Sara nebyla o svých schopnostech přesvědčená tolik, jako o nich byl přesvědčený Johny, ale už mu nemínila vyvracet, že ona knihu v životě nenapíše, protože na to nemá. On by ji stejně ubil argumenty, proč zrovna ona zvládne... uplně všechno na světě. Někdy měla pocit, že přesně to so o ní Johny myslí, a svým způsobem jí tím pomáhal i ve chvílích, kdy byli na míle vzdálení. Stačilo jen pomyslet na to, že Johny by s tím nejupřímnějším pohledem v očích prohlásil, že to zvládne, a ona si tím najednou byla merlinvíproč jistá. „Děkuju,“ broukla proto s úsměvem a kdyby neseděl tak daleko od ní, možná by si vysloužil i polibek na tvář, ale ten musel počkat. Navíc by ho to dost možná na místě zabilo, což Sara netušila, ale ti, co měli možnost nahlédnout skrz křišťálovou stěnu, se rozhodli to nepokoušet.
Buď byl Johny ještě větší lichotník než Sean nebo v něm opravdu měla takovou oporu, jakou si stěží dokázala představit i jen ve snu. Na zlomek vteřiny ji napadlo, jak by se asi měla, kdyby o ni místo Seana stál tenkrát on, ale nad tím nemělo cenu déle přemýšlet. Ten čas byl dávno za nimi a vrátil se sice dal, ale měnit minulost se nevyplácelo. A co když by o ni Johny ani nestál.
Návštěva jí byla odsouhlasena a Sara by už klidně kavárnu opustila, ale Johnyho slova ji donutila sedět na místě. „A ta tě nepozvala?“ zeptala se, protože ano, mohla si domyslet, kdo to asi tak může být, když jí nabízel, že jí bude oporou, ale Saře pořád chybělo něco málo informací, aby si dala dvě a dvě dohromady. „A proč si nepozval nikam ty ji? Vždyť...“ nadechla se a prohlédla si ho od hlavy až po pas, protože pod stůl už neviděla. „Nevidím nic, proč by ti měla říct ne, Johny. Přece nebudeš do konce života sám jen proto, že nějaké slečně nedochází, jak úžasný chlap o ni má zájem.“ Ano, byl úžasný. A Sara to věděla.

_________________

„Nemáš zač,“ odvětil Johny s úsměvem a pokrčil rameny. Neměl nejmenší ponětí o tom, jestli jeho slova pro Saru vůbec něco znamenají, ale doufal, že ano - že jí dodal trochu potřebného sebevědomí a že opravdu bude vědět, že se na něj kdykoliv může obrátit, kdyby náhodou potřebovala s něčím pomoci. Protože pro ni by se Johny klidně rozkrájel a rozhodně nečekal nic na oplátku.
A teď to mělo přijít, to přiznání, kdo je ta slečna, která se mu líbí a kvůli které odmítá jiné. Johny věděl, že teď už se z toho prostě nevykroutí, a usoudil, že alespoň zjistí, na čem je. Pravděpodobně bude hořce zklamán, ale s tím se nedalo nic dělat. Sebral odvahu, nadechl se a upřel na Saru pohled. „Asi se to nedá brát jako pozvání,“ uznal, protože ani on si tu návštěvu u ní spojenou s vínem a pozorováním hvězd netroufal označovat jako rande. „Já jsem ji pozval... před chvilkou. K procházce pod hvězdami,“ zamumlal o chvíli později rozpačitě, rudý až za ušima, ale pohled (štěněcí, pro něj naprosto typický) ze Sary nespouštěl. „A asi jsem ji nikdy nikam nepozval, protože jsem se bál odmítnutí,“ dodal. „Měla oči jenom pro Seana a jemu podobné kluky.“ A kdo byl on? Tichý ňouma, který pomáhal ostatním s úkoly i čímkoliv jiným, ale nikdy se moc neprojevoval a rozhodně neměl sebevražedné tendence o Saru se Seanem nějak zápasit, protože věděl, že by stejně neměl šanci.

