Tvář zachmuřená čímsi, snad tím, co vyčetl z pergamenů. Rty tiskl do úzké linky a se staženým obočím dál bádal, aniž by se nechal někým vyrušovat. Málem by zapomněl i na existence hrnečku s kávou po své pravici, ale jakoby mu to v tu chvíli ani nevadilo. Alespoň mu to nepřekáželo v jeho práci. Pergameny měl popsané a místy i pokreslené tím vším, co kde nashromáždil. Často jen tak procházel kouzelnické noviny (místy ale i mudlovské, protože i ty byly zdrojem cenných informací), pátral a bádal po něčem, co nebylo tak úplně v normě, a co vyžadovalo pozornost jeho zkušeného oka. Zrovna shromažďoval informace o jakémsi démonovi, kterého původně považoval pouze za nižší formu, ale jak se zdálo, i mistr tesař se někdy utne. A rodina Whiteových by jistě nebyla ráda, kdyby jejich babičku sežrala entita z jiného světa ukrývající se v starožitných hodinkách, pomyslel si zmučeně, přesto nakonec od podobných myšlenek upustil a opět se zamyslel nad jednotlivými řádky. Příchod Siobhan mu vlastně v jeho rozpoložení dokonale ušel. Jistě by toho i politoval, kdyby si ji mohl prohlédnout o malou chviličku předtím, nicméně jakmile v jeho blízkosti promluvila, ještě chvíli shlížel na pergameny, než mu došlo, že byl kontaktován někým lidského původu. Ještě ke všemu opačného pohlaví. Dech se mu trochu pozastavil, než se koutky rtů zachvěly v drobném úsměvu. "Nu, spíše znepokojivého. Pokud jako znepokojivou zprávu berete výskyt démona v místech, které většina lidí považuje za svůj domov a tedy za místo, kde by mělo být bezpečno. A horší je, když musíte pracovat s omezenými informacemi, neboť ukrytí démona je v mudlovské oblasti, kam nemůžete jen tak napochodovat bez dostatku... důkazů?" vysvětlil. Přes tvář mi na malý moment přeběhl stín svědčící o zamyšlení, než se probral a opět se pokusil o nevinný úsměv. "Ale jistě, posaďte se, pokud vám nevadí ten nepořádek tady, huh-" pokračoval, zatímco rukama začal šátrat po pergamenech, aby je hezky sbalil na hromádku - poměrně precizně, i když jeho pohyby byly trochu víc uspěchané a div některému z pergamenů nezpůsobil nějakou tu újmu. "Útulné? No jistě" přikývl rychle. Útulné. A v rámci možností bezpečné, to jistě. Ještě se nevinně pousmál na příchozí obsluhu, než v tichosti upřel zrak na osobu, která zaujala místo naproti němu. Nemohl si nevšimnout její krásy a osobního kouzla, které z ní vyzařovalo. Zároveň byl schopný přísahat, že už ji jistě někdy viděl. V Denním Věštci, dost možná. Na jména nikdy nebyl kdovíjaký přeborník a kouzelnické celebrity měl zmáknuté asi jako cvrček slovník latiny. "Omluvte mou nezdvořilost, známe se? Já jsem Byron van Holsten," představil se nakonec, přičemž dál marně pátral potom, kde už dotyčnou osobu viděl. Jistě, už něčím byla známá, tím si byl určitě jist. "Koukám, že pijete čokoládu. Byla jste někdy ve Švýcarsku? Někde v okolí Bienne bylo spousty různých kaváren, natrefil jsem i na jednu kouzelnickou a tam podávaly různé nápoje z čokolády smíchané s různými příchutěmi. Zatím asi nejzajímavější byla ta s krevetami, ale snad nejlepší je ta s chilli," prohodil konverzačním tónem směrem k Sio, načež sklopil zrak. Tak nějak doufal, že ji žádnými svými slovy nevyděsí a nevyžene od stolu.

