Adrian se pousmál nad tím, jak pěkně ho George poslouchá. Tak nějak tušil, že tenhle věk, kdy stačí říct cokoliv, a sestřička mu uvěří. A poslechne. A tak... no že ten věk prostě už brzy pomine. A právě nástup do školy na to bude mít největší vliv. Adri věřil, že ještě chvíli to bude podobné jako teď, ale až si Georgie najde bandu kamarádů, celý tenhle "krásný vztah s bratrem" začne pomalu mizet. Nehledě na tu Austrálii, že. "Přesně tak, ještě bys vypadala jako nějaká nafrněná čistokrevná dceruška, " opáčil s typicky Drianovským zašklebením.
Nad společenským hábitem se zasmál. Jasně že obleky byly lepší, ale někteří lidé, obzvláště v dnešní době, prostě na pohovorech požadovali typické kouzelnické oblečení. A Drian prostě v té Austrálii práci potřeboval. Nebyl tak naivní aby si myslel, že z malého platu druholigového hráče se uživí. Prostě bude potřeba nějaký vedlejší příjem. "Je lepší mít to i to po ruce, " vysvětlil prostě. Nemělo přeci smysl sestru zatěžovat politickými kecy. A svojí nenávistí ke všem současným rozhodnutím Ministerstva. Bylo pro ni mnohem lepší, když zrovna tyhle jeho názory opakovat nebude.
No a pak už na ně čekal Ollivander.

Adrian plánoval nechat sestru, aby je do obchodu s hůlkami dovedla. Jenomže ona byla ze všeho ostatního tak nadšená, že se celá kratičká cesta protáhla na směsně dlouhou dobu. "No to fakticky nechceš," zasmál se a následoval trpělivě sestru celou její dlouhou cestou. No a nakonec to byl stejně on, kdo navigoval poslední kroky k obchodu.
Jakmile se jeho sestra začala soustředit na jiné věci, Ádri se myšlenkami obrátil trochu jinam. Jak se tu tak na to díval, už teď se mu začínalo stýskat. A nejhorší bylo, že se mu stýskat začínalo i po Berry. Což si vehementně zakazoval, neb po tom výstupu posledně si byl téměř jist, že před ním bude zdrhat. No a po Adrianovsku se během té chvilky, než si Georgii zvolila hůlka, rozhodl Borůvku přemazat jinou slečnou. A kupodivu věřil, že to určitě vyjde. Ha. Ha.
"Spíš mám pocit, že to bude tím, že seš moje sestra, " zašklebil se na ni pobaveně. Měl totiž silné podezření, že potom, co při obou jeho návštěvách obchod málem lehl popelem, připravil si Ollivander jen tu jedinou správnou možnost. A tu taky Georgeovi vrazil. Bylo to totiž rozhodně bezpečnější.
No a tak stačil brzy už jen obnos k zaplacení, pozdravy a odchod. Někam, kam se bude Georgie chtít podívat.

>>>
Mimo herně:
pokud chceš ještě někam, nahoď je tam. ..

_________________

Mimo herně:
časově před tím, než Týna utekla ke Drakovi
Destiny Ravensdalová v doprovodu svojí paní vychovatelky toho dne vešla do obchodu s hábity, kde už jí předtím otec několik hábitů ušít nechal. A to i přesto, že většinou si ze svého bohatství Ravensdalovi dovolovali objedávat i zahraniční zakázky. Už od prvního pohledu bylo na dívce vidět, že to je čistokrevná princeznička. Byla oděná do bledě fialových šateček s bílými puntíky, a vlasy měla stažené čelenkou stejné barvy, a dokonale rozčesané, až se leskly v záři letního slunce. Poslušně cupitala za svou vychovatelkou, silnější paní v černé sukni a bílé košili s krátkým rukávem, a trochu poplašeně sledovala všechno kolem. Na dnešek se těšila, ale jak se blížila ta chvíle, kdy odejdou pro hůlku, začínala být pekelně nervózní. Ostatně proto taky, na rozdíl od většiny dětí, trvala na tom, aby se šlo nejdřív pro hábit, a pak až pro tu hůlku.
Když Týnku s tetou Rose přivítali typičtí drahouškové od madame Malkinové, věnovala jí slečna slaďounký úsměv, odsouhlasila, že jde letos poprvé do Bradavic, a trpělivě si na sebe nechala nějakou dobu špendlit kabát, aniž by sebou u toho snad ošívala, nebo prohodila jediné slovo. Jednoduše se proměnila na ukázkovou figurínu. Přeci jen, oblečení na míru jí šili už skoro od plenek, a na takové věci byla zvyklá. Pročež taky nechytala záchvat hysterie a dokázala se vlastně docela uvolněně na buclatou paní usmívat. Výběr čapky, rukavic i spon s velkým čirým kamínkem, vsazeným do malé kytičky, proběhl naprosto bez problému, a madame Malkin dokonce Týnu pochválila za to, jak je hodná holka. No a potom začala dívka ztrácet barvu v tvářičkách, mělo se totiž jít pro hůlku.
Už docela bledá, a klepající se potlačovanou nervozitou, vešla Destiny v doprovodu tety Rose do obchodu s hůlkami. Aby pravdu řekla, vůbec se jí tu nelíbilo. Místo to bylo celé nějaké šeré a ponuré, nehledě na vrstvy prachu všude kolem, a vlastně na to obecné zdání omšelosti, které na vás dýchalo, kam jste se jen podívali. Otočila se trošku vyplašeně za zvukem zvonku, označujícím jejich příchod, a instinktivně tetu Rose chytila za ruku. "Já... mám strach," svěřila se, očička doširoka otevřená, jak se snažila podvědomě rozeznat nějakou hrozbu mezi zdejšími policemi, plnými prapodivných podlouhlých krabic. V nichž Týna tušila tisíce hůlek. Nebo minimálně stovky. Když se potom náhle ozval cizí hlas, vítající ji slovy "Á, slečna Ravensdale, už jsem vás očekával," Týna nadskočila, jak se lekla a chvíli zmateně očima pátrala po obchodě, než odhalila starého muže, kterému hlas patřil. Vypadal úplně stejně omšele jako celý obchod, a tak bylo docela možné, že ho prve neviděla. Jenomže Týna by v tu chvíli dala sto galeonů za to, že se prostě tady objevil z ničeho nic.
Vedena tetou Rose, vyškrábala se na vysokou židličku, a zvědavě sledovala očarované metry, které si ji měřily. Pořád tak trochu očekávala, že aby se zjistilo, kterou hůlku si má zvolit, budou do ní muset třeba píchnout a odebrat si vzorek krve, ale pan Ollivander nevypadal, že by něco takového plánoval. Minimálně s žádnou jehlou ani nožíčkem se k ní neblížil. Místo toho po chvíli přinesl několik krabic s hůlkami, a jednu z těch hůlek Destiny podal."Ničeho se nebojte, a mávněte s ní," doporučil, ale v úsměvu, který jí věnoval, mladá slečna útěchu najít nedokázala. Spíše ji děsil. Roztřesenou ručkou tedy vzala do ruky první hůlku a spíš než mávla jí prostě cukla. A nic se nestalo. Ollivander zavrtěl hlavou, hůlku od ní převzal, a podal jí další. Týna nechápala, co přesně tohle zkoušení má znamenat. Některé hůlky, které jí od té chvíle prošly rukou, neudělaly nic. Jiné vydávaly hlasité rány, z dalších se kouřilo. Jedna dokonce vytvořila jakousi vlnu vzduchu, která shodila nejbližší hory krabic. Děvče skutečně netušilo, na co Ollivander čeká, a když se ho zeptala, dostalo se jí jen nic neříkajícího prohlášení, že hůlka si vybírá kouzelníka.
Až snad třicátá hůlka jako by do dívčiny ruky patřila. Jakmile se dotkla jejího dřeva, přestala se Destiny třást nervozitou, a skutečně docela ladně mávla, přičemž ze špičky hůlky vyletělo několik fialkových jisker, které ve vzduchu zformovaly tvar malého motýlka, než se zase rozplynuly. "To je krása," vydechla dívka udiveně, a úsměv, který jí Ollivander věnoval, ji už najednou ani trochu neděsil. Teď už zbývalo jen zaplatit a odejít. No a Týna cítila, že začíná mít docela hlad...

