Kiwi už ani moc nemyslela na byliny a tak, byla prostě myšlenkami spíš u lovu na zabijácký krysy, který hodlala podniknout, až bude v Bradavicích. Samozřejmě společně se svou kumpánkou a kamarádkou v jedné osobě. Proto taky pořádně neslyšela slova, která slečna Nelsonová použila k promluvě na tu trochu zvláštní Ruby. Ona proti ní nic extra neměla, tedy myšleno ona jako Kivva, jenom se jí nechtělo Rub zase tolik věřit. Protože prostě... no, byla zvláštní. A tak. "No, měj se hezky Ruby, a uvidíme se ve škole," řekla prostě bez větší zášti v hlase, a docela dobrovolně se nechala odtáhnout pryč.

Jakmile se zaposlouchala do toho Graciného šepotu, porvaly se v její hlavě dva hlásky. První, který se radoval, že tohle zavání dobrodružstvím a ten druhý, co z toho měl strach. No ale byla to Kivv, takže můžete hádat, který z hlasů nakonec vyhrál. "Jo? Kde?" opáčila šeptem, jako by nevěděla, že jí to kamarádka prozradí tak jako tak, a jako by už v duchu tiše netušila odpověď. Alespoň přibližně.
"Jo, hůlku mám," odkývala, a napětím jí samotné začala naskakovat docela slušná husí kůže. Ale kupodivu nebyla proti. A to ani v momentě, kdy jí konečně Gracie oznámila, kam že by se to šlo.
"Naši říkaj, že tam žijou děsivý lidi, co žerou děti. Takže tam by ty bylinky mít určitě mohli," odkývala. Vždyť to bylo děsně logické, že právě na takovém místě jako je Obrtlá ulice by měli správně mít byliny na komunikaci s božstvy! A Kivv rozhodně nebyla proti tomu, aby je tam zašly nějak získat. "Navrhuju to dneska omrknout, a třeba zejtra nebo někdy začít výpravu za bylinkama," dodala, poněvadž už se přeci jen začínalo sklánět k pozdějšímu odpoledni. No a ona nebyla tak drsná, aby mohla Obrtlou procházet třeba za stmívání. Tak či tak ale brzy spolu s Grace obchod opustila úplně, věnujíc Ruby uvnitř ještě něco jako přikývnutí na rozloučenou.

>>> někam do fuč s Grace

Mimo herně:
Pardon, poslední dny řeším ubytovací problémy, nejspíš nebudu už mít tento týden čas psát, takže ukončuju...

