Andy s úsměvem kývl na Gweeny. Těch odpovědí začínalo být až příliš a občas mu vypadávaly. Už zase Andrewovy přišlo na chuť vyndat poznámkový blok s tužkou z tašky. Takové choutky jedenáctiletý zrzek opět radši zahnal poškrábal se na stehnu.
Tak jména, které Gween vyvalila Andymu připadala naprosto středověká a nemožná. Jak se někdo může takhle jmenovat? pohladil si pravé obočí. "Hele.. poslyš, jak je ta škola stará?" Řekl poté, co vyšel ze dveří za svou průvodkyní.
A navíc, jak Andy zjistil, tak existují i jednorožci. "Už se raději na nic nebudu ptát, nebo si ten zápisník vážně vytáhnu.." Za dveřmi si to vysloveně slíbil, ale, jak brzo pozná, ten zápisník bude potřeba. A ne jeden.
Andymu to vážně nedalo. "Jednorožci, že se dají chovat? A lykantropové také existují? A kolik, že je tu asi tak upírů?" Hned ho napadl dřevěný kolík do srdce a krucifixy a všechno možné. Když si to tak uvědomoval, zjistil, že vlastně neví nic o tom, jak se dá vlkodlak zabít.
Ohledně té věci s mudly si Andy myslel své, ale i tak se nehodlal s Gween hádat. "Tak dobře.. jak myslíš." usmál se na ní přívětivě.
"Ahoj. Andy Gilbert.." mávl Andy na nově příchozí (Katherine). Dobře, že už jsme pryč z lokálu. Jinak by tu bylo ještě více lidí.. pomyslel si zrzek a promnul si ruce.
Mezi tím, co byla Gweeny pryč, přemýšlel o tom, jak asi ta Příčna ulice vypadá a co se v ní dá všechno najít. Poté, co dospěl k názoru, že to tam asi bude podobné jako v Kotli přišla konečně jeho průvodkyně. "Jdeme." řekl nakonec. "To budy prima.." zavřel za sebou dveře a ocitl se na nějakém malém, špinavém dvorku.

>>>Z Děravého kotle (Gweeny, Andy, Flavi) bez postu
Angvin se rozloučila se všemi v Děravém kotli, včetně matky. Angvin si totiž dokonce prázdnin pronajala v Děravém kotli pokoj, sama, protože doufala, že by v přítomnosti kouzelníků mohla něco přiučit. A navíc si nebyla jistá, jestli by to tady její maminka vůbec přežila. Matka jí pak ještě podala několik britských bankovek aby je směnila v té bance u Gringottových. Gvin jí slíbila, že až si koupí sovu, bude jí psát.
Teď už ale spolu s Gweeny, Andym a tím Flaviusem procházeli Příčnou ulicí. Pro Angvin to bylo něco naprosto.. Neuvěřitelného. Občas se prostě zastavila a s otevřenými ústy hleděla do výloh kolem sebe. Už teď viděla jiskřivě bílou budovu, opravdu hodně, hodně velikou budovu. Odtušila, že právě to budou ti Gringottovy. Ty se kterými šla, vnímala téměř nulově. "A co draci, existují draci?" zeptala se ještě za své duševní skoro-nepřítomnosti. Ta otázka zřejmě patřila právě Gweeny, protože ta, jak se zdálo toho věděla o kouzelnickém světě z nich nejvíc, protože Andy taky nebyl z kouzelnické rodiny a Flaviho rodina prý žila jako nekouzelníci.
Ze všeho nejdříve se ocitli před čarodejnickou bankou, kde si museli směnit peníze za kouzelnické. Hned u dveří si ale uvědomila, že to-nejblíže, co právě pod malou lupičkou zkoumalo broušený safír nebude člověk jako třeba ona, protože tak rozhodně nevypadal.