_________________

Že by se Siobhan to chvilkové ignorování líbilo, to se rozhodně říci nedalo, protože ona byla zvyklá na pozornost. Jakmile k ní však stočil pohled, nahodila svůj hraný úsměv, který hned na to vystřídal lehce zděšený, když zmínil démona. "Ach, tak to máte naprostou pravdu. Hádám tedy, že pracujete jako démonolog?" povytáhla tázavě obočí, a pak se zářivě pousmála, když bylo dovoleno, aby si přisedla. Ona by si dost možná přisedla i bez toho. "Samozřejmě, že nevadí, na takové věci jsem zvyklá," mrkla na něho pobaveně, o to víc, když začal pergameny uklízet na hromádku. Ona by se bez toho obešla, stejně se neplánovala zdržet nějak extra dlouho, i když.. ten neznámý vypadal celkem zajímavě, takže to možná mohla trochu pozměnit. Stejně nikam nepospíchala, no ne?
"Děkuji," mrkla na obsluhu, když jí donesla oblíbenou čokoládu a o něco více se usmála. Takhle totiž byla plně spokojená - měla svůj oblíbený nápoj, byla v teple a navíc v přítomnosti muže, který byl čistokrevný. Ano, Siobhan se v čistokrevných rodech vyznala dokonale a to nejen v těch Britských. "Taky mě napadlo, jestli už jsme se někde nepotkali, je to možné.. Já jsem Siobhan McAuley," broukla s nevinným úculem a nejraději by k tomu přidala i fakt, že je famfrpálová hvězda, ale to si zatím nechala pro sebe. Cítila se totiž krapet uraženě, že se jí musel ptát na to, kdo vlastně je. Na druhou stranu to však zase celkem chápala, protože když se to vzalo kolem a kolem, ne každý byl ponořený takhle moc do famfrpálu, jako ona. A pokud měl Byron alespoň trochu pamatovák na jména, mohlo mu to celkem snadno dojít. V tuhle chvíli si taky byla Siobhan jistá, že se spolu asi nikdy nepotkali, pokud se tedy neobjevil na nějakém čistokrevném večírku ve Skotsku či v Anglii, tam totiž Siobhan chodila moc ráda, protože byla ráda obdivována. A i když jí často předčila její sestřenice, od dob kdy porodila a měla toho nečistokrevného přítele byla hvězdou večírků především ona.
"Nebyla, ale toto zní velice dobře. S krevetami, říkáte? O něčem takovém slyším prvně. Ochutnal jste ji?" povytáhla tázavě obočí, protože jí zajímal názor na něco takového, zdálo se jí to totiž krapet absurdní. Kdo by dělal něco takového? Čokoláda s chilly byla však už něco jiného. "Já mám nejraději s kokosem, ale s chilly už jsem měla. Když se to nepřežene, je skutečně výborná." Pokývala pak hlavou, protože vážně nebyla špatná, pokud toho chilly bylo akorát. Nicméně stále měla nejraději tu její, s kokosem. Kokosové věci totiž byly naprosto boží a tak.