_________________

Z obchodů pana Olivandera a Madame Malkins>>>

Pomalu se s celou rodinou přesouvali dál ulicí a mířili pomalu k veleznámé Velkoprodejně Mžourov. Přece jen se nakonec Nikolaj rozhodl pro to, že by rád nějakého přítulného mazlíčka, aby v tom nadcházejícím chladném světě nebyl sám. Bál se totiž, že s bratrem nakonec tolik nebude, ale to mu nikdy neřekl ani nepřiznal. Zároveň nechtěl mít jako on sovu, a tak dlouho trvalo, než se rozhodl pro něco z toho, co si mohl do školy pořídit. Nakonec stáli na ulici před odchodem a on trochu nervózně vzhlížel k nápisu obchodu. Teprve poté se podíval na své sourozence a rodiče. I když chtěl přítele, stále váhal. Co když si ho budou ve škole kvůli jeho volbě lidé dobírat? Nejradši by si tam vzal jednoho z hřebců z dědovo stáje. To ale nemohl a tak jen chvíli ještě váhal, zatímco si prohlížel sovy, jenž seděly v klecích před obchodem. "Já nebudu chtít sovu." zamumlal tiše, když se vedle něj postavil Kiril. "Jak moc si mě budou asi ostatní dobírat?" Zamumlal trošku v rozpacích ještě tiše, načež s nervózním úsměvem k rodičům naznačil, že už mohou do obchodu, a tak tam tentokrát vkročil jako první. První, co ho zasáhlo, byl šum skládaných křídel a soví houkání. Nejistě se koukal na ty ptáky, kteří byli očividnou prioritou prodejny. Byli hezcí, ale...nepřišli mu jako tvorové vhodní pro...ukonejšení svého majitele. Místo toho šel za zvukem kočičího naříkání, protestů či jen snaživého kníkání o to, na sebe upozornit. Všímal si, jak i samotná Irina je z mazlíčků paf, ale...on se nechtěl rozptylovat zíráním na jiné. Již měl v hlavě svého vyvoleného mazlíčka a tak tiše procházel prodejnou a byl rád, že paní u pultíku setrvávala dost dlouho na to, aby měli čas si sami bez nějakého vyrušování, si vybrat. Tiše postupoval prodejnou a hrdlo se mu stahovalo stejně, jako srdce mu o to více bilo, když ho naplňovaly myšlenky, že by se mu žádné zvířátko nemuselo líbit. Nakonec skončil před klíckami, kde byly ubytované kočky. Zprvu ho poléval ledový pot, když spousta kójí byla plná dospělých koček, které se mu buď nelíbili proto, že byly dospělé nebo proto, že byly ošklivé. Nakonec narazil konečně na jednu jedinou kóji plnou koťátek a pro jistotu jí celou zablokoval, aby na ně nikdo, kromě něj neviděl. Možná se bál, že by sestřička také jedno chtěla a zabavila mu to, které by se mu mohlo líbit, a nebo to bylo proto, že měl stále ještě trošku strach z toho, co by na to řekli rodiče. Chvíli tam jen stál a prohlížel si jedno koťátko za druhým. Všechna byla hezká, ale jen jedno mu opravdu imponovalo. V tom se ozval tlumený hlas prodavačky hned za jeho zády. "Také si myslím, že jsou hezká." Vydechla tiše a jakoby konejšivě. "Chtěl bys chlapče nějaké vyndat?" navrhla mu přívětivě s úsměvem. Nikolaj jen přikývl. Pravdou bylo, že se nejprve lekl, ale hlas této paní ho maličko uklidňoval. Můžeš si jich do ručky vzít, kolik chceš a pak se rozhodnout." Nabídla mu vstřícně prodavačka. Na to ale Nikolaj jen tiše zavrtěl hlavou. "Mě se líbí jenom jedno." Zamumlal tiše s červení. "To černé, co žužlá tomu mourkovi ouško." Špital tiše prodavačce, jako by šlo o důvěrné tajemství, kdy červeň z jeho tváří nevyprchávala. Prodavačka se jen usmála a o chvíli později mu již vyndavala požadovanou kočičku. "Věřím, že ti bude dělat radost." Pousmála se, když mu jí něžně podávala do ručky. Byla tak drobná..."Jakpak ji pojmenuješ, chlapče?" Optala se ještě, aby mu naznačila, že koťátka pojmenovaná nejsou. "Искра" (Iskra). Vydechl hrdě již docela hlasitě, když se nakonec otočil k bráškovi, aby mu ukázal koťátko, jenž se nyní otíralo tvářičkou o Nikolajův palec v tichém mazlícím gestu. "Toto bude můj zvířecí miláček." Usmál se nakonec hrdě a čekal na bráškův názor.

