Toník začínal mít pocit, že je asi nemocný, nebo tak něco. Prostě a jednoduše, slečna September mu postupem večera i se svými rozpaky připadala čím dál rozkošnější, a co bylo horší, ty rozpaky na něj přenášela, takže chvílemi sám nevěděl kam se koukat nebo co říkat. Což bylo zvláštní, vzhledem k jeho obvykle otevřené a přátelské nátuře. A ani to nemohl svádět na alkohol, protože prostě ještě nic nepil a čas na drink měl teprve přijít.
"Ta snaha se určitě vyplácí," věnoval jí povzbudivé pousmání. Přátelské gesto, samozřejmě, jak jinak.
A za chvíli už zase žasl nad tím, jak nenápadné slečně její úsměv sluší. Jako by rozzářil celou její tvářičku a Anthonymu div nepoklesla brada údivem z toho, že Berry téhle své zbraně - tedy laních očí a nevinného, sladkého úsměvu - nějak nevyužívá. Nebo využívala celou dobu a on si toho nevšiml? Ne, taková mu rozhodně nepřipadala! Nechtěl o tom ani přemýšlet, a navíc ani neměl čas, jak se sám rozpovídal o obsahu své práce. A o tom, že ji zbožňuje, tedy práci, nikoliv September, na to ji znal přeci jen až moc krátce, určitě nebylo pochyb. "Ále prosím vás, jsem takový jako každý jiný," zazubil se a nervózně si prohrábl už dokonale zničený účes. A právě to, jak jeho prsty projely hustými hnědými vlasy, byla asi největší známka jisté nervozity, kterou si uvědomoval vlastně jenom okrajově. "A... no, ne, neměl bych na ty děti trpělivost. Ani soustředěnost. A pochybuju, že bych udržel ve třídě nějakou kázeň," přiznal se s pokrčením rameny, "spíš mám pocit, že bych si z nich ze všech udělal kámoše a už bych je nic nenaučil." Sám sobě se zasmál. Ne, nedělalo mu vůbec problém si ze sebe utahovat, a navíc bylo všechno lepší než moc myslet a nakonec dojít k závěru, který mu neměl dojít minimálně ještě nějakou dobu, minimálně dokud do sebe nevpraví nějaký ten drinček.
Byl rád, že ho s nabídkou nápojiva neposlala do háje. Sám zvolil barvu červenou, jako byla barva jeho nejoblíbenějšího motýlku, a jal se objednávat. Nevěděl, jestli barman na to čekal nebo ne, ale objednané nápoje tu byly dvakrát tak rychle než předtím káva s vodou. "Tak tedy... na zdraví?" pozvedl svou sklenici v náznaku přípitku a na Berry se povzbudivě usmál. A tak nějak v tu chvíli mu došlo, jak moc nervózní vlastně celou dobu je, a jak po nějakém uvolňovadle, naprosto neobvykle sám pro sebe, vlastně prahne.

_________________

"Děti mají takové učitele moc rády," oponovala Berry nesměle a litovala toho skoro dřív, než to vážně řekla. Vždyť to znělo, jako by... no, jako by se jí líbil. Což tedy - překvapivě - nebylo tak daleko od pravdy, jenže kdyby chtěla, aby to bylo vidět, tak by to nebyla žádná September. Raději se zase rozhlédla po místnosti, protože plácat takové nesmysly a k tomu se mu neustále dívat do tváře bylo kombo, kterému se s radostí vyhnula.
Na svůj drink pohlížela s určitou nedůvěrou, ale styděla se ho nevypít, takže nejistě přikývla a zvedla ho příslušným směrem. "Na zdraví," souhlasila a pomalu si usrkla modrého nápoje. Chutnal po borůvkách. Trochu to zaštípalo a zahřálo v krku, až se jí rozslzely oči. Odkašlala si a z úst jí při tom vyšlo několik tmavomodrých bublinek. Překvapeně na ně zamžourala a výmluvně zrudla. "Tak tohle jsem nečekala," přiznala omluvně a usmála se - ačkoli si ve skutečnosti sotva lokla, její mozek měl pocit, že by si měla připadat uvolněněji, a tak se podle toho řídila. "Jak se vám líbila Pomáda?"