>>>Drak
Mimo herně:
Týnka bude normálně psána v ich formě, ale tohle jsem měla předepsané už předem, teď jsem jenom nahodila obrázky, a jsem líná to měnit

_________________

Ignáce dnes čekaly dvě události, jedna příjemná a jedna nepříjemná. Ta příjemná byl výběr hůlky, ta nepříjemná byla návštěva madame Malkinové. Iggy o té paní slyšel samé děsivé věci - že si ráda povídá, je až moc společenská a ráda do lidí píchá špendlíky. Hrdinně se ale rozhodl, že půjde nejprve tam. A tak za doprovodu taťky i strýčka kráčel rovnou k obchodu s hábity. „Jestli do mě píchne špendlíkem, tak jí kousnu,“ brblal nespokojeně.
„Jo, v tom ti fandím. Já se o to pokusil, ale stihla uhnout,“ odvětil strýček Peter, kterého hned táta Terrence zpražil pohledem. Asi aby Iggyho nenaváděl do samých leváren. Jenže Peter byl nepoučitelný a Iggy toho od něj už hodně pochytil, už bylo pozdě pokoušet se tomu zabránit.
Ignatius se pobaveně zazubil na oba dva, načež vzal za kliku a vešel dovnitř.
Hned se k němu obrátila pozornost hyperaktivní dámy. „No dobrej den,“ prohlásil nenadšeně, ušklíbl se a sjel prodavačku podezíravým pohledem. Jistota, že tohle přežije, ho začala opouštět. Ve zdraví to nepřežije určitě.
„Poprvé do Bradavic, drahoušku?“ zaštěbetala ta ženština a Ignác se málem pozvracel.
„Nejsem ničí drahoušek,“ odsekl, čímž si vysloužil pohlavek od otce. Pak se, ač velmi neochotně, nechal nasměrovat na stoličku, na kterou si stoupl, aby si madam Malkinová mohla snáze vzít jeho míry. Trpělivě pózoval, jak chtěla, ačkoliv se přitom tvářil jako bůh pomsty. Musel se kousat do jazyka, aby polkl všechny ty sarkastické poznámky, co se mu draly z pusy ven.
Nakonec přežil, i když psychicky pochroumán. Táta zaplatil, Iggymu bylo slíbeno, že mu hábit přinese sova, jakmile bude hotov, a pak všichni tři pánové zamířili přes ulici k Ollivanderovi.


Tam se Iggy alespoň těšil. Celkem rychle získal ztracenou energii a nadšení, takže do obchodu vletěl jako velká voda. „Haló, pane Ollivander! Brej den, jdu si koupit hůlku!“ hulákal nadšeně, čímž si vysloužil další pohlavek. „On o tobě ví, Iggy, nemusíš tu řvát jako na lesy,“ zabrblal otec nevrle, avšak strýček Peter se pobaveně culil. Dost možná v tom viděl sám sebe.
„Ah, dobrý den. Tohle musí být mladý pan Poppewell, rád vás poznávám,“ pronesl stařík, jakmile se objevil za pultem. Iggy vykulil oči. „Jak znáte moje jméno?“ vyhrknul nezdvořile, ale Ollivander neodpověděl, jen se vědoucně usmál. Očima přelétl mezi oběma dospělými muži, pod vousy si potichu zopakoval, jaké hůlky jim před lety prodal, a obzvlášť Peterovi věnoval pobavený úšklebek.
„Tvůj drahý strýc totiž panu Ollivanderovi málem nechal vybouchnout celý obchod,“ objasnil Terrence s pobaveným úšklebkem ve tváři.
Peter se zatvářil dotčeně. „Nemohl jsem za to, to ta divně zakroucená hůlka! Já přece říkal, že se mi zakroucené klacky nelíbí,“ zahlásil s jiskrou pobavení v oku.
Iggy se pobaveně uculil, načež si od Ollivandera převzal první hůlku. „Zkuste tuhle, mladý pane,“ broukl stařec a zatvářil se zvědavě. Ignatius si hůlku chviličku prohlížel, než s ní mávnul přímo před sebe. Ollivanderovi na okamžik zasvítily vlasy výrazně zelenou barvou. „Ne, tak tuhle ne,“ zkonstatoval a podal chlapci další. Díky té začaly po pultu tančit drobné plamínky, od kterých celkem rychle chytla nějaká lejstra položená opodál. Ollivander chlapci hůlku okamžitě sebral a škodu napravil tou svou.
„Co tahle? Do třetice všeho dobrého,“ broukl prodavač, stále ještě docela vlídně, a podal zrzkovi další z mnoha hůlek. Iggy s ní vzduchem opsal drobný kroužek, už tehdy cítil, že mu hůlka v ruce sedí až překvapivě pohodlně a snad i trošku vibruje. Jakmile kroužek dokončil, ze špičky hůlky vylétl drobný ohnivý ptáček, který se rozplynul tak rychle, jak se objevil. „Myslím, že jste sám poznal, pane Poppewell, že tahle je ta pravá,“ usmál se Ollivander spokojeně a hůlku si od Iggyho zase vzal. Peter synovce hrdě poplácal po rameni, Terrence opět zaplatil, a Iggymu nezbývalo nic jiného, než poděkovat a opustit obchod, když mu hůlku údajně také přinese sova. Nechápal, proč si ji nemůže rovnou odnést, ale nedalo se nic dělat.