<<
Celá rodina Alexejevových došla k výloze obchodu a Isabel začala nadšeně ukazovat na bílou sovici sněžnou, která si právě zobákem čechrala peří. „Jú, mamí, ona je bílá. Jaktože je bílá?“ Divila se s upřímností osmiletým dětem vlastní a zatímco jí to mamka vysvětlovala, se na Kirila obrátilo s obavami jeho dvojče. Zvědavě mu naslouchal. „Ne? A jaképak zvíře bys rád? Doufám že ne žábu... já sliz celkem nerad.“ opatrně mrknul po bráškovi. „Proč by si tě měli dobírat? Na rozdíl od sovy s tím budeš moct spát v posteli,“ vyvrátil okamžitě jistým hlasem jeho obavy a poskytl mu tím i silný argument, který by mohl Nikolaj využít, kdyby se nějaký posměváček přece jenom našel. Tím ale krátká porada skončila a všichni se nahrnuli dovnitř. Lysander začal nadšeně houkat a zdravit se s kamarády, Irinu okamžitě zaujala klícka s potkany, kteří běhali v kole, a Nikolajovy oči patřily koťatům.
Irina uprosila rodiče, aby jí toho největšího potkana koupili (vždyt přece tak brzo odjedou oba bráškové i se svými mazlíčky), a zaplatili i Nikolajovi jeho kočičku. A zatímco chytrý potkan vykukoval z výstřihu Irininy halenky, tak se sestřička byla podívat na Nikolajovo černé koťátko, o kterém začala brebentit, jak je rozkošné, a mazlivé zvířátko si se svolením brášky pohladila.
Kiril bratrovu volbu ocenil úsměvem, kterým mu dal najevo, že si vybral vážně hezké koťátko (s kterým se hodlal pomazlit okamžitě, co vyjdou z obchodu) a zatímco se rodiče sháněli po nějakém žrádle pro ten menší zvěřinec, Kiril si to namířil přímo k pultu.
„Dobrý den, já bych chtěl mantikoru,“ prohlásil pořádně hlasitě na celý krám, a to za přítomnosti nakupujících kouzelníků, svých rodičů a sourozenců. Celý obchod ztichl a všechny pohledy se upřely na Kirila, který neměl tušení o tom, že je chov mantikor v Anglii již hezkých pár set let zakázaný. Prodavač se na něj překvapeně zadíval a než stačil rozpačitě vykoktat, že prodej takovýchto zvířat je nelegální, Catriona s Andrejem děti radši odtáhli pryč z obchodu. Před zvěřincem mu otec krátce vyhuboval, že takové věci se prý neříkají a že za chov takových nebezpečných zvířat by ho čekal Azkaban. Kiril si z toho ale moc nedělal, vždyť existuje veliká spousta jiných zajímavých zvířat.
Jen co ho otec vyplísnil, tak se přišmrdolil k bráškovi a také se začal rozplývat nad jeho roztomilým koťátkem a drbat ho na bříšku; myšlenky rodičů se mezitím obrátily k nákupu nového svátečního ubrusu, jelikož ten památeční po ruské prababičce Lysander rozcupoval.

>> Všichni domů

_________________


Drabble:
*Kiril a Divadlo*
*Kiril a Nepřekonatelná překážka*
*23:59 - Čistokrevný*

<<<

Drian v posledních dnech prožíval dokonale hektické období. Neustále se totiž objevoval hned v Londýně, hned doma, hned na Gold Coast, kde si zařizoval svůj nový malý byteček dle obrazu svého. No a dnes byl zrovna jeden z těch dnů, kdy se pan budoucí famfrpálová hvězda (ha, ha) nacházel v Anglii. Nejen že před nějakou chvílí zamával své mladší sestřičce do spěšného vlaku do Bradavic. Rozhodl se totiž, že dnes oběhá pokud možno všechny, nebo alespoň většinu zbývajících restů. Mezi které, ať si to připouštěl nebo ne, patřila i vlastní sova. Přeci jenom potřeboval domů nějak psát! A taky Georgii do školy, aby se tam nezbláznila!
Poté, co Drian zapředl dlouhý a celkem družný rozhovor s prodavačkou v Mžourově, vycházel ven se svým typickým okouzlujícím úsměvem na tváři, a v ruce držel klec, v níž momentálně zcela právem houkala přesunem pobouřená sova pálená, poulící oči na okolní svět a cvakající zobákem. Zřejmě se jí moc nelíbilo, že bude muset být přepravována takovou dálku. Drian se rozpačitě usmál na dvojici starších čarodějů, kteří jeho směrem vrhli nevraživé pohledy, a zastavil se jen kousek ode dveří. Přemýšlel, jestli ještě na něco nezapomněl. A ne, to že by tady narazil na nejmenovanou Berry, to ho ani nenapadlo. Poněvadž bylo prvního září, a ona už určitě byla ve škole a chystala se na studentíky.