_________________

Nešlo neusmívat se, euforie po předchozím výstupu jako by jí kolovala v žilách a Jane prostě měla pocit, že by se s klidem mohla na pódium znovu postavit a znovu zpívat. Nebo že by mohla zpívat klidně teď a tady. Nebo tančit, jo to vlastně vůbec není špatný nápad, proč ještě netančili? Podobně i jí začalo být teplo jednak lehce vydýchaným vzduchem tady a pak z větší části i alkoholem, nebudeme lhát minimálně jednou Jane byla opilá, ale to byli všichni a všechny držela na uzdě pověst o mrchách co vás ohlodají jen co se vzdálíte mimo dosah světla mezi regály nebo jak to bylo. Teď to bylo lehce jiné a to především proto, že tu byla víceméně jen s Darrelem ačkoli tu pár spolužáků poznala.
„A já netušila, že ty tak mizerně.“ Rýpla si drobounce a pobaveně se zašklebila než do něj lehce drcla pěstičkou. „Dělám si srandu.“ To kdyby uraženou pýchu vzal nebelvír příliš vážně, ale to snad u Darrela nehrozilo. Věděla, že mu navíc nevadí být ve středu pozornosti a tím se od sebe lišili. Jane nemilovala přílišnou pozornost, ale snad možná o to víc si tu chvíli užila, právě proto že udělala něco na co bude dlouho vzpomínat. Možná k tomu potřebovala trochu pití, ale kdo by řešil detaily, že?
Překvapeně povytáhla obočí, když poměrně jasně zaprotestoval, no jistě, že on barmana asi stěží bude sledovat, ale…? Že by se jí neúmyslně povedlo docílit toho, že by ehm žárlil? Naklonila hlavu zatímco mu věnovala lehce zkoumavý pohled, rozčepýřené vlasy, zelené oči a náplast na čele.
„Neni tak starej…“ Zaprotestovala trucovitě a potichu, aby ji právě onen barman neslyšel, přeci jen to by asi nebylo úplně… pravé ořechové. Nicméně se na něj vesele uculila, znovu, ale tentokrát čistě jen proto, aby Darrela lehce popíchla. „A jedno duhový pití.“ Doobjednala Jane, protože dva drinky a třetí zadarmo dle vlastního výběru, když už proti té puse nebelvír protestoval. „Ten je pro tebe, chci vidět jak vypadá živý chameleon.“ Sdělila vážně Darrelovi a posunula mu pití pod nos, učila se rychle.
Pak se zaměřila na to podivný pití co objednal, sledovala jak se neznatelně pohybuje a i přes ten alkohol co už měla v sobě ji napadlo, že není moc dobrý, aby se to takhle hýbalo v žaludku…
„Iiiiiaahdohaje!“ Vyjekla a prudce se chytila baru, protože první a také vcelku oprávněná reakce byla, že se lekla a automaticky se snažila dostat z dosahu plamenů, takže logicky málem spadla z barové židle. „Cožeco?“ Vyjekla. Vytřeštěného pohledu se zbavit nedokázala. To ho měla napodobit? A podpálit to tu? „Děláš si srandu?“ Opatrně vzala barevnou vodičku a sledovala ji dosti nedůvěřivým pohledem. Pak se podívala úskokem na Darrela a pak zpátky na pití. „Jestli něco podpálím…“ Varovala ho, ale to už jí cukaly koutky k uličnickému úsměvu. Kdyby byla normálně při smyslech asi by to nikdy neudělala. Prostě by se jako prefektka postavila a vynadala mu (případně zabavila a sama zkusila někde potajnu kde by ji nikdo neviděl, snad víme jak to chodí, ne?). Ale teď už v sobě něco málo měla a tak padaly některé překážky, jmenovitě třeba onen stud když měla jít na pódium. Teď snad dost dobře šlo možná o dětinskou hrdost, která jí nedovolovala něco jen tak odmítnout. To byl taky důvod proč to celé zvažovala ani ji nemusel pobízet. „Najednou.“ Zašklebila se. Proč všechno musí být najednou? Měla pocit, že jí jícnem padá něco strašlivě horkého, jako když si nedáte pozor a polknete příliš horkou polévku, protože vyplivnout ji nejde. Raz, dva, tři… Napodobila Darrela, takže bar na okamžik ozářili jasné plameny a pak Jane začala kašlat. Do očí jí vrhkly slzičky. Tohle skutečně pálilo… „Nechceš jít tančit?“ Vypadlo z ní nakonec úplně mimo, z vytřeštěného pohledu bylo jasné, že tohle se jí moc nelíbilo. Teď už se jí navíc teplo pomalu rozlévalo až ke konečkům prstů.

