“ usmál se. „Hůlka si vždycky najde svého majitele, i když to může trvat dlouhá léta. Teď mi tu jedna leží asi pět desítek let, ale řekl bych, že se tu najdou hůlky ještě starší. Knihu rekordů nevedu, chlapče, ale jednou se stalo, že si tu jeden chlapec hůlku vybíral od svítání do soumraku, chudák už padal vyčerpáním,“ povyprávěl Ollivander kupodivu celkem ochotně - připadalo mu nezdvořilé nezodpovědět zvědavé otázky. Ostatně od dětských zákazníků byl zvyklý; děti byly obvykle nesmírně zvědavé.
Pak už se ovšem prodavač natáhl pro první hůlku, kterou Dylanovi podal, a podával mu krabičku za krabičkou, dokud nenašel tu správnou. Paul to všechno mlčky sledoval a pobaveně se uculoval, poslouchaje synovy poznámky, na které přikyvoval. A všímal si toho, že čím víc hůlek má Dylan za sebou, tím víc otráveně se tváří - vůbec se mu nedivil a dokázal se naprosto přesně vcítit do jeho kůže.
Naštěstí si hůlka pak našla majitele, a tak na syna mrknul, poplácal ho po rameni a přešel k pultu, aby Ollivanderovi zaplatil požadovanou částku. „Děkujeme a hezký den,“ rozloučil se nakonec a společně se synem zamířil z obchodu ven. „Malkinová je hned naproti, tak tam zajdeme? Ale předem ti říkám, že tam je to nuda daleko větší a hlavně musíš klidně stát, až ti bude brát míry, jinak můžeš skončit se špendlíkem zapíchnutým v zadku,“ popíchl syna s jiskrami v očích.

_________________

Dylan se ani v nejmenším netěšil k madam Malkinové a přesně z toho důvodu, že bude muset stát nehnutě, aby ho madam Malkinová nepíchla do nepatřičných partií. To by si snad možná dal i to celodenní zkoušení hůlky… anebo taky ne. „A to to nejde udělat bez špendlíků? Určitě existuje nějaký kouzlo, který by to svedlo…“ zadumal Dylan, když se přiblížili ke vchodu kouzelnického krejčovství.

U madam Malkinové

„Brej…“ houknul chlapec na pozdrav ještě než ho táta stihl znovu dloubnout, ačkoliv napůl očekával minimálně káravý pohled vzhledem k nedbalosti toho pozdravu. No co, tak prostě jenom dal najevo, jak moc se mu sem nechtělo. Ale zase bylo lepší to mít za sebou, to musel uznat i on, ačkoliv mu to nedalo, aby se nezeptal: „A nemáte tu třeba už něco hotovýho, co si jenom někdo nevyzved a měl třeba podobnou velikost jako já? By vám to aspoň ušetřilo čas, no ne?“ Navrhl s výrazem neviňátka, který mu byl s největší pravděpodobností pranic platný, a stejně si na tu stoličku musel stoupnout, aby ho prodavačka mohla pořádně změřit. Že se u toho Dylan navzdory všem upozorněním a snahám mlel a kroutil, snad netřeba rozvádět do detailů. Nicméně nutno poznamenat, že po jednom vypísknutém „au!“ se z Dylana stala málem socha.

Mimo herně:
Pardon za lamapost, je mi fakt děsně blbě, ale taky mi bylo blbý dál zdržovat.

_________________

Paul se, jako správný bídák, pobaveně zašklebil a pokrčil rameny. „To se mě neptej, nejsem švadlena,“ odvětil synkovi a v duchu se opravdu dobře bavil tím, jak mladý Thawne trpí. Kdyby nebyl tak aktivní, určitě by nákup hůlky a hábitů přežil bez větších problémů a bez psychické újmy.


Společně se synem nakonec Paul vkročil do obchodu madam Malkinové a rozhlédl se kolem sebe. „Dobrý den,“ broukl zdvořile, když se jim v zorném poli objevila usměvavá kouzelnice. A za ten nedbalý pozdrav vrazil klukovi pohlavek - ale jen takový letmý, který určitě nebolel. Jen aby se neřeklo, že kašle na Dylanovu výchovu.
Madam Malkinová zřejmě mladému zvědavci vysvětlila, že žádný hábit, který není ušitý na míru, nesedí dokonale, a že školní uniforma by dokonale sedět měla, a pak už se pustila do všeho toho špendlíkování a pořádně se přitom zapotila, když se chlapec pořád tak vrtěl. A Paul? Paul se všem těm bolestným zasyknutím pobaveně zubil. „Kdyby ses tak nevrtěl, tak tolik netrpíš,“ podotkl.
Zatímco se čarodějka věnovala chlapci, Paul se prošel po obchůdku a vybral si jednu petrolejově modrou kravatu, kterou hodlal přibalit k nákupu. Nakonec zaplatil patřičnou sumu, poděkoval i za syna a společně s ním opustil obchod a zamířil do zmrzlinářství, protože usoudil, že si Dylan přeci jen zaslouží nějakou odměnu, když tohle všechno přežil.

>>

_________________

<<< z Martinovic domečku, soukromý rodinný nákup :3

Čas letěl jako voda a Gabriel nemohl uvěřit tomu, že jeho malý synátor už za tak málo dní pojede do Bradavic. Samozřejmě byl oproti jiným rodičům jedenáctiletých prváčků ve výhodě, protože shodou okolností v tomtéž ústavu i učil a tak mohl zůstat s Nickym neustále v kontaktu. A vzhledem k tomu, čím strašily novinové titulky už nějakou dobu to bylo jen a jen dobře. Gabe minulý rok sám zažil, jak se nepokoje ve společnosti dokážou najednou vyostřit a nehodlal dopustit, že by se do něčeho takového mohl zaplést jeho synek. Proto taky šli nakupovat spolu - ale pan Martin byl optimista a pohodově si tak hlavně užíval společný "chlapský výlet". Nepochyboval totiž o tom, že se Nicky těší - jeden den taky vyrazili společně na Příčnou a nečetl si jen o pampeliškách!
"Tak, kamaráde, kam nejdřív? Hábit, hůlka, zmrzlina?" nadhodil už v polovině cesty přes dav na Příčné ulici. Stačilo, když spolu nakoupí to hlavní a to nejzábavnější - i když tušil, že i nákup knížek by si kluk užil. Samozřejmě chápal Nicholasovi potřeby, proto parťáka nedržel za ruku nebo něco takového. Po ulici si to štrádoval s rukama v kapsách a se slunečními brýlemi, protože dnes bylo v Londýně nečekaně hezky, až vedro.

_________________

GABRIEL DESMOND MARTIN
- Profesor studia mudlů - (užnicmoc)Famfrpálista - Hrdý otec -