_________________

<<<

JD měla konečně den volna, ráno odvedla s rodiči svého mladšího bratra a odešla až v momentě kdy se vlak vykodrcal z nádraží pryč. Nezapomněla ho poučit o tom, ať se chová slušně, a aby dělal čest rodině McLarkenů. Připojila k tomu přání šťastní cesty a poprosila ho, aby jí napsal co nejdříve o tom, do jaké koleje se dostal. Samozřejmě mu přála, aby to byl Zmijozel či Havraspár, jelikož ostatní koleje byli prostě pod jejich úroveň.
No a protože bylo ještě poměrně hezky, rozhodla se Jordan, že ještě nepůjde domů, ale že se projde po Příčné. Přeci jen, poslední dobou měla čím dál tím méně času, jelikož rodiče se činili s tím, aby jí konečně našli manžela. Což ona samozřejmě stále odmítala, ale všem "námluvám" se prostě nevyhnula.
K Mžourovu se vydala jen z jednoho jediného důvodu, chtěla udělat radost Nathanielovi a poslat mu nějaké pamlsky pro jeho sovu. To, že se jí před krámem spustila krev z nosu byla úplná náhoda. "U Merlinových růžových spodků!" Zavrčela naštvaně a předkloněná hledala po kapsách kapesník, aby mohla krvácení za stavit. Nesnášela tyhle "stavy" kdy jí prostě krev začala téci z ničeho nic. A aby toho nebylo málo, očividně žádný nemohla najít.

_________________

Adrian vycházel z obchodu přibližně v tu chvíli, kdy se poblíž objevila JD. A také si jí samozřejmě hned všiml. Nejen že to totiž byla skutečně opravdu pohledná tmavovláska, na kterou by byla radost pohledět, ale hlavně se zdálo, že má nějaký problém... s krví, která jí tekla z nosu. A že nemůže najít kapesník. Drianovi samozřejmě v tom momentě svitla v hlavě myšlenka a nápad, který se jal realizovat. Zašmátral ve vlastních kapsách a když konečně našel ještě složený čistý kapesník, vydal se rychlými kroky k neznámé.
"Ale, copak se vám stalo, drahoušku?" zavrněl starostlivě, a podal slečně kapesník. Nebo spíš, přiložil jí ho k inkriminovanému místu, přibližujíc se na cizince zřejmě až moc, ale copak tohle někdo řeší v takovéhle situaci? Ano, Drian to dělal naschvál, ale rozhodně si nemyslel, že by si toho tmavovláska všimla. Každopádně kapesník držel, dokud si ho nepřevzala. A ten drahoušek, ptáte se? Ten mu ujel tak nějak automaticky.
"Nechcete si raději sednout?" optal se a nenápadně se u toho JD snažil dirigovat k nejbližší lavičce, u které měl položenou klec s kupodivu už mlčící sovou. Netušil, co přesně to krvácení z nosu u ženy způsobilo, ale rozhodně nechtěl riskovat, že by se jí třeba udělalo mdlo a ona ještě omdlela. Ne, bude lepší, když si sedne. Určitě. Doktor Drian v akci.