_________________

(Stieg Larsson)

Darrel nevěřícně zakoulel očima směrem ke své spolužačce, protože... zatraceně, ona mi vážně řekla, že mizerně zpívám? Nevěřil svým uším, samozřejmě to o sobě moc dobře věděl, ale Jane by mu tohle v životě za střízlivého stavu neřekla a Darrel se tomu hned vzápětí musel pobaveně zasmát, protože bylo až neuvěřitelné, jak se z toho hodného a nesmělého děvčete stávala sebevědomá a trochu přidrzlá dívka. Neskutečně ho ta proměna bavila a ani si neuvědomil, že se chvílemi zapomíná při pohledu na Jane a z profilu zkoumá délku jejích řas a tvar jejích úst. Což by rozhodně nedělal, kdyby nepil alkohol.
"To doufám!" zasmál se společně s ní, ale při pohledu na pohledného barmana mu úsměv zlehka zamrzl na tváři, protože přirozeně nesnášel, když se v jeho přítomnosti našel někdo, kdo byl obecně považován za hezčího, než byl on sám! Darrel měl sebevědomí zlehka i v téhle věci, ale nijak speciálně si nemyslel, že by byl fešák, když mu každý vlas rostl jiným směrem, z famfrpálu měl už dvakrát přeražený nos a na obličeji byl skoro samá piha, co se týkalo výšky, o tom se nedalo ani diskutovat a tak vůbec. Bylo spoustu hezčích chlapů a Darrelovo mužské ego pochopitelně pobuřovalo, když se ocitl v situaci, že to tak silně pociťoval jako právě teď. Podrbal se trochu rozpačitě ve vlasech, protože Janinu náhlou náklonnost k barmanovi si nedokázal vysvětlit a přisuzoval to alkoholu. Vždyť se v životě o nikom byť nezmínila, že by se ji líbil. Skoro si myslel, že je na holky! Teda, byla tu ta nenápadná věc s tou umývárnou, ale to Darrel nebral už moc vážně stejně tak jako fakt, že by se Jane mohl líbit on, a proto to od ní v životě neslyšel, protože tohle se většinou těm konkrétním lidem neříká. Alkohol začal na Darrela očividně také působit, protože začal přemýšlet nad tím, zda se Jane třeba někomu nesvěřila a podobně. "Ale stejně," promluvil konečně po delší odmlce, "měla by sis spíš vybrat někoho podobně starýho, jako z Bradavic, k čemu by ti byl barman v Londýně, když ty budeš ve Skotsku?" říkal ten, který měl přítelkyni v Los Angeles. Ale to bylo úplně něco jiného. "Líbí se ti někdo?" nevydržel to a zvědavě se zeptal, protože všichni věděli, že Darrel je docela drbna. Možná větší než některé holky.
Duhové pití komentoval pouze neverbálně, a to pozvednutým obočím a pobaveným úsměvem, pak už bar osvítil ohněm a hned na to, co plamen zmizel a on na Jane vychrlil milion slov, tak se dal do smíchu. Byla to bomba. Jak předpokládal, Zmijozelka samozřejmě neodolala, takže samým nadšením bez sebe sledoval svou spolužačku a pobaveně se přitom pochechtával. Jane Edwardsová, zmijozelská prefektka, skoro už totálně opilá, chrlí o půlnoci oheň u Duhy. Jen se prostě smál a vypadal šťastně.
"Hotová dračice," chechtal se pořád a přitáhl si k sobě duhové pití, aby se dlouze napil a dopřál Jane pocit spatřit živého chameleona. Téměř okamžitě se mu vlasy změnili na světle růžovou, což vypadalo otřesně, a jeho oči zežloutly. Vypadal jako mimozemšťan z dalekého vesmíru, obzvláště když se pořád tak blbě usmíval a nedokázal se chvíli tvářit normálně. "Tak co? Mám zelený uši?" to už měl hlavu sytě modrou a oči oranžové. Jen, co to pominulo, přisunul skleničku k Jane, aby se mohla taky napít a on si mezitím na chvíli podepřel hlavu, protože se mu začínala lehce motat. Jakmile dopili duhové pití a dosyta se u toho vyblbli, Jane přišla s návrhem tance, což Darrela až do této chvíle vůbec nenapadlo. "Klidně můžem," pokrčil rameny a odrazil se od baru, rovnou už tanečním krokem došel k parketu, protože tentokrát mu vážně nic nebránilo. Alkohol zbořil i ty poslední bariéry Darrelovy jinak velmi exhibicionistické povahy. Chytl Jane, ať udělá otočku, a sám tancoval tak, jak nejlépe uměl. Rozhodně to nebyla taková hrůza jako zpěv, hýbat se docela uměl, ale stejně mu šel společenský tanec lépe.
Když se podíval v mezičase k hodinkám, překvapeně zaznamenal, že už je po půlnoci a že měl před několika hodinami doma večerku. Silně pochyboval, že by si někdo všiml, že chybí, každopádně... "jak se vůbec dostaneš domů?" začal ve svém alkoholovém opojení překvapivě řešit praktickou stránku věci, "stopneš si ježitaxi?" dodal s nakrčeným nosem, čímž myslel ježibabu na koštěti, která rozvážela takto opilé a další nepřemístění schopné kouzelníky, merlinžel, tato ježitaxi existovala pouze v Darrelově hlavě, takže ten problém s dopravou domů tu byl pořád. On se asi nedokáže přemístit v tomhle stavu, leda... "zvládneš nás přemístit? Jako oba naráz. Mně to totiž nejde moc dobře ani za střízliva," přiznal se pobaveně, zatímco dál tančil.