_________________

Madame Malkinová
Příčná ulice je přeplněná lidmi,takže mám co dělat abych mamku neztratila z dohledu.Bílé tričko je naše poznávací znamení.Máme ho obě,abychom se viděli. "První obchod,který navštívíme." prohodím a podívám se na mamku.Ta se jen usměje a otevře mi dveře obchodu.Vejdu dovnitř a zarazím se.Vypadalo to tam mnohem lépe než jsem čekala.Celkem vkusné,ne moc přeplácané... "Dobré ráno drahoušku,poprvé do Bradavic?" zaševelí nějaká starší dáma,nejspíše Madame Malkinová. "Ano,poprvé." odpovím jí a postavím se na místo,kam ukázala.Máma se s ní mezitím o něčem bavila.Po několika nudných minutách přeměřování a podobných věcí,při kterých přemýšlím nad Bradavicemi,mi konečně dovolí se pohnout.Madame Malkinová si prohlédne míry a zavrtí hlavou. "Zajímavé,máte téměř stejné míry jako měl váš bratr." zaševelí znovu a zvonivě se zasměje. "Takže budete chtít školní uniformu ve dvou barvách,pracovní hábit,rukavice z dračí kůže,zimní plášť a černý špičatý klobouk.Ještě něco?" dodá,když se uklidní. "Ne,už je to vše." odpovím zmoženě.Teprve první obchod a už jsem tak unavená.Mamka zaplatí a vydáme se do dalšího obchodu naproti,k Ollivanderově obchodu plném hůlek.
Ollivanderovy hůlky
Vřítím se do obchodu jako lavina.Také tady se zarazím.Všude prach a regály s krabičkami.Podobně vypadá půda našeho domu,jen místo krabiček máme knihy a podobné věci jako obrázky a staré hračky.Všimnu si mužíka za pultem. "Dobrý den slečno Phoenix,konečně vás poznávám." usměje se na mě a já otevřu pusu údivem. "Jak to,že mě znáte?" zeptám se ho.Mamka mě mezitím dohnala a vešla do obchodu.Zřejmě zaslechla tu poslední větu a vysvětlila mi,že pan Ollivander si pamatuje Dannyho a že jsme si podobní.Já osobně mezi námi podobu nevidím,ale dospělí dokážou vše. "Tahle by vám mohla vyhovovat." řekne pan Ollivander a podá mi jednu hůlku.Natáhnu k ní ruku,ale těsně před hůlkou s ní cuknu zpět. "Ne,tuhle ne,to není ta správná." vysvětlím trochu ustrašeně a podívám se na pana Ollivandera.Ten pozvedne obočí a podá mi jinou.Situace se ale opakuje. "Nemáte tady prosím nějakou jinou?" zeptám se a podívám se na mámu.Ta vykulí oči a omluvně se podívá na pana Ollivandera.Ten se otočí a podá mi třetí hůlku.Po té sáhnu,máchnu s ní a z jejího konce vytrysknou barevné jiskry. "Tohle je ta správná." zaraduje se pan Ollivander a vezme si ode mě hůlku.Máma jí zaplatí a na můj zničený pohled reaguje zmínkou o tom,kdy hůlka přijde. "Brzo." mrkne na mě pan Ollivander,já se usměju a vyběhnu z obchodu navzdory maminčiným protestům.

>>Kotlíky všech velikostí

Na povinné nákupy na Příčnou jsem původně měla jít s dědou Howardem. Což o to, s dědou si moc ráda povídám. Hodně toho ví a všechny mé otázky mi zodpoví. Jenže děda Howard by mne nepustil z dohledu, musela bych se chovat slušně a vůbec, zábava by byla nulová. Zcela určitě bych si netroufla utéct. Takže jsem přemýšlela, jak to udělat. Řešení nakonec bylo poměrně jednoduché. Spojila jsem se sovmo s maminkou a vyjádřila jsem přání, že bych ty nákupy strašně ráda sfoukla s ní. Napsala jsem, že se mi strašně stýská (což nebyla pravda) a maminka mi na lep skočila jako vždycky. Děda Howard sice měl nějaké to podezření a moc se mu to nelíbilo, ale když se přimlouval tatínek, děda Lewis a tetička Victorie, co měl asi dělat?
Ale utéct jsem ještě nemohla. Napřed byl na řadě nákup hůlky a oblečení. Zbytek máma zvládne sama.
"Mami, ze všeho nejdříve musíme koupit hůlku!"
Vymínila jsem si, byť že logické by bylo nakoupit nejprve v bližších krámcích. Na máminy protesty a námitky jsem ani trochu nedbala. Jen jsem se trochu usmála a zamířila jsem k Ollivanderovi. Ani jsem se nemusela ohlížet, abych zjistila, že máma mne několika rychlými kroky dohnala a jde rovnou za mnou. Kdybych něco podobného zkusila u dědy Howarda, určitě bych schytala lepanec. Ale maminka je maminka a vždycky udělá, co chci já.