_________________

JD v duchu klela, jelikož kapesník žádný nemohla najít a krev se jí stále nedařila zastavit. A aby toho nebylo málo, někdo jí ještě oslovil drahoušku, což se jí nelíbilo a už měla v plánu něco říci, jenže v tom jí cizinec k nosu přiložil svůj kapesník. No a to už Jord komentovala úsměvem, jelikož to bylo něco, co teď nutně potřebovala. A dokonce tomu cizinci dokázala odpustit i toho drahouška.. Alespoň na chvíli.
"Jo, to bude nejlepší," omdlívat sice nehodlala, ale ano. Byla tady možnost, že by se to stát mohlo a omdlít v takovém davu lidí? No rozhodně to nebylo dobré, a tak se nechala od svého cizince-zachránce odvést k lavičce, a jelikož byla stále předkloněná, tvář jejího zachránce jí byla ještě na chvíli skryta. Protože ona přeci nechtěla, aby se jí její oblečení ušpinilo od krve, i když na černých kalhotách se kapička její krve objevila. "Díky," vydechla ve chvíli, kdy se začala narovnávat.
"To vy takhle obvykle pomáháte zakrváceným ženám v nesnázích?" Optala se se zájmem a s obličeje si setřela poslední čůrek krve, jelikož ona se nechtěla s někým bavit zakrvácená. "Ten kapesník.. vám vrátím až ho vyperu," V očích JD se zvláště zablesklo. Její zachránce byl pohledný a tohle byla záminka, aby se třeba znovu viděli. I když.. Jord by se s žádným kapesníkem neprala, nejraději by ho při první příležitosti vyhodila. To však nemusel vědět, že.

_________________

Adrian věnoval slečně jeden ze svých dokonale odzbrojujících úsměvů, nejspíš jako pochvalu za to, že se rozhodla nedělat to jemu i sobě ještě těžší a v klidu se nechala posadit na lavičku. V duchu přemítal, zda třeba tahle dáma nebude ta, kdo mu nakonec konečně, byť na okamžik, pomůže zapomenout na jistou slečnu profesorku, zatímco nenápadně sledoval každičký milimetr jejího obličeje. Krev nekrev, byla opravdu moc, moc hezká.
"Jen těm nejkrásnějším," odpověděl s dalším křivým úsměvem, a ne, nedělalo mu ani trochu problém do svých slov vložit potřebnou dávku upřímnosti, která spolu s přízvukem a přirozenou barvou hlasu tvořila téměř neodolatelný koktejl pro většinu ženské populace. "Vám se tohle stává často?"
Když mu pak nabídla, že kapesník vrátí, ledabyle nad tím mávl rukou. "To nebude třeba, klidně si ho nechte, nebo vyhoďte, jak se vám zlíbí," řekl upřímně a věnoval zakrvácenému kusu látky poslední pohled. Ostatně, asi by se jí těžko kapesník vracelo někam do Austrálie, pokud se tedy jen kvůli tomu nehodlala přemisťovat přes půl zeměkoule.
Následně ale Ádri nasadil tak dokonale zamyšlený pohled, že to působilo opravdu tak, že nad něčím hluboce hloubá. Své tyrkysové oči nechal spolu s jejich typickými hypnotickými jiskrami spočinout na tmavovlásce, než pomalým zamyšleným hlasem, dávajícím ještě více na odiv dokonalý přízvuk pronesl: "Asi jsem ale měl vrácení požadovat. Už jen proto, abych měl záminku vás ještě někdy potkat." Znělo to trochu jako povzdechnutí. A pro Driana bylo snad až směšně jednoduché zase vklouznout do svých her. Snad za to mohla ta jistota, že Tember se tu někde nezjeví za rohem. Možná prostě na návrat ke svému původnímu já potřeboval ten správný materiál, a tahle žena byla právě tím. Kdo ví.