_________________

Heatcliff se pobaveně zašklebil. "Taky si zpívám ve sprše," přiznal po chvíli a v očích se mu zvláštně zablýsklo. "A třeba bych to slyšet i chtěl," broukl, děsně andílkovsky se zazubil a vážně doufal, že nerudl jako rajče. Marně. Alespoň, že byl o pár hlav vyšší než Leslie a tím pádem by se musel dost sklonit, aby to bylo vidět. "No.. jo, klidně, bez problému," pokrčil rameny. Sice ne moc často zpíval před publikem, většinou jen před svojí rodinou nebo Maisie, ale měl už něco málo alkoholu v sobě, ještě do sebe hodlal něco napit, takže, ano, bez problému by to šel udělat. Navíc se ukázalo, že Leslie by šla taky. Tedy pokud by se ještě trochu přiopila a on by hezky poprosil. S čímž samozřejmě neměl žádný problém, ani s tím prvním a už vůbec ne s tím druhým, takže se široce zazubil. "Beru tě za slovo," broukl s úšklebkem a myslel to vážně.
Společně s Leslie si po chvíli společného tančení probojovali cestu z tanečního parketu, Heath byl fakt rád, že si na chvíli odpočine od tancování, ale hodlal se tam samozřejmě ještě vrátit. "Já jen jednou. Šel bych víckrát, ale nechtělo se mi jít samotnému," přiznal a věnoval Leslie úsměv. Bylo vůbec štěstí, že na to Maisie dotáhl poprvé. Když jí o to žádal podruhé, vypadalo to, že ho zaškrtí, protože to podle jejích slov byla úplná kravina.
"Džus? Bez problému, jaký máš ráda?" pozvedl tázavě obočí a na Leslie se vesele zazubil. Vážně ho zajímalo, co Abrahamsová ráda pije. "Jasně, chtěl jsem zkusit ty drinky s deštníčky. Měla jsi je už? A klidně se můžeme posadit, odpočinout si.. času máme dost," broukl posléze, on totiž opravdu nikam nepospíchal, domů nejel, přespával v Děravém kotli, kam se mohl dopotácet kdykoliv se mu chtělo, takže pokud domů nepospíchala Leslie, měli celý večer na to, aby si ještě pořádně užili. "A jídlo si dám až pak, mohli bychom po skončení téhle akce skočit k Hladovému drakovi," Heatcliff na Leslie vesele zamrkal, usmál se a natáhl se pro svůj hruškový džus.