>>>Kotel (Flá, Angvin, Gweeny, Andy)(post v Kotli dopíšu následně, aby se nezdržovala hra)
Flavi tedy vyšel spolu se skupinkou ven z Kotle na ulici, a kupodivu celkem bez problému zamířil přímo ke Gringottovým. Nejspíš proto, že tak trochu následoval Gweeny, či snad šel dokonce jen tak zbůhdarma, čirou náhodou správným směrem. Nijak se moc nenamáhal s nikým mluvit, přemýšlel totiž nad různými dalšími věcmi, kterých ale bylo najednou tolik, že nemá smysl je sem vypisovat. Vlastně byl nakonec docela rád, že jde i Gweeny. Kdyby totiž nešla, nejspíš by se musel o hodně víc soustředit a rozhodně by nemohl uskutečnit svůj plán, spočívající v tom, že nakoukne do té dokonale bíle hvit budovy, a pak se od skupinky nenápadně oddělí. Nezajišťoval stejně moc hovoru, takže by se ani nedivil, kdyby si pak jeho odchodu vůbec nevšimli. Zatím tedy všechny tak nějak následoval, částečně po paměti, a okolí si vůbec nevšímal. I kdyby nakrásně prošli dveřmi přímo do banky, nejspíš by si toho i tak všiml s opožděním. Momentálně byl totiž myšlenkami u toho huňatého bílého čehosi, co viděl trůnit na hlavě okolo procházející čarodějky...

| +

Mimo herně:
Prosím Ang, příště Flaviem, ne Flaviusem... Vážně mi to trhá zraky čítat.... jinak nic proti ani nechci být nijak rýpavá, jen jsem zrovna na tohle celkem háklivá... skloňování Flaviho jména mám kdyžtak v podpise

_________________

>>Děravý kotel, v doprovodu Flaviho, Andyho a Ang
Konečně se zase dostala na Příčnou. Už asi rok a půl tu nebyla a za tu dobu určitě přibylo spoustu suprového zboží v obchodech. Gween měla ale čas jen nakukovat do výloh, protože museli ke Gringottovým. Andy a asi i Ang si v bance museli rozměnit na kouzelnickou měnu- pochybovala totiž, že v peněžence mají galeony nebo srpce.
"Bradavice? Škola tam je už asi pár set let." odpověděla zamyšleně. Byla ráda, že může zatím většinou dobře odpovídat na otázky, které jí kladly budoucí spolužáci z mudlovských rodin. "A taky to tam asi celou dobu vypadá stejně..." utrousila ještě. Právě totiž procházeli kolem obchodu s košťaty, a ona se jako vždy musela podívat na nejnovější model trůnící ve vytríně. Ne že by jí létání nějak zvlášť zajímalo, ale její bráchu jo a ten bude rád za nové informace, až se uvidí.
Pak se na ni začaly od obou sypat otázky ohledně kouzelných tvorů- v tomto tématu si byla o hodně jistější než u historie bradavické školy.
"Jednorožci se chovají, ale ne úplně běžně, žijí spíš divoce. Zabít jednorožce je proti zákonu, ale získávají se od nich rohy do lektvarů a žíně na hůlky." řekla s úsměvem. "Táta je ale chovatel všeho možnýho, tak mu ho na uzdravení svěřili." vysvětlila ještě. Ještě aby to vypadalo, že pan McGrath chová nějaké tvory mimo zákon.
"Jo, vlkodlaci i upíři, ale upíři v Británii skoro nežijí, to hlavně v Evropě. A vlkodlaci někdy žijí i běžně mezi kouzelníky." kývla na Andyho. Musela skrz zuby zadusit poznámku, že si klidně ten notes vytáhnout může.
Pak se zase obrátila na Angvin. Flavi se na nic neptal, zdál se uchvácený všemi obchody kolem.
"Draci? No jejda." zasmála se. "Pár jich dokonce hlídá trezory u Gringottových. V přírodě jich žije docela dost, i tady na ostrovech, ale Ministerstvo to ukrývá před mudly, to by jinak totiž byl docela malér." Gweeny ke svému výkladu přidala i zajímavost ohledně skřetí banky, ale doufala, že tím nějak nezastraší své společníky.
"Draci se ale chovat nesmí. To v roce 1709 ho zakázala Úmluva kouzelníků, protože ochočit draka je skoro nemožné." dodala ještě.
To už ale dospěli k bílé budově Gringottovic banky. "Tak, jsme tady, pojďte." kývla povzbudivě na ostatní. Prošla velkými bronzovými dveřmi kolem čestné skřetí stráže dovnitř do hlavní dvorany. Hned se začala rozhlížet po nějakém volném úředníkovi. Neměla problém mluvit se skřety, nikdy jí nepřipadali tak divně děsiví, jak jednou podotkl Patrick. Nechala ostatním chvíli, aby si prohlédli budovu zvenku a přečetli nápis nad vchodem, ale pak už Andyho a Ang vedla k volnému místu.
"Dobrý den, chtěli bychom rozměnit mudlovské peníze." oslovila skřeta sedícího za pultem.