_________________

Naklonila se k němu blíž, protože mu očividně dělalo problémy mluvit o té slečně víc nahlas. Spíš mumlal a Sara nechápala proč. Pokoušela se ho povzbudivým úsměvem ujistit, že se nemá čeho bát, že ona to nikomu neřekne, a že pokud nebude chtít, nebude do toho vůbec zasahovat. Vždyť stejně tak jako se ona mohla svěřit jemu, mohl se svěřit i on jí. Přišlo jí to naprosto samozřejmé, ačkoliv on si to myslet nemusel.
Jenže jak Johny pokračoval v mluvení, Saře ten úsměv na rtech víc a víc tuhl. V jednu chvíli ztěžka polkla, protože jí začalo docházet, kdo je ta slečna, kvůli které je Johny celý život sám. A kdo jí to posílal ty květiny a dárky po celé studium, protože Seana by něco takového nikdy nenapadlo, i když ochotně zneužíval její naivity, a nechal ji, aby si myslela, že to byla tajemná překvapení od něj. Celou tu dobu se schovával za romantické projevy někoho jiného. Někoho, kdo si nezasloužil být zamilovaný zrovna do ní a trpět.
Když domluvil, Sara znovu polkla, na řasách se jí třpytily slzy, a měla knedlík v krku, takže nebyla schopná slova. Přišla si neskutečně hloupě, už jen kvůli tomu, co před malou chvílí sama prohlásila. Vždyť ta nedůvtipná slečna, o které se vyjadřovala jako o hlupačce, byla ona sama! „Protože byla a pořád je hloupá, Johny,“ hlesla proto v odpověď na jeho vyznání, které sice nebylo přímé, ale teď už pochopila, že celou tu dobu mluvil jen o ní. Tu ruku, kterou mu stále ještě svírala ve své, teď stiskla o něco pevněji, načež zoufale zavrtěla hlavou, protože to celé nechápala. Jak mohla být tak slepá?! Pro samého dokonalého Seana neviděla nic a nikoho jiného, takže možná že kdyby ji tenkrát pozval, asi by se ho pokusila něžně odmítnout, nicméně teď už nebyla náctiletá puberťačka, a hodnoty měla trochu někde jinde. „Já se s tebou pod hvězdami budu procházet moc ráda,“ broukla proto s jemným pousmáním na rtech a natáhla k němu i druhou ruku.

_________________

Sara se pomalu ale jistě přestávala usmívat tak uvolněně, jako před chvílí, a Johnyho v tu chvíli vyděsila představa, že ho prostě a jednoduše pošle do háje. Jistě, tak trochu s tím počítal, ale to neznamenalo, že ho to neděsilo... Děsilo, až moc. Nedokázal si představit, že by se se Sarou třeba úplně přestal vídat.
Navzdory tomu, že ho o chvilku později chytila i za druhou ruku, neopustily Johnyho ty nejhorší představy a obavy, takže na okamžik k jejich rukám sklouzl pohledem, protože doufal, že ho uklidní, když se nebude Saře dívat do očí, ale neuklidnilo ho to ani trošku, naopak. Rychle k těm jejím očím zase pohled zvedl a upřeně se na ni zadíval, přímo na ní očima visel, protože doufal, že z těch jejích vyčte, co má Sara na srdci, co se mu chystá sdělit... „Není hloupá,“ namítl potichu, ale protože se mu hrdlo stáhlo strachem, moc mu nebylo rozumět. Odkašlal si a přinutil se alespoň trošičku se uklidnit. Alespoň natolik, aby zvládal normálně mluvit a hlas mu nepřeskakoval jako puberťákovi, k čemuž teď vůbec neměl daleko.
A pak Sara řekla něco, v co Johny ani nedoufal. Překvapeně zamrkal a chvilku uvažoval nad tím, jestli slyšel správně. „Vážně?“ hlesl pak nevěřícně. Nebyl si ale jistý, jestli má její slova považovat za synonymum pro „tak to spolu zkusíme“, nebo radši ne. Nic víc ale zatím neříkal, jen ji palci pohladil po hřbetech rukou a letmo se pousmál. Bylo vidět, že ten největší stres z něj opadl, i když srdce měl pořád ještě až v krku.

_________________

On si myslel, že není hloupá, ona se tak cítila. Byla hloupá. Když si to teď všechno dávala dohromady, vlastně i jasně viděla všechny ty náznaky, jasné indicie toho, co k ní Johny cítil, a dost možná ještě pořád cítí. Byl jiný než Sean a jemu podobní, a ano, Sara tyhle typy milovala. Jenže tyhle typy si už dávno zakázala, protože by měla brzy srdce na maděru. Johny možná nebyl vyloženě její typ, ale cítila se s ním dobře, líbil se jí, byl zábavný a poskytoval jí pocit bezpečí. Věděla, že se na něj může vždycky spolehnout, a věděla, že nebude den, kdy by litovala, že ho má po svém boku. Její úsměv se po jeho otázce rozšířil a ona jen přikývla. „Vážně,“ ujistila ho a znovu stiskla jeho ruce ve svých. „Možná jsem jen potřebovala dospět, abych si uvědomila, že mi to nejlepší vždycky leželo přímo pod nosem, jenže já ten nos nosila až moc nahoru, abych si toho, co je pod ním, všímala.“ Přiznala svou vlastní chybu. „Myslela jsem to všechno vážně, Johny, jsi poklad. A já bych bez tebe nevěděla, co mám dělat s vlastním životem.“ povzdechla si, ale s úsměvem na rtech. „Možná by mi někdo po mém boku dokázal pomoct ten život natočit správným směrem.“ Nebylo pochyb o tom, kdo by ten někdo měl být. Vždyť se jí sám nabídl.