_________________

Když byl ponořen do svého světa, bylo občas jen velice těžké jej z něj vytáhnout a donutit jej více komunikovat. Přesto se Byron nechtěl ve společnosti dámy chovat nějak nezdvořile, i když to byl on sám, kdo byl obvykle talent na různé trapasy a nedorozumění. Byť měl za sebou jedno manželství a autorce neznámé množství románků, přesto měl rozhodně daleko do prince z pohádky, který přesně ví, kdy co říci, a jak správně zalichotit dámě. Nenechal se však vyvézt z míry příchodem Siobhan a raději se jí rovnou počal věnovat, i když tušil, že čas je cenný, i démoni si občas potřebovali schrupnout. "Ano, už tomu tak pár let bude. A mimoto ještě vyučuji v Bradavicích, ale zatím jen necelý rok," vyslovil s úsměvem na rtech. Občas bylo divné něco takového přiznat, protože do té doby byl jen pouhým návštěvníkem. Všude. Nikde se moc dlouho nezdržel, měnil místa svého pobytu. Někdy jen proto, že chtěl, někdy z prosté paranoii, že místo, na kterém setrvává, už není příliš bezpečné. I ke svému bytu v Londýně občas choval podobné pocity, ale přesto v něm stále zůstával. V Bradavicích býval poměrně často, protože to bylo místo ze všech snad nejbezpečnější. Tedy alespoň dle jeho propočtů. Ale i on musel občas zmizet a změnit prostředí. A zaplatit složenky, protože byt mu pronajímali mudlové.
Když se té dámě představil, netrvalo dlouho a i ona mu svěřila své jméno. V tu chvíli mu došlo, kdo to naproti němu sedí a možná pocítil i stud, který pramenil z oné nevědomosti. Nebyl rád, když se ocitl na pozici toho, kdo něco neví. Se svou praxí a zkušenosti už byl často ten, kdo dokázal něco osvětlil nebo na něco poukázat. "Siobhan McAuley, no jistě. Jste brankářka národního týmu Skotska," pronesl s jakýmsi uvědoměním, načež přikývl. "Omlouvám se, o famfrpál se tolik nezajímám, navíc ani nejsem zdejší, ale přesto jsem vás mohl poznat dřív. Tedy... to je pro mě docela čest, věřím, že by tu takhle s vámi chtělo sedět mnoho fanoušků," odhadl nakonec se spokojeným úsměvem ve tváři. "Anebo už je toho na vás příliš? Stále poslouchat něco s vaší prací?" otázal se, ale bylo mu jasné, že to možná neformuloval nejlépe, a tak si odkašlal a hlavu naklonil ke straně. "Tedy, asi jsem to neřekl nejlépe. Je to občas až příliš, když člověk musí poslouchat něco spojeného s prací, zvláště když taky není jen brankářem, ale má i jiné záliby," dovysvětlil, načež prsty uchopil hrneček s chladnoucí tekutinou, z něhož krátce upil, než jej opět odložil na stolek. Byron si nebyl jist, jestli už ji někdy dříve potkal. Možná na ulici, na nějakém anonymním místě, ale určitě nikdy neseděl na tribuně a nefandil. Stejně tak od počátku svého působení v Londýně ještě nenavštívil jedinou kouzelnickou společenskou akci. Na takové věci nebyl, i na Novém Zélandu se jich neúčastnil. "Můj synovec se zajímá o famfrpál, ten by vás jistě zvládl na toto téma vyzpovídat lépe, než já," zasmál se ještě, než se jejich společné téma změnilo. "No jistě, pokud někde jsem, obvykle se nebráním tomu vyzkoušet to, co je pro místní normální. A to jak pro mudly, tak pro kouzelníky. Občas natrefíte na tolik zvláštních věcí a hlavně jídel a pití. Myslím si, že jsem toho vyzkoušel už dost. Co se týče těch jídel, místy jsem rád, že dodnes nevím, co v nich bylo," pokračoval dál vesele, aniž by se staral o to, jestli Sio nějak vyděsí. Svým způsobem se od některých výše postavených rodů docela vymykal, neboť jeho chování nebylo tak odměřené, i když krýt své emoce uměl docela dobře, bylo-li to třeba. "V Mexiku jsem zkoušel nějaké papričky, a i když mi z úst nešlehal oheň, přesto jsem měl dojem, že přijdu o jazyk," zasmál se srdečně, snad při té vzpomínce. Docela dobře si vybavoval jednu menší ves, kde s místními popíjel tequillu a pojídal chillipapričky. Nebyli to kouzelníci, ale magický ten okamžik byl až až. Vlastně tehdy tak nějak ztratil veškeré iluze o mudlech - i když neměli magii, měli mnoho různých, místy i velice zajímavých věcí. "No a mimo famfrpálu, čemu se ještě ráda věnujete?"