Mimo herně:

| +

Tak jsem to trochu načla a rovnou jsem vás šoupla do banky Dojmy z ní ale určitě napište Zbytek si odehrajete sami, že jo? Kdyby jste chtěli, jako že jsem akční, tak ten nápis na bance je-Vstup cizinče, leč pamatuj:
poklad, jenž nikdy nebyl tvůj,
hledáš-li v našich sklepeních,
životem odpykáš svůj hřích.
Koho by zlákal cizí skvost,
zaplatí za svou hrabivost.
Zloději, viz ty pevné zdi-
najdeš tam víc než poklady.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Na Příčné bylo opravdu rušno. Tolik kouzelníků pohromadě ještě Andy nikdy neviděl. Každý z nich byl jiný. Někteří vypadali jako normální lidé, ovšem někteří by byli v mudlovské společnosti nejspíš považováni za blázny. Ale i tak mu to tu připadalo spolu se spoustou barev srandovní a veselé. Bylo tu tolik obchodů, u kterých občas stál hlouček lidí a zasněně hleděl do výlohy. Jeden obchod dokonce vypadal jako Zverimex. Byla tam spousta klecí se sovamy. Míjeli i na pohled starý a trochu pochmurný krámek, nad jehož výlohou bylo napsáno Olivanderovy - Výrobci hůlek od roku.. Ta čísla Andy nestihl přečíst, protože se blížili k vysoké a trochu nerovné budově. Ten barák zářil bílou barvou široko daleko a Andrew by se ani nedivil, kdyby byl považován za dominantu Příčné ulice. Vešli do naprosto čisté a tiché budovy. Zrzek si stihl přečíst, dle jeho uvážení, básničku na stěně. Pokračovali dál. Byly tu vysoké stoly a za nima seděla podivná stvoření. Byli hrozně maličcí a nevypadali zrovna jako modelové z reklamy na spodní prádlo. Někteří měli malé brejličky a v ruce brk. Pořád něco psaly, až si Andy připadala, jako ve středověkém klášteře s mnichy. Po tom, co všichni došli k jednomu z nic a Gweeny oznámila přání se k ní Andy přiklonil. "Co jsou zač? Trochu mě děsí.." pošeptal, jak nejpotišeji uměl. Raději ještě nahmatal svoje početné libry v kapse v tašce a byl si jistý, že má peněz dost.