Ollivanderovic hůlky
Sotva jsme vstoupili do krámku, nasála jsem tu známou vůni nových hůlek. Nebyla jsem zde poprvé. S dědou Howardem jsme sem občas zašli, když si kupoval novou leštěnku a podobně. Ale teď to byla výjimečná chvíle, protože jsem si šla kupovat svou první hůlku.
"Dobrý večer!"
Pozdravila jsem s úšklebkem, byť že ještě nebylo ani poledne.
"Gracie, zlatíčko!"
Napomenula mne maminka. Ani jsem si mámy nevšimla. Zamířila jsem rovnou k pultu. Pan Ollivander celou tu scénu sledoval s mírně povytaženým obočím. Obvykle jsem se totiž chovala slušně. Jenže obvykle jsem byla pod přísným dozorem.
"Jdu si koupit svou vlastní hůlku!"
Zahlásila jsem s pyšným výrazem ve tváři, načež pan Ollivander několik hůlek vytáhl. Automaticky jsem po nich sáhla. Byla jsem rychlá, takže než pan Ollivander stačil vykřiknout, svírala jsem v každé ruce dvě. Se všemi jsem naráz mávla. Ozvala se příšerná rána. Celá skleněná výloha se rozsypala, prodejní pult se převrátil, místnost naplnil smrad spálených vajec, já byla odhozena dva metry zpět, pan Ollivander visel zaháknutý za kabát na žebříku (směšně plácal rukama i nohama) a maminka se jen tak tak držela jedné z polic s hůlkami a pištěla. Nakonec se pustila, dopadla na zadek a ještě se na ni vysypaly všechny hůlky, které tam byly umístěny. Police samotná to s velkým kýváním nakonec ustála. Kdyby ne, tak maminka byla možná mrtvá.
Zatímco jsem se mírně otřesená sbírala ze země (všechny čtyři hůlky jsem při pádu upustila), do prodejny vběhl jeden z učňů pana Ollivandera, aby zjistil, co se to vlastně stalo. Ze všeho nejdříve sundal svého učitele a poté se věnoval mamince, která si jen svírala obličej. Já si třela naražený bok. Tvářila jsem se trochu provinile. Což o to, maminku zpracuju a ta nic neřekne, ale bude před dědou mlčet i pan Ollivander?
Zatímco já se zabývala ne příliš veselými myšlenkami na věci budoucí, učeň uklidňoval mámu a pan Ollivander si dával do pořádku prodejnu. Stačilo pár kouzel a vypadalo to, jako by se nic nestalo. Jen puch visel ve vzduchu neustále a ať dělal pan Ollivander cokoliv, tak v prodejně zůstával. Byl holt odolný.
Nakonec mne Ollivander pokynem ruky vyzval, abych přistoupila znovu. Tentokrát mi do rukou vložil pouze jednu hůlku a na pult nepoložil vůbec nic.
"Lehce s ní mávni!"
Vyzval mne a já ani nestačila pořádně poslechnout a už mi byla hůlka z rukou doslova vyrvána. V prodejně jsem si takto vybírala celou půlhodinu. Ne a ne najít pro mne tu pravou. Ale aspoň se má maminka dala do pořádku a s trochou štěstí bude schopná pokračovat v nákupech.
Když konečně z jedné hůlku vystřelilo pár červených a žlutých jisker, konečně bylo vybráno. Pan Ollivander se s námi rozloučil a zřejmě byl rád, že jsem opustila jeho obchod.

Madam Malkinová
Pokud si maminka myslela, že po nehodě s hůlkami budu aspoň předstírat poslušnost, tak se spletla. Sice chtěla jít nakupovat učebnice, ale mě se zdálo, že daleko lepší nápad bude koupit stejnokroj. Na ten jsem se těšila ještě více než na ty knížky. Ostatně, knihovna na farmě nebyla chudá a občas jsem do ní zavítala.
"Konečně pojedeš do Bradavic, drahoušku?"
Oslovila mne madam Malkinová. Ani zde jsem nebyla poprvé. Občas jsem tu parádně zavazela, když dědeček potřeboval nový hábit.
"Nepojedu, já se totiž ponesu,"
odpověděla jsem. Madam Malkinová se na mne mírně překvapeně podívala.
"Na dědových zádech,"
dodala jsem s drzostí v hlase. Něco podobného bylo sice vysoce nepravděpodobné, ale kdo by se o to staral?
Madam Malkinová se se mnou už raději ani nevybavovala a zahnala mne na stoličku. Maminka se vyčerpaně svezla na jednu z těch volných. A to jsme byly teprve ve druhém obchodě.
Po celou dobu zkoušení jsem sebou šila, pištěla jsem (i když se mne špendlík ani nedotkl, ale jistota je jistota) a celé zkoušení kvůli mému vyvádění trvalo podstatně déle než obvykle. Ale i tohle utrpení bylo skončeno, já mohla seskočit ze stoličky a bez náznaku rozloučení jsem utekla z prodejny na Příčnou, zatímco maminka se na můj úprk jenom zděšeně dívala. Nezbývalo mi než doufat, že máma nebude natolik vystrašená, aby se spojila s tátou či dokonce s dědečkem.