_________________

Když Byron zmínil Bradavice, Siobhan na něho zvědavě mrkla. "Ano? A co učíte?" povytáhla pak tázavě obočí a začala přemýšlet nad tím, jestli se jí Jordan někdy o něm zmiňovala. Spíše ne, než jo, což jí rozhodně při nejbližší schůzce rozhodla vyčíst. Učil tam sice teprve necelý rok, ale tím pádem už tam pár měsíců byl a s JD se musel tak, minimálně letmo, znát. "To se tam potkáváte s mou sestřenicí a bratrancem. Jordan McLarkenová učí lektvary a Nathaniel.. je ve čtvrtém ročníku?Chodí do Zmijozelu," Siobhan svraštila obočí, protože se snažila přijít na to, zda se s Nathanielem nesekla, ale pochybovala o tom. Tohle si totiž pamatovala. Přišlo jí celkem děsivé, jak to všechno utíkalo - vždyť nedávno šel teprve do prvního ročníku! O to horší bylo, že tomu nemanželskému dítku od Jordan byl už skoro rok.
Dalšími slovy už si to Byron u Siobhan krapet vylepšil, protože očividně tušil, kdo to předním sedí. To jí vykouzlilo menší úsměv a její tváře se lehce zbarvily do červena. "Je tomu tak," souhlasila tedy s pokýváním hlavy, ona na svou kariéru byla nesmírně pyšná. Musela, když jí to rodiče stále vyčítali a připomínali, že by si měla najít manžela. Alespoň s tím trochu přestali potom, co si JD našla toho nečistokrevného muže. "Ale prosím vás," mávla ledabyle ručkou a zachichotala se. Jo, přesně tahle pozornost se jí líbila a toužila po ní. "To vůbec ne, já si o famfrpále povídám ráda. Doma nemám s kým, protože to mé příbuzné zase tolik nezajímá, takže jsem pak ráda, když narazím na nějaké ty fanoušky, kterým se mohu podepsat, vyfotit a tak dále," což byla vlastně pravda. Znamenalo to totiž, že se jí někdo obdivuje a v tu chvíli, kdy jí na ulici jen tak někdo oslovil, byla skoro v sedmém nebi, protože se jí dostávalo dostatečné pozornosti a tu ona milovala více než cokoliv jiného. No, pro každého něco, že. "Ale jinak máte pravdu, ráda si popovídám i o jiných věcech, než je famfrpál. Někdy totiž za ten den potkám tolik lidí, kteří se chtějí bavit jen o tom, že je lepší pak přejít k jinému tématu," i takové dny byly, ne že ne, proto pokývala hlavou. Pak se natáhla pro svůj hrnek s horkou čokoládou, aby se mohla napít a slastně se usmála. Jo, čokoláda byla perfektní. "Má rád famfrpál? Pokud budete chtít, mohu mu po vás poslat podpis, někde budu mít uschovaných pár kartiček s mou fotkou." Takové věci už se naučila nosit u sebe, pak se to jen vytáhlo, podepsalo, darovalo a bylo. Lepší než někde narychlo shánět kus podpisu, takhle to rovnou měli i s pohyblivou fotografií. Co jiného si přát? No a pak se jejich téma změnilo.
"A chutnalo vám to? Já si to stále nedovedu moc představit," přiznala, i když to pro ní bylo kapku obtížné, nicméně se přitom usmívala od ucha k uchu. Ne, stále si nedovedla představit, že by byla horkou čokoládu s krevetami. Naopak se jí to celkem hnusilo, ale očividně to nemohlo být zase tak špatné, když to někdo prodával. "Také ráda zkouším nové věci, ale zase odsaď podsaď." Krčila pak rameny a byla ráda, že tu má svůj oblíbený nápoj s kokosem. "Třeba něco takového bych asi nezkusila," dodala pak co se týkalo těch papriček z Mexika, protože ona svůj život měla skutečně ráda a nechtěla přijít o jazyk ani jinou část svého těla. Na hřišti to bylo trochu něco jiného, tam se nebála vykrývat jakýkoliv camrál, ale jakmile byla z hřiště pryč, dávala si na sebe až moc veliký pozor. No a pak přišla otázka, kterou Sio popravdě vůbec nečekala.
Jako první věc jí napadlo nakupování, druhá otravování ostatních, třetí starost samu o sebe. Byly to však věci, které podle všeho Byron asi slyšet nechtěl, a tak se nad tím zamyslela trochu více a to ticho maskovala tím, že se opět napila čokolády, které celkem dost ubývalo. "Hraji na klavír a housle, ráda si zazpívám.. a taky se věnuji zahradničení. A co vy a vaše koníčky?" Protože proč tu otázku jednoduše neoplatit, no ne?