"No, já myslel... jakože ty jo," obrátil Arsen rozpačitým zamumláním zase proti Riley a už si přestával být jistý, o čem se tu vlastně baví. Proto si málem úlevně vydechl, když se Riley chytila tématu balíček. Ne že by tehdy balíček posílal s úmyslem si něco žehlit (ostatně pořád si myslel, že on si nemá co žehlit), ale bral to jako první smírný krok a to, že se chování Riley ani po Novém roce nezměnilo... No, zkrátka ho upřímně ani nenapadlo, že by prostě jen nevěděla, od koho přišel.
"No, doufám," zajíkl se. "Pokud ho po cestě nesežrala...?" Mluvil samozřejmě o své sově. Podle všeho ale Riley identifikovala "dort", ne "zbytky dortu" nebo "ozobaný korpus". Došrotovalo mu to stejně tak rychle, aby si stihl přebrat, že balíček tím pádem vážně dorazil a problém byl jen v tom... že by se nepodepsal? Taková roztržitost byla možná, ale Arsen si tolik měsíců poté nedokázal ani náhodou najisto vzpomenout, jestli připojoval podpis - pídit se po tom ale teď určitě nemělo cenu.
"Jo, poslal jsem ho já," potvrdil úlevně, jako kdyby se po letech doznal k vraždě, ale hned nato se zatvářil stejně nechápavě. "Proč? Já... no, mělas narozeniny. Nebo ne?" Zmateně zamrkal. Jestli se přešvihl a špatně zjistil narozeniny... no, to by byl trapas. Podmračeně mu klesla ramena. "No tak. To teda jsi. Já se chtěl usmířit," zabrblal, evidentně dost přejetý tím, že jeho velkomyslné gesto naprosto nevyšlo. Navíc nerozuměl tomu, co je to za divnou otázku. Měl za to, že dorty se dávají k narozeninám i v Anglii.
"Nebyla jsi v Medovém ráji," dodal jednoduše, vrazil si ruce do kapes a rozpačitě se zadíval stranou. Tohle by si mohla vzít jako odpověď, ne? Myslel, že tak nějak to... kamarádi dělají. Třeba Ginger a Matt by mu určitě taky něco vzali, kdyby se on do Medového ráje nedostal.
"Víš, jestli nemáš ráda dorty, tak to jsem nevěděl," dodal chabě na svou obranu před nevyřčenou hrozbou, protože mu mozek pořád ještě plival pofidérní a těžko uvěřitelné možnosti, co vlastně tak zkazil, že si zasluhuje takové nedůvěřivé pohledy. "Tak já ti příště pošlu hadí zuby," vzdal se nakonec, když ho zmatené sledy myšlenek během několika sekund přenesly až k variantě "třeba nemá vůbec ráda sladké, má přece ráda lektvary".

Mimo herně:

| +

Tkaničko

_________________

<<<

Nebylo to tak dávno, co Brianovi kdosi řekl, aby po sobě nenechal za žádných okolností šlapat. Ne že by si Brian tu radu bral kdovíjak k srdci, nicméně na ni nezapomněl a teď, po pár měsících, se podle ní rozhodl zařídit. Bude rebelovat!
Proto se taky na Příčné zjevil i o prázdninách, přestože nemusel; na nový školní rok už měl nakoupeno vše potřebné, alespoň dle matčina názoru. Jenže Brian to viděl jinak. Ještě mu něco chybělo. A on na to něco měl zasloužené právo.
"Tady," upozornil zamračenou paní Sleeovou a ukázal na jeden z obchůdků. Tenhle konkrétní se pyšnil hezkým vývěsním štítem s vyvedeným nápisem Mžourov. Paní Sleeová okamžitě pobledla. "Zlato, tohle je hloupost. Pokud nějaké zvíře vážně musíš mít, fajn, někde ti seženu morče. Hlavně už pojďme pryč."
"Morče nechci. Není povolené."
"Jak myslíš, přemlouvat tě nebudu. Jenom si uvědom, že se o tu hnusnou slizkou potvoru budeš starat sám a pokud ti uteče, musíš počítat s tím, že na ni možná někdo omylem šlápne," upozornila ho matka takovým tónem, že bylo hned jasné, že v takovém případě nepůjde o žádnou nešťastnou nehodu, nýbrž o cílený atentát. I to však znamenalo jistý pokrok; nebýt otcovy podpory a zdlouhavého přemlouvání, žába by se vůbec nekonala, ať už živá nebo zavražděná.
Vešli do krámku, uvítalo je přívětivé zacinkání zvonku. Brian okamžitě vyrazil do žabí sekce, těsně následován matkou, která znechuceně svraštila obočí, kdykoli synátor zastavil u některého z terárií, a zároveň trnula hrůzou, pakliže v dotyčném teráriu vysedával čtyřicet centimetrů dlouhý nebo (a) bradavicemi posetý obojživelník. Proto se jí na několik zdánlivě nekonečných vteřin ulevilo, když se Brian rozhodl pro maličkou rosničku zelenou. "Tuhle. No není úžasná?" zajímal se. Rosnička si radostně oťápla oko jazykem.