_________________

<<<

Před obchodem Madame Malkinové

Huh, opravdu zvláštní pocit. Stát na Příčné ulici a nemuset se ohlížet, jestli mě náhodou někdo nesleduje. Výjimečně jsem totiž nezdrhla, ale stojím tu vedle madam Robinsonové a obě civíme do výlohy krámku s oblečením pro kouzelníky. Nová róba, ach, jak já se na ní těším. Konečně budu mít něco svého, neobnošeného, něco nového, co bude jen a jen moje. Paráda. Dneska se po delší době ze široka usmívám. Už už se chystám vydat směrem ke dveřím do obchůdku, když mi na rameni přistane ruka vychovatelky. "Drahoušku, tohle si bohužel nemůžeme dovolit. Není v mé moci každému studentovi kupovat novou róbu. Budeme se muset podívat do zásob u nás. Uvidíš, určitě si tam nějakou vybereš. A já ti jí pomůžu vyprat a vyspravit a bude jako nová. Platí?" Ne, jasně že neplatí. Já chci novou róbu. Do obličeje se mi dere nasupený výraz, ale v zápětí si uvědomuju, že za tohle Robinsonka prostě nemůže, takže nahodím jen smutný výraz, aby se neřeklo. Štve mě to, ale nic s tím nenadělám. Je mi jasný, že jen těžko najdeme ve skladu hábit, který by padl na mojí postavu, takže jako všechno ostatní i tohle na mně bude plandat. Stačí se podívat na moje kalhoty, které mají několik záplat a nohavice mám na několikrát ohnuté, abych je nešourala po zemi. "Tak pojď. Dneska jsme tu hlavně kvůli jedné věci, kterou ti chtě nechtě musíme koupit. Bude to něco speciálního, co bude patřit jen tobě a když budeš opatrná, bude tě to provázet celým tvým životem." Obnošený hábit budiž zapomenut. Zvědavě zvednu oči k Robinsonce, ta natáhne ruku před sebe a ukazuje na jeden malý omšelý obchůdek s vývěsní cedulí:

Ollivanderovy hůlky

Jupí. Já budu mít vlastní hůlku. Chytnu vychovatelku za ruku a táhnu jí směrem ke vchodovým dveřím. Madam Robinsonová je evidentně lehce zaskočena, protože pokud to jde, tak ve většině případů se osobnímu kontaktu vyhýbám. Jenže jak jinak jí popohnat?
Hned, jak se za námi zaklapnou dveře, šinu si to rovnou k pultu. Cestou se rozhlížím po krámku, ale nijak moc se nezdržuju, protože už jí chci mít u sebe. Za pultem ale nikdo nepostává a krámek působí prázdně. Netrpělivě cinknu na zvonek, což u Robinsonky vyvolá káravý pohled. "No jo, no jo, vždyť už jdu. Snad nehoří, ne?" ozve se mužský postarší hlas odkudsi ze zadní části místnosti. Po sléze se ozvou šouravé kroky a za několik vteřin se u pultu objeví starý prošedivělý pán. Nejdříve si prohlídne vychovatelku, usměje se na ní a mile jí pozdraví. "Dobrý den, madam Robinsonová. Tak mi přinášíte dalšího nedočkavého kouzelníka? To mi řekněte, jak to děláte, že všechny vaše děti jsou tak hrrr. No, tak se na to podíváme." Prohlíží si mě přes brýle a pokyvuje při tom hlavou. "Jakpak ti říkají, děvče?" Konečně je řada na mě. Zhluboka se nadechnu a jedním dechem spustím. "Jsem Angie a přišla jsem si sem pro svojí první hůlku, po létu totiž nastupuju do Bradavic. Jak poznám, kterou hůlku si mám vybrat? To jako která se mi bude nejvíc líbit? A můžeme se dát konečně do toho? Už bych jí chtěl mít v ruce." Pan Ollivander se na mě pobaveně usměje, otočí se k regálu a sáhne po první krabičce, ze které vyndá hůlku, "To by mohlo být ono." řekne si jen tak pod fousy, že ho sotva slyším a podává mi jí. "Hůlku si nevybíráš, dívenko, to hůlka si vybere tebe. A sama brzy uvidíš, že poznat tu, která je ta pravá pro tebe bude celkem jednoduché. Teď s ní mávni." Na nic nečekám a teatrálním gestem pořádně máchnu hůlkou. Na rty se mi dere Abrakadabra, ale raději si jej nechám pro sebe. Hůlka hned na to škytne, ale nic jiného se nestane. Pohledem se vrátím k prodavači, abych si ověřila, zdali to byl ten pravý signál. "Ukaž, vrať mi jí. Zkusíme další." Udělá pár kroků k regálu a vytáhne další krabičku, ze které mi podá hůlku. Je o něco delší než ta první a na omak příjemnější. Znovu se rozpřáhnu a dám do toho ještě větší švih s očekáváním lepšího výsledku. Z hůlky vylétne malá ohnivá koule a zasáhne pár kartonů na pultu. Ihned se vznítí. Naštěstí je pan Ollivander pohotový a máchnutím své hůlky plameny zažene. "Ještě že byly prázdné." Znovu se na mě usměje. "Ukaž, opatrně mi jí podej, tahle taky není ta pravá. Počkej, mám nápad." Poté, co si uklidí ohnivou hůlku, vydá se dozadu mezi regály a ztratí se z dohledu. Očka zvednu k madam Robinsonové a jen lehce pokrčím rameny. Dlouhou chvíli si krátím zkoumáním vystaveného zboží na prodejním pultu. Leží tam i jedna hůlka. Natahuji se pro ní, že bych jí také vyzkoušela. Než se jí ale dotknu, ozve se zpoza regálu prodavačův hlas: "Na tu rozhodně nesahej!" Polekaně stáhnu ruku zpátky a dívám se na příchozího výrobce hůlek, který nese v ruce dvě krabičky. "Raději nejdřív vyzkoušej tuhle." Opatrně si převezmu nabízenou hůlku, prohlédnu si jí a mávnu. Z hůlky vyletí oblak dýmu ve tvaru velkého srdce. Usměju se a vzrušené koukám na pana Ollivandera. "To je ona, že jo?" On však zakroutí hlavou, bere mi hůlku z ruky a podává mi další. "Už jsme blízko. Vyzkoušej tuto, myslím si, že tentokráte to vyjde." I když se mi dýmové srdce fakt líbilo, co následovalo poté, bylo stokrát lepší. Pan Ollivander měl pravdu. Svojí hůlku prostě poznáte. Salva jisker ozářila celou místnost a mě naplnil pocit štěstí. Spokojeně přikývnu a dám si hůlku do kapsy. "Počkej, Angie, to nepůjde." Napomíná mě madam Robinsonová. Hned mě napadá nejčernější myšlenka, že tuhle hůlku si vzít nemůžu, protože je drahá a že si musím vybrat jinou. "Hůlku ti zabalím a pošlu ti jí domů. Zatím ještě musí zůstat tady." Objasní mi vzápětí pan Ollivander. Zklamaně vracím hůlku. Dneska mi prostě nic nevychází. Robinsonka zaplatí panu Ollivnderovi a pak společně (já s pohledem sklopeným do podlahy) opouštíme prodejnu hůlek.