_________________

Lesliin pubertální mozek napadlo něco o tom, že by třeba s Heatcliffem mohli ve sprše zpívat spolu, takže se z ničeho nic začervenala a měla co dělat, aby se neutekla červenat někam jinam. Ještě, že jí nemohl číst myšlenky. „Já si myslím, že nechtěl, ale vymlouvat ti to nebudu, je to tvůj sluch a tvoje zdraví, co je v sázce,“ pokrčila rameny a zatvářila se pobaveně, pokoušejíc se rozehnat rozpaky. Když pak Heath prohlásil, že by bez problému vylezl před celou hospodu a zpíval, Leslie se na něj překvapeně zadívala a zadoufala, že ji na to pódium fakt nevytáhne. I když kdyby hezky prosil, riskla by to...
Co se Pomády týkalo, Leslie se radši kousla do jazyka, aby hned nezačala navrhovat, že by na film klidně šla ještě jednou s ním. Nechtěla totiž vypadat jako nějaká slepice, která je paf z hezkého kluka.
„Dala bych si klasiku - pomerančový,“ broukla Leslie, když se jí Heath zeptal na džus, načež souhlasně pokývala hlavou. „Drink bych si klidně taky ještě dala. Už jsem jeden - ten s deštníčkem - ochutnala, bylo to dobrý. Je to takový sladký pití, no,“ pokrčila rameny a pousmála se. Možná už jeden drink měla, ale ten stihla vytancovat na parketu a nebylo na ní vůbec poznat, že by požila alkohol, tudíž se další skleničce nebránila. Obzvlášť v Heathově společnosti. Bože, on byl tak... hmmm, roztomilý! A slušelo mu to. A Leslie se s ním nenudila... No, na chvíli se ztratila ve svých myšlenkách, takže si ani neuvědomila, že na Heatha zírá jako na svatý obrázek a přiblble se usmívá.
Pak sebou nicméně trhla, zčervenala a přikývla. „Jo, odpočinout, ehm,“ vypadlo z ní a očima zapátrala po volném stole. „Tak si někam sedneme, třeba támhle?“ ukázala na menší stolek nedaleko, a jestliže Heath neprotestoval, popadla svou sklenku s džusem a zamířila společně s ním ke stolu, aby se na chvilku posadili. „No, proti Hladovému drakovi rozhodně nic nemám,“ prohlásila, jakmile se uvelebila na židli. Teprve pak jí došlo, že Heath mluvil tak, jako by počítal, že už se od sebe do konce akce nehnou. A Leslie se to zamlouvalo.

_________________

"To je sice milé, ale pak taky nic neumí, protože se učitel fláká s nimi," zakřenil se Toník ohledně učitelů-kamarádů. Ano, když byl ve školním věku, taky preferoval tyhle typy, ale upřímně, teď byl rád, že na důležité předměty nikoho takového neměli. Co by dělal, kdyby prostě nic neuměl, protože by učitel byl stejný trouba jako děcka? Nicméně se zdálo, že ho Septembeřina poznámka spíše potěšila než cokoliv jiného. Bylo od ní milé naznačovat, že by ho jeho studentíci měli rádi.
Tak jako tak brzy dorazily drinky. Když Toník zkusil zamíchat paraplíčkem v tom svém, něco na hladině zapraskalo a vylétl z něj drobný ohňostrojík, zanechávající po sobě vůni lesního ovoce. "Zajímavé. Jen začínám trochu pochybovat o tom, co mi to udělá se žaludkem," znovu se zazubil. Nicméně přípitek byl nutný a slušný a milý a vůbec, on to chtěl vlastně hrozně ochutnat, i když se na oko tvářil, že ho blikající ohňostrojový nápoj lehce děsí. Chutnalo to po jahodách a upřímně, Anthony přes tu ovocnou bombu vůbec necítil, že by v tom byl nějaký vyšší obsah alkoholu. Což klidně mohl, jen náš drahý doktůrek nemusel nutně tohle nebezpečí vycítit. "Je to překvapivě dobré," rozhodl se sdělit své dojmy slečně McTreeové... která se změnila v lidský bublifuk? Nevěřícně zamrkal s pocitem, že ho snad šálí oči. Že by každý drink měl nějaké jiné zajímavé vlastnosti? "Kam jen ti výrobci na takovéhle nápady chodí," zavrtěl hlavou, v očích stále jiskřičky pobavení. Ne, smát se nehodlal, i když se mu vlastně trochu chtělo. Měl takový zvláštní pocit, který pomalu jako by postupoval až do žaludku. Jako by tam tichoučce, nepozorovaně vybuchovaly ty ohňostrojíky z červeného nápoje. A cítil se díky tomu hned veseleji. A méně nervózně. "Začíná mě docela zajímat, co za efekty dělají ty ostatní věci v nabídce," přiznal a nenápadně loupl očkem po nápojovém lístku. Nechtěl vypadat jako nějaký ochlasta, ale čistě z výzkumného hlediska tohle všechno bylo děsně zajímavé! A tak.
"Upřímně? Nebýt sestřiček a mamky, asi by mě na to nikdo nedonutil koukat," přiznal se. Nebyl zrovna typ slaďoučkého hošánka, který by tyhle věci hltal. "Nicméně mě překvapilo... že nakonec to bylo vlastně celkem... pěkný." Tak. Právě někomu přiznal, že se mu líbila Pomáda. Červenal se teď jako školačka, před kterou někdo postavil jejího idola a slíbil fanservice pusu na tvář. A klopil oči k zemi a do sebe tu červenou věc.