_________________

Kdyby JD na lichotky nebyla zvyklá, možná by se začala i červenat. Takhle místo toho věnovala svému zachránci jen úsměv, jelikož ona přeci o sobě věděla, že je krásná a nikdo jí v tom utvrzovat nemusel. I když.. takové věci ona ráda poslouchala, jelikož jí to dodávalo na sebevědomí. A ona sebevědomá byla až to bolí.
"Ne, jen v těch případech, kdy vidím krásného muže," Jord se pousmála přičemž v rukou žmoulala kapesník nasáklí krví, což nebyl dobrý nápad, ale to jí došlo až o chvíli později, kdy si krve na svých rukou všimla. A i když zalhala s tím, že se jí to nestává často, bylo to celkem fuk. Tak trochu pochybovala o tom, že se se svým krásným zachráncem ještě někdy uvidí, ale kdo ví.. třeba na sebe zas narazí, že.
"Alespoň na vás budu mít památku," broukla s dalším úsměvem, přičemž už tak ušpiněným kapesníkem se snažila smýt si krev z prstů. Stejně se však chystala kapesník vyhodit, protože čistit ho odmítala, takže asi tak.
Jordan se ušklíbla. "No jo, to měl," odtušila a možná na chvíli bylo poznat, že jí to mrzelo? Ano, možné to bylo, ale v případě JD si nikdo nikdy nemohl být jistý, jestli to co říkala či to jak se tvářila, myslela vážně. "A řekne mi můj krásný zachránce jak se jmenuje?" Optala se následně a docela i ze zájmem. Protože jí to opravdu zajímalo. Tak.

_________________

Lhali bychom, kdybychom si nepřiznali, že si Ádri užívá to, jak naprosto bez problému neznámá přistoupila na jeho hru. Jistě, líbilo by se mu i to, kdyby třeba upadala do rozpaků a kdoví co, ale víte, dnes byl rád, že zrovna ona taková není. Protože takové ženy mu jen připomínaly tu, na kterou nehodlal a nechtěl, a hlavně nesměl vzpomínat.
V reakci na její další slova se znovu okouzlujícím způsobem usmál a vysekl dokonalou poklonu. Nemusel nic dodávat, a za to, že zmínila očividné, nebyl zvyklý děkovat. Místo toho věnoval tmavovlásce další upřený pohled hypnotických očí. "Pak zcela sobecky doufám, že se vám podobné příhody v mé přítomnosti budou stávat i nadále," zapředl, a skrytý význam jeho slov byl snad nad slunce jasný každému, kdo by je zaslechl, a tudíž musel dojít i téhle jistě inteligentní mladé dámě. Pokud ona byla sebevědomá až hrůza, můžete si být jisti, že Ádri ji doháněl s přehledem. Malý-velký sobeček Richards, přesvědčený o své dokonalosti a neodolatelnosti.
Nemohl než se znovu usmát. Pochyboval, že by si slečna ten kapesník skutečně plánovala nechat, ale do hry, kterou oba tak nějak současně začali hrát, se její věta hodila dokonale. Přikývl, nespouštějíc zkoumavý pohled z její tváře.
"Nicméně mi nic nebrání doufat v další setkání i bez záminky, ne?" nadhodil jako by nic, a pozvedl obočí v otázce, "pokud byste, drahá, samozřejmě nebyla proti." Ne, dle jeho názoru by rozhodně proti být neměla, nicméně dával ještě možnost prostě odmítnout. I takové věci se stávaly, i když málokdy, a pro Driana to jen znamenalo, že během hry udělal nějakou chybičku, a do příště ji musí napravit. Nic, co by musel oplakávat, obzvlášť když mu na většině těchto krátkodobých her vlastně ani moc nezáleželo. Ne že by ty ženy neměl rád. On je rád měl, všechny do jedné. Ale ne tak, aby ho chytily za srdce a nepustily. To se stalo jen jedinkrát, a Richards si dával setsakramentský pozor, aby nedopustil, že se to stane znovu.
"Adrian Richards," uchopil dívčinu ruku, kterážto už byla snad zbavena té krve, a naznačil políbení, ač se jeho rty ve skutečnosti tmavovlásčiny kůže ani nedotkly, "velice mě těší."
Až když se napřímil a znovu na svou dnešní nenadálou společnost pohlédl, dodal hlasem, ve kterém se odrážel střípek zájmu: "A jak zní vaše ctěné jméno, krásná dámo?"

_________________