>>>Uličky

_________________

A bylo to tady. Již před pár dny obdržel Nikolaj se svým bráškou dopisy z Bradavic ze školy čar a kouzel. Zatímco Kiril byl opravdu nadšený, Nikolaj nad tím jen pokrčil rameny a celý čas strávil v tichosti, zatímco se všichni radovali z bratrova štěstí. Ne, že by byl Nikolaj přehlížený, ale jen občas pro pohledy rodiny vykouzlil slabý úsměv jinak zamlkle poslouchal radostné vyprávění mamky a když něco říkala babička s dědou jen bezmocně tiše koukal. Stejně nerozuměl a popravdě se ani nesnažil. Neměl to rád. Neměl rád skotštinu. Neměl rád toto místo. Nikdy se s ním úplně nesžil jako s domovem. Pro něj domovem bylo Rusko a tak to i zůstane. Když ale ten den byl sám s dědou opět u koní, svěřil mu své obavy. Jasně, že se bál. Nechtěl do Bradavic. Nikoho tam neznal a většina budou angličané a skotové. Jsou to jen cizí lidé, kterým nerozumí a tak tam zůstane sám. Zvláště, pokud si Kiril najde spoustu přátel či bude přeřazen do jiné koleje. Děda se mu ten pohled sice snažil rozmluvit, ale pravdou bylo, že to moc nešlo. A tak tu stál. Tedy ne přímo ve škole, ale na nejznámější Londýnské nákupní třídě, na Příčné ulici v doprovodu svého brášky a madlší sestřičky Iriny spolu s jejich rodiči. A ač celý jeho pohled na studium v Bradavicích byl spíše pesimistický, nyní nadšeně se rozhlížel po ulici, která ho nadchla svou rozmanitostí. Nejprve s rodiči navštívili Gringottovu banku, kde překvapeně sledoval škaredé mužíky stejně vysoké, jako byla jeho malá sestřička či on sám. Byl z nich spíše překvapený, než vylekaný. Překvapený proto, že si myslel, že taková zvířátka v kouzelnických institucích přece být nemají. Zmateně se podíval na mamku, která se v takových zvířátkách také vyzná, ale vypadalo to, že je vše v pořádku, a tak si umínil, že se jí na to zeptá později. Nicméně vzápětí již nadšeně pištěl, když nesmírnou rychlostí fištěli vozíkem přímo k trezoru rodičů, kde to zlatem jen svítilo. O několik desítek minut později již spolu se svými sourozenci okukoval kdejaký stánek. Zvláště pak ten s věcmi na famfrpál, kde s Irinou nadšeně štěbetali o nových košťatech. Načež se pomalu dopracovali konečně až k Madame Malkins.
Nikolaj šel až za Kirilem a Irinou, aby mohl jen cosi zamumlat a aby se nestal hned první obětí. I přesto brzy na něj bodrá Madame Malkins naběhla a vzápětí stál již na stupátku. "Jen něco normálního, kvalitního, ale žádná výstřednost." pípl dříve, než na něj Madame Malkins mohla naběhnout s cukrouškem a dalšími něžnostmi, kterými hned zaplavila Kirila, který se jako první dostal pod její ruce. Madame se jen zasmála a již kolem něj lítala. Jak zjevně poznala díky Irině, která oslovovala oba dva chlapce brášky a dva dospělé rodiči, byli tu společně, a tak již Nikolajovi potřeby znala a brzy bylo vše pomalu hotové. Ač byl klidný, bylo na něm poznat, že je nervózní. Madame Malkins ho musela pořád napomínat, protože se snažil popotahovat za látku, jako by si jí snažil urovnat, ale spíš tím přidělával Madame práci. Vždy jen mlčky přikývl a na chvíli stál jako sloup, ale vzápětí to dělal již znova, a tak musela z něj být Madame Malkins určitě na prášky. Tedy to si myslel, ale vypadalo to, že paní už je zvyklá. Přesto se mu líbilo vybírání rukavic. Látka na rukou se mu líbila. Připomínalo mu to jeho chvíle na koni s jezdeckými rukavicemi, a tak mohl někomu připadat jako v sedmém nebi. Když bylo vše hotovo, i on s úsměvem odcházel z obchodu proti všem předpokladům.

Příčná ulice a Gringottova banka | +

Kiril dnes vstal mimořádně brzy. Nehorázně se těšil na nákupy na Příčné ulici a vlastně tato dětská nedočkavost stála za jeho probuzením. Však to znáte, jakmile se něčeho nemůžete dočkat, vzbudíte se v sedm ráno. Vyhrabal se pomalu z postele, potichu si to namířil do koupelny a potom, co se pečlivě učesal, se začal oblékat. Hodil na sebe své oblíbené pestrobarevné tričko, hnědé kalhoty a boty a seběhl dolů na snídani. Babička zrovna začala smažit vajíčka, připravovat pečivo a vařit kávu a čaj; Cyrus se s ní pozdravil a pomohl jí s prostíráním. Brzy ke snídani zasedla celá rodina, a když říkám celá, tak myslím opravdu celá. Sova pálená jménem Lysander si na tuto kouzelnickou rodinu zvykla velice snadno a nejvíc se spřátelila samozřejmě se svým majitelem, Kirilem. Seděl mu na nadloktí a nechal se krmit topinkou. Nejstarší chlapec si dospělých moc nevšímal. Dědeček mluvil o tom, že musí dnes brzy do práce, babička plánovala, co uvaří k obědu, a jejich rodiče debatovali o výsledku mistrovství světa ve famfrpálu. Děti čile rozprávěli o nákupech, které je čekaly, dovolili se Irině po padesáté sedmé podívat, jak dopis z Bradavic vypadá, a nemohli se dočkat, až se tam vydají. Čas plynul nehorázně pomalu, ale pak se přeci jen všichni od stolu zvedli, dědeček vyrazil do práce a rodiče se s dětmi přenesli letaxem na Příčnou (přeci jen, ze Skotska je to trochu dálka). Kiril nedal jinak, než že si vezme Lysandera s sebou, a tak šli.
V prvé řadě navštívili Gringottovu banku, přeci jen, tolik peněz na dvě kupy učebnic, sadu hábitů, všech školních potřeb a dvě hůlky s sebou běžně po kapsách netaháte. Bylo to poprvé, co děti viděly skřety, a Kiril byl upřímně nadšen – obzvláště když zjistil, že mluví. Jízda ve vozíku – první v jeho životě – byla podle něj naprosto suprová a kdyby mohl, projel by se tam a zpátky ještě aspoň dvacetkrát. „Tatiii, mohli bychom si nastěhovat nějakého domů?“ zaškemral, jen co vylezli z budovy zase na denní světlo. Rodiče mu to však rozmluvili, a to takovým způsobem, že záporná odpověd Kirila nijak nermoutila a se zaujetím si prohlížel Příčnou ulici. Zatímco jeho mladší sourozenci obdivovali koštata, Cyrus mlsně pokukoval po obchodě s knihami. Ano, byli tu již předtím – ale ted nakupují věci do školy.