Zanedlouho se znovu ocitli na denním světle. Paní Sleeová celá zamračená nesla terárko se šutrem, útlou knížečku o rosničkách a čtyři krabičky s planktonem. Brian se kochal kelímkem překrytým plastovým víčkem s malými průduchy a doufal, že mu žabka po cestě nechcípne. "Budu ti říkat Perla, co ty na to?" oznámil jí láskyplně, aby jí kdyžtak měl co napsat na náhrobní kamínek, kdyby se vážně rozhodla znenadání zkapat.

>>>

Zmijozelka si opět dovolila těknout pohledem mezi sovou a jejím právoplatným majitelem, načež zavrtěla hlavou, aby tak Arsenova slova potvrdila. Ano. Dort opravdu dorazil vcelku. Nesezobaný, nezkažený a - co bylo hlavní - bez jakékoliv jedovaté příměsi. Jak se tak nyní Riley dozvídala jeho původ, při vzpomínce na to, že první kousek podstrčila cizí kočce, aby se přesvědčila o nezávadnosti celé pochutiny, zrozpačitěla. Musela si připomenout, že tehdy přeci netušila, kdo jí balíček poslal. Pustit se do něj bez rozmyslu tak absolutně nepřipadalo v úvahu.
Riley hodnou chvíli netušila, jak by měla zareagovat. Hlavou jí bezděky prolétlo, že dodatečně poděkovat by možná nebylo na škodu. Také se už k něčemu podobnému nadechovala, když tu jí vzal Arsen vítr z plachet po... Pokolikáté přesně? Tentokrát se však rychle vzpamatovala. "Nejsem," skoro až zavrčela. "A... Kdyby ses chtěl usmířit, tak bys ten balík neopomněl podepsat," prohlásila suše a zhluboka vydechla. "Já si myslela, že to poslal někdo jako Gall a že mi z toho narostou oslí uši nebo tak," pokračovala Riley s hořkým podtónem. "A... Po těch jeho hloupých sušenkách se mi nemůžeš divit!" dodala na na svou obhajobu dřív, než by se snad Arsen pokusil něco namítnout.
Při zmínce Medového ráje po něm loupla podivným pohledem, ovšem nijak to neokomentovala. A takto tichá zůstala až do okamžiku, kdy Quinn spustil cosi o její domnělé nelibosti v zákuscích. "Co? Ne!" vyhrkla spěšně. "Chci říct... To není pravda. Kdo by neměl rád dorty?" argumentovala vzápětí o poznání spořádaněji a méně horlivě. Musela si přeci zachovat nějakou tvář! "I když hadí zuby by asi fakt byly užitečnější," pronesla zamyšleně. Jen co ta slova ale vypustila z úst, už by si za ně nejraději nafackovala.
Riley si začala umanutě prohlížet ledvinky, které si předtím získaly i Arsenovu pozornost. "Nemůžeme..." Nervózně začala přešlapovat na místě. "Nemůžeme si prostě začít povídat jako předtím?" dořekla s růžovými ušisky. No. Jestli ještě vážně neztratila tu svou tvář, tak teď už určitě ano.
Riley se na Arsena doslova bála podívat. Netřeba poznamenávat, že už si zase připadala, jako by ze sebe udělala chutný chod. Ten pocit se zdál ale vcelku oprávněný, protože... Nedoprošovala se tu náhodou Quinna, aby se spolu zase začali normálně bavit? Riley nad tím odmítala příliš přemýšlet, ovšem... Jedno bylo jisté. Takhle hluboko ještě neklesla a... Hlouběji už ani klesnout nehodlala.