_________________

Neušlo mu, že Sio projevila zájem o Bradavice, které zmínil. Tušil, že pro mnoho kouzelníků z Británie je to místo známé, dost možné i místo studia. Van Holstenovi v Anglii nikdy neměli takové zastoupení, a proto zaujímal Chris jakési prvenství. "Nu, mám toho docela dost. Lektvary, obranu a démonologii," prozradil s pokčením ramen. Teď přejděme to, že se seminář nekonal. "I když ta démonologie je spíše jakýsi úvod do celého studia, předmět pro ty, které by tento obor zajímal do budoucna," pokračoval ve vysvětlování. "Vy jste studovala v Bradavicích? Nebo na nějaké jiné evropské škole?" dotázal se své společnosti zvědavě. Sám měl pro Evropu slabost a Bradavice na něj skutečně udělali dojem, i když dřív uvažoval i o tom, že by zkusil vyučovat na Kruvalu. Kdo ví, možná brzy zvedne kotvy, anebo na sebe nechá působit atmosféru místa o něco déle. Zatím však bylo jedno jisté - ještě nepociťoval chuť se zvednout a zmizet z Anglie, zvláště když sliboval, že dohlédne na Chrise. "Ehm, no jistě, ta jména mi něco říkají. Jordan je kolegyně a Nathaniel má rovněž zájem o démonologii. Nepletu se?" ujistil se pro jistotu, přičemž přimhouřil oči. Nebyl si jist, jména se mu občas pletla, ale v tomhle tak nějak doufal, že není úplně mimo. Její úsměv na tváři jej potěšil, stejně tak jako její líce, vážně by si připadal trapně, kdyby tam jen tak seděl a hádal, kdo to naproti němu asi sedí. Takhle se alespoň vyvaroval trapnému tichu a dalším nepříjemnostem. "Vážně? Vím, že na někoho jsou pracovní řeči až moc, ale rozumím. Předpokládám, že doma asi neočekávali, že se stanete profesionální famfrpálovou hráčkou, že?" otázal se opatrně, leč s mírným úsměvem na rtech. Přeci jen u něj doma taky nikdo nečekal, že se jednoho dne sebere, a pak začne lítat z jednoho místa na druhé. "Takže když vás požádám o autogram, neodmítnete?" Úsměv na tváři se mu tentokrát rozšířil o něco více. Sám nikdy autogramy nesbíral. Ne tak jako zvláštní věci, které kdy při svém putování objevil. Autogram ale mohl svěřit Chrisovi, který by si jej určitě vážil. Od té doby, co chodil do Bradavic, se docela zajímal o kouzelnické zvyky a famfrpál jej zajímal poměrně dost.
"Samozřejmě, já se sice o démonologii a učení zvládnu bavit skutečně dlouho, zároveň ale mám rád, když jsou témata pestrá a mění se. Člověk se pak může dozvědět něco nového a přeci jen... stále se učíme," pokračoval s pokyvováním hlavy. Všeho moc škodilo, a i když byla pravda, že Byron občas dokázal mluvit jen o jedné věci (pokud byla dostatečně k probádání), i on uměl změnit téma nebo přejít k něčemu jinému. Pokud tedy nebyl ve vyložené fascinaci něčím, to už bylo trochu horší.
"Vážně? No, vlastně jsem nad tím přemýšlel, takže se určitě nebráním," odkývl pak její návrh s autogramem a kartičkou. Chrisovi by to vážně udělalo radost, poslední dobou o famfprálu mluvil poměrně často. Snad si přitom nevšiml, že jeho strýc je trochu hlavou v oblacích.
"Nu, moc ne, ale v tomhle případě se dá dost slušně obrnit," vysvětlil s úsměvem a očima lehce zamženýma, jakoby si vybavoval všechny ty zážitky, které už zažil. A že jich byla celá hromada.
"Já hraji na kytaru a bubny. Nu a krom cestování a démonologie si rád přečtu nějakou dobrou knížku. V poslední době mi přijdou docela přitažlivé detektivky, ale občas sáhnu i po nějaké té klasice. Také se rád procházím historickými částmi města, Londýn je skutečně zajímavé město, ale je pravda, že nejvíce se mi líbil asi Řím," přiznal nakonec, přičemž na chvíli pozvedl zrak k obsluze, než semkl rty a pohlédl zpátky ke stolu. "Příjemně se tu s vámi sedí. Mohl bych vás na něco ještě pozvat?"

_________________

"Vskutku toho máte hodně, stíháte to všechno v klidu?" povytáhla tázavě Siobhan, protože nečekala, že vyjmenuje tolik předmětů. Sama si neuměla představit, jak by stíhala tři předměty a ještě se věnovala démonologii jako takové. Možná, že kdyby jí to bavilo, celkem by to šlo, ale takhle jí to přišlo trochu hrozné. Jak si pak člověk měl najít čas sám pro sebe? "Studovala jsem v Bradavicích, stejně jako zbytek mé rodiny. Chodila jsem do Havraspáru. Líbí se vám tam?" v jejím hlase byla znát zvědavost a jak by taky ne, přeci jen Bradavice pro ní znamenaly kus života, takže byla zvědavá na názory ostatních lidí. "Přesně tak, JD učí lektvary a krom toho pracuje ještě u sv. Munga. Nikdy nedokážu pochopit ty, co mají dvě zaměstnání," ušklíbla se pobaveně nicméně to myslela vážně. Zvlášť nechápala svou sestřenici, která ani pracovat nemusela a místo toho v práci trávila celkem dost času. A to i když doma měla dítě, kterému táhlo na rok. To to utíkalo vážně rychle.
Siobhan přikývla a než se dala do odpovídání, natáhla se pro hrnek s čokoládou, aby zase napila. Byla to lahoda. "Nečekali. Vlastně doufali, že jejich jediná dcera se brzy vdá a porodí dědice," ušklíbla se, protože při každém setkání s rodiči (ke kterým docházelo velice často, když v sídle bydlela s nimi, žeano) docházelo k tomu, že jí to neustále vyčítali. Ne že by jí to někdy vadilo, ona jejich řeči zvládala dokonale ignorovat a nic si z nich už nedělala. "Neodmítnu, nemám proč," broukla pobaveně, a protože skutečně neměla proč by mu ten autogram nedala, zahrabala v kabelce odkud skutečně vytáhla jednu fotografii, na které držela v jedné ruce koště, v druhé camrál a spokojeně se usmívala od ucha k uchu. "Takže to bude pro koho?" povytáhla tázavě obočí, protože hodlala napsat samozřejmě i věnování, teď na to měla dostatek času, protože nikde nestála hromada fanoušků, kteří by si o podpis říkali taky.
"Taky se ráda procházím," přiznala a to slůvku, že v krámě, raději nedodávala, i když to byla její nejoblíbenější činnost. Po famfrpále, samozřejmě. "S vámi se taky velice dobře povídá, takže si ráda dám kafe," mrkla na něho pobaveně, protože pozvání se neodmítalo a venku to navíc stále vypadalo ošklivě, takže proč tu ještě chvíli neposedět a nepopovídat si? Navíc byl Byron vážně celkem dobrá společnost.
Povídali si spolu ještě několik dlouhých minut, než Siobhan uznala, že už je na čase se posunout trochu dále, tedy k odchodu, a tak se s Byronem rozloučila s tím, že tohle určitě nebylo jejich poslední setkání.