Madame Malkins
V prvé řadě zamířili do obchodu s hábity pro každou příležitost, jak hlásil vývěsní štít Madame Malkinové, a Kiril se tam samozřejmě procpal jako první s nadšeným úsměvem na tváři. To už k němu přispěchala nesmírně milá paní, která byla zrzkovi okamžitě sympatická. „Poprvé do Bradavic, zlatíčko?“ oslovila ho vlídně a rudovlásek nadšeně přikyvoval. Předal na chvíli sovu do opatrovnictví Irině a postavil se vedle svého bratra na stupínek, kde na něj začala prodavačka špendlit hábit. Cyrus se nadšeně okukoval a vrtěl, následkem čehož ho jedna jehla bodla.
„Au, to bolí! Ta jehla mně píchla! Mamí, já krvácím! Musím okamžitě ke svatému Mungovi!“ Začal natahovat, stejně jako pokaždé, když ho klovl Lysander, a ani nebylo divu. Nejspíš zase zapomněl, co dostane jako lék – a rodiče se po sobě znepokojeně podívali. To, že mu to tolerovali doma, bylo něco jiného, než když to dělal na veřejnosti – byl už dost velký, ne? „Ale notak drahoušku, přece nebudeš plakat? Dívej, vždyt to přece vůbec nebolí, ani ti krev neteče – koukej, už je to skoro hotové,“ štěbetala uklidňujícím hlasem, načež si zapsala chlapcovy míry, a Kiril si tedy pro tentokrát vynucení návštěvy nemocnice odpustil. Bezpochyby se mu však ulevilo, když se špendlíky ocitly dál od něj.
Jejich rodiče jim pořídili předepsané čtyři černé hábity, špičatou čapku, rukavice z dračí kůže, zimní plášť a také nějaké košile a kalhoty. Kravaty zatím ne, protože ještě nevěděli, do jaké koleje budou jejich děti patřit – v jejich rodině to bylo opravdu pestré.
Madame Malkins je ujistila, že jim všechno přijde poštou, a tak pokračovali v nákupech.

Ollivander
Hned poblíž spatřili vybledlý zlatý nápis, který patřil obchodu Ollivanderových, a když už tam tedy byli, zamířili vybrat hůlky. Kiril natěšeně otevřel dveře do krámu a vstoupil dovnitř. Rozhlédl se kolem a div si hlavu neukroutil nad množstvím hůlek. „Dobrý den,“ pozdravil zdvořile ve chvíli, kdy si všiml starého majitele obchodu. „Ale, ale – Catrioniny děti také do Bradavic! Už jsem vás čekal,“ jakoby ho potěšilo, že vidí to malé dítě, které si u něj nakupovalo hůlku, nyní dospělé a s vlastními dětmi. „Jmenuji se Kiril Cyrus Andrejevič Alexejev,“ vyklopil bez okolků celé své jméno a jakmile pan Ollivander zamyšleně pokýval hlavou, vyzval ho aby se usadil na stoličku a podal mu do ruky první hůlku. „Lehce s ní mávni,“ přikázal mu a chlapec s ohnivými vlasy ho poslechl. Nestalo se však vůbec nic, a Kiril hůlku honem upustil, protože mu nepříjemně brněla v prstech. „Omlouvám se,“ vybreptl, ale to už mu Ollivander podával další hůlku, o něco delší než tu první. Kiril s ní mávl a úspěšně vysklil vitrínu, která se s hrozivým rachotem rozbila na tisíce skleněných střípků. Až s sebou Irina překvapeně škubla.
„To nic, to nic,“ stačil pan Ollivander zadržet vodopád Kirilových omluv, a přiměl ho aby vzal do ruky další hůlku. Tu mu však pan Ollivander stihl včas vytrhnout z ruky dřív, než něco způsobila, a podával mu jinou. Jeho průpovídky o délce, jádře, dřevu a pružnosti pouštěl jedním uchem tam a druhým ven, jak se červenal nad pustošením Ollivanderova obchodu. Další hůlkou vysypal snad sto krabiček s hůlkami na zem, mávnutím další hůlkou utrhl lustr a to už se neudržel, vyskočil ze stoličky a zděšeně běžel k rodičům a chytl se mamčiny sukně. „Já už tu věc do ruky nevezmu! Strašně mě z toho bolí hlava! Ale úplně hrozně!“ Pronesl hlasitě; kdyby nebyl úplně provinilý tím, jakou spoušť provedl, jistě by své rodiče přesvědčoval o migréně věru zdatněji, ale ted se mu to nepodařilo.
„Ale notak, Kirile, přestaň dělat divadlo a okamžitě. Podívej se na mně, já jsem panu Grigorijevičovi vyhodil do povětří půlku krámu,“ culil se pobaveně otec, který na to byl nejspíš hrdý, a i Catriona syna utěšovala, že je to naprosto normální. A tak se tedy posadil na stoličku podruhé. Když si byl ale jistý, že neprovádí nic hrozného a že se na něj nikdo nezlobí, tak se už dalším škodám jen v klidu usmíval a co víc, dokonce si to i užíval. Bavilo ho to náramně, a kdyby mohl tak by kouzelnickýma hůlkama mával od rána do večera. Vystřídal asi padesát hůlek, které mu pan Ollivander bleskově bral, a u většiny to naštěstí stihl dřív, než Kiril stačil něco napáchat. Ale u některých to nenaštěstí nestihl, takže Kiril přičaroval panu Ollivanderovi oslí uši, rozpůlil mu pult, naježil mu vlasy jakoby do něj udeřil elektrický proud a zaplavil místnost spáleninou a černým kouřem, ještěže tu byl díky vysklené vitríně celkem průvan. Nedočkavě bral do ruky další a další hůlky; tu jedna zakřičela, tu mu další popálila prsty a jinak mu dávala najevo, že ho nemají rády. Ale v tom konečně jedna...
Z hůlky vyletělo cosi stříbřitě modrého, snad jakási projekce. Vypadalo to jako nehmotný drak; mávl křídly, pootočil hlavu ke Kirilovi a pak se celý výjev rozplynul. Kiril uchváceně zíral před sebe, kde viděl stříbrné linky rozplynout, a překvapeně vydechl. Z rozrušení skoro převrhl stoličku a doškobrtal k rodičům, divže nezakopl.