_________________

To, jak se Johnymu ulevilo, když mu Sara potvrdila, že to myslí vážně, se snad ani nedá popsat. Ze srdce mu spadl obrovský kámen, který ho tížil dlouhá léta, a najednou se mu dýchalo o něco volněji. Pořád ještě se ho však držela nervozita, postupně ji ale nahrazovala koncentrovaná radost, kterou doposud nepoznal, protože ještě nikdy k nikomu necítil něco takového, jako k Saře. A teprve teď mohl začít skutečně doufat v to, že mu ty city bude opětovat.
„Já ale určitě nejsem to nejlepší, Saro,“ namítl skromně, protože se rozhodně nepovažoval za to nejlepší v jejím životě. Určitě přeháněla. Červenat se rozhodně nepřestával, neboť mu Sara až moc lichotila a on na něco takového nebyl zvyklý. Navíc nebyl typicky ješitný chlap, který by se po takových slovech akorát začal naparovat; Johny si jich vážil a bylo to na něm vidět. „Já... Já budu moc rád, když budu moct být po tvém boku, Saro,“ hlesl upřímně a málem se přitom zalkl štěstím, protože v něco takového už ani nedoufal. Oči se mu zatřpytily potlačovaným pláčem radosti - vždyť na něco takového čekal tolik let... Pořád nemohl uvěřit tomu, že se to čekání vyplatilo. „Víš, všichni mi už nějakou dobu říkají, ať tě pustím z hlavy a najdu si někoho, kdo o mě bude stát, ale já to prostě nedokázal. Nedokázal jsem na tebe přestat myslet,“ přiznal po chvilce potichu, ale pohled přitom ze Sary nespouštěl ani na vteřinu.

_________________

Nehodlala mu vymlouvat jeho nízké sebevědomí ohledně sebe sama, protože tušila, že by to nemělo cenu. Brala to podle sebe, ona by si taky nenechala mluvit do toho, jaká je, i kdyby ji okolí vidělo jinak. Johnyho reakce nebyly takové, jaké byla zvyklá vídat u těch egoističtějších pánů tvorstva, a tím sympatičtější jí on sám byl. Přišlo jí, že cosi, co ji trápilo už poměrně dlouhou dobu, najednou zaklaplo tam, kam mělo, a všechno se zničehonic zdálo v nejlepším pořádku.
„Měli pravdu, Johny,“ broukla pak, protože jí bylo jasné, že kvůli ní musel trpět. A Sara to pomyšlení nesla velmi těžce. „Měl si na mě zapomenout. Měl si být s někým, kdo o tebe stál, a kdo si tě zasloužil, protože já jsem to rozhodně nebyla.“ Zavrtěla pak hlavou a sklopila oči ke stolu. „Ani mě nenapadlo... budu se muset hodně vynasnažit, abych si tohle všechno zasloužila.“ Sara byla přesvědčená, že se na ni budou všichni v jeho okolí dívat skrz prsty. A obzvlášť Harry, který neměl sebemenší důvod některé Carterové věřit byť jen nos mezi očima.
Sara ale nechtěla dlouze pitvat to, jak si ani nepřijde Johnyho hodna. To uvědomění s sebou neslo spoustu jiných drobností, které až do téhle doby byly pro Saru záhadou. Záhadou, která najednou byla rozluštěna. „Takže ty básničky, kytky a dárky... to všechno ty? Celou dobu jsem si myslela, že to Sean... nikdy jsem mu neměla věřit.“ Zamračila se. Až ho příště uvidí, dá mu to sežrat. Ale už se viděla, jak jen s obrovskou nervozitou zvedne ukazováček, aby mu vytřela zrak, a pak ho stejně nechá být.