_________________

V Duze byl sice docela slušný ruch na to, abych dokázal Maisiino volání přeslechnout - nebo se alespoň moct vymlouvat na to, že jsem ho přeslechl - ale jakkoliv málo jsem byl nadšený, ryze ignorovat někoho, kdo se po mně aktivně sháněl, mi bylo proti srsti. Kromě toho, Maisie jsem měl rád. Většinou.
Než jsem se ale stačil otočit a zrzku v davu najít, abych na ni počkal, už mě držela za ruku. Ne takovým tím "budeme se procházet po chodbách a dělat, jak se máme rádi" způsobem. Spíš tím "opovaž se mi utéct". "Fraserová," zvednul jsem tázavě obočí.
Neříkal bych tomu přímo vyšachoval, protože jsem měl moc rád svoje ego na to, abych mu zasadil takovouhle ránu, ale když se to vzalo kolem a kolem, měla Maisie pravdu. "Tak nějak," uznal jsem poněkud neurčitě a pro dobrou míru pokrčil rameny. Víc mě ale zajímalo, co se přihodilo, že na mě Fraserová vyrazila divže ne se síťkou na motýly. "Děje se něco?"

_________________

Jane Darrelovi věnovala poměrně vědoucí pohled. Ironií osudu totiž jí totiž předhazoval argument vztahu na dálku, zrovna on! „Mluvíš z vlastní zkušenosti?“ Jen nad tím lehce zakroutila hlavou a to i v duchu, protože teď když to udělala rázněji, zatočila se jí hlava. A kdo řekl, že by šlo o delší vztah…? Napadlo ji ještě potměšile, ale nahlas to neřekla, to už by si vážně připadala jak… jak jí to tenkrát vmetli u stolu do obličeje? Mrcha co se tváří jako andílek, jo tak nějak to bylo. Podepřela si rukou bradu a ve tváři se jí usídlil lehce přemýšlivý výraz, chvíli tak sledovala Darrelovu tvář, ale zároveň se mohlo zdát, že se dívá skrze něj a až když si mimóznost pohledu (a to že na něj zírá nepochopitelně dlouho) uvědomila, až tehdy odvrátila zrak. V opilosti někdy přijde takový zvláštní okamžik, kdy prostě máte pocit, že tomu druhému můžete říct cokoliv, skutečně cokoliv a ani to nejde jinak, protože jinak by člověku z tolika tajemství dřív nebo později praskla hlava. A to, že se Jane rozvázal jazyk, za to skutečně největší mírou mohlo množství vypitého alkoholu. Darrel se jí už jednou takhle ptal, ale tenkrát mu odpovědět nechtěla…
„Líbí.“ Zamumlala a pozorovala nehty na ruce, kterou položila na pult. „Ale většinou jsou zadaní...“ Nedokončila jen hodila na Darrela kosý pohled. „Chceš jména?“ Vyzvídala nebelvír prahne po drbech a pak se nenápadně (“nenápadně“ víme) rozhlédla. „Protože jestli jo, tak si je necháš pro sebe, nepotřebuji, aby jsi zase něco vykládal Arianě, hm?" Opatrně si promnula volnou rukou spánky. Vážně hodlám... "Andy Brown, z mrzimoru.“ Zamumlala konkrétní jméno a znovu se věnovala pozorování ruky na pultě, tohle svěřování nebylo něco, co by dělala každý den. Ale raději teď a rychle než ztratí odvahu něco říct. Protože Andy měl rád Anabelle a tím to také vše začínalo a končilo. Mrcha. Už to oslovení znovu slyšet nepotřebovala. „Je s ním sranda… ale jak říkám je zadaný.“ Zakončila jednoduše. „Pak… Seth Beamont.“ Přiznala. „A-abych byla upřímná vůbec nevím proč, zase tak dobře se neznáme jen… je na něm… zvláštního.“ Dokončila neobratně své myšlenky a ostatně to byla pravda, byl zvláštní. Něčím. Ještě nepřišla na to čím, ale to se zjistí. „A pokud vím, ten zadaný není.“ Slabě se ušklíbla, ale to nebylo kvůli Sethovi jako kvůli tomu, co hodlala udělat. „A… ty.“ Řekla jsem to. A je to venku. Namísto úlevy se však dostavil pocit, že tohle vůbec neměla dělat, že tohle vůbec nebylo určeno jeho uším, tohle se prostě nedělá… „Nemůžu uvěřit, že jsem-“ Že jsem ti to řekla. Zoufale si projela dlouhé vlasy a na vteřinku si jakoby v jakési parodii na facepalm zakryla oči dlaněmi. „Zapomeň na to.