_________________


Drabble:
*Kiril a Divadlo*
*Kiril a Nepřekonatelná překážka*
*23:59 - Čistokrevný*

Netrvalo dlouho a brzy došli i ke krámku pana Ollivandera. Opět s radostí mlčky nechal bratra jít první, jehož nadšení dlouho neutichalo, dokud studem nebyl rudý až po kořínky vlasů. Trošku se tiše uculoval. Pravdou bylo, že na pozdrav radši mumlal a moc toho neříkal. Ne, že by se styděl. Jen...prostě s lidmi nechtěl mluvit. Nechtěl mluvit s angličany, nechtěl mluvit se skoty. Vůbec nechtěl být v anglii. A tak jen tiše stál a čekal s tím, že žasl, co vůbec Kiril s hůlami vyvádí. Tolik jich mu prošlo rukou a to se mu žádná nelíbila? To se žádné hůlce nelíbil? Zatímco čekal, až se bráška vyřádí, sám se tiše modlil, aby něco takového nebylo i s ním. On totiž nerad, když musel dlouho vybírat. Nejradši rychle našel co se mu líbí, koupil to a odešel. Když rychle nic nenašel, chtěl již většinou jít pryč. Po nějaké době byla již řada na něm. Nervózně se ošil a na vybízivá slova pana Olivandera jen neznatelně přikývl hlavou a vystřídal na stoličce svého bratra. Narozdíl od něj již hůlky moc silně neuchopoval, aby je mohl ještě rychleji pustit, kdyby se něco dělo. A tak vzal první hůlku mezi prsty a lehce jí mávl. Vzápětí již hůlka padala zpět na stolek, zatímco Nikolaj zíral na pana Olivandera, proti kterému vyrazilo stádo blesků a ještě více mu pocuchaly účes. "P-pardon." Pípl tiše naprosto ohromeně. "J-jste v pořádku? Co...srdce?" Breptal úplně odbouraně, zatímco se pan Olivander jen křečovitě pousmál. "Tak tu určitě ne." Zachraptěl. Načež mu podával novou hůlku, která usoudila, že jsou všichni moc suší, a tak na všechny dopadl kýbl vody. Zmáčený Nikolaj i tuto hůlku odložil a jen nerad si přebíral třetí hůlku, která pro jistotu vyrazila i zbylé sklo ve vytrínách, aby náhodou asi za bratrem nezaostával. V mžiku měl v rukou čtvrtou hůlku. Najednou se kolem jeho postavy prohnal silný vítr, který mu pocuchal mokré vlasy a vzápětí s jakoby tichou písní na rtech utichl. Nikolaj chvíli zůstával celý omámený. "Vypadá to, že je rozhodnuto." Konstatoval nakonec pan Olivander poté, co vypověděl informace o podstatě hůlky. Ještě chvíli trvalo, než se chlapec vzpamatoval. Copak...copak tu melodii nikdo neslyšel? Překvapeně se rozhlédl. Vypadalo to, že ne. S blaženým úsměvem předal hůlku zpět do pouzdra, které si vzápětí nadšeně převzal. Má zpívající hůlku. Hůlku, která zpívala jen jeho uším. Byl šťastný, tak jako dlouho ne.

Když mu na hlavu dopadl kyblík ledové vody, stejně jako Lysander a sestřička zapištěl a radši se skrčil za tátou pro příklad, že by po nich Nikolaj něco nechtěně vrhnul. Zakrátko se však pro Nikiho také rozhodla jedna z hůlek, ale nepořádek způsobili slušný. Pan Ollivander se na ně vyčerpaně podíval. "Tak, a ted mladá slečna," vyzval třetí dítě. Irina se nadšeně usmála a rozběhla se, aby se posadila na stoličku, a mohla si vybrat hůlku. Matka jí však položila ruku na rameno. "Ne, drahoušku, až za tři roky," zadržela ji, otec zaplatil 14 galeonů a opustili k Ollivanderově radosti krám. Kiril se ohlédl a spatřil, jak ho pomocí kouzel dává zase dohromady.

Venku je všechny Catriona usušila kouzlem a vydali se po Příčné dál. Podle seznamu nakoupili dvojčatům cínové kotlíky, sadu křišťálových lahviček, teleskop a mosazné váhy na odvažování, kouzelný inkoust, který umí psát barvou podle přání majitele, psací pera, a další školní potřeby, což si všechno Kiril s Nikolajem nesli v kotlicich, a vydali se nakoupit do Krucánek a Kaňourů. Tam nakoupili učebnice pro první ročník a Irině knihu o famfrpálu, což pobrali jen díky otcově kouzlem nafukovací kabele. Cestou po Příčné koupili dětem čokoládové žabky a zmrzlinu, a až tedy došli na druhý konec ulice, vešli do posledního obchodu, který jim chyběl.

>>Mžourov (celá rodina)

_________________


Drabble:
*Kiril a Divadlo*
*Kiril a Nepřekonatelná překážka*
*23:59 - Čistokrevný*