_________________

Johnyho poněkud vyděsilo, když Sara začala s tím, že měl své okolí poslechnout, když mu všichni říkali, ať ji pustí z hlavy. Nerozmyslela se snad s tím, že chce, aby byl po jejím boku? Kousl se do rtu a zakroutil hlavou. „Ne, neměli pravdu,“ zamumlal tvrdohlavě a znovu se na ni upřeně zadíval. „Já bych tě stejně nedokázal pustit z hlavy, ať už by se dělo cokoliv. Nejde to moc lehce, když... Když je člověk zamilovaný už od školy,“ přiznal a zase se začervenal. Bylo to možná naivní, zamilovat se do jedné slečny a tu pak nepustit z hlavy, ale Johny takový prostě byl. A když miloval, miloval hluboce a navěky. „Co to povídáš? Samozřejmě, že si zasloužíš to nejlepší, Saro. Já jsem navíc jenom obyčejnej chlap, nikdo speciální,“ dodal, protože si nemyslel, že by o něm měla mít tak vysoké mínění. Nedal jí k tomu přece žádný důvod - vždyť zamilované básničky, květiny a drobné dárky, co jí ve škole posílal, přece nic neznamenaly. Nebo si to aspoň myslel.
A když se právě na ty dárky zeptala, Johny se najednou cítil vážně hloupě. Určitě to bylo hrozně trapné, jenže on si to nikdy neuvědomil, že se chová jako zamilovaný blázen. Jen ho pak štvalo, že smetanu slíznul Sean. Na Sařinu otázku Johny jen přikývl a letmo se pousmál. „Neměl jsem odvahu ti to přiznat a taky jsem neměl odvahu přít se se Seanem. Stejně by to byl předem prohraný boj,“ usoudil a pokrčil rameny. Sara tehdy měla oči jenom pro toho frajírka famfrpálistu a on byl vzduch. Nejhorší na tom bylo, že si po čase docela zvykl být vzduchem. Ale stejně doufal, že si ho Sara jednou všimne...
Teď ta chvíle snad konečně nastala. Johny se nicméně ještě pořád neodvažoval plně uvěřit tomu, že se jeho čekání vyplatilo, že... s ním Sara třeba opravdu chce být. Zrovna s ním! „Nech minulost minulostí, Saro...,“ zamumlal nakonec, skoro jako by jí četl myšlenky, a zlehka stiskl její ruku. Teď by konečně rád začal žít přítomností, s princeznou Carterovou po svém boku.

_________________

Saře bylo líto, čím si Johny musel procházet tak dlouhou dobu, ale nezmohla se už na žádnou poznámku, přestože to nevyřčené bylo až moc blízké pravdě. Sara měla tehdy vážně oči jen pro Seana, a pro Johnyho by bylo tisíckrát lepší, kdyby ty jeho oči nepokukovaly jen po ní. Jenže jak sám řekl, minulost bylo třeba nechat minulostí, protože přítomnost minulost moc nezajímala. Teď už bylo jen otázkou budoucnosti, co se s nimi stane dál. „Pojď, za chvilku už bude tma,“ broukla proto s úsměvem, aniž by pustila jeho ruku. Jen pohledem vyhledala obsluhu, aby se u nich zastavila, a oni mohli zaplatit svou útratu. „Doufám, že se po tobě nebude nikdo shánět, máme si hodně co povídat.“ A to byla pravda. Jen jí přišlo lepší povídat si o tom pod těmi hvězdami se skleničkou vína v ruce, jeden druhému v náruči.

>>>

_________________

I když to tak většině nemuselo připadat, dneska bylo nádherně. Pravda, pršelo, ale bylo chladno, a takové počasí se přesně Alexeiovi zamlouvalo. Nemusel totiž na sebe patlat několik vrstev ochranných krémů, aby se pod náporem slunečních paprsků nespálil. Promoknou stejně nemohl, když použil správné kouzlo, jenž to nedovolovalo, a tak se mezi množstvím lidí, kteří se toulali po Příčné, proplétal bezstarostně a s úsměvem na tvářích. Proč by se taky neusmíval, když měl v práci volno, u černých plášťů po něm taky nikdo nic nechtěl, a doma byl klid. Když tak přemýšlel nad domovem, rozhodl se vytáhnout večer Connora na pivo, protože dlouho nikde nebyli. Jo, to byl super nápad.
Alexei se přistihl při myšlence na dobrý šálek kávy, a protože byl nedaleko kavárny, rozhodl se tam na chvíli zastavit. Tuhle kavárnu navštěvoval celkem často, protože kávu dělali dobrou, stejně jako horkou čokoládu a čaje, nějaký zákusek k tomu taky byl, a to stačilo mladému Rusovi dostatečně ke spokojenosti. Alespoň částečné.
Pomalu otevřel dveře a nadechl se té nádherné vůně, a jakoby se bál, že se zase rychle vytratí, rychle je za sebou zavřel. Na jednom místě nestál moc dlouho, sedl si ke svému oblíbenému stolku dále od dveří, a objednal si jako obvykle - hrnek dobré kávy a koláček k tomu. Obsluha byla rychlá jako obvykle, a tak se Alexei o několik vteřin později usmíval o něco více spokojeněji.

_________________