>>>

_________________

Na mužových rtech se objevil další úsměv, odrážející jistou rozpačitost, ale určitě ne obavu. "Mám toho více, než dost, ale neřekl bych, že to nestíhám. I když je to můj první rok, takže je pravda, že už mě to občas párkrát zaskočilo. Ale ty děti mají rozum a obvykle chápou, když jim vyhodnocení na test nepřinesu hned následující hodinu. Navíc pokud oni něco nestíhají nebo mají problém, vždy se jim také snažím vyjít vstříc. I když netoleruji vše, to je pravda." S přikývnutím zrak lehce sklopil, pod náporem další myšlenky. Jaký vůbec byl profesor? Co tušil, tak ho studenti měli spíš rádi a to bylo dobré. Rozhodně z toho měl dříve větší obavu. Byl to určitý druh závazku. Bude je učit, bude na ně muset dávat pozor. Sám děti neměl a skutečně si dříve neuměl představit, že by jich měl na krku hned tolik. Ale už první rok mu ukázal, že to nemusí být vždycky taková katastrofa. "Ano, vím, tady je hodně ve zvyku studovat na školách. Má rodina to třeba vnímá úplně jinak, na Novém Zélandu dosud žádná kouzelnická škola není, jen několik mágů, kteří si každoročně berou pod sebe několik noviců, které učí. Jinak hodně z kouzelníků prchá studovat například do Austrálie. Já byl v naší rodině první, kdo uprchl tak daleko... a je pravdou, že se některým moc nelíbí, že si mě můj synovec bere za vzor, ale já věřím, že nebudou litovat. Bradavice jsou skutečně skvělá škola, která nabízí tolik kouzelnických věd a umění. Já bych si vybral, i když je pravda, že já jsem se vždycky hodně zajímal i o černou magii, kterou v Bradavicích nezkoumají tak detailně, jako například v Kruvalu, ale to není vždy na škodu. A můj synovec, který mimochodem rovněž chodí do Havraspáru, si školu nemůže vynachválit." Uznal s pokrčením ramen. Vážně se mu to místo líbilo, líbila se mu jeho atmosféra i kouzlo. Občas se chodíval procházet po pozemcích školy, zvláště po večerce, kdy jen tak pozoroval nebe a přemítal. Ať už ho tam život zavál z jakéhokoliv důvodu, nestěžoval si. "Ano, Jordan působí jako velice nadaná mladá žena. Navíc k tomu ještě zvládá i výchovu dítěte, co jsem tak slyšel. Rozhodně má můj obdiv," přikývl na svá slova spokojeně. Jo, dát do ruky malé dítě Byronovi, to už by bylo asi kapánek horší. Kdyby měl mít dítě, asi by do něj nejraději nalil trochu toho postaršovacího lektvaru, aby se s ním mohl bavit. Třeba tak dobře, jako s malým Chrisem. "Ale dvě povolání se dají stíhat, ovšem záleží na tom jaká. Je pravda, že práce démonologa se s učením příliš neslučuje, asi proto si to teď nechávám na volnější chvíle," pokrčil rameny a trochu si povzdechl. Démonologie jej bavila, byla škoda, že se jí nemohl věnovat na plno, ale věděl moc dobře, že potřebuje pauzu. "Rozumím. Jak vám, tak rodičům. Jsou určité zásady, které jsou v kouzelnické společnosti zakořeněné hluboko. Já asi nikdy nesplnil sny svých rodičů, ale mám tu výhodu, že mám staršího bratra, který je mým přesným opakem. Má hned několik dětí, je úspěšný a možná z něj bude novozélandský ministr kouzel. Já se s trochou štěstí dožiji padesáti a... no, kdo ví," trhl rameny a pousmál se. Vlastně se tomu očekávání rodičů příliš nedivil. I Byronovi rodiče si vytrpěli své, ale alespoň měli Lennarta, který měl tu osobnost, která vyhovovala jejich otci. Victoria už na tom byla o dost hůř, a tak se pozornost upínala ještě k Tatianě, která projevovala dostatek ambic a schopností i přes svůj relativně nízký věk. "Ale je hlavní, že jste spokojená, Siobhan. Pokud byste se trápila v manželství, nebylo by to nic... milého," utrousil. On sám to moc dobře věděl, jakožto rozvedený. Což vážně nebylo nikterak normální v jejich společnosti, ale bylo to nutné. "Em, ten podpis bude pro Christoffa," dodal nakonec. Když pak Sio odsouhlasila její pozvání, objednal jí ještě kávu a sobě domácí limonádu, neboť tušil, že by po kávě létal po městě jak namazaný rarach a tomu se chtěl spíše vyhnout.
Ještě nějakou dobu s ní rozmlouval a vážně skoro ani nepomyslel na nějaké starosti nebo ubíhající čas. Přesto na sobě nenechal nic znát, když jej opustila a přislíbil jí, že se s ní určitě ještě rád někdy setká. Až poté zaplatil a vyrazil směrem k opuštěnějším uličkám města, které si ještě chtěl projít, než zapadne zpátky do bytu.