_________________

Zamračím se. Ta jeho ségra je... děsivá, fakt. "Víš, jsou věci, na které odpověď není." Vypadne ze mě nakonec, pořád lepší, než vysvětlovat, že Ezru nemá ani ráda, ani nerada, jakože... neutrál, jakože všichni chápeme.
"Já vím že máš matku, to ty si řekl, že je to něco jako máma." Protočím oči a raději nad tím už mávnu rukou - to se nějak vsákne. Ezra má vždycky divné myšlenkové pochody a vznikají z toho pak fakt divný věci co on vypustí, jen co je pravda. "Protože bude muset unést dárky." Odvětím jednoduše, nechce se mi to rozvádět dál, musela bych říct, že to jsou dárky od toho Inda o kterém jsem mluvila ve vlaku a Ezra by si to nepamatoval a zeptal by se jakýho, že si to nepamatuje a já bych musela říct, kdo to je a to je tolik spotřebovaného kyslíků úplně zbytečně, že by to mělo být trestný, že? Mezitím, co si Ezra jde zaplatit kočku, já přemýšlím. Chci jít s ním? Teda spíše chci aby šel se mnou? No, rozhodně by mi nevadilo mít s sebou jeho malou sestřičku, je milá a moc nemluví. Něco jako ten kluk od nás ze zmijozelu co se bojí kotlíků a ten, co jsem ho potkala na plese, ten milej, není to jeden a ten samý? Ne, jeden se jmenoval Brian a druhý Flann, ne? Nebo já už nevím... Mělo by to tak být. Ale to je taky jedno. "No... Můžeme jít do obchodu se sovami, nebo můžeme jít najít zmrzlinářství." Pokrčím rameny a tázavě na něj pohlédnu. "Strýček se tam určitě někdy bude muset objevit, měli jsme tam namířeno." Dodám na vysvětlení a pousměju se, načež se podívám na jeho sestřičku a pak zase na Ezru, vrhnu po něm takový ten lhostejný pohled. "Ovšem jestli nechceš jít se zmijí, nějak se tam dostanu i sama." Dodám už zase nepřítomně a zadívám se na dveře obchodu, čekajíc na jediné - odpověď, kam se tedy jde.

_________________

Byla ráda, že se Gweeny ozvala první, protože sama by to asi neudělala. Levou rukou vytáhla z kapsy několik mudlovských liber, které jí dala matka ještě v Děravém kotli a podala je skřetovi na pult. Pak se bude muset zeptat třeba Gweeny na to, co jsou zač. Ten podivný člověk vzal do ruky lupu a zkoumal snad každou píď bankovek a pak na ně pohlížel proti světlu. Skřetovy prsty byly nepřirozeně dlouhé, jak Angvin zjistila. Pak přikývl a sáhl dolů pod svůj stůl. Vytáhl něco, co vypadalo jako obrovská kasa a vysypal z ní spoustu podivných mincí. Zhruba polovinu z nich posunul k dívce. Největší procento z nich byly velké zlaté mince. Pak jí ještě podal velký kožený vak a ona si do něj trochu neobratně nasypala veškeré své kouzelnické úspory. Poodstoupila o krok dozadu aby si mohl směnit peníze i Andrew. "A co jsou oni zač"? Zeptala se šeptem Gweeny a hlavou nenápadně pohodila směrem k jednomu ze skřetů.