“ Odsunula to ze stolu a v dalším podivném gestu si rozčepýřené vlasy uhladila a zasunula je za uši. „Já vím, jak máš rád svoji holku, takže klid. Jsme, a budeme, přátelé.“ Odvětila a snažila, aby to vyznělo přirozeně a ne nijak… kostrbatě. Ptal jsi se? Ptal, tak jsem ti odpověděla. Za následky neručím. Běželo jí hlavou zoufale, jen doufala, že to nebude rozmazávat. Opatrně na něj pohlédla, tak nějak se dopředu obávajíc jeho reakce. Ostatně každý den se vám lidi nevyznávají, ne? Ale také v jejím pohledu bylo něco podivně ostrého, kdyby si z ní začal dělat srandu, nedělalo by jí problém mu říct něco ostrého a vypadnout.
Jenže na padání bylo vzápětí prostoru dost, protože se díky plameni solidně lekla. Jenže to jí taky nebránilo v tom to nezkusit. Jane sebe samu nechtěla považovat za někoho, kdo couvne když se jí něco nelíbí nebo prostě za někoho kdo kazí zábavu a budeme upřímní, to jak se Darrel díval se jí taky líbilo. Ten pocit, že ho dokázala nějak překvapit, že ji nepovažuje za nudnou prefektku svázanou předsudky a pravidly (kterou normálně byla) byl k nezaplacení.
„Tak to mě ještě neznáš.“ Zamumlala zcela mimo mísu, protože Darrel mluvil o plameni a Jane ehm… No to komentář nepotřebovalo. Pozornost a komentář spíše zasluhovalo to Duhové pití, protože Jane malinko spadla brada, vlastně vypadala podobně jako předtím Darrel když viděl ji. „Do háje, měl jsi žlutý oči!“ Vypadlo z ní, prostě z něho nemohla spustit oči, vždyť to byla paráda!
„Ukaž…“ Opatrně ho chytila za vlasy, dávajíc přitom pozor na jistou náplast a natočila si jeho hlavu tak aby viděla na uši. „Asi tě zklamu, jsou růžový.“ Zahihňala se, protože to jednak nebyla pravda a pak ten jeho výraz stál za to. Ostatně ten přiblblý úsměv nedokázala z tváře vymazat. Všechno bylo tak… snadné. Duhové pití nakonec vypili spolu, takže to vypadalo, že u stolu sedí dva metamorfomagové, kterým se prostě jen vymklo z rukou.
Tanec nakonec nebyl tak skvělý nápad jak se Jane původně domnívala, protože se všechno tak divně a legračně houpalo a tak sice otočku zvládla, ale bylo to zvláštní asi nějak divně vypočítala kde skončí či co, protože nabourala do Darrela. Málem spadla a aby tomu zamezila, musela se ho chytit, což se neobešlo bez bláznivého smíchu.* „Ježiš, v pohodě?“ Povedlo se jí pak zeptat mezi návaly smíchu. Kdo pochyboval, jestli je opilá, nemusel. Byla. Nicméně něco jako tanec nakonec zvládla, ostatně jako holka se dokázala na hudbu pohybovat, i když platilo něco podobného jako u Darrela. Společenské tance jí šli lépe a možná by to i bylo lepší, měla by možnost se někoho držet, takhle na houpavou podlahu byla sama.
Další výbuch smích. „Ježitaxi? Ono něco takovýho existuje?“ Jane možná nebyla z kouzelnické rodiny, ne tak úplně, takže jí sem tam něco uniklo, ale rozhodně věděla, že něco takového jako ježitaxi neexistuje. „Vezmu tě domů.“ Slíbila Darrelovi. „Ále musim tě varovat.“ Zamračila se, protože i přes alkoholové brýle viděla, že to nebude jen tak. „Není to moc příjemný.“ Asistované přemisťování nebylo něco, co by jste chtěli dělat dvakrát za sebou. „Je to ošklivé. Moc ošklivé. Jako by tě protáhl hadicí.“ Slovo ‚protáhl‘ se Jane malinko v ústech také trošku protáhlo. „Řekni, až budeš chtít jít.“ A pokračovala v tanci. Možná si spolu vystřihli ještě jeden tanec, než se nakonec vydali z Duhy pryč.

(možná? >>)

*

| +

_________________

(Stieg Larsson)

Heacliff se ušklíbl. "Své zdraví dám klidně v sázku, pokud se pak o mě budeš starat," broukl zatímco mu rudli uši. Pochyboval sice o tom, že by Leslie zpívala až tak špatně, že by ohluchl a musel opravdu uznat, že by jí rád slyšel zpívat. A bylo mu celkem jedno, jestli v tuhle chvíli a nebo někdy jindy a nepochyboval o tom, že se určitě ještě někdy naskytne podobná příležitost.
K Pomádě už se raději nevyjadřoval, i když ho na jazyku pálila otázka, zda by na ten film spolu ještě jednou nezašli, ale noc byla ještě mladá, takže byla možnost, že se k tomu ještě někdy dostanou, že..
Heath tedy objednal dva džusy, jeden pomerančoví a jeden hruškoví a zatímco čekal na to, až jim to připraví, pohledem vyhledal Maisie, takže si ani nevšiml jak na něho Leslie kouká. "Jo? Tak to pak taky vyzkouším, i když já radši pivo," přiznal poté s pokrčením ramen. Rozhodl se to však vyzkoušet, třeba to mohlo být dobrý sic o tom jistým způsobem pochyboval. Ty drinky však vypadaly docela dobře, navíc chtěl ten deštníček, takže.. proč ne, že.
Odpočinek u stolu byl odsouhlasen i Leslie, takže bez řečí sebral svou sklenku s džusem a společně s ní se probojoval k volnému stolečku, aby se následně usadil. "Doufám, že jsem tobě a Cassovi nenarušil nějaký plány," prohodil po chvíli s přimhouřenýma očima. V tuhle chvíli se Finley sice vybavoval s Maisie, což ho stále jistým způsobem trápilo, ale předtím přeci tančil s Leslie a vypadalo to, jako by tady byli spolu. Musel však přiznat, že Leslie to dneska fakt děsně slušelo a byla roztomilá, takže byl opravdu rád, že se s ním rozhodla strávit nějaký čas. Tím víc ho trápilo, že ho možná nakonec kvůli Finleymu opustí.
"Proč jsi vlastně přestala hrát famfrpál?" zeptal se po chvíli zatímco upíjel svůj džus a věnoval Leslie menší úsměv. Když tak nad tím přemýšlel, o Abrahamsové toho zas tolik nevěděl - každý měl jiné kamarády, jiné aktivity a celkově se spolu nikdy moc nevybavovali. Věděl však, že ho dříve hrávala a vlastně ho zajímalo, proč se rozhodla s tím přestat. Navíc, on měl letos v plánu se pokusit do týmu dostat. "A mimochodem, sluší ti to, když se usmíváš," broukl a snažil se nevnímat, že mu znovu rudli uši i obličej.

_________________