>>>

_________________

Upřímně řečeno, Wei-Ding vůbec nechápal, proč už dvacet minut nervózně přešlapuje před kavárnou a hledá mezi kolemjdoucími jednu konkrétní tvář. Bylo přece nad slunce jasné, že nedorazí, protože byla naprosto mimo jeho ligu, a on tu tedy postává zcela zbytečně…
Přesto zůstal a přešlapoval dál, protože naděje umírala poslední a on už se kvůli tomu třikrát spontánně přeměnil v chlupatý banán na kokainu, takže teď už mohlo být jenom lépe. Opět přejel pohledem všechny lidi v okolí, opět si připomněl, že má ještě dobrých patnáct minut, a při té příležitosti tak trochu zavzpomínal, jak se do téhle situace vlastně dostal. Na exkurzi do nemocnice U svatého Munga, kam vzal krátce po té hodině s hrou na chirurgy svůj ročník a kde hlavně potkal jednu nesmírně nápomocnou lékouzelnici, kterou poté nějakým děsivým nedopatřením pozval na kafe.
A která mu totálně vypálila rybník, protože to pozvání přijala. Když nad tím tak posledních pár dní přemýšlel, a že nepřemýšlel prakticky nad ničím jiným, došel k závěru, že to byl jenom elegantní způsob, jak se ho rychleji zbavit, ale červíček pochybností přeci jen nadále chroupal. A kromě toho tam byl ještě nezanedbatelný faktor v podobě jistého kolegy (a otce) z profesorského sboru, který by se mu asi nikdy nepřestal smát, kdyby to prostě nezkusil…
A tak se rozhodl, že to zkusí. Na jarní prázdniny vypadl z Bradavic do Londýna, ve smluvený den strávil absurdní dobu v koupelně a když vycházel, vypadal… no, v podstatě úplně stejně jako kdykoliv jindy, ale měl trochu lepší pocit, o což šlo především. Dlouho váhal, co na sebe, ale usoudil, že oblek by byl asi trochu moc, a nakonec zvolil jednoduchou kombinaci žluté košile, černých kalhot a červeného svetru. A i když podobně dlouho váhal, jestli by neměl vzít kytku jako poděkování za ono nečekané přijetí, po krátké konzultaci s panem Fu z vedlejšího bytu to zavrhl.
Přeci jen šlo jenom o kafe, že?
Na které nakonec možná ani nedojde, protože pořád docela reálně hrozilo, že buď uteče, nebo se tu promění v charzu, což věci taky docela komplikuje.

_________________

Ke kavárně mířila Freya s několika minutovým zpožděním, za které mohla především její nervozita a rozjímání nad tím, co si má vzít na sebe. Ano, šlo jen o pouhé pozvání na kafe, ale problém byl v tom, že jí na kafe zval maximálně tak její bratr - a to jen v případech, když viděl, že ho vážně nutně potřebuje - nebo pacienti, kteří byli povětšinou dezorientování, takže to nebylo o moc lepší. Tohle pozvání tak bylo zcela nečekané, nevěděla co si o tom má myslet a přijala to především kvůli tomu, že profesor z Bradavic přitom tak roztomile koktal, že mu to 'ne' snad ani říci nedala. Nabízelo se tedy, že se na celou schůzku vybodne, ale taková ona rozhodně nebyla a když už by přijít nemohla, dala by o tom vědět, aby na ní zbytečně před kavárnou Wei-Ding nečekal. V práci si pak vyprosila volno na celý den, protože bylo opravdu hezky a navíc si nebyla jistá, jak moc dobře to tu Wei-Ding zná, takže pokud by to kafe probíhalo dobře, byla rozhodnutá ho na oplátku pozvat na procházku po městě a parku. Asi.
Když už měla kavárnu na dohled, na chvíli jí napadlo, jestli by to přeci jen neměla zabalit a vydat se domů, ale nakonec posbírala všechnu odvahu, kterou měla (ne že by jí bylo moc) a těch několik metrů, které jí od určeného místa zbývalo, ušla celkem rychle. To aby neměla čas si to samou nervozitou rozmyslet, i když by to dost možná bylo trapné, protože i když se v davu lidí ztrácela dokonale dobře, pro jednou z něho krapet vyčnívala a to především díky svým botám. Bylo tedy dost možné, že si jí Wei-Ding všiml a tím pádem by asi nebylo nejlepší, kdyby odsud zdrhla. Jakmile ho pak sama spatřila, nervózně se kousla do rtu a zastrčila si pramen neposlušných vlasů za ucho.
"A-ahoj. Omlouvám se za to zpoždění, trochu jsem se zapomněla." Nevinně se pousmála a vážně nedodávala, že to bylo především kvůli jejímu šatníku, který by si konečně mohla uklidnit. Ono totiž najít vhodné oblečení v té haldě zmuchlaných věcí bylo celkem těžké. Nakonec to však vyhrála černá sukně ke kolenům s pruhovaným černo-bílým vrškem a botami na podpatku. Nervozita z ní neopadla, naopak si uvědomovala, že se jí do tváří hrne červeň, takže bylo jen jediné štěstí, že nikdy nebyla jedna z těch, který by při mluvě s muži omdlívala.

_________________

Wei-Ding si sice byl vědom toho, že na západě není chození včas úplně v módě, ale přesto na něj těch pár minut zpoždění působilo značně rozporuplně. Přibližně třináct sekund po domluveném čase se začal smiřovat s tím, že Freya prostě nepřijde, o dalších dvacet později jí to odpustil a následující minuty tam jenom stál a křečovitě se usmíval, protože to přece mohlo skončit i mnohem hůř, že?
A přesně ve chvíli, kdy z něj veškerý stres konečně spadl, zahlédl blonďatou hřívu mířící jeho směrem. Stres byl zpátky, nohy mu tak nějak zdřevěněly a on zvažoval, jaká je asi šance, že se jedná o halucinaci vyvolanou posttraumatickou stresovou poruchou. Nebyla moc vysoká, zejména když na něj pak ta halucinace promluvila a děsně jí to slušelo a tak všelijak podobně…
„T-to je v pořádku,“ vykoktal až překvapivě rychle, a dokonce ani nezapomněl pozdravit. Horší byl fakt, že on prostě netykal ani svému otci, respektive pánovi, co ho za otce považoval, a i u vlastních studentů ho to stálo spoustu úsilí, takže z něj nakonec vypadlo něco jako „dobrý den.“
Což i jemu znělo poněkud suše, a aby to zamaskoval, pokračoval v mluvení. Těžko říct, jestli to byla vhodná strategie, ale aspoň mu během toho zase začal fungovat krevní oběh v nohách, takže nehrozilo, že tu bude stát jak solný sloup až do skonání světa.
„Já se zas omlouvám, že jsem vybral zrovna tohle místo,“ zaimplikoval si, že to tu stojí za prd, „ale Londýn ještě nemám moc prozkoumaný a lepší podnik neznám.“ V tu chvíli mu došlo, že to vlastně není tak docela náhoda, protože prostě nepil kafe, což mohlo být při schůzce právě u tohoto nápoje působit poněkud podivně, ale jeho to prostě dřív nenapadlo. Finnian říkal „prostě nějakou vytáhni na kafe a uvidíš,“ tak prostě nějakou vytáhl na kafe a viděl. Jenom ještě nevěděl co.
„Můžeme?“ zeptal se pak bez delšího váhání, až překvapivě jednoduše vykouzlil jeden ze svých úsměvů a pokynul ke dveřím, jimiž v případě souhlasu prošel jako první, co kdyby uvnitř v rámci vlkodlačích námluv létaly židle, víme…
A tam zůstal jenom nevěřícně koukat na všechny ty krámy věci na pultu proti dveřím, takže bylo velké štěstí, že jako pravý asijský gentleman držel dámě dveře a stál trochu stranou, aby mohla projít a nenarazila do